C-357/25

Plný text

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA ATHANASIA RANTOSE přednesené dne 9. července 2026(1) Věc C‑357/25 Groupama Asigurări S.A. proti Consiliul Concurenței [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační soud, Rumunsko)] „ Řízení o předběžné otázce – Hospodářská soutěž – Kartelové dohody – Jednání ve vzájemné shodě – Omezení hospodářské soutěže z hlediska účelu – Výměna informací mezi pojistiteli občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel – Kvalifikace takové výměny jako omezení z hlediska účelu bez analýzy alternativních vysvětlení poskytnutých dotčenou stranou – Požadavky na dokazování“ Úvod 1.        Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou předložil Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační soud, Rumunsko), se týká výkladu čl. 101 odst. 1 SFEU a konkrétně otázky prokázání jednání ve vzájemné shodě.

2. Projednávaná žádost byla podána v rámci sporu mezi společností Groupama Asigurări S.A., která poskytuje pojišťovací služby (dále jen „Groupama“), a Consiliul Concurenței (Rada pro hospodářskou soutěž, Rumunsko, dále jen „CC“), ohledně rozhodnutí, jímž CC konstatovala, že společnost Groupama porušila čl. 101 odst. 1 SFEU a odpovídající ustanovení rumunského práva tím, že se podílela na jednání ve vzájemné shodě, jehož účelem bylo omezit hospodářskou soutěž na trhu s pojištěním občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (dále jen „pojištění OPV“) zvýšením sazeb pojistného u pojistných smluv tohoto druhu pojištění.

3. V této souvislosti předkládající soud žádá Soudní dvůr o upřesnění některých aspektů pojmu „jednání ve vzájemné shodě“, zejména pokud jde o míru přesnosti informací, k jejichž výměně došlo mezi konkurenty, za účelem určení, zda výměna může představovat takové jednání ve vzájemné shodě, jakož i o možnost, že dotyčný podnik poskyne alternativní vysvětlení pro své jednání a jeho účinky na trh. Právní rámec 4.        Článek 5 odst. 1 Legea concurenței nr. 21/1996 (zákon č. 21/1996 o hospodářské soutěži) ze dne 10. dubna 1996(2) ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „zákon o hospodářské soutěži“) stanoví následující: „Jsou zakázána veškerá […] jednání podniků ve vzájemné shodě, jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na rumunském trhu nebo jeho části a která spočívají zejména v tom, že a)      přímo nebo nepřímo určují nákupní nebo prodejní ceny nebo jiné obchodní podmínky; [...]“ Spor v původním řízení, předběžná otázka a řízení před Soudním dvorem 5.        Rozhodnutím ze dne 20. listopadu 2018 CC konstatovala, že několik společností poskytujících pojišťovací služby v Rumunsku, mezi nimiž je i společnost Groupama, se po dobu více než čtyř let podílelo na jediném a trvajícím porušování čl. 5 odst. 1 zákona o hospodářské soutěži a čl. 101 odst. 1 SFEU, a to jednáním ve vzájemné shodě, jehož účelem bylo zvýšení sazeb pojistného u pojistných smluv pojištění OPV prostřednictvím výměn obchodně citlivých informací (dále jen „sporné rozhodnutí“). Z tohoto důvodu byla společnosti Groupama uložena pokuta ve výši 35 378 902 rumunských lei (RON) (přibližně 7,58 milionu eur).

6. Konkrétně CC tímto rozhodnutím konstatovala, že devět pojišťoven a jejich profesní sdružení, Uniunea Națională a Societăților de Asigurare și Reasigurare din România (Národní unie pojišťoven a zajišťoven v Rumunsku) (dále jen „UNSAR“), se podílely na jednání ve vzájemné shodě spočívajícím ve výměnách obchodně citlivých informací týkajících se budoucích záměrů zvýšit sazby u pojistných smluv pojištění OPV, ke kterým docházelo jak na schůzkách UNSAR, tak prostřednictvím oznámení v tisku. CC rovněž konstatovala, že se tyto společnosti od těchto výměn informací veřejně nedistancovaly, čímž přispěly k pokračování dotčeného protisoutěžního jednání. Toto jediné trvající protiprávní jednání se odehrálo v období od 18. října 2012, tj. od data první schůzky UNSAR, během níž proběhly diskuse o zvýšení sazeb pojistného u pojištění OPV, do 18. listopadu 2016, kdy rumunská vláda tyto sazby zastropovala na dobu šesti měsíců.

7. CC uvedla, že zjištěné výměny informací je třeba posuzovat s ohledem na hospodářský kontext, v němž k nim došlo. Zaprvé rumunský trh s pojištěním OPV byl v letech 2010 až 2012 vystaven silnému konkurenčnímu tlaku, a sice „cenové válce“, která se projevila ročním poklesem sazeb pojistného u pojištění OPV o přibližně 20 %, což významně ovlivnilo ziskovost pojišťoven. Podle CC toto zhoršení položilo základy pro jednání ve vzájemné shodě mezi pojistiteli nabízejícími toto pojištění a vedlo je k hledání řešení pro obnovení jejich finanční rovnováhy. Zadruhé v průběhu téhož období společnosti prodávající pojistné smlouvy „pro všechna rizika“ nashromáždily značné pohledávky vůči pojišťovnám nabízejícím především pojistné smlouvy OPV, a to z důvodu regresních nároků, které vůči nim mohly uplatňovat. Tato situace byla předmětem diskusí na schůzkách pojišťoven, které jsou členy UNSAR, při kterých tyto pojišťovny oznámily své budoucí záměry zvýšit sazby pojistného u pojištění OPV.

8. V této souvislosti založila CC sporné rozhodnutí na následujících pěti skutečnostech: –        dne 18. října 2012 se na schůzce UNSAR vedly diskuse o zvýšení sazeb pojistného u pojištění OPV, které se týkaly jednak situace regresních nároků mezi podniky nabízejícími pojistné smlouvy „pro všechna rizika“ a podniky nabízejícími pojistné smlouvy OPV, přičemž první z nich se domnívaly, že běžná činnost neumožní třem dlužným společnostem uhradit dlužné částky, a jednak vypracování odpovědi, kterou UNSAR zamýšlelo předložit Comisia de Supraveghere a Asigurărilor (Rumunská komise pro dohled nad pojišťovnami, dále jen „CSA“), obsahující návrhy na změnu pravidel v oblasti pojištění OPV; –        dne 3. prosince 2012 během schůzky s regulátorem, tj. CSA, jehož se zúčastnil generální ředitel UNSAR a část pojišťoven zapojených do jednání ve vzájemné shodě, proběhly diskuse o nutnosti zvýšení sazeb pojistného u pojištění OPV, o dopadových studiích provedených dvěma z těchto společností a také o výši případného zvýšení sazeb pojistného u pojištění OPV; –        v listopadu roku 2013 společnost Generali a Uniunea Națională a Societăților de Intermediere și Consultanță în Asigurări din România (Národní unie pojišťovacích zprostředkovatelů a poradců v Rumunsku), profesní sdružení sdružující pojišťovací zprostředkovatele, kteří spolupracovali se všemi zapojenými podniky, oznámily v tisku zvýšení sazeb pojistného u pojištění OPV pro rok 2014 v rozmezí 10 až 15 %; –        dne 11. ledna 2016 na schůzce UNSAR, na které se sešlo všech devět dotyčných společností, informovala společnost Groupama své konkurenty, že oznámila Autoritatea de Supraveghere Financiară (Orgán finančního dohledu, Rumunsko) (dále jen „ASF“) indexaci sazeb pojistného ve výši 50 %, a –        v únoru roku 2016 společnost Allianz oznámila v tisku zvýšení sazeb pojistného v rozmezí 5 až 10 %, které mělo být oznámeno ASF, od konce března.

9. CC odmítla zohlednit alternativní vysvětlení týkající se zvýšení sazeb v průběhu posuzovaného období, která předložila společnost Groupama, s odůvodněním, že taková vysvětlení by byla relevantní pouze v případě, že by se orgán pro hospodářskou soutěž opíral výhradně o paralelní jednání podniků, aby z něj vyvodil existenci jednání ve vzájemné shodě.

10. Dne 6. května 2019 podala společnost Groupama žalobu ke Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti, Rumunsko), kterou se domáhala mimo jiné zrušení sporného rozhodnutí.

11. Rozsudkem ze dne 26. dubna 2022 tento soud tuto žalobu zamítl(3). V podstatě rozhodl zaprvé, že důkazy uvedené ve sporném rozhodnutí prokazovaly existenci jednání ve vzájemné shodě spočívajícího ve zvýšení sazeb pojistného u pojištění OPV, provedeného pojišťovnami prostřednictvím výměn citlivých informací, které umožnilo odstranit nejistotu na transparentním oligopolním trhu vyznačujícím se nepružností poptávky související s povinností sjednat pojištění OPV, jakož i absencí inovací a vyjednávací síly spotřebitelů. Dále uvedený soud konstatoval, že v průběhu dotčeného období docházelo k častým změnám sazeb pojistného u pojištění OPV, které se obecně nezakládaly na interních výpočtech týkajících se škodovosti, ale na sledování sazeb uplatňovaných ostatními pojistiteli s cílem zvýšit průměrnou sazbu pojistného na trhu. V této souvislosti dospěl k závěru, že jelikož je jednání ve vzájemné shodě prokázáno existencí kontaktů mezi konkurenty, nelze skutečnost, že vykazuje povahu vzájemné shody, zpochybnit závěry znaleckého posudku předloženého společností Groupama, podle nichž byl výpočet hrubého pojistného v souladu se standardními pojistně-matematickými metodami i s platnými právními předpisy. Nakonec tentýž soud neshledal žádné věrohodné vysvětlení společného zvýšení cen než to, které vyplývá z jednání ve vzájemné shodě prokázaného na základě zkoumaných důkazů. V tomto ohledu zamítl tak jako CC vysvětlení předložená společností Groupama, která měla odůvodnit obsah a účel výše uvedených diskusí a zvýšení sazeb.

12. Společnost Groupama podala kasační opravný prostředek proti rozsudku Curtea de Apel București (odvolací soud v Bukurešti) u předkládajícího soudu Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Nejvyšší kasační soud).

13. Předkládající soud podotýká, že rumunská právní úprava týkající se jednání ve vzájemné shodě je obdobná úpravě stanovené v čl. 101 odst. 1 SFEU a že spor v původním řízení v podstatě vyvolává dvě otázky týkající se výkladu unijního práva.

14. Zaprvé se jedná o to, zda požadavky na dokazování vyžadované pro určení, že došlo k jednání ve vzájemné shodě, předpokládají prokázání výměny podrobných a individualizovaných informací týkajících se data, rozsahu a způsobu přizpůsobení jednání v oblasti cen, nebo zda stačí konstatovat existenci obecných diskusí mezi konkurenty, zejména o výši sazeb či o legislativních změnách, které mohou mít na tyto sazby dopad, a to zejména v případě, že dotčené podniky udržují úzké hospodářské vztahy zejména z důvodu významných vzájemných dluhů. V této souvislosti se tento soud odvolává zejména na rozsudek T-Mobile(4), podle něhož výměna informací mezi konkurenty sleduje protisoutěžní cíl, jestliže může odstranit nejistoty ohledně jednání zamýšleného dotyčnými podniky, a podle něhož je za výměnu informací s takovým cílem třeba považovat výměnu, která může odstranit tyto nejistoty ohledně data, rozsahu a způsobů přizpůsobení, které musí dotyčný podnik provést. Podle uvedeného soudu z tohoto rozsudku vyplývá, že pro určení, že došlo k jednání ve vzájemné shodě, jsou relevantní pouze výměny informací určitého rozsahu a určité kvality. Pokud se tedy existence takovéhoto jednání jeví jako těžko zpochybnitelná v případě výměn podrobných nebo individualizovaných informací týkajících se budoucích záměrů v oblasti cen, tj. výměny specifických nebo konkrétních informací o datu, rozsahu a způsobech přizpůsobení budoucího jednání v oblasti cen, nemusí tomu tak nutně být v případě, kdy se jako v projednávané věci diskuse omezují na „obecné“ úvahy o ceně, které neobsahují takové konkrétní skutečnosti.

15. Zadruhé tento soud uvádí, že CC vyloučila možnost, aby společnost Groupama poskytla alternativní vysvětlení svého jednání na trhu, a to na základě judikatury Tribunálu(5), podle níž je existence alternativního vysvětlení skutkových okolností relevantní jen tehdy, pokud Evropská komise vychází pouze z jednání dotyčných podniků na relevantním trhu. Takové vysvětlení je tedy od okamžiku, kdy existence protiprávního jednání není pouze předpokládána, ale je prokázána důkazy, irelevantní. Předkládající soud se však domnívá, že tato judikatura Tribunálu nebyla potvrzena Soudním dvorem. Mimoto se domnívá, že takový přístup by mohl omezit výkon práva na obhajobu dotyčného podniku tím, že by byl zbaven možnosti zpochybnit zjištění orgánu pro hospodářskou soutěž z toho důvodu, že vycházejí z jakéhokoli důkazu. V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Pâte de bois(6), že paralelní jednání lze považovat za důkaz jednání ve vzájemné shodě pouze tehdy, když tato vzájemná shoda představuje jediné věrohodné vysvětlení a paralelní cena může mít uspokojivé vysvětlení například v případě oligopolního vývoje na trhu a za zvláštních okolností.

16. Za těchto podmínek rozhodl Înalta Curte de Casație și Justiție (Nejvyšší kasační soud) přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Musí být čl. 101 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že a)      právní standard pro konstatování jednání ve vzájemné shodě je dodržen pouze tehdy, když existuje výměna podrobných nebo individualizovaných informací o budoucích záměrech v oblasti cen, která umožňuje mít za to, že snižuje nebo odstraňuje strategickou nejistotu, tj. výměna specifických nebo konkrétních informací o datu, rozsahu a způsobu přizpůsobení budoucího jednání o cenách nebo, že b)      je právní standard pro konstatování jednání ve vzájemné shodě rovněž dodržen, pokud je prokázáno, že existují obecné diskuse mezi konkurenty o sazbách jiných pojišťoven nacházejících se ve zvláštních situacích (s významnými dluhy vůči jiným pojistitelům) nebo o legislativních změnách, které mají dopad na sazby, aniž je orgán pro hospodářskou soutěž povinen analyzovat alternativní vysvětlení směřující k vyvrácení jednání ve vzájemné shodě, která podnik poskytl za účelem zvýšení svých sazeb?“ 17.      Soudnímu dvoru předložily písemná vyjádření společnost Groupama, CC, rumunská, řecká, polská a portugalská vláda, jakož i Komise. S výjimkou řecké a polské vlády přednesli navíc tito zúčastnění řeči na jednání, které se konalo dne 22. dubna 2026. Analýza 18.      Jediná předběžná otázka, kterou položil Soudnímu dvoru předkládající soud, se skládá ze dvou dílčích otázek: první, která vyplývá ze společného výkladu bodu a) a první části bodu b) předběžné otázky, se týká míry podrobnosti, kterou musí mít informace vyměňované mezi konkurenty, aby taková výměna mohla zakládat jednání ve vzájemné shodě, a druhá, formulovaná v poslední části bodu b) této otázky, se v podstatě týká rozsahu alternativních vysvětlení, která podnik uvádí k odůvodnění svého jednání a k vyvrácení existence takového jednání ve vzájemné shodě. K první dílčí otázce 19.      Podstatou první dílčí otázky předkládajícího soudu je, zda je třeba čl. 101 odst. 1 SFEU vykládat v tom smyslu, že „jednání ve vzájemné shodě“ ve smyslu tohoto ustanovení nutně předpokládá výměnu takových podrobných nebo individualizovaných informací týkajících se budoucích záměrů v oblasti cen, jako jsou specifické nebo konkrétní údaje týkající se data, rozsahu a způsobů přizpůsobení budoucího jednání v oblasti cen, nebo zda v kontextu konkrétní situace může k prokázání takového „jednání ve vzájemné shodě“ postačovat existence „obecných diskusí mezi konkurenty o uplatňovaných sazbách“.

20. V této souvislosti podotýkám, že první dílčí předběžná otázka má ve skutečnosti dvě části.

21. Zaprvé první dílčí otázka, jak ji formuloval předkládající soud v bodě a), staví proti sobě na jedné straně „výměnu podrobných nebo individualizovaných informací o budoucích záměrech [...]“ a na straně druhé „obecné diskuse mezi konkurenty o uplatňovaných sazbách“. Pokud jde o „podrobné informace“, zvolená formulace je podle všeho jasně inspirována formulací použitou Soudním dvorem v rozsudku T-Mobile, v němž v bodě 41 uvedl, že je třeba „mít za to, že protisoutěžní cíl sleduje výměna informací, která je způsobilá odstranit nejistoty v mysli dotčených osob ohledně dne, rozsahu a způsobů přizpůsobení, které musí dotyčný podnik provést [...]“(7). Pokud jde o „obecné informace“, předkládající soud má zřejmě na mysli takové výměny informací, jako jsou výměny v projednávané věci, týkající se zvýšení sazeb pojistného u pojištění OPV, které na rozdíl od první kategorie výměn informací neuvádějí ani procentní sazbu či částku tohoto zvýšení, ani přesné referenční datum, od kterého má být provedeno(8). První část první dílčí otázky je tedy třeba chápat tak, že v podstatě směřuje k upřesnění rozsahu výše uvedeného bodu rozsudku T-Mobile, a to zejména k tomu, zda pouze výměna typů informací uvedených v tomto bodě může prokázat existenci jednání ve vzájemné shodě v oblasti cen ve smyslu čl. 101 odst. 1 SFEU.

22. Zadruhé v této stejné dílčí otázce, která v první části bodu b) odkazuje na „zvláštní situace“ (tj. existenci významných vzájemných dluhů mezi konkurenty a dopad legislativních změn na sazby), předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby posoudil, jaký význam je třeba při posuzování existence jednání ve vzájemné shodě přikládat charakteristikám relevantního trhu, včetně platného právního rámce.

23. Po několika úvodních poznámkách budou tyto dvě části první dílčí otázky předmětem samostatné analýzy. Úvodní poznámky 24.      Úvodem připomínám, že podle čl. 101 odst. 1 SFEU jsou s vnitřním trhem neslučitelné, a proto zakázané veškeré dohody mezi podniky, rozhodnutí sdružení podniků a jednání ve vzájemné shodě, které by mohly ovlivnit obchod mezi členskými státy a jejich účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Pokud toto ustanovení používá pojem „jednání ve vzájemné shodě“, je to s cílem zahrnout do zákazů podle uvedeného ustanovení různé formy koordinace a koluze mezi podniky. Pojmy „dohoda“ a „jednání ve vzájemné shodě“ zahrnují tedy formy koluzí, které mají stejnou povahu a odlišují se pouze rozsahem a formami, ve kterých se projevují(9). Jednání ve vzájemné shodě totiž představuje formu koordinace mezi podniky, která, aniž by dospěla až k uzavření dohody ve vlastním slova smyslu, vědomě nahrazuje rizika hospodářské soutěže praktickou spoluprací mezi podniky(10).

25. Tato kritéria koordinace a spolupráce zakládající „jednání ve vzájemné shodě“ je třeba chápat ve světle koncepce vlastní ustanovením Smlouvy o FEU týkajícím se hospodářské soutěže, podle které každý hospodářský subjekt musí autonomním způsobem určovat politiku, kterou hodlá uplatňovat na trhu(11).

26. Ačkoliv tento požadavek autonomie nevylučuje právo hospodářských subjektů na rozumné přizpůsobení se existujícímu nebo očekávanému chování jejich konkurentů, striktně brání všem přímým nebo nepřímým kontaktům mezi těmito subjekty, které mohou ovlivnit tržní chování skutečného nebo potenciálního konkurenta či odhalit tržní chování, o kterém tyto subjekty rozhodly, že budou samy uskutečňovat na tomto trhu nebo které zamýšlí samy uskutečňovat na tomto trhu, takovému konkurentovi, jestliže je účelem nebo důsledkem těchto kontaktů dosažení podmínek hospodářské soutěže, které s přihlédnutím k povaze dodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb, významu a množství podniků, jakož i objemu uvedeného trhu neodpovídají obvyklým podmínkám relevantního trhu(12).

27. V této souvislosti, pokud jde o oligopolní trhy nebo přinejmenším o trhy silně koncentrované, které se vyznačují překážkami vstupu na trh, Soudní dvůr rozhodl, že výměna informací může podnikům v zásadě umožnit, aby se seznámily s postaveními na trhu, jakož i s obchodní strategií jejich konkurentů, a citelně tak narušit hospodářskou soutěž, která přetrvává(13).

28. Z toho vyplývá, že výměna informací mezi konkurenty může být v rozporu s pravidly hospodářské soutěže, pokud snižuje nebo odstraňuje stupeň nejistoty o fungování relevantního trhu a tím vede k omezení hospodářské soutěže mezi podniky(14). Tak je tomu podle judikatury Soudního dvora tehdy, jsou-li vyměněné informace zaprvé důvěrné, tedy nejsou známy žádnému hospodářskému subjektu působícímu na dotčeném trhu, a zadruhé strategické, tedy takové, že poté, co byly zkombinovány s jinými informacemi, které jsou účastníkům výměny informací již známy, mohou případně odhalit strategii, kterou někteří z těchto účastníků hodlají uplatňovat ve vztahu k některému z parametrů, na jejichž základě se vytváří hospodářská soutěž na tomto trhu(15).

29. Pokud jde o strategickou povahu vyměněných informací týkajících se cen, zpravidla se považují ze obchodně citlivé, jelikož cena tvoří ve většině případů jeden ze základních prvků strategie podniku(16). Soudní dvůr navíc upřesnil, že přestože každá výměna informací týkajících se budoucích cen či určitých faktorů, které je určují, je z podstaty protisoutěžní s ohledem zejména na nebezpečí vzniku škody způsobené hospodářské soutěži, které s sebou nese, je pojem „strategická informace“ širší a zahrnuje všechny údaje dosud neznámé hospodářským subjektům, které v kontextu takové výměny informací neznají a které mohou snížit nejistotu účastníků výměny, pokud jde o budoucí jednání ostatních účastníků ohledně toho, co z důvodu povahy dotčeného zboží nebo dotčených služeb, skutečných podmínek fungování trhu a jeho struktury představuje jeden nebo více parametrů, na jejichž základě se vytváří hospodářská soutěž na relevantním trhu(17). Pokud jde tedy o výměnu informací týkajících se cen, Soudní dvůr rozhodl, že k tomu, aby jednání ve vzájemné shodě spadalo pod pojem „omezení z hlediska účelu“, stačí, aby se výměna týkala pouze jedné ze složek ceny(18). Z toho vyplývá, že nezávisle na kvalifikaci jednání jako omezení hospodářské soutěže „z hlediska účelu“ nebo „z hlediska důsledku“ může jednání ve vzájemné shodě zakládat omezení hospodářské soutěže, přestože nemá přímou souvislost s cenami zaplacenými konečnými spotřebiteli(19).

30. Na obě části první dílčí otázky, kterou položil předkládající soud, je třeba odpovědět ve světle této judikatury Soudního dvora. K významu přikládanému míře specifičnosti vyměněných informací pro účely prokázání jednání ve vzájemné shodě 31.      Pokud jde o význam přikládaný míře specifičnosti vyměněných informací, je třeba v první řadě zdůraznit, že zaprvé každá výměna důvěrných informací o cenách mezi konkurenty může v zásadě spadat pod jednání ve vzájemné shodě zakázané čl. 101 odst. 1 SFEU, jak vyplývá z judikatury Soudního dvora citované v bodech 24 až 29 tohoto stanoviska, jelikož cena představuje obecně základní parametr, na jehož základě se utváří hospodářská soutěž, a tyto informace mají tedy strategickou povahu. Z tohoto důvodu je třeba upřednostnit pragmatický přístup, který se nezaměřuje na stupeň specifičnosti cenových informací vyměněných abstraktně, ale na jejich obsah a způsobilost snížit či odstranit nejistotu ohledně jednání subjektů na trhu, a to zejména s ohledem na charakteristiky tohoto trhu(20).

32. Zadruhé to nic nemění na tom, že míra specifičnosti vyměněných informací představuje relevantní prvek při posuzování této způsobilosti snížit, či dokonce odstranit nejistotu v oblasti hospodářské soutěže. Čím podrobnější a specifičtější jsou totiž sdělené informace, pokud jde o rozhodující parametry hospodářské soutěže na relevantním trhu, tím větší je pravděpodobnost, že budou mít strategickou povahu a budou mít významný vliv na jednání subjektů(21).

33. Z tohoto hlediska se ve druhé řadě domnívám, že odkaz na bod 41 rozsudku ve věci T-Mobile je třeba posuzovat ve světle skutkového kontextu, do něhož tento rozsudek spadá. Odkaz na „den, rozsah a způsoby přizpůsobení, které musí dotyčný podnik provést“ se totiž vztahuje k informacím, které si dotyčné podniky podle informací ve spisu předloženého Soudnímu dvoru vyměnily během schůzky(22). Z uvedeného rozsudku tedy lze vyvodit pouze to, že výměna informací vykazujících takovou míru přesnosti může prokázat existenci jednání ve vzájemné shodě(23).

34. Kromě toho je třeba konstatovat, že formulace obsažená v bodě 41 rozsudku T-Mobile byla převzata v pozdějších rozsudcích, zejména ke znázornění typického příkladu výměny s protisoutěžním účelem, jako je tomu v tomto rozsudku(24), nebo i k upřesnění minimální míry nejistoty, v níž se podnik musí nacházet, aby trh fungoval za obvyklých podmínek(25). Z těchto odkazů však nijak nevyplývá, že by výměna informací, která neobsahuje konkrétní údaje týkající se dne, rozsahu nebo způsobů budoucího jednání, nemohla být z principu kvalifikována jako „jednání ve vzájemné shodě“. Takový přístup by ostatně byl v rozporu s pragmatickým přístupem uvedeným v bodě 31 tohoto stanoviska.

35. Ve třetí řadě a na posledním místě je nutno uvést, že jelikož při posuzování existence jednání ve vzájemné shodě záleží na samotném obsahu informace z hlediska její způsobilosti snížit nejistotu na trhu, a nikoli na její míře přesnosti, lze tvrdit, že výměna informací týkající se pouhé možnosti budoucích zvýšení cen, které nejsou individualizovány a omezují se na obecný vývoj bez uvedení konkrétních zvýšení, se vzhledem k omezené způsobilosti ovlivnit jednání podniků nejeví jako taková, že by mohla efektivně snížit nejistotu na trhu ani ovlivnit jejich soutěžní jednání. Taková výměna by proto v zásadě neměla být kvalifikována jako porušení pravidel hospodářské soutěže. To může být zejména případ na trzích, kde se hospodářská soutěž odehrává především na základě jiných parametrů, než je cena, zejména pokud je relevantní trh regulován, nebo pokud faktory mimo kontrolu podniků činí společné zvýšení cen všeobecně známým a předvídatelným, zejména v důsledku zvýšení nákladů na takový základní vstup, jako jsou ropné produkty nebo elektřina. Za takových okolností nelze výměnu obecných informací týkajících se bezprostředního zvýšení cen vzhledem k jejich všeobecně známé povaze považovat za důvěrnou a sama o sobě nestačí k prokázání, že došlo k zakázanému jednání ve vzájemné shodě(26). K významu přikládanému charakteristikám trhu pro účely prokázání jednání ve vzájemné shodě 36.      Pokud jde o charakteristiky trhu pro účely prokázání jednání ve vzájemné shodě, z výše uvedené analýzy jasně vyplývá, že pravděpodobnost, že výměna informací povede ke koluzi, která může snížit nebo odstranit nejistotu ohledně jednání subjektů na relevantním trhu, závisí úzce na charakteristikách tohoto trhu(27). Tento přístup je uváděn v navazující ustálené judikatuře Soudního dvora, podle které je třeba jednání ve vzájemné shodě posuzovat ve světle jeho obsahu, hospodářského a právního kontextu, jehož je součástí, jakož i cílů, které sleduje, ať již, jako v projednávané věci, v rámci zkoumání omezení z hlediska účelu nebo omezení z hlediska důsledku(28). Ačkoli Soudní dvůr identifikoval určité relevantní skutečnosti týkající se zejména povahy dodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb, počtu podniků, objemu trhu, jakož i skutečných podmínek jeho fungování a struktury(29), seznam těchto skutečností nemůže být vyčerpávající, neboť relevantními se mohou ukázat i jiné charakteristiky trhu(30).

37. V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že předkládající soud se domníval, že dotčená výměna informací umožnila odstranit nejistotu na trhu, a to zejména s ohledem na oligopolní a transparentní povahu relevantního trhu, nízkou pružnost poptávky související s povinností sjednat pojištění OPV, jakož i absenci inovací a omezenou vyjednávací sílu spotřebitelů. Předkládající soud však považuje za nezbytné zohlednit i další aspekty trhu, které označuje jako „zvláštní situace“, a to dopad legislativních změn na sazby a existenci významných dluhů mezi konkurenty.

38. Aniž je v tomto ohledu dotčeno posouzení, které musí provést tento soud, jenž je výlučně příslušný k určení, zda vyměněné informace mohly snížit či odstranit nejistotu na trhu s pojištěním OPV, mám za to, že při výkladu těchto dvou aspektů mohou být užitečné následující skutečnosti.

39. Zaprvé, pokud jde o povahu a právní rámec trhu s pojištěním OPV, je nesporné, že se jedná o oligopolní a koncentrovaný trh (jelikož devět společností dotčených v původním řízení drží 80 % až 97 % podílů na rumunském trhu s pojištěním OPV), a zároveň o trh transparentní (což umožňuje snadné sledování cenových politik konkurentů zejména prostřednictvím platforem makléřů). Jak bylo připomenuto v bodě 27 tohoto stanoviska, výměna informací na takovém trhu může v zásadě umožnit podnikům znát postavení a obchodní strategie svých soutěžitelů a narušit tak podstatně hospodářskou soutěž.

40. Dále mám za to, že se tento trh vyznačuje určitou nepružností poptávky související s povinností sjednat pojištění OPV. Řidiči jsou totiž povinni sjednat pojištění OPV, aby mohli legálně provozovat vozidlo, což výrazně omezuje možnosti náhrady nebo nevyužití. Za těchto okolností povede společné zvýšení pojistného uplatněné téměř všemi pojišťovnami nabízejícími tento typ pojištění pouze k omezenému poklesu celkové poptávky a vázaných zákazníků, jelikož pojištěnci se bez tohoto krytí nemohou obejít.

41. Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru dále vyplývá, že konkurence na trhu s pojištěním OPV má významný vliv na úroveň cen pojistného, jelikož pojistník pojistné smlouvy na pojištění OPV nese náklady na pojistné, aniž je přímým příjemcem pojistného plnění, neboť pojistné je určeno poškozeným třetím osobám. Toto oddělení plátce a příjemce vede k tomu, že se plátce snaží zvolit nejlevnější variantu. Cena pojistného za pojištění OPV proto představuje klíčový parametr, na němž se odehrává hospodářská soutěž, ve srovnání s jinými parametry, jako je například kvalita nabízených služeb.

42. V tomto ohledu je však třeba zohlednit heterogenní povahu dotčených pojistných služeb. Z vyjádření společnosti Groupama totiž vyplývá, že se tento trh vyznačuje cenotvorbou, která je do značné míry založena na individuálním posouzení rizika vycházejícím z řady pojistně-matematických kritérií specifických pro každou pojišťovnu, což vede k výraznému rozdílu v pojistném v závislosti na profilech pojištěných. V této souvislosti bude muset předkládající soud posoudit, zda i přes tuto složitost při tvorbě cen u pojistných smluv na pojištění OPV může výměna obecných a neindividualizovaných informací o vzestupném vývoji pojistného snížit strategickou nejistotu a usnadnit sbližování cenových strategií, zejména pokud jde o obecné parametry pro stanovení cen nebo průměrné úpravy sazebníků(31).

43. A konečně z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že trh s pojištěním OPV v Rumunsku podléhá právnímu rámci i dohledu ze strany ASF a legislativní zásahy mohou ovlivnit stanovení pojistného. Za těchto okolností bude na předkládajícím soudu, aby ověřil, zda právní rámec platný v době protiprávního jednání ponechával pojišťovnám dostatečnou míru autonomie při stanovování sazeb, aby bylo možné dospět k závěru, že cena představuje relevantní parametr hospodářské soutěže. V tomto ohledu z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že dotyčné podniky měly v praxi určitou autonomií v oblasti sazeb, jelikož před dobou, kdy se dopouštěly protiprávního jednání, vedly „cenovou válku“ a během této doby nebyly ceny přímo regulovány, neboť zastropování pojistného vstoupilo v platnost až po skončení doby protiprávního jednání. Tyto skutečnosti tedy naznačují, že navzdory existenci právního rámce představovala cena na relevantním trhu skutečně parametr hospodářské soutěže.

44. Předkládající soud však bude muset zohlednit kumulativní účinek legislativních opatření přijatých před dobou, kdy docházelo k protiprávnímu jednání, a v jejím průběhu, která měla za cíl podpořit finanční platební schopnost pojišťoven a nepochybně vedla ke zvýšení cen(32). Ačkoli CC a rumunská vláda připouštějí, že tato opatření vedla ke zvýšení pojistného u pojištění OPV, je totiž na tomto soudu, aby určil, zda rozsah takového zvýšení mohl být zcela nebo zčásti přičitatelný také výměně informací mezi konkurenty.

45. Zadruhé, pokud jde o existenci významných dluhů mezi konkurenty na trhu s pojištěním OPV, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že v letech 2010 až 2012 byl rumunský trh s pojištěním OPV poznamenán závažnými narušeními, která uznala CC, jež se vyznačovala praktikami uměle nízkých cen, jež vedly k segmentaci trhu mezi „pojišťovnami specializovanými na pojištění OPV“, které čelily problémům s platební schopností, a pojišťovnami působícími převážně v oblasti pojištění „všech rizik“, často začleněnými do mezinárodních skupin. Některé z prvně jmenovaných se postupně dostaly do úpadku z důvodu neschopnosti udržet tuto úroveň sazeb a plnit povinnosti v oblasti pojistného plnění. Tato situace postihla i druhou skupinu, která sice byla solventní, ale vznikly jí značné ztráty z důvodu nemožnosti vymáhat pohledávky prostřednictvím regresních nároků a přesunu vysoce rizikových profilů do jejich portfolií. Tyto okolnosti údajně vedly ke zvýšení pojistného u pojištění OPV s cílem vyrovnat nerovnováhy na trhu. Právě v rámci legitimního cíle čelit takové situaci zadlužení bylo diskutováno případné zvýšení pojistného u pojištění OPV, a to zejména na schůzce konané dne 18. října 2012.

46. Ačkoli podle mého chápání skutkového stavu vedlo toto zadlužení mimo jiné k úpadku některých rumunských pojišťoven krátce po skončení doby, v níž docházelo k protiprávnímu jednání, pochybuji, že by tento specifický kontext mohl sám o sobě vyloučit případnou protisoutěžní povahu dotyčných výměn informací. Podle judikatury Soudního dvora nepředstavuje totiž záměr, který vedl dotyčné podniky k výměně informací, nutnou skutečnost pro prokázání omezující povahy jednání ve vzájemné shodě. Naproti tomu není pro účely použití čl. 101 odst. 1 SFEU rozhodující ani neexistence subjektivního úmyslu vyloučit, omezit nebo narušit hospodářskou soutěž, ani sledování legitimních cílů(33).

47. Zároveň však podotýkám, že kdyby bylo prokázáno, že se diskuse, které proběhly na první schůzce konané dne 18. října 2012, týkaly výlučně problematiky regresních nároků a obtíží, s nimiž se dotyčné podniky potýkaly při splácení svých pohledávek, a otázka zvýšení sazeb byla tedy zmíněna jako jeden ze způsobů úhrady dluhů, a tedy jako legitimní cíl, lze tvrdit, že odkazy na takové zvýšení spadaly mezi výměny informací týkajících se obecného stavu na trhu s pojištěním OPV a jeho právního prostředí, což jsou kategorie informací, které obecně nejsou považovány za obchodně citlivé(34).

48. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na první dílčí otázku tak, že čl. 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že jednání ve vzájemné shodě ve smyslu tohoto ustanovení nutně nezahrnuje výměnu takových podrobných nebo individualizovaných informací o budoucích záměrech v oblasti cen, jako jsou specifické nebo konkrétní informace o datu, rozsahu a způsobech přizpůsobení budoucího jednání, přičemž výměny informací, které neobsahují takové údaje, lze podle okolností kvalifikovat jako jednání ve vzájemné shodě, ale nemusí být jako takové kvalifikovány, a to v závislosti na jejich způsobilosti snížit nebo odstranit nejistotu ohledně jednání subjektů na relevantním trhu s ohledem mimo jiné na charakteristické vlastnosti tohoto trhu. K druhé dílčí otázce 49.      Podstatou druhé dílčí otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 101 odst. 1 SFEU vykládán v tom smyslu, že orgán pro hospodářskou soutěž je povinen posoudit alternativní vysvětlení poskytnutá podnikem obviněným z účasti na jednání ve vzájemné shodě týkající se zvýšení uplatňovaných cen a mající vyvrátit existenci takového jednání.

50. Úvodem připomínám, že v oblasti práva hospodářské soutěže je orgán pro hospodářskou soutěž v případě sporu, zda došlo k protiprávnímu jednání, povinen prokázat protiprávní jednání, jejichž existenci zjistil, a předložit důkazy, které mohou právně dostačujícím způsobem prokázat skutečnosti zakládající protiprávní jednání(35).

51. Pro zodpovězení této dílčí otázky je podle mého názoru třeba rozlišovat mezi případem paralelního jednání na trhu na jedné straně a jednáním ve vzájemné shodě na straně druhé(36).

52. Zaprvé, pokud jde o paralelní jednání na trhu, Soudní dvůr již dlouho uznává, že paralelní jednání jako takové nemá protisoutěžní povahu. V rozsudku Pâte de bois totiž v podstatě rozhodl, že jednak lze paralelní jednání považovat za důkaz vzájemné shody pouze tehdy, pokud tato vzájemná shoda představuje „jediné věrohodné vysvětlení“, a jednak, že článek 101 SFEU sice zakazuje jakoukoli formu koluze, která by mohla narušit hospodářskou soutěž, avšak nevylučuje právo subjektů rozumně se přizpůsobit jednání, které u svých konkurentů zjistili nebo od nich očekávají(37).

53. Je pravda, že pokud orgán pro hospodářskou soutěž konstatuje protiprávní jednání na základě předpokladu, že zjištěné skutečnosti nelze vysvětlit jinak než existencí protisoutěžního jednání, bude muset být předmětné rozhodnutí zrušeno, předloží-li dotyčné podniky argumenty, které poskytují jiné vysvětlení skutečností zjištěných tímto orgánem a umožňují nahradit vysvětlení skutečností, na základě kterého uvedený orgán konstatoval existenci protiprávního jednání, jiným věrohodným vysvětlením. V takovém případě totiž nelze mít za to, že orgán pro hospodářskou soutěž předložil důkaz o existenci porušení práva hospodářské soutěže(38). Jinými slovy, příslušný orgán pro hospodářskou soutěž může existenci jednání ve vzájemné shodě vyvodit z pouhého paralelního jednání na trhu pouze tehdy, pokud tato vzájemná shoda představuje „jediné věrohodné vysvětlení“ tohoto paralelního jednání. Důkazní břemeno nese tento orgán. Dotyčný podnik může naopak předložit „alternativní vysvětlení“ svého jednání, které bude muset být uvedeným orgánem zohledněno.

54. Jak uvedl předkládající soud, Tribunál v této souvislosti rozhodl v bodě 51 rozsudku Siemens, že „[...] existence alternativního vysvětlení skutkových okolností je relevantní jen tehdy, když se Komise opírá pouze o chování dotčených podniků na trhu. Takové vysvětlení je tak od okamžiku, kdy existence protiprávního jednání není pouze předpokládána, ale je prokázána důkazy, irelevantní. Kromě toho jsou podle zásady volného hodnocení důkazů […] k prokázání protiprávního jednání přípustné všechny důkazní prostředky, takže existence alternativního vysvětlení je irelevantní, když je protiprávní jednání právně dostačujícím způsobem prokázáno jinými než listinnými důkazy“.

55. Tato judikatura vedla předkládající soud k otázce opodstatněnosti odmítnutí CC zohlednit alternativní vysvětlení předložená společností Groupama týkající se jejího jednání na relevantním trhu. Pro připomenutí, CC odmítla tato alternativní vysvětlení jako irelevantní s odkazem na výše uvedený rozsudek Tribunálu ve věci Siemens z toho důvodu, že dotčené jednání ve vzájemné shodě bylo prokázáno nejen na základě paralelního jednání zjištěného na trhu, ale rovněž na základě dalších důkazů. Předkládající soud se nicméně domnívá, že citovaná judikatura nebyla potvrzena Soudním dvorem a vyvolává pochybnosti o jejím souladu s právem na obhajobu podniků, které se chtějí dovolávat takového alternativního vysvětlení.

56. V této souvislosti podotýkám, že na rozdíl od toho, co uvádí předkládající soud, rozsudek Tribunálu ve věci Siemens byl v podstatě potvrzen v řízení o kasačním opravném prostředku. Soudní dvůr totiž uvedl, že „domnívá-li se Tribunál, že se Komisi podařilo shromáždit důkazy prokazující tvrzené protiprávní jednání a tyto důkazy se jeví jako dostatečné pro prokázání existence dohody protisoutěžní povahy, není nezbytné zkoumat, zda pro dotčená jednání existuje věrohodné alternativní vysvětlení“, a „jelikož se Komise při prokazování vytýkaného protiprávního jednání neopírala pouze o jednání [dotčených podniků], nestačilo alternativní vysvětlení předložené dotyčným podnikem k prokázání neexistence společného ujednání, a bylo proto irelevantní“(39). Kromě toho není v projednávané věci zjevné, že by tato věc spadala pod případ uvedený v bodech 52 a 53 tohoto stanoviska, jelikož z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že existence vzájemné shody byla zjištěna na základě výměny informací mezi dotyčnými podniky, a nikoli vyvozena pouze z paralelního jednání na trhu. Tato judikatura není proto v projednávané věci podle všeho relevantní.

57. Zadruhé, pokud jde o jednání ve vzájemné shodě, ze samotného znění čl. 101 odst. 1 SFEU vyplývá, že pojem „jednání ve vzájemné shodě“ zahrnuje kromě vzájemné shody mezi dotyčnými podniky (první podmínka) také jednání na trhu v návaznosti na tuto vzájemnou shodu (druhá podmínka), a příčinnou souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi (třetí podmínka). V této souvislosti Soudní dvůr ohledně této třetí podmínky rozhodl, že je třeba předpokládat, neexistuje-li důkaz o opaku, jehož předložení přísluší zúčastněným subjektům, že podniky, které jednají ve vzájemné shodě a zůstávají na trhu nadále aktivní, zohledňují při určování svého chování na trhu informace, které si vyměnily se svými konkurenty. Soudní dvůr dospěl k závěru, že takové jednání ve vzájemné shodě spadá pod čl. 101 odst. 1 SFEU, i když nemělo protisoutěžní účinky na trhu(40). Z toho vyplývá, že dotyčné podniky musí mít možnost tuto domněnku vyvrátit tím, že prokáží, že pro účely rozhodování o tom, jak budou na tomto trhu jednat, nezohlednily informace, které si vyměnily se svými konkurenty, nebo jinými slovy, že tato vzájemná shoda nijak neovlivnila jejich vlastní jednání na trhu(41). Na rozdíl od případu pouhého paralelního jednání nese tedy v případě vzájemné shody prokázané na základě důkazů nebo indicií důkazní břemeno dotyčný podnik, který má povinnost vyvrátit domněnku příčinné souvislosti mezi výměnou informací a jednáním na trhu.

58. V projednávané věci ze spisu předloženého Soudnímu dvoru vyplývá, že společnost Groupama zpochybňuje nejen samotnou existenci vzájemné shody mezi dotyčnými podniky (první podmínka), jelikož obecná povaha výměny informací nemůže prokázat existenci vzájemné shody, ale také údajné jednání na trhu v návaznosti na tuto vzájemnou shodu (tedy v podstatě druhá a třetí podmínka), když na základě různých hospodářských zpráv v podstatě tvrdí, že její rozhodnutí o sazbách v průběhu posuzovaného období byla výsledkem nezávislého přizpůsobení se tržnímu kontextu, bez jakékoli souvislosti s údajnou vzájemnou shodou.

59. Na rozdíl od toho, co tvrdí CC a soud prvního stupně, se v projednávané věci nejedná o případ, v němž dotyčný podnik pouze předkládá „alternativní vysvětlení“ za účelem vyvrácení domněnky, podle které tím, že zůstává na trhu nadále aktivní, nezohlednil vyměněné informace. Společnost Groupama se naopak snaží za podpory důkazů zpochybnit samotnou existenci vzájemné shody, když tvrdí, že vyměněné informace nemohly představovat důkaz o jakékoli vzájemné shodě v oblasti cen.

60. Domnívám se proto, že jednotlivé argumenty a důkazy předložené společností Groupama(42) měly být nezávisle na své důkazní hodnotě prohlášeny za přípustné a zohledněny ze strany CC ve správní části řízení, a to ze dvou důvodů. Zohlednění takových důkazů se totiž zaprvé jeví jako relevantní jak pro prokázání samotné existence jednání ve vzájemné shodě, s ohledem na obecnou povahu vyměňovaných informací (první podmínka), tak pro prokázání příčinné souvislosti mezi tímto jednáním ve vzájemné shodě a jednáním na trhu, zejména v rámci vyvrácení výše uvedené vyvratitelné domněnky (třetí podmínka)(43). Zadruhé, kdyby neexistovaly dostatečné důkazy o takovém jednání ve vzájemné shodě, jediným důkazem, který by měla CC k dispozici, by bylo paralelní jednání, takže by bylo nezbytné zkoumat alternativní vysvětlení v souladu s judikaturou ve věci Pâte de bois. Tato analýza není podle všeho neslučitelná s rozsudkem Siemens. Jak vyplývá z bodu 56 tohoto stanoviska, Soudní dvůr v uvedeném rozsudku o kasačním opravném prostředku v podstatě rozhodl, že zkoumání věrohodného alternativního vysvětlení vytýkaného jednání není vyžadováno, pokud se Komisi podařilo „shromáždit dostatečné důkazy“ o existenci protisoutěžního jednání ve vzájemné shodě. V projednávané věci představuje právě otázka existence takových dostatečných důkazů hlavní předmět námitek společnosti Groupama.

61. S ohledem na výše uvedené navrhuji odpovědět na druhou dílčí otázku tak, že pokud podnik zapojený do jednání ve vzájemné shodě zůstává nadále aktivní na relevantním trhu, není – s ohledem na okolnosti spočívající v obecné povaze dotčené výměny informací a na pochybnosti o její vnitřně protisoutěžní povaze – vyloučeno, že tento podnik může vyvrátit domněnku příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a jednáním tohoto podniku na tomto trhu prokázáním, že nezohlednil výměnu informací v rámci svého působení na uvedeném trhu, a příslušný orgán pro hospodářskou soutěž je v této souvislosti povinen zohlednit všechny důkazy, které tento podnik za tímto účelem předložil. Závěry 62.      S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na předběžnou otázku položenou Înalta Curte de Casaţie şi Justiţie (Nejvyšší kasační soud, Rumunsko) následovně: „Článek 101 odst. 1 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že –        jednání ve vzájemné shodě ve smyslu tohoto ustanovení nutně nezahrnuje výměnu takových podrobných nebo individualizovaných informací o budoucích záměrech v oblasti cen, jako jsou specifické nebo konkrétní informace o datu, rozsahu a způsobech přizpůsobení budoucího jednání, přičemž výměny informací, které neobsahují takové údaje, lze podle okolností kvalifikovat jako jednání ve vzájemné shodě, ale nemusí být jako takové kvalifikovány, a to v závislosti na jejich způsobilosti snížit nebo odstranit nejistotu ohledně jednání subjektů na relevantním trhu s ohledem mimo jiné na charakteristické vlastnosti tohoto trhu, a –        pokud podnik zapojený do jednání ve vzájemné shodě zůstává nadále aktivní na relevantním trhu, není – s ohledem na okolnosti spočívající v obecné povaze dotčené výměny informací a na pochybnosti o její vnitřně protisoutěžní povaze – vyloučeno, aby uvedený podnik mohl vyvrátit domněnku příčinné souvislosti mezi vzájemnou shodou a jednáním tohoto podniku na tomto trhu prokázáním, že nezohlednil výměnu informací v rámci svého působení na uvedeném trhu, a příslušný orgán pro hospodářskou soutěž je v této souvislosti povinen zohlednit všechny důkazy, které tento podnik za tímto účelem předložil.“ 1–      Původní jazyk: francouzština. 2–      Monitorul Oficial al României, část I, č. 88 ze dne 30. dubna 1996. 3–      Ze spisu ve věci vyplývá, že předkládající soud je jediným z osmi soudů, k nimž byly v rámci souběžných sporů podány žaloby, který potvrdil sporné rozhodnutí, zatímco ostatních sedm soudů dospělo k závěru, že výměny informací, na nichž se uvedené rozhodnutí zakládalo, nemohly být kvalifikovány jako protisoutěžní. S výjimkou rozsudku vydaného předkládajícím soudem, který se týkal účasti UNSAR jako zprostředkovatele jednání ve vzájemné shodě, však v této fázi dosud nebylo vydáno žádné pravomocné rozhodnutí potvrzující existenci jednání ve vzájemné shodě mezi sankcionovanými podniky, neboť řízení v jednotlivých sporech projednávaných před předkládajícím soudem bylo přerušeno do doby, než bude zodpovězena projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. 4–      Rozsudek ze dne 4. června 2009, T-Mobile Netherlands a další (C‑8/08, dále jen „rozsudek T‑Mobile“, EU:C:2009:343, bod 41). 5–      A sice rozsudek ze dne 3. března 2011, Siemens v. Komise (T‑110/07, dále jen „rozsudek Tribunálu Siemens“, EU:T:2011:68, bod 51 a citovaná judikatura Tribunálu). 6–      Rozsudek ze dne 31. března 1993, Ahlström Osakeyhtiö a další v. Komise (C‑89/85, C‑104/85, C‑114/85, C‑116/85, C‑117/85 a C‑125/85 až C‑129/85, dále jen „rozsudek Pâte de bois“, EU:C:1993:120, body 71 a 126). 7–      Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. Tyto výrazy jsou totiž převzaty do znění první části bodu a) předběžné otázky. 8–      Předkládající soud uvádí, že ani sporné rozhodnutí, ani rozsudek vydaný v prvním stupni neuvádějí konkrétní procentní sazbu ani určitou či určitelnou částku předmětného zvýšení sazeb, ani přesné referenční datum, od kterého má být toto zvýšení prováděno. Toto posouzení však zpochybňuje CC, která tvrdí, že i přes absenci výslovného stanovení konkrétní cenové úrovně se vyměňované informace týkaly určitelných budoucích zvýšení, neboť oznámení zveřejněná v tisku obsahovala údaje jak o přibližném rozsahu zvýšení, tak o datu jeho provedení (viz bod 8 tohoto stanoviska). Předkládající soud přitom ve svém předkládacím rozhodnutí výslovně uvedl, že později posoudí, zda výměny, jichž se sporné rozhodnutí týká, představovaly „výměnu podrobných nebo specifických informací“ či „obecné diskuse“. Kromě toho nelze vyloučit, že pro uvedený soud je jediným relevantním kontaktem pro účely prokázání jednání ve vzájemné shodě kontakt v rámci první schůzky dne 18. října 2012, u něhož je nesporné, že diskuse byly obecné. V rámci této analýzy se proto nejeví jako užitečné měnit skutkovou hypotézu, z níž tento soud ve své otázce vycházel. 9–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. července 1999, Komise v. Anic Partecipazioni (C‑49/92 P, EU:C:1999:356, body 112 a 131, jakož i citovaná judikatura) 10–      Viz rozsudky T-Mobile (bod 26 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 14. ledna 2021, Kilpailu- ja kuluttajavirasto (C‑450/19, EU:C:2021:10, bod 22). Pojem „jednání ve vzájemné shodě“ byl zakotven judikaturou v rozsudku ze dne 14. července 1972, Imperial Chemical Industries v. Komise (48/69, EU:C:1972:70, body 64 a 65), než byly jeho obrysy více upřesněny v rozsudku ze dne 16. prosince 1975, Suiker Unie a další v. Komise (40/73 až 48/73, 50/73, 54/73 až 56/73, 111/73, 113/73 a 114/73, EU:C:1975:174, body 173 až 174). 11–      Viz rozsudky T-Mobile (bod 32 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 12. ledna 2023, HSBC Holdings a další v. Komise (C‑883/19 P, dále jen „rozsudek HSBC“, EU:C:2023:11, bod 113). 12–      Viz rozsudky T-Mobile (bod 33 a citovaná judikatura), jakož  HSBC (bod 114). 13–      V tomto smyslu viz rozsudky T-Mobile (bod 34 a citovaná judikatura), jakož i ze dne 29. července 2024, Banco BPN v. BIC Português a další (C‑298/22, dále jen „rozsudek Banco BPN“, EU:C:2024:638, body 58 a 59). 14–      Viz rozsudky T-Mobile (bod 35 a citovaná judikatura), jakož i HSBC (bod 115). 15–      Viz rozsudek Banco BPN (body 62 a 63, jakož i citovaná judikatura). 16–      V tomto smyslu viz bod 385 sdělení Komise ze dne 21. července 2023 k použitelnosti článku 101 [SFEU] na dohody o horizontální spolupráci (Úř. věst. 2023, C 259, s. 1) (dále jen „pokyny k horizontálním dohodám“). 17–      Viz rozsudek Banco BPN (bod 64), jakož i mé stanovisko ve věci Banco BPN v. BIC Português a další (C‑298/22, EU:C:2023:738, body 69 a 70). 18–      V tomto smyslu viz rozsudek Banco BPN (bod 89 a citovaná judikatura), jakož i mé stanovisko ve věci Banco BPN v. BIC Português a další (C‑298/22, EU:C:2023:738, body 74 a 75). Znění čl. 101 odst. 1 písm. a) SFEU totiž potvrzuje, že jednání ve vzájemné shodě může narušit hospodářskou soutěž, pokud „přímo nebo nepřímo určuje nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). 19–      Viz rozsudek ze dne 19. března 2015, Dole Food a Dole Fresh Fruit Europe v. Komise (C‑286/13 P, dále jen „rozsudek Dole Food“, EU:C:2015:184, bod 123). 20–      Z judikatury Soudního dvora totiž jasně vyplývá, že v rámci analýzy omezení hospodářské soutěže, včetně omezení z hlediska účelu, zůstává samotný obsah výměny informací důležitý pro zjištění, zda výměna vykazuje charakteristiky, které ji spojují s určitou formou koordinace mezi podniky, která může vytvořit podmínky hospodářské soutěže, které neodpovídají obvyklým podmínkám relevantního trhu [viz rozsudek Banco BPN (bod 52)]. Jelikož se jednání ve vzájemné shodě může projevovat mnoha různými formami, je třeba dbát na to, aby se předem nedefinovalo, ani neomezovalo to, co může nebo nemůže takové jednání představovat. 21–      V této souvislosti viz rovněž bod 390 pokynů k horizontálním dohodám, ve kterých se uvádí, že „[z]da jsou informace obchodně citlivé, závisí na jejich užitečnosti pro konkurenty. Zpravidla platí, že informace, které obsahují mnoho detailů a umožňují identifikaci podniků, které je poskytly, jsou obchodně citlivější. [...]“. Stejně tak bylo v bodě 74 předchozího znění těchto pokynů, které bylo účinné v době, kdy došlo ke skutečnostem relevantním v této věci, uvedeno, že omezení hospodářské soutěže z hlediska cíle představují „výměna individualizovaných údajů o plánovaných budoucích cenách nebo množství mezi konkurenty“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska) (Úř. věst. 2011, C 11, s. 1. [...]“). 22–      V této souvislosti viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci T-Mobile Netherlands a další (C‑8/08, EU:C:2009:110, body 67 a 68), v němž se uvádí, že „[p]ředmětem výměny informací během jednání v červnu 2001 totiž ve skutečnosti byla […] otázka, jak by se fakticky měly provize upravovat, tzn. k jakému okamžiku, v jakém rozsahu a podle jakých kritérií by měly dotyčné podniky provést zamýšlené snížení standardní provize smluvních prodejců“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). 23      Z bodů 32 až 35, jakož i 41 a 42 téhož rozsudku vyplývá, že Soudní dvůr založil svou analýzu na obecném kritériu snížení či odstranění nejistoty ohledně fungování dotčeného trhu. 24–      Viz zejména rozsudky Dole Food (bod 122) a HSBC (bod 116), v nichž Soudní dvůr používá příslovce „zvláště“, pro připomenutí protisoutěžní povahy takové výměny informací. 25–      Viz rozsudek Banco BPN (bod 54), v němž Soudní dvůr odkazuje „v tomto smyslu“ na bod 41 rozsudku T-Mobile na podporu návrhu, podle kterého musí být každý subjekt „přinejmenším v nejistotě ohledně data, rozsahu a způsobů budoucí změny jednání jeho konkurentů na tomto trhu“, aby trh fungoval za obvyklých podmínek. 26–      V tomto smyslu viz stanovisko generální advokátky J. Kokott ve věci T-Mobile Netherlands a další (C‑8/08, EU:C:2009:110, bod 69 a citovaná judikatura). Podotýkám nicméně, i když se jedná o informace všeobecně známé nebo snadno dostupné, může výměna informací snížit nejistotu na trhu, pokud dochází k výměně informací v méně agregované nebo ve více granulované formě (viz bod 389 pokynů k horizontálním dohodám). 27–      V tomto smyslu viz bod 412 pokynů k horizontálním dohodám. 28–      V tomto smyslu viz rozsudek Banco BPN (body 40, 46 až 48 a 55). 29–      V této souvislosti viz judikatura citovaná v bodech 26 a 29 tohoto stanoviska. 30–      Pro ilustraci bod 412 pokynů k horizontálním dohodám stanoví, že mezi relevantní charakteristiky trhu v tomto ohledu patří mimo jiné úroveň jeho transparentnosti, počet podniků, které na něm působí (koncentrace trhu), zda pro vstup na něj existují překážky, zda je výrobek nebo služba, jichž se výměna informací týká, homogenní, zda jsou zúčastněné podniky podobné (složitost trhu) a stabilita podmínek poptávky a nabídky na trhu. 31–      Tento druh trhu se odlišuje od trhů s takovými homogenními výrobky, jako je trh s banány, kde mohou mít výměny obecnějších informací více určující dosah. Zdůrazňuji nicméně, že i na takovém trhu dospěla Komise v rozhodnutí C (2008) 5955 final ze dne 15. října 2008 v řízení podle článku 81 ES (věc COMP/39 188 – Banány) k závěru, že došlo k jednání ve vzájemné shodě na základě výměn mnohem přesnějších informací než na pouhé vůli zvýšit ceny, a sice skutečnostech týkajících se faktorů, které ovlivňují ceny, jakož i budoucího vývoje cen a údajů o referenčních cenách před jejich stanovením [v tomto smyslu viz rozsudek Dole Food (bod 96)]. 32–      Viz zejména zaprvé Ordinul CSA nr. 3/2013 (vyhláška CSA č. 3/2013), která podřídila stanovení pojistného přísnému požadavku na krytí nákladů, což mohlo ovlivnit ziskovost, a zadruhé Norma ASF 20/2014 (pravidlo ASF 20/2014), která zvýšila sazbu příspěvku do Záručního fondu pro pojištění, jakož i Norma ASF 17/2015 (pravidlo ASF 17/2015) týkající se sazeb příspěvků, které musí pojistitelé odvádět do tohoto fondu. 33–      Viz rozsudek Banco BPN (body 49 a 56, jakož i citovaná judikatura). 34–      V tomto smyslu viz bod 386 pokynů k horizontálním dohodám. Regulatorní povaha vyměněných informací se jeví o to zřejmější, že se schůzka konaná dne 3. prosince 2012 konala za přítomnosti samotného regulátora, a sice CSA (bod 8 tohoto stanoviska). 35–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, E.ON Energie v. Komise (C‑89/11 P, dále jen „roszudek E.ON Energie“, EU:C:2012:738, bod 71) a článek 2 a bod 5 odůvodnění nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích [101] a 

102. Smlouvy o [FEU] (Úř. věst. 2003, L 1, s. 1). Toto nařízení však neobsahuje žádné ustanovení týkající se zásad, jimiž se řídí hodnocení důkazů, ani míry důkazu požadované v rámci vnitrostátního řízení o použití článku 101 SFEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, Eturas a další (C 74/14, dále jen „rozsudek Eturas“, EU:C:2016:42, body 30 a 31)]. 36–      V žargonu práva hospodářské soutěže odkazuje obecně pojem „alternativní vysvětlení“ na případ paralelního jednání. 37–      Viz rozsudek Pâte de bois (body 70, 71 a 126). 38–      V tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2012, E.ON Energie (C‑89/11 P, EU:C:2012:738, bod 74 a citovaná judikatura). 39–      Viz rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Siemens a další v. Komise (C‑239/11 P, C‑489/11 P a C‑498/11 P, EU:C:2013:866, body 220 až 224). Soudní dvůr rozhodl, že v opačném případě by byl Tribunál povinen posoudit alternativní vysvětlení pokaždé, když se má prokázat protiprávní jednání na základě dedukce z jiných skutečností, nepřímých důkazů nebo nelistinných důkazů. 40–      Viz rozsudky Dole Food (body 126 až 128) a Eturas (bod 42). 41–      V tomto smyslu viz rovněž rozsudek ze dne 8. července 1999, Hüls v Komise (C‑199/92 P, EU:C:1999:358, body 162 a 167). 42–      Konkrétně se jedná o hospodářskou zprávu týkající se období 2012-2016 a tržní analýzu připravenou společnosti Deloitte na žádost UNSAR. 43      Obdobně viz rozsudek Eturas (body 46 a 49), v němž Soudní dvůr uvedl, že v případě, kdy nevyvstala otázka koluzního setkání, nejsou veřejné distancování se či oznámení správním orgánům jedinými způsoby vyvrácení domněnky účasti podniku na protiprávním jednání, ale lze k tomu účelu předložit i jiné důkazy. V dané věci proto Soudní dvůr rozhodl, že domněnka příčinné souvislosti mezi jednáním ve vzájemné shodě a tržním jednáním podniků, které se jej účastnily, může být vyvrácena důkazem o systematickém uplatňování slevy přesahující dotčené omezení. Ačkoli toto řešení úzce souvisí s okolnostmi specifickými pro danou věc, uvedený rozsudek poskytuje podle mého názoru – mimo klasické případy koluzních schůzek, zejména tehdy, kdy výměna informací probíhá za přítomnosti regulačního orgánu, což činí požadavek oznámení této skutečnosti správním orgánům přinejmenším nadbytečným – možnost vyvrátit domněnku účasti na jednání ve vzájemné shodě tím, že bude předložen objektivní důkaz o autonomním jednání podniku na trhu. Takový důkaz by mohl spočívat zejména v tom, že podnik ještě před obdobím, v němž docházelo k protiprávnímu jednání, přijal závaznou cenovou politiku zahrnující i toto období.