C-368/20 a C-369/20
Citované zákony (0)
Žádné explicitní citace zákonů v textu.
Rubrum
Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. dubna 2022
Výrok
Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:
Odůvodnění
Z odůvodnění rozsudku K první otázce ve věci C-368/20 a první otázce ve věci C-369/20 "50) Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že v rámci postupu spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší, aby otázky, které jsou mu položeny, případně přeformuloval...3) 51) Podle informací, které má Soudní dvůr k dispozici... Rakouská republika v roce 2015 znovu zavedla kontroly na svých hranicích s Maďarskem a Slovinskou republikou. Tyto kontroly byly několikrát znovu zavedeny. Poslední znovuzavedení zmíněné předkládajícím soudem je znovuzavedení hraničních kontrol do listopadu 2021. Jak vyplývá z těchto skutečností, Rakouská republika k odůvodnění znovuzavedení uvedených kontrol vycházela v závislosti na dotyčném datu z různých ustanovení článků 25 až 29 Schengenského hraničního kodexu. Je nesporné, že poslední ze čtyř doporučení Rady přijatých na základě čl. 29 odst. 2 tohoto kodexu, na jejichž základě tento členský stát odůvodnil znovuzavedení téže kontroly, pozbylo platnosti dne 10. listopadu 2017. Po tomto datu byla kontrola znovu zavedena zřejmě na základě článků 25 a 27 uvedeného kodexu až do listopadu 2021. 52) Obě kontrolní opatření, kterým byl NW podroben, jejichž legalita je zpochybněna v rámci sporů v původním řízení a která byla uskutečněna ve dnech 29. srpna a 16. listopadu 2019, nevycházela z doporučení Rady přijatých na základě článku 29 Schengenského hraničního kodexu, ale z článků 25 a 27 tohoto kodexu. V okamžiku přijetí těchto kontrolních opatření však již znovuzavedení kontrol Rakouskou republikou na její hranici se Slovinskou republikou na základě těchto článků 25 a 27 překročilo maximální celkovou dobu šesti měsíců stanovenou v čl. 25 odst. 4 tohoto kodexu pro znovuzavedení kontroly na základě uvedených článků 25 a 27. 53) Za těchto podmínek je třeba mít za to, že podstatou první otázky předkládajícího soudu položené ve věci C-368/20 a první otázky předkládajícího soudu položené ve věci C-369/20 je, zda čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že brání dočasnému znovuzavedení ochrany vnitřních hranic na základě článků 25 a 27 tohoto kodexu, pokud toto znovuzavedení, které vyplývá z postupného uplatňování období stanovených v článku 25 uvedeného kodexu, překročí maximální celkovou dobu šesti měsíců stanovenou v tomto čl. 25 odst. 4. 54) Na úvod je třeba poznamenat, že článek 25 Schengenského hraničního kodexu, který se s články 26 až 35 tohoto kodexu nachází v kapitole II hlavy III tohoto kodexu, která se týká dočasného znovuzavedení ochrany vnitřních hranic Unie, stanoví obecný rámec pro takové znovuzavedení v případě závažné hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost členského státu a stanoví mimo jiné maximální období, po která může být taková ochrany znovu zavedena. Zejména podle čl. 25 odst. 1 tohoto kodexu může členský stát výjimečně znovu zavést tuto ochranu po omezenou dobu nepřesahující 30 dní nebo po předvídatelnou dobu trvání této hrozby, pokud tato doba přesahuje 30 dní. V každém případě doba trvání dočasného znovuzavedení uvedené ochrany nesmí překročit míru, která je nezbytně nutná jako reakce na uvedenou hrozbu. Článek 25 odst. 3 uvedeného kodexu stanoví, že jestliže stejná hrozba přetrvává, může členský stát prodlužovat stejnou ochranu vždy nejvýše o 30 dní. Konečně, i když podle čl. 25 odst. 4 téhož kodexu celková doba znovuzavedení takové ochrany - včetně jakéhokoliv prodloužení podle tohoto čl. 25 odst. 3 - nemůže přesáhnout šest měsíců, posledně uvedené ustanovení upřesňuje, že v mimořádných situacích uvedených v článku 29 Schengenského hraničního kodexu může být tato celková doba prodloužena na dobu dvou let. 55) NW a Komise tvrdí, že znovuzavedení ochrany vnitřních hranic na základě článků 25 a 27 tohoto kodexu na období, které překračuje maximální dobu šesti měsíců stanovenou v čl. 25 odst. 4 uvedeného kodexu, má nutně za následek neslučitelnost této ochrany s unijním právem. Pouze závažná hrozba, která je ze své podstaty nová, může podle těchto účastníků řízení odůvodnit nové uplatnění tohoto článku 25, a v důsledku toho nové uplatnění období stanovených v tomto ustanovení pro ochranu vnitřních hranic. I když francouzská a švédská vláda tvrdí, že nová závažná hrozba pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost může vést k novému uplatnění těchto období, francouzská vláda je stejně jako rakouská a dánská vláda rovněž toho názoru, že nové posouzení předchozí hrozby by mělo také umožnit nové uplatnění relevantních ustanovení. Konečně německá vláda tvrdí, že členské státy by měly mít možnost odchýlit se od těchto období přímým použitím článku 72 SFEU. 56) V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je třeba při výkladu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí...4) 57) Pokud jde nejprve o znění čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu, je třeba poznamenat, že výraz ‚nepřesáhne šest měsíců' směřuje k vyloučení jakékoli možnosti překročení tohoto období. 58) Pokud jde dále o kontext, do kterého čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu spadá, a pokud jde zaprvé o ostatní ustanovení tohoto článku, je třeba poznamenat, že článek 25 tohoto kodexu jasně a přesně stanoví maximální období jak pro počáteční znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, tak pro jakékoli prodloužení této ochrany, včetně maximální celkové doby trvání takové ochrany. 59) Z bodu 1 odůvodnění nařízení č. 1051/2013, kterým bylo do nařízení č. 562/2006 vloženo pravidlo o maximální době šesti měsíců, následně převzaté v čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu, totiž vyplývá, že unijní normotvůrce chtěl stanovit podmínky a postupy pro dočasné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, aby se zajistila výjimečná povaha těchto opatření a dodržování zásady přiměřenosti. Tento bod 1 odůvodnění je převzat v bodě 22 odůvodnění Schengenského hraničního kodexu5). 60) Dále je třeba poznamenat, že čl. 25 odst. 3 Schengenského hraničního kodexu stanoví, že jestliže původní závažná hrozba trvá déle než po dobu 30 dní, která je stanovena v odstavci 1 tohoto článku, může dotyčný členský stát prodlužovat tuto ochranu ze stejných důvodů, jaké odůvodnily počáteční znovuzavedení, a to s ohledem na případná nová hlediska vždy nejvýše o 30 dní. 61) Z toho plyne, že z důvodu výslovného odkazu, který je v odstavci 4 článku 25 Schengenského hraničního kodexu učiněn na odstavec 3 tohoto článku, nesmí po sobě jdoucí prodloužení ochrany, o kterých bylo rozhodnuto na základě tohoto odstavce 3, přesáhnout celkovou dobu šesti měsíců. Stejně tak počáteční maximální doba trvání ochrany vnitřních hranic, pokud je určena s ohledem na předpokládanou dobu trvání závažné hrozby na základě odstavce 1 uvedeného článku, může zajisté přesáhnout 30 dní, avšak nemůže přesáhnout šest měsíců, jinak by použití přídavného jména ‚celková' v odstavci 4 téhož článku a odkaz, který je v něm učiněn na odstavec 3, postrádaly smysl. 62) V tomto ohledu je třeba upřesnit, že i když se členský stát může dovolávat ‚případných nových hledisek' uvedených v čl. 25 odst. 3 Schengenského hraničního kodexu k odůvodnění prodloužení ochrany vnitřních hranic vždy nejvýše o 30 dní, tato hlediska musí nicméně přímo souviset s hrozbou, která původně odůvodnila znovuzavedení ochrany, neboť podle samotného znění tohoto ustanovení musí být prodloužení ochrany uskutečněno ‚ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v odstavci 1' článku 25 Schengenského hraničního kodexu. 63) Zadruhé je třeba konstatovat, že článek 25 Schengenského hraničního kodexu v rozsahu, v němž stanoví možnost znovuzavedení ochrany vnitřních hranic Unie, představuje s ohledem na obecnou systematiku tohoto kodexu výjimku ze zásady stanovené v článku 22 uvedeného kodexu, podle kterého lze vnitřní hranice překročit v jakémkoliv místě, aniž se provádí hraniční kontrola osob bez ohledu na jejich státní příslušnost. Podle článku 1 téhož kodexu je totiž samotným předmětem tohoto kodexu stanovit neprovádění opatření na ochranu hranic ve vztahu k osobám překračujícím vnitřní hranice mezi členskými státy Unie. 64) Jak přitom Soudní dvůr rozhodl a jak je připomenuto v bodě 27 odůvodnění Schengenského hraničního kodexu6), výjimky z volného pohybu osob a odchylky od něj musí být vykládány restriktivně...7) 65) Právě v tomto kontextu body 21 až 23 odůvodnění Schengenského hraničního kodexu8) uvádějí, že v prostoru bez vnitřních hranic, kde se osoby mohou volně pohybovat a který je jedním z hlavních úspěchů Unie na základě čl. 3 odst. 2 SEU, by znovuzavedení ochrany vnitřních hranic mělo zůstat výjimkou a mělo by být uskutečněno jen jako krajní opatření. 66) Skutečnost, že ustanovení článku 25 Schengenského hraničního kodexu tedy musí být vykládána restriktivně, svědčí v neprospěch výkladu čl. 25 odst. 4 tohoto kodexu v tom smyslu, že trvání původně identifikované hrozby, byť posouzené ve vztahu k novým hlediskům nebo opětovnému posouzení nutnosti a přiměřenosti ochrany zavedené v reakci na tuto hrozbu s ohledem na čl. 25 odst. 1 in fine Schengenského hraničního kodexu, postačuje k odůvodnění znovuzavedení této ochrany nad rámec maximální doby šesti měsíců stanovené v tomto ustanovení. Takový výklad by totiž v praxi umožňoval znovuzavedení ochrany vnitřních hranic z důvodu stejné hrozby na neomezenou dobu, čímž by byla porušena samotná zásada absence ochrany vnitřních hranic, jak je zakotvena v čl. 3 odst. 2 SEU a připomenutá v čl. 67 odst. 2 SFEU. 67) Zatřetí, pokud jde o ostatní ustanovení kapitoly II hlavy III Schengenského hraničního kodexu, je třeba poznamenat, že typ posouzení, které musí být provedeno, a postup, který musí být dodržen za účelem dočasného znovuzavedení ochrany vnitřních hranic podle článku 25 tohoto kodexu, jsou podrobně uvedeny v článcích 26 až 28 tohoto kodexu. 68) Z článků 26 a 27 Schengenského hraničního kodexu mimo jiné vyplývá, že jak znovuzavedení ochrany vnitřních hranic podle článku 25 tohoto kodexu, tak každé prodloužení této ochrany musí být jednak nezbytné a přiměřené ve vztahu ke zjištěné hrozbě a jednak musí dodržovat podrobná kritéria a procesní pravidla výslovně stanovená v uvedeném kodexu, což nasvědčuje tomu, že pokud by k odůvodnění znovuzavedení ochrany vnitřních hranic podle tohoto článku 25 nad rámec doby šesti měsíců postačovalo pouhé přehodnocení nezbytnosti a přiměřenosti z hlediska těchto kritérií, unijní normotvůrce by to výslovně stanovil. 69) Tento výklad Schengenského hraničního kodexu je rovněž podpořen bodem 23 odůvodnění tohoto kodexu, který z důvodu skutečnosti, že volný pohyb osob je ovlivněn dočasným znovuzavedením ochrany vnitřních hranic, uvádí, že jakékoli rozhodnutí o takovém znovuzavedení by mělo být přijato v souladu s konkrétními objektivními kritérii, která jsou společně dohodnuta. Prodloužení ochrany vnitřních hranic znovu zavedené na základě článku 25 uvedeného kodexu nad rámec maximální doby výslovně stanovené v čl. 25 odst. 4 tohoto kodexu je totiž obtížně slučitelné se společným stanovením jasných a objektivních kritérií takového znovuzavedení. 70) Dále je třeba uvést, že výklad článku 25 Schengenského hraničního kodexu v tom smyslu, že v případě hrozby ve smyslu odstavce 1 tohoto článku by členský stát mohl přesáhnout celkovou dobu šesti měsíců stanovenou v odstavci 4 uvedeného článku pro ochranu vnitřních hranic, by zbavil smyslu rozlišení, které unijní normotvůrce činí mezi ochranou vnitřních hranic znovu zavedenou na základě téhož článku a ochranou znovu zavedenou v mimořádných situacích ohrožujících celkové fungování prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích uvedených v článku 29 tohoto kodexu, přičemž pro posledně uvedenou ochranu je výslovně stanovena delší maximální doba dvou let. Podle takového výkladu by totiž ochrana vnitřních hranic znovu zavedená podle článku 25 uvedeného kodexu mohla být prodloužena na neomezenou dobu, která by tedy mohla přesáhnout dva roky, ačkoli by zvláštní okolnosti a kritéria stanovené v článcích 29 a 30 téhož kodexu nebyly specifikovány, resp. splněny. Kromě toho čl. 25 odst. 4 poslední věta Schengenského hraničního kodexu brání takovému výkladu v rozsahu, v němž stanoví, že maximální doba znovuzavedení ochrany vnitřních hranic může být prodloužena na dobu dvou let na základě článku 29 tohoto kodexu, a nikoli na základě článku 25 uvedeného kodexu. 71) Znovuzavedení ochrany vnitřních hranic na základě článku 29 Schengenského hraničního kodexu na maximální dobu dvou let však dotyčnému členskému státu nebrání, aby v případě, že se bezprostředně po uplynutí těchto dvou let vyskytne nová závažná hrozba pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost, znovu zavedl ochranu na základě článku 25 tohoto kodexu na dobu maximálně šesti měsíců, pokud jsou splněny podmínky stanovené v posledně uvedeném ustanovení. Jak totiž vyplývá z čl. 29 odst. 5 Schengenského hraničního kodexu, článkem 29 tohoto kodexu nejsou dotčena opatření, která mohou členské státy přijmout v případě závažné hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v souladu s články 25, 27 a 28. 72) Konečně pokud jde o cíle sledované čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu a kodexem samotným, je třeba připomenout, že uvedený kodex spadá do obecnějšího rámce prostoru svobody, bezpečnosti a práva, ve kterém je v souladu s čl. 3 odst. 2 SEU a s čl. 67 odst. 2 SFEU zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se zejména ochrany vnějších hranic...9) Takový rámec má zajistit spravedlivou rovnováhu mezi volným pohybem osob a nutností zajistit veřejný pořádek a vnitřní bezpečnost na území, na kterém se tyto osoby pohybují. 73) V prvé řadě totiž článek 26 Schengenského hraničního kodexu vyžaduje, aby členský stát, který chce znovu zavést ochranu vnitřních hranic podle článku 25 tohoto kodexu, zohlednil v rámci svého posouzení přiměřenosti této ochrany ve vztahu ke zjištěné hrozbě zejména pravděpodobný dopad každé hrozby na jeho veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost a pravděpodobný dopad takové ochrany na volný pohyb osob v rámci prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích. 74) Dále bod 22 odůvodnění Schengenského hraničního kodexu zdůrazňuje, že vytvoření prostoru, v němž je zaručen volný pohyb osob bez kontroly na vnitřních hranicích, je jedním z hlavních úspěchů Unie a v tomto prostoru je nezbytné mít schopnost společně reagovat na situace vážně ovlivňující veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost, a to umožněním dočasného znovuzavedení ochrany vnitřních hranic v mimořádných situacích, aniž by byla ohrožena zásada volného pohybu osob. Tento bod 22 odůvodnění rovněž upřesňuje, že stanovení podmínek a postupů pro znovuzavedení ochrany vnitřních hranic má zajistit výjimečnou povahu této ochrany a dodržování zásady přiměřenosti, a zajistit tak, že trvání každého dočasného znovuzavedení takové ochrany je omezeno na nejmenší míru nutnou jako reakce na závažnou hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost. 75) Konečně z bodu 2 odůvodnění nařízení č. 1051/2013 plyne, že znovuzavedení ochrany vnitřních hranic by mělo být mimo jiné uskutečněno na striktně omezenou dobu a na základě konkrétních objektivních kritérií. Stejné úvahy jsou nyní uvedeny v bodě 23 odůvodnění Schengenského hraničního kodexu. 76) Cíl sledovaný pravidlem týkajícím se maximální doby šesti měsíců, která je stanovena v čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu, tak navazuje na tento obecný cíl, který spočívá v uvedení zásady volného pohybu do souladu se zájmem členských států na zajištění bezpečnosti jejich území. 77) I když je tedy pravda, že závažná hrozba pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost členského státu v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích není nutně časově omezená, jeví se, že unijní normotvůrce měl za to, že doba šesti měsíců je dostačující k tomu, aby dotyčný členský stát přijal - případně ve spolupráci s ostatními členskými státy - opatření umožňující čelit takové hrozbě a zachovat přitom po uplynutí tohoto období šesti měsíců zásadu volného pohybu. 78) S ohledem na úvahy uvedené v bodech 57 až 77 tohoto rozsudku je třeba mít za to, že maximální celková doba šesti měsíců stanovená v čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu pro znovuzavedení ochrany vnitřních hranic je imperativní, takže její překročení nutně vede k tomu, že každá ochrana vnitřních hranic znovu zavedená na základě článků 25 a 27 tohoto kodexu po uplynutí této doby je s tímto kodexem neslučitelná. 79) Z těchto úvah rovněž vyplývá, že takové období může být znovu uplatněno pouze v případě, že je dotyčný členský stát schopen prokázat existenci nové závažné hrozby pro jeho veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost. V tomto případě lze na nová období konkrétní délky stanovená v článku 25 Schengenského hraničního kodexu nahlížet tak, že počínají běžet, pokud tento členský stát dodrží všechna kritéria a procesní pravidla stanovená v článcích 26 až 28 tohoto kodexu. 80) Pokud jde o podmínky, za kterých je možné mít za to, že daná hrozba je nová ve srovnání s hrozbou, která předtím odůvodnila znovuzavedení ochrany vnitřních hranic na základě článku 25 Schengenského hraničního kodexu, je třeba poznamenat, že když dotyčný členský stát ostatním členským státům a Komisi oznamuje svůj úmysl znovu zavést ochranu vnitřních hranic Unie, čl. 27 odst. 1 tohoto kodexu odkazuje mimo jiné na ‚skutečnosti, jež vedou k potřebě znovuzavedení ochrany vnitřních hranic' a na ‚události, které představují závažnou hrozbu' pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost dotyčného členského státu. Stejně tak čl. 27 odst. 5 uvedeného kodexu odkazuje na ‚události vedoucí ke znovuzavedení ochrany hranic'. 81) Ve vztahu k těmto skutečnostem a událostem tedy musí být vždy posuzována otázka, zda po uplynutí maximální doby šesti měsíců uvedené v čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu hrozba, které je vystaven členský stát, zůstává stejná, nebo zda se jedná o novou hrozbu, která tomuto členskému státu umožňuje, aby bezprostředně po uplynutí této doby šesti měsíců pokračoval v provádění kontrol na vnitřních hranicích, a čelil tak této nové hrozbě. Za těchto podmínek je třeba konstatovat, že jak v podstatě tvrdí Komise, výskyt nové hrozby, která se liší od původně zjištěné hrozby, může s výhradou dodržení ostatních použitelných podmínek odůvodnit nové uplatnění období stanovených v článku 25 tohoto kodexu pro znovuzavedení ochrany vnitřních hranic. 82) Jak tvrdí Komise, v projednávaném případě se jeví, což však bude muset ověřit předkládající soud, že od 10. listopadu 2017, kdy poslední ze čtyř doporučení Rady přijatých na základě článku 29 Schengenského hraničního kodexu pozbylo platnosti, Rakouská republika neprokázala existenci nové hrozby na základě článku 25 tohoto kodexu, která by odůvodnila opětovný běh dob stanovených v tomto článku 25, a která by tak umožnila mít za to, že obě kontrolní opatření, kterým byl NW podroben dne 29. srpna 2019 a 16. listopadu 2019, byla provedena v rámci maximální celkové doby šesti měsíců stanovené v čl. 25 odst. 4 uvedeného kodexu. 83) Tyto úvahy nejsou zpochybněny argumentací uplatněnou německou vládou, podle níž se mohou členské státy v případě, že to mimořádné okolnosti odůvodňují, dovolávat článku 72 SFEU za účelem odchýlení se od ustanovení Schengenského hraničního kodexu, která stanoví celkové maximální doby trvání znovuzavedení dočasné ochrany vnitřních hranic. 84) Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že i když jedině členským státům přísluší vymezit jejich podstatné bezpečnostní zájmy a přijmout opatření způsobilá k zajištění jejich vnitřní a vnější bezpečnosti, nelze na základě pouhé skutečnosti, že takové vnitrostátní opatření, jako je rozhodnutí o ochraně vnitřních hranic, bylo přijato za účelem ochrany národní bezpečnosti, vyloučit uplatnění unijního práva a zprostit členské státy povinnosti jej nutně dodržovat...10) Totéž platí pro vnitrostátní opatření přijatá za účelem udržování veřejného pořádku členského státu. 85) Pokud jde konkrétně o článek 72 SFEU, je pravda, že toto ustanovení stanoví, že se hlava V Smlouvy o FEU nedotýká výkonu odpovědnosti členských států za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti. 86) Jak ovšem Soudní dvůr rozhodl, Smlouva o FEU stanoví výslovné odchylky použitelné v situacích, jež mohou mít vliv na veřejný pořádek nebo na veřejnou bezpečnost, pouze v článcích 36, 45, 52, 65, 72, 346 a 347, které se týkají výjimečných a jasně vymezených případů. Podle ustálené judikatury musí být odchylka stanovená v článku 72 SFEU vykládána striktně. Z toho plyne, že tento článek 72 nelze vykládat tak, že členským státům přiznává pravomoc odchýlit se od ustanovení unijního práva prostým odkazem na odpovědnost, kterou mají za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti...11) 87) Pokud jde o Schengenský hraniční kodex, z úvah uvedených v bodech 72 až 77 tohoto rozsudku vyplývá, že rozhodnutí stanovit celkovou maximální dobu šesti měsíců uvedenou v čl. 25 odst. 4 tohoto kodexu, která může být v mimořádných situacích uvedených v článku 29 uvedeného kodexu prodloužena nejvýše na dobu dvou let, je součástí komplexního rámce, který unijní normotvůrce při výkonu pravomocí, které jsou mu svěřeny čl. 3 odst. 2 a 6 SEU ve spojení s čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, jakož i čl. 4 odst. 2 písm. j) a čl. 77 odst. 2 písm. b) a e) SFEU, zavedl pro způsoby výkonu odpovědnosti členských států za účelem udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti. 88) Účelem tohoto rámce je tak právě zajistit spravedlivou rovnováhu - upravenou v čl. 3 odst. 2 SEU - mezi cílem Unie spočívajícím ve vytvoření prostoru bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob, a vhodnými opatřeními týkajícími se ochrany vnějších hranic, azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti. 89) S ohledem na zásadní význam volného pohybu osob mezi cíli Unie uvedenými v článku 3 SEU a na úvahy uvedené v bodech 58 až 77 tohoto rozsudku, které se týkají podrobného způsobu, jakým unijní normotvůrce stanovil možnost členských států zasahovat do této svobody dočasným znovuzavedením ochrany vnitřních hranic a který svědčí o vůli vyvážit různé dotčené zájmy, je třeba mít za to, že unijní normotvůrce při stanovení pravidla týkajícího se maximální celkové doby šesti měsíců uvedené v čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu náležitě zohlednil výkon odpovědnosti členských států v oblasti veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti. 90) Z toho plyne, že článek 72 SFEU neumožňuje, aby členský stát s cílem čelit závažné hrozbě pro jeho veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost znovu zavedl dočasnou ochranu vnitřních hranic na základě článků 25 a 27 Schengenského hraničního kodexu během období, které přesahuje maximální celkovou dobu šesti měsíců, která je výslovně stanovena v čl. 25 odst. 4 tohoto kodexu. 91) Kromě toho je třeba poznamenat, že čl. 27 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu stanoví, že pokud má Komise na základě informací obsažených v oznámení, které obdržela od členského státu, jenž chce znovu zavést ochranu vnitřních hranic, pochybnosti ohledně nezbytnosti nebo přiměřenosti plánovaného znovuzavedení, musí za tímto účelem vydat stanovisko. V projednávaných věcech, jak sama Komise výslovně uznala na jednání, však tento orgán nevydal takové stanovisko v návaznosti na oznámení, která obdržel od Rakouské republiky stran ochrany vnitřních hranic, která byla tímto členským státem znovu zavedena od 10. listopadu 2017, ačkoli má uvedený orgán za to, že od tohoto data byla tato ochrana neslučitelná s ustanoveními Schengenského hraničního kodexu, a v důsledku toho s unijním právem. 92) V tomto ohledu je třeba uvést, že k zajištění řádného fungování pravidel zavedených Schengenským hraničním kodexem je zásadní, aby v případě, že si členský stát přeje znovu zavést ochranu vnitřních hranic, Komise i členské státy vykonávaly pravomoci, které jim tento kodex svěřuje, zejména pokud jde o výměnu informací a stanoviska, konzultace a případně vzájemnou spolupráci konkrétně stanovené v článku 27 uvedeného kodexu. 93) Skutečnost, že v konkrétním případě Komise v návaznosti na oznámení uskutečněné členským státem podle čl. 27 odst. 1 Schengenského hraničního kodexu nevydá stanovisko, že oznámenou ochranu považuje za neslučitelnou s tímto kodexem, však nemá sama o sobě vliv na výklad ustanovení uvedeného kodexu Soudním dvorem. 94) S ohledem na výše uvedené je třeba na první otázku položenou ve věci C-368/20 a první otázku položenou ve věci C-369/20 odpovědět, že čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby členský stát dočasně znovu zavedl ochranu vnitřních hranic na základě článků 25 a 27 tohoto kodexu, pokud doba trvání tohoto znovuzavedení překračuje maximální celkovou dobu šesti měsíců stanovenou v tomto čl. 25 odst. 4 a neexistuje nová hrozba, která by odůvodnila nové uplatnění období stanovených v uvedeném článku 25." Ke druhé otázce ve věci C-368/20 a druhé otázce ve věci C-369/20 "95) S ohledem na odpověď na první otázky položené v projednávaných věcech není namístě odpovídat na druhou otázku položenou ve věci C-368/20 ani na druhou otázku položenou ve věci C-369/20." Ke třetí otázce ve věci C-369/20 "96) Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu položené ve věci C-369/20 je, zda čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu brání vnitrostátní právní úpravě, kterou členský stát ukládá osobě pod hrozbou sankce povinnost předložit cestovní pas nebo průkaz totožnosti při vstupu na území tohoto členského státu přes vnitřní hranici, pokud je znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, v rámci kterého je tato povinnost uložena, v rozporu s tímto ustanovením. 97) V tomto ohledu stačí připomenout, že jak Soudní dvůr rozhodl, mechanismus sankcí není slučitelný s ustanoveními Schengenského hraničního kodexu, pokud je uložen k zajištění splnění povinnosti podrobit se kontrole, která sama není s těmito ustanoveními v souladu...12) 98) Na třetí otázku položenou ve věci C-369/20 je proto třeba odpovědět, že čl. 25 odst. 4 Schengenského hraničního kodexu musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, kterou členský stát ukládá osobě pod hrozbou sankce povinnost předložit cestovní pas nebo průkaz totožnosti při vstupu na území tohoto členského státu přes vnitřní hranici, pokud je znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, v rámci kterého je tato povinnost uložena, v rozporu s tímto ustanovením."
Poučení
Skutkové a právní okolnosti Otázky vnitrostátního soudu Výrok rozsudku
Citovaná rozhodnutí (0)
Žádné citované rozsudky.
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.