C-435/25

Plný text

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA RIMVYDASE NORKUSE přednesené dne 9. července 2026(1) Věc C‑435/25 Verband Sozialer Wettbewerb eV proti GUT GEKAUFT Reformhäuser GmbH, za účasti: M. E. G. Gottlieb Diaderman-Haus GmbH & Co. KG, Korea Ginseng Vertriebs GmbH (KGV) [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo)] „ Řízení o předběžné otázce – Sbližování právních předpisů – Nařízení (ES) č. 1223/2009 – Kosmetické přípravky – Povinnosti distributorů – Rozsah – Zákaz zavádějících tvrzení – Nekalé obchodní praktiky – Směrnice 2005/29/ES – Oblast působnosti – Distributor kosmetického přípravku, který používá zavádějící reklamní tvrzení výrobce“ I.      Úvod 1.        Může být distributor kosmetického přípravku, který přejímá a dále šíří reklamní tvrzení poskytovaná výrobcem tohoto přípravku, aniž je mění, činěn odpovědným za jejich nesoulad s ustanoveními nařízení (ES) č. 1223/2009 o kosmetických přípravcích(2)?

2. Tuto otázku bude Soudní dvůr muset v projednávané věci zodpovědět a v souvislosti s ní vyložit jak ustanovení tohoto nařízení, tak jejich vztah k ustanovením směrnice 2005/29/ES(3) o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu. II.    Právní rámec A.      Unijní právo 1.      Nařízení č. 1223/2009 3.        Body 4, 11, 13 a 51 odůvodnění nařízení č. 1223/2009 uvádějí: „(4)      Toto nařízení komplexně harmonizuje pravidla [v Unii] s cílem dosáhnout vnitřního trhu s kosmetickými přípravky a současně zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví. [...] (11)      Za účelem stanovení jasné odpovědnosti by měla být pro každý kosmetický přípravek určena odpovědná osoba usazená [v Unii]. [...] (13)      Je nutné určit, za jakých podmínek má být distributor považován za odpovědnou osobu. [...] (51)      Spotřebitel by měl být chráněn před zavádějícími tvrzeními týkajícími se účinnosti a dalších vlastností kosmetických přípravků. Použije se zejména [směrnice 2005/29]. [...]“ 4.        Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Definice“, stanoví: „1.      Pro účely tohoto nařízení se rozumí: [...] d)      ‚výrobcem‘ fyzická nebo právnická osoba, která vyrábí kosmetický přípravek nebo která si dala kosmetický přípravek navrhnout nebo vyrobit a nabízí jej na trhu pod svým jménem nebo ochrannou známkou; e)      ‚distributorem‘ fyzická nebo právnická osoba v dodavatelském řetězci, která není výrobcem ani dovozcem a která kosmetický přípravek dodává na trh [Unie]; [...]“ 5.        Článek 4 uvedeného nařízení, nadepsaný „Odpovědná osoba“, stanoví: „[...]

3. Pro kosmetický přípravek vyráběný [v Unii], který se následně nevyváží a nedováží zpět do [Unie], je odpovědnou osobou výrobce usazený [v Unii]. [...]

6. Distributor je odpovědnou osobou v případě, že uvádí kosmetický přípravek na trh pod svým jménem nebo ochrannou známkou nebo že upraví přípravek na trh již uvedený tak, že to může ovlivnit jeho soulad s platnými požadavky. [...]“ 6.        Článek 5 téhož nařízení, nadepsaný „Povinnosti odpovědné osoby“, stanoví: „1.      Odpovědné osoby zajišťují soulad s [článkem] 20 [...] [...]“ 7.        Článek 6 nařízení č. 1223/2009, nadepsaný „Povinnosti distributorů“, stanoví: „1.      V rámci svých činností jednají distributoři při dodávání kosmetických přípravků na trh s náležitou péčí, pokud jde o platné požadavky.

2. Distributoři před dodáním kosmetického přípravku na trh ověří, –        zda se v označení nacházejí údaje stanovené v čl. 19 odst. 1 písm. a), e) a g) a odst. 3 a 4, –        zda jsou splněny jazykové požadavky stanovené v čl. 19 odst. 5, –        zda neuplynulo datum minimální trvanlivosti uvedené případně podle čl. 19 odst. 1.

3. Domnívají-li se distributoři nebo mají-li důvod se domnívat, že –        kosmetický přípravek není v souladu s požadavky stanovenými tímto nařízením, mohou jej dodávat na trh pouze po jeho uvedení do souladu s platnými požadavky; [...]

4. Distributoři zajistí, aby v době, kdy nesou za přípravek odpovědnost, skladovací a přepravní podmínky neohrožovaly jeho soulad s požadavky stanovenými tímto nařízením. [...]“ 8.        Článek 20 tohoto nařízení, nadepsaný „Tvrzení o přípravku“, stanoví: „1.      Při označování, dodávání na trh a propagaci kosmetických přípravků nesmějí být používány texty, názvy, ochranné známky, vyobrazení ani názorné nebo jiné znaky, které by přisuzovaly těmto přípravkům vlastnosti nebo funkce, jež nemají. [...]“ 2.      Směrnice 2005/29 9.        Body 7, 10 a 14 odůvodnění směrnice 2005/29 uvádějí: „(7)      Tato směrnice upravuje obchodní praktiky, které přímo ovlivňují rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci týkající se produktů. [...] [...] (10)      Je nutné zajistit soulad mezi touto směrnicí a stávajícím právem [Unie], zejména pokud se předpisy týkající se nekalých obchodních praktik vztahují na konkrétní odvětví. [...] Tato směrnice se proto použije, pouze pokud neexistují zvláštní právní předpisy [Unie] upravující konkrétní hlediska nekalých obchodních praktik, například požadavky na informovanost a pravidla upravující způsob předkládání informací spotřebiteli. Zajišťuje ochranu spotřebitelů tam, kde na úrovni [Unie] neexistují žádné zvláštní odvětvové právní předpisy, a zakazuje obchodníkům vytvářet klamnou představu o povaze produktů. [...] Směrnice následně doplňuje acquis communautaire platné pro obchodní praktiky poškozující ekonomické zájmy spotřebitelů. [...] (14)      Je žádoucí, aby klamavé obchodní praktiky zahrnovaly i takové praktiky, včetně klamavé reklamy, jež uvedením spotřebitele v omyl brání tomu, aby uskutečnil informovanou, a tedy účelnou volbu. [...] Touto směrnicí by neměly být dotčeny stávající právní předpisy [Unie], jež členským státům výslovně ponechávají výběr z několika možností úpravy ochrany spotřebitelů v oblasti obchodních praktik [...]“ 10.      Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: [...] d)      ‚obchodními praktikami vůči spotřebiteli‘ (dále také jen ‚obchodní praktiky‘) jednání, opomenutí, chování nebo prohlášení, obchodní komunikace včetně reklamy a uvedení na trh ze strany obchodníka přímo související s propagací, prodejem nebo dodáním produktu spotřebiteli; [...]“ 11.      Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví: „1.      Tato směrnice se vztahuje na nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům, jak je stanoveno v článku 5, před obchodní transakcí týkající se produktu, v jejím průběhu a po ní. [...]

4. V případě rozporu mezi ustanoveními této směrnice a jinými pravidly [Unie], která upravují určité aspekty nekalých obchodních praktik, jsou tato jiná pravidla [Unie] pro tyto určité aspekty rozhodná a použijí se. [...]“ 12.      Článek 5 téže směrnice, nadepsaný „Zákaz nekalých obchodních praktik“, stanoví: „1.      Nekalé obchodní praktiky jsou zakázány. [...]

4. Obchodní praktiky jsou nekalé zejména tehdy, jsou-li a)      klamavé ve smyslu článků 6 a 7 [...]“ 13.      Článek 6 směrnice 2005/29, nadepsaný „Klamavá jednání“, stanoví: „1.      Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, což v obou případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil: [...] b)      hlavní znaky produktu, jako je jeho dostupnost, výhody, rizika, provedení, složení, příslušenství, poprodejní služby zákazníkům a vyřizování reklamací a stížností, výrobní postup a datum výroby nebo dodání, způsob dodání, způsobilost k účelu použití, možnosti použití, množství, specifikace, zeměpisný nebo obchodní původ, očekávané výsledky jeho použití nebo výsledky a podstatné části zkoušek nebo kontrol provedených na produktu; [...]“ B.      Německé právo 14.      Podle § 3 odst. 1 Gesetz gegen den unlauteren Wettbewerb (zákon proti nekalé soutěži) ze dne 3. července 2004 ve znění vyhlášeném dne 3. března 2010 (BGBl. 2010 I, s. 254) naposledy změněném zákonem ze dne 6. května 2024 (BGBl. 2024 I, č. 149) (dále jen „UWG“), který stanoví „zákaz nekalých obchodních praktik“, jsou nekalé obchodní praktiky nepřípustné.

15. Podle § 3a UWG, nadepsaného „Porušení práva“, se nekalého jednání dopustí ten, kdo jedná v rozporu s právním předpisem, který je určen rovněž ke stanovení pravidel chování na trhu v zájmu jeho účastníků, jestliže porušení právního předpisu může citelně narušit zájmy spotřebitelů, jiných účastníků trhu nebo soutěžitelů.

16. Podle § 3 odst. 1 a § 5 odst. 1 a 2 bodu 1 UWG, které provádějí čl. 5 odst. 1, čl. 5 odst. 4 písm. a) a čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/29, představuje reklama distributora, která obsahuje klamavé údaje o výhodách produktu, zakázanou nekalou obchodní praktiku distributora, a to i když reklamu převzal od výrobce.

17. Podle § 8 odst. 1 první věty druhé hypotézy UWG může být proti každému, kdo se dopustí nepřípustné obchodní praktiky ve smyslu § 3 tohoto zákona, podána žaloba na zdržení se jednání, existuje-li riziko opakování.

III. Spor v původním řízení, předběžné otázky a řízení před Soudním dvorem

18.      GUT GEKAUFT Reformhäuser GmbH (dále jen „GUT GEKAUFT“) provozuje obchod specializovaný na prodej dietetických a přírodních přípravků.

19. Ve svém reklamním letáku z listopadu 2020 propagovala tato společnost krém na obličej a uváděla určité prospěšné účinky extraktu z ženšenu obsaženého v tomto přípravku.

20. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že toto reklamní tvrzení, které je uvedeno rovněž na obalu dotčeného přípravku, poskytl společnosti GUT GEKAUFT výrobce tohoto kosmetického přípravku a že tentýž výrobce také schválil reklamní inzerci před jejím zveřejněním.

21. Vzhledem k tomu, že účinnost extraktu z ženšenu při zevním použití není vědecky prokázána, má Verband Sozialer Wettbewerb eV (dále jen „VSW“) za to, že dotčená reklamní inzerce porušuje čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009, a je proto nekalá.

22. Po neúspěšné výzvě k ukončení protiprávního jednání ze dne 17. listopadu 2020 podal VSW proti společnosti GUT GEKAUFT k Landgericht Düsseldorf (Zemský soud v Düsseldorfu, Německo) žalobu na zdržení se jednání, zejména s cílem zakázat jí takovou reklamu, a uvedený soud této žalobě vyhověl.

23. Oberlandesgericht Düsseldorf (Vrchní zemský soud v Düsseldorfu, Německo), k němuž bylo podáno odvolání, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu VSW zamítl s odůvodněním, že společnost GUT GEKAUFT není odpovědná za porušení čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009. Společnost GUT GEKAUFT podle posledně uvedeného soudu nebyla povinna dbát na dodržení požadavků tohoto ustanovení, neboť bez úprav převzala reklamní tvrzení výrobce, který byl odpovědnou osobou ve smyslu tohoto nařízení, a použila je pro svou vlastní reklamu.

24. Opravným prostředkem Revision podaným k Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo), předkládajícímu soudu, se VSW domáhá opětovného potvrzení rozsudku vydaného v prvním stupni.

25. Předkládající soud vychází z předpokladu, že propagace dotčeného přípravku s napadeným tvrzením porušuje čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009.

26. Na prvním místě si klade otázku, zda má společnost GUT GEKAUFT podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1223/2009 jako distributor dotčených přípravků odpovídat za takové porušení čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, jestliže tato společnost ve svém reklamním letáku určeném k uvádění krému na obličej na trh použila klamavé reklamní sdělení, které jí poskytl výrobce, aniž je ověřila.

27. V tomto ohledu se předkládající soud táže, zda povinnosti distributora vyplývající z čl. 6 odst. 1 a odst. 3 prvního pododstavce uvedeného nařízení zahrnují rovněž povinnosti týkající se propagace přípravků, které vyplývají z čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, a zda takový distributor musí odpovídat za reklamní sdělení, které není v souladu s tímto posledně uvedeným ustanovením, což by znamenalo, že je povinen kontrolovat reklamní sdělení převzaté beze změny od výrobce a ověřovat, že přípravek uváděný na trh skutečně má propagované funkce.

28. Na druhém místě se předkládající soud táže, zda v případě, že distributor podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1223/2009 neodpovídá za propagaci kosmetického přípravku, která porušuje čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, musí být tento distributor i přesto činěn odpovědným za takovou klamavou propagaci podle pravidel použitelných v oblasti nekalých obchodních praktik vyplývajících ze směrnice 2005/29.

29. V tomto ohledu má předkládající soud za to, že harmonizační ustanovení uvedeného nařízení upravují odpovědnost distributora kosmetického přípravku vyčerpávajícím způsobem. Ustanovení čl. 4 odst. 6 a článku 6 tohoto nařízení jakožto lex specialis proto nemohou být v souladu s kolizní normou stanovenou v čl. 3 odst. 4 směrnice 2005/29 neutralizována uplatněním obecných zásad práva hospodářské soutěže, které by s nimi případně byly v rozporu, pokud jde o nekalou obchodní praktiku distributora.

30. Podle předkládajícího soudu by tomu mohlo být jinak, pokud by odpovědnost distributora kosmetického přípravku nebyla nařízením č. 1223/2009 upravena vyčerpávajícím způsobem, zejména pokud by toto nařízení nepokrývalo případ, kdy distributor v propagaci pouze beze změny přejímá sdělení výrobce.

31. Úspěch opravného prostředku Revision tak závisí na výkladu čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 prvního pododstavce nařízení č. 1223/2009, jakož i čl. 3 odst. 4 směrnice 2005/29.

32. Za těchto podmínek se Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1)      Má distributor, který není odpovědnou osobou ve smyslu čl. 4 odst. 6 [nařízení č. 1223/2009], podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 prvního pododstavce tohoto nařízení důvod se domnívat, že reklama výrobce není v souladu s požadavky stanovenými v čl. 20 odst. 1 uvedeného nařízení, pokud pro své obchodní účely používá reklamu, kterou mu poskytl výrobce, aniž ověří, zda jsou náležitě prokázány propagované funkce kosmetického přípravku? Nebo má distributor ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 prvního pododstavce [nařízení č. 1223/2009] důvod se domnívat, že reklama výrobce, kterou používá, není v souladu s požadavky stanovenými v čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení a musí ověřit, zda jsou propagované funkce kosmetického přípravku náležitě prokázány, pouze za určitých – pokud ano, za jakých – podmínek? 2)      Brání ustanovení uvedená v čl. 4 odst. 6 a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 prvním pododstavci [nařízení č. 1223/2009] podle čl. 3 odst. 4 směrnice [2005/29] tomu, aby byla reklama distributora využívající zavádějící prohlášení o funkcích kosmetického přípravku převzaté od výrobce považována za nekalou obchodní praktiku ve smyslu čl. 5 odst. 1 a odst. 4 písm. a) a čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice [2005/29]?“ 33.      Vyjádření předložily společnost GUT GEKAUFT, řecká vláda a Evropská komise.

34. Tyto zúčastněné strany byly vyslechnuty na jednání, které se konalo dne 29. dubna 2026. IV.    Analýza A.      K první předběžné otázce 35.      Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 1 a  odst. 3 první pododstavec a čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009 vykládány v tom smyslu, že distributor, který dodává kosmetický přípravek na trh pod jménem nebo ochrannou známkou výrobce, aniž jej upraví, je povinen ověřit, že tento přípravek má funkce, které jsou mu přisuzovány v reklamních tvrzeních uvedených v reklamních letácích tohoto distributora, jestliže tato tvrzení byla tomuto distributorovi poskytnuta výrobcem přípravku, jsou uvedena rovněž na obalu přípravku a distributor je beze změny přejímá.

36. Článek 6 odst. 1 a odst. 3 první pododstavec nařízení č. 1223/2009 stanoví řadu povinností distributorů kosmetických přípravků. Kromě toho čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení mimo jiné stanoví, že při propagaci kosmetických přípravků nesmějí být používány texty, názvy, ochranné známky, vyobrazení ani názorné či jiné znaky, které by přisuzovaly těmto přípravkům vlastnosti nebo funkce, jež nemají. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že právě tak tomu je v případě propagace dotčené v původním řízení.

37. Vyvstává tedy otázka, vůči komu se tento zákaz uplatní, a konkrétněji, zda distributor má povinnost zaručit dodržení tohoto ustanovení, pokud pouze beze změny přejímá reklamní tvrzení výrobce.

1. Určení osoby odpovědné za soulad s čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009 38.      Cílem nařízení č. 1223/2009 je podle jeho článku 1 „stanov[it] pravidla, jež musí splňovat veškeré kosmetické přípravky dodávané na trh, s cílem zajistit fungování vnitřního trhu a vysokou úroveň ochrany lidského zdraví“.

39. Za tímto účelem nařízení č. 1223/2009 stanoví, že ke každému kosmetickému přípravku musí být určena odpovědná osoba a že právě tato odpovědná osoba zaručuje u každého kosmetického přípravku uvedeného na trh soulad s příslušnými povinnostmi stanovenými tímto nařízením(4). Z článku 5 uvedeného nařízení kromě toho jednoznačně vyplývá, že odpovědné osoby zajišťují soulad s článkem 20 tohoto nařízení.

40. Článek 4 odst. 3 nařízení č. 1223/2009 přitom určuje jako odpovědnou osobu za kosmetický přípravek vyrobený v Unii, který se následně nevyváží a nedováží zpět, výrobce usazeného v Unii. Distributor je naproti tomu považován za odpovědnou osobu pouze v případě, že uvádí kosmetický přípravek na trh pod svým jménem nebo ochrannou známkou nebo že upraví přípravek na trh již uvedený tak, že to může ovlivnit jeho soulad s platnými požadavky(5). Jak uvádí předkládající soud, o takový případ ve věci v původním řízení nejde.

41. V takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, kdy distributor od výrobce beze změny přejímá reklamní tvrzení týkající se přípravku uváděného na trh, je tedy za odpovědnou osobu, na kterou se vztahuje zákaz přisuzovat v reklamě kosmetickým přípravkům vlastnosti, které nemají, třeba považovat právě výrobce, a nikoli distributora.

2. Rozsah povinností distributora 42.      Vyvstává však otázka, zda je tím vyloučeno, aby se zákaz přisuzovat v reklamě kosmetickým přípravkům vlastnosti, které nemají, vztahoval rovněž na distributora. Ten sice není odpovědnou osobou, avšak dodává kosmetický přípravek na trh pod jménem nebo ochrannou známkou výrobce, a aniž jej upraví, přejímá reklamní tvrzení výrobce, a má být tedy povinen ověřit jejich pravdivost.

43. Jak totiž uvádějí zúčastněné strany ve svých písemných vyjádřeních, článek 6 nařízení č. 1223/2009 stanoví řadu povinností pro distributory, takže je třeba určit, zda mezi ně patří i povinnost dbát na dodržování čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení.

44. Za účelem odpovědi na tuto otázku v souladu s ustálenou judikaturou vyložím tato ustanovení s přihlédnutím jak k jejich znění, tak ke kontextu, do něhož spadají, jakož i cílům, které sleduje akt, jehož jsou součástí(6). a)      Doslovný výklad 45.      Především uvádím, že čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1223/2009 ukládá distributorům, aby v rámci svých činností při dodávání kosmetického přípravku na trh jednali „s náležitou péčí, pokud jde o platné požadavky“. Článek 6 odst. 3 tohoto nařízení kromě toho stanoví, že pokud se distributoři domnívají nebo mají-li důvod se domnívat, že kosmetický přípravek není v souladu s požadavky stanovenými tímto nařízením, mohou jej dodávat na trh pouze po jeho uvedení do souladu s platnými požadavky.

46. Tato dvě ustanovení se vztahují na šíření reklamy týkající se kosmetického přípravku distributorem. Reklama na kosmetický přípravek, který distributor dodává na trh, by totiž měla být považována za činnost spadající do rámce jeho činností, jelikož představuje běžnou činnost distributora. Požadavky vztahující se k čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009 jsou ostatně nepochybně součástí „platných požadavků“, na něž odkazují ustanovení týkající se povinností distributorů.

47. Jak tvrdí Komise, znění článku 6 nařízení č. 1223/2009 distributorům však nijak neukládá obecnou povinnost ověřovat, zda reklamní tvrzení výrobce přisuzují dotčenému přípravku vlastnosti, které skutečně má.

48. Článek 6 odst. 3 nařízení č. 1223/2009 naopak tuto povinnost výslovně omezuje na situace, kdy se distributoři domnívají nebo mají důvod se domnívat, že přípravek není v souladu s požadavky stanovenými tímto nařízením. Jak zdůraznil generální advokát D. Spielmann ve stanovisku ve věci Dürr Dental(7) v obdobné situaci(8), a jak následně rozhodl Soudní dvůr(9), ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že distributor je povinen zajistit soulad s čl. 20 odst. 1 uvedeného nařízení, a tedy ověřit reklamní tvrzení výrobce, která přejímá za svá, pouze tehdy, je-li si vědom problému ohledně shody výrobku s tímto článkem(10).

49. Stejně tak čl. 6 odst. 2 nařízení č. 1223/2009 stanoví povinnost distributorů provést určitá ověření před dodáním kosmetického přípravku na trh. Tato ověření jsou přitom taxativně vyjmenována a týkají se konkrétních vlastností přípravku (označení, jazykové požadavky a datum trvanlivosti přípravku). Jedná se tedy o technické údaje, které lze snadno ověřit. Nijak se netýkají správnosti reklamních tvrzení výrobce, jejichž ověření by od distributora vyžadovalo určitou míru šetření a odborných znalostí, jimiž nutně nemusí disponovat(11).

50. Distributor by tedy měl být povinen tato tvrzení ověřit za účelem zajištění souladu přípravku uváděného na trh s požadavky čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009 pouze tehdy, existují-li konkrétní okolnosti, které jej mohou vést k domněnce nebo k důvodu se domnívat, že reklamní tvrzení je nesprávné.

51. Takový výklad je podle mého názoru podpořen kontextuálním a teleologickým výkladem těchto ustanovení. b)      Kontextuální výklad 52.      Jak uvedl generální advokát D. Spielmann ve stanovisku ve věci Dürr Dental (C-10/24, EU:C:2025:697), pro určení rozsahu povinností distributorů je relevantní odkázat na „Modrou příručku“ k provádění pravidel EU pro výrobky 2022(12). Ačkoli tento nástroj není právně závazný, poskytuje užitečné informace pro výklad relevantních ustanovení unijního práva(13), a představuje tak vysvětlující pokyny.

53. Modrá příručka v tomto kontextu uvádí, že pojem „řádná péče“ se vztahuje na „úroveň úsudku, péče, obezřetnosti, rozhodnosti a na činnost, kterou lze za daných okolností od dotyčné osoby očekávat“(14). Rozsah povinnosti náležité péče distributora, jak je stanovena v čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1223/2009, se tedy, jak tvrdí Komise, posuzuje podle toho, co lze od distributora za daných okolností rozumně očekávat.

54. Stejně jako generální advokát D. Spielmann ve svém stanovisku k věci Dürr Dental mám za to, že povinnost náležité péče stanovená v čl. 6 odst. 1 nařízení č. 1223/2009, vykládaná ve světle čl. 6 odst. 3 tohoto nařízení, ukládá distributorům určitou ostražitost před uvedením kosmetického přípravku na trh.

55. Jinými slovy, povinnost, kterou mají distributoři, má jinou povahu než povinnost odpovědné osoby. Distributoři nejsou povinni aktivně zjišťovat, zda je kosmetický přípravek v souladu s požadavky nařízení č. 1223/2009, a tedy ani zda je reklamní tvrzení v souladu s čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení. Nemohou však přehlížet případný nesoulad určitých reklamních tvrzení s tímto ustanovením, když je konkrétní okolnosti daného případu vedou k domněnce nebo jim dávají důvod se domnívat, že tato tvrzení jsou nepřesná.

56. Takový výklad je podle mého názoru v souladu s jasným rozdělením odpovědnosti stanoveným nařízením č. 1223/2009. Je tedy vždy na odpovědné osobě, aby zajistila soulad přípravků s požadavky tohoto nařízení, a tedy zaručila, že reklamní tvrzení nejsou v rozporu s jeho čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení. Taková odpovědnost neleží na distributorovi, který musí pouze prokázat ostražitost při uvádění kosmetického přípravku na trh tím, že se zdrží dodání takových kosmetických přípravků, u nichž se podle okolností daného případu domnívá nebo má důvod se domnívat, že nevyhovují příslušným požadavkům. c)      Teleologický výklad 57.      Cíle sledované nařízením č. 1223/2009 podle mého názoru potvrzují výklad čl. 6 odst. 1 a 3 tohoto nařízení, podle něhož by distributor měl být povinen ověřovat reklamní tvrzení za účelem zajištění souladu přípravku uváděného na trh s požadavky čl. 20 odst. 1 uvedeného nařízení pouze tehdy, existují-li konkrétní okolnosti, které jej mohou vést k domněnce nebo mu dávají důvod se domnívat, že tato reklamní tvrzení jsou nepřesná.

58. Článek 1 nařízení č. 1223/2009 stanoví dva cíle tohoto nařízení: zajistit fungování vnitřního trhu a současně zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví.

59. Jasné rozdělení odpovědnosti mezi jednotlivé subjekty, a tedy mezi výrobce a distributory, je podle mého názoru způsobilé naplnit nejen cíl ochrany lidského zdraví, ale i cíl řádného fungování vnitřního trhu. Jak totiž tvrdí GUT GEKAUFT a Komise, bylo by nelogické systematicky činit distributory odpovědnými za soulad reklamních tvrzení s požadavky nařízení č. 1223/2009 souběžně s výrobci.

60. Výrobci jsou totiž nejlépe schopni zajistit soulad kosmetických přípravků vzhledem ke své znalosti těchto přípravků, a tedy zaručit, že reklamní tvrzení, která předávají distributorům, odpovídají vlastnostem přípravku tak, aby spotřebitele přesně informovala o jeho účincích.

61. Dále by úsilí, které by vyžadovala systematická povinnost ověřovat soulad reklamních tvrzení převzatých od výrobců, bylo nepřiměřené jak pro malé distributory, kteří nedisponují potřebnými prostředky, tak pro velké distributory, kteří uvádějí na trh značné množství přípravků. Kromě toho by to vedlo k tomu, že by totéž ověření probíhalo paralelně nesčetněkrát, přestože je výrobce již provedl.

62. Ačkoli cíl ochrany lidského zdraví vyžaduje, aby za dodržování čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009 byli systematicky odpovědni pouze výrobci, současně nicméně vyžaduje, aby distributoři, kteří přejímají reklamní tvrzení výrobce, mohli v menším rozsahu a podle konkrétních okolností odpovídat za soulad těchto tvrzení s požadavky tohoto nařízení. Podle mého názoru by bylo v rozporu s tímto cílem, kdyby distributor mohl dodávat kosmetický přípravek na trh s převzetím klamavých reklamních tvrzení výrobce, přestože se z důvodu konkrétních okolností domníval nebo měl důvod se domnívat, že tato tvrzení nejsou v souladu s uvedeným ustanovením.

63. Za těchto podmínek mám za to, že čl. 6 odst. 1 a 3 nařízení č. 1223/2009 vykládaný ve spojení s čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení je třeba vykládat v tom smyslu, že distributor, který dodává kosmetický přípravek na trh pod jménem nebo ochrannou známkou výrobce, aniž jej upraví, je povinen ověřit, že tento přípravek má funkce, které jsou mu přisuzovány v reklamních tvrzeních uvedených v reklamních letácích tohoto distributora, jestliže tato tvrzení byla tomuto distributorovi poskytnuta výrobcem přípravku, jsou uvedena rovněž na obalu přípravku a distributor je přejímá beze změny, pokud se z důvodu konkrétních okolností domnívá nebo má důvod se domnívat, že tato tvrzení nejsou v souladu s požadavky tohoto nařízení.

64. Za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu je třeba ještě upřesnit, jaké okolnosti by měly být považovány za okolnosti, jež mohou vést distributora k domněnce nebo k důvodu se domnívat, že reklamní tvrzení poskytnutá výrobcem nejsou v souladu s požadavky, a tedy za okolnosti, které mohou vést ke vzniku povinnosti distributora provést příslušná ověření.

3. Vznik povinnosti distributora provést ověření 65.      Podle čl. 6 odst. 1 a 3 nařízení č. 1223/2009 je distributor povinen ověřit pravdivost reklamních tvrzení pouze tehdy, pokud se domnívá nebo má důvod se domnívat, že tato tvrzení nejsou v souladu s ustanoveními čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení. Jak jsem zdůraznil v bodě 49 tohoto stanoviska v návaznosti na generálního advokáta D. Spielmanna, předpokladem je, že si distributor je vědom problému z hlediska souladu dotčené reklamy s požadavky ustanovení čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení.

66. Znění ani kontext čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1223/2009 neupřesňují, jaká míra povědomí se od distributora očekává, aby mohla zakládat jeho povinnost ověřit soulad reklamních tvrzení, která přejímá od výrobce. Ze znění totiž vyplývá pouze to, že se distributor musí „[domnívat nebo mít důvod se domnívat]“, že tato tvrzení nejsou v souladu s požadavky, aby byl povinen toto ověření provést.

67. Je pravda, že tyto výrazy odkazují především na subjektivní prvek na straně distributora. Odkaz na nutnost, aby se distributor „[domníval nebo měl důvod se domnívat]“, že reklamní tvrzení nejsou – jako v projednávané věci – v souladu s požadavky nařízení č. 1223/2009, však podle mého názoru především umožňuje, aby byl distributor povinen provést jejich ověření nejen, má-li skutečnou vědomost o nesouladu (pokud se „domnívá“), ale i pokud je zjevné, že by jej přiměřeně pozorný distributor nemohl přehlédnout („má důvod“ se tak domnívat).

68. Podle mého názoru je totiž zřejmé, že povědomí distributora o nesouladu s požadavky nařízení č. 1223/2009, jež je svou podstatou subjektivní, vždy vyplývá ze souhrnu objektivních okolností. Povinnost distributora provést ověření je tedy podle mého názoru podmíněna existencí konkrétních indicií, které mohou distributora vést k domněnce nebo mu dávat důvod se domnívat, že reklamní tvrzení předaná výrobcem jsou nepřesná.

69. V tomto ohledu poskytuje modrá příručka opět určité vodítko. Pokud jde o povinnost náležité péče distributora, uvádí, že distributoři „by [měli] být schopni určit výrobky, jež jednoznačně nejsou v souladu“(15). I když distributorovi nepřísluší aktivně zjišťovat, zda jsou reklamní tvrzení předaná výrobcem v souladu s čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009, mám za to, že by nicméně měl být povinen tato ověření provést, pokud se jeví jako zjevné, že tomu tak nemusí být(16).

70. Fantazijní nebo nepochybně nevěrohodná tvrzení o vlastnostech kosmetického přípravku by tedy podle mého názoru měla vést distributora k ověření, zda tvrzení, která přejímá od výrobce, splňují požadavky čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009.

71. Dále mám za to, že by distributor měl být povinen ověřit pravdivost reklamních tvrzení, která přejímá od výrobce, pokud je konfrontován se zjevnými poznatky prokazujícími, že dotčený přípravek nemá tvrzené vlastnosti. Tak by tomu mělo být zejména v případě, kdy mu významný počet spotřebitelů po použití daného kosmetického přípravku oznámí, že propagovaný účinek nenastal.

72. Konečně vyvstává otázka, zda v takové situaci, jako je situace dotčená v původním řízení, představuje výzva distributorovi, aby se zdržel šíření klamavých reklamních tvrzení, okolnost, která jej může vést k domněnce nebo mu dávat důvod se domnívat, že tato tvrzení jsou nepřesná.

73. Podle mého názoru by tomu tak mělo být za podmínky, že výzva ke zdržení se jednání uvádí důvody, pro které by reklamní tvrzení převzatá distributorem měla být považována za v rozporu s čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009(17), a že tyto důvody se navíc na první pohled nejeví jako zcela nepodložené. V takové situaci je totiž distributor upozorněn na možný nesoulad reklamních tvrzení s požadavky tohoto nařízení, který nemůže důvodně opominout, jelikož výzva ke zdržení se jednání vyvolává u distributora, jenž je vázán povinností náležité péče, pochybnost o jejich souladu.

74. V každém případě bude na předkládajícím soudu, aby s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem projednávané věci určil, zda měl distributor k dispozici poznatky, které jej mohly vést k domněnce nebo mu dávaly důvod se domnívat, že reklamní tvrzení, která beze změny přejímá od výrobce, nejsou v souladu s ustanoveními nařízení č. 1223/2009. B.      Ke druhé předběžné otázce 75.      Podstatou druhé předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 4 směrnice 2005/29 vykládán v tom smyslu, že čl. 6 odst. 1 a odst. 3 první pododstavec nařízení č. 1223/2009 brání tomu, aby reklama na kosmetický přípravek šířená distributorem a převzatá beze změny od výrobce, která obsahuje klamavá tvrzení o vlastnostech složky tohoto přípravku, byla považována za nekalou obchodní praktiku ve smyslu čl. 5 odst. 1 a 4 písm. a) a čl. 6 odst. 1 písm. b) této směrnice.

76. Jinými slovy, předkládající soud se v podstatě táže, zda čl. 4 odst. 6 a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 první pododstavec nařízení č. 1223/2009, které upravují povinnosti distributorů kosmetických přípravků, jakožto lex specialis vylučují, aby se na tyto distributory použila ustanovení směrnice 2005/29 týkající se zákazu klamavých obchodních praktik.

77. Cílem směrnice 2005/29 je stanovit jednotná pravidla týkající se nekalých obchodních praktik vůči spotřebitelům s cílem přispět k řádnému fungování vnitřního trhu a dosáhnout vysoké úrovně ochrany spotřebitele(18).

78. Tato směrnice tak zavádí jednotný obecný zákaz těch nekalých obchodních praktik, které narušují ekonomické chování spotřebitelů(19). Vyznačuje se širokou oblastí působnosti, přičemž pojem „obchodní praktiky“ je definován pomocí obzvláště široké formulace, jelikož předmětné praktiky musí být obchodní povahy, to znamená, že musí vycházet ze strany obchodníka, a dále musí přímo souviset s propagací, prodejem nebo dodáním jejich produktů spotřebiteli(20).

79. Za těchto podmínek představuje skutečnost, že se distributor v reklamním letáku chlubí určitými vlastnostmi kosmetického přípravku, nepochybně obchodní praktiku ve smyslu směrnice 2005/29. Z toho dále vyplývá, že tato směrnice stanoví distributorům povinnost nedopouštět se klamavé obchodní praktiky, aniž by byla vázána na podmínku, že se distributoři musí „domnívat“ nebo „mít důvod se domnívat“, že šířená reklamní tvrzení jsou klamavá, obdobně jako je tomu podle čl. 6 odst. 1 a 3 nařízení č. 1223/2009.

80. Jinými slovy, skutečnost, že distributor přejímá od výrobce reklamní tvrzení beze změny, by v případě, že tato tvrzení přisuzují přípravkům vlastnosti, které nemají, mohla spadat pod zákaz klamavých obchodních praktik stanovený v čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/29, i když nejsou splněny podmínky stanovené v čl. 6 odst. 1 a 3 nařízení č. 1223/2009.

81. Je tedy třeba určit, zda tato ustanovení směrnice 2005/29 a nařízení č. 1223/2009 mohou být použita souběžně.

82. V tomto ohledu čl. 3 odst. 3 směrnice 2005/29 stanoví, že touto směrnicí nejsou dotčena pravidla Unie ani vnitrostátní pravidla týkající se zdravotní nezávadnosti a bezpečnosti produktů, zatímco čl. 3 odst. 4 této směrnice obsahuje „vylučovací doložku“(21), podle níž „[v] případě rozporu mezi ustanoveními této směrnice a jinými pravidly [Unie], která upravují určité aspekty nekalých obchodních praktik, jsou tato jiná pravidla [Unie] pro tyto určité aspekty rozhodná a použijí se“(22). Jak Soudní dvůr rozhodl v obdobném kontextu, tyto zvláštní aspekty by tedy spadaly výlučně pod ustanovení tohoto nařízení v případě splnění dvou podmínek, a to zaprvé že nařízení č. 1223/2009 upraví zvláštní aspekty nekalých obchodních praktik a zadruhé mezi tímto nařízením a ustanoveními uvedené směrnice bude existovat rozpor(23).

83. Podle mého názoru a jak tvrdí Komise, nejenže se nařízení č. 1223/2009 netýká pouze nezávadnosti a bezpečnosti přípravku, ale jeho ustanovení upravující povinnosti distributorů rovněž představují pravidla, jimiž se řídí zvláštní aspekty nekalých obchodních praktik. Konkrétně čl. 6 odst. 1 a 3, jakož i čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení stanoví rozsah povinností, které distributoři mají v oblasti propagace kosmetických přípravků, a tato ustanovení proto musí být v této souvislosti považována za zvláštní pravidlo ve vztahu k obecným pravidlům týkajícím se klamavých obchodních praktik obsaženým ve směrnici 2005/29.

84. Zbývá tedy určit, zda mezi těmito ustanoveními existuje podle čl. 3 odst. 4 směrnice 2005/29 rozpor, takže by nařízení č. 1223/2009 mělo mít přednost.

85. Podle judikatury Soudního dvora lze existenci rozporu ve smyslu čl. 3 odst. 4 směrnice 2005/29 předpokládat pouze tehdy, existuje-li mezi dotčenými ustanoveními vztah jdoucí nad rámec pouhé nestejnosti či rozdílnosti, což znamená, že jde o neshodu, kterou nelze překonat prostřednictvím kombinovaného řešení umožňujícího koexistenci obou situací, aniž je nutné je překrucovat(24). Takový rozpor nastane pouze v případě, kdy ustanovení jiná než ustanovení této směrnice, upravující určité aspekty nekalých obchodních praktik, ukládají bez jakéhokoli manévrovacího prostoru obchodníkům povinnosti neslučitelné s povinnostmi stanovenými touto směrnicí(25).

86. Uvádím, že cílem směrnice 2005/29 je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů a za tímto účelem zajistit, aby byly v zájmu spotřebitelů účinně potírány nekalé obchodní praktiky(26). Článek 6 odst. 1 této směrnice má konkrétně zaručit náležitou ochranu spotřebitelů, pokud jde o informace, které jim jsou sdělovány prostřednictvím reklamy na výrobek. Stejně tak je cílem nařízení č. 1223/2009 zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví, zejména tím, že brání tomu, aby byli spotřebitelé uváděni v omyl informacemi o kosmetických přípravcích, které jsou jim poskytovány(27).

87. Jak Komise uvádí v písemném vyjádření, směrnice 2005/29 a nařízení č. 1223/2009 tedy sledují společný cíl, jímž je zajistit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů před klamavými informacemi.

88. Takové konstatování se mi však nejeví jako dostatečné k tomu, aby bylo systematicky vyloučeno, že existuje rozpor mezi povinnostmi distributora týkajícími se reklamních tvrzení souvisejících s kosmetickým přípravkem podle směrnice 2005/29 na straně jedné a podle nařízení č. 1223/2009 na straně druhé.

89. Podle mého názoru povinnosti uložené distributorům v oblasti reklamy na jedné straně nařízením č. 1223/2009 a na straně druhé směrnicí 2005/29 právě vykazují nesoulad, který nelze překonat prostřednictvím kombinovaného řešení, a jejich souběžné použití by vedlo k tomu, že by byl čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení zbaven užitečného účinku v případě, kdy distributor jednal v souladu s posledně uvedenými ustanoveními.

90. Jak totiž vyplývá z mé analýzy první předběžné otázky, nařízení č. 1223/2009 přesně vymezuje povinnosti distributorů v oblasti propagace a stanoví, že distributoři odpovídají za šíření reklamy, jež je v rozporu s čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, pouze v situaci, kdy se domnívají nebo mají důvod se domnívat, že reklamní tvrzení převzatá od výrobce nejsou v souladu s příslušnými požadavky(28). Normotvůrce se tím rozhodl omezit rozsah povinností distributorů v této oblasti a odlišit je od povinností výrobců, kteří nesou primární odpovědnost za porušení čl. 20 odst. 1 uvedeného nařízení.

91. Ustanovení směrnice 2005/29 naproti tomu ukládají distributorům bezpodmínečný zákaz klamavé reklamy převzaté od výrobců.

92. Jinými slovy, vzhledem k rozdílnému rozsahu povinností distributorů stanovených nařízením č. 1223/2009 a směrnicí 2005/29 by jednání distributora mohlo být v případě souběžného použití tohoto nařízení a této směrnice posouzeno jako odporující ustanovením uvedené směrnice, přestože by bylo v souladu s ustanoveními uvedeného nařízení.

93. Takové souběžné použití by nutně vedlo k tomu, že by vymezení povinností distributorů zamýšlené normotvůrcem v nařízení č. 1223/2009 bylo zbaveno užitečného účinku, a mělo by za následek jejich neutralizaci, přestože toto nařízení upravuje zvláštní aspekty nekalých obchodních praktik.

94. Mám tedy za to, že pokud distributor, který přejímá reklamní tvrzení výrobce, jedná v souladu s požadavky nařízení č. 1223/2009, existuje rozpor mezi čl. 6 odst. 1 a 3, jakož i čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení a ustanoveními směrnice 2005/29. Z článku 3 odst. 4 této směrnice přitom jasně vyplývá, že v takové situaci by měla mít přednost pravidla uvedeného nařízení.

95. To platí tím spíše, že z bodu 4 odůvodnění nařízení č. 1223/2009 vyplývá, že toto nařízení komplexně harmonizuje pravidla v Unii a že Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že ze znění všech ustanovení tohoto nařízení, zejména z jeho článku 1 ve spojení s body 3 a 4 odůvodnění tohoto nařízení vyplývá, že účelem uvedeného nařízení je komplexně harmonizovat pravidla platná v Unii s cílem dosáhnout vnitřního trhu s kosmetickými přípravky a současně zajistit vysokou úroveň ochrany lidského zdraví(29).

96. Jinak je tomu však v případě, kdy distributor, který přejímá reklamní tvrzení výrobce, aniž je ověřil, jedná v rozporu s požadavky čl. 6 odst. 1 a 3 nařízení č. 1223/2009, jelikož se na základě konkrétních okolností daného případu domnívá nebo má důvod se domnívat, že tato tvrzení nejsou v souladu s čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení.

97. Článek 6 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/29 totiž zakazuje klamavá jednání hospodářských subjektů v oblasti reklamy, což nutně zahrnuje praktiky uvedené v čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009, jejichž dodržování může být distributor povinen ověřit podle čl. 6 odst. 1 a 3 tohoto nařízení. Jednání distributora, které je v rozporu s čl. 6 odst. 1 a 3 uvedeného nařízení, je tak podle mého názoru rovněž v rozporu s čl. 6 odst. 1 písm. b) této směrnice. Jinými slovy, jak Komise tvrdila na jednání, převzetí reklamních tvrzení výrobce distributorem, aniž je ověřil, může představovat současně porušení ustanovení uvedeného nařízení i ustanovení uvedené směrnice.

98. V takové situaci není splněna podmínka existence rozporu mezi ustanoveními směrnice 2005/29 a ustanoveními nařízení č. 1223/2009, takže tato ustanovení mohou být podle mého názoru použita souběžně.

99. Tak je tomu rovněž tehdy, pokud se distributor kosmetického přípravku dopustí praktiky, která je v rozporu s ustanoveními směrnice 2005/29, avšak na kterou se nařízení č. 1223/2009 nevztahuje. Ačkoli je totiž nesporné, že posledně uvedené nařízení komplexně harmonizuje platná pravidla v Unii týkající se kosmetických přípravků, rozsah této harmonizace se vztahuje pouze na jednání hospodářských subjektů, na která míří toto nařízení. Jinými slovy, ustanovení uvedeného nařízení nevyčerpávají povinnosti distributorů, které nespadají do jeho působnosti a které mohou být uloženy na základě jiných nástrojů unijního práva.

100. Článek 3 odst. 4 směrnice 2005/29 by proto měl být vykládán v tom smyslu, že: –        brání tomu, aby jednání distributora, který šíří reklamu na kosmetický přípravek převzatou beze změny od výrobce, a které je v souladu s čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009, mohlo být kvalifikováno jako „nekalá obchodní praktika“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 a 4 písm. a), jakož i čl. 6 odst. 1 písm. b) této směrnice, a –        nebrání tomu, aby jednání distributora, který šíří reklamu kosmetického přípravku převzatou beze změny od výrobce v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, mohlo být kvalifikováno jako „nekalá obchodní praktika“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 a 4 písm. a), jakož i čl. 6 odst. 1 písm. b) uvedené směrnice.

V. Závěry

101. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Bundesgerichtshof (Spolkový soudní dvůr, Německo) následovně: „1)      Článek 6 odst. 1 a 3 a čl. 20 odst. 1 nařízení (ES) č. 1223/2009 ze dne 30. listopadu 2009 o kosmetických přípravcích musí být vykládány v tom smyslu, že distributor, který dodává kosmetický přípravek na trh pod jménem nebo ochrannou známkou výrobce, aniž jej upraví, je povinen ověřit, že tento přípravek má funkce, které jsou mu přisuzovány v reklamních tvrzeních uvedených v reklamních letácích tohoto distributora, jestliže tato tvrzení byla tomuto distributorovi poskytnuta výrobcem přípravku, jsou uvedena rovněž na obalu přípravku a tento distributor je přejímá beze změny, pokud se vzhledem ke konkrétním okolnostem domnívá nebo má důvod se domnívat, že tato tvrzení nejsou v souladu s požadavky nařízení č. 1223/2009, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. 2)      Článek 3 odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (‚směrnice o nekalých obchodních praktikách‘) musí být vykládán v tom smyslu, že –        brání tomu, aby jednání distributora, který šíří reklamu na kosmetický přípravek převzatou beze změny od výrobce, a které je v souladu s čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 20 odst. 1 nařízení č. 1223/2009, mohlo být kvalifikováno jako „nekalá obchodní praktika“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 a 4 písm. a), jakož i čl. 6 odst. 1 písm. b) směrnice 2005/29, a –        nebrání tomu, aby jednání distributora, který šíří reklamu na kosmetický přípravek převzatou beze změny od výrobce v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, mohlo být kvalifikováno jako nekalá obchodní praktika ve smyslu čl. 5 odst. 1 a 4 písm. a), jakož i čl. 6 odst. 1 písm. b) této směrnice.“ 1      Původní jazyk: francouzština. 2      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 30. listopadu 2009 o kosmetických přípravcích (Úř. věst 2009, L 342, s. 59). 3      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 („směrnice o nekalých obchodních praktikách“) (Úř. věst. 2005, L 149, s. 22). 4      Článek 4 odst. 1 nařízení č. 1223/2009. 5      Článek 4 odst. 6 nařízení č. 1223/2009. 6      Rozsudky ze dne 17. listopadu 1983, Merck (292/82, EU:C:1983:335, bod 12); ze dne 22. prosince 2022, Sambre & Biesme et Commune de Farciennes (C‑383/21 a C‑384/21, EU:C:2022:1022, bod 54); ze dne 15. ledna 2026, AVR-Afvalverwerking (C‑692/23, EU:C:2026:4, bod 37), a Ambito territoriale di caccia Ancona 2 (C‑615/24, EU:C:2026:10, bod 23). 7      C‑10/24, EU:C:2025:697. 8      V této věci se jednalo o určení rozsahu povinností distributora podle čl. 14 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/745 ze dne 5. dubna 2017 o zdravotnických prostředcích, změně směrnice 2001/83/ES, nařízení (ES) č. 178/2002 a nařízení (ES) č. 1223/2009 a o zrušení směrnic Rady 90/385/EHS a 93/42/EHS (Úř. věst. 2017, L 117, s. 1), který stanoví, že „[d]omnívá-li se distributor nebo má-li důvod se domnívat, že prostředek není ve shodě s požadavky tohoto nařízení, nedodá prostředek na trh, dokud nebude uveden ve shodu“. Jednalo se zejména o otázku, zda je distributor povinen ověřit, zda prostředek, který dodává na trh, musí být považován za zdravotnický prostředek, pokud výrobce zařadil tento prostředek do oblasti působnosti směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/42/ES ze dne 17. května 2006, která mění směrnici 95/16/CE (Úř. věst. 2006, L 157, s. 24), a nikoli do oblasti působnosti nařízení 2017/745. 9      Rozsudek ze dne 4. června 2026, Dürr Dental (C‑10/24, EU:C:2026:443, bod 34). 10      Stanovisko generálního advokáta D. Spielmanna ve věci Dürr Dental (C‑10/24, EU:C:2025:697, bod 53). 11      V tomto ohledu viz body 61 a 62 tohoto stanoviska. 12      Sdělení Komise (Úř. věst. 2022, C 247, s. 1, dále „modrá příručka“). 13      Rozsudek ze dne 13. března 2025, Cassella-med a MCM Klosterfrau (C‑589/23, EU:C:2025:173, bod 40). 14      Modrá příručka, s. 41. 15      Modrá příručka, příloha 5, s. 151. 16      To vyplývá rovněž z judikatury Soudního dvora ve věci Dürr Dental týkající se kvalifikace výrobku výrobcem, v níž Soudní dvůr rozhodl, že „[p]orušení povinnosti náležité péče by kromě toho bylo možné konstatovat pouze tehdy, kdyby byla chyba v kvalifikaci zjevná“. Viz rozsudek ze dne 4. června 2026, Dürr Dental (C‑10/24, EU:C:2026:443, bod 39). 17      V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 4. června 2026, Dürr Dental (C‑10/24, EU:C:2026:443, bod 70). 18      Rozsudky ze dne 26. října 2016, Canal Digital Danmark (C‑611/14, EU:C:2016:800, bod 25), a ze dne 25. července 2018, Dyson (C‑632/16, EU:C:2018:599, bod 28). 19      Bod 11 odůvodnění směrnice 2005/29. 20      Rozsudek ze dne 25. července 2018, Dyson (C‑632/16, EU:C:2018:599, bod 30). 21      Rozsudek ze dne 24. února 2022, A a další (Pojistné smlouvy typu „unit-linked“) (C‑143/20 a C‑213/20, EU:C:2022:118, bod 136). 22      Článek 3 odst. 4 směrnice 2005/29. 23      Obdobně viz rozsudek ze dne 30. dubna 2026, Lidl Italia (Nekalé obchodní praktiky týkající se potravin) (C‑301/25, dále jen „rozsudek Lidl Italia“, EU:C:2026:357, bod 28). 24      Rozsudek Lidl Italia (bod 33) a rozsudek ze dne 13. září 2018, Wind Tre a Vodafone Italia (C‑54/17 a C‑55/17, EU:C:2018:710, bod 60). 25      Rozsudek Lidl Italia (bod 33) a rozsudek ze dne 13. září 2018, Wind Tre a Vodafone Italia (C‑54/17 a C‑55/17, EU:C:2018:710, bod 61). 26      Rozsudek Lidl Italia (bod 34) a rozsudek ze dne 30. ledna 2025, Trenitalia (C‑510/23, EU:C:2025:41, bod 33). 27      V tomto smyslu viz rozsudek Lidl Italia (bod 35). 28      Nelze-li je považovat za „odpovědnou osobu“ na základě čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1223/2009. V tomto ohledu viz bod 41 tohoto stanoviska. 29      Rozsudky a ze dne 17. prosince 2020, A. M. (Označování kosmetických přípravků) (C‑667/19, EU:C:2020:1039, bod 27), a ze dne 15. září 2022, Fédération des entreprises de la beauté (C‑4/21, EU:C:2022:681, body 33, 53, 61 a 66).