C-273/24

Plný text

null STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY TAMARY ĆAPETA přednesené dne 16. července 2026(1) Věc C‑273/24 [Naski](i) X. Y. za účasti: Prokurator Generalny, Rzecznik Praw Obywatelskich [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud, Polsko)] „ Řízení o předběžné otázce – Článek 267 SFEU – Pravomoc – Přípustnost – Právní stát – Nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem – Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU – Článek 47 Listiny základních práv Evropské unie – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Soudnímu dvoru senátem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy, Polsko) – Změna ve složení uvedeného senátu po zodpovězení předběžné otázky Soudním dvorem“ I.      Úvod 1.        Dlouhé období úpadku právního státu v Polsku za sebou zanechalo jizvy, které se jen obtížně zacelují, navzdory ochotě zmíněného členského státu vzniklou situaci napravit.

2. Projednávaná věc je znepokojivým příkladem právě takových obtíží.

3. Soudní dvůr je žádán, aby rozhodl, a to nikoli poprvé, o otázkách týkajících se výkladu požadavků Unie na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem, jak jsou zakotveny v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“). Zároveň je Soudní dvůr žádán o vyjádření ohledně prostředků nápravy v případě porušení uvedených požadavků, a to v situaci, kdy je takové porušování systémové a postihlo velkou část soudní moci v Polsku, ale nebylo dosud úspěšně vyřešeno a napraveno demokratickými procesy v uvedeném členském státě samotném.

4. Obtíže jsou ještě viditelnější ve světle specifických okolností projednávané věci, která, jak podrobněji vysvětlím níže, vychází z žaloby podané bývalým soudcem, který takto napadl rozhodnutí, na jehož základě byl přeložen z jednoho senátu krajského soudu v Polsku do jiného senátu uvedeného soudu, a který se nyní stal ministrem spravedlnosti zmíněného členského státu.

5. Soudnímu dvoru v rámci řízení o předběžné otázce sice přísluší vykládat požadavky vyplývající ze zásady právního státu, jak jsou konkretizovány v čl. 19 odst. 1 SEU a v článku 47 Listiny, aby předkládajícímu soudu poskytl vodítka k rozhodnutí o tom, zda určitá pravidla nebo situace ve vnitrostátním systému soudní moci jsou s uvedenými požadavky v rozporu, avšak do pravomoci Soudního dvora již podle mého názoru nespadá rozhodování o tom, jak taková případná porušení napravit. Zajištění souladu soudní moci s uvedenými požadavky naopak spadá do pravomoci každého členského státu.

6. Uvedenou tezi Soudní dvůr v podstatě vyjádřil ve svém nedávném rozsudku ze dne 24. března 2026, Rzecznik Praw Obywatelskich (Vyloučení soudce obecného soudu)(2). Odkazem na pilotní rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ve věci Wałęsa v. Polsko(3) rozhodl Soudní dvůr, že systémové problémy, které stále zatěžují polské soudnictví, vyžadují, aby polský stát přijal legislativní a jiná vhodná opatření(4). Uvedený závěr si vykládám rovněž tak, že podle jeho vlastního výkladu Soudnímu dvoru nepřísluší, aby řešil přetrvávající systémové nesrovnalosti.

7. V návaznosti na výše uvedené úvodní poznámky nejprve předestřu co možná nejstručnější a nejjednodušší vysvětlení složitých okolností projednávané věci. Poté se vyjádřím k důvodům, proč projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce překračuje rámec pravomoci Soudního dvora v řízení o předběžné otázce. Nakonec, pokud by Soudní dvůr přece jen považoval za nezbytné v projednávané věci rozhodnout, nabídnu analýzu předběžné otázky. II.    Skutkový stav A.      Širší kontext věci 8.        Projednávaná věc vychází z širšího kontextu zhoršení nezávislosti soudnictví v Polsku v důsledku legislativních změn zavedených předchozí vládou, s nímž jsou soudci Soudního dvora dobře obeznámeni. Soudní dvůr již byl v řadě řízení o nesplnění povinnosti zahájených Evropskou komisí žádán o vydání rozhodnutí týkajícího se slučitelnosti různých aspektů uvedených změn s unijním právem, a v ještě větším počtu rozhodnutí o předběžné otázce podával výklad unijního práva relevantní pro posouzení platnosti takových změn. Dotčené změny byly rovněž předmětem posuzování v řadě rozsudků ESLP, vyvolaly mohutnou mezinárodní kritiku, a dokonce vedly k tomu, že Komise poprvé zahájila postup podle čl. 7 odst. 1 SEU(5).

9. Po zavedení dotčených legislativních změn bylo podle všeho jmenováno více než 3 000 soudců(6).

10. Přesto do dnešního dne, a po změně vlády v prosinci 2023, Polsko patrně neprovedlo žádná obecná opatření, jimiž by se s problémem protiprávního jmenování uvedených soudců vypořádalo. V nedávné době například navrhlo Polsko rozdělení soudců do tří kategorií – zelené (přibližně 1 200 nových jmenování), žluté (přibližně 1 100 osob) a červené kategorie (přibližně 350 osob u obecných soudů a 80 osob u Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy, Polsko) a Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny, Polsko) – jakož i jiné řešení nezákonnosti jejich jmenování, a sice legalizaci některých protiprávních jmenování zákonem, provedení opakovaného jmenování v jiných případech a odvolání určitých osob z funkcí, do kterých byly jmenovány. Uvedený návrh byl předložen Benátské komisi, která odpověděla stanoviskem č. 1238/2025 vypracovaným v březnu 2026(7), nicméně polský stát do dnešního dne nepřijal žádná konkrétní legislativní ani jiná opatření.

11. To jsou skutkové okolnosti, z nichž projednávaná věc vychází. Jak uvedl XY na jednání před Soudním dvorem, v současné době je systém soudní moci paralyzován. Soudci jmenovaní v řízeních provedených před legislativními změnami nechtějí zasedat v senátu s osobami jmenovanými do funkce soudců v řízeních provedených později, a tím legitimizovat jejich jmenování. Občané a účastníci řízení před polskými soudy si zároveň nemohou být jisti, zda jsou jejich věci projednávány nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem a zda budou rozsudky vydané takovým soudem platné. B.      Okolnosti předcházející projednávané věci 12.      Správné pochopení projednávané věci vyžaduje ohlédnutí se za okolnostmi léta roku 2018.

13. XY, dříve označovaný iniciálami W. Ż., byl soudcem krajského soudu v Polsku. Rozhodnutím ze dne 27. srpna 2018 předseda uvedeného soudu přeložil XY bez jeho souhlasu z jednoho oddělení zmíněného soudu, do kterého byl XY původně zařazen, do jiného oddělení téhož soudu.

14. Na základě příslušných ustanovení vnitrostátního práva podal XY proti uvedenému rozhodnutí žalobu k Národní radě soudnictví (Krajowa Rada Sądownictwa, Polsko; dále jen „Národní rada soudnictví“), která řízení o uvedené žalobě zastavila z důvodu odpadnutí právního důvodu pro rozhodnutí ve věci (dále jen „rozhodnutí Národní rady soudnictví“).

15. Dne 14. listopadu 2018 podal XY proti zmíněnému rozhodnutí Národní rady soudnictví kasační opravný prostředek k Nejvyššímu soudu Polska. Posouzením uvedeného kasačního opravného prostředku bylo pověřeno Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu Polska (Izba Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych, Polsko dále jen „mimořádné kolegium“).

16. V rámci uvedeného kasačního opravného prostředku XY rovněž podal návrh na vyloučení všech soudců zasedajících v mimořádném kolegiu z důvodu, že vzhledem ke způsobu jejich jmenování nesplňují uvedení soudci požadavky na nezávislost a nestrannost soudců. Uvedený návrh na vyloučení mělo projednat občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy (Izba Cywilna), Polsko, dále jen „občanskoprávní kolegium“) zasedající v senátu složeném ze tří soudců.

17. Mezitím však mimořádné kolegium zasedající jako samosoudce BD usnesením ze dne 8. března 2019 zamítlo kasační opravný prostředek XY proti rozhodnutí Národní rady soudnictví (dále jen „usnesení samosoudce BD“) navzdory skutečnosti, že spis měl u sebe tříčlenný senát občanskoprávního kolegia a XY nebyl vyslechnut.

18. Usnesením samosoudce BD by bylo řízení o kasačním opravném prostředku XY zastaveno a spolu s ním i řízení o předběžném opatření, o kterém měl rozhodovat tříčlenný senát občanskoprávního kolegia. Uvedený tříčlenný senát měl ovšem za to, že usnesení samosoudce BD bylo vydáno v rozporu se zákonem, a rozhodl se tudíž předložit některé otázky rozšířenému senátu občanskoprávního kolegia o sedmi soudcích. Dotčené otázky se týkaly mimo jiné právních účinků usnesení samosoudce BD v důsledku způsobu jmenování BD soudcem.

19. Dotčený sedmičlenný senát občanskoprávního kolegia se v návaznosti na to rozhodl předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se uvedené záležitosti.

20. Na základě uvedené žádosti byl vydán rozsudek ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu –  Jmenování)(8), v němž Soudní dvůr podal výklad unijního práva, z něhož v podstatě vyplývá, že s ohledem na okolnosti jmenování BD nelze usnesení samosoudce BD považovat za rozhodnutí vydané nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem(9). Soudní dvůr měl tedy za to, že sedmičlenný senát musí ve své odpovědi tříčlennému senátu dospět k závěru, že v souladu se zásadou přednosti unijního práva musí tříčlenný senát usnesení samosoudce BD prohlásit za neplatné(10). C.      Projednávaná věc, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem 21.      V návaznosti na rozsudek W. Ż. musí sedmičlenný senát občanskoprávního kolegia odpovědět tříčlennému senátu tak, že samosoudce mimořádného kolegia nesplňuje požadavky na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem, což by tříčlennému senátu umožnilo prohlásit usnesení samosoudce BD za neplatné.

22. V době po podání předkládacího rozhodnutí (21. května 2019) a před vydáním rozsudku Soudního dvora ve věci W. Ż. (dne 6. října 2021) však tři soudci sedmičlenného senátu občanskoprávního kolegia odešli do důchodu.

23. Usnesením ze dne 26. ledna 2022 jmenoval MB jakožto předseda Nejvyššího soudu, který řídí činnost občanskoprávního kolegia (dále jen „předseda občanskoprávního kolegia“), nový senát o sedmi soudcích, v němž byli uvedení tři soudci, kteří odešli do důchodu, nahrazeni novými členy senátu, a to společně se soudcem, který předtím senátu předsedal.

24. Nový senát se tak skládá z: JK, první předsedkyně Nejvyššího soudu, která je předsedkyní senátu, a dále KS, CV a RX, přičemž všechny čtyři tyto osoby byly nově jmenovány do funkce soudců Nejvyššího soudu v návaznosti na legislativní změny polského soudního systému. Zbývající tři soudci zasedali již v původním senátu: KW, který je stále soudcem zpravodajem, a dále PW a WZ. Uvedení tři soudci byli jmenováni do funkce soudců u Nejvyššího soudu před zmíněnými legislativními změnami.

25. Shrnutí výše uvedeného se podává v následující tabulce: Původní senát Nový senát 1) TN, předseda 1) JK, první předsedkyně Nejvyššího soudu, předsedající senátu – nově jmenovaná 2) A – odešel do důchodu 2) KS – nově jmenovaný 3) B – odešel do důchodu 3) CV – nově jmenovaný 4) C – odešel do důchodu 4) RX – nově jmenovaný 5) KW, soudce zpravodaj 5) KW, soudce zpravodaj – v senátu nadále zasedá 6) PW 6) PW – v senátu nadále zasedá 7) WZ 7) WZ – v senátu nadále zasedá 26.      KW, soudce zpravodaj sedmičlenného senátu, se rozhodl podat projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť má pochybnosti o tom, zda není změna ve složení senátu v rozporu s unijním právem.

27. Zmíněný soudce mimo jiné zdůrazňuje, že změna ve složení senátu byla provedena bez objektivních důvodů a v rozporu s předchozí praxí občanskoprávního kolegia, podle které by taková situace nebyla řešena novým obsazením celého senátu, ale pouze jeho doplněním. Navíc je dotčený senát z většiny obsazen novými členy, kteří byli jmenováni za stejných okolností, za jakých byl do funkce soudce jmenován BD. Z toho vyplývá, že taková opatření by mohla být považována za opatření, jejichž cílem je ovlivnit rozhodnutí senátu. Uvedený dojem zesiluje i skutečnost, že změnu provedl MB jakožto předseda občanskoprávního kolegia, který byl do funkce soudce Nejvyššího soudu taktéž jmenován za stejných okolností jako BD, a že předmětem rozhodování senátu mají být naprosto stejné skutečnosti, jako jsou okolnosti jmenování BD. Jakékoli rozhodnutí takového senátu by tak bylo stiženo stejnými vadami jako usnesení samosoudce BD.

28. Kromě toho z předkládacího rozhodnutí dále vyplývá, že XY podal návrhy na vyloučení čtyř nově jmenovaných členů senátu, které ke dni podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dosud nebyly posouzeny(11).

29. Za uvedených okolností se KW jakožto soudce zpravodaj sedmičlenného senátu rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „1)      V situaci, kdy soud posledního stupně členského státu (Nejvyšší soud [Sąd Najwyższy, Polsko]) – poté, co mu Soudní dvůr [Evropské unie] podal výklad unijního práva ohledně právních důsledků porušení základních pravidel práva tohoto státu týkajících se jmenování soudců Nejvyššího soudu, spočívajícího v a)      předání listin o jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu prezidentem Polské republiky navzdory předchozímu napadení usnesení Národní rady soudnictví, včetně návrhu na jmenování do funkce, u příslušného vnitrostátního soudu (Nejvyššího správního soudu [Naczelny Sąd Administracyjny, Polsko]), pozastavení výkonu tohoto usnesení Nejvyšším správním soudem v souladu s vnitrostátním právem a neukončení řízení o opravném prostředku, na základě kterého Nejvyšší správní soud pravomocně zrušil napadené usnesení Národní rady soudnictví pro jeho nezákonnost a trvale jej vyřadil z právního řádu, čímž akt jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu pozbyl podkladu vyžadovaného článkem 179 Konstytucji Rzeczypospolitej Polskiej (Ústava Polské republiky) ve formě návrhu Národní rady soudnictví na jmenování do funkce soudce, b)      provedení postupu před jmenováním do funkce v rozporu se zásadami transparentnosti a spravedlnosti vnitrostátním orgánem (Národní radou soudnictví), který vzhledem k okolnostem svého ustavení v soudcovské části a ke způsobu své činnosti nesplňuje požadavky na ústavní orgán, který dbá na nezávislost soudů a soudců, neboť byl vytvořen postupem podle ustanovení zákona ze dne 8. prosince 2017, kterým se mění zákon o Národní radě soudnictví a některé další zákony (ustawa z 8 grudnia 2017 r. o zmianie ustawy o Krajowej Radzie Sądownictwa oraz niektórych innych ustaw) (Dz. U. z roku 2018, č. 3), –        má rozhodnout o právní otázce předložené tomuto soudu za použití výkladu unijního práva poskytnutého SDEU, musí být ustanovení článku 2, čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce [SEU] a článku 267 SFEU ve spojení s článkem 47 [Listiny] vykládána v tom smyslu, že brání tomu, aby Nejvyšší soud rozhodoval o této právní otázce ve složení, které zahrnuje některou z osob, při jejichž jmenování došlo k porušení pravidel vnitrostátního práva členského státu popsanému v bodě 1 písm. a) nebo b) výše, a také v tom smyslu, že brání změnám ve složení soudu členského státu, který podal žádost o rozhodnutí o předběžné otázce SDEU, pokud k těmto změnám došlo po vydání rozsudku, který SDEU vydal v odpověď na tuto otázku, a změny nejsou odůvodněny objektivními důvody (např. úmrtím, odchodem do důchodu soudce, který byl členem rozhodovací formace, jež podala žádost o rozhodnutí o předběžné otázce), –        a brání jakémukoli rozhodovacímu úkonu ve věci zahrnujícímu řešení této právní otázky, včetně vydání opatření týkajících se zejména složení rozhodovací formace Nejvyššího soudu nebo termínu projednání věci, učiněnému osobou jmenovanou do funkce předsedy občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, při jejímž jmenování soudcem Nejvyššího soudu také došlo k porušení pravidel vnitrostátního práva členského státu popsanému v bodě 1 písm. a) nebo b) výše, nebo kteroukoliv jinou osobou, při jejímž jmenování soudcem Nejvyššího soudu rovněž došlo k porušení pravidel vnitrostátního práva popsanému v bodě 1 písm. a) nebo b), a taková opatření či rozhodovací úkony je proto třeba považovat za právně neúčinné, –        a v tom smyslu, že soudce Nejvyššího soudu, při jehož jmenování nedošlo k žádnému z pochybení popsaných v bodě 1 písm. a) nebo b) výše, má právo a povinnost – aby zabránil rozhodování věci soudem, který není nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem ve smyslu práva Unie – odmítnout účast v rozhodovací formaci Nejvyššího soudu, v níž většinu soudců tvoří osoby jmenované do funkce soudce Nejvyššího soudu za porušení pravidel vnitrostátního práva členského státu, které bylo popsáno v bodě 1 písm. a) nebo b), a v případě kladné odpovědi na výše uvedenou otázku rovněž v tom smyslu, že soudce Nejvyššího soudu, jmenovaný soudcem tohoto soudu bez pochybení, o nichž hovoří bod 1 písm. a) nebo b), který je soudcem zpravodajem ve věci týkající se dotčené právní otázky, je oprávněn určit složení senátu Nejvyššího soudu, který má o této otázce rozhodnout, aniž zohlední předpisy vnitrostátního práva, které svěřují předsedovi občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu pravomoc určit složení senátu rozhodujícího ve věcech projednávaných v občanskoprávním kolegiu Nejvyššího soudu, za účelem zajištění účinnosti unijního práva a jeho výkladu ze strany SDEU, jakož i v tom smyslu, že brání tomu, aby osoby, při jejichž jmenování soudcem Nejvyššího soudu došlo k porušení pravidel vnitrostátního práva členského státu popsanému v bodě 1 písm. a) nebo b) výše, nebo kterákoliv jiná osoba, při jejímž jmenování soudcem Nejvyššího soudu došlo k porušení pravidel vnitrostátního práva členského státu popsanému v bodě 1 písm. a) nebo b), zastávaly jakékoli vedoucí funkce u Nejvyššího soudu (mimo jiné funkci předsedy kolegia tohoto soudu, včetně funkce prvního předsedy tohoto soudu nebo předsedů oddělení v kolegiích Nejvyššího soudu) a jakékoli funkce v orgánech Nejvyššího soudu (např. funkci člena či zástupce člena Sboru [Kolegium] Nejvyššího soudu či funkci mimořádného kárného žalobce [Nadzwyczajny rzecznik dyscyplinarny] Nejvyššího soudu), které mohou vykonávat pouze řádně jmenovaní soudci Nejvyššího soudu, a aby uvedené osoby činily jakékoliv úkony spadající do pravomoci soudů Nejvyššího soudu vykonávajících výše uvedené funkce s ohledem na jejich možný věcný nebo právní dopad na výkon jurisdikčních funkcí Nejvyššího soudu?“ 30.      Přibližně měsíc po podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci Soudnímu dvoru XY opětovně nastoupil do své původní funkce, přičemž byl dne 24. července 2025 jmenován ministrem spravedlnosti, a v důsledku toho ze své funkce soudce téhož dne odstoupil(12).

31. Soudní dvůr se rozhodl požádat předkládající soud(13) o další vysvětlení, přičemž předkládající soud na dotazy odpověděl dne 9. dubna 2025.

32. Písemná vyjádření v projednávané věci Soudnímu dvoru předložili XY, Nejvyšší státní zástupce (Prokurator Generalny, Polsko; dále jen „Nejvyšší státní zástupce“), Polská republika a Komise.

33. Dne 16. března 2026 se konalo jednání, na němž všichni uvedení zúčastnění, s výjimkou Polské republiky, přednesli ústní vyjádření. Zúčastnil se i Veřejný ochránce práv (Rzecznik Praw Obywatelskich, Polsko). III. Analýza A.      Úvodní poznámky 34.      Pro účely projednávané věci je třeba připomenout, že Soudní dvůr ve své judikatuře rozhodl, že proces jmenování soudců je nutně nedílnou součástí pojmu „soud předem zřízený zákonem“ ve smyslu čl. 47 druhého pododstavce Listiny. Míra nezávislosti soudu tak závisí zejména na způsobu, jakým byli jmenováni jeho členové(14). Proces jmenování má důsledky nejen pro nezávislost soudu jako takového, ale také pro složení soudního senátu v každém jednotlivém případě(15).

35. V Polsku jsou soudci jmenováni rozhodnutím prezidenta republiky na návrh Národní rady soudnictví, jejímž úkolem je zajišťovat nezávislost soudů a soudců(16). Soudní dvůr má za to, že od okamžiku zavedení legislativních změn zákonem ze dne 8. prosince 2017(17) existují legitimní pochybnosti o nezávislosti Národní rady soudnictví při plnění její úlohy v rámci postupu jmenování soudců(18).

36. Z judikatury Soudního dvora nicméně rovněž vyplývá, že skutečnost, že byl soudce jmenován na základě návrhu Národní rady soudnictví v novém složení nestačí sama o sobě k závěru, že byly porušeny požadavky vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny(19).

37. Při rozhodování o nezávislosti konkrétního soudce je spíše nezbytné zohlednit všechny okolnosti jeho jmenování(20).

38. Dále platí, že ne každá vada v postupu jmenování vede k neplatnému složení soudu; relevantní jsou pouze pochybení, která mohou u jednotlivců vyvolat vážné a legitimní pochybnosti o tom, zda není uvedený soudce ovlivňován vnějšími faktory, zejména ze strany ostatních odvětví státní moci(21).

39. Je důležité připomenout, že na základě takového celkového posouzení dospěl Soudní dvůr k závěru, že okolnosti, za nichž byli soudci jmenováni v rámci řízení vycházejících z usnesení Národní rady soudnictví č. 330/2018(22) a č. 331/2018(23), vyvolávají u jednotlivců vážné a legitimní pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti osob jmenovaných na základě uvedených usnesení.

40. Uvedené okolnosti v podstatě spočívaly v tom, že vykonatelnost zmíněných usnesení Národní rady soudnictví, jimiž dotčené osoby navrhla ke jmenování do funkce soudců prezidentem Polské republiky, byla Nejvyšším správním soudem odložena do vydání rozsudku Soudního dvora ve věci A. B(24)., že prezident jmenoval uvedené soudce, aniž vyčkal konečného rozhodnutí uvedeného soudu, a že Nejvyšší správní soud poté, co obdržel rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce ve věci A. B., sporná usnesení Národní rady soudnictví zrušil(25).

41. V této fázi je vhodné připomenout, že v rámci rozhodování o tom, zda je kolegium složené ze soudců, kteří byli jmenováni v řízeních vyvolávajících pochybnosti o nezávislosti, „soudem“ pro účely možnosti předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, Soudní dvůr v rozsudku Krajowa Rada Sądownictwa(26) konstatoval, že pokud jde o mimořádné kolegium, do kterého byly všechny osoby jmenovány na základě usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018, nelze mít ve vztahu k uvedenému kolegiu za to, že dotčenou podmínku splňuje, čímž Soudní dvůr vyvrátil domněnku, že vnitrostátní soud splňuje požadavky „soudu“ ve smyslu článku 267 SFEU(27).

42. V rozsudku Prezes Urzędu Ochrony Konkurencji i Konsumentów(28) rozhodl Soudní dvůr, že uvedená domněnka je vyvrácena ve vztahu k osobě jmenované na základě usnesení Národní rady soudnictví č. 330/2018. Soudní dvůr měl za to, že i když občanskoprávní kolegium není, na rozdíl od mimořádného kolegia, nově ustaveným kolegiem, postup jmenování soudců mimořádného kolegia (založený na usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018) a postup jmenování soudců občanskoprávního kolegia (založený na usnesení Národní rady soudnictví č. 330/2018) jsou stiženy stejnými vadami, které „jsou samy o sobě dostatečné k tomu, aby u jednotlivců vyvolaly legitimní a závažné pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti tohoto soudce“(29).

43. Tato řízení budu označovat jako „řízení, která jsou považována za vadná“, neboť lze dospět k závěru, že podle Soudního dvora nesplňují soudci jmenovaní v řízeních vycházejících z usnesení Národní rady soudnictví č. 330/2018 a č. 331/2018 požadavky unijního práva týkající se nezávislosti.

44. Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, čtyři osoby jmenované do nového sedmičlenného senátu, a sice JK, KS, CV a RX, jakož i MB, který je do uvedeného senátu jmenoval, byly jmenovány do funkce soudců občanskoprávního kolegia na základě usnesení Národní rady soudnictví č. 330/2018.

45. Za těchto okolností předkládající soud svou předběžnou otázkou v podstatě žádá o objasnění následujících tří klíčových problémů: zaprvé zda unijní právo brání tomu, aby osoby jmenované v rámci řízení, které je považováno za vadné, působily v senátu, který má uplatňovat unijní právo v podobě, jak jej vykládá Soudní dvůr (v rozsudku W. Ż.); zadruhé zda je třeba mít za to, že rozhodnutí osoby, která byla jmenována předsedou občanskoprávního kolegia v řízení, které je považováno za vadné, nemá právní účinky, a zatřetí jaké jsou důsledky takových pochybení pro ostatní soudce, kteří jsou členy takového senátu, konkrétně zda mohou uvedení soudci odmítnout v takovém senátu zasedat a zda je soudce zpravodaj oprávněn jmenovat do uvedeného senátu jiné soudce.

46. Podle mého názoru Soudní dvůr nemá v projednávané věci pravomoc na uvedené otázky odpovědět (část B). Nicméně pro případ, že by Soudní dvůr dospěl k opačnému závěru, budu se ve své analýze uvedenými otázkami přece jen zabývat, aby bylo mé stanovisko pro Soudní dvůr užitečné (část C). B.      Procesní námitky 47.      Veřejný ochránce práv a Komise vznesli v projednávané věci v podstatě dvě procesní námitky.

48. První námitka se týká pravomoci Soudního dvora. Uvedení zúčastnění tvrdí, že odpadl právní důvod pro rozhodnutí Soudního dvora v projednávané věci, a to s ohledem na dopad následných událostí spočívajících v opětovném přijetí XY do funkce soudce a jeho pozdějším jmenování ministrem spravedlnosti.

49. Druhá námitka se týká přípustnosti předběžné otázky vzhledem k pochybnostem Komise ohledně možnosti předkládajícího soudu zohlednit rozhodnutí Soudního dvora, které bude ve věci vydáno.

1. K pravomoci 50.      Podle článku 267 SFEU má Soudní dvůr pravomoc odpovídat pouze na otázky, které jsou nezbytné pro vyřešení probíhajícího sporu. Jinými slovy, musí existovat věc, v níž musí předkládající soud rozhodnout. Soudní dvůr nemá pravomoc vydávat konzultativní stanoviska k obecným nebo hypotetickým otázkám, i kdyby takové otázky mohly být užitečné pro účely jiných věcí(30).

51. V projednávané věci, jak bylo uvedeno v bodech 12 až 29 tohoto stanoviska, je předběžná otázka pokládána v rámci řízení o předběžném opatření přidruženém k řízení o žalobě v původním řízení. V tomto řízení o předběžném opatření musí dát sedmičlenný senát tříčlennému senátu pokyny k právní existenci usnesení samosoudce BD, kterým bylo zastaveno původní řízení a s ním i řízení o předběžném opatření.

52. Věc v původním řízení se týká návrhu na zrušení rozhodnutí Národní rady soudnictví. Pokud by bylo uvedenému návrhu vyhověno, vedlo by to k obnovení funkce XY jako soudce zařazeného do příslušného oddělení krajského soudu, ve kterém svou funkci dříve vykonával. V mezidobí již ovšem k obnovení funkce XY jako soudce v rámci jeho původního zařazení u uvedeného soudu došlo a XY následně ze své funkce soudce odstoupil, jakmile byl jmenován ministrem spravedlnosti Polské republiky. Návrh se tak stal bezpředmětným, jak v podstatě uvedl veřejný ochránce práv a Komise.

53. Na dotazy položené Soudním dvorem (viz bod 31 tohoto stanoviska) ovšem předkládající soud odpověděl, že neučinil žádné rozhodnutí ohledně toho, zda byla obnovena funkce XY jako soudce zařazeného do oddělení krajského soudu, z něhož byl přeložen, neboť takové rozhodnutí nespadá do jeho pravomoci. Předkládající soud má za to, že kasační opravný prostředek podaný XY proti rozhodnutí Národní rady soudnictví nebyl vzat zpět, a proto zůstává nedotčena jeho povinnost rozhodnout o návrhu na vyloučení, aby bylo zajištěno, že o žalobě v původním řízení bude rozhodováno řádně ustaveným senátem, bez ohledu na jakékoli faktické změny týkající se věci v původním řízení. Jinými slovy, návrh XY na vyloučení soudců mimořádného kolegia zůstává i nadále v platnosti, a je tedy i nadále nezbytné se s uvedeným návrhem vypořádat a vyřešit všechny právní otázky, které z něj vyplývají. Na jednání XY potvrdil, že žaloba na zrušení rozhodnutí Národní rady soudnictví nebyla vzata zpět.

54. Je pravda, že Soudní dvůr již ve své judikatuře rozhodl, že tvrzení předkládajícího soudu, že je věc v původním řízení stále projednávána, zavazuje Soudní dvůr a účastníci původního řízení jej v zásadě nemohou zpochybnit(31).

55. To však nic nemění na tom, že Soudnímu dvoru přísluší, aby případně za účelem posouzení, zda má pravomoc ve věci rozhodnout, posoudil okolnosti, za kterých mu byla žádost vnitrostátního soudu o rozhodnutí o předběžné otázce předložena(32).

56. Jak Soudní dvůr konstatoval, „[p]okud se ukáže, že položená otázka již není zjevně relevantní pro řešení daného sporu, Soudní dvůr má povinnost rozhodnout o nevydání rozhodnutí ve věci samé“(33).

57. V projednávané věci je situace na jedné straně taková, že řízení ve věci v původním řízení, s nímž je spjato řízení o předběžném opatření týkající se vyloučení soudců, stále formálně probíhá. Uvedená skutečnost by mohla být argumentem na podporu závěru, že Soudní dvůr by měl v projednávané věci rozhodnout.

58. Na druhé straně je nicméně jasné a nesporné, že již nemůže být obnovena původní funkce XY jako soudce krajského soudu v Polsku(34). Žaloba v původním řízení se tudíž pro XY jakožto soudce a žalobce v uvedené věci stala bezpředmětnou.

59. XY na jednání v podstatě tvrdil, že stále existuje zájem na pokračování věci v původním řízení z hlediska ochrany obecného zájmu občanů v rámci unijního práva. Poukázal na širší kontext věci a vysvětlil, že trvání situace, kdy soudci, kteří byli jmenováni protiprávně, nadále zasedají v soudních senátech, s sebou nese riziko vážné a nenapravitelné újmy pro účastníky soudního řízení a vede k porušení zásady účinné soudní ochrany.

60. Na základě těchto tvrzení se domnívám, že XY se jakožto ministr spravedlnosti podle všeho skutečně rozhodl nebrat zpět žalobu, kterou podal v době, kdy byl soudcem, aby od Soudního dvora získal výklad unijního práva, který by byl v obecném zájmu řešení problémů, jež se v polském systému soudní moci stále vyskytují.

61. Soudní dvůr však nemá pravomoc vykládat unijní právo v rámci řízení o předběžné otázce formou vydání konzultativního stanoviska, i kdyby byla jeho odpověď pro obecný zájem přínosná(35).

62. Podobně platí, že ani případná budoucí žaloba na náhradu škody nemůže představovat důvod pro vydání rozhodnutí o předběžné otázce Soudním dvorem. Taková žaloba nebyla dosud podána(36), takže Soudní dvůr by odpovídal na hypotetickou otázku(37), která nemusí být nikdy soudu předložena(38).

63. Závěrem lze říci, že za okolností daných v projednávané věci nemůže skutečnost, že řízení stále formálně probíhá, převážit nad pravidlem, podle kterého Soudní dvůr nemá pravomoc poskytovat konzultativní nebo hypotetická stanoviska v rámci řízení o předběžné otázce, zejména v situaci, kdy Soudní dvůr ví, že věc v původním řízení se stala bezpředmětnou(39).

64. Podle mého názoru je úloha Soudního dvora při poskytování vodítek vnitrostátním soudům prostřednictvím výkladu unijního práva v konkrétních případech zásadní pro zachování legitimity řízení o předběžné otázce a povahy úlohy Soudního dvora v rámci takového řízení jakožto soudního, nikoli poradního orgánu.

65. Mám tedy za to, že Soudní dvůr nemá v projednávané věci pravomoc rozhodovat, neboť rozhodnutím ve věci, která se stala bezpředmětnou, by překročil svou soudní pravomoc rozhodovat o předběžné otázce.

2. K přípustnosti 66.      Podpůrně, pokud by měl Soudní dvůr za to, že řízení ve věci stále probíhá, je nezbytné vypořádat se s procesní námitkou týkající se přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci.

67. V tomto ohledu odkazuje Komise na rozsudek G a další (Jmenování soudců obecných soudů v Polsku)(40) a má pochybnosti o tom, zda předkládající soud vůbec může na základě pravidel vnitrostátního práva k rozsudku Soudního dvora přihlédnout.

68. Ve věci G. a další(41) rozhodl Soudní dvůr, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná soudcem zpravodajem zasedajícím v rámci tříčlenného senátu krajského soudu v Polsku je nepřípustná. Svými otázkami se zmíněný soudce zpravodaj snažil zjistit, zda soudce, který je členem téhož soudního senátu a byl k uvedenému soudu jmenován za určitých zvláštních okolností, splňuje požadavky na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem podle unijního práva.

69. Soudní dvůr zdůraznil, že nezbytnost výkladu ve smyslu článku 267 SFEU znamená, že vnitrostátní soud, který se rozhodne předložit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, musí mít možnost sám vyvodit důsledky z tohoto výkladu tak, že s přihlédnutím k tomuto výkladu posoudí legalitu jmenování jiného soudce téhož soudního senátu a případně jej vyloučí. Soudní dvůr měl nicméně za to, že z ničeho nevyplývá, že by soudce zpravodaj mohl podle norem vnitrostátního práva sám takto jednat(42).

70. Podle mého názoru se projednávaná věc jednoznačně liší od rozsudku G. a další. V uvedeném rozsudku nebyla nezávislost soudce zpochybněná předkládajícím soudcem dosud předmětem soudního rozhodnutí vydaného příslušným vnitrostátním soudem, který by mohl posoudit řádnost provedení procesu jmenování uvedeného soudce.

71. Projednávaná věc se naopak týká osob, které byly jmenovány do občanskoprávního kolegia v rámci řízení (vycházejícího z usnesení Národní rady soudnictví č. 330/2018), které již Soudní dvůr s ohledem na rozsudky Nejvyššího správního soudu a ESLP (viz bod 42 tohoto stanoviska) považoval za vadné, přičemž uvedená vada je natolik zásadní, že je v rozporu s unijními požadavky na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem. Předkládající soudce v projednávané věci tak nemusí, na rozdíl od předkládajícího soudce ve věci G. a další, sám posuzovat řádnost provedení procesu jmenování některých členů sedmičlenného senátu, ale v podstatě se táže na důsledky, které vyplývají z unijního práva, pokud byla osoba jmenována v rámci řízení, které je považováno za vadné.

72. Mám tedy za to, že pokud by Soudní dvůr konstatoval, že věc stále probíhá, je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci přípustná. C.      K věci samé 1.      Působení osob jmenovaných v řízeních, která jsou považována za vadná, v soudním senátu 73.      Podstatou první části otázky předkládajícího soudu je, zda požadavky na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem, tak jak jsou zaručeny čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, brání působení osob jmenovaných do funkce soudců v řízeních, která jsou považována za vadná, v senátech, které mají rozhodovat věci s použitím unijního práva.

74. V projednávané věci musí sedmičlenný senát uplatnit rozsudek Soudního dvora ve věci W. Ż., aby dal tříčlennému senátu pokyny ohledně právních účinků usnesení samosoudce BD, kterým byl zamítnut kasační opravný prostředek XY proti rozhodnutí Národní rady soudnictví.

75. Podle mého názoru poskytuje rozsudek W. Ż. sám o sobě odpověď na první část otázky předkládajícího soudu.

76. V odpovědi na otázku položenou ve věci W. Ż. Soudní dvůr upřesnil, že usnesení samosoudce BD by mělo být prohlášeno za neplatné, pokud předkládající soud dospěje k závěru, že dotyčný soudce byl jmenován v rámci řízení, které porušuje základní pravidla stanovená pro postup jmenování soudců v členském státě. Soudní dvůr měl za to, že osoba jmenovaná v rámci řízení, které bylo považováno za vadné, nesplňuje požadavky vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem. Přímý účinek čl. 19 odst. 1 SEU a zásada přednosti unijního práva pak zakládají povinnost vnitrostátního soudu upustit od použití usnesení samosoudce BD(43).

77. I když Soudní dvůr takovou formulaci nepoužil, domnívám se, že rozsudek Soudního dvora lze jednoduše chápat tak, že usnesení samosoudce BD nemůže vyvolávat právní účinky podle unijního práva, neboť podle unijního práva není uvedená osoba soudcem. Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU především vyžaduje, aby všichni soudci, kteří by mohli být žádáni o uplatnění unijního práva, byli nezávislí. Nezávislost je mimo jiné zaručena postupy pro jmenování soudců, které musí být takové povahy, aby u jednotlivců nevyvolávaly legitimní a vážné pochybnosti o tom, že osoby jmenované do funkcí soudců mohou být pod vlivem vnějších faktorů, zejména ze strany jiných složek státní moci. Osoby jmenované do funkce soudců v rámci řízení, které porušuje základní pravidla stanovená vnitrostátním právem pro postup jmenování soudců a které samo o sobě vzbuzuje pochybnosti, že je ovládáno zákonodárnou a výkonnou mocí, nejsou soudci. Vzhledem k tomu, že soudní rozhodnutí mohou vydávat pouze soudci, nemohou mít rozhodnutí osob, které byly jmenovány v rámci řízení, která jsou považována za vadná, právní účinky.

78. Řízení ve věci W. Ż. se sice týkalo rozhodnutí přijatého samosoudcem zasedajícím jako senát, avšak v projednávané věci sestával senát ze sedmi soudců, z nichž čtyři byli jmenováni v rámci řízení, které je v rozporu s čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny. V tomto ohledu v rozsudku AW „T“(44) Soudní dvůr „již přitom rozhodl, že přítomnost jediného soudce jmenovaného za stejných okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci, v níž byl vydán [rozsudek Krajowa Rada Sądownictwa], v dotčeném orgánu postačuje k tomu, aby byl tento orgán zbaven postavení nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny“.

79. Z toho vyplývá, že smíšený senát, který sestává ze soudců jmenovaných řádně a ze soudců, jejichž jmenování řádné nebylo, není nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem, a nesplňuje tedy požadavky čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

80. Jak jsem již vysvětlila (viz bod 37 tohoto stanoviska), rozhodnutí, podle kterého byl postup jmenování do té míry vadný, že je nutné dospět k závěru, že jmenovaná osoba není soudcem, závisí na všech okolnostech jmenování, které musí vnitrostátní soudy posoudit. Takové posouzení nepřísluší Soudnímu dvoru, přestože může Soudní dvůr poskytnout vnitrostátním soudům určitá vodítka ohledně toho, které skutečnosti mají být zohledněny(45).

81. Soudnímu dvoru sice nepřísluší posuzování konkrétních jmenování, a to zejména v rámci řízení o předběžné otázce, avšak připustil, jak jsem již vysvětlila (viz body 41 a 42 tohoto stanoviska), že některá řízení, v nichž byly osoby jmenovány soudci Nejvyššího soudu, byla stižena vadami, neboť k takovému závěru dospěly vnitrostátní soudy a ESLP.

82. Podle mého názoru tedy osoby, které byly jmenovány do sedmičlenného senátu v jeho novém složení a které byly jmenovány soudci Nejvyššího soudu v řízení zahájeném usnesením Národní rady soudnictví č. 330/2018 nebo usnesením č. 331/2018, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, nejsou soudci a nemohou zasedat v senátu, který je žádán o uplatnění unijního práva, jak je vykládáno Soudním dvorem, a který se má podle vnitrostátního práva skládat ze soudců.

83. Dále souhlasím s argumentací předkládanou XY, a sice že kromě problému nezávislosti je v projednávané věci relevantní i otázka nestrannosti soudců. Uvedené osoby, jmenované do funkce soudců Nejvyššího soudu v témže řízení jako samosoudce BD, by de facto rozhodovaly ve své vlastní věci. Pokud by dospěly k závěru, že postup jmenování BD byl stižen vadami, ovlivnilo by to jejich vlastní postavení soudců. Jak totiž konstatoval Soudní dvůr, soudci, kteří mají rozhodnout v konkrétní věci, musí být nejen nezávislí, ale též nestranní v tom smyslu, že nemají žádný osobní zájem na rozhodnutí sporu(46). Pokud by měly být dotčené osoby považovány za soudce a mohly být jmenovány členy senátu (quod non), jejich účasti v tomto konkrétním řízení by bránil požadavek nestrannosti.

84. Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na první část otázky tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby osoby jmenované v rozporu se základními pravidly vnitrostátního práva upravujícími jmenování soudců působily jako soudci v senátu Nejvyššího soudu, pokud taková jmenování vyvolávají u jednotlivců vážné a legitimní pochybnosti o nezávislosti uvedených osob.

2. Právní účinky rozhodnutí předsedy občanskoprávního kolegia 85.      Podstatou druhé části otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí předsedy občanskoprávního kolegia týkající se složení rozhodovacího senátu Nejvyššího soudu musí být považována za rozhodnutí postrádající právní účinky, pokud byla přijata osobou, která byla jmenována soudcem v rámci řízení, které je považováno za vadné.

86. Úvodem považuji za důležité uvést, že předseda občanskoprávního kolegia byl jmenován soudcem uvedeného soudu v řízení vycházejícím z usnesení Nejvyšší rady soudnictví č. 330/2018. Jak již bylo uvedeno, Soudní dvůr již považoval uvedené řízení za vadné do té míry, že vyvolává vážné pochybnosti o nezávislosti jmenovaných osob.

87. Tato část předběžné otázky má de facto dva aspekty: zaprvé zda rozhodnutí osoby, která byla jmenována soudcem v řízení stiženém vadami, vyvolává právní účinky, a zadruhé zda případná vada takového rozhodnutí automaticky ovlivňuje platnost složení takto ustaveného senátu, jakož i rozhodnutí uvedeného senátu. Většina zúčastněných v řízení před Soudním dvorem vyjádřila obavy ohledně druhého aspektu této otázky.

88. V rozsudku Daka(47) rozlišoval Soudní dvůr mezi rozhodnutími týkajícími se vnitřní organizace soudu a soudními rozhodnutími ukončujícími řízení. Následně dospěl k závěru, že první typ rozhodnutí, i když byl přijat osobou jmenovanou soudcem v řízení, které je považováno za vadné, „sam[o] o sobě nepostačuje k odůvodnění toho, že na takto vytvořené rozhodovací formace, jimž byly tyto věci předloženy, musí být rovněž pohlíženo tak, že nepředstavují nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem ve smyslu vymezeném unijním právem“(48). V rozsudku Daka tak Soudní dvůr poskytl výklad relevantní pro druhý aspekt otázky předkládajícího soudu.

89. Uvedené konstatování je totiž v souladu s jinými rozhodnutími Soudního dvora, v nichž Soudní dvůr zdůraznil, že posouzení bezvadnosti složení soudu nebo senátu, který ve věci rozhoduje, nemůže záviset na jediném prvku, ale musí být posuzováno na základě všech relevantních okolností(49). V tomto smyslu, jak tvrdí veřejný ochránce práv, pouhá skutečnost, že byl senát ustaven rozhodnutím osoby, která byla jmenována soudcem v řízení, které je považováno za vadné, nemůže sama o sobě zbavit senát postavení nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného zákonem, i kdyby mohla být zohledněna jako jeden z relevantních prvků. Pokud by všichni soudci, kteří jsou členy takového senátu, byli soudci a rozhodli samostatně v souladu s právní úpravou, nebylo by rozhodnutí takového senátu, přestože byl takový senát ustaven osobou, která nebyla řádně jmenována soudcem, neplatné.

90. Tato problematika se však liší od otázky, zda rozhodnutí osoby jmenované soudcem v řízení, které je považováno za vadné, může být považováno za právně platné.

91. Mám za to, že odpověď na uvedenou otázku závisí na tom, zda jsou podle vnitrostátního práva určitá rozhodnutí, která nejsou sama o sobě rozhodnutími, jimiž je ve věci rozhodnuto, ale která upravují způsob, jakým má být věc rozhodnuta, svěřena soudcům, nebo zda naopak mohou být přijímána osobami vykonávajícími u soudu určité správní funkce.

92. Pokud vnitrostátní právo stanoví, že o složení senátů má rozhodovat soudce vykonávající určitou funkci u soudu, jako je předseda soudu nebo kolegia, nemá rozhodnutí o složení senátu právní účinky, jestliže osoba, která jej přijala, není soudcem v důsledku zjištěných vad řízení, v jehož rámci byla uvedená osoba jmenována soudcem. Vnitrostátní právo však může upravovat automatické ustavování senátů, například na základě algoritmů nebo jiných systémů přidělování věcí, které se jednoduše stane rozhodnutím na základě úkonu osoby, která vykonává u soudu určitou funkci. V takovém případě nezáleží na tom, zda je osoba, která rozhodnutí přijímá, soudcem, či nikoli.

93. Pokud vnitrostátní právo svěřuje určité druhy rozhodnutí týkající se vnitřní organizace soudu osobě, která je soudcem, aby bylo zajištěno dodržování nezávislosti a nestrannosti soudců, pak rozhodnutí takového druhu, které je vydáno osobou, jež není soudcem, není právně platné.

94. Takto si vykládám argumentaci předestřenou XY, s níž se v podstatě ztotožňuji, a sice že kritériem, které je třeba použít na rozhodnutí předsedy občanskoprávního kolegia v projednávané věci, není kritérium stanovené v rozsudku Daka, nýbrž kritérium stanovené v rozsudku Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva)(50). V uvedeném rozsudku posuzoval Soudní dvůr mimo jiné funkce předsedy polského Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny). Soudní dvůr zdůraznil, že organizační rozhodnutí předsedy tohoto soudu mohou mít nepochybně určitý vliv na činnost uvedeného soudu, což znamená, že taková rozhodnutí musí být přijata osobou, která byla jmenována na základě pravidel, jež nevyvolávají žádné legitimní pochybnosti o využívání pravomocí a funkcí předsedy jako nástroje k ovlivňování soudní činnosti uvedeného soudu nebo k politické kontrole této činnosti(51).

95. Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na druhou část předběžné otázky tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že v případech, kdy jsou rozhodnutí o vnitřní organizaci soudu na základě vnitrostátního práva svěřena soudci, zbavuje uvedené ustanovení taková rozhodnutí právní platnosti, jestliže osoba, která takové rozhodnutí přijímá, byla jmenována soudcem v řízení, které je v rozporu s čl. 19 odst. 1 SEU. Právní neplatnost takového rozhodnutí, kterým se rozhoduje o složení senátu, však nemůže vést automaticky k závěru, že složení uvedeného senátu je neplatné nebo že jeho rozhodnutí nemá právní účinky.

3. Důsledky 96.      Podstatou třetí části otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že konstatování, že sedmičlenný senát není nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem, umožňuje soudcům, kteří jsou členy takového senátu, odmítnout v uvedeném senátu zasedat, a zda může v takovém případě soudce zpravodaj sám určit složení senátu.

97. V rozsudku W. Ż. Soudní dvůr odkazem na svůj rozsudek A. B. rozhodl, že „v případě prokázaného porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU musí být zásada přednosti unijního práva vykládána v tom smyslu, že předkládající soud musí upustit od použití uvedených ustanovení a použít namísto nich dříve platná vnitrostátní ustanovení a současně sám provést soudní přezkum v nich stanovený“(52).

98. Ačkoli tedy přímý účinek čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení se zásadou přednosti unijního práva může vyvolat nutnost upustit od použití vnitrostátních pravidel, která jsou s uvedeným ustanovením v rozporu, vyplnění tímto vzniklých mezer závisí na vnitrostátním právu.

99. Podle mého názoru mohou tři řádně jmenovaní soudci odmítnout zasedat v uvedeném sedmičlenném senátu. Mohou se dovolávat přednosti unijního práva za účelem dovození závěru o tom, že proces ustavení senátu byl stižen vadami a v případě potřeby mohou upustit od použití kteréhokoli pravidla vnitrostátního práva, jež vede k odlišnému závěru. Podle všeho ovšem žádné pravidlo vnitrostátního práva, které by uvedeným soudcům zakazovalo odmítnout účast na rozhodování, dokud nebude senát ustaven, neexistuje. Není tedy třeba upouštět od použití jakéhokoli pravidla vnitrostátního práva. Možnost těchto soudců odmítnout v takovém senátu zasedat, navíc unijní právo nezakládá, ale spíše je dána tím, že v dotčeném senátu není sedm soudců a jmenovaní soudci v něm nemohou zasedat, dokud nebude v takovém složení ustaven.

100. Zásada přednosti sice umožňuje soudcům považovat senát za neustavený, avšak nemůže vyřešit otázku, jak by měl být senát platně ustaven. Uvedenou otázku je nutno zodpovědět na základě vnitrostátního práva, které zase musí být v souladu s unijním právem. Pokud tedy vnitrostátní právo neupravuje možnost, aby byl senát obsazen soudci podle určení soudce zpravodaje za situace, kdy není funkce předsedy občanskoprávního kolegia obsazena osobou, která byla řádně jmenována soudcem a od které se očekává, že jmenuje soudce do funkce členů senátu, pak unijní právo takové právo nezakládá.

101. Jinými slovy, druhý pododstavec čl. 19 odst. 1 SEU sice může být dostatečně jasný, aby uvedenému ustanovení přiznával přímý účinek umožňující dospět k závěru, že byla porušena podmínka nezávislosti soudců(53), avšak nelze jej považovat za dostatečně jasný k tomu, aby stanovil pravidla týkající se organizace soudní moci v členském státě, a přiznával tak soudci zpravodaji právo ustavit senát.

102. Článek 19 odst. 1 SEU může sloužit jako kritérium pro posouzení legality a upuštění od použití stávajících vnitrostátních pravidel (negativní rozhodnutí), ale nemůže chybějící vnitrostátní pravidla nahradit ani vytvořit (pozitivní rozhodnutí).

103. Řešení problematiky zřizování senátů tedy bude nutné nalézt prostřednictvím výkladu vnitrostátního práva(54), které musí být zase v souladu s unijním právem(55). Pokud takové řešení ve vnitrostátním právu nalézt nelze, může to být signálem pro zákonodárce, že takovou mezeru, kterou nelze překlenout soudním výkladem, je nutno vyplnit legislativními opatřeními.

104. Závěrem navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na třetí část předběžné otázky tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje soudcům odmítnout zasedat v senátu, jehož složení zahrnuje osoby, které byly jmenovány do funkce soudců v řízení, které je samo o sobě v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, dokud nebude senát platně ustaven. Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU však nezakládá právo soudce zpravodaje za takových okolností senát ustavit.

IV. Závěry

105. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr rozhodl, že nemá pravomoc odpovědět na předběžnou otázku položenou Nejvyšším soudem (Sąd Najwyższy, Polsko) v projednávané věci. Podpůrně navrhuji, aby Soudní dvůr na uvedenou otázku odpověděl následovně: „1)       Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby osoby jmenované v rozporu se základními pravidly vnitrostátního práva upravujícími jmenování soudců působily jako soudci v senátu Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy, Polsko), pokud taková jmenování vyvolávají u jednotlivců vážné a legitimní pochybnosti o nezávislosti uvedených osob. 2)       Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv musí být vykládán v tom smyslu, že v případech, kdy jsou rozhodnutí o vnitřní organizaci soudu na základě vnitrostátního práva svěřena soudci, zbavuje uvedené ustanovení taková rozhodnutí právní platnosti, jestliže osoba, která takové rozhodnutí přijímá, byla jmenována soudcem v řízení, které je v rozporu s čl. 19 odst. 1 SEU. Právní neplatnost takového rozhodnutí, kterým se rozhoduje o složení senátu, však nemůže vést automaticky k závěru, že složení uvedeného senátu je neplatné nebo že jeho rozhodnutí nemá právní účinky. 3)      Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv musí být vykládán v tom smyslu, že umožňuje soudcům odmítnout zasedat v senátu, jehož složení zahrnuje osoby, které byly jmenovány do funkce soudců v řízení, které je samo o sobě v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU, dokud nebude senát platně ustaven. Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU však nezakládá právo soudce zpravodaje za takových okolností senát ustavit.“ 1–      Původní jazyk: angličtina. i      Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran. 2–       C‑521/21, Rzecznik Praw Obywatelskich, EU:C:2026:242. 3–       ESLP, 23. listopadu 2023 (CE:ECHR:2023:1123JUD005084921). 4–       Viz Rzecznik Praw Obywatelskich (zejména bod 62). 5–       Po změně vlády v prosinci 2023 a s ohledem na záměry nové vlády obnovit právní stát v Polsku Komise dne 29. května 2024 vzala zpět svůj odůvodněný návrh na zahájení řízení podle čl. 7 odst. 1 SEU. 6–       Viz například rozsudek Rzecznik Praw Obywatelskich (bod 58). 7–       Viz společné naléhavé stanovisko Benátské komise a Generálního ředitelství pro lidská práva a právní záležitosti (DGI) Rady Evropy k návrhu zákona týkajícího se postavení soudců jmenovaných nebo povýšených v letech 2018 až 2025 a dalších souvisejících záležitostí, CDL-AD(2026)002, 12. března 2026. Polsko také navrhlo alternativní přístup, který se stal předmětem kritiky. Viz společné stanovisko Benátské komise a DGI Rady Evropy č. 1276/2026 k návrhu zákona o obnovení práva na soud a soudní řízení bez zbytečných průtahů, který předložil prezident republiky (CDL-AD(2026)020, 16. června 2026). Pokud jde o další stanoviska zabývající se jinými relevantními otázkami týkajícími se Polska, viz internetové stránky Benátské komise, které jsou k dispozici na adrese: https://www.coe.int/en/web/venice-commission/poland. 8–       C‑487/19 (dále jen „rozsudek W. Ż.“, EU:C:2021:798). 9–       Viz rozsudek W. Ż. (zejména body 138 až 154 a 161). 10–       Viz rozsudek W. Ż. (bod 155). 11–      XY ovšem uvedl, že jeho návrhy na vyloučení zmíněných čtyř osob byly v mezidobí zamítnuty soudcem, který byl podle XY rovněž jmenován ve zjevném rozporu se zákonem. 12–       Tyto skutkové okolnosti XY na jednání potvrdil. 13–       Upřesnění se v podstatě týkala zaprvé otázky, zda XY opětovně nastoupil do funkce soudce, a důsledků uvedené okolnosti pro jednotlivá zahájená řízení, a zadruhé toho, zda má předkládající soud podle polského práva pravomoc k posuzování otázky, zda je jmenování jiného soudce členem téhož senátu v souladu s unijním právem a zda je podle polského práva nadán pravomocí k přezkumu legality rozhodnutí předsedy Nejvyššího soudu o jmenování soudců do senátů a dostupných opravných prostředků proti takovým rozhodnutím. 14–       Viz například rozsudek Rzecznik Praw Obywatelskich (bod 75 a citovaná judikatura). 15–       Viz například rozsudek Rzecznik Praw Obywatelskich (bod 73 a citovaná judikatura). 16–       To je upraveno v čl. 186 odst. 1 Ústavy Polské republiky. Kromě toho článek 179 Ústavy stanoví: „Prezident republiky jmenuje soudce na návrh Národní rady soudnictví na dobu neurčitou.“ 17–       Mezi tyto změny patřilo předčasné ukončení funkčního období soudců zasedajících v uvedeném orgánu a změna pravidel jmenování nových členů, z nichž většina byla dříve zvolena soudci, zatímco nová pravidla svěřovala dotčenou pravomoc parlamentu. Uvedené změny, pokud byly zasazeny do relevantního kontextu, jako byly souběžné novelizace zákona o Nejvyšším soudu, vyvolávaly vážné pochybnosti o tom, zda není proces jmenování soudců v Polsku pod vlivem moci zákonodárné a výkonné. V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 143). Viz též ESLP, 8. listopadu 2021, Dolińska-Ficek a Ozimek v. Polsko (CE:ECHR:2021:1108JUD004986819, body 309 až 312 a 320). 18–       Viz například rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596, body 101 až 108), a rozsudek W. Ż. (bod 150). 19–       Viz například rozsudek Rzecznik Praw Obywatelskich (bod 83 a citovaná judikatura). Stejně tak měl Soudní dvůr za to, že ani skutečnost, že účastníci předmětného procesu jmenování nemají právo na účinnou soudní ochranu, sama o sobě nepostačuje k tomu, aby bylo možné mít za to, že dotčený soud nebo senát složený ze soudců jmenovaných v takovém řízení není „předem zřízený zákonem“ ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny. Viz bod 88 uvedeného rozsudku. 20–      Viz například rozsudek Rzecznik Praw Obywatelskich (body 78 a 91 a citovaná judikatura). 21–      Viz například rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise (C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 75), a rozsudek Rzecznik Praw Obywatelskich (body 76 a 77). 22–       Usnesení Národní rady soudnictví č. 330/18 ze dne 28. srpna 2018 (dále jen „usnesení Národní rady soudnictví č. 330/2018“) doporučilo sedm kandidátů na funkci soudců zasedajících v občanskoprávním kolegiu, včetně pěti osob dotčených v projednávané věci (MB, JK, KS, CV a RX). 23–       Usnesením Národní rady soudnictví č. 331/2018 ze dne 28. srpna 2018 (dále jen „usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018“) bylo doporučeno dvacet kandidátů, aby zasedali jako soudci mimořádného kolegia, včetně BD, který vydal usnesení, jehož účinky jsou příčinou sporu v projednávané věci. 24–       Rozsudek ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání) (C‑824/18, dále jen „rozsudek A. B.“, EU:C:2021:153). 25–       Viz například rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Krajowa Rada Sądownictwa (Setrvání soudce ve funkci) (C‑718/21, dále jen „rozsudek Krajowa Rada Sądownictwa“, EU:C:2023:1015, body 50 až 54). 26–       Viz rozsudek Krajowa Rada Sądownictwa (body 40 až 78). Viz též například usnesení ze dne 9. dubna 2024, T. (Audiovizuální programy pro děti) (C‑22/22, EU:C:2024:313), a ze dne 21. června 2024, Kancelaria B. (C‑810/23, EU:C:2024:543). 27–       Taková domněnka byla potvrzena v rozsudku ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank (C‑132/20, EU:C:2022:235, zejména body 69 a 72), v němž Soudní dvůr rovněž upřesnil, že domněnka může být vyvrácena, pokud by konečné soudní rozhodnutí vydané vnitrostátním nebo mezinárodním soudem vedlo k závěru, že soudce, který je předkládajícím soudem, není nezávislým a nestranným soudem předem zřízeným zákonem pro účely čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s čl. 47 druhým pododstavcem Listiny. 28–       Viz rozsudek ze dne 7. listopadu 2024 (C‑326/23, EU:C:2024:940, body 20 až 37). V uvedené věci Soudní dvůr zohlednil rozsudek ESLP ze dne 3. února 2022, Advance Pharma sp. z. o.o. v. Polsko (CE:ECHR:2022:0203JUD00146920). Viz též usnesení ze dne 3. března 2025, Rabal a Drałka (C‑586/24 a C‑605/24, EU:C:2025:206). 29–       Rozsudek ze dne 7. listopadu 2024, Prezes Urzędu Ochrony Konkurencji i Konsumentów (C‑326/23, EU:C:2024:940, bod 35). 30–       Viz rozsudek ze dne 16. července 1992, Meilicke (C‑83/91, EU:C:1992:332, bod 25). To bylo mnohokrát zopakováno. Viz například rozsudek ze dne 22. března 2022, Prokurator Generalny (Kárné kolegium Nejvyššího soudu – Jmenování) (C‑508/19, EU:C:2022:201, body 60 a 62). 31–       Viz například rozsudek ze dne 2. února 2023, Towarzystwo Ubezpieczeń Ż (Klamavé vzorové pojistné smlouvy) (C‑208/21, EU:C:2023:64, bod 45 a citovaná judikatura). 32–       Viz rozsudek ze dne 16. prosince 1981, Foglia (244/80, EU:C:1981:302, body 18 až 21); viz též například rozsudek ze dne 22. června 2023, État belge (Skutečnosti, které nastaly po vydání rozhodnutí o navrácení) (C‑711/21 a C‑712/21, EU:C:2023:503, bod 31). 33–      Rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, EU:C:2019:982, bod 70 a citovaná judikatura) (kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska). 34–      Veřejný ochránce práv podotkl, že XY již nemůže opětovně nastoupit na původní oddělení soudu, kde předtím vykonával svou funkci, neboť již není soudcem. 35–       V tomto ohledu viz například rozsudek ze dne 24. listopadu 2022, Banco Cetelem (C‑302/21, EU:C:2022:919, zejména body 30 až 34), a usnesení ze dne 29. ledna 2020, Zakład Ubezpieczeń Społecznych (C‑522/18, EU:C:2020:42, zejména body 26 až 35). 36–      XY na jednání potvrdil, že po nástupu do funkce ministra vzal zpět svou žalobu na náhradu škody. Řízení o uvedené žalobě tedy v současné době již neprobíhá. 37–      V tomto ohledu viz usnesení ze dne 10. června 2011, Mohammad Imran (C‑155/11 PPU, EU:C:2011:387, body 19 a 20). 38–       Veřejný ochránce práv dále vysvětlil, že podle polského práva by byl soud rozhodující v řízení o žalobě na náhradu škody nadán pravomocí posuzovat legalitu rozhodnutí Národní rady soudnictví pro účely uvedené věci. Zrušení rozhodnutí Národní rady soudnictví tedy není nezbytné k tomu, aby občanskoprávní soud v budoucnu rozhodl o žalobě na náhradu škody, která bude případně podána XY. 39–       V tomto smyslu veřejný ochránce práv uvedl, že v případech, kdy předmět věci pozbyl platnosti, je praxí Nejvyššího soudu takové řízení zastavit. 40–       Viz rozsudek ze dne 9. ledna 2024 (C‑181/21 a C‑262/21, dále jen „rozsudek G. a další“, EU:C:2024:1). 41–       Viz rozsudek G a další (body 66 až 73). 42–       Viz rozsudek G a další (body 69 a 70). 43–       Viz rozsudek W. Ż. (body 152 až 155). 44–       Rozsudek ze dne 4. září 2025 (C‑225/22, EU:C:2025:649, bod 57). Viz například také rozsudek ze dne 16. července 2026, Rzecznik Dyscyplinarny Sądu Najwyższego (C-96/24, C‑103/24 a C-112/24, bod 84). 45–       Soudní dvůr totiž takové vodítko předkládajícímu soudu poskytl v bodech 134 až 155 rozsudku W.Ż. 46–       Viz například rozsudek ze dne 14. listopadu 2024, S. (Změna složení soudního kolegia) (C‑197/23, EU:C:2024:956, bod 60). Z nedávné doby viz také rozsudky ze dne 16. července 2026, Gekus (C-748/23, zejména body 50 až 62), a ze dne 16. července 2026, Rzecznik Dyscyplinarny Sądu Najwyższego (C‑96/24, C‑103/24 a C‑112/24, zejména body 67 až 79), v nichž Soudní dvůr rozhodl s ohledem na zásadu nestrannosti, že členové senátu, který má rozhodnout, zda účast soudce v konkrétním řízení může být v rozporu s požadavkem na nezávislý a nestranný soud zřízený zákonem, se nemohou sami nacházet v totožné situaci jako dotčený soudce. 47–       Viz rozsudek ze dne 1. srpna 2025, Daka a další (C‑422/23, C‑455/23, C‑459/23, C‑486/23 a C‑493/23, dále jen „rozsudek Daka“, EU:C:2025:592, bod 86). 48–       Rozsudek Daka (bod 87). 49–       V tomto ohledu viz rozsudek Rzecznik Praw Obywatelskich (body 78 a 91, jakož i citovaná judikatura). 50–       Rozsudek ze dne 18. prosince 2025 (C‑448/23, EU:C:2025:975). 51–       Viz rozsudek ze dne 18. prosince 2025, Komise v. Polsko (Ultra vires přezkum judikatury Soudního dvora – Přednost unijního práva) (C‑448/23, EU:C:2025:975, body 278 a 279). 52–       Rozsudek W.Ż. (bod 144). 53–       Jak Soudní dvůr nedávno rozhodl v rozsudku Rzecznik Praw Obywatelskich (bod 51): „Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU […] ukládá členským státům povinnost dosáhnout jasného a přesného výsledku, která není vázána na žádnou podmínku ohledně nezávislosti, kterou se musí vyznačovat soudy, které mají vykládat a uplatňovat unijní právo“ (kurzivou zvýraznila autorka tohoto stanoviska). 54–       V tomto ohledu viz rozsudek Rzecznik Praw Obywatelskich (body 63 až 65). 55–       Veřejný ochránce práv a Komise v tomto ohledu odkázali na čl. 16 odst. 4 jednacího řádu Nejvyššího soudu, který by mohl být použit analogicky. XY v odpovědi na otázku položenou na jednání uvedl, že existuje obyčejové pravidlo, podle kterého je jmenován soudce uvedený jako další na seznamu, ledaže by nápad soudních věcí uvedeného soudce byl již příliš velký. Otázka, zda taková pravidla mohou být použita k vyřešení otázky, jakým způsobem ustavit senát, pokud je jmenování osoby, která byla do uvedené funkce jmenována, stiženo vadami, spadá do pravomoci předkládajícího soudu.