C-242/24

Plný text

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (čtvrtého senátu)

9. července 2026(*) „ Kasační opravný prostředek – Státní podpory – Odvětví kombinované výroby tepla a elektřiny – Reforma režimu podpory na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny – Rozhodnutí Evropské komise, kterým se podpory prohlašují za slučitelné s vnitřním trhem – Pojem ‚státní podpora‘ – Podpora poskytovaná ze státních prostředků – Podmínka týkající se existence povinného odvodu“ Ve věci C‑242/24 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie dne 3. dubna 2024, Evropská komise, zástupci: A. Bouchagiar, C.-M. Carrega a C. Kovács, jako zmocněnci, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), přičemž další účastnicí řízení je: Spolková republika Německo, zástupci: J. Möller a R. Kanitz, jako zmocněnci, žalobkyně v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (čtvrtý senát), ve složení: I. Jarukaitis, předseda senátu, T. von Danwitz, místopředseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce čtvrtého senátu, M. Condinanzi (zpravodaj), N. Jääskinen a R. Frendo, soudci, generální advokát: D. Spielmann, za soudní kancelář: D. Dittert, vedoucí oddělení, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. června 2025, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 23. října 2025, vydává tento Rozsudek 1        Kasačním opravným prostředkem se Evropská komise domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 24. ledna 2024, Německo v. Komise (T‑409/21, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2024:34), jímž Tribunál zrušil rozhodnutí Komise C(2021) 3918 final ze dne 3. června 2021 o státní podpoře SA.56826 (2020/N). – Německo – Reforma režimu podpory na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny z roku 2020 a o státní podpoře SA.53308 (2019/N) – Německo – Změna režimu podpory stávajícím zařízením pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny [§ 13 Gesetz zur Neuregelung des Kraft-Wärme-Kopplungsgesetzes (zákon o nové právní úpravě zákona o kombinované výrobě tepla a elektřiny) ze dne 21. prosince 2015 (BGBl. 2015 I, s. 2498, dále jen „KWKG z roku 2016“)] (dále jen „sporné rozhodnutí“), kterým Komise konstatovala, že některá opatření (dále jen „sporná opatření“), jejichž cílem je podpora výroby elektřiny v zařízeních na kombinovanou výrobu tepla a elektřiny (combined heat and power, dále jen „CHP“), představují státní podpory. Skutečnosti předcházející sporu a sporné rozhodnutí 2        Skutečnosti předcházející sporu a obsah sporného rozhodnutí jsou popsány v bodech 2 až 26 napadeného rozsudku. Pro účely tohoto rozsudku je lze shrnout následovně. Dotčená opatření a jejich financování 3        Ve dnech 28. ledna 2019 a 23. září 2020 oznámily německé orgány Komisi řadu opatření vyplývajících z novely KWKG z roku 2016, z nichž některá byla v průběhu prosince 2020 dále pozměněna. Všechny tyto změny a v nich obsažená opatření odpovídají právním předpisům o podpoře CHP platným od 1. ledna 2021 (dále jen „KWKG z roku 2020“), k nimž je připojena poslední změna týkající se zastropování poplatku ve prospěch výrobců vodíku, jak je stanoveno v § 27 KWKG z roku 2020. 4        Cílem KWKG z roku 2020 je zejména zlepšit energetickou účinnost a ochranu klimatu a životního prostředí zvýšením čisté výroby elektřiny z CHP do roku 2025. 5        Za tímto účelem stanoví tento zákon řadu opatření na podporu zaprvé výroby elektřiny v nově vybudovaných, modernizovaných a renovovaných vysoce účinných kogeneračních zařízeních, zadruhé energeticky účinných sítí dálkového vytápění a chlazení, zatřetí zásobníků tepla a chladu a začtvrté výroby elektřiny ve stávajících vysoce účinných plynových kogeneračních zařízeních v odvětví dálkového vytápění (dále společně jen „opatření na podporu CHP“). Zapáté KWKG z roku 2020 stanoví rovněž opatření na podporu odvětví výroby průmyslových plynů, v němž výroba vodíku představuje většinu celkové přidané hodnoty. 6        Tato jednotlivá opatření, která představují sporná opatření, mají formu buď příplatku, jenž může být v určitých případech doplněn bonusem, který se připočítává k výnosům z prodeje vyrobené elektřiny za tržní cenu, nebo, a to pouze v případě výroby průmyslových plynů, v němž výroba vodíku představuje většinu celkové přidané hodnoty, formu zastropování výše poplatku, který mohou provozovatelé soustav vybírat od výrobců vodíku. 7        Podpora se poskytuje buď prostřednictvím zadávacích řízení, která organizuje vnitrostátní regulační orgán, tj. Bundesnetzagentur (Spolková agentura pro sítě, Německo) (dále jen „BNetzA“), nebo přímo na základě KWKG z roku 2020. V posledně uvedeném případě mají příjemci nárok na tuto podporu, pokud splňují kritéria způsobilosti, a to na základě žádosti, kterou ověřuje Bundesamt für Wirtschaft und Ausfuhrkontrolle (Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu, Německo) (dále jen „BAFA“). Pokud příjemci splňují všechna tato kritéria, musí BAFA vydat povolení potvrzující jejich způsobilost. 8        Mechanismus financování opatření na podporu CHP je Tribunálem popsán následovně. 9        Zaprvé každý provozovatel distribuční nebo přenosové soustavy je ze zákona povinen vyplácet příjemcům, na něž se vztahují opatření na podporu CHP a kteří jsou připojeni k jeho soustavě, částky stanovené v KWKG z roku 2020 a tito příjemci mají na tyto částky nárok (dále jen „podpora podle KWKG“). 10      Konkrétně hradí provozovatelé distribuční soustavy podporu podle KWKG za elektřinu vyrobenou v nově vybudovaných, modernizovaných a renovovaných vysoce účinných kogeneračních zařízeních, jakož i ve stávajících a amortizovaných vysoce účinných plynových kogeneračních zařízeních. 11      Provozovatelé přenosových soustav hradí podporu podle KWKG na výstavbu a rozšíření energeticky účinných sítí dálkového vytápění a chlazení, jakož i na výstavbu a renovaci zásobníků tepla a chladu. 12      Aby mohla být každému provozovateli soustavy kompenzována dodatečná finanční zátěž, která vyplývá z jeho povinností stanovených v KWKG z roku 2020, zavedl tento zákon mechanismus, kterým je tato zátěž spravedlivě rozdělena mezi provozovatele soustav – distribuční nebo přenosové soustavy – poměrně ke spotřebě zákazníků připojených k jejich soustavě a poté vyrovnávána. 13      Provozovatelé přenosových soustav nejprve uhradí provozovatelům distribučních soustav celkovou částku, kterou posledně uvedení provozovatelé vyplatili příjemcům, na něž se vztahují opatření na podporu CHP. 14      Poté provozovatelé přenosových soustav vypočítají celkovou výši plateb, které provedli ve prospěch příjemců, na něž se vztahují opatření na podporu CHP, a provozovatelů distribučních soustav, jak je uvedeno v bodech 11 a 13 tohoto rozsudku. Tato celková částka se následně vydělí celkovou spotřebou elektřiny. 15      Výsledkem této operace je průměrná zátěž za kilowatthodinu (kWh) elektřiny za sporná opatření. Provozovatelé distribuční soustavy jsou povinni platit provozovatelům přenosových soustav částku odpovídající této průměrné zátěži za každou kWh elektřiny, kterou distribuovali konečným zákazníkům (dále jen „poplatek podle KWKG“). 16      Výši poplatku podle KWKG vypočítávají každoročně provozovatelé přenosových soustav podle metodiky stanovené v KWKG z roku 2020 a pod dohledem BAFA a BNetzA. Tato výše je vyjádřena v jednotné ceně za kWh spotřebované elektřiny kromě snížené sazby, která se vztahuje na některé kategorie uživatelů. 17      Zadruhé jsou provozovatelé soustav oprávněni, nikoli však ze zákona povinni, přenést poplatek podle KWKG do výpočtu síťových poplatků, které účtují svým zákazníkům, za každou kWh elektřiny dodávané v Německu elektrickou sítí. Odchylně jsou provozovatelé přenosových soustav oprávněni požadovat nižší poplatek podle KWKG pro energeticky náročné spotřebitele, jako jsou výrobci vodíku. 18      KWKG z roku 2020 stanoví roční rozpočtový limit ve výši 1,8 miliardy eur pro financování dotčených opatření, a tedy pro celkový poplatek podle KWKG. Sporné rozhodnutí 19      Dne 3. června 2021 přijala Komise sporné rozhodnutí. 20      Sporná opatření kvalifikovala jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a konstatovala mimo jiné, že byla financována ze státních prostředků. Konkrétně v bodech 220 a 221 tohoto rozhodnutí dospěla Komise k závěru, že opatření na podporu CHP jsou financována z příjmů z povinného příspěvku uloženého de iure státem, které jsou spravovány a rozdělovány v souladu s ustanoveními právních předpisů. Komise měla dále za to, že opatření týkající se zastropování poplatku podle KWKG ve prospěch výrobců vodíku představuje vzdání se státních prostředků. 21      Komise nicméně konstatovala, že sporná opatření jsou slučitelná s vnitřním trhem podle čl. 107 odst. 3 písm. c) SFEU, a rozhodla se tedy, že nevznese námitky. Žaloba k Tribunálu a napadený rozsudek 22      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 9. července 2021 podala Spolková republika Německo žalobu na zrušení sporného rozhodnutí v části, v níž bylo konstatováno, že sporná opatření představují státní podpory. Na podporu žaloby předložila jediný žalobní důvod vycházející z nesprávného výkladu a použití čl. 107 odst. 1 SFEU, jelikož Komise konstatovala, že podniky dotčené spornými opatřeními jsou příjemci podpor poskytnutých ze státních prostředků. 23      V bodě 36 napadeného rozsudku Tribunál odkázal na rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, body 38, 39 a 42), a konstatoval, že jako státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU lze kvalifikovat jednak finanční prostředky pocházející z daní nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, a jednak částky, které zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou, a tedy jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, a obě tato kritéria představují alternativní kritéria pojmu „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. 24      Tribunál nejprve v bodech 41 až 118 napadeného rozsudku analyzoval, zda byla opatření na podporu CHP financována ze státních prostředků, a poté v bodech 119 až 126 uvedeného rozsudku zkoumal, zda bylo z těchto prostředků financováno zastropování poplatku podle KWKG ve prospěch výrobců vodíku. 25      Pokud jde o opatření na podporu CHP, Tribunál nejprve v bodech 56 až 90 napadeného rozsudku zkoumal, zda podpora podle KWKG nebo poplatek podle KWKG představují daň nebo jiný povinný odvod ve smyslu prvního z kritérií uvedených v bodě 23 tohoto rozsudku. Poté v bodech 91 až 100 uvedeného rozsudku ověřil, zda částky podpory podle KWKG nebo poplatku podle KWKG zůstávají pod stálou veřejnou kontrolou prostředků ve smyslu druhého z těchto kritérií. Tribunál nakonec v bodech 101 až 117 uvedeného rozsudku odmítl argumenty Komise týkající se použití judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), v projednávané věci. 26      V první řadě Tribunál u prvního z uvedených kritérií připomněl v bodě 57 napadeného rozsudku judikaturu, podle níž musí být finanční prostředky považovány za „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, pokud pocházejí z povinných příspěvků uložených právními předpisy dotyčného členského státu, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy. 27      Při použití této judikatury na projednávanou věc Tribunál nejprve v bodě 67 napadeného rozsudku mimo jiné konstatoval, že povinné platby provozovatelů soustav příjemcům, na něž se vztahují opatření na podporu CHP, tedy platby, k nimž dochází na úrovni, kterou označil za „první úroveň“ dodavatelského řetězce elektřiny, se týkaly pouze přidělení finančních prostředků v souladu se zákonem, jelikož tito provozovatelé byli ze zákona povinni poskytovat finanční podporu těmto příjemcům. Tribunál měl nicméně za to, že tyto platby nic nevypovídají o původu finančních prostředků používaných provozovateli soustav. Závěr, že uvedené platby představují daň nebo jiný povinný odvod, by podle Tribunálu znamenal, že financování opatření na podporu CHP se překrývá s poskytnutím prostředků příjemcům těchto podpor. 28      Poté Tribunál v bodech 68 až 70 uvedeného rozsudku odlišil situaci, která nastala v projednávané věci, v níž provozovatelé soustav nemají zákonnou povinnost přenést poplatek podle KWKG na své zákazníky na další úrovni, kterou označil za „druhou úroveň“ dodavatelského řetězce elektřiny, od situace, jíž se týká judikatura, o kterou se opírala Komise, když tvrdila, že finanční prostředky použité provozovateli soustav k plnění jejich platebních povinností příjemcům na něž se vztahují opatření na podporu CHP, mají státní původ. 29      Tribunál měl kromě toho v bodech 71 a 72 uvedeného rozsudku za to, že Komise nevysvětlila, v jakém okamžiku a kdo prováděl správu finančních prostředků. 30      Nakonec Tribunál v bodech 73 až 77 téhož rozsudku konstatoval, že možnost provozovatelů soustav přenést náklady na opatření na podporu CHP na jejich zákazníky postačuje k vyloučení toho, aby tito provozovatelé byli „konečnými poplatníky v souvislosti s [touto] zátěží“, a podléhali tedy povinnému příspěvku ze zákona. 31      Ve druhé řadě u druhého z kritérií uvedených v bodě 23 tohoto rozsudku, a sice stálé veřejné kontroly nad dotyčnými částkami, Tribunál v bodech 93 a 94 napadeného rozsudku konstatoval, že Komise ve sporném rozhodnutí neověřila, zda bylo toto kritérium splněno, avšak že to nepředstavuje nesprávné právní posouzení, jelikož obě dotyčná kritéria jsou alternativní. Tribunál každopádně dospěl v bodě 98 uvedeného rozsudku k závěru, že toto druhé kritérium nebylo v projednávané věci splněno. 32      Ve třetí řadě měl Tribunál v bodech 101 až 117 napadeného rozsudku za to, že Komise v projednávané věci nesprávně vyloučila použití judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), a to na základě skutečnosti, že opatření na podporu CHP nepředstavují „pouhou regulaci cen“ ve smyslu tohoto rozsudku. 33      Po konstatování, že opatření na podporu CHP nebyla financována ze státních prostředků, Tribunál v bodech 119 až 126 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že zastropování poplatku podle KWKG ve prospěch výrobců vodíku nemůže představovat ani vzdání se státních prostředků. 34      Na základě tohoto odůvodnění Tribunál jedinému žalobnímu důvodu Spolkové republiky Německo vyhověl a sporné rozhodnutí zrušil. Návrhová žádání účastnic řízení 35      Komise v rámci kasačního opravného prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr: –        zrušil napadený rozsudek; –        zamítl žalobu jako neopodstatněnou; –        podpůrně: –        zrušil napadený rozsudek v rozsahu, v němž se týká opatření uvedených v bodě 198 písm. a) až d) odůvodnění sporného rozhodnutí, a sice opatření na podporu CHP; –        zamítl žalobu jako neopodstatněnou a –        uložil Spolkové republice Německo náhradu nákladů řízení v prvním stupni a řízení o kasačním opravném prostředku. 36      Spolková republika Německo navrhuje, aby Soudní dvůr: –        kasační opravný prostředek zamítl a –        uložil Komisi náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku 37      Na podporu kasačního opravného prostředku Komise uvádí jediný důvod vycházející z nesprávného právního posouzení, kterého se Tribunál údajně dopustil při výkladu pojmu „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a při právní kvalifikaci skutkového stavu. 38      Tento důvod kasačního opravného prostředku sestává ze dvou částí, z nichž první se týká nesprávného právního posouzení finanční zátěže opatření na podporu CHP a druhá nerespektování judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160). K první části jediného důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastnic řízení 39      Komise v rámci první části jediného důvodu kasačního opravného prostředku tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že finanční zátěž opatření na podporu CHP, kterou nesou provozovatelé distribuční soustavy, nepředstavuje daň nebo jiný povinný odvod ve smyslu judikatury Soudního dvora, a že tedy v projednávané věci nebyly použity státní prostředky. 40      Má za to, že Tribunál v tomto ohledu vycházel ze tří posouzení, která jsou všechna stižena nesprávným právním posouzením. 41      Komise v první řadě tvrdí, že Tribunál dospěl v bodech 65 až 70 a 89 napadeného rozsudku k závěru, že k prokázání existence státních prostředků je nutné nezaměňovat použití finančních prostředků s jejich původem. Osobu povinnou hradit povinný poplatek je třeba podle jejího názoru odlišit od osoby, která je povinná hradit podporu a z tohoto důvodu vyplácí příjemci částky, jež odpovídají takovému poplatku. Vzhledem k tomu, že v projednávané věci má tato dvě postavení jediná osoba, jelikož každý provozovatel distribuční soustavy je povinen platit poplatek podle KWKG a zároveň odpovídá za úhradu podpory podle KWKG příjemcům opatření na podporu CHP, měl Tribunál za to, že se nejedná o státní prostředky. 42      Komise je naproti tomu toho názoru, že čl. 107 odst. 1 SFEU ani judikatura, z níž Tribunál vycházel, neumožňují, aby byla vyžadována existence trojstranného vztahu mezi osobou povinnou zaplatit poplatek, osobou odpovědnou za poskytnutí podpory a jejím příjemcem. Rozhodující je pouze existence povinného poplatku. 43      Ve druhé řadě Komise tvrdí, že Tribunál v bodech 71, 72 a 88 napadeného rozsudku rozhodl, že neprokázala, že finanční prostředky získané z poplatku podle KWKG byly vybírány a spravovány v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Tribunál v tom podle jejího názoru spatřuje dodatečnou podmínku k podmínce spočívající v existenci povinného poplatku. 44      Komise je naproti tomu toho názoru, že není nutné, aby byla splněna další kritéria, jako je správa a rozdělování finančních prostředků v souladu s vnitrostátními právními předpisy, jelikož k prokázání existence státních prostředků postačuje pouhá povaha daně nebo povinného odvodu s tím, že daň mohou vybírat i soukromé subjekty. V projednávané věci se podle tvrzení Komise jedná o platební povinnost, která je jednostranně uložena zákonem určité kategorii osob, a tedy o daň nebo povinný odvod. 45      Odkaz obsažený v bodě 35 rozsudku ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1), na to, že částky „jsou spravované a rozdělované v souladu s [...] právními předpisy“, souvisí podle tvrzení Komise s nutností odlišit situaci dotčenou ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, od situací dotčených ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky ze dne 15. července 2004, Pearle a další (C‑345/02, EU:C:2004:448 a ze dne 30. května 2013, Doux Élevage a Coopérative agricole UKL-ARREE (C‑677/11, EU:C:2013:348), v nichž se orgány veřejné moci omezily na uložení povinnosti k příspěvku, který byl zaveden a spravován soukromoprávním sdružením pro skupinu rovněž soukromoprávních právnických osob. Tyto situace nejsou podle názoru Komise srovnatelné se situací v projednávané věci, jelikož podporu podle KWKG zavedl a veškerá opatření nezbytná ke „správě a rozdělování“ příslušných částek v souladu s německými právními předpisy přijal německý stát. Tribunál tím, že dospěl k opačnému závěru, se podle názoru Komise dopustil rovněž nesprávné právní kvalifikace skutkových okolností. 46      Podpůrně Komise dodává, že tato první dvě posouzení Tribunálu spočívají každopádně na dalším pochybení, jehož se Tribunál dopustil v bodech 71 a 72, jelikož nesprávně rozhodl, že mechanismus rozdělení finanční zátěže mezi provozovatele soustav nelze považovat za „správu finančních prostředků“ z důvodu, že tento mechanismus zavádí pouze vyrovnání této zátěže mezi provozovateli soustavy.  Zaprvé finanční zátěž provozovatelů distribuční soustavy ve skutečnosti nevyplývala z platby podpory podle KWKG, za kterou byla těmto provozovatelům poskytnuta náhrada ze strany provozovatelů přenosové soustavy, ale z poplatku podle KWKG, který provozovatelé distribučních soustav měli hradit provozovatelům přenosových soustav. Zadruhé má Komise za to, že Tribunál nezohlednil úlohu BAFA a BNetzA při výběru příjemců, na něž se vztahují opatření na podporu CHP, a při stanovení výše plateb na základě zákona. Takový mechanismus totiž umožňuje „spravovat a rozdělovat“ finanční zátěž spojenou s těmito opatřeními. 47      Ve třetí řadě poukazuje Komise na skutečnost, že Tribunál měl v bodech 73 až 76 napadeného rozsudku za to, že Komise neprokázala, že provozovatelé distribuční soustavy skutečně podléhají povinnému poplatku, jelikož tito provozovatelé měli možnost přenést poplatek podle KWKG na své zákazníky. 48      Podle tvrzení Komise není přitom pouhá možnost přenést dodatečné náklady na třetí osoby relevantní pro účely konstatování existence státních prostředků, jak podle ní vyplývá z rozsudku ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 65 až 71). 49      Spolková republika Německo má za to, že všechny argumenty předložené na podporu první části jediného důvodu kasačního opravného prostředku je třeba odmítnout. Závěry Soudního dvora 50      Podle ustálené judikatury platí, že kvalifikace jako „státní podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU předpokládá splnění čtyř podmínek, a sice že existuje státní zásah nebo zásah „ze státních prostředků“, že tento zásah může ovlivnit obchod mezi členskými státy, uvedený zásah poskytuje selektivní výhodu svému příjemci a tentýž zásah narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž (rozsudek ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise, C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 146 a citovaná judikatura). 51      U první z těchto podmínek z judikatury, která je rovněž ustálená, vyplývá, že opatření může být kvalifikováno jako státní zásah nebo jako podpora poskytnutá „ze státních prostředků“, pokud je opatření zaprvé poskytnuto přímo nebo nepřímo z těchto prostředků, a zadruhé je opatření přičitatelné členskému státu (rozsudek ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise, C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 147 a citovaná judikatura). 52      Pokud jde konkrétně o podmínku, aby zvýhodnění bylo poskytnuto „ze státních prostředků“, Soudní dvůr v rámci své judikatury vyvodil dvě kritéria umožňující doložit, že finanční prostředky, jejichž prostřednictvím je na základě vnitrostátních právních předpisů poskytnuta cenová výhoda, jsou „státními prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise, C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 148 a citovaná judikatura). 53      V této souvislosti je třeba v první řadě konstatovat, že finanční prostředky pocházející z daní nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, jsou „státními prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise, C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 149 a citovaná judikatura). Naproti tomu skutečnost, že finanční zátěž odvodu ve skutečnosti nese určitá vymezená kategorie osob, nestačí k prokázání, že finanční prostředky pocházející z tohoto odvodu mají povahu „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Dále je třeba, aby byl uvedený odvod povinný podle vnitrostátního práva (rozsudek ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C 17/21, EU:C:2023:1, bod 36). 54      Ve druhé řadě skutečnost, že částky zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou, a tudíž jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, stačí k tomu, aby byly kvalifikovány jako „státní prostředky“ ve smyslu tohoto ustanovení (rozsudek ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise, C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 150 a citovaná judikatura). 55      Kritéria uvedená v bodech 53 a 54 tohoto rozsudku představují alternativní kritéria umožňující určit, že opatření je poskytnuto „ze státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU (rozsudek ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise, C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 151 a citovaná judikatura). 56      Z toho vyplývá, že skutečnost, že prostředky jsou státní ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, lze doložit dvěma alternativními podmínkami, z nichž jedna se týká existence povinného odvodu k tíži konečných spotřebitelů nebo zákazníků a druhá veřejné kontroly nad správou systému, a zejména nad finančními prostředky nebo správci těchto prostředků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise, C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 152). 57      Z bodu 93 napadeného rozsudku, který nebyl v rámci kasačního opravného prostředku zpochybněn, přitom vyplývá, že Komise ve sporném rozhodnutí použila pouze první z těchto dvou kritérií. Je pravda, že Tribunál v bodech 56 až 90 napadeného rozsudku zkoumal toto první kritérium, následně však v bodech 91 až 100 uvedeného rozsudku ověřoval, zda bylo v projednávané věci splněno druhé z kritérií uvedených v bodě 56 tohoto rozsudku, přičemž konstatoval, že splněno nebylo žádné z těchto kritérií. Vzhledem k tomu, že se první část jediného důvodu kasačního opravného prostředku týká pouze analýzy provedené Tribunálem v bodech 65 až 89 napadeného rozsudku, je v rámci této části relevantní pouze první z uvedených kritérií. 58      Pokud jde zaprvé o argumenty předložené na podporu uvedené části v rozsahu, v němž Komise v první výtce v podstatě tvrdí, že se Tribunál v bodech 65 až 70 a 89 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že kvalifikace finančních prostředků jako státních vyžaduje existenci „trojstranného vztahu“ mezi osobou povinnou hradit povinný poplatek, osobou odpovídající za poskytnutí podpory a jejím příjemcem, postačí uvést, že tento výraz byl sice použit Spolkovou republikou Německo v žalobě, jak vyplývá z bodu 47 tohoto rozsudku, avšak Tribunál jej do těchto zpochybňovaných bodů napadeného rozsudku nepřevzal. Tato výtka není proto skutkově podložená. 59      V rámci této výtky však Komise rovněž tvrdí, že existence povinného odvodu je rozhodující pro účely identifikace „státních prostředků“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, a vytýká Tribunálu, že měl za to, že povinné přidělení finančních prostředků, jimiž disponuje jedna kategorie soukromých hospodářských subjektů, jiné kategorii soukromých hospodářských subjektů nestačí k prokázání, že se jedná o státní prostředky. 60      V tomto ohledu je třeba uvést, že Tribunál v bodě 64 napadeného rozsudku správně připomněl judikaturu uvedenou v bodě 53 tohoto rozsudku, podle které platí, že k tomu, aby byly finanční prostředky považovány za „státní prostředky“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí pocházet mimo jiné z daní nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů. 61      Při uplatnění této zásady na projednávanou věc Tribunál v bodech 67 a 70 napadeného rozsudku konstatoval, že Komise měla nesprávně za to, že povinnost provozovatelů soustav hradit příjemcům, na něž se vztahují opatření na podporu CHP, podporu podle KWKG postačuje ke konstatování, že existuje daň nebo jiný povinný odvod, které mohou představovat použití státních prostředků. Upřesnil, že tato okolnost umožňuje konstatovat pouze to, že finanční prostředky byly přiděleny v souladu se zákonem, ale nevypovídá nic o zdroji finančních prostředků, které provozovatelé soustav použili k plnění svých povinností. Na podporu tohoto konstatování Tribunál odkázal v bodech 68 a 69 uvedeného rozsudku na kritérium přenesení finanční zátěže vyplývající z přidělení finančních prostředků na třetí osoby za účelem určení původu dotčených finančních prostředků, a v důsledku toho i případného použití státních prostředků. 62      Soudní dvůr již přitom rozhodl, že ke konstatování, že dochází k použití státních prostředků, nestačí, aby provozovatelé soustav přenesli do prodejní ceny elektřiny konečným zákazníkům dodatečné náklady způsobené povinností vykupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za sazby stanovené zákonem, pokud tato kompenzace vyplývá pouze z praxe, a nikoli ze zákonné povinnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 70 a 71, a ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES, C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, bod 37). 63      Jak navíc uvedl generální advokát v bodech 66 a 67 svého stanoviska, existence povinného odvodu, jejž hradí koneční spotřebitelé elektřiny na „druhé úrovni“ dodavatelského řetězce elektřiny a z něhož plynou finanční prostředky pro podporu na „první úrovni“ tohoto řetězce, byla neustále zohledňována v judikatuře, a zejména v rozsudcích ze dne 17. července 2008, Essent Netwerk Noord a další (C‑206/06, EU:C:2008:413, bod 66); ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další (C‑262/12, EU:C:2013:851, body 22 až 24); ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 64 až 71); ze dne 15. května 2019, Achema a další (C‑706/17, EU:C:2019:407, body 57 a 64); ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1, body 30, 36 a 37); ze dne 7. března 2024, Fallimento Esperia a GSE (C‑558/22, EU:C:2024:209, body 76 a 77); ze dne 26. září 2024, Covestro Deutschland a Německo v. Komise (C‑790/21 P a C‑791/21 P, EU:C:2024:792, bod 178), jakož i ze dne 26. září 2024, WEPA Hygieneprodukte a další v. Komise (C‑795/21 P a C‑796/21 P, EU:C:2024:807, bod 124). 64      Judikatura připomenutá v bodech 62 a 63 tohoto rozsudku odráží, že k tomu, aby podpora poskytovaná příjemci mohla být kvalifikována jako státní, je nutné, aby zatěžovala státní rozpočet, což předpokládá existenci dostatečně přímé souvislosti mezi touto podporou na jedné straně a snížením uvedeného rozpočtu, či dokonce dostatečně konkrétním hospodářským rizikem vzniku výdajů zatěžujících tento rozpočet na straně druhé. V tomto ohledu Soudní dvůr rovněž rozhodl, že pokud jde o subjekty odlišné od orgánu veřejné moci, na které se vztahuje povinnost výkupu elektřiny, rozhodujícím aspektem je v této souvislosti skutečnost, že takové subjekty jsou státem zmocněny k tomu, aby spravovaly státní prostředky, a nemají jen povinnost výkupu za použití vlastních finančních prostředků (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise, C‑405/16 P, EU:C:2019:268, body 58 až 60 a citovaná judikatura). 65      Z toho vyplývá, že jelikož přenesení finanční zátěže odpovídající příplatku k prodejní ceně elektřiny, který mají provozovatelé hradit, na konečné zákazníky, není povinné, nelze mít za to, že finanční prostředky použité na tento příplatek pocházejí z daně nebo jiného povinného odvodu, a představují tedy státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. 66      V projednávané věci ze zjištění Tribunálu v bodě 60 napadeného rozsudku, která Komise nezpochybňuje, vyplývá, že provozovatelé distribučních soustav, kteří jsou povinni vyplácet podporu podle KWKG příjemcům dotčených opatření, mají sice právo přenést finanční zátěž vyplývající z této povinnosti, která odpovídá poplatku podle KWKG, na své konečné zákazníky, avšak nejsou právně povinni tak učinit. Za těchto podmínek se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že Komise neprokázala, že opatření na podporu CHP zahrnují použití státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. 67      Argumenty na podporu první výtky první části jediného důvodu kasačního opravného prostředku Komise směřující proti bodům 65 až 70 a 89 napadeného rozsudku proto nejsou opodstatněné. 68      Pokud jde ve druhé řadě o druhou výtku předloženou Komisí, která směřuje proti bodům 71, 72 a 88 napadeného rozsudku, v nichž měl Tribunál v podstatě za to, že k tomu, aby finanční prostředky představovaly státní prostředky, nestačí, aby byly financovány z daní nebo jiných povinných odvodů podle vnitrostátních právních předpisů, jelikož tyto prostředky musí být rovněž spravovány a rozdělovány v souladu s těmito právními předpisy, stačí konstatovat, že tato výtka není relevantní. 69      V souladu s judikaturou připomenutou v bodě 53 tohoto rozsudku, na kterou Tribunál správně odkázal v bodech 57 a 64 napadeného rozsudku, totiž kritérium správy a rozdělování dotyčných finančních prostředků v souladu s vnitrostátními právními předpisy doplňuje kritérium, podle kterého musí finanční prostředky pocházet z daní nebo jiných povinných odvodů. V tomto ohledu Komise nesprávně chápe bod 35 rozsudku ze dne 12. ledna 2023, DOBELES HES (C‑702/20 a C‑17/21, EU:C:2023:1), když tvrdí, že uvedení prvního z těchto kritérií slouží pouze k odlišení situace, o kterou se jednalo v uvedeném rozsudku, od situací, které byly předmětem rozsudků uvedených v bodě 45 tohoto rozsudku, jelikož z uvedeného rozsudku ze dne 12. ledna 2023 žádné omezení v tomto smyslu neplyne. Toto kritérium bylo ostatně již v rozsudku ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise (173/73, EU:C:1974:71, bod 35), určeno jako samostatné kritérium pro posouzení, zda došlo k vynaložení státních prostředků, které doplňuje kritérium původu dotyčných finančních prostředků. 70      Z bodů 58 až 66 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když dospěl k závěru, že finanční prostředky určené k financování sporných opatření nepředstavují povinný odvod. 71      I kdyby se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu kritéria, podle kterého musí být finanční prostředky pocházející z povinného odvodu spravovány a rozdělovány v souladu s vnitrostátními právními předpisy, nemělo by takové nesprávné posouzení žádný dopad na opodstatněnost závěru, že se v projednávané věci o takový odvod nejedná. 72      Ze stejných důvodů je irelevantní rovněž argumentace, kterou Komise uplatnila podpůrně a je uvedena v bodě 46 tohoto rozsudku, podle které Tribunál v podstatě nesprávně použil kritérium vyžadující, aby finanční prostředky byly spravovány a rozdělovány v souladu s vnitrostátními právními předpisy. 73      Co se ve třetí řadě týče třetí výtky předložené Komisí, která se týká bodů 73 až 76 napadeného rozsudku, stačí uvést, že z analýzy první výtky této části jediného důvodu kasačního opravného prostředku vyplývá, že povinné přenesení finanční zátěže plynoucí z opatření na podporu CHP bylo relevantní pro posouzení existence státních prostředků. Z bodu 62 tohoto rozsudku konkrétně vyplývá, že Komise nesprávně chápe rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), když tvrdí, že v něm Soudní dvůr rozhodl, že pouhá možnost přenést dodatečné náklady na třetí osoby nemá vliv na otázku, zda jsou použity státní prostředky. Tato výtka je proto neopodstatněná. 74      S ohledem na výše uvedené musí být první část jediného důvodu kasačního opravného prostředku zamítnuta. K druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastnic řízení 75      V rámci druhé části jediného důvodu kasačního opravného prostředku, předložené podpůrně, Komise tvrdí, že Tribunál v bodech 101 až 117 napadeného rozsudku nezohlednil judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160). 76      Komise nejprve vyjadřuje názor, že v této judikatuře se Soudní dvůr omezuje na konstatování, že použití státních prostředků nepředstavují pouze ty případy, kdy stát zasahuje prostřednictvím regulace tržních cen – například stanovením minimálních nebo regulovaných cen nebo minimálních objemů nákupů. V projednávané věci přitom KWKG z roku 2020 takovou cenovou regulaci nestanoví. Provozovatelé soustav jsou totiž povinni vyplácet podporu podle KWKG příjemcům, na něž se vztahují opatření na podporu CHP a kteří jsou napojeni na jejich soustavu, bez ohledu na to, zda tito příjemci elektřinu nakupují. Stát tak podle názoru Komise ukládá přímé platební povinnosti mezi soukromými subjekty, aniž jsou tyto povinnosti založeny na jakémkoli smluvním vztahu. 77      Dále Komise tvrdí, že extenzivní výklad výjimky uvedené v této judikatuře znamená, že členský stát, který zavede platební povinnosti k tíži soukromých hospodářských subjektů, může podporovat jakékoli průmyslové odvětví nebo jakýkoli konkrétní podnik. 78      Nakonec Komise připomíná judikaturu vycházející zejména z rozsudku ze dne 11. srpna 1995, Dubois a Général cargo services (C‑16/94, EU:C:1995:268, body 15 a 21), týkající se pojmu „poplatek“ nebo „zdanění“ ve smyslu článků 30 a 110 SFEU. Má za to, že z této judikatury lze vyvodit, že určujícím prvkem je, zda platba představuje protiplnění za určitou službu, která je skutečně a individuálně poskytnuta hospodářskému subjektu, přičemž v takovém případě tato platba nespadá pod pojem „poplatek“ nebo „zdanění“, nebo zda slouží k financování plnění úkolu veřejné služby a v takovém případě pod něj spadá. V takovém kontextu není soukromý původ prostředků, o který se Tribunál opírá, relevantní, neboť jakákoliv forma odvodu čerpá ze soukromých prostředků. V tomto ohledu Komise odkazuje rovněž na rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), který byl podle jejího názoru Tribunálem nesprávně vyložen v bodě 111 napadeného rozsudku, a na rozsudek ze dne 7. března 2024, Fallimento Esperia a GSE (C‑558/22, EU:C:2024:209), který podle ní potvrzuje, že situace „povinnosti nákupu“ musí být odlišena od situace, v níž stát ukládá povinnost platby, která je ve skutečnosti povinným odvodem. 79      Spolková republika Německo s těmito argumenty nesouhlasí. Závěry Soudního dvora 80      Za účelem rozhodnutí o této části jediného důvodu kasačního opravného prostředku je třeba připomenout, že v bodě 59 rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), Soudní dvůr konstatoval, že povinnost soukromých podniků dodávajících elektřinu vykupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za stanovené minimální ceny nevede k přímému ani nepřímému převodu státních prostředků na podniky vyrábějící tento typ elektřiny. V bodech 60 a 61 uvedeného rozsudku z toho Soudní dvůr v podstatě vyvodil, že vzhledem k neexistenci takového převodu státních prostředků nestačí samotná skutečnost, že povinný nákup je uložen zákonem a přiznává nepopiratelnou výhodu určitým podnikům, k tomu, aby byla tato povinnost považována za státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. 81      Stačí tedy nejprve uvést, že na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, měl Tribunál právem v bodech 105 až 108 napadeného rozsudku za to, že Soudní dvůr nekonstatoval, že pouhá cenová regulace uložená právními předpisy členského státu nemůže být kvalifikována jako státní podpora. Soudní dvůr ve skutečnosti pouze konstatoval, že uložení povinnosti soukromým podnikům dodávajícím elektřinu vykupovat elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za stanovené minimální ceny nepředstavuje státní podporu, pokud tato povinnost nevede k žádnému přímému nebo nepřímému převodu státních prostředků na podniky vyrábějící tento typ elektřiny. 82      Ve věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), totiž platba vyplývající z rozdílu mezi tržní cenou a zákonem stanovenou minimální cenou nepocházela ze státních prostředků, ale z vlastních finančních prostředků dotčených podniků dodávajících elektřinu, jelikož tato zátěž byla rozložena pouze mezi tyto podniky a soukromé provozovatele elektrických sítí vyšší úrovně. 83      Z analýzy první části tohoto jediného důvodu kasačního opravného prostředku přitom vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že totéž platí v projednávané věci. 84      Z toho vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení ani tehdy, když v bodě 112 napadeného rozsudku konstatoval, že k vyloučení použití judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), měla Komise bez ohledu na to, zda opatření na podporu CHP představují opatření spočívající v „pouhé regulaci cen“, prokázat, že výhodu ve prospěch příjemců těchto opatření neposkytli provozovatelé soustav, kteří jsou soukromými subjekty, ze svých finančních zdrojů. Tribunál se nedopustil nesprávného právního posouzení ani tím, že v bodě 114 napadeného rozsudku dospěl k závěru, že jelikož Komise neprokázala, že bylo splněno jedno z alternativních kritérií uvedených v bodech 53 a 54 tohoto rozsudku, využívají provozovatelé soustav vlastní finanční zdroje k poskytování částek stanovených KWKG z roku 2020 příjemcům CHP ve smyslu judikatury vycházející z rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160). 85      Z toho dále vyplývá, že výtka týkající se nezbytnosti vykládat údajnou výjimku vyplývající z této judikatury restriktivně je rovněž neopodstatněná. Jak již vyplývá z bodu 80 tohoto rozsudku, Soudní dvůr totiž v rozsudku ze dne 13. března 2001, PreussenElektra (C‑379/98, EU:C:2001:160), nezavedl výjimku, ale omezil se na výklad čl. 107 odst. 1 SFEU, a zejména požadavku stanoveného tímto ustanovením, podle kterého kvalifikace jako „státní podpora“ předpokládá zejména existenci státního zásahu nebo zásahu „ze státních prostředků“, jak bylo připomenuto v bodě 50 tohoto rozsudku. 86      K tvrzení Komise, že by tento výklad znamenal, že by členskému státu, který zavede platební povinnosti k tíži soukromých hospodářských subjektů, bylo umožněno podporovat jakékoli průmyslové odvětví nebo jakýkoli konkrétní podnik, stačí připomenout, že podle ustálené judikatury jsou za státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU považovány pouze výhody poskytnuté přímo nebo nepřímo ze státních prostředků. Rozlišení učiněné v tomto ustanovení mezi „podporami poskytovanými státy“ a podporami poskytovanými „ze státních prostředků“ totiž neznamená, že podporami jsou všechna zvýhodnění poskytnutá státem, ať jsou, nebo nejsou financována ze státních prostředků, ale jeho účelem je pouze zahrnout do tohoto pojmu zvýhodnění, která jsou poskytnuta přímo státem, jakož i zvýhodnění, která jsou poskytnuta prostřednictvím veřejnoprávního nebo soukromého subjektu, který byl určen nebo zřízen tímto státem za účelem správy podpory (rozsudky ze dne 13. března 2001, PreussenElektra, C‑379/98, EU:C:2001:160, bod 58, a ze dne 27. ledna 2022, Fondul Proprietatea, C‑179/20, EU:C:2022:58, bod 91). 87      A konečně, pokud jde o relevanci judikatury, o kterou se opírá Komise, je třeba zaprvé uvést, že v rozsudku ze dne 11. srpna 1995, Dubois a Général cargo services (C‑16/94, EU:C:1995:268), nebyl Soudní dvůr tázán na výklad článku 107 SFEU, ale na to, zda poplatek uložený u zboží z důvodu skutečnosti, že překračuje hranici, nespadá pod zákaz stanovený v článcích Smlouvy o ES, které byly nahrazeny články 28 a 30 SFEU. Kromě toho Soudní dvůr sice v bodě 21 posledně uvedeného rozsudku rozhodl, že se posledně uvedená ustanovení použijí na „poplatek z přechodu hranice“, který má kompenzovat náklady vyplývající z plnění úkolu veřejné služby soukromým podnikem, avšak v projednávané věci nejsou podpora podle KWKG ani poplatek podle KWKG určeny na první úrovni dodavatelského řetězce elektřiny ke kompenzaci nákladů vyplývajících z plnění úkolu veřejné služby. Komise se tedy marně odvolává na tento rozsudek, aby prokázala, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že Komise neprokázala, že opatření na podporu CHP byla financována ze státních prostředků. 88      Zadruhé, pokud jde o rozsudek ze dne 28. března 2019, Německo v. Komise (C‑405/16 P, EU:C:2019:268), postačí konstatovat, že tento rozsudek neobsahuje důvody umožňující dospět k závěru, že pouze existence regulace tržních cen v rámci vztahu protiplnění mezi jednotlivci odůvodňuje konstatování, že nebyly použity státní prostředky, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 108 a 109 svého stanoviska. 89      Totéž platí zatřetí i pro rozsudek ze dne 7. března 2024, Fallimento Esperia a GSE (C‑558/22, EU:C:2024:209). Jak totiž vyplývá z bodů 74 až 77 onoho rozsudku, použití státních prostředků lze konstatovat právě z toho důvodu, že přebývající zelené certifikáty dotčené ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, nakupovala entita srovnatelná se státem s využitím příjmů pocházejících ze tarifní složky uložené vnitrostátními právními předpisy spotřebitelům elektřiny a hrazené uvedené entitě za účelem nákupu těchto certifikátů. 90      S ohledem na výše uvedené je rovněž druhá část jediného důvodu kasačního opravného prostředku neopodstatněná, takže kasační opravný prostředek musí být v plném rozsahu zamítnut. K nákladům řízení 91      Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu Soudního dvora platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. 92      Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 uvedeného jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník, který měl ve věci úspěch, požadoval. 93      Vzhledem k tomu, že Spolková republika Německo požadovala náhradu nákladů řízení a Komise neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit, že ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Spolkovou republikou Německo v tomto řízení o kasačním opravném prostředku. Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: 1)      Kasační opravný prostředek se zamítá. 2)      Evropská komise ponese vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené Spolkovou republikou Německo v tomto řízení o kasačním opravném prostředku. Podpisy * Jednací jazyk: němčina.