C-323/25

Plný text

null STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY LAILY MEDINA přednesené dne 9. července 2026(1) Věc C-323/25 [Vinkers](i) KBC Verzekeringen NV proti HC, Baloise Belgium NV [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách, Belgie)] „ Řízení o předběžné otázce — Ochrana spotřebitele — Zneužívající ujednání ve spotřebitelských smlouvách — Směrnice 93/13/EHS — Článek 1 odst. 2 — Ujednání odrážející závazný právní předpis — Vzorová smlouva stanovená zákonem — Požadavky srozumitelnosti a transparentnosti — Povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel — Požár obytného automobilu v kempu — Minimální pojistné krytí — Povinnost informovat spotřebitele“

I. Úvod 1.        Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost přezkoumat požadavky na transparentnost vyžadované směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách(2), pokud jde o smlouvu o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel. Zvláštnost této věci spočívá v tom, že pojištěným vozidlem je obytný automobil, který lze používat dvěma způsoby, a to jako dopravní prostředek a rovněž pro účely ubytování. Sporné smluvní ujednání stanovilo pojistné krytí odpovídající povinnému minimálnímu pojištění vyžadovanému vnitrostátními právními předpisy. Vyvstává otázka, zda mohl běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel pochopit, že rozsah pojistného krytí je omezen na dopravní nehody vzniklé při používání obytného automobilu jako dopravního prostředku, s vyloučením nehod vzniklých při jeho používání pro účely ubytování.

II. Právní rámec A.      Unijní právo 1.      Směrnice 2009/103/ES 2.        Článek 3 první pododstavec směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/103/ES ze dne 16. září 2009 o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontrole povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění(3), ve znění použitelném ve věci v původním řízení, stanoví: „Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 5 veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.“ 2.      Směrnice 93/13 3.        Článek 1 odst. 2 směrnice 93/13 stanoví: „Smluvní ujednání, která odrážejí závazné právní a správní předpisy a ustanovení nebo zásady mezinárodních úmluv, jejichž stranami jsou členské státy nebo Společenství, zejména v oblasti dopravy, nejsou předmětem ustanovení této směrnice.“ 4.        Článek 5 této směrnice stanoví: „V případě smluv, v nichž jsou všechna nebo některá ujednání nabízená spotřebiteli předložena písemně, musí být tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem. Při pochybnosti o významu některého ujednání se použije výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější. […]“ B.      Belgické právo 1.      Zákon ze dne 21. listopadu 1989 5.        Podle čl. 2 odst. 1 Wet van 21 november 1989 betreffende de verplichte aansprakelijkheidsverzekering inzake motorrijtuigen (zákon ze dne 21. listopadu 1989 o povinném pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel(4); dále jen „zákon ze dne 21. listopadu 1989“) je provoz motorových vozidel povolen pouze tehdy, je-li pojištěna občanskoprávní odpovědnost, která by z něho mohla vzniknout.

2. Královské nařízení z roku 1992 a královské nařízení z roku 2018 6.        Koninklijk besluit van 14 december 1992 betreffende de modelovereenkomst voor de verplichte aansprakelijkheidsverzekering inzake motorrijtuigen (královské nařízení ze dne 14. prosince 1992 o vzorové smlouvě pro povinné pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel; dále jen „královské nařízení z roku 1992“)(5), ve znění použitelném v době uzavření smlouvy, stanovilo vzorovou smlouvu pro povinné pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel.

7. Článek 1 královského nařízení z roku 1992 stanovil, že smlouvy týkající se povinného pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel musí být v souladu s ustanoveními vzorové smlouvy, která byla uvedena v příloze k tomuto královskému nařízení (dále jen „vzorová pojistná smlouva“). Dále stanovil, že bylo nicméně přípustné odchýlit se od těchto ustanovení ve prospěch pojistníka, pojištěného nebo jakékoli třetí osoby podílející se na plnění smlouvy.

8. Vzorová pojistná smlouva definovala škodnou událost jako jakoukoli událost, která měla za následek vznik škody a jež může vést k uplatnění smlouvy.

9. Kapitola 1 vzorové pojistné smlouvy byla nadepsána „Předmět a rozsah pojištění“. Její článek 1 stanovil: „Touto smlouvou společnost poskytuje, v souladu se zákonem ze dne 21. listopadu 1989 a za podmínek dále stanovených, pojistné krytí občanskoprávní odpovědnosti pojištěných osob za škody způsobené na území Belgie určeným vozidlem […] […] Pojistné krytí se vztahuje na škody vzniklé na veřejných komunikacích nebo ve veřejných či soukromých prostorách.“ 10.      Královské nařízení z roku 1992 bylo nahrazeno Koninklijk besluit van 16 april 2018 tot vaststelling van de voorwaarden van de verzekeringsovereenkomsten tot dekking van de verplichte aansprakelijkheid inzake motorrijtuigen (královské nařízení ze dne 16. dubna 2018, kterým se stanoví podmínky smluv pro povinné pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel; dále jen „nařízení z roku 2018“)(6).

III. Spor v původním řízení a předběžné otázky

11.      Dne 14. září 2011 uzavřel HC jako spotřebitel smlouvu se společností Baloise Belgium NV (dále jen společnost „Baloise“), žalovanou v původním řízení, za účelem pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu obytného automobilu (dále jen „pojistná smlouva z roku 2011“).

12. Dne 1. července 2021 zaparkoval HC obytný automobil v kempu v Belgii. V noci z 1. na 2. července 2021 vypukl v obytném automobilu požár. Příčinou požáru bylo nabíjení elektrického skútru pro osoby se sníženou pohyblivostí, který patřil HC, připojením do 230voltové elektrické zásuvky v obytném automobilu(7). Požár se rozšířil na další obytné automobily a způsobil škody také na infrastruktuře kempu.

13. Společnost Baloise odmítla poskytnout HC pojistné plnění za tuto nehodu s odůvodněním, že v době nehody byl obytný automobil používán pro účely ubytování, a nikoli jako dopravní prostředek. Vzniklé riziko tudíž nebylo v příčinné souvislosti s provozem vozidla, a proto se na něj pojistná smlouva nevztahovala.

14. HC podal proti společnosti Baloise žalobu k rechtbank van eerste aanleg Antwerpen, afdeling Antwerpen (soud prvního stupně v Antverpách, oddělení v Antverpách, Belgie).

15. Společnost KBC Verzekeringen NV (dále jen společnost „KBC“), pojistitel kempu a dalších poškozených, podala regresní žalobu na HC a společnost Baloise, přičemž požadovala náhradu odškodnění, které již vyplatila pojištěným osobám.

16. Rechtbank van eerste aanleg Antwerpen, afdeling Antwerpen (soud prvního stupně v Antverpách, oddělení v Antverpách) zamítl žalobu HC i žalobu společnosti KBC. V tomto ohledu se opíral o článek 3 směrnice 2009/103. Vycházel, alespoň implicitně, ze skutečnosti, že rozsah minimálního pojistného krytí odpovědnosti, jak vyplývá mimo jiné z judikatury Soudního dvora k pojmu „provoz vozidel“ [rozsudek ze dne 28. listopadu 2017, Rodrigues de Andrade (C-514/16, EU:C:2017:908; dále jen „rozsudek Rodrigues de Andrade“)], je obecně známou skutečností, a to i pro spotřebitele.

17. Předkládající soud je toho názoru, že tím, že soud prvního stupně odkázal na judikaturu, která vznikla až po uzavření pojistné smlouvy, změnil se zpětnou účinností rozsah pojištění.

18. Společnost KBC podala odvolání k hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách, Belgie), který je předkládajícím soudem.

19. Společnost Baloise před předkládajícím soudem tvrdí, že pojistná smlouva z roku 2011 doslovně přebírá vzorovou pojistnou smlouvu. Podle článku 1 vzorové pojistné smlouvy kryje pojistná smlouva občanskoprávní odpovědnost vzniklou podle zákona ze dne 21. listopadu 1989. Tento odkaz na zákon je dostatečně jasný. Podmínky pojistné smlouvy musí být ipso facto považovány za jasné a srozumitelné.

20. HC namítá, že na základě znění pojistné smlouvy mohl předpokládat, že jeho občanskoprávní odpovědnosti z provozu obytného automobilu je plně kryta pojištěním. V této pojistné smlouvě není nikde uvedeno, že jsou kryta pouze rizika související s používáním vozidel (jako dopravních prostředků).

21. Společnost KBC tvrdí, že pojistná smlouva uzavřená společností Baloise není jasná, pokud jde o rozsah pojistného krytí.

22. Předkládající soud uvádí, že z judikatury Hof van Cassatie (Kasační soud, Belgie) vyplývá, že články 2 a 3 zákona ze dne 21. listopadu 1989 upravují nejen zákonnou povinnost pojistit motorové vozidlo, ale také rozsah pojistného krytí. Podle této judikatury se povinné pojištění občanskoprávní odpovědnosti vztahuje pouze na rizika související s provozem vozidla. Rozsah pojistného krytí tedy podle belgického práva odpovídá povinnému pojištění, avšak tato zásada není zohledněna ani v zákoně, ani ve vzorové pojistné smlouvě.

23. Za těchto podmínek se hof van beroep Antwerpen (odvolací soud v Antverpách) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „(1)      Vyžaduje požadavek jasnosti a srozumitelnosti, který má spotřebiteli umožnit posoudit ekonomické a právní důsledky uzavření smlouvy, aby obchodník informoval spotřebitele o tom, že poskytované pojistné krytí nepřesahuje minimální krytí nutné k účasti na silničním provozu, čímž nejsou kryta důležitá rizika spojená s obytným automobilem, která mohou nastat v kempu, a spotřebitel, pokud by si toho byl vědom, pravděpodobně by uzavřel jinou smlouvu, a to sjednáním doplňkové pojistky nebo uzavřením smlouvy s pojistitelem, který nabízí komplexnější pojistné krytí? (2)      Je třeba ze skutečnosti, že pojistná smlouva odpovídá vzorové pojistné smlouvě stanovené státem, vyvodit, že požadavek jasnosti a srozumitelnosti ve smyslu směrnice [93/13] je ipso facto splněn, takže je třeba vycházet z toho, že spotřebitel je schopen posoudit ekonomické a právní důsledky smluvních ustanovení týkajících se předmětu a rozsahu pojistného krytí? (3)      Je v tomto ohledu relevantní, že vzorová pojistná smlouva je ze zákona povinná a pojistitel může nabídnout komplexnější pojistné krytí? (4)      Je relevantní otázka, zda má spotřebitel předmětu pojištění specifické požadavky (pojištění proti požáru, pojištění občanskoprávní odpovědnosti atd.) a zda o nich pojistitel věděl před uzavřením pojistné smlouvy? (5)      Je relevantní skutečnost, že ani [zákon ze dne 21. listopadu 1989] ani vzorová pojistná smlouva jasně neupřesňuj[e] povahu rizika/rozsah pojistného krytí, zejména že jsou kryta pouze rizika související s provozováním motorového vozidla, takže ani při pečlivém čtení [zákona ze dne 21. listopadu 1989] a vzorové pojistné smlouvy nelze určit, za jakých okolností se pojistná smlouva vztahuje na vznik požáru obytného automobilu v kempu? (6)      Je relevantní skutečnost, že pojistná smlouva se v případě legislativních změn upravuje automaticky, čímž může být rozsah zákonného minimálního pojistného krytí, které spotřebitel původně považoval za sjednané, následně omezen a čímž některá rizika, která byla z pohledu spotřebitele při uzavření smlouvy kryta, pravděpodobně již nemusí být kryta?“ 24.      Písemná vyjádření předložili HC, společnost Baloise, belgická a polská vláda, jakož i Evropská komise. Belgická vláda a Komise přednesly své argumenty a odpověděly na písemné a ústní otázky Soudního dvora na jednání konaném dne 15. dubna 2026. IV.    Posouzení A.      Předběžná otázka: kvalifikace nehody jako nehoda v souvislosti s „provozem vozidel“ 25.      Úvodem je třeba připomenout, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší, aby otázky, které mu byly předloženy, případně přeformuloval(8).

26. V tomto ohledu kromě toho platí, že okolnost, že předkládající soud formuloval svou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce po formální stránce tak, že odkázal na určitá ustanovení unijního práva, nebrání tomu, aby Soudní dvůr tomuto soudu poskytl všechny prvky výkladu, které mohou být pro rozsouzení věci, jež mu byla předložena, užitečné, ať již na ně posledně uvedený ve svých otázkách odkázal, či nikoli. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky unijního práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit(9).

27. V projednávané věci se všechny předběžné otázky týkají směrnice 93/13, a konkrétně transparentnosti jednoho z ujednání pojistné smlouvy z roku 2011. Toto ujednání vymezuje rozsah pojistného krytí s odkazem na zákon ze dne 21. listopadu 1989, který částečně provádí článek 3 směrnice 2009/103.

28. Podle čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103 přijme každý členský stát s přihlédnutím k článku 5 uvedené směrnice veškerá vhodná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, které mají obvyklé stanoviště na jeho území, je kryta pojištěním.

29. Ačkoli předkládající soud formálně nepožádal Soudní dvůr o posouzení, zda nehoda, která byla předmětem původního řízení, a sice vznícení obytného automobilu, souvisela s „provozem vozidel“ ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103 či nikoli, belgická a polská vláda, jakož i Komise měly za to, že se jedná o předběžnou otázku, kterou je třeba vyřešit.

30. Souhlasím s těmito zúčastněnými, že se jedná o klíčovou otázku, kterou je třeba posoudit, aby mohl předkládající soud rozhodnout ve věci, která mu byla předložena.

31. Pokud by totiž nehoda dotčená v původním řízení souvisela s „provozem vozidel“ ve smyslu směrnice 2009/103, musela by být vzniklá odpovědnost kryta a nebylo by namístě zkoumat příslušné smluvní ujednání pojistné smlouvy z roku 2011 podle směrnice 93/13. Příslušné ujednání pojistné smlouvy je třeba zkoumat podle směrnice 93/13 pouze v případě, že nehoda nesouvisí s „provozem vozidel“.

32. V tomto ohledu připomínám, že pojem „provoz vozidel“ nemůže záviset na posouzení jednotlivých členských států, ale je autonomním pojmem unijního práva(10), jehož výklad přísluší Soudnímu dvoru.

33. Vzhledem k obavám, které lze vyvodit z předkládacího rozhodnutí, pokud jde o přihlédnutí k judikatuře Soudního dvora, která vznikla až po uzavření smlouvy, je důležité objasnit, že zohlednění takové judikatury nevede ke změně rozsahu pojistné smlouvy sjednané mezi účastníky původního řízení „se zpětnou účinností“(11).

34. V této souvislosti je třeba připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou výklad pravidla unijního práva, který Soudní dvůr podává při výkonu pravomoci, kterou mu přiznává článek 267 SFEU, objasňuje a upřesňuje význam a dosah tohoto pravidla tak, jak musí být nebo jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti. Z toho vyplývá, že takto vykládané pravidlo může a musí být uplatňováno soudem na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním rozsudku rozhodujícího o žádosti o výklad, pokud jsou splněny podmínky umožňující předložit příslušným soudům spor ohledně použití uvedeného pravidla(12).

35. Po tomto upřesnění a za účelem poskytnutí užitečné odpovědi na položené otázky je třeba posoudit předběžnou otázku, a sice zda lze situaci v původním řízení kvalifikovat jako nehodu v souvislosti s „provozem vozidel“ ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103.

36. Nejprve je třeba uvést, že takový obytný automobil, jako je ten, o který se jedná ve věci v původním řízení, spadá pod pojem „vozidlo“ uvedený v čl. 1 bodu 1 směrnice 2009/103, který je definován jako „motorové vozidlo určené k pohybu po souši, s mechanickým pohonem, nepohybující se však po kolejích, a jakékoli přípojné vozidlo, ať již připojené či nepřipojené“.

37. V tomto ohledu je třeba připomenout, že tato definice se nezabývá způsobem, jakým je nebo může být dotčené vozidlo používáno. Skutečnost, že obytný automobil může být používán dvěma způsoby, a to jako dopravní prostředek a rovněž pro účely ubytování, nemá proto žádný vliv na konstatování, že takové vozidlo odpovídá pojmu „vozidlo“ obsaženému v čl. 1 bodu 1 směrnice 2009/103(13).

38. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru dále vyplývá, že dotčený obytný automobil má obvyklé stanoviště na území členského státu a nevztahuje se na něj výjimka přijatá podle článku 5 této směrnice.

39. Zadruhé stran pojmu „provoz vozidel“ ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103, který, jak bylo uvedeno výše, je autonomním pojmem unijního práva, platí, že tento pojem musí být vykládán zejména s ohledem na kontext a cíl sledovaný právní úpravou, jejíž je součástí(14).

40. Z vývoje unijní právní úpravy v oblasti pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel, včetně směrnice 2009/103, vyplývá, že cíl ochrany obětí dopravních nehod způsobených vozidly byl unijním normotvůrcem trvale sledován a posilován(15).

41. S ohledem na tyto úvahy Soudní dvůr ve své judikatuře rozhodl, že čl. 3 první pododstavec směrnice 2009/103 musí být vykládán v tom smyslu, že pod pojem „provoz vozidel“, jenž je v něm uveden, spadají nejen případy silničního provozu, tj. provoz na veřejných komunikacích, a že se tento pojem vztahuje i na jakékoli použití vozidla, které odpovídá jeho obvyklé funkci(16).

42. Soudní dvůr také upřesnil, že jelikož motorová vozidla uvedená v čl. 1 bodu 1 směrnice 2009/103 mohou být běžně bez ohledu na své vlastnosti používána jako dopravní prostředky, vztahuje se uvedený pojem na jakékoli používání vozidla jako dopravního prostředku(17).

43. V tomto ohledu z judikatury Soudního dvora vyplývá, že skutečnost, že vozidlo v okamžiku vzniku nehody stálo, sama o sobě nevylučuje, že k použití tohoto vozidla v tomto okamžiku mohlo dojít v rámci jeho funkce dopravního prostředku, a tudíž že spadalo pod pojem „provoz vozidel“ ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103(18).

44. Skutečnost, zda byl motor dotčeného vozidla v okamžiku nehody v chodu či nikoli, není rozhodující(19).

45. Pojem „provoz vozidel“ rovněž nezávisí na charakteristikách terénu, v němž bylo toto vozidlo provozováno, a zejména nezávisí na okolnosti, že dotyčné vozidlo v okamžiku nehody stálo nebo že se nacházelo na parkovišti(20).

46. Soudní dvůr tak v rozsudku Línea Directa Aseguradora konstatoval, že situace, v níž začalo hořet vozidlo užívané v souladu s jeho funkcí dopravního prostředku zaparkované v soukromé garáži budovy v důsledku elektrického systému tohoto vozidla, čímž byla způsobena škoda na budově, spadá pod pojem „provoz vozidel“, který je uveden v čl. 3 prvním pododstavci směrnice 2009/103(21).

47. Soudní dvůr nicméně v rozsudku Rodrigues de Andrade poukázal na odlišnost situace v případě těchto vozidel, která mohou být rovněž používána za určitých okolností jako stroje(22). U těchto vozidel je třeba určit, zda v okamžiku vzniku nehody, které se takové vozidlo účastnilo, bylo toto vozidlo používáno především jako dopravní prostředek, přičemž v takovém případě by toto použití mohlo spadat pod pojem „provoz vozidel“ ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103, nebo zda bylo používáno jako stroj, takže v takovém případě dotčené použití nemůže spadat pod tentýž pojem(23).

48. V dané věci byl traktor používán jako stroj pro získávání hnací síly nezbytné pro pohon čerpadla herbicidního postřikovače, jímž byl vybaven za účelem provádění postřiku vinné révy tímto herbicidem v zemědělském podniku. Takové použití podle všeho souviselo především s funkcí tohoto traktoru jako stroje, a nikoli jako dopravního prostředku(24).

49. Belgická a polská vláda tvrdí, že nehoda dotčená ve věci v původním řízení souvisí s „provozem vozidel“ a že situace je obdobná situaci ve věci Línea Directa Aseguradora. Komise na jednání vyjádřila opačný názor a uvedla, že relevantním případem je naopak rozsudek Rodrigues de Andrade.

50. V tomto ohledu, jak bylo uvedeno výše(25), je třeba poukázat na skutečnost, že takový obytný automobil, jako je automobil dotčený ve věci v původním řízení, může být používán dvěma způsoby: pro dopravu a rovněž pro účely ubytování. Za účelem určení, zda nehoda souvisí s „provozem vozidel“, je důležité určit, zda v okamžiku vzniku nehody odpovídalo použití obytného automobilu jeho funkci dopravního prostředku, nebo spíše funkci ubytování.

51. Souhlasím s Komisí, že se situace ve věci v původním řízení podobá situaci, která byla předmětem rozsudku Rodrigues de Andrade, a že obytný automobil v okamžiku vzniku nehody nebyl používán jako dopravní prostředek.

52. Z informací uvedených v předkládacím rozhodnutí vyplývá, že požár byl způsoben tím, že elektrický skútr pro osoby se sníženou pohyblivostí byl zapojen do (vadné) elektrické zásuvky v obytném automobilu. Jeví se tedy, že v okamžiku vzniku nehody byl obytný automobil používán jako zdroj elektrické energie pro zařízení, které nesouviselo s používáním automobilu jako dopravního prostředku. Obdobně jako ve věci, ve které byl vydán rozsudek Rodrigues de Andrade a v níž bylo vozidlo používáno jako stroj, použití automobilu ve věci v původním řízení neodpovídá funkci vozidla jakožto dopravního prostředku. Naopak se jeví, že souvisí s jinou funkcí tohoto vozidla, a to jako ubytování.

53. Tuto situaci je tedy třeba odlišit od situace v rozsudku Línea Directa Aseguradora, v níž došlo k požáru v důsledku elektrického systému vozidla, které bylo používáno v souladu se svou funkcí dopravního prostředku.

54. Za těchto okolností se jeví, že situace v původním řízení, kdy se obytný automobil vznítil poté, co bylo do zásuvky tohoto obytného automobilu zapojeno určité zařízení, neodpovídá funkci tohoto vozidla jako dopravního prostředku a nelze ji proto kvalifikovat jako nehodu v souvislosti s „provozem vozidel“ ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce směrnice 2009/103. Vzhledem k tomuto závěru je třeba dále posoudit, zda se směrnice 93/13 použije na smluvní ujednání upravující rozsah působnosti dotčené pojistné smlouvy. B.      Ke druhé otázce (týkající se rozsahu působnosti směrnice 93/13)

55. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel je povinné na základě zákona ze dne 21. listopadu 1989 a že pojistná smlouva z roku 2011 přebírá vzorovou pojistnou smlouvu stanovenou královským nařízením z roku 1992(26). Podle tohoto nařízení musí být smlouvy o pojištění odpovědnosti z provozu motorových vozidel v souladu s ustanoveními vzorové pojistné smlouvy, i když lze připustit odchylky ve prospěch pojistníka, pojištěného nebo jakékoli jiné osoby, jíž se týká uplatňování této smlouvy.

56. V rámci své otázky předkládající soud vyjadřuje pochybnosti o tom, zda sporné ujednání pojistné smlouvy z roku 2011, které upravuje rozsah sjednaného pojistného krytí, splňuje požadavky na transparentnost vyplývající ze směrnice 93/13, a to v rozsahu, v jakém přebírá ujednání stanovené ve vzorové pojistné smlouvě.

57. Vzhledem k tomu, že se tato otázka týká rozsahu soudního přezkumu pojistné smlouvy, která odpovídá vzorové pojistné smlouvě stanovené zákonem, je třeba na základě judikatury uvedené v bodě 25 tohoto stanoviska přeformulovat tuto otázku tak, aby bylo možné posoudit, zda sporné ujednání spadá do působnosti směrnice 93/13 s ohledem na čl. 1 odst. 2 této směrnice. Posledně uvedené ustanovení vylučuje ze své věcné působnosti veškerá smluvní ujednání, která odrážejí „závazné právní a správní předpisy“.

58. Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu, kterou je třeba posoudit jako první, tedy je, zda musí být čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice vztahuje na ujednání obsažené ve smlouvě o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel týkající se rozsahu pojištění, a to v rozsahu, v jakém taková smlouva odráží vzorovou smlouvu o povinném pojištění stanovenou právními předpisy, od jejíchž ustanovení se pojistitel může odchýlit za účelem poskytnutí komplexnějšího pojistného krytí.

59. Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že výraz „závazné právní a správní předpisy“ uvedený v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 s ohledem na třináctý bod odůvodnění této směrnice zahrnuje ustanovení vnitrostátního práva, která se použijí mezi smluvními stranami nezávisle na jejich volbě, i dispozitivní právní normy, tj. normy, které se použijí automaticky v případě neexistence odlišného ujednání mezi stranami(27).

60. Vyloučení ujednání, která odrážejí „závazné právní a správní předpisy“, z věcné působnosti režimu směrnice 93/13 je odůvodněno skutečností, že je v zásadě legitimní předpokládat, že vnitrostátní zákonodárce zavedl rovnováhu mezi právy a závazky smluvních stran určitých smluv, což je rovnováha, kterou výslovně zamýšlel chránit unijní normotvůrce(28).

61. Okolnost, že vnitrostátní zákonodárce zavedl rovnováhu mezi všemi právy a povinnostmi stran určitých smluv, je tudíž nikoli podmínkou pro uplatnění vyloučení uvedeného v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13, nýbrž odůvodněním takového vyloučení(29).

62. Vnitrostátním soudům, kterým byla věc předložena k rozhodnutí, přísluší ověřit, zda dotčené ujednání spadá pod čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 na základě některého z kritérií vymezených Soudním dvorem s přihlédnutím ke skutečnosti, že s ohledem na cíl ochrany spotřebitele sledovaný touto směrnicí je třeba výjimku stanovenou v čl. 1 odst. 2 této směrnice vykládat striktně(30).

63. V projednávané věci předkládající soud poukazuje na to, že podle královského nařízení z roku 1992 pojistné smlouvy musí obsahovat ujednání vzorové pojistné smlouvy, která je uvedena v příloze k tomuto nařízení, a že vzorová pojistná smlouva je závazná. Podle všeho se tedy vzorová pojistná smlouva použije nezávisle na volbě stran, což vede k její kvalifikaci jako „závazného“ předpisu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13.

64. Pochybnosti předkládajícího soudu ohledně této kvalifikace se však podle všeho týkají možnosti odchýlit se od ujednání vzorové pojistné smlouvy za účelem poskytnutí širší ochrany.

65. Komise tvrdila, že možnost odchýlit se od ujednání vzorové pojistné smlouvy znamená, že dotčená ustanovení nejsou „závazná“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13. Má za to, že vzhledem k tomu, že královské nařízení z roku 1992 patrně nevyžaduje, aby pojistná smlouva poskytovala krytí pouze u nehod souvisejících s „provozem vozidla“, a pojistitel se může od těchto ujednání odchýlit za účelem poskytnutí širšího pojistného krytí, nevztahuje se na dotčené ujednání upravující pojistné krytí výjimka stanovená v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13.

66. S tímto názorem nemohu souhlasit. Minimální pojistné krytí stanovené ve vzorové pojistné smlouvě je povinné. Skutečnost, že pojistitel může tento rozsah překročit a poskytnout rozšířenější krytí, nemění nic na závazné povaze minimálního rozsahu pojištění.

67. Soudní dvůr konstatoval, že okolnost, že se lze odchýlit od dispozitivního ustanovení vnitrostátního práva, není relevantní pro účely ověření, zda je smluvní ujednání, které odráží takové ustanovení, vyloučeno z působnosti směrnice 93/13 na základě jejího čl. 1 odst. 2(31).

68. Stejně tak skutečnost, že se lze ve prospěch spotřebitele odchýlit od ustanovení vnitrostátního práva, které se použije mezi smluvními stranami bez ohledu na jejich volbu, jako jsou ujednání vzorové pojistné smlouvy, by nemělo mít žádný vliv na to, zda je smluvní podmínka, která takové ustanovení odráží, vyloučena z působnosti směrnice 93/13.

69. Pokud tedy sporné ujednání pojistné smlouvy stanoví pouze minimální pojistné krytí, které přesně odpovídá povinnému krytí stanovenému ve vzorové pojistné smlouvě, nelze mít za to, že toto ujednání neodráží „závazné právní a správní“ předpisy pouze proto, že pojišťovna mohla hypoteticky poskytnout větší ochranu (což v projednávané věci neučinila).

70. Z rozsudku Všeobecná úverová banka nelze vyvodit jiný závěr(32). Tato věc se týkala možnosti soudního přezkumu ujednání o zesplatnění úvěru před původně sjednaným datem, obsaženého v úvěrové smlouvě, které umožňovalo věřiteli požadovat předčasné splacení zbývající dlužné částky na základě této smlouvy v případě, že dlužníci poruší své smluvní povinnosti. Toto ujednání přebíralo ustanovení vnitrostátního práva, která věřitelům umožňovala požadovat splacení úvěru v plné výši, pokud s tím strany souhlasily. Předkládající soud v této věci objasnil, že relevantní vnitrostátní ustanovení se nepoužila automaticky, neboť vyžadovala dohodu stran. Navíc i kdyby se strany takto dohodly, věřitel nebyl povinen toto právo uplatnit.

71. Vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení se liší od právní úpravy, kterou posuzoval Soudní dvůr ve věci uvedené v předchozím bodě. Na rozdíl od mechanismu zesplatnění úvěru, na jehož použití se strany musí dohodnout (a i v případě, že se dohodnou, neexistuje žádná povinnost tento mechanismus uplatnit), strany smlouvy o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidel podle belgického práva nemají jinou možnost, než do této smlouvy promítnout ujednání o minimálním pojistném krytí stanovená ve vzorové pojistné smlouvě.

72. Belgická vláda předložila na podporu svého stanoviska, že sporné ujednání není vyloučeno z režimu směrnice 93/13, další argumentaci. Tato argumentace se týká rozsahu působnosti vzorové pojistné smlouvy jako takové. Podle této vlády byla vzorová pojistná smlouva určena pouze pro běžná vozidla, a nikoli pro vozidla, jež mají „komplexní“ povahu nebo která mají různé způsoby využití, jako je například obytný automobil. Pokud tedy smlouva o pojištění motorového vozidla přebírá vzorovou pojistnou smlouvu v souvislosti s vozidlem, na které se tato vzorová pojistná smlouva neměla vztahovat, dotčená smluvní ujednání nespadají do působnosti výjimky stanovené v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13. Belgická vláda v tomto ohledu odkázala na rozsudek Soudního dvora RWE Vertrieb(33).

73. V tomto rozsudku Soudní dvůr konstatoval, že čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 musí být vykládán v tom smyslu, že tato směrnice se použije na klauzule všeobecných obchodních podmínek obsažené ve spotřebitelských smlouvách, které přebírají pravidlo vnitrostátního práva, jež se použije na jinou kategorii smluv, a které nepodléhají dotčené vnitrostátní právní úpravě(34). Kdyby bylo možné vyloučit použití směrnice 93/13 na smluvní ujednání pouze z důvodu, že přebírají vnitrostátní právní nebo správní předpisy, jež se nepoužijí na smlouvu uzavřenou mezi smluvními stranami nebo na taková ustanovení odkazují, byl by tak zpochybněn systém ochrany spotřebitele zavedený touto směrnicí(35).

74. Je na předkládajícím soudu, který jako jediný má pravomoc vykládat ustanovení svého vnitrostátního práva, aby ověřil platnost výkladu příslušných vnitrostátních právních předpisů, který navrhla belgická vláda.

75. Dospěje-li předkládající soud k závěru, že vzorová pojistná smlouva nebyla určena k použití na taková vozidla, která mají různé způsoby využití, jako je obytný automobil, jenž může být používán jako dopravní prostředek a rovněž pro účely ubytování, pak se na sporné ujednání týkající se rozsahu pojištění odpovědnosti vztahují ustanovení směrnice 93/13.

76. Nicméně, pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že se vzorová pojistná smlouva vztahuje na všechny druhy vozidel, včetně takových obytných automobilů, jako je automobil dotčený ve věci v původním řízení, pak musí být čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že z působnosti této směrnice vylučuje ujednání, které odráží ujednání vzorové pojistné smlouvy.

77. S výhradou ověření předkládajícím soudem tak musí být čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13 vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nevztahuje na ujednání obsažené ve smlouvě o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel týkající se rozsahu pojištění, a to v rozsahu, v jakém taková smlouva odráží vzorovou smlouvu o povinném pojištění stanovenou zákonem, i když se pojistitel může odchýlit od ustanovení této vzorové pojistné smlouvy za účelem poskytnutí komplexnějšího pojistného krytí. Uvedená směrnice se však použije tehdy, pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že sporné ujednání přebírá pravidlo vnitrostátního práva, jímž se stanoví vzorová pojistná smlouva, která nebyla určena k použití na kategorii vozidel, na něž se vztahuje pojistná smlouva. C.      K první, třetí, čtvrté a páté otázce (které se týkají požadavku transparentnosti)

78. Požadavek transparentnosti, pokud jde o zneužívající ujednání, je vyjádřen v pravidle stanoveném v čl. 4 odst. 2 a článku 5 směrnice 93/13, které vyžaduje, aby smluvní ujednání byla sepsána jasným a srozumitelným jazykem.

79. Podle čl. 4 odst. 2 uvedené směrnice je transparentnost smluvních ujednání předpokladem pro vyloučení přezkumu zneužívající povahy podstatných ujednání smlouvy. Podle tohoto ustanovení se totiž posouzení zneužívající povahy smluvních ujednání nesmí týkat vymezení hlavního předmětu smlouvy, ani přiměřenosti mezi cenou a odměnou a službami nebo zbožím poskytovaným jako protiplnění, pokud jsou tato ujednání sepsána jasným a srozumitelným jazykem.

80. Body odůvodnění směrnice 93/13 poskytují určitá vodítka k tomu, která ujednání lze považovat za podstatná ujednání pojistné smlouvy. Devatenáctý bod odůvodnění této směrnice uvádí, že v pojišťovacích smlouvách nejsou předmětem posouzení nepřiměřeného charakteru podmínky, které jasně definují nebo vymezují pojištěné riziko a závazek pojišťovatele, protože se tato omezení berou v úvahu při výpočtu pojistné prémie, kterou platí spotřebitel.

81. Podle judikatury Soudního dvora je podstatou pojišťovací operace, že se pojistitel za předchozí zaplacení pojistného zaváže poskytnout pojištěnému v případě, že nastane pojistná událost, plnění dohodnuté ve smlouvě(36).

82. V projednávané věci se sporné smluvní ujednání týká rozsahu sjednaného pojistného krytí. Za těchto okolností se jeví, že takové ujednání vymezuje pojištěné riziko a závazek pojistitele a stanoví hlavní plnění dotčené pojistné smlouvy, což však musí ověřit předkládající soud(37).

83. Dospěje-li vnitrostátní soud k závěru, že toto ujednání je součástí hlavního předmětu pojistné smlouvy, musí rovněž ověřit, zda bylo zmíněné ujednání prodávajícím nebo poskytovatelem sepsáno „jasným a srozumitelným jazykem“.

84. Tentýž požadavek transparentnosti, jako je požadavek uvedený v čl. 4 odst. 2 směrnice 93/13, je však obsažen rovněž v článku 5 této směrnice, který stanoví, že písemná smluvní ujednání musí být „[vždy] sepsána jasným a srozumitelným jazykem“. Soudní dvůr již dříve rozhodl, že požadavek transparentnosti, který je uveden v prvním z těchto ustanovení, má tentýž dosah jako požadavek uvedený v druhém z těchto ustanovení(38).

85. S ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 25 výše je tedy podstatou první a třetí až páté otázky předkládajícího soudu, zda musí být čl. 4 odst. 2 a článek 5 směrnice 93/13 vykládány v tom smyslu, že při posouzení, zda je ujednání upravující rozsah pojištění, obsažené ve smlouvě o pojištění občanskoprávní odpovědnosti týkající se obytného automobilu, sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, musí vnitrostátní soud zkoumat, zda pojistitel informoval spotřebitele o tom, že se pojistné krytí vztahuje na používání tohoto vozidla jako dopravního prostředku a že jsou vyloučena rizika spojená s používáním tohoto vozidla pro účely ubytování, pro která by bylo vyžadováno sjednání dodatečného pojištění(39).

86. Ve své judikatuře přijal Soudní dvůr široký výklad požadavku transparentnosti, přičemž zohlednil, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli zejména z hlediska úrovně informovanosti(40).

87. Požadavek transparentnosti tak zahrnuje nejen formální, ale i materiální kritéria(41). Musí být chápán tak, že ukládá nejen to, aby dotčené ujednání bylo pro spotřebitele srozumitelné z gramatického hlediska, ale rovněž aby průměrnému, běžně informovanému a přiměřeně pozornému a obezřetnému spotřebiteli umožnilo porozumět konkrétnímu fungování tohoto ujednání, a posoudit tak na základě přesných a srozumitelných kritérií potenciálně významné ekonomické důsledky tohoto ujednání pro jeho finanční závazky(42).

88. Informace o smluvních podmínkách a důsledcích uzavření smlouvy poskytnuté před uzavřením smlouvy mají pro spotřebitele zásadní význam. Spotřebitel se totiž zejména na základě těchto informací rozhoduje o tom, zda chce být vázán podmínkami, které prodávající nebo poskytovatel vyhotovil předem(43).

89. Jak také vyplývá z ustálené judikatury, otázka jasnosti a srozumitelnosti dotčeného ujednání musí být posouzena s ohledem na všechny relevantní skutkové okolnosti, mezi něž patří reklama a informace poskytnuté prodávajícím nebo poskytovatelem v rámci sjednávání příslušné smlouvy, s přihlédnutím k míře pozornosti, kterou lze očekávat od průměrného, běžně informovaného a přiměřeně pozorného a obezřetného spotřebitele(44).

90. V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že sporné smluvní ujednání, které přebírá vzorovou pojistnou smlouvu, stanoví, že pojistná smlouva poskytuje krytí občanskoprávní odpovědnosti za „škodu“ způsobenou vozidlem „v souladu se zákonem ze dne 21. listopadu 1989“. Pojem „škodná událost“ je vymezen jako „jakákoli událost která měla za následek vznik škody a jež může vést k uplatnění smlouvy“.

91. Otázkou, která zde vyvstává, je, zda v rámci smlouvy o pojištění obytného automobilu postačuje pouhý odkaz na zákon ze dne 21. listopadu 1989 a škodnou událost jako „jako jakoukoli událost“, která má za následek vznik škody, k tomu, aby průměrný spotřebitel pochopil přesný rozsah krytí poskytovaného pojistnou smlouvou, a zejména to, že je kryta pouze škoda vyplývající z používání vozidla jako dopravního prostředku, přičemž jsou vyloučena jakákoliv rizika související s používáním vozidla pro účely ubytování (jako je nehoda dotčená v původním řízení, která vznikla v důsledku zapojení elektrického skútru pro osoby se sníženou pohyblivostí do elektrické zásuvky obytného automobilu).

92. Soudní dvůr ve své judikatuře při zkoumání transparentnosti ujednání hypotečních smluv, která stanovila pohyblivou úrokovou sazbu stanovenou na základě oficiálního indexu (zveřejněného ve státním úředním věstníku), konstatoval, že požadavek transparentnosti musí být posuzován s ohledem na všechny relevantní skutečnosti, včetně okolnosti, zda jsou hlavní prvky výpočtu referenčního indexu snadno přístupné z důvodu jejich zveřejnění(45).

93. Pokud jde o původní řízení, jak bylo uvedeno výše, sporné smluvní ujednání odkazuje pro účely určení krytí poskytovaného pojistnou smlouvou na příslušný právní předpis, který je samozřejmě spotřebitelům veřejně dostupný.

94. Z předkládacího rozhodnutí a páté předběžné otázky předkládajícího soudu, kterému výlučně přísluší výklad vnitrostátního práva(46), však vyplývá, že s ohledem na znění tohoto zákona a pojistné smlouvy není možné, aby průměrný spotřebitel pochopil rozsah pojistného krytí, zejména pokud jde o obytný automobil. Předkládající soud rovněž uvedl, že ačkoli vnitrostátní judikatura stanovila, že se rozsah pojištění občanskoprávní odpovědnosti vztahuje pouze na rizika související s provozem vozidla, tato informace není zohledněna ani v zákoně, ani v pojistné smlouvě(47).

95. Kromě toho, jak bylo uvedeno výše v souvislosti s posouzením druhé otázky, belgická vláda vysvětlila, že vzorová pojistná smlouva, která určuje rozsah pojistného krytí odkazem na zákon ze dne 21. listopadu 1989, byla koncipována tak, aby byla začleněna do pojistných smluv pro běžná vozidla, u nichž neexistují žádné specifické požadavky ohledně rizik, která mají být pojištěna. Tak tomu však není v případě obytných automobilů, které ze své podstaty slouží jako dopravní prostředek a rovněž pro účely ubytování, což s sebou nese rizika, jež nesouvisejí s funkcí dopravního prostředku.

96. Jak v podstatě uvedly zmíněná vláda a Komise, v případě obytných automobilů, jejichž funkce je dvojí, a sice dopravního prostředku a ubytování, mají rizikové faktory odlišnou povahu a rozsah, než jak je tomu u běžného vozidla. Spotřebitel proto musí při uzavírání smlouvy obdržet konkrétní informace týkající se příslušných rizikových faktorů. Musí být zejména informován o tom, že minimální pojistné krytí stanovené vnitrostátní právní úpravou (provádějící směrnici 2009/103) se vztahuje na používání obytného automobilu v souladu s jeho funkcí dopravního prostředku, a nikoli pro účely ubytování.

97. Tyto informace jsou nezbytné k tomu, aby spotřebitel mohl vyhodnotit ekonomické důsledky omezení pojistného krytí na minimum požadované zákonem, jež pro něj mohou být významné(48). Poté, co bude spotřebitel plně informován, může se rozhodnout, zda je pro něj dostačující minimální pojistné krytí, které se vztahuje pouze na používání obytného automobilu jako dopravního prostředku, nebo zda je nutné sjednat dodatečné pojištění k pokrytí dalších rizik spojených s tímto druhem vozidla, a to na základě zvláštních vlastností a rizik souvisejících s druhem vozidla, které má být pojištěno.

98. Takové informace o míře rizik jsou nezbytné k tomu, aby spotřebitel, který není odborníkem v oblasti pojišťovnictví, mohl porozumět příslušnému ujednání určujícímu rozsah odpovědnosti. Nelze proto od spotřebitelů očekávat, že při uzavírání pojistné smlouvy na obytný automobil projeví vyšší míru obezřetnosti a znalostí, než by tomu bylo v případě uzavírání pojistné smlouvy na běžné vozidlo(49).

99. S ohledem na judikaturu uvedenou v bodě 89 výše přísluší předkládajícímu soudu posoudit, zda je ujednání dotčené ve věci v původním řízení jasné a srozumitelné s přihlédnutím k relevantním skutečnostem. Bude muset zkoumat, zda byl spotřebitel v průběhu sjednávání pojistné smlouvy informován o tom, na co se vztahuje pojistné krytí v rámci povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti, a zejména, zda mu pojišťovna vysvětlila, že lze sjednat dodatečné pojištění k pokrytí rizik spojených s používáním obytného automobilu pro účely ubytování.

100. S ohledem na výše uvedené má za to, že čl. 4 odst. 2 a článek 5 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že při posouzení, zda je ujednání upravující rozsah pojištění, obsažené ve smlouvě o pojištění občanskoprávní odpovědnosti týkající se obytného automobilu, sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, musí vnitrostátní soud zkoumat, zda pojistitel informoval spotřebitele o tom, že pojistná smlouva poskytuje pojistné krytí rizik souvisejících s používáním tohoto vozidla jako dopravního prostředku a že jsou vyloučena rizika spojená s používáním tohoto vozidla pro účely ubytování, která mohou být kryta dodatečným pojištěním. Tento výklad se uplatní pouze v případě, že vnitrostátní soud shledá, že sporné ujednání není vyloučeno z oblasti působnosti uvedené směrnice na základě jejího čl. 1 odst.

2. D.      K šesté otázce 101. Je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí v rámci své odpovědnosti a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Soudní dvůr může odmítnout rozhodnutí o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jedná-li se o hypotetický problém nebo také nedisponuje-li Soudní dvůr skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny(50).

102. Podstatou šesté otázky předkládajícího soudu položené Soudnímu dvoru je, jakou relevanci má pro posouzení požadavku na transparentnost ujednání dotčeného v původním řízení automatická úprava pojistné smlouvy v případě legislativních změn, která může následně omezit rozsah zákonného minimálního pojistného krytí. Důsledkem takového omezení by podle předkládajícího soudu mohlo být, že některá rizika, která byla z pohledu spotřebitele při uzavření smlouvy kryta, pravděpodobně již nemusí být pojištěna.

103. Předkládací rozhodnutí však neobsahuje informace o dotčených „legislativních změnách“ a nevysvětluje, jak tyto změny zúžily minimální zákonný rozsah pojistného krytí.

104. Soudní dvůr tak nedisponuje skutkovými a právními poznatky nezbytnými pro poskytnutí užitečné odpovědi na tuto otázku.

105. Z tohoto důvodu navrhuji, aby byla šestá otázka prohlášena za nepřípustnou. E.      K návrhu společnosti Baloise na omezení účinků rozsudku 106. Ve svém písemném vyjádření společnost Baloise požádala Soudní dvůr, aby omezil účinky rozsudku pro případ, že by v rozporu s jejími argumenty uvedenými v souvislosti s povinností sepsat pojistnou smlouvu jasným a srozumitelným jazykem požadoval, aby smlouva výslovně uváděla minimální zákonný rozsah pojistného krytí a to, co tento rozsah přesahuje; jaké konkrétní škody jsou pojištěním kryty a jaké nikoli; a co je upraveno zákonem, který stanoví rozsah pojistného krytí, a co nikoli.

107. Tento návrh vychází z předpokladu, že nepostačuje, aby pojistitelé začlenili vzorovou pojistnou smlouvu do podmínek svých pojistných smluv, a že budoucí rozsudek Soudního dvora by mohl vést k povinnosti pojistitelů poskytovat krytí všech škod vyplývajících ze skutečnosti, že vozidlo nebylo používáno v rámci své běžné funkce dopravního prostředku.

108. Jestliže se však Soudní dvůr ztotožní s mým posouzením v úvodních poznámkách, jakož i ve vztahu k předběžným otázkám, bude žádost společnosti Baloise bezpředmětná.

109. Proto nepovažuji za nutné poskytnout odpověď k návrhu společnosti Baloise.

V. Závěry

110. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na otázky položené hof van beroep te Antwerpen (odvolací soud v Antverpách, Belgie) následovně: „(1)      Článek čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nevztahuje na ujednání obsažené ve smlouvě o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel týkající se rozsahu pojištění, a to v rozsahu, v jakém taková smlouva odráží vzorovou smlouvu o povinném pojištění stanovenou zákonem, i když se pojistitel může odchýlit od ustanovení této vzorové pojistné smlouvy za účelem poskytnutí komplexnějšího pojistného krytí. Uvedená směrnice se však použije tehdy, pokud by předkládající soud dospěl k závěru, že sporné ujednání přebírá pravidlo vnitrostátního práva, jímž se stanoví vzorová pojistná smlouva, která nebyla určena k použití na kategorii vozidel, na něž se vztahuje pojistná smlouva. (2)      Článek 4 odst. 2 a článek 5 směrnice 93/13 musí být vykládány v tom smyslu, že při posouzení, zda je ujednání upravující rozsah pojištění, obsažené ve smlouvě o pojištění občanskoprávní odpovědnosti týkající se obytného automobilu, sepsáno jasným a srozumitelným jazykem, musí vnitrostátní soud zkoumat, zda pojistitel informoval spotřebitele o tom, že pojistná smlouva poskytuje pojistné krytí rizik souvisejících s používáním tohoto vozidla jako dopravního prostředku a že jsou vyloučena rizika spojená s používáním tohoto vozidla pro účely ubytování, která mohou být kryta dodatečným pojištěním. Tento výklad se uplatní pouze v případě, že vnitrostátní soud shledá, že sporné ujednání není vyloučeno z oblasti působnosti uvedené směrnice na základě jejího čl. 1 odst. 2. (3)      Šestá otázka je nepřípustná.“ 1      Původní jazyk: angličtina. i      Název projednávané věci je fiktivní. Neodpovídá skutečnému jménu žádné ze zúčastněných stran. 2      Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26. 3      Úř. věst. 2009, L 263, s. 11. 4      BelgischStaatsbladze dne 8. prosince 1989. 5      BelgischStaatsbladze dne 3. února 1993. 6      BelgischStaatsbladze dne 2. května 2018. 7      Ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, konkrétně vyplývá, že elektrická zásuvka v obytném automobilu byla vadná. 8      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. června 2026, Prokuratura na Republika Bulgaria (C-312/24, EU:C:2026:449, bod 64 a citovaná judikatura). 9      Rozsudek ze dne 16. dubna 2026, Nitrogénművek (C-519/24, EU:C:2026:297, bod 20 a citovaná judikatura). 10      V tomto smyslu viz rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 31. 11      Viz bod 17 tohoto stanoviska. 12      Rozsudek ze dne 15. ledna 2026, AVR-Afvalverwerking (C-692/23, EU:C:2026:4, bod 67 a citovaná judikatura). 13      V tomto smyslu viz rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 29. 14      V tomto smyslu viz rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 31. 15      Rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 33. 16      Rozsudek ze dne 20. června 2019, Línea Directa Aseguradora (C-100/18, dále jen „rozsudek Línea Directa Aseguradora“, EU:C:2019:517, bod 35 a citovaná judikatura). 17      Rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 38. 18      Rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 39. 19      Rozsudek Línea Directa Aseguradora, bod 38. 20      Rozsudek Línea Directa Aseguradora, bod 40. 21      Rozsudek Línea Directa Aseguradora, body 45 a 48. 22      Rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 40. 23      Rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 40. 24      Rozsudek Rodrigues de Andrade, bod 41. 25      Viz bod 37 tohoto stanoviska. 26      Předkládající soud uvedl, že královské nařízení z roku 1992, které bylo použitelné v době uzavření smlouvy, bylo mezitím zrušeno královským nařízením z roku 2018, jež rovněž obsahuje vzorovou pojistnou smlouvu. Ve svých písemných vyjádřeních HC i společnost Baloise odkazují na královské nařízení z roku 2018, a zejména na jeho článek 38, který upravuje předmět pojištění. V odpovědi na otázku Soudního dvora ohledně dopadu vstupu královského nařízení z roku 2018 v platnost na smluvní vztah účastníků původního řízení belgická vláda uvedla, že na základě přechodného ustanovení tohoto královského nařízení museli pojistitelé upravit své smlouvy nejpozději do dne 1. listopadu 2019. Potvrdila však rovněž, že důsledky této změny ve vztahu k věci v původním řízení byly minimální, neboť královské nařízení z roku 2018 nezměnilo rozsah ani předmět pojistného krytí. 27      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2026, PKO BP (Referenční hodnota s kritickým významem) (C-471/24, EU:C:2026:85, bod 68 a citovaná judikatura). 28      Rozsudek ze dne 5. května 2022, Zagrebačka banka (C-567/20, EU:C:2022:352, bod 57 a citovaná judikatura). 29      Rozsudek ze dne 9. července 2020, Banca Transilvania (C-81/19, EU:C:2020:532, bod 27). 30      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Trapeza Peiraios (C-243/20, EU:C:2021:1045, bod 37). 31      Rozsudek ze dne 9. července 2020, Banca Transilvania (C-81/19, EU:C:2020:532, bod 35). 32      Rozsudek ze dne 9. listopadu 2023 (C-598/21, EU:C:2023:845). 33      Rozsudek ze dne 21. března 2013 (C-92/11, EU:C:2013:180). 34      Tamtéž, bod 39. 35      Tamtéž, bod 30. 36      Rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Van Hove (C-96/14, EU:C:2015:262, bod 34 a citovaná judikatura). 37      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Van Hove (C-96/14, EU:C:2015:262, bod 36). 38      Rozsudek ze dne 16. března 2023, Caixabank (Poplatek za poskytnutí úvěru) (C-565/21, EU:C:2023:212, bod 28 a citovaná judikatura). 39      Odpověď na tyto otázky je relevantní pouze tehdy, pokud předkládající soud na základě kritérií formulovaných v rámci mé analýzy druhé předběžné otázky dospěje k závěru, že smluvní ujednání týkající se rozsahu sjednaného pojistného krytí neodráží závazný právní nebo správní předpis, a nevztahuje se na něj tedy výjimka stanovená v čl. 1 odst. 2 směrnice 93/13. 40      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2026, PKO BP (Referenční hodnota s kritickým významem) (C-471/24, EU:C:2026:85, bod 85 a citovaná judikatura). 41      Viz mé stanovisko ve věci Caixabank a další (Přezkum transparentnosti v hromadné žalobě) (C-450/22, EU:C:2024:64, body 41 až 43). 42      Rozsudek ze dne 4. července 2024, Caixabank a další (Přezkum transparentnosti v hromadné žalobě) (C-450/22, EU:C:2024:577, bod 37). 43      Rozsudek ze dne 12. února 2026, PKO BP (Referenční hodnota s kritickým významem) (C-471/24, EU:C:2026:85, bod 85 a citovaná judikatura). 44      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. března 2023, Caixabank (Poplatek za poskytnutí úvěru) (C-565/21, EU:C:2023:212, bod 33 a citovaná judikatura). 45      Rozsudky ze dne 3. března 2020, Gómez del Moral Guasch (C-125/18, EU:C:2020:138, bod 53 a 56), a ze dne 13. července 2023, Banco Santander (Odkaz na oficiální index) (C-265/22, EU:C:2023:578, bod 56). 46      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. dubna 2026, BNP Paribas Bank Polska (C-246/25, EU:C:2026:362, bod 23 a citovaná judikatura). 47      Viz bod 22 tohoto stanoviska. 48      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2015, Van Hove (C-96/14, EU:C:2015:262, bod 47). 49      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. dubna 2023, Ocidental – Companhia Portuguesa de Seguros de Vida (C-263/22, EU:C:2023:311, bod 28). 50      Rozsudek ze dne 18. prosince 2025, Tenergie (Žádost o prominutí dovozního cla) (C-259/24, EU:C:2025:1013, bod 26 a citovaná judikatura).