C-188/25

Plný text

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (prvního senátu)

9. července 2026(*) „ Řízení o předběžné otázce – Ochrana spotřebitelů – Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách – Směrnice 93/13/EHS – Článek 2 písm. c) – Pojem ‚prodávající nebo poskytovatel‘ – Smlouvy o úvěru a zajištění – Státní fond rozvoje bydlení – Úkol ve veřejném zájmu – Úvěry poskytnuté za zvýhodněných podmínek – Postup vrácení věci k dalšímu řízení v návaznosti na opravný prostředek – Povinnost řídit se právním názorem soudu vyššího stupně – Zásada přednosti unijního práva – Časové omezení účinků rozsudku“ Ve věci C‑188/25, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Krajského soudu v Prešově (Krajský súd v Prešove, Slovensko) ze dne 30. ledna 2025, došlým Soudnímu dvoru dne 10. března 2025, v řízení Štátny fond rozvoja bývania proti GL, KL, SC, SOUDNÍ DVŮR (první senát), ve složení: F. Biltgen, předseda senátu, I. Ziemele (zpravodajka), A. Kumin, S. Gervasoni a M. Bošnjak, soudci, generální advokát: D. Spielmann, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: –        za Štátny fond rozvoja bývania: M. Garaj, advokát, –        za GL, KL, SC: Z. Pitoňáková, advokátka, –        za slovenskou vládu: E. V. Larišová, jako zmocněnkyně, –        za Evropskou komisi: P. Kienapfel a R. Lindenthal, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 1 a čl. 2 písm. b) a c) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288). 2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Státním fondem rozvoje bydlení (Štátny fond rozvoja bývania, Slovensko, dále jen „SFRB“) na straně jedné a GL, KL a SC na straně druhé týkajícího se vrácení zůstatku předčasně ukončeného úvěru na bydlení. Právní rámec Směrnice 93/13 3        Čtrnáctý bod odůvodnění směrnice 93/13 uvádí: „vzhledem k tomu, že [...] členské státy musí zajistit, aby [v závazných právních a správních předpisech] nebyla obsažena zneužívající ujednání, zejména proto, že tato směrnice se vztahuje rovněž na obchodní, výrobní nebo odborné činnosti veřejnoprávní povahy“. 4        Článek 1 směrnice 93/13 stanoví: „1.      Účelem této směrnice je sblížit právní a správní předpisy členských států týkající se zneužívajících ujednání ve smlouvách uzavíraných mezi prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb a spotřebitelem.

2. Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy […] nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“ 5        Článek 2 písm. b) a c) této směrnice stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: […] b) ‚spotřebitelem‘ fyzická osoba, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání; c) ‚prodávajícím nebo poskytovatelem‘ fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely související s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním“. Slovenské právo 6        Ustanovení § 52 zákona č. 40/1964 Sb. Občanský zákoník (zákon č. 40/1964 Zb. Občiansky zákonník) ze dne 26. února 1964 (čiastka 19/1964) ve znění použitelném na spor v původním řízení stanovilo: „[...]

2. Poskytovatel je osoba, která při uzavírání a plnění spotřebitelské smlouvy jedná v rámci předmětu své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.

3. Spotřebitel je osoba, která při uzavírání a plnění spotřebitelské smlouvy nejedná v rámci předmětu své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.“ 7        Ustanovení § 53 odst. 1 tohoto zákoníku stanovilo: „Spotřebitelské smlouvy nesmí obsahovat ujednání, která způsobují značnou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran v neprospěch spotřebitele (dále jen ‚zneužívající ujednání‘).“ 8        Ustanovení § 7 zákona č. 607/2003 Sb. o Státním fondu rozvoje bydlení (zákon č. 607/2003 Z. z. o Štátnom fonde rozvoja bývania) ze dne 6. listopadu 2003 (čiastka 247/2003) ve znění použitelném na spor v původním řízení stanovilo: „Žadatelem o podporu […] může být: a)      fyzická osoba, která je občanem Slovenské republiky a má trvalý pobyt na území Slovenské republiky […], anebo b)      právnická osoba se sídlem na území Slovenské republiky.“ 9        Ustanovení § 12 odst. 2 tohoto zákona stanovilo: „Smlouva musí obsahovat zejména a)      údaje o smluvních stranách, b)      účel, výši, druh a čerpání poskytnuté podpory, c)      způsob plnění závazků smluvních stran, d)      zajištění závazků, e)      […] způsob úhrady z podpory, f)      technické podmínky stavby a čas, který bude potřeba k jejímu dokončení, g)      sankce za porušení smluvních podmínek, [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 10      SFRB je veřejnoprávní právnickou osobou, jejíž činnost spočívá v poskytování veřejných podpor na bydlení, zejména prostřednictvím poskytování hypotéčních úvěrů se zvýhodněnými úrokovými sazbami. 11      Dne 13. prosince 2006 SFRB uzavřel s GL a KL smlouvu o úvěru ve výši 33 193,92 eura s dobou splatnosti 30 let za účelem nabytí bytu. SC se stal ručitelem GL a KL. 12      Dne 22. ledna 2018 SFRB v návaznosti na to, že GL a KL nezaplatili měsíční splátky, ukončil smlouvu ve vztahu k dlužníkům a poté dopisem ze dne 13. srpna 2018 ve vztahu k SC. 13      Dne 24. září 2018 SFRB podal u Okresního soudu v Prešově (Okresný súd Prešov, Slovensko) žalobu, kterou se domáhal, aby byla dlužníkům a jejich ručitelovi uložena povinnost zaplatit nesplacenou část úvěru ve výši 26 040,44 eura, navýšenou o úroky, poplatky a sankce. Vzhledem k tomu, že této žalobě bylo vyhověno, podali žalovaní v původním řízení proti tomuto rozhodnutí odvolání ke Krajskému soudu v Prešově (Krajský súd v Prešove, Slovensko), přičemž se dovolávali ochrany, která by jim měla být přiznána na základě směrnice 93/13 v jejich postavení spotřebitele. Vzhledem k tomu, že odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím, v němž byl uplatněn zákon č. 513/1991 Sb. Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Zb. Obchodný zákonník) ze dne 5. listopadu 1991 (čiastka 98/1991), žalovaní v původním řízení podali dovolání k Nejvyššímu soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky), který rozhodl, že se ustanovení směrnice 93/13 na spor nepoužijí z důvodu, že SFRB nejedná jako prodávající nebo poskytovatel. Vzhledem k tomu, že posledně uvedený soud měl za to, že smluvní vztah mezi SFRB a žalovanými v původním řízení se řídí ustanoveními občanského zákoníku, a nikoli zákonem č. 513/1991, však zrušil rozhodnutí vydané v odvolacím řízení a vrátil věc k dalšímu řízení Krajskému soudu v Prešově (Krajský súd v Prešove), který je předkládajícím soudem. 14      Předkládající soud má za to, že žalovaní v původním řízení mají postavení „spotřebitelů“ ve smyslu čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 a SFRB může být s ohledem na své organické a funkční vlastnosti považován za subjekt, který jedná jako „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu čl. 2 písm. c) této směrnice. 15      Zaprvé vzhledem k tomu, že SFRB byl zřízen zákonem za účelem provádění bytové politiky Slovenské republiky, předkládající soud připomíná, že podle judikatury Soudního dvora okolnost, že činnosti veřejnoprávního subjektu spadají pod úkol ve veřejném zájmu bez cíle spočívajícího v dosahování zisku, není relevantní pro účely kvalifikace jako „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13. 16      Zadruhé ne všechna ujednání smlouvy, o kterou jde ve věci v původním řízení, odrážejí závazné právní předpisy ve smyslu článku 1 této směrnice. Je pravda, že slovenský zákonodárce vymezil právní rámec použitelný na smlouvy uzavřené SFRB, avšak SFRB může upřesnit každé z ujednání, která jsou v nich obsažena, takže tyto smlouvy spadají do působnosti uvedené směrnice. 17      Zatřetí, i když předkládající soud uvádí, že podle Nejvyššího soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) slovenský zákonodárce vyloučil smlouvy uzavřené SFRB z použití zákonného režimu týkajícího se spotřebitelských úvěrů, zdůrazňuje, že použití směrnice 93/13 závisí na povaze smlouvy, zvláště na její standardizované povaze, a nikoli na její právní kvalifikaci ve vnitrostátním právu. 18      Začtvrté nelze vyloučit, že smlouvy uzavřené SFRB obsahují zneužívající ujednání ve smyslu této směrnice. Předkládající soud má za to, že ujednání smlouvy, o kterou jde ve věci v původním řízení, která upravují její ukončení, sankce a placení úroků nad rámec úroků z prodlení i po ukončení smlouvy, mají takovou povahu. Cíl ochrany sledovaný uvedenou směrnicí se přitom uplatní zejména v rámci takových smluv, jako je smlouva, o kterou jde ve věci v původním řízení, které odrážejí nevyvážený vztah mezi smluvními stranami. 19      Tento soud konečně zdůrazňuje, že podle vnitrostátního procesního práva je vázán právním názorem Nejvyššího soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) v rámci postupu vrácení věci k dalšímu řízení. Má přitom za to, že tento právní názor není slučitelný s ustanoveními směrnice 93/13. 20      Za těchto okolností se Krajský soud v Prešově (Krajský súd v Prešove) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1)      Musí být čl. 2 písm. c) směrnice [...] 93/13 [...] vykládán v tom smyslu, že [SFRB], který uzavřel s fyzickými osobami smlouvu o poskytnutí podpory na zajištění bydlení, je třeba považovat za ‚prodávajícího nebo poskytovatele‘ ve smyslu tohoto ustanovení a dotčená smlouva spadá do působnosti této směrnice? 2)      V případě záporné odpovědi na první otázku, musí být čl. 1 odst. 1 a čl. 2 písm. b) směrnice 93/13 vykládány v tom smyslu, že tuto směrnici lze použít na smlouvu o ručení uzavřenou mezi fyzickou osobou a [SFRB] s cílem zajistit splnění závazků ze smlouvy, pokud tato fyzická osoba neobdržela od fondu žádné plnění a jednala pro účel, který nesouvisí s její obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním? 3)      V případě kladné odpovědi na první otázku, brání právo Evropské unie tomu, aby byl právní názor soudu vyššího stupně závazný pro soud nižšího stupně, kterému byla věc vrácena k dalšímu řízení, pokud podle právního názoru soudu vyššího stupně [SFRB] nespadá do působnosti směrnice 93/13?“ K předběžným otázkám K přípustnosti 21      SFRB tvrdí, že předběžné otázky jsou nepřípustné zaprvé z důvodu, že výklad čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 je jasný, a nevyvolává tedy žádnou rozumnou pochybnost. Podle SFRB z tohoto výkladu vyplývá, že se na takový veřejnoprávní subjekt, jako je SFRB, který poskytuje služby nikoli podle tržní logiky, ale pouze v situacích definovaných zákonem, nevztahuje pojem „prodávající nebo poskytovatel“ uvedený v tomto ustanovení. Zadruhé se smluvní vztah, který vznikl mezi ním a žalovanými v původním řízení, řídí závaznými ustanoveními vnitrostátního práva, takže v souladu s čl. 1 odst. 2 této směrnice se na ujednání smlouvy uzavřené s těmito žalovanými nevztahují ustanovení uvedené směrnice. 22      Je však třeba poznamenat, že argumenty uplatněné SFRB ke zpochybnění přípustnosti předběžných otázek se týkají merita věci a konkrétně, pokud jde o první z nich, pojmu „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13, tedy pojmu, jehož výklad je předmětem první otázky. Pokud jde o druhý argument uvedený v bodě 21 tohoto rozsudku, týká se použitelnosti čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 na ujednání smlouvy, o kterou jde ve věci v původním řízení. Tyto argumenty tudíž nemohou zpochybnit přípustnost položených otázek. 23      Konkrétně v rozsahu, v němž SFRB tvrdí, že obsah ujednání smluv, které uzavírá, je určen slovenským zákonem, takže jsou tato ujednání vyloučena z působnosti směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2, je třeba připomenout, že i když podle tohoto ustanovení platí, že pokud jsou právní nebo správní předpisy závazné, smluvní ujednání, která odrážejí tyto předpisy, jsou z působnosti této směrnice vyloučena, takové vyloučení neznamená, že vnitrostátní soud nemůže z hlediska uvedené směrnice posoudit platnost jiných ujednání obsažených v téže smlouvě, která tyto právní předpisy neodrážejí [rozsudek ze dne 27. října 2022, S. V. (Budova ve spoluvlastnictví), C‑485/21, EU:C:2022:839, bod 31 a citovaná judikatura]. 24      Předkládající soud přitom výslovně uvádí, že ujednání smlouvy v původním řízení, která považuje za zneužívající, neodrážejí vnitrostátní právní předpisy ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, jelikož i když je jejich zahrnutí do smluv uzavřených SFRB stanoveno zákonem, SFRB může upřesnit jejich přesný obsah. 25      S výhradou ověření předkládajícím soudem tedy taková ujednání nejsou jako taková vyloučena z působnosti směrnice 93/13 v souladu s judikaturou citovanou v bodě 23 tohoto rozsudku. 26      V každém případě je třeba připomenout, že vnitrostátnímu soudu není nijak zapovězeno, aby položil Soudnímu dvoru předběžnou otázku, o jejímž zodpovězení nelze podle názoru účastníků v původním řízení rozumně pochybovat (rozsudek ze dne 1. prosince 2011, Painer, C‑145/10, EU:C:2011:798, bod 64 a citovaná judikatura). 27      Proto dokonce ani za předpokladu, že o odpovědi na položenou otázku nelze rozumně pochybovat, se tato otázka nestává z tohoto důvodu nepřípustnou (rozsudek ze dne 1. prosince 2011, Painer, C‑145/10, EU:C:2011:798, bod 65). 28      Za těchto podmínek jsou předběžné otázky přípustné. K věci samé K první otázce 29      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že veřejnoprávní subjekt zřízený zákonem za účelem výkonu neziskové činnosti podpory ubytování, která spočívá zejména v poskytování hypotéčních úvěrů fyzickým osobám za zvýhodněných podmínek, je „prodávajícím nebo poskytovatelem“ ve smyslu tohoto ustanovení. 30      Zaprvé se podle znění uvedeného ustanovení prodávajícím nebo poskytovatelem rozumí „fyzická nebo právnická osoba, veřejnoprávně nebo soukromoprávně vlastněná, která [...] jedná pro účely související se svou obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním“. 31      Použití výrazu „[každá]“ dokládá, že za „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu směrnice 93/13 musí být považována každá fyzická nebo právnická osoba, pokud jedná pro účely související se svou obchodní nebo výrobní činností nebo povoláním (rozsudek ze dne 17. května 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen, C‑147/16, EU:C:2018:320, bod 49). 32      Toto ustanovení se vztahuje na každou obchodní nebo výrobní činnost nebo povolání bez ohledu na to, zda je veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahy. Jak tedy stanoví čtrnáctý bod odůvodnění, tato směrnice se vztahuje rovněž na obchodní, výrobní nebo odborné činnosti veřejnoprávní povahy (rozsudek ze dne 17. května 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen, C‑147/16, EU:C:2018:320, bod 50). 33      V tomto ohledu unijní normotvůrce zamýšlel přiznat pojmu „prodávající nebo poskytovatel“ široký význam, takže každou fyzickou nebo právnickou osobu je třeba považovat za osobu, která spadá pod tento pojem, pokud vykonává obchodní nebo výrobní činnost nebo povolání, včetně úkolů ve veřejném zájmu [rozsudek ze dne 27. října 2022, S. V. (Budova ve spoluvlastnictví), C‑485/21, EU:C:2022:839, bod 28 a citovaná judikatura]. 34      Z toho vyplývá, že čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 nevylučuje z oblasti své působnosti subjekty plnící úkol ve veřejném zájmu ani ty, které mají veřejnoprávní status. Kromě toho, jelikož jsou úkoly ve veřejném zájmu často neziskové povahy, není zisková nebo nezisková povaha dané organizace relevantní pro definici pojmu „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu tohoto ustanovení (rozsudek ze dne 17. května 2018, Karel de Grote – Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen, C‑147/16, EU:C:2018:320, bod 51). 35      Zadruhé je široké pojetí tohoto pojmu odůvodněno s ohledem na cíl sledovaný směrnicí 93/13, kterým je poskytnout ochranu všem fyzickým osobám, které se nacházejí ve slabším postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. března 2019, Pouvin a Dijoux, C‑590/17, EU:C:2019:232, bod 42, jakož i citovaná judikatura a rozsudek ze dne 8. června 2023, YYY. (Pojem „spotřebitel“), C‑570/21, EU:C:2023:456, bod 37 a citovaná judikatura]. 36      Zatřetí je pojem „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 funkčním pojmem vyžadujícím posouzení, zda dotčený smluvní vztah spadá do rámce obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání dané entity (rozsudek ze dne 21. března 2019, Pouvin a Dijoux, C‑590/17, EU:C:2019:232, bod 36, jakož i citovaná judikatura). 37      V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že SFRB byl zřízen za účelem provádění bytové politiky Slovenské republiky, zejména prostřednictvím poskytování hypotéčních úvěrů za zvýhodněných podmínek. Kromě toho předkládající soud zdůrazňuje, že částky odpovídající splácení těchto úvěrů, včetně platby úroků, jsou opětovně investovány do poskytnutí nových úvěrů a umožňují pokrýt provozní náklady SFRB. 38      S výhradou ověření předkládajícím soudem se tudíž jeví, že smlouvy o úvěru, které uzavírá SFRB, spadají do rámce činností financování operací spočívajících v nabývání nemovitostí, které tento subjekt vykonává v rámci obchodní, výrobní nebo odborné činnosti. 39      SFRB však v písemných vyjádřeních zdůrazňuje, že mechanismus podpory nabývání nemovitostí, který zavádí, neodpovídá žádné tržní logice a jedná jako subjekt pověřený úkolem obecného hospodářského zájmu, kterým je podpora sociálního bydlení. 40      Kromě toho slovenská vláda v písemných vyjádřeních uvádí, že SFRB vybírá příjemce úvěrů na základě uplatnění kritérií způsobilosti, která mu ukládá zákon. 41      Jak však bylo připomenuto v bodě 34 tohoto rozsudku, pojem „prodávající nebo poskytovatel“ definovaný v čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 nevylučuje subjekty plnící úkol ve veřejném zájmu ani ty, které mají veřejnoprávní status. Stejně tak okolnost, že SFRB jedná s cílem, kterým není dosáhnout zisku, mimo rámec jakýchkoli obchodních úvah, je irelevantní pro jeho kvalifikaci jako „prodávajícího nebo dodavatele“ ve smyslu tohoto ustanovení. 42      Taková okolnost totiž nemůže sama o sobě zbavit fyzické osoby, s nimiž SFRB uzavírá smlouvy o hypotečním úvěru, ochrany, kterou jim přiznává směrnice 93/13, neboť by tím mohlo dojít k ohrožení cíle sledovaného touto směrnicí, kterým je poskytnout ochranu všem fyzickým osobám, které se nacházejí ve slabším postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. června 2023, YYY. (Pojem „spotřebitel“), C‑570/21, EU:C:2023:456, bod 37 a citovaná judikatura]. Fyzické osoby, které s SFRB uzavírají hypotéční úvěry, se totiž nacházejí ve slabším postavení ve srovnání s tímto subjektem, jehož obchodní, výrobní nebo odborná činnost spočívá právě v poskytování financování za účelem nabytí nemovitosti. 43      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že veřejnoprávní subjekt zřízený zákonem za účelem výkonu neziskové činnosti podpory ubytování, která spočívá zejména v poskytování hypotéčních úvěrů fyzickým osobám za zvýhodněných podmínek, je „prodávajícím nebo poskytovatelem“ ve smyslu tohoto ustanovení, spadají-li smlouvy o úvěru, které uzavírá s těmito osobami, do rámce jeho obchodní, výrobní nebo odborné činnosti. K druhé otázce 44      Vzhledem k odpovědi podané na první otázku není třeba na druhou otázku odpovídat. K třetí otázce 45      Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předkládající soud má za to, že právní názor Nejvyššího soudu Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky), pokud jde o kvalifikaci SFRB z hlediska pojmu „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13, je v rozporu s tímto ustanovením, jak jej vykládá Soudní dvůr. Vzhledem k tomu, že je v případě vrácení věci tímto soudem vyššího stupně k dalšímu řízení tímto právním názorem vázán, klade si v podstatě otázku, zda se od něj může odchýlit, aby vyhověl výkladu Soudního dvora. 46      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který je na základě pravidla nebo praxe vnitrostátního práva vázán právním názorem vnitrostátního soudu vyššího stupně ve věci, která mu byla vrácena k dalšímu řízení, ukládá povinnost, aby se od tohoto názoru odchýlil, má-li za to, že tento názor není v souladu s výkladem ustanovení unijního práva, který poskytl Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU. 47      V tomto ohledu je třeba připomenout, že zásada přednosti unijního práva zakotvuje nadřazenost unijního práva nad právem členských států. Tato zásada proto všem orgánům členských států, a tedy i jejich soudům, ukládá povinnost zajistit plný účinek jednotlivých unijních norem, přičemž právo členských států nemůže narušovat účinek přiznaný těmto jednotlivým normám na území těchto států (rozsudek ze dne 11. ledna 2024, Global Ink Trade, C‑537/22, EU:C:2024:6, bod 23 a citovaná judikatura). 48      Tato zásada v zájmu zajištění účinnosti všech ustanovení unijního práva ukládá vnitrostátním soudům zejména to, aby v co možná největším rozsahu vykládaly své vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s unijním právem (rozsudek ze dne 18. ledna 2022, Thelen Technopark Berlin, C‑261/20, EU:C:2022:33, bod 26 a citovaná judikatura). 49      Soudní dvůr rozhodl, že povinnost konformního výkladu ukládá vnitrostátním soudům povinnost změnit případně ustálenou judikaturu, vychází-li z výkladu vnitrostátního práva, který je neslučitelný s cíli směrnice, a nepoužít na základě vlastní pravomoci jakýkoliv výklad soudu vyššího stupně, kterým jsou podle tohoto práva vázány, pokud je tento výklad neslučitelný s touto směrnicí [rozsudek ze dne 30. dubna 2025, AxFina Hungary (Další existence smlouvy), C‑630/23, EU:C:2025:302, bod 88 a citovaná judikatura]. 50      Vnitrostátní soud proto nemůže platně zastávat názor, že vnitrostátní ustanovení nemůže vyložit v souladu s unijním právem pouze z toho důvodu, že toto ustanovení bylo předtím konstantně vykládáno ve smyslu, který není slučitelný s unijním právem [rozsudek ze dne 30. dubna 2025, AxFina Hungary (Další existence smlouvy), C‑630/23, EU:C:2025:302, bod 89 a citovaná judikatura]. 51      Kromě toho je třeba připomenout, že unijní právo v zásadě nebrání vnitrostátní právní úpravě nebo praxi, která stanoví, že soud nižšího stupně členského státu je vázán rozhodnutím soudu vyššího stupně téhož členského státu s ohledem na pravomoc, kterou mají členské státy v rámci organizace soudnictví [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 45]. 52      Vnitrostátní soud, který využil možnosti, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, je však pro účely řešení sporu v původním řízení vázán výkladem ustanovení unijního práva poskytnutým Soudním dvorem, a musí tedy případně odmítnout posouzení vnitrostátního soudu vyššího stupně, pokud má s ohledem na výklad poskytnutý Soudním dvorem za to, že tato posouzení nejsou v souladu s unijním právem, a případně upustit od použití vnitrostátního pravidla, které mu ukládá povinnost řídit se rozhodnutími tohoto soudu vyššího stupně (rozsudek ze dne 11. ledna 2024, Global Ink Trade, C‑537/22, EU:C:2024:6, bod 24 a citovaná judikatura). 53      V projednávané věci okolnost, že se vnitrostátní soud rozhodující v rámci postupu vrácení věci k dalšímu řízení musí řídit právním názorem vnitrostátního soudu vyššího stupně ve věci, která je předmětem tohoto řízení, nemůže zpochybnit povinnost tohoto soudu neuplatnit takový právní názor, pokud je v rozporu s unijním právem, když případně nepoužije vnitrostátní pravidlo, které mu ukládá povinnost vyhovět rozhodnutím tohoto soudu vyššího stupně. 54      Za těchto podmínek s ohledem na zásadu přednosti a účinky, které se váží k rozsudkům v řízení o předběžné otázce vydaným na základě článku 267 SFEU, nemůže být vnitrostátní soud na základě vnitrostátního práva nebo praxe povinen držet se právního názoru vnitrostátního soudu vyššího stupně, který odmítl kvalifikovat subjekt, který splňuje kritérium připomenuté v bodě 36 tohoto rozsudku, jako „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13. 55      Na třetí otázku je proto třeba odpovědět tak, že zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který je na základě pravidla nebo praxe vnitrostátního práva vázán právním názorem vnitrostátního soudu vyššího stupně ve věci, která mu byla vrácena k dalšímu řízení, ukládá povinnost, aby se od tohoto názoru odchýlil, má-li za to, že tento názor není v souladu s výkladem ustanovení unijního práva, který poskytl Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU. K omezení časových účinků tohoto rozsudku 56      V případě, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že takový subjekt, jako je SFRB, může být kvalifikován jako „prodávající nebo poskytovatel“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13, SFRB a slovenská vláda navrhly, aby Soudní dvůr omezil časové účinky tohoto rozsudku na probíhající řízení, v nichž nebylo před vyhlášením tohoto rozsudku vydáno konečné rozhodnutí. 57      Zdůrazňují, že SFRB jednal v dobré víře v souladu s rozhodnutími vydanými Nejvyšším soudem Slovenské republiky (Najvyšší súd Slovenskej republiky) od roku 2019 a neomezení časových účinků tohoto rozsudku by mělo finanční důsledky ohrožující činnosti SFRB. 58      Podle ustálené judikatury platí, že výklad ustanovení unijního práva, který podává Soudní dvůr při výkonu pravomoci, jež mu přiznává článek 267 SFEU, objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto ustanovení tak, jak musí být nebo mělo být chápáno a používáno od okamžiku vstupu v platnost. Soudní dvůr mohou jen zcela výjimečně přimět okolnosti k tomu, aby na základě obecné zásady právní jistoty, která je vlastní unijnímu právnímu řádu, omezil možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Aby bylo možné o takovém omezení rozhodnout, je nezbytné, aby byla splněna dvě podstatná kritéria, a to dobrá víra zúčastněných kruhů a riziko závažných obtíží, přičemž tato kritéria jsou kumulativní [rozsudek ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body), C‑439/19, EU:C:2021:504, body 132 a 136, jakož i citovaná judikatura]. 59      Soudní dvůr tudíž toto řešení použil pouze za přesně vymezených okolností, zejména když existovalo riziko závažných hospodářských dopadů způsobených obzvláště vysokým počtem právních vztahů založených v dobré víře na základě právní úpravy považované za platnou a účinnou a když podle všeho jednotlivci a vnitrostátní orgány byli vedeni k chování, které nebylo v souladu s unijním právem, z důvodu objektivní a závažné nejistoty ohledně smyslu ustanovení unijního práva, ke které případně přispělo i chování jiných členských států nebo Evropské komise (rozsudek ze dne 22. září 2016, Microsoft Mobile Sales International a další, C‑110/15, EU:C:2016:717, bod 61, jakož i citovaná judikatura). 60      Pokud jde o kritérium týkající se existence rizika závažných hospodářských dopadů, je třeba připomenout, že přísluší členskému státu, který navrhuje omezení časových účinků rozsudku vydaného v rámci řízení o žádosti o předběžné otázce, aby Soudnímu dvoru předložil číselné údaje dokládající riziko takových dopadů (rozsudek ze dne 20. prosince 2017, Erzeugerorganisation Tiefkühlgemüse, C‑516/16, EU:C:2017:1011, bod 91 a citovaná judikatura). 61      Je pravda, že v projednávané věci slovenská vláda v písemných vyjádřeních uvedla údaje týkající se počtu hypotéčních úvěrů poskytnutých SFRB, jakož i odpovídající finanční objem. 62      Tato vláda, ani SFRB však neupřesňují právní a finanční účinky, které by měla kvalifikace tohoto subjektu jako „prodávajícího nebo poskytovatele“ ve smyslu čl. 2 písm. c) směrnice 93/13 na smlouvy, které uzavřel. V tomto ohledu je třeba připomenout, že použití této směrnice na tyto smlouvy, které by vedlo ke konstatování zneužívající povahy některých jejich ujednání, nutně neznamená neplatnost těchto smluv v plném rozsahu, jelikož tyto smlouvy musí nadále existovat bez ujednání, která by byla považována za zneužívající, je-li v souladu s pravidly vnitrostátního práva taková další existence těchto smluv právně možná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. dubna 2021, Bank BPH, C‑19/20, EU:C:2021:341, bod 66 a citovaná judikatura). 63      Za těchto okolností je třeba mít za to, že kritérium týkající se rizika závažných dopadů není splněno, takže není nutné ověřovat, zda je splněno kritérium týkající se dobré víry zúčastněných kruhů. 64      Časové účinky tohoto rozsudku tedy není třeba omezovat. 65      Je však třeba připomenout význam, který má jak v unijním právním řádu, tak ve vnitrostátních právních řádech zásada překážky věci pravomocně rozsouzené. Za účelem zajištění jak stability práva a právních vztahů, tak řádného výkonu spravedlnosti je totiž důležité, aby soudní rozhodnutí, která se po vyčerpání možných procesních prostředků nebo po uplynutí lhůt stanovených pro tyto procesní prostředky stala pravomocnými, již nemohla být zpochybněna [rozsudky ze dne 30. září 2003, Köbler, C‑224/01, EU:C:2003:513, bod 38, a ze dne 9. dubna 2024, Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), C‑582/21, EU:C:2024:282, bod 37]. 66      Unijní právo tudíž nenutí vnitrostátní soud k tomu, aby nepoužil vnitrostátní procesní pravidla přiznávající soudnímu rozhodnutí povahu zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené, třebaže by jejich nepoužití umožnilo napravit vnitrostátní stav neslučitelný s tímto právem. Unijní právo tedy nevyžaduje, aby vnitrostátní soudní orgán musel ze zásady pozměnit své rozhodnutí zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené tak, aby zohledňovalo výklad relevantního ustanovení tohoto práva, který podal Soudní dvůr. Pokud však použitelná vnitrostátní procesní pravidla dávají za určitých podmínek vnitrostátnímu soudu možnost, aby pozměnil rozhodnutí zakládající překážku věci pravomocně rozsouzené tak, aby byl vzniklý stav slučitelný s vnitrostátním právem, musí být tato možnost v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity využita, jsou-li tyto podmínky splněny, k tomu, aby byl obnoven soulad stavu dotčeného v původním řízení s pravidly unijního práva [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 10. července 2014, Impresa Pizzarotti, C‑213/13, EU:C:2014:2067, body 59 až 62, a ze dne 9. dubna 2024, Profi Credit Polska (Obnova řízení ukončeného pravomocným rozhodnutím), C‑582/21, EU:C:2024:282, body 38 a 42]. K nákladům řízení 67      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: 1)      Článek 2 písm. c) směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že veřejnoprávní subjekt zřízený zákonem za účelem výkonu neziskové činnosti podpory ubytování, která spočívá zejména v poskytování hypotéčních úvěrů fyzickým osobám za zvýhodněných podmínek, je „prodávajícím nebo poskytovatelem“ ve smyslu tohoto ustanovení, spadají-li smlouvy o úvěru, které uzavírá s těmito osobami, do rámce jeho obchodní, výrobní nebo odborné činnosti. 2)      Zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který je na základě pravidla nebo praxe vnitrostátního práva vázán právním názorem vnitrostátního soudu vyššího stupně ve věci, která mu byla vrácena k dalšímu řízení, ukládá povinnost, aby se od tohoto názoru odchýlil, má-li za to, že tento názor není v souladu s výkladem ustanovení unijního práva, který poskytl Soudní dvůr na základě článku 267 SFEU. Podpisy *      Jednací jazyk: slovenština.