C-279/25

Plný text

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA JEANA RICHARDA DE LA TOUR přednesené dne 9. července 2026(1) Věc C‑279/25 IC proti Land Baden-Württemberg, za účasti: Vertreterin des Bundesinteresses beim Bundesverwaltungsgericht [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo)] „ Řízení o předběžné otázce – Občanství Unie – Článek 21 odst. 1 SFEU – Právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států – Občan Unie, který má při narození státní příslušnost dvou členských států – Občan Unie, který se přemísťuje mezi členskými státy, jejichž je státním příslušníkem – Právo pobytu státního příslušníka třetí země, který je rodinným příslušníkem“ I.      Úvod 1.        Může se osoba, která má státní příslušnost dvou členských států, mezi nimiž se pohybovala, dovolávat státní příslušnosti členského státu svého původu A před orgány členského státu svého původu B s tím, že uplatní, že využila právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které jí přiznává unijní právo, a domáhat se právního režimu, který z toho plyne(2)?

2. Tato otázka má zásadní význam. I když totiž na dvojí státní příslušnost kdysi státy nahlížely podezřívavě, jelikož vztah založený státní příslušností musel být výlučný, nyní se tento status široce připouští(3) a počet občanů Unie, kteří mají při narození státní příslušnost dvou členských států, je stále významnější. Tato situace plyne z nárůstu přeshraničního pohybu osob v Evropské unii, z narození v rodinách s dvojí státní příslušností a z přijímání vnitrostátních právních předpisů, jimiž členské státy uznávají zásadu rovnosti pohlaví při předávání státní příslušnosti a povolují držení několika pasů(4).

3. V roce 2025 mělo dvojí státní příslušnost 3 612 000 německých občanů. Z důvodu geografické blízkosti, historických vazeb a úzké posílené spolupráce mezi Spolkovou republikou Německo a Polskou republikou byl na německém území nejvýrazněji zastoupen podíl německých státních příslušníků, kteří mají i polskou státní příslušnost, jelikož jej tvořilo 458 000 osob, což bylo daleko více než německo-italských, německo-rumunských, německo-řeckých a německo-francouzských státních příslušníků(5). Gesetz zur Modernisierung des Staatsangehörigkeitsrechts (zákon o modernizaci práva státní příslušnosti)(6) ze dne 22. března 2024, který nabyl účinnosti dne 27. června 2024, by měl tento jev v budoucnosti ještě umocnit, jelikož tento zákon napříště připouští dvojí státní příslušnost při narození a udělení státního občanství po pěti letech pobytu(7).

4. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci sporu mezi IC, alžírským státním příslušníkem, a německými orgány ohledně zákonnosti rozhodnutí, kterým mu tyto orgány odmítly udělit odvozené právo pobytu, o které požádal v postavení manžela občanky Unie, která má dvojí, německou a polskou, státní příslušnost (dále jen „dotčená osoba“). Tyto orgány měly za to, že tato občanka Unie, když se přemístila z Polska do Německa, nevyužila svého práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ve smyslu čl. 21 odst. 1 SFEU.

5. I když je dnes dvojí státní příslušnost považována za Achillovu patu občanství Unie(8), Soudní dvůr je vyzýván, aby upřesnil svou judikaturu, a zejména, aby stanovil, zda občané Unie, kteří mají státní příslušnost dvou členských států a nacházejí se na území jednoho z těchto členských států, v něm pobývají na základě vnitrostátního práva nebo na základě unijního práva, a dále, jaká pravidla jsou proto použitelná na pobyt státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou jejich rodinnými příslušníky.

6. V tomto stanovisku vyložím, z jakých důvodů mám za to, že občan Unie, který stejně jako dotčená osoba opustil členský stát, na jehož území se narodil a jehož státní příslušnost od narození má, aby se přestěhoval na území jiného členského státu, jehož státní příslušnost má rovněž od narození a v němž si vybudoval a rozvíjel svůj rodinný život, nevyužil svého práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ve smyslu čl. 21 odst. 1 SFEU, přestože došlo k překročení hranice mezi těmito dvěma státy. Konkrétně vysvětlím, že řešení, které Soudní dvůr vyvodil v rozsudku ze dne 14. listopadu 2017, Lounes(9), není podle všeho použitelné per analogiam, pakliže se takový občan nemůže domáhat dříve nabytých práv na základě směrnice 2004/38/ES(10).

II. Skutkový stav v původním řízení a předběžná otázka

7.        Žalobce je alžírský státní příslušník, který na německém území pobývá od roku 2009. Vzhledem k tomu, že jeho žádost o mezinárodní ochranu byla zamítnuta, je jeho pobyt neoprávněný, je však nicméně tolerován na základě výjimečných povolení. Je otcem tří dětí, které se narodily v Německu v letech 2012, 2016 a 2018 a které pobývají na německém území. Matka jeho dětí, se kterou se oženil v roce 2017, má německou a polskou státní příslušnost. Žila v Polsku až do roku 2008 a poté se ve věku dvanácti let usadila na německém území, přičemž využila povolení k pobytu na dobu neurčitou do doby, než bylo konstatováno, že má od narození německou státní příslušnost z důvodu německé státní příslušnosti alespoň jednoho rodiče. S výjimkou sporadických pobytů v Polsku od té doby trvale pobývá v Německu.

8. Proti žalobci byla vedena různá trestní stíhání a opakovaně se ocitl ve vazbě a výkonu trestu, jakož i v zabezpečovací detenci(11). Dne 18. června 2021 se žalobce a dotčená osoba rozvedli.

9. V tomto časovém rozmezí požádal žalobce v roce 2018 o vydání pobytové karty podle §5 odst. 1 první věty Gesetz über die allgemeine Freizügigkeit von Unionsbürgern (zákon o volném pohybu občanů Unie)(12) ze dne 30. července 2004(13). Vzhledem k tomu, že vydání této karty mu bylo odepřeno, podal tedy žalobce proti tomuto odepření žalobu u Verwaltungsgericht Sigmaringen (Správní soud v Sigmaringenu, Německo), která byla zamítnuta. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí odvolal k Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg (Nejvyšší správní soud spolkové země Bádensko-Würtenbersko, Německo). I toto odvolání bylo rozhodnutím ze dne 5. července 2023 zamítnuto. Justiční orgány měly v podstatě za to, že dotčená osoba, žalobcova manželka, když se z Polska přemístila do Německa, nevyužila svého práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ve smyslu čl. 21 odst. 1 SFEU(14).

10. Žalobce se proto obrátil na Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) s opravným prostředkem „Revision“ s tím, že v podstatě tvrdil, že jelikož dotčená osoba uplatnila ve věku dvanácti let své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, když se usadila v Německu, má odvozené právo pobytu vyplývající z toho, že dotčená osoba má status občanky Unie.

11. Vzhledem k tomu, že má tento soud pochybnosti ohledně působnosti čl. 21 odst. 1 SFEU, a to zejména ohledně použitelnosti zásad vyvozených Soudním dvorem v rozsudku Lounes, rozhodl se přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Použije se čl. 21 odst. 1 SFEU na občana Unie, který má od narození státní příslušnost dvou členských států a až do věku dvanácti let pobýval v jednom a poté ve druhém z těchto členských států, v důsledku čehož může tento občan Unie založit odvozené právo pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, se kterým po určitou dobu setrvával v manželství a společně pobýval ve druhém členském státě, jehož je státním příslušníkem?“ 12.      Písemná vyjádření předložil žalobce, německá vláda a dále Evropská komise. Tito účastníci řízení a dotčené osoby se zúčastnili jednání, které se konalo dne 22. dubna 2026 a v jehož průběhu rovněž zodpověděli ústní otázky Soudního dvora.

13. Z rozprav, které při tomto jednání proběhly, plyne, že žalobce stále neoprávněně pobývá na německém území, jeho pobyt je však nadále tolerován. Znovu se oženil a stal se otcem čtvrtého dítěte. III. Analýza A.      Úvodní poznámky 14.      Předtím než se budu zabývat předběžnou otázkou, učiním dvě úvodní poznámky.

15. První poznámka se týká otázky právního statusu dotčené osoby, občanky Unie, v okamžiku překročení německo-polské hranice. Tato poznámka je zásadní, neboť z odpovědi na tuto otázku plyne použitelnost směrnice 2004/38.

16. V předkládacím rozhodnutí vychází Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud) ze zásady, že dotčené osobě, občance Unie, byla při narození přiznána státní příslušnost dvou členských států. To se projevuje v samotném znění jeho předběžné otázky. Přesto si klade otázku, zda okolnost, že německá státní příslušnost dotčené osoby vyšla najevo až poté, co se usadila na německém území, může mít vliv na posouzení toho, zda využila právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ve smyslu čl. 21 odst. 1 SFEU.

17. Mám za to, že tato okolnost nemusí být pro účely zkoumání předběžné otázky brána v úvahu. Jelikož uznání vztahu založeného státní příslušností je deklaratorním aktem, vyvolalo totiž toto uznání své účinky zpětně od narození občana Unie, takže dotčenou osobu nelze v okamžiku, kdy překračovala hranici se Spolkovou republikou Německo, považovat „výhradně“ za „osobu s polskou státní příslušností“, jak tvrdí žalobce. V rozsahu, v němž dotčená osoba, občanka Unie, postupně žila v obou členských státech, jejichž je státní příslušnicí, tedy směrnice 2004/38, která stanoví omezení a podmínky výkonu práva volného pohybu a pobytu na území členských států občany Unie stanoveného v čl. 21 odst. 1 SFEU(15), nebyla nikdy použitelná. Tato okolnost není ve věci v původním řízení zpochybňována. Připomínám totiž, že podle čl. 3 odst. 1 této směrnice se tato směrnice vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky, kteří je doprovázejí nebo následují. V souladu s judikaturou Soudního dvora tedy úkolem uvedené směrnice není upravit odvozená práva rodinných příslušníků tohoto občana Unie na území členského státu, jehož státní příslušnost má(16).

18. Druhá poznámka se týká relevance judikatury, kterou Soudní dvůr vyvodil ohledně překážek ve vztahu k právu občana Unie svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které plynou z odmítnutí vnitrostátních orgánů uznat nebo změnit jeho příjmení.

19. Předkládací rozhodnutí a dále vyjádření žalobce a Komise totiž odkazují na zásady vyvozené Soudním dvorem v rozsudcích ze dne 2. října 2003, Garcia Avello(17), ze dne 8. června 2017, Freitag(18), a ze dne 25. listopadu 2025, Wojewoda Mazowiecki(19). Cíle sledované těmito aktéry řízení jsou však odlišné: zatímco předkládající soud se snaží prokázat existenci spojitosti s unijním právem, pokud jde o žalobce a Komisi, ti usilují o prokázání použitelnosti článku 21 SFEU a nároků, které se s ním pojí, ve vztahu k občanům Unie, kteří mají státní příslušnost dvou členských států, na území jednoho z těchto členských států.

20. Nemyslím si, že by tuto judikaturu bylo možné použít per analogiam. Pravidla, jimiž se řídí uznávání, přepis nebo i změna údajů týkajících se osobního stavu občana Unie, jako je příjmení, pohlaví nebo rodinný stav, a pravidla, jimiž se řídí právo pobytu státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou jeho rodinnými příslušníky, pokud se všichni podílejí na uskutečnění prostoru volného pohybu a pobytu v Unii, odpovídají odlišným cílům a vykazují zvláštnosti vycházející ze zvláštních zásad.

21. Proto analýzu zaměřím na zásady, které Soudní dvůr stanovil v souvislosti s působností čl. 21 odst. 1 SFEU pouze v rámci udělování odvozených práv pobytu státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občanů Unie. B.      Zkoumání působnosti čl. 21 odst. 1 SFEU 22.      Podstatou předběžné otázky předložené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, zda občan Unie, který se přemístil mezi dvěma členskými státy, jejichž státní příslušnost má od narození, aby se trvale usadil v jednom z těchto států, využil své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které mu přiznává čl. 21 odst. 1 SFEU, v důsledku čehož se státní příslušník třetí země, s nímž si uvedený občan Unie v tomto posledně uvedeném státě vybudoval a rozvíjel rodinný život, může před příslušnými vnitrostátními orgány dovolávat odvozeného práva pobytu založeného na ustanoveních unijního práva.

23. Z důvodů, které nyní vysvětlím, si myslím, že čl. 21 odst. 1 SFEU se na takovou situaci nepoužije. Pokud žalobce a Komise usilují o prokázání toho, že řešení, které Soudní dvůr vyvodil v rozsudku Lounes ohledně občana Unie, jenž nabyl druhou státní příslušnost v návaznosti na udělení státního občanství v hostitelském členském státě, lze rozšířit na situaci občana Unie, který má od narození státní příslušnost dvou členských států, ukážu, že mezi těmito dvěma situacemi existují podstatné rozdíly, které podle mého názoru brání tomu, aby Soudní dvůr na takový návrh přistoupil.

1. Zásady vyvozené v rozsudku McCarthy 24.      Připomínám, že v rozsudku ze dne 5. května 2011, McCarthy(20), Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že článek 21 SFEU není použitelný na občana Unie, který nikdy nevyužil právo volného pohybu, který vždy pobýval v členském státě, jehož je státním příslušníkem, a který má kromě toho státní příslušnost dalšího členského státu. Ve věci, ve které byl tento rozsudek vydán, podala Shirley McCarthy, občanka Unie, žádost o právo pobytu na základě unijního práva ve Spojeném království, jehož státní příslušnost měla a v němž vždy pobývala. Měla i irskou státní příslušnost. Cílem této žádosti bylo, aby panu McCarthymu, státnímu příslušníkovi třetí země, bylo přiznáno právo pobytu na základě směrnice 2004/38 jakožto rodinnému příslušníkovi Shirley McCarthy, neboť z použití právních předpisů Spojeného království v oblasti přistěhovalectví obdobné právo nevyplývá(21).

25. Ve svém rozsudku Soudní dvůr nejdříve připomněl, že pravidla v oblasti volného pohybu osob a akty přijaté k jejich provedení nelze použít na situace, které nevykazují žádnou spojitost s jakoukoliv ze situací upravených unijním právem a jejichž všechny relevantní prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu(22). V tomto ohledu Soudní dvůr připomněl i to, že pouhá okolnost, že občanka Unie má státní příslušnost dvou členských států, není sama o sobě dostačující k učinění závěru, že se na její situaci použije článek 21 SFEU(23). Za účelem posouzení existence spojitosti s unijním právem v situaci, v níž paní McCarthy neuplatnila své právo na volný pohyb, Soudní dvůr zkoumal, zda odepření práva pobytu ve vztahu k jejímu manželovi zasáhlo do jejího práva na svobodný pohyb a pobyt na území členských států a obecně do práv plynoucích z jejího statusu občanky Unie(24). Vzhledem k tomu, že k takovému zásahu nedošlo, dospěl Soudní dvůr k závěru, že její situace nevykazuje žádnou spojitost s jakoukoliv ze situací upravených unijním právem a že všechny její relevantní prvky se nacházejí pouze uvnitř jednoho členského státu(25).

26. Mění tento závěr v projednávané věci skutečnost, že dotčená osoba se přemístila mezi dvěma členskými státy, jejichž státní příslušnost má? Nemyslím si to.

27. Není pochyb o tom, že dotčená osoba, jelikož je státní příslušnicí dvou členských států, a to Polské republiky, na jejímž území se narodila a pobývala až do věku dvanácti let, a Spolkové republiky Německo, na jejíž území se odstěhovala a kde vybudovala svůj rodinný život, požívá status občanky Unie. Článek 20 odst. 1 SFEU stanoví, že tento status požívá každá osoba, která má státní příslušnost členského státu, a že tento status doplňuje občanství členského státu a nenahrazuje je(26). Podle ustálené judikatury představuje status občana Unie základní status státních příslušníků členských států(27). V tomto postavení se tedy může dotčená osoba ve vztahu jak k Spolkové republice Německo, tak k Polské republice dovolávat práv spojených s tímto statusem, zejména práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, jak je zakládá čl. 21 odst. 1 SFEU(28).

28. Pokud však dotčená osoba projevila určitou míru mobility v rámci Unie, nejsem přesvědčen, že tento přeshraniční pohyb mezi členskými státy, jejichž státní příslušnost má uvedená osoba od narození, sám osobě stačí k tomu, aby bylo možné mít za to, že dotčená osoba využila právo, které jí zakládá čl. 21 odst. 1 SFEU, s tím, že nic ve spisu nenaznačuje, že by se pohybovala nebo pobývala na území jiného členského státu než na území Polské republiky a na území Spolkové republiky Německo.

29. Jedním ze základních pravidel unijního práva v oblasti svobody pohybu a pobytu je, že této svobody se může v zásadě dovolávat pouze státní příslušník členského státu, který se v postavení občana Unie pohyboval a pobýval v jiném členském státě, než ve členském státu svého původu, a to v souladu s článkem 21 SFEU a za podmínek stanovených směrnicí 2004/38. Soudní dvůr tak výslovně rozhodl, že „právo na svobodný pohyb zahrnuje [...] právo občanů Unie [...] vstoupit na území jiného členského státu, než je členský stát jejich původu“(29). To je v souladu se zásadou, že občanství Unie má ve vztahu ke státní příslušnosti odvozenou povahu, přičemž státní příslušnost odkazuje k právnímu a politickému statusu, který je přiznáván státním příslušníkům členského státu mimo jejich státní politické společenství(30). Soudní dvůr rovněž rozhodl, že s tímto právem mohou být spojena omezení a podmínky stanovené ve Smlouvě FEU, jakož i v ustanoveních přijatých k jejímu provedení, přičemž Soudní dvůr tak v rozsudku ze dne 17. listopadu 2011, Gajdarov(31)výslovně zdůraznil, že toto právo „není bezpodmínečné“(32).

30. Za současného stavu unijního práva proto článek 21 SFEU nezahrnuje právo občanů Unie vstoupit a pobývat na území členského státu svého původu, poněvadž toto právo je spojeno s jejich statusem státního příslušníka daného členského státu. Uvedené právo vyvozují nikoli z unijního práva, nýbrž ze svého vnitrostátního práva. Na rozdíl od práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států spojeného se statusem občana Unie nesmí totéž právo podléhat žádnému omezení nebo podmínce. Soudní dvůr tak opakovaně rozhodl, že podle zásady mezinárodního práva nemůže členský stát odepřít právo na vstup na své území a pobyt na něm vlastním státním příslušníkům, a že tito státní příslušníci tam tedy požívají bezpodmínečného práva pobytu(33).

31. V rozsudku McCarthy tak Soudní dvůr dospěl k závěru, že jelikož pobyt osoby pobývající v členském státě, jehož je státním příslušníkem, nemůže podléhat podmínkám, nelze směrnici 2004/38 týkající se podmínek výkonu práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států uplatnit na občana Unie, který má bezpodmínečné právo pobytu proto, že pobývá v členském státě, jehož je státním příslušníkem(34). Myslím si, že tato argumentace je použitelná i na čl. 21 odst. 1 SFEU, který tvoří základ toho.

32. V projednávané věci opustila dotčená osoba, občanka Unie, území Polské republiky, jehož je státní příslušnicí, za účelem přestěhování a pobytu na území Spolkové republiky Německo, jejíž státní příslušnost rovněž má, nikoli v rámci využití svého práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které jí přiznává čl. 21 odst. 1 SFEU, nýbrž na základě samostatného a bezpodmínečného práva na vstup a pobyt, které ji zakládá její státní příslušnost(35). Není-li takový předpoklad splněn a případná práva přiznaná státním příslušníkům třetích zemí nejsou vlastní práva, nýbrž práva, která jsou odvozená od práv občana Unie(36), nelze od Spolkové republiky Německo požadovat, aby žalobci v jeho postavení rodinného příslušníka občanky Unie udělila právo pobytu, které by bylo přímo založeno na čl. 21 odst. 1 SFEU, i když všechny relevantní prvky jsou omezeny na tento členského státu, jelikož pár se seznámil a vybudoval svůj rodinný život na německém území a následně na témže území rodinný život rozvíjel a ukončil.

33. Domnívám se, že tato občanka Unie, která se přemístila mezi členskými státy, jejichž státní příslušnost od narození měla a na jejichž území vždy pobývala, i přes její přeshraniční pohyb nevyužila své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ve smyslu čl. 21 odst. 1 SFEU, v důsledku čehož žalobce nemůže vyvozovat právo pobytu, které by bylo přímo založeno na tomto ustanovení.

34. Žalobce ani nemůže mít podle mého názoru odvozené právo pobytu na základě článku 20 SFEU. Jak připomíná Soudní dvůr, účel a odůvodnění práv odvozených od práv, která požívá občan Unie, se zakládá na zjištění, že odmítnout jejich uznání by mohlo narušit svobodu pohybu a pobytu občana Unie(37). Nemyslím si přitom, že by dotčená situace mohla být postavena na roveň velmi zvláštních situací, v nichž jsou členské státy přesto, že se občan Unie nepohybuje přes hranice, povinny takové právo pobytu přiznat, jinak připraví občana Unie o možnost skutečně využívat podstatnou část práv plynoucích z jeho statusu občana Unie(38).

35. V souladu s ustálenou judikaturou, kterou Soudní dvůr vyvodil v rozsudku z 8. března 2011, Ruiz Zambrano(39), existují totiž situace, v nichž „navzdory tomu, že se neuplatní sekundární právo týkající se práva pobytu státních příslušníků třetích zemí a dotčený občan Unie nevyužil svobody pohybu a pobytu, musí být státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem tohoto občana, přiznáno odvozené právo pobytu na základě článku 20 SFEU, neboť jinak by byl popřen užitečný účinek občanství Unie, jestliže by v důsledku odepření takového práva byl tento občan ve skutečnosti nucen opustit území Unie jako celek, a byl tak zbaven možnosti skutečně využívat podstatné části práv plynoucích z [jeho statusu občana Unie]“(40).

36. Jak připomněl Soudní dvůr v rozsudku Safi, tyto situace se vyznačují tím, že i když jsou upraveny právními předpisy spadajícími a priori do pravomoci členských států, tedy právními předpisy týkajícími se práva vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí, která nespadají do působnosti ustanovení sekundárního unijního práva, mají tyto situace inherentní vztah ke svobodě pohybu a pobytu občana Unie, která brání tomu, aby bylo uvedeným státním příslušníkům odepřeno právo vstupu a pobytu v členském státě, kde tento občan pobývá, tak aby nedošlo k narušení této svobody(41). Odmítnutí přiznat takové právo pobytu však může zpochybnit užitečný účinek občanství Unie pouze tehdy, pokud mezi tímto státním příslušníkem třetí země a občanem Unie, který je jeho rodinným příslušníkem, existuje takový vztah závislosti, že by posledně uvedený byl nucen doprovázet dotčeného příslušníka třetí země a opustit území Unie jako celek(42).

37. Na rozdíl od situace, o kterou šlo ve věcech, v nichž byly vydány rozsudek ze dne 8. března 2011, Ruiz Zambrano(43), nebo i rozsudky ze dne 10. května 2017, Chavez-Vilchez a další(44), a ze dne 8. května 2018, K. A. a další (Slučování rodin v Belgii)(45), přitom z žádné okolnosti situace dotčené osoby, jak je vyložena v předkládacím rozhodnutí, neplyne, že by odepření práva pobytu ve vztahu k žalobci hrozilo tím, že dotčenou osobu nebo její nezletilé děti zbaví skutečného využívání podstatné části práv plynoucích z jejich statusu občanů Unie(46). Nic totiž nenaznačuje tomu, že by v důsledku tohoto odepření byli posledně uvedení nuceni opustit území Unie nebo že by jim bylo bráněno v jejich právu svobodně se pohybovat a pobývat na území jiných členských států, jejichž státní příslušnost nemají. Na žalobce se na německém území vždy vztahoval režim správní tolerance, a i když byla jeho žádost o povolení k pobytu zamítnuta, jeho rodinní příslušníci na německém území vždy pobývali. Mimoto lze dnes toto nebezpečí rozumně vyloučit, jelikož z předkládacího rozhodnutí vyplývá zaprvé to, že se pár v roce 2021 rozvedl, a zadruhé to, že ze zjištění učiněných Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg (Nejvyšší správní soud spolkové země Bádensko-Würtenbersko) vyplývá, že mezi žalobcem a dětmi narozenými z jeho svazku s dotčenou osobou(47) neexistuje žádná skutečná závislost, a zatřetí to, že právní zástupce žalobce na jednání uvedl, že žalobce si nyní založil novou domácnost.

38. Dotčenou situaci proto nelze kvalifikovat jako „velmi zvláštní situaci“, která by odůvodnila, aby Spolková republika Německo výjimečně udělila odvozené právo pobytu státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným příslušníkem občana Unie, a to za účelem zajištění užitečného účinku občanství Unie na základě článku 20 SFEU.

2. Zásady vyvozené v rozsudku Lounes 39.      Řešení, k němuž Soudní dvůr dospěl v rozsudku Lounes(48) a  které bylo následně potvrzeno v rozsudku Chief Appeals Officer a další, není podle všeho na takovou situaci, jako je dotčená situace, použitelné.

40. Musím přiznat, že myšlenka rozšířit toto řešení vyvstává dost spontánně z důvodu faktické analogie. Tato analogie vychází z toho, že ve věci, v níž byl vydán rozsudek Lounes, stejně jako ve věci v původním řízení, se občanka Unie přemístila mezi dvěma členskými státy, jejichž státní příslušnost měla v okamžiku, kdy vytvořila a rozvíjela svůj rodinný život se státním příslušníkem třetí země.

41. Věc, ve které byl vydán rozsudek Lounes, se týkala konkrétněji situace španělské státní příslušnice, paní  Ormazabal, která poté, co se v rámci využití svobody pohybu přestěhovala a několik let pobývala na území Spojeného království, jehož státní příslušnost neměla, na základě a v souladu s čl. 7 odst. 1 nebo čl. 16 odst. 1 směrnice 2004/38 nabyla státní příslušnost tohoto státu udělením státního občanství, aniž se vzdala španělského státního občanství. O několik let později se provdala za státního příslušníka třetí země, který požádal orgány Spojeného království o odvozené povolení k pobytu na základě článku 21 SFEU.

42. V tomto případě Soudní dvůr rozhodl, že občan Unie musí mít možnost „nadále mít v hostitelském členském státě práva plynoucí z [čl. 21 odst. 1 SFEU] poté, co nabyl státní občanství hostitelského členského státu“(49), ze tří důvodů: zaručit soudržnost systému, který spočívá na logice integrace občana Unie, zajistit užitečný účinek článku 21 SFEU a podporovat rovné zacházení mezi občany Unie.

43. Soudní dvůr konkrétně rozhodl, že by odporovalo logice postupné integrace podporované článkem 21 SFEU, kdyby se takový občan, kterému byla přiznána práva podle tohoto článku z důvodu využití práva volného pohybu, musel vzdát těchto práv, zejména práva vést rodinný život v hostitelském členském státě, z důvodu, že se prostřednictvím udělení státního občanství v tomto členském státě snažil o silnější integraci do společnosti tohoto členského státu(50). Soudní dvůr tak zdůraznil, že práva přiznaná občanu Unie v hostitelském členském státě, zejména právo vést rodinný život se státním příslušníkem třetí země, by se tak zúžila v závislosti na jeho rostoucí integraci do společnosti tohoto členského státu a v závislosti na počtu jeho státních občanství(51).

44. Soudní dvůr rozhodl i to, že užitečný účinek práv přiznaných občanům Unie čl. 21 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby občan nacházející v takové situaci mohl v hostitelském členském státě nadále mít práva plynoucí z uvedeného ustanovení poté, co vedle svého původního občanství nabyl státní občanství hostitelského členského státu, a aby si zejména mohl vybudovat rodinný život se svým manželem či manželkou, kteří jsou státními příslušníky třetí země, tím, že posledně jmenovaným bude přiznáno odvozené právo pobytu(52). I když Soudní dvůr tedy vyžaduje, aby občan Unie vracející se do země svého původu byl doprovázen státním příslušníkem třetí země, zde naopak takový požadavek ruší, jelikož občan Unie může využívat práva založená směrnicí 2004/38, i když si po příjezdu na území členského státu, jehož státní příslušnost nabyl, vytváří a rozvíjí svůj rodinný život(53).

45. Soudní dvůr nakonec uvedl, že, pokud by tomu tak nebylo, s občanem Unie, který využil práva volného pohybu a nabyl vedle svého původního občanství státní občanství hostitelského členského státu, by bylo zacházeno méně příznivě, pokud jde o jeho rodinný život, než s občanem Unie, který rovněž využil tohoto práva, ale má pouze původní státní občanství(54).

46. Tato judikatura není podle všeho per analogiam použitelná na situaci občana Unie, který má od narození státní příslušnost členského státu, na jehož území pobývá.

47. Zaprvé takové rozšíření by vyžadovalo připustit, že právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států uvedené v článku 21 SFEU zahrnuje rovněž právo občanů Unie vstoupit a pobývat ve svém původním členském státě. Připomínám přitom, že vzhledem k povaze a působnosti vztahu státní příslušnosti nesmí právo vstoupit a pobývat ve vlastním členském státě podléhat „omezením a podmínkám“, na které výslovně odkazují jak čl. 20 odst. 2, tak čl. 21 odst. 1 SFEU(55).

48. Zadruhé takový výklad by znamenal ještě dále omezit pravomoc členských států, pokud jde o podmínky pobytu státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, a vedl by nakonec k neomezenému přiznání práv spojených s občanstvím Unie, i když to žádné ustanovení Smluv výslovně nestanoví, přičemž občanství Unie má s ohledem na znění čl. 20 odst. 1 SFEU ve vztahu ke státní příslušnosti členského státu odvozenou a doplňující povahu. Na základě tohoto výkladu by totiž byly členské státy povinny jen na základě čl. 21 odst.1 SFEU, a to i ve spojení s článkem 7 Listiny základních práv Evropské unie, svým občanům, kteří mají současně státní příslušnost jiného členského státu, přiznat práva a výhody spojené s využitím práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, mezi něž náleží i odvozené právo pobytu, ačkoli směrnice 2004/38 by nikdy nebyla použitelná.

49. Zde podle mého názoru spočívá nejvýznamnější odlišnost oproti věcem, v nichž byly vydány rozsudky Lounes a Chief Appeals Officer a další, a zde leží hlavní překážka pro to, aby se připustilo rozšíření řešení, které v těchto rozsudcích Soudní dvůr vyvodil.

50. V každé z těchto věcí totiž tuzemská státní příslušnice „aktivovala“ působení občanství Unie tím, že využila své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států za podmínek stanovených směrnicí 2004/38, a to před udělením státního občanství v hostitelském členském státě. To mělo za následek, že její právní status, zejména osobní a rodinná situace, ab initio spadal do působnosti unijního práva, jelikož se stala nositelkou nových práv plynoucích z unijního práva(56). Podle nauky tak občanství Unie ve prospěch tuzemských státních příslušníků vytváří další okruh práv. K první skupině práv souvisejících se státní příslušností, jimž se těší tuzemský státní příslušník, připojuje toto občanství druhý okruh nových práv, jimž se v souladu s ustanoveními smluv těší státní příslušníci všech členských států(57). Kvůli samotnému využití práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států za podmínek stanovených směrnicí 2004/38 a „postupné integraci“, která z toho v hostitelském členském státě plynula, tak paní  Ormazabal nabyla britskou státní příslušnost a jen v souvislosti s dříve nabytými právy připustil Soudní dvůr „použití per analogiam“ této směrnice na její pobyt ve Spojeném království(58). Pro Soudní dvůr bylo tedy zásadní, že práva, která paní Ormazabal na základě této směrnice dříve nabyla, zejména právo na sloučení rodiny, byla na britském území prismatem čl. 21 odst. 1 SFEU zachována. Nezáleželo na tom, zda se u dotčené osoby bralo v úvahu španělské nebo britské občanství, jelikož dotčená osoba byla především občankou Unie, která využila své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států a jejíž právo na sloučení rodiny, které ji bylo přiznáno, muselo být chráněno(59). Tak tomu bylo nejen z důvodu užitečného účinku čl. 21 odst. 1 SFEU, nýbrž i z důvodu autonomie a autority unijního právního řádu.

51. V takové situaci, jako je situace dotčená ve věci v původním řízení, se přitom občan Unie nikdy nemůže domáhat nároku na dříve nabytá práva díky „aktivaci“ směrnice 2004/38, jelikož na něj není tato směrnice nikdy použitelná, pokud se pohybuje a pobývá na území členských států, jejichž státní příslušnost má, jak Soudní dvůr opakovaně rozhodl. Vzhledem k tomu, že je nemožné, aby tato práva nabyl, nelze je proto zachovat(60).

52. Za současného stavu unijního práva a pokud nechceme rozšířit působnost čl. 21 odst. 1 SFEU, se tedy dotčená osoba nachází, pokud jde o podmínky pobytu jejího rodinného příslušníka, který je státním příslušníkem třetí země, v právní situaci srovnatelné se situací „statického“ německého občana, který vždy žil v Německu a který si v témže státě vytvořil a rozvíjel svůj rodinný život.

53. Je pravda, že takové řešení vede k zavedení rozdílného zacházení mezi občany Unie, kteří mají státní příslušnost dvou členských států, podle způsobu, jakým získali tuto dvojí státní příslušnost. Na jedné straně existuje občan Unie, který má stejně jako dotčená osoba od narození státní příslušnost dvou členských států a kterého je třeba považovat za „statického“, jelikož se vždy přemísťoval a vždy pobýval v členských státech, jejichž státní příslušnost má. Na druhé straně existuje občan Unie, který stejně jako paní Ormazabal nabyl státní příslušnost druhého členského státu udělením státního občanství a kterého je třeba považovat za „mobilního“. K jeho první státní příslušnosti přistoupila druhá, kterou mohl nabýt proto, že využil právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států(61).

54. Právní situaci dotčené osoby a paní  Ormazabal je však třeba odlišit, poněvadž pouze posledně uvedená využila práva vyplývající ze směrnice 2004/38.

55. Tento rozdíl v zacházení je tedy podle všeho srovnatelný s tím, který se připouští mezi „statickým“ tuzemským státním příslušníkem, který vždy pobýval ve členském státě původu, a „mobilním“ tuzemským státním příslušníkem, který využil své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států tím, že se přemístil do jiného členského státu než členského státu původu.

56. V tomto ohledu je důležité uvést, že rozšíření řešení, které Soudní dvůr vyvodil v rozsudku Lounes, by vedlo k nastolení rozdílu v zacházení mezi tuzemskými státními příslušníky podle toho, zda mají jinou státní příslušnost, či nikoli. „Statický“ státní příslušník, který má pouze státní příslušnost členského státu, na jehož území vždy se svou rodinou pobýval, spadá pouze do působnosti vnitrostátních právních předpisů o přistěhovalectví, zatímco státní příslušník, který má státní příslušnost dvou členských států a který si stejně jako dotčená osoba na témže území rovněž vybudoval a rozvíjel rodinný život, by se mohl dovolávat příznivějších ustanovení v oblasti práva na vstup a pobyt. Z hlediska pravidel v oblasti právu vstupu a pobytu jejich rodinných příslušníků, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí, je přitom podle všeho jejich osobní a rodinná situace naprosto srovnatelná. Takový výklad by tedy mohl odporovat znění čl. 17 odst. 1 Evropské úmluvy o státním občanství, na jehož základě „[o]bčané smluvního státu, kteří mají ještě další státní občanství, budou mít na území toho smluvního státu, kde trvale pobývají, stejná práva a povinnosti jako ostatní občané tohoto smluvního státu“.

57. S ohledem na všechny tyto okolnosti mám za to, že čl. 21 odst. 1 SFEU není použitelný na situaci občana Unie, který nevyužil právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států za podmínek stanovených směrnicí 2004/38, když se přemístil mezi dvěma členskými státy, jejichž státní příslušnost má od narození, a kterýsi vybudoval svůj rodinný život se státním příslušníkem třetí země, zatímco již byl trvale usazen na území jednoho z těchto států. V projednávané věci tedy tento článek nebrání tomu, aby německé správní orgány zkoumaly žádost o právo pobytu podanou žalobcem v souladu s ustanoveními vnitrostátního práva, jimiž se řídí právo pobytu rodinného příslušníka dotčené osoby, který je státním příslušníkem třetí země.

58. Soudnímu dvoru tedy navrhnu, aby rozhodl, že čl. 21 odst. 1 SFEU není použitelný na občana Unie, který vždy pobýval v jednom z členských států, jejichž státní příslušnost má od narození, a nevyužil tak své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, a to pokud v případě tohoto občana nejsou uplatněna opatření členského státu, která by jej zbavila možnosti skutečně využívat podstatnou část práv vyplývajících z jeho statusu občana Unie nebo by bránila výkonu tohoto práva.

IV. Závěry

59.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku předloženou Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) odpověděl takto: „Článek 21 odst. 1 SFEU není použitelný na občana Unie, který vždy pobýval v jednom z členských států, jejichž státní příslušnost má od narození, a nevyužil tak své právo svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, a to pokud v případě tohoto občana nejsou uplatněna opatření členského státu, která by jej zbavila možnosti skutečně využívat podstatnou část práv vyplývajících z jeho statusu občana Unie nebo by bránila výkonu tohoto práva.“ 1–      Původní jazyk: francouzština. 2–      Ve francouzském právu existuje spojení, podle něhož „nul ne peut se prévaloir de son extranéité (nikdo se nesmí dovolávat toho, že je cizinec)“. To znamená, že Francouz se nemůže dovolávat jiné státní příslušnosti, aby se ve Francii vyhnul plnění svých právních závazků. 3–      V historickém kontextu viz Kochenov, D., „Double Nationality in the EU: An Argument for Tolerance“, European Law Journal, č. 3, Blackwell, Oxford, 2011, s. 323 až 343, zejména s. 326 a násl. 4–      Viz de Groot, D., „Free Movement of Dual EU Citizens“, in Cambien, N., Kochenov, D., a Muir, E., European Citizenship under Stress: Social Justice, Brexit and Other Challenges, Brill Nijhoff, Leiden, 2020, s. 67 až 109. 5–      Viz dokument nazvaný „Population in private households by migrant background and dual citizenship“ (Obyvatelstvo v soukromých domácnostech podle migračního pozadí a dvojího občanství) od Destatis, Statistisches Bundesamt, německého spolkového statistického úřadu, dostupný na následující internetové adrese: https://www.destatis.de/EN/Themes/Society-Environment/Population/Migration-Integration/Tables/migrant-status-dual-citizenships.html. Počet německo-italských státní příslušníků dosahoval 194 000, německo-rumunských 151 000, německo-řeckých 104 000 a německo-francouzských 91 000. 6–      BGBl. 2024 I, č. 104, a oprava BGBl. 2025 I, č. 98. 7–      Pokud jde o základní body této reformy, viz upřesnění dostupná na následující internetové adrese: https://www.bundesregierung.de/breg-de/aktuelles/droit-nationalite-2254386. 8–      Viz Szpunar, M., a Blas López, M. E.,“Some Reflections on Member State Nationality: A Prerequisite of EU Citizenship and an Obstacle to Its Enjoyment“, in Kochenov D., EU Citizenship and Federalism: The Role of Rights, Cambridge University Press, Cambridge, 2017, s. 107-124, zejména s. 108 a 122. Ke vztahům mezi státní příslušností členského státu a občanstvím Unie viz stanovisko generálního advokáta Poiarese Madura ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2009:588, bod 23). 9–      C‑165/16, dále jen „rozsudek Lounes“, EU:C:2017:862. 10–      Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. 2004, L 158, s. 77; Zvl. vyd. 05/05, s. 46, a opravy Úř. věst. 2004, L 229, s. 35, a Úř. věst. 2005, L 197, s. 34). 11–      Z dokumentů ve vnitrostátním spisu vyplývá, že žalobce si v období od června 2012 do září 2022 odpykal různé tresty odnětí svobody z důvodu sedmi trestních rozsudků pro trestné činy poškozování majetku, krádeže, úmyslného ublížení na zdraví, podvodu, spolupachatelství při sexuálním násilí, nedovoleného obchodu s omamnými látkami a řízení bez řidičského oprávnění. Řízení o vyhoštění zahájené německou správou v květnu 2016 bylo v únoru 2020 z rodinných důvodů odloženo. 12–      BGBl. 2004 I, s. 1986. 13–      Ve znění vycházejícím ze zákona ze dne 20. dubna 2023 (BGBl. 2023 I, s. 106). Ustanovení §5 odst. 1 první věty uvedeného zákona stanoví, že „[r]odinným příslušníkům, kteří mají právo volného pohybu, ale nejsou občany Unie, se ve lhůtě šesti měsíců poté, co poskytli potřebné údaje, automaticky vydá pobytová karta rodinného příslušníka občana Unie, která je platná na dobu pěti let“. 14–      V rozhodnutí ze dne 5. července 2023 konstatoval Verwaltungsgerichtshof Baden-Württemberg (Nejvyšší správní soud spolkové země Bádensko-Würtenbersko), že mezi žalobcem a jeho dětmi neexistuje žádná skutečný vztah závislosti (bod 25). 15–      Viz rozsudek ze dne 22. února 2024, Direcţia pentru Evidenţa Persoanelor şi Administrarea Bazelor de Date (C‑491/21, EU:C:2024:143, bod 27). 16–      Viz rozsudek ze dne 21. prosince 2023, Chief Appeals Officer a další (C‑488/21, dále jen „rozsudek Chief Appeals Officer a další“, EU:C:2023:1013, bod 43 a citovaná judikatura). 17–      C‑148/02, EU:C:2003:539. 18–      C‑541/15, EU:C:2017:432. 19–      C‑713/23, EU:C:2025:917. 20–      C‑434/09, dále jen „rozsudek McCarthy“, EU:C:2011:277. 21–      Viz rozsudek McCarthy (bod 23). 22–      Viz rozsudek McCarthy (bod 45 a citovaná judikatura). 23–      Viz rozsudek McCarthy (bod 54). 24–      Viz rozsudek McCarthy (body 46 a 48 až 54). 25–      Viz rozsudek McCarthy (bod 55). 26–      Viz rovněž článek 9 SEU. 27–      Viz rozsudek ze dne 4. června 2026, Safi (C‑147/24, dále jen „rozsudek Safi“, EU:C:2026:442, bod 32 a citovaná judikatura). 28–      Viz rozsudek Lounes (bod 51). V poslední době byla tato zásada Soudním dvorem znovu potvrzena v konkrétním kontextu uznávání, přepisu nebo i změny údajů týkajících se osobního stavu občana Unie. Viz zejména rozsudek ze dne 12. března 2026, Šipova (C‑43/24, EU:C:2026:183, bod 33 a citovaná judikatura). 29–      Viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Gajdarov (C‑430/10, EU:C:2011:749, bod 25 a citovaná judikatura). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. 30–      K tomuto bodu viz úvahy Szpunar, M, a Blas López, M. E., op. cit., a stanovisko generálního advokáta Poiarese Madura ve věci Rottmann (C‑135/08, EU:C:2009:588, bod 23). 31–      C‑430/10, EU:C:2011:749. 32–      Viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Gajdarov (C‑430/10, EU:C:2011:749, bod 29 a citovaná judikatura). V tomto smyslu viz rovněž rozsudek Safi (bod 33). 33–      Viz rozsudky ze dne 22. června 2023, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid (Thajská matka nezletilého Nizozemce) (C‑459/20, EU:C:2023:499, bod 41 a citovaná judikatura), a Chief Appeals Officer a další (bod 43). Viz rovněž rozsudek Safi (bod 47 a citovaná judikatura). 34–      Viz rozsudek McCarthy (bod 34). 35–      Ve svém rozsudku ze dne 29. dubna 2025, Komise v. Malta (Občanství pro investory) (C‑181/23, EU:C:2025:283), připomněl Soudní dvůr základ vztahu založeného státní příslušností členského státu, kterým je „jedinečný vztah solidarity a loajality mezi tímto státem a jeho státními příslušníky, jakož i vzájemnost práv a povinností“ (bod 96 a citovaná judikatura). Viz rovněž Kochenov, D., „Double Nationality in the EU: An Argument for Tolerance“, op. cit. 36–      Viz rozsudek Safi (bod 35 a citovaná judikatura). 37–      Viz rozsudek Safi (bod 35 a citovaná judikatura). 38–      Viz rozsudek Safi (bod 34 a citovaná judikatura). 39–      C‑34/09, EU:C:2011:

124. Ve věci, ve které byl tento rozsudek vydán, se na rodiče nezletilých belgických státních příslušníků vztahoval příkaz k opuštění belgického území a příslušné orgány zamítly žádost tohoto rodiče o pracovní povolení. Soudní dvůr rozhodl, že tato rozhodnutí vedla k tomu, že děti Gerarda Ruize Zambrana byly zbaveny možnosti skutečně využívat podstatnou část práv plynoucích z článku 20 Smlouvy. Rozhodnutí dotčená v této věci měla za následek to, že by děti, které jsou občany Unie, byly nuceny opustit území Unie (body 43 a 44). 40–      Rozsudek Safi (bod 41). Viz rovněž rozsudek ze dne 8. května 2025, Stadt Wuppertal (C‑130/24, EU:C:2025:340, bod 27 a citovaná judikatura). 41–      Viz rozsudek Safi (bod 42 a citovaná judikatura). 42–      Viz rozsudek Safi (body 43 až 47). Viz rovněž rozsudek ze dne 8. května 2025, Stadt Wuppertal (C‑130/24, EU:C:2025:340, bod 28 a citovaná judikatura). 43–      C‑34/09, EU:C:2011:124. 44–      C‑133/15, EU:C:2017:354. 45–      C‑82/16, EU:C:2018:308. 46–      Viz rovněž rozsudky ze dne 8. listopadu 2012, Iida (C‑40/11, EU:C:2012:691, bod 71); ze dne 8. května 2013, Ymeraga a další (C‑87/12, EU:C:2013:291, bod 36); ze dne 10. října 2013, Alokpa a Moudoulou (C‑86/12, EU:C:2013:645, bod 32); ze dne 13. září 2016, Rendón Marín (C‑165/14, EU:C:2016:675, bod 74), a ze dne 13. září 2016, CS (C‑304/14, EU:C:2016:674, bod 29). 47–      Viz poznámka pod čarou 14 tohoto stanoviska. 48–      Jde-li o komentáře k tomuto rozsudku, viz zejména Benlolo Carabot, M., „Cour de justice, gde ch., 14 novembre 2017, Toufik Lounes c/ Secretary of State for the Home Department, aff. C‑165/16, ECLI:EU:C:2017:862“, Jurisprudence de la CJUE 2017: décisions et commentaires, Bruylant, Brusel, 2018, s. 255 až 266. 49–      Viz rozsudek Lounes (bod 60). Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. 50–      Viz rozsudek Lounes (bod 58). 51–      Viz rozsudek Lounes (bod 59). 52–      Viz rozsudek Lounes (bod 60). Viz rovněž rozsudek Chief Appeals Officer a další (bod 45). 53–      Pokud jde o judikaturu týkající se návratu občanů Unie do země jejich původu, viz zejména situace dotčené v rozsudcích ze dne 11. prosince 2007, Eind (C‑291/05, EU:C:2007:771); ze dne 12. března 2014, O. a B. (C‑456/12, EU:C:2014:135) a ze dne 27. června 2018, Altiner a Ravn (C‑230/17, EU:C:2018:497). Věci, ve kterých byly vydány tyto rozsudky, se totiž týkaly situace občana Unie, který se vrátil do členského státu svého původu poté, co skutečně pobýval v členském státě, jehož státní příslušnost neměl, za podmínek stanovených směrnicí 2004/38 a v němž si vybudoval nebo upevnil rodinný život se státním příslušníkem třetí země. V takových případech Soudní dvůr rozhodl, že užitečný účinek práv, která pro dotčeného občana Unie plynou z čl. 21 odst. 1 SFEU, vyžaduje, aby rodinný život, který se vyvinul při využití svobody pohybu a pobytu v hostitelském členském státě, mohl po jeho návratu do členského státu, jehož je státním příslušníkem, pokračovat, přičemž od tohoto členského státu vyžadoval, aby dotčenému rodinnému příslušníkovi, který je státním příslušníkem třetí země, udělil odvozené právo pobytu. Soudní dvůr měl za to, že v případě neexistence takového práva pobytu by tento občan Unie mohl být odrazen od opuštění členského státu původu, jehož je státním příslušníkem, za účelem uplatnění svého práva pobytu v jiném členském státě nebo od návratu do tohoto členského státu původu poté, co toto právo uplatnil, a to z důvodu, že neměl jistotu, zda bude moci v členském státě původu pokračovat v rodinném životě, který si vybudoval nebo upevnil v hostitelském členském státě. 54–      Viz rozsudek Lounes (bod 59). 55–      Viz bod 29 tohoto stanoviska. 56–      Viz Closa, C., „Citizenship of the Union and nationality of member States“, Common Market Law Review, č. 2, Wolters Kluwer, Leiden, 1995, s. 487 až 518, zejména s. 487. 57–      Viz Closa, C., op. cit., zejména s. 493 a 494. 58–      Viz rozsudek Lounes (body 56 a 57). 59–      Heymann, J., „Citoyenneté de l’Union et conflit positif de nationalités“, Revue Trimestrielle de Droit européen, č. 3, Dalloz, Paris, 2018, s. 587 až 596, zejména bod 13. 60–      Viz pracovní dokument vypracovaný Davidem de Grootem v listopadu 2024 pro Evropský parlament nazvaný „Right to return and dual citizens in free movement case law“ (Právo na návrat a dvojí občanství v judikatuře týkající se volného pohybu). 61–      Článek 5 odst. 2 Evropské úmluvy o státním občanství, podepsané v rámci Rady Evropy ve Štrasburku dne 6. listopadu 1997, která vstoupila v platnost dne 1. března 2000, jejíž smluvními stranami jsou mnohé členské státy, stanoví, že „[k]aždý smluvní stát se bude řídit zásadou nediskriminování mezi svými státními občany, ať nabyli státního občanství narozením nebo je získali později“. Jak však vyplývá z důvodové zprávy k uvedené úmluvě, tento článek se týká pouze uplatňování pravidel o státním občanství mezi občany na základě narození a ostatními občany, včetně osob, kterým bylo uděleno státní občanství (bod 46 této zprávy).