C-196/24

Plný text

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

16. července 2026(*) „ Řízení o předběžné otázce – Prostor svobody, bezpečnosti a práva – Justiční spolupráce soudů členských států v občanských a obchodních věcech – Nařízení (EU) 2020/1783 – Článek 12 odst. 2 – Žádost předaná dožádanému soudu, aby provedl dokazování nařízené dožadujícím soudem – Důvody, ze kterých lze odmítnout vyřídit takovou žádost – Hmotněprávní pravidlo dožádaného členského státu – Dokazování považované za odporující základním právním zásadám dožádaného členského státu – Exhumace těla za účelem určení příbuzenského vztahu – Genetická analýza provedená post mortem – Články 1 a 7 Listiny základních práv Evropské unie – Právo na respektování lidské důstojnosti – Právo znát svůj genetický původ“ Ve věci C‑196/24 [Aucrinde](i), jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím tribunal judiciaire de Chambéry (Soud prvního stupně v Chambéry, Francie) ze dne 16. ledna 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 20. února 2024, v řízení xx proti ww, yy, zz, vv, za účasti: Ministère public, SOUDNÍ DVŮR (velký senát), ve složení: K. Lenaerts, předseda, T. von Danwitz (zpravodaj), místopředseda, K. Jürimäe, C. Lycourgos, I. Jarukaitis, M. Condinanzi a F. Schalin, předsedové senátů, S. Rodin, E. Regan, N. Piçarra, A. Kumin, M. Gavalec, S. Gervasoni, N. Fenger a R. Frendo, soudci, generální advokátka: T. Ćapeta, za soudní kancelář: C. Di Bella, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 29. dubna 2025, s ohledem na vyjádření, která předložili: –        za xx: M. Coppola, advokátka, –        za francouzskou vládu: B. Dourthe, O. Duprat-Mazaré a B. Fodda, jako zmocněnci, –        za Evropskou komisi: S. Noë, P. J. O. Van Nuffel a W. Wils, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 11. září 2025, vydává tento Rozsudek 1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 12 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1783 ze dne 25. listopadu 2020 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech (dokazování) (Úř. věst. 2020, L 405, s. 1) a článků 1 a 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). 2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu probíhajícího v Itálii mezi xx na jedné straně a ww, yy, zz a vv, uznanými dětmi aa, na straně druhé, který se týká určení příbuzenského vztahu mezi xx a aa, pohřbeným ve Francii, a v rámci kterého bylo požádáno, aby bylo v posledně uvedeném členském státě provedeno dokazování, které nařídil italský soud a směřuje k exhumaci těla aa za účelem provedení genetické analýzy post mortem. Právní rámec Unijní právo Listina 3        Článek 1 Listiny, nadepsaný „Lidská důstojnost“, stanoví: „Lidská důstojnost je nedotknutelná. Musí být respektována a chráněna.“ 4        Článek 7 Listiny, nadepsaný „Respektování soukromého a rodinného života“, stanoví: „Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“ Nařízení 2020/1783 5        Body 3, 4, 15 a 16 odůvodnění nařízení 2020/1783 uvádějí: „(3)      Za účelem řádného fungování vnitřního trhu a rozvoje prostoru občanského práva v [Evropské u]nii je nezbytné dále zdokonalit a urychlit spolupráci mezi soudy z různých členských států v oblasti dokazování. Cílem tohoto nařízení je zlepšit efektivitu a rychlost soudních řízení tím, že zjednoduší a racionalizuje postupy spolupráce ve věci dokazování v přeshraničních řízeních a současně přispěje ke zkrácení prodlev a snížení nákladů fyzických osob i podniků. [...] (4)      Toto nařízení stanoví pravidla pro spolupráci mezi soudy z různých členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech. [...] (15)      Žádost o dokazování by měla být vyřízena bez prodlení. [...] (16)      K zajištění účinnosti tohoto nařízení by se situace, v nichž lze odmítnout vyřídit žádost o dokazování, měly omezit jen na přesně vymezené mimořádné situace.“ 6        Článek 1 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví: „Toto nařízení se vztahuje na občanské nebo obchodní věci, pokud soud členského státu v souladu s právem tohoto členského státu žádá: a)      příslušný soud jiného členského státu o provedení dokazování, nebo b)      o provedení dokazování přímo v jiném členském státě.“ 7        Článek 3 uvedeného nařízení, nadepsaný „Přímé předávání mezi soudy“, v odstavci 1 stanoví: „Žádost podle čl. 1 odst. 1 písm. a) předává soud, u kterého bylo řízení zahájeno nebo se jeho zahájení zamýšlí (dále jen ‚dožadující soud‘), přímo příslušnému soudu jiného členského státu (dále jen ‚dožádaný soud‘) [za účelem provedení dokazování].“ 8        Článek 5 téhož nařízení, nadepsaný „Forma a obsah žádosti“, v odstavci 1 stanoví: „Žádosti se podávají na formuláři A, popřípadě formuláři L, které jsou uvedeny v příloze I. [...]“ 9        Článek 10 nařízení 2020/1783, nadepsaný „Neúplná žádost“, v odstavci 1 stanoví: „Pokud žádost nemůže být vyřízena, protože neobsahuje všechny nezbytné údaje uvedené v článku 5, informuje o tom dožádaný soud dožadující soud na formuláři D uvedeném v příloze I bez prodlení a nejpozději do 30 dnů od přijetí žádosti ho požádá [a požádá ho] o zaslání chybějících údajů, které musí určit co nejpřesněji.“ 10      Oddíl 3 kapitoly II tohoto nařízení, nadepsaný „Dokazování dožádaným soudem“, obsahuje mimo jiné články 12 a 16. 11      Článek 12 uvedeného nařízení, nadepsaný „Obecná ustanovení o vyřizování žádosti“, zní: „1.      Dožádaný soud vyřídí žádost bez prodlení a nejpozději do 90 dnů od přijetí žádosti.

2. Dožádaný soud vyřídí žádost v souladu s vnitrostátním právem.

3. Dožadující soud může na formuláři A uvedeném v příloze I požádat, aby byla žádost vyřízena zvláštním postupem podle práva členského státu dožadujícího soudu. Dožádaný soud vyřídí žádost zvláštním postupem, pokud není tento postup neslučitelný s právem členského státu dožádaného soudu, nebo pokud mu v tom nebrání závažné praktické překážky. Pokud dožádaný soud odmítne vyřídit žádost zvláštním postupem z jednoho z uvedených důvodů, informuje o tom dožadující soud na formuláři H uvedeném v příloze I. [...]“ 12      Článek 16 téhož nařízení, nadepsaný „Odmítnutí žádosti“, v odstavcích 2 a 3 stanoví: „2.      Kromě důvodů uvedených v odstavci 1 může být vyřízení žádosti odmítnuto pouze z jednoho nebo více těchto důvodů: a)      žádost nespadá do oblasti působnosti tohoto nařízení, b)      k vyřízení žádosti nejsou podle práva členského státu dožádaného soudu příslušné orgány moci soudní, c)      dožadující soud nevyhoví žádosti dožádaného soudu o doplnění žádosti o dokazování podle článku 10 do 30 dnů ode dne, kdy o to dožádaný soud požádá, nebo d)      záruka, nebo záloha, o kterou je požádáno v souladu s čl. 22 odst. 3, není složena do 60 dnů ode dne, kdy o tuto záruku, nebo zálohu dožádaný soud požádá.

3. Vyřízení žádosti nesmí být odmítnuto dožádaným soudem pouze z důvodu, že podle práva členského státu dožádaného soudu má jiný soud v tomto členském státě výhradní věcnou příslušnost v dané věci, nebo proto, že právo uvedeného členského státu nepřipouští v této věci žalobu.“ 13      Článek 19 nařízení 2020/1783, který se nachází v oddíle 4 kapitoly II tohoto nařízení, nadepsaném „Přímé dokazování dožadujícím soudem a dokazování prostřednictvím diplomatických zástupců nebo konzulárních úředníků“, se v souladu se svým nadpisem týká přímého dokazování dožadujícím soudem. Tento článek 19 stanoví: „1.      Pokud soud žádá o provedení dokazování přímo v jiném členském státě, podá na formuláři L uvedeném v příloze I žádost ústřednímu orgánu nebo příslušnému orgánu daného členského státu. [...]

7. Ústřední orgán nebo příslušný orgán dožádaného členského státu mohou žádost o přímé dokazování odmítnout pouze tehdy, pokud: a)      žádost nespadá do oblasti působnosti tohoto nařízení, b)      žádost neobsahuje všechny nezbytné údaje podle článku 5, nebo c)      požadované přímé dokazování odporuje základním právním zásadám dožádaného členského státu. [...]“ Francouzské právo 14      Článek 16 code civil (občanský zákoník), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „francouzský občanský zákoník“), stanoví: „Zákon zajišťuje prvenství člověka, zakazuje jakékoli narušení jeho důstojnosti a zaručuje úctu k lidské bytosti od počátku jejího života.“ 15      Článek 16-1-1 tohoto zákoníku stanoví: „Úcta k lidskému tělu nekončí smrtí. S ostatky zemřelých osob, včetně popela těch, jejichž tělo bylo zpopelněno, je třeba zacházet s úctou, důstojností a slušností.“ 16      Článek 16-9 uvedeného zákoníku stanoví: „Ustanovení této kapitoly mají kogentní povahu.“ 17      Článek 16-11 téhož zákoníku stanoví: „Identifikaci osoby na základě jejích genetických stop lze provést pouze: 1o      v rámci vyšetřování nebo dokazování prováděného během soudního řízení; 2o      pro lékařské účely nebo pro účely vědeckého výzkumu; 3o      k určení totožnosti zemřelých osob, pokud není známa; 4o      za podmínek stanovených v článku L. 2381-1 code de la défense [(zákoník obrany)]; 5o      pro účely boje proti dopingu za podmínek stanovených v článku L. 232-12-2 code du sport [(zákoník sportu)]. V občanských věcech lze takovou identifikaci provést pouze v rámci dokazování nařízeného soudem, k němuž byla podána žaloba znějící na určení nebo zpochybnění příbuzenského vztahu, nebo na přiznání či odebrání výživného. Předem je třeba získat výslovný souhlas dotyčné osoby. Pokud k tomu dotyčná osoba za svého života neudělila výslovný souhlas, nelze po její smrti provést žádnou identifikaci na základě genetických stop. [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 18      Žalobce v původním řízení xx podal k Tribunale di Genova (Soud v Janově, Itálie) žalobu znějící na to, aby bylo určeno, že je nemanželským synem aa, který je pohřben ve Francii, aby mu bylo povoleno používat příjmení po otci, aby bylo příslušnému matričnímu úředníkovi nařízeno provést po nabytí právní moci rozhodnutí, které má být vydáno, odpovídající zápis do matriky a aby byl po exhumaci těla domnělého otce vypracován znalecký posudek za účelem určení biologického rodičovství. 19      Uznané děti aa, které jsou žalovanými v původním řízení, odmítly podstoupit vyšetření nezbytná pro vypracování hematologického posudku, na jehož základě by bylo možné zjistit, zda žalobce v původním řízení vykazuje genetické znaky shodné s jejich vlastními genetickými znaky. Tyto děti požádaly, aby byl genetický test proveden na těle jejich zesnulého otce v místě, kde jsou uloženy jeho ostatky. Tribunale di Genova (Soud v Janově) nařídil vypracování hematologického posudku a určil znalce, který měl po exhumaci ostatků domnělého otce provést genetické srovnání mezi žalobcem v původním řízení a těmito ostatky. 20      Dne 18. listopadu 2022 Tribunale di Genova (Soud v Janově) předal tribunal judiciaire de Chambéry (Soud prvního stupně v Chambéry, Francie), který je předkládajícím soudem, žádost podle nařízení 2020/1783, aby bylo provedeno dokazování, v projednávaném případě exhumace těla domnělého otce spolu s odběrem kyseliny deoxyribonukleové (DNA) za účelem vypracování dotčeného hematologického posudku. 21      Předkládající soud konstatuje, že žádost podaná italským soudem spadá do působnosti nařízení 2020/1783 a je přípustná. Tato žádost totiž podle jeho názoru pochází od soudu členského státu a musí být vyřízena soudem jiného členského státu, v projednávaném případě předkládajícím soudem. Důkazní prostředky, které má posledně uvedený soud získat, mají být použity v občanskoprávním soudním řízení. 22      V této souvislosti předkládající soud poznamenává, že není pouhým orgánem provádějícím dokazování nařízené italským soudem, ale že musí vydat soudní rozhodnutí za účelem ověření, zda jsou splněny podmínky stanovené nařízením 2020/1783. Toto ověření přitom nelze považovat za pouhou formalitu s ohledem na čl. 12 odst. 2 tohoto nařízení, který vyžaduje, aby dožádaný soud vyřídil „žádost v souladu s vnitrostátním právem“. 23      V projednávaném případě má předkládající soud za to, že vyřízení uvedené žádosti nebrání žádný důvod podle článku 16 nařízení 2020/1783. Žádost o exhumaci těla za účelem odběru vzorku DNA totiž podle jeho názoru představuje žádost o získání důkazu. Domnívá se, že vyřízení takové žádosti spadá do pravomoci francouzské soudní moci, jelikož francouzské právo uznává právo podat žalobu na určení příbuzenského vztahu. Předkládající soud mimoto nepovažoval za nutné požádat Tribunale di Genova (Soud v Janově) o doplnění žádosti o provedení dokazování, jak mu to umožňuje čl. 10 odst. 1 tohoto nařízení. 24      Předkládající soud konstatuje, že kdyby Tribunale di Genova (Soud v Janově) chtěl, aby jeho žádost byla ve Francii vyřízena „zvláštním postupem“ ve smyslu čl. 12 odst. 3 nařízení 2020/1783, musel by posledně uvedený soud vyplnit bod 12 formuláře A uvedeného v příloze I tohoto nařízení, což v projednávaném případě neučinil. Otázka slučitelnosti takového zvláštního postupu s právem dožádaného členského státu proto podle předkládajícího soudu nevyvstává. 25      Předkládající soud má však pochybnosti o tom, zda čl. 12 odst. 2 nařízení 2020/1783 umožňuje dožádanému soudu odmítnout použití tohoto nařízení a nevyhovět žádosti o dokazování z důvodu, že „forma“ této žádosti je podle jeho názoru v rozporu se základními právními zásadami jeho členského státu. Předkládající soud uvádí, že útvary Evropské komise vypracovaly Praktického průvodce pro uplatňování nařízení Rady (ES) č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 174, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 121), které bylo od 1. července 2022 zrušeno a nahrazeno nařízením 2020/1783, a že z tohoto Praktického průvodce vyplývá, že „forma“ může být považována za neslučitelnou s právem tohoto členského státu, odporuje-li základním zásadám tohoto práva. Tak je tomu podle předkládajícího soudu v projednávaném případě, neboť francouzské právo, a sice článek 16-11 francouzského občanského zákoníku, zakazuje exhumaci těla za účelem určení příbuzenského vztahu, pokud k tomu dotyčná osoba za svého života neudělila výslovný souhlas. 26      Ačkoli jsou situace, kdy lze odmítnout vyřídit žádost o dokazování, taxativně vyjmenovány v článku 16 nařízení 2020/1783, předkládající soud se táže, zda čl. 12 odst. 2 tohoto nařízení, který stanoví, že dožádaný soud „vyřídí žádost v souladu s vnitrostátním právem“, umožňuje odmítnout vyřízení takové žádosti i z jiných důvodů. 27      Za předpokladu, že by se čl. 12 odst. 2 nařízení 2020/1783 použil bez ohledu na právo dožádaného členského státu, klade si předkládající soud rovněž otázku, jak by měly být články 1 a 7 Listiny vykládány a jaký by měl být jejich vzájemný vztah při provádění ustanovení tohoto nařízení. 28      Předkládající soud zejména žádá Soudní dvůr, aby určil, zda právo poznat a nechat uznat svůj původ, které považuje za zaručené článkem 7 Listiny, má nebo může mít přednost před právem zemřelé osoby nebýt podrobena genetickému testu post mortem, pokud k tomu za svého života neudělila výslovný souhlas, tedy právem, které podle jeho názoru vyplývá ze zásady respektování lidské důstojnosti, zakotvené v článku 1 Listiny. 29      Předkládající soud dále upřesňuje, že žádost o provedení dokazování, které nařídil Tribunale di Genova (Soud v Janově), je v rozporu s článkem 16-11 francouzského občanského zákoníku, který vyjmenovává případy, kdy je povolena identifikace osoby pomocí jejích genetických stop. Domnívá se, že toto vnitrostátní ustanovení přitom může být samo o sobě v rozporu s článkem 8 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). Vyvstává tedy rovněž otázka, zda je tento článek 16-11 v souladu s Listinou, zejména s jejím článkem 1, který zaručuje respektování lidské důstojnosti, a v důsledku toho i úctu k mrtvým, jakož i s jejím článkem 7, který jakožto obdoba článku 8 EÚLP přiznává každému právo na respektování jeho soukromého života. 30      Za těchto okolností se tribunal judiciaire de Chambéry (Soud prvního stupně v Chambéry) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1)      Umožňuje článek 12 nařízení [2020/1783], aby vnitrostátní soud odmítl použít dotčené nařízení a vyhovět žádosti dožadujícího státu z důvodu, že forma žádosti je v rozporu se základními zásadami vnitrostátního práva dožádaného státu a zejména s článkem 16-11 [francouzského občanského zákoníku]? 2)      Pokud se článek 12 nařízení [2020/1783] použije bez ohledu na vnitrostátní právo, jak je třeba vykládat článek 1 (právo na důstojnost) a článek 7 (právo na respektování soukromého života) [Listiny] a určit vzájemné vztahy mezi nimi, aby bylo možné rozhodnout, zda takové použití nařízení porušuje [Listinu], či nikoli?“ K předběžným otázkám 31      Podstatou otázek předkládajícího soudu, které je třeba zkoumat společně, je, zda musí být čl. 12 odst. 2 nařízení 2020/1783 ve spojení s články 1 a 7 Listiny vykládán v tom smyslu, že umožňuje, aby dožádaný soud odmítl žádost o provedení dokazování, jejímž cílem je získat důkaz spočívající v odběru genetického vzorku po exhumaci těla domnělého rodiče a která byla v souladu s tímto nařízením předána dožadujícím soudem, jemuž byl předložen spor týkající se určení příbuzenského vztahu, vyřídit z důvodu, že hmotněprávní pravidlo členského státu dožádaného soudu takové dokazování zakazuje. 32      V projednávaném případě se předkládající soud táže, zda může pravidlo vnitrostátního hmotného práva, a sice článek 16-11 francouzského občanského zákoníku, který zakazuje exhumaci těla za účelem provedení genetického testu post mortem, ledaže s tím dotyčná osoba za svého života výslovně souhlasila, použít za účelem odmítnutí žádosti o provedení dokazování, kterou mu předal italský soud na základě čl. 1 odst. 1 písm. a) a článku 12 nařízení 2020/1783. 33      Na úvod je třeba konstatovat, že články 1 a 12 nařízení 2020/1783 v podstatě odpovídají článkům 1 a 10 nařízení č. 1206/2001, které bylo nařízením 2020/1783 zrušeno a nahrazeno. Výklad ustanovení zrušeného nařízení poskytnutý Soudním dvorem je tedy i nadále relevantní pro účely posouzení projednávané žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. 34      Na prvním místě je třeba stran působnosti nařízení 2020/1783 připomenout, že toto nařízení se v zásadě použije pouze v případě, kdy se soud členského státu rozhodne opatřit důkazy jedním ze způsobů stanovených uvedeným nařízením, přičemž v takovém případě je povinen držet se postupů odpovídajících těmto způsobům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. února 2013, ProRail, C‑332/11, EU:C:2013:87, bod 42 a citovaná judikatura). 35      Podle čl. 1 odst. 1 písm. a) a b) nařízení 2020/1783 se toto nařízení vztahuje na občanské nebo obchodní věci, pokud soud členského státu v souladu s právem tohoto členského státu buď žádá příslušný soud jiného členského státu o provedení dokazování, nebo žádá, aby mohl sám provést dokazování přímo v jiném členském státě. 36      Z toho plyne, že věcná působnost nařízení 2020/1783, jak je vymezena v jeho čl. 1 odst. 1 a rovněž potvrzena systémem tohoto nařízení, je omezena na dva způsoby dokazování, a sice zaprvé na provedení dokazování dožádaným soudem podle článků 12 až 18 uvedeného nařízení v návaznosti na žádost dožadujícího soudu jiného členského státu a zadruhé na přímé provedení takového dokazování dožadujícím soudem v jiném členském státě, jehož podmínky jsou stanoveny v článku 19 téhož nařízení. 37      V projednávaném případě je nesporné, že předkládajícímu soudu byla předložena žádost o dokazování, kterou mu Tribunale di Genova (Soud v Janově) předal jakožto dožadující soud na formuláři A, jenž je uveden v příloze I nařízení 2020/1783 a týká se nepřímého provedení dokazování podle čl. 1 odst. 1 písm. a) tohoto nařízení. Takovou žádost předává dožadující soud v souladu s čl. 3 odst. 1 uvedeného nařízení „přímo [dožádanému soudu] [za účelem provedení dokazování]“. 38      Z toho plyne, že k takovému nepřímému provedení dokazování, o jaké se jedná v původním řízení, dožádaným soudem musí dojít v souladu s podmínkami stanovenými v článcích 12 až 18 téhož nařízení. 39      V této souvislosti je třeba uvést, že rozdělení pravomocí a odpovědností mezi těmito dvěma soudy v rámci provádění těchto ustanovení, jak je stanoveno v nařízení 2020/1783, se zakládá na jasném rozlišení mezi aspekty, které spadají do působnosti hmotného práva použitelného na daný spor, a procesními pravidly upravujícími dokazování. 40      V tomto ohledu ze samotného znění čl. 1 odst. 1 nařízení 2020/1783 vyplývá, že nařízení provedení dokazování soudem členského státu, jemuž byl předložen spor v občanské nebo obchodní věci, s cílem získat důkaz, který má být shromážděn v jiném členském státu, je upraveno právem členského státu dožadujícího soudu. Pouze posledně uvedený soud, který zná veškeré skutkové okolnosti daného sporu, totiž může požadované důkazy posoudit z hlediska použitelného hmotného práva. 41      Nachází-li se požadovaný důkaz v obvodu soudu jiného členského státu a soud, jemuž byl předložen spor v občanských nebo obchodních věcech, se v souladu s nařízením 2020/1783 rozhodne, že využije nepřímé dokazování stanovené v tomto nařízení a požádá příslušný soud jiného členského státu, aby provedl dokazování, řídí se procesní podmínky, za nichž bude tento důkaz získán, právem členského státu posledně uvedeného soudu. 42      V této souvislosti je třeba poznamenat, že nařízení 2020/1783 zavádí mechanismus justiční spolupráce, který se striktně omezuje na procesní aspekty dokazování v soudních řízeních s přeshraničním dopadem. Cílem tohoto nařízení tedy není harmonizovat důkazní právo mezi jednotlivými členskými státy, ale – jak vyplývá z bodů 3 a 4 jeho odůvodnění – zlepšit efektivitu a rychlost soudních řízení tím, že zjednoduší a racionalizuje postupy spolupráce mezi soudy těchto států v rámci dokazování v přeshraničních řízeních v občanských nebo obchodních věcech. To umožňuje zajistit řádné fungování vnitřního trhu a vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva založeného na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy. 43      Z toho plyne, že v souladu se systémem vyplývajícím z nařízení 2020/1783 je tedy dožadující soud, kterému byl předložen spor v občanských nebo obchodních věcech s přeshraničním dopadem, jako jediný oprávněn rozhodnout o tom, které důkazní prostředky považuje za relevantní, a za tímto účelem nařídit dokazování, o jehož provedení v jiném členském státě je požádán dožádaný soud. Na rozdíl od toho, co tvrdila francouzská vláda před Soudním dvorem, tedy nepřísluší předkládajícímu soudu ani Soudnímu dvoru, aby nově definoval předmět takového dokazování, jak jej vymezil dožadující soud ve své žádosti o provedení dokazování. 44      V případě pochybností o způsobu dokazování zvoleném dožadujícím soudem nebo v případě chybějících údajů totiž nařízení 2020/1783 přiznává dožádanému soudu pouze možnost, aby o tom podle jeho článku 10 neprodleně informoval dožadující soud a požádal jej o předložení chybějících údajů, které musí určit co nejpřesněji. V projednávaném případě přitom z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že předkládající soud se jakožto dožádaný soud neobrátil na dožadující soud s žádnou žádostí o to, aby posledně uvedený soud svou žádost o provedení dokazování, o kterou se jedná v původním řízení, doplnil. 45      Na druhém místě je třeba uvést, že čl. 12 odst. 1 nařízení 2020/1783 stanoví, že dožádaný soud musí vyřídit žádost bez prodlení a nejpozději do 90 dnů od přijetí žádosti. Podle čl. 12 odst. 2 tohoto nařízení vyřídí dožádaný soud žádost v souladu s vnitrostátním právem. 46      Podle ustálené judikatury je třeba při výkladu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí [rozsudek ze dne 4. května 2010, TNT Express Nederland, C‑533/08, EU:C:2010:243, bod 44; rozsudek ze dne 28. října 2022, Generalstaatsanwaltschaft München (Vydávání a ne bis in idem), C‑435/22 PPU, EU:C:2022:852, bod 67, a rozsudek ze dne 26. března 2026, Pumpjanskij a další v. Rada, C‑696/23 P, C‑704/23 P, C‑711/23 P, C‑35/24 P a C‑111/24 P, EU:C:2026:245, bod 99]. 47      Pokud jde o znění článku 12 nařízení 2020/1783, z odstavce 1 tohoto článku 12, který používá mimo jiné výraz „bez prodlení“ a musí být vykládán ve světle bodu 15 odůvodnění téhož nařízení, vyplývá, že unijní normotvůrce zamýšlel uložit dožádanému soudu povinnost urychleně provést dokazování, o které byl požádán. 48      Dále je třeba uvést, že čl. 12 odst. 2 nařízení 2020/1783 stanoví zásadu, že žádost o provedení dokazování vyřídí dožádaný soud „v souladu s vnitrostátním právem“, aniž je upřesněn rozsah tohoto odkazu na „vnitrostátní právo“. 49      Z kontextu tohoto ustanovení však vyplývá, že odkaz na „vnitrostátní právo“, který je v tomto ustanovení obsažen, je třeba chápat jako odkaz na procesní podmínky stanovené právem členského státu dožádaného soudu. Článek 12 odst. 3 uvedeného nařízení totiž zavádí výjimku z této zásady, když stanoví, že s výhradou dodržení podmínek stanovených posledně uvedeným ustanovením může dožadující soud požádat dožádaný soud, aby žádost o dokazování vyřídil „zvláštním postupem“, jak je stanoven právem státu dožadujícího soudu. 50      V této souvislosti, jak zdůraznila generální advokátka v bodě 58 svého stanoviska, se odkaz na výraz „vnitrostátní právo“ v čl. 12 odst. 2 nařízení 2020/1783 vztahuje na procesní právní úpravu dokazování. Článek 12 odst. 3 tohoto nařízení má zase za cíl umožnit ve výjimečných případech změnu použitelného postupu tím, že procesní právo členského státu dožádaného soudu nahrazuje procesním právem členského státu dožadujícího soudu, i když postup dokazování stále spadá do pravomoci dožádaného soudu. 51      Výše uvedené úvahy hovoří ve prospěch výkladu čl. 12 odst. 2 nařízení 2020/1783, podle kterého se toto ustanovení vztahuje pouze na procesní podmínky provádění dokazování, takže pouze tyto podmínky se v zásadě řídí právem dožádaného členského státu. 52      Tento výklad je rovněž podpořen cíli sledovanými nařízením 2020/1783, které – jak již bylo uvedeno v bodě 42 tohoto rozsudku – usiluje o zlepšení efektivity a rychlosti soudních řízení tím, že zjednoduší a racionalizuje postupy spolupráce mezi soudy členských států v rámci dokazování v soudních řízeních majících přeshraniční dopad v občanských nebo obchodních věcech. Cílem tohoto nařízení je tedy zajistit řádné fungování vnitřního trhu a vytvoření prostoru svobody, bezpečnosti a práva založeného na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy. 53      S ohledem na tento cíl zavedlo nařízení 2020/1783 režim, který členským státům ukládá odstranit překážky, které mohou v této oblasti vzniknout. Toto nařízení tedy nemůže být vykládáno v tom smyslu, že omezuje možnosti získávání důkazů nacházejících se v jiných členských státech. Jeho cílem je naopak posílit tyto možnosti podporou spolupráce mezi soudy v této oblasti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. února 2011, Weryński, C‑283/09, EU:C:2011:85, bod 62; rozsudek ze dne 6. září 2012, Lippens a další, C‑170/11, EU:C:2012:540, bod 29, a rozsudek ze dne 21. února 2013, ProRail, C‑332/11, EU:C:2013:87, body 43 a 44). 54      Z tohoto hlediska článek 16 nařízení 2020/1783, který spadá do kontextu relevantního pro výklad čl. 12 odst. 2 tohoto nařízení, obsahuje taxativní výčet důvodů, ze kterých lze odmítnout nepřímé provedení dokazování. Tato taxativní povaha ostatně výslovně vyplývá z bodu 16 odůvodnění nařízení 2020/1783, který uvádí, že „k zajištění účinnosti tohoto nařízení by se situace, v nichž lze odmítnout vyřídit žádost o dokazování, měly omezit jen na přesně vymezené mimořádné situace“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 17. února 2011, Weryński, C‑283/09, EU:C:2011:85, bod 53). 55      Z toho navíc vyplývá, že jelikož takové důvody pro odmítnutí nepřímého provedení dokazování musí být koncipovány jako výjimky, je třeba je vykládat striktně (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. července 2015, Diageo Brands, C‑681/13, EU:C:2015:471, bod 41 a citovaná judikatura). 56      To musí platit tím spíše, že mechanismus soudní spolupráce zavedený nařízením 2020/1783 v oblasti dokazování v přeshraničních soudních řízeních má, jak vyplývá z bodu 3 odůvodnění tohoto nařízení, usnadnit dokazování a současně přispět ke zkrácení prodlev a snížení nákladů fyzických osob i podniků. Tento mechanismus tedy přispívá k naplnění práva na účinnou soudní ochranu. 57      Za těchto podmínek by výklad čl. 12 odst. 2 nařízení 2020/1783, který by znamenal doplnění důvodu pro odmítnutí vyřízení žádosti o dokazování, jenž není uveden v článku 16 tohoto nařízení, mohl zpochybnit účinnost systému soudní spolupráce, který uvedené nařízení zavádí v rámci dokazování v občanských nebo obchodních věcech mezi soudy členských států, jejichž zásadní povinnost vyřídit takovou žádost o dokazování je jedním z jeho základních prvků. 58      Z toho plyne, že dožádaný soud, kterému byla žádost o provedení dokazování předána dožadujícím soudem na základě čl. 1 odst. 1 písm. a) a článku 12 nařízení 2020/1783, musí v zájmu zajištění účinné spolupráce při dokazování v občanských a obchodních věcech provést požadované dokazování v souladu s procesním právem dožádaného členského státu. V této souvislosti je pravomoc dožádaného soudu odmítnout provedení takového dokazování omezena pouze na důvody pro odmítnutí uvedené v článku 16 tohoto nařízení, aniž zejména důvody vycházející z hmotného práva členského státu dožádaného soudu, včetně důvodů vycházejících ze základních právních zásad státu dožádaného soudu, mohou odůvodnit odmítnutí provést dokazování ve smyslu článku 12 nařízení 2020/1783. 59      Z toho plyne, že je na dožadujícím soudu, aby z hlediska hmotného práva svého členského státu posoudil podmínky, za kterých lze nařídit dokazování za účelem získání důkazu nacházejícího se v jiném členském státě. V projednávaném případě tedy musí být tyto podmínky posouzeny nikoli předkládajícím soudem z hlediska článku 16-11 francouzského občanského zákoníku, ale dožadujícím soudem z hlediska italského hmotného práva. 60      Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, v této souvislosti vyplývá, že posledně uvedené právo uznává právo osoby znát svůj původ a v rámci soudního řízení o určení příbuzenského vztahu umožňuje, aby byl po exhumaci těla domnělého rodiče proveden genetický test post mortem. 61      Na třetím místě je třeba konstatovat, že jelikož použití nařízení 2020/1783 představuje uplatňování unijního práva ve smyslu čl. 51 odst. 1 Listiny, musí vnitrostátní soudy, které spolu spolupracují na základě tohoto nařízení, dodržovat požadavky vyplývající ze základních práv zakotvených v Listině. 62      Nařízení 2020/1783 totiž jakožto nástroj soudní spolupráce konkretizuje v občanských a obchodních věcech zásadu vzájemné důvěry mezi členskými státy, která má v unijním právu zásadní význam, neboť umožňuje vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic. Tato zásada přitom zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává [posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 191]. 63      Při uplatňování unijního práva tak mohou být členské státy povinny na základě unijního práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států, takže nejen že nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než jakou zaručuje unijní právo, ale nemohou ani – až na výjimečné případy – ověřovat, zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií [posudek 2/13 (Přistoupení Unie k EÚLP) ze dne 18. prosince 2014, EU:C:2014:2454, bod 192]. 64      Jak vyplývá z bodu 43 tohoto rozsudku, je podle nařízení 2020/1783 na dožadujícím soudu, aby v souladu s právem svého členského státu určil, jaké dokazování je třeba nařídit v soudním řízení, které před ním probíhá. Je tudíž rovněž jen na tomto dožadujícím soudu, aby ověřil, zda je jeho rozhodnutí nařídit takové dokazování v souladu se základními právy zaručenými Unií. 65      S ohledem na okolnosti sporu v původním řízení shrnuté v bodě 19 tohoto rozsudku se v projednávaném případě jeví, že dotčené dokazování, a sice exhumace těla domnělého otce spojená s odběrem vzorku DNA pro účely předmětné genetické analýzy, bylo nařízeno až poté, co uznané děti tohoto muže odmítly podstoupit vyšetření nezbytná pro vypracování hematologického posudku, na jehož základě by bylo možné zjistit, zda žalobce v původním řízení vykazuje genetické znaky odpovídající genetickým znakům žalovaných v původním řízení, a poté, co tyto děti požádaly, aby byl genetický test proveden na těle jejich zesnulého otce v místě, kde jsou uloženy jeho ostatky. 66      V této souvislosti je třeba poznamenat, že článek 7 Listiny, který se týká práva každého na respektování jeho soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace, obsahuje přinejmenším stejné záruky, jako jsou záruky stanovené v článku 8 EÚLP, které musí být na základě čl. 52 odst. 3 Listiny zohledněny jakožto minimální úroveň ochrany (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. října 2024, Mirin, C‑4/23, EU:C:2024:845, bod 63 a citovaná judikatura). 67      V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 8 EÚLP je právo na identitu považováno za nedílnou součást pojmu „soukromý život“ a zahrnuje rovněž právo osoby poznat a nechat uznat svůj původ. Podle této judikatury totiž zájem osob, které se snaží zjistit svůj původ, na získání informací, které jsou pro ně nezbytné k odhalení pravdy o důležitém aspektu jejich osobní identity, představuje zásadní zájem chráněný EÚLP, i když tento zájem musí být vyvážen s právem třetích osob na nedotknutelnost těla zesnulého, s právem na úctu k mrtvým, jakož i s veřejným zájmem na ochraně právní jistoty [v tomto smyslu viz ESLP, 13. července 2006, Jäggi v. Švýcarsko, CE:ECHR:2006:0713JUD005875700, body 38 a 39]. 68      V tomto rámci již Evropský soud pro lidská práva uvedl, že ochrana zájmů domnělého rodiče nemůže sama o sobě představovat dostatečný důvod k tomu, aby byla osoba, která se snaží zjistit svůj původ, zbavena svých práv podle článku 8 EÚLP. Uvedený soud zejména rozhodl, že odmítnutí provést genetický test post mortem, které se opírá o neexistenci předchozího výslovného souhlasu domnělého biologického rodiče, představuje s ohledem na okolnosti dané věci neodůvodněný zásah do práva žalobce znát svůj původ [v tomto smyslu viz ESLP, 16. června 2011, Pascaud v. Francie, CE:ECHR:2011:0616JUD001953508, body 64, 65 a 68]. 69      Pokud jde přitom o otázky předkládajícího soudu týkající se dodržování práva na lidskou důstojnost zakotveného v článku 1 Listiny, nic ve spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nenasvědčuje tomu, že Tribunale di Genova (Soud v Janově) toto právo při vážení protichůdných zájmů ve věci v původním řízení řádně nezohlednil. 70      Kromě toho stačí konstatovat, že v projednávaném případě žádná okolnost neumožňuje předpokládat, že se jedná o výjimečný případ ve smyslu judikatury Soudního dvora připomenuté v bodech 62 a 63 tohoto rozsudku, v němž by byl dožádaný soud oprávněn zpochybnit skutečnost, že dokazování dotčené v původním řízení je v souladu se základními právy zaručenými Unií. 71      S ohledem na výše uvedené je třeba na položené otázky odpovědět, že čl. 12 odst. 2 nařízení 2020/1783 ve spojení s články 1 a 7 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje, aby dožádaný soud odmítl žádost o provedení dokazování, jejímž cílem je získat důkaz spočívající v odběru genetického vzorku po exhumaci těla domnělého rodiče a která byla v souladu s tímto nařízením předána dožadujícím soudem, jemuž byl předložen spor týkající se určení příbuzenského vztahu, vyřídit z důvodu, že hmotněprávní pravidlo členského státu dožádaného soudu takové dokazování zakazuje. K nákladům řízení 72      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: Článek 12 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2020/1783 ze dne 25. listopadu 2020 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských a obchodních věcech (dokazování) ve spojení s články 1 a 7 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje, aby dožádaný soud odmítl žádost o provedení dokazování, jejímž cílem je získat důkaz spočívající v odběru genetického vzorku po exhumaci těla domnělého rodiče a která byla v souladu s tímto nařízením předána dožadujícím soudem, jemuž byl předložen spor týkající se určení příbuzenského vztahu, vyřídit z důvodu, že hmotněprávní pravidlo členského státu dožádaného soudu takové dokazování zakazuje. Podpisy *      Jednací jazyk: francouzština. i      Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran.