C-441/25

Plný text

null STANOVISKO GENERÁLNIHO ADVOKÁTA MACIEJE SZPUNARA přednesené dne 16. července 2026(1) Věc C‑441/25 AGECOP – Associação para a Gestão da Cópia Privada proti VISAPRESS – Gestão de Conteúdos dos Media, CRL [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podal Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko)] „ Řízení o předběžné otázce – Duševní vlastnictví – Směrnice 2001/29 – Autorské právo v informační společnosti – Článek 5 odst. 2 písm. a) a b) – Spravedlivá odměna za rozmnožování pro soukromé užití – Směrnice 2019/790 – Autorské právo na jednotném digitálním trhu – Článek 16 – Nároky vydavatelů na spravedlivou odměnu – Vnitrostátní právní úprava, která přiznává část spravedlivé odměny autorů vydavatelům, kteří jsou nositeli původních autorských práv ke kolektivním dílům a práv souvisejících s právem autorským k tiskovým článkům zveřejněným bez uvedení autora“ Úvod 1.        Autorské právo Unie předpokládá vyplácení spravedlivé odměny nositelům autorských práv z důvodu rozmnožování jejich děl v rámci platných výjimek z autorského monopolu. Podle ustanovení tohoto práva mohou do okruhu příjemců této odměny patřit rovněž vydavatelé literárních a grafických děl.

2. Zdá se však, že není zcela jasné, zda jsou oprávněni tuto odměnu pobírat jako vydavatelé, nebo též jako nositelé autorských práv nabytých ze zákona nebo na základě smlouvy.

3. Tato otázka je předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v projednávané věci. Právní rámec Ustanovení unijního práva 4.        Článek 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti(2) uvádí: „Členské státy mohou stanovit výjimky nebo omezení práva na rozmnožování podle článku 2 v těchto případech: a)      u rozmnoženin na papíře nebo jakémkoliv podobném nosiči, přičemž tyto rozmnoženiny vznikly použitím jakékoliv fotografické techniky nebo některým jiným procesem s podobnými účinky, s výjimkou hudebnin, za předpokladu, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu; b)      u jakýchkoliv rozmnoženin na jakémkoliv nosiči vytvořených fyzickou osobou pro soukromé užití a pro účely, které nejsou přímo ani nepřímo komerční, a to za podmínky, že nositelé práv získají spravedlivou odměnu […]“.

5. V souladu s čl. 16 prvním pododstavcem směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES(3): „Členské státy mohou stanovit, že pokud autor převede právo na vydavatele nebo mu poskytne licenci na toto právo, představuje tento převod nebo licence dostatečný právní základ pro to, aby měl vydavatel nárok na podíl na odměně za užití díla, na které se vztahuje výjimka z převedeného nebo licencovaného práva nebo jeho omezení.“ Ustanovení portugalského práva 6.        Spravedlivá odměna za rozmnožování a zaznamenávání děl byla stanovena na základě čl. 82 odst. 1 Código do Direito de Autor e dos Direitos Conexos (zákon o autorském právu a právech souvisejících s autorským právem) [schválený Decreto Lei (dekret se silou zákona) č. 63/85 ze dne 14. března 1985, ve znění platném ke dni, kdy nastaly skutkové okolnosti v původním řízení]. Toto ustanovení uvádí mezi příjemci této odměny mimo jiné vydavatele.

7. Podrobná ustanovení týkající se uvedené odměny obsahuje Lei da Cópia Privada (zákon č. 62/98 ze dne 1. září 1998 o rozmnožování pro soukromé užití) ve znění platném ke dni, kdy nastaly skutkové okolnosti v původním řízení. Podle čl. 6 odst. 1 tohoto zákona výběr, správu a vyplácení spravedlivé odměny zajišťuje Associação para a Gestão da Cópia Privada (dále jen „AGECOP“), nezisková právnická osoba založená podle portugalského práva, která ve své podstatě sdružuje organizace kolektivní správy autorských práv a práv s nimi souvisejících a zastupuje zejména autory a vydavatele.

8. Podle čl. 7 odst. 2 uvedeného zákona se částky vybrané za účelem financování spravedlivé odměny za rozmnožování literárních a grafických děl pro soukromé užití rozdělují rovným dílem mezi subjekty zastupující autory a subjekty zastupující vydavatele. Skutkový stav, průběh řízení a předběžná otázka 9.        Dne 26. června 2020 přijalo představenstvo AGECOP rozhodnutí, podle něhož spravedlivá odměna za rozmnožování literárních a grafických děl pro soukromé užití za období od března do května téhož roku bude v části určené podle vnitrostátního práva autorům vyplacena organizaci zastupující autory a v části určené vydavatelům organizacím zastupujícím vydavatele.

10. Dne 27. července 2020 podala VISAPRESS – Gestão de Conteúdos dos Media, CRL, organizace zastupující vydavatele tiskových publikací (dále jen „VISAPRESS“), u soudu žalobu proti tomuto rozhodnutí. Uvedená organizace tvrdí, že vydavatelé tiskových publikací jsou nejen nositeli práv souvisejících s právem autorským k tiskovým publikacím, ale rovněž nositeli autorských práv k některým z těchto publikací, a proto by měli mít podíl na spravedlivé odměně v části určené autorům. Uvedené soudní řízení zřejmě není součástí původního řízení 11.      Dne 3. prosince 2020 přijalo představenstvo AGECOP rozhodnutí ohledně spravedlivé odměny za období od června do listopadu téhož roku s podobným obsahem jako rozhodnutí ze dne 26. června 2020.

12. Dne 21. června 2023 bylo toto rozhodnutí napadeno organizací VISAPRESS u soudu prvního stupně, který však žalobu rozsudkem ze dne 21. března 2024 zamítl. Tento rozsudek byl následně zrušen Tribunal da Relação de Lisboa (Odvolací soud v Lisabonu, Portugalsko) rozsudkem ze dne 16. října 2024. Odvolací soud měl zejména za to, že VISAPRESS lze považovat za subjekt zastupující autory ve smyslu článku 82 zákona o autorském právu a právech souvisejících s autorským právem, jakož i ustanovení zákona o rozmnožování pro soukromé užití, a v důsledku toho za subjekt oprávněný získat část spravedlivé odměny v rozsahu určeném autorům.

13. Proti tomuto posledně uvedenému rozsudku podala organizace AGECOP k předkládajícímu soudu kasační stížnost. Za těchto okolností se Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko) rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Vzhledem k tomu, že: a)      portugalské právo stanoví, že spravedlivá odměna za rozmnožování pro soukromé užití podle čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice [2001/29] a článku 16 směrnice [2019/790] musí být rovnoměrně rozdělena mezi organizace zastupující autory a organizace zastupující vydavatele a že b)      podle portugalského práva jsou vydavatelé tiskových publikací kromě toho, že jsou nositeli práv souvisejících s autorským právem, také nositeli původního autorského práva, pokud jde o noviny a jiné publikace, které vydávají, jakož i odvozeného autorského práva, pokud jde o články zveřejněné bez uvedení autora, a mimo jiné vyplývajícího z postoupení takového práva duševními tvůrci; musí být výše uvedené směrnice vykládány v tom smyslu, že umožňují, aby portugalské právo použitelné v projednávané věci bylo vykládáno tak, že organizace kolektivní správy zastupující vydavatele novin a jiných periodických publikací má kromě práva na podíl (50 %) spravedlivé odměny náležející za rozmnožování pro soukromé užití, který připadá vydavatelům, právo rozdělit si zbývajících 50 % této spravedlivé odměny, která podle zákona náleží autorům, s jinou organizací kolektivní správy zastupující duševní tvůrce děl zařazených do těchto periodických publikací, což nutně vede ke snížení odměny, kterou tito duševní tvůrci obdrží?“ 14.      Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla Soudnímu dvoru doručena dne 4. července 2025. Písemná vyjádření předložily: účastnice původního řízení, portugalská a estonská vláda, jakož i Evropská komise. Soudní dvůr rozhodl, že ve věci rozhodne bez konání jednání. Analýza 15.      Analýza předběžné otázky v projednávané věci vyžaduje několik úvodních poznámek týkajících se předmětu této otázky. Předmět předběžné otázky 16.      Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, spor v původním řízení probíhá mezi dvěma organizacemi kolektivní správy autorských práv a práv s nimi souvisejících a týká se toho, v jakém rozsahu jsou tyto organizace oprávněny získat prostředky určené k vyplacení spravedlivé odměny za rozmnožování děl a následně je rozdělit mezi své členy. Uvedený předmět sporu v původním řízení se odráží rovněž ve způsobu, jakým předkládající soud formuloval předběžnou otázku.

17. Je však třeba vzít v úvahu, že unijní právo upravuje pouze otázku vymezení okruhu subjektů, které jsou oprávněny získat spravedlivou odměnu. Naproti tomu organizace výběru a správy prostředků určených k vyplacení této odměny, jakož i otázka zastupování subjektů oprávněných k jejímu získání organizacemi kolektivní správy zůstává plně v pravomoci členských států, samozřejmě s výhradou souladu vnitrostátní právní úpravy v této oblasti s unijním právem.

18. S ohledem na výše uvedené je třeba mít za to, že podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu v projednávané věci je, zda musí být čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 ve spojení s čl. 16 prvním pododstavcem směrnice 2019/790 vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, podle níž jsou vydavatelé tiskových publikací oprávněni získat spravedlivou odměnu za rozmnožování svých publikací jako nositelé autorských práv k těmto publikacím, nezávisle na tom, že jsou rovněž oprávněni získat tuto odměnu jako vydavatelé těchto publikací.

19. Analýzu takto položené otázky je vhodné zahájit krátkým připomenutím judikatury Soudního dvora, která je v tomto ohledu relevantní, jakož i genezí článku 16 směrnice 2019/790. Dosavadní judikatura Soudního dvora a geneze článku 16 směrnice 2019/790 20.      Přestože jsou formulace obsažené v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 týkající se spravedlivé odměny velmi stručné, Soudní dvůr na jejich základě rozvinul rozsáhlou judikaturu, a to i pokud jde o okruh subjektů oprávněných získat tuto odměnu.

21. Již v prvním rozsudku týkajícím se spravedlivé odměny určil Soudní dvůr, že jejím cílem je nahradit škodu, kterou nositelé práv utrpěli v souvislosti s rozmnožováním děl a jiných předmětů ochrany na základě výjimky obsažené v uvedených ustanoveních, a že výše této odměny by měla být vypočítávána na základě rozsahu této škody(4).

22. Následně Soudní dvůr uznal, že spravedlivá odměna nemusí být v plném rozsahu vyplácena přímo nositelům práv, nýbrž že tito nositelé z ní mohou mít prospěch nepřímo. Příjemci této odměny by však neměly být třetí osoby(5).

23. Konečně v rozsudku ze dne 12. listopadu 2015, Hewlett-Packard Belgium (C‑572/13, dále jen „rozsudek Hewlett-Packard“, EU:C:2015:750, body 46 až 49), Soudní dvůr rozhodl, že vydavatelé děl, která jsou rozmnožována na základě výjimky obsažené v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, nejsou oprávněni získat část spravedlivé odměny patřící autorům z důvodu tohoto rozmnožování. Soudní dvůr vycházel především ze znění čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, podle něhož spravedlivá odměna náleží „nositelům práv“, přičemž článek 2 této směrnice, který stanoví právo na rozmnožování, neuvádí mezi nositeli tohoto práva vydavatele.

24. Rozsudek Hewlett-Packard se nesetkal s příznivým přijetím v členských státech, z nichž mnohé(6) ve svých právních předpisech stanoví podíl vydavatelů na spravedlivé odměně z důvodu výjimek z práva na rozmnožování(7). S cílem umožnit zachovat tyto právní úpravy v platnosti přijal unijní normotvůrce článek 16 směrnice 2019/790. Na souvislost tohoto ustanovení s rozsudkem Hewlett-Packard výslovně poukazuje bod 60 odůvodnění uvedené směrnice, podle něhož bylo dotčené ustanovení přijato zejména pro členské státy, které připouštěly podíl vydavatelů na spravedlivé odměně „před 12. listopadem 2015“, tedy před dnem vydání tohoto rozsudku.

25. Právě v tomto kontextu vznikl spor v původním řízení. Jeho vyřešení vyžaduje výklad čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 ve spojení s článkem 16 směrnice 2019/790. Výklad čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 26.      Ze znění čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 vyvozuje AGECOP závěr, podle něhož pojem „nositelé práv“ obsažený v těchto ustanoveních zahrnuje pouze subjekty uvedené v článku 2 této směrnice, mezi nimiž nejsou uvedeni vydavatelé. V důsledku toho mohou podle AGECOP vydavatelé případně získat spravedlivou odměnu výlučně na základě článku 16 směrnice 2019/790 bez ohledu na to, zda jsou pouze nabyvateli licence oprávněnými k užívání děl, nebo zda ze zákona nebo na základě smlouvy též nabyli výlučné právo na jejich rozmnožování. Z hlediska vnitrostátního práva z toho AGECOP dovozuje, že vydavatelé nemají právo na podíl na části spravedlivé odměny určené autorům.

27. Nemám však za to, že by takový restriktivní výklad dotčených ustanovení byl správný.

28. Jak naznačuje již samotný název směrnice 2001/29, jejím cílem je pouze harmonizace některých ustanovení týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících. V článku 2 tato směrnice harmonizuje právo na rozmnožování tím, že vymezuje předměty chráněné tímto právem a subjekty, kterým toto právo v zásadě náleží, a v článku 5 stanoví výjimky z tohoto práva.

29. Naproti tomu ani směrnice 2001/29, ani žádný jiný akt unijního práva neupravuje otázku převodu výlučných autorských práv a práv s nimi souvisejících, ani otázku vymezení okruhu nositelů těchto práv v atypických situacích, jako je vznik díla v rámci pracovního poměru nebo při spolupráci několika autorů. Nelze tedy mít za to, že okruh nositelů práva na rozmnožování je striktně omezen na subjekty výslovně uvedené v článku 2 této směrnice. V takovém případě by totiž nebylo možné jakékoli nakládání s výlučnými právy ani jakákoli pružná regulace atypických situací. Kromě toho je třeba připomenout, že autorská práva a některá práva související s autorským právem trvají rovněž po smrti subjektů uvedených v článku 2 směrnice 2001/29 a jsou předmětem dědění, v jehož důsledku dědici vstupují do práv těchto subjektů.

30. Pokud jde o čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, tato ustanovení při vymezení okruhu osob oprávněných získat spravedlivou odměnu neuvádějí subjekty uvedené v článku 2 této směrnice ani neobsahují žádný odkaz na toto ustanovení, nýbrž používají obecný pojem „nositelé práv“(8). Není tedy důvod se domnívat, že tento pojem zahrnuje výlučně subjekty uvedené v článku 2 směrnice 2001/29. Právě naopak, je třeba jej vykládat s přihlédnutím k realitě fungování autorského práva v členských státech, což znamená tak, že zahrnuje nejen subjekty výslovně uvedené ve výše zmíněném článku 2, ale také právní nástupce těchto subjektů a osoby, které jsou nositeli autorských práv na základě vnitrostátní právní úpravy slučitelné s unijním právem, aniž jsou skutečnými autory děl.

31. Takovými osobami mohou být například vydavatelé v situaci, kdy (a v rozsahu, v jakém to má smysl) na ně autoři převedli výlučné právo na rozmnožování díla nebo kdy jim vnitrostátní právo přiznává postavení nositelů tohoto práva.

32. Nic jiného nevyplývá z rozsudku Hewlett-Packard. Ve věci, ve které byl vydán tento rozsudek, nebyla otázka případného postavení vydavatelů jako nositelů práva na rozmnožování předmětem podrobnějšího posouzení. Podle vnitrostátní právní úpravy použitelné v původním řízení získávali vydavatelé spravedlivou odměnu jako takoví a v této souvislosti Soudní dvůr uvedl, že nejsou v článku 2 směrnice 2001/29 uvedeni jako samostatná kategorie nositelů tohoto práva. A jelikož cílem spravedlivé odměny je nahradit újmu vyplývající ze zavedení výjimky z výlučného práva na rozmnožování, Soudní dvůr rozhodl, že tato odměna vydavatelům nenáleží, neboť jim z důvodu této výjimky nevzniká žádná újma. V žádném bodě tohoto rozsudku však Soudní dvůr nekonstatoval, že pojem „nositelé práv“ obsažený v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 je omezen na kategorie subjektů uvedené v článku 2 této směrnice.

33. Výklad čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 navrhovaný v bodě 30 výše je rovněž v souladu s ratio legis spravedlivé odměny. Jak jsem již uvedl, Soudní dvůr rozhodl, že cílem této odměny je nahradit újmu, která nositelům práva na rozmnožování vznikla z důvodu výjimky týkající se rozmnožování pro soukromé užití(9). Tato újma vyplývá ze skutečnosti, že uživatelé mohou rozmnožovat dílo pro soukromé užití bez souhlasu nositele práva na rozmnožování, za který by tento nositel mohl v opačném případě vybírat odměnu, například prostřednictvím prodeje dalšího exempláře díla.

34. Je tedy logické, aby byl k získání spravedlivé odměny vždy oprávněn subjekt, který by byl oprávněn povolit nebo zakázat rozmnožení, pokud by neexistovala výjimka stanovená v čl. 5 odst. 2 písm. a) nebo b) směrnice 2001/29. Tímto subjektem může být osoba, na kterou bylo právo na rozmnožování převedeno na základě smlouvy nebo která je nositelem tohoto práva na základě vnitrostátní právní úpravy, i když není skutečným autorem díla. Takovou osobou může být zejména vydavatel. Soukromoprávní vztahy nebo zákonná ustanovení mohou být samozřejmě složitější a nositelem práv ke konkrétnímu dílu může být více než jedna osoba. Způsob výpočtu a vyplácení spravedlivé odměny by měl tuto složitou realitu zohledňovat.

35. Pravda je, že článek 16 směrnice 2019/790 sem vnáší určitou nejasnost. Podle tohoto ustanovení totiž mohou členské státy oprávnit vydavatele k podílu na spravedlivé odměně bez ohledu na to, zda na ně bylo právo převedeno nebo zda získali pouze licenci k užívání díla. Lze se tedy domnívat, že jde o jediný možný základ pro získání spravedlivé odměny vydavateli a že jejich případné postavení nositelů práva na rozmnožování ve smyslu čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 nehraje roli.

36. Podle mého názoru však takové chápání článku 16 směrnice 2019/790 není správné. Na rozdíl od směrnice 2001/29 nepoužívá ani uvedený článek 16, ani bod 60 odůvodnění směrnice 2019/790, který se k tomuto článku vztahuje, pojem „nositelé práv“, nýbrž pouze rozlišují na jedné straně autory a na druhé straně vydavatele. Cílem unijního normotvůrce zde bylo spíše vyřešit praktický problém než řešit právní otázky. Výklad uvedeného bodu 60 odůvodnění ukazuje, že tento normotvůrce zamýšlel prostřednictvím článku 16 směrnice 2019/790 poskytnout členským státům co nejširší prostor pro uvážení, pokud jde o možnost vydavatelů podílet se na spravedlivé odměně, a to bez ohledu na to, v jaké formě jim autoři poskytli právo užívat díla. Toto ustanovení bylo tedy formulováno tak, aby zahrnovalo veškeré možné situace a veškeré mechanismy existující ve vnitrostátním právu členských států.

37. Toto ustanovení však nemění znění čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, který na rozdíl od článku 2 této směrnice nepoužívá pojem „autor“, nýbrž pojem „nositelé práv“. Není tedy důvod mít za to, že rozsah tohoto pojmu byl zúžen pouze z toho důvodu, že článek 16 směrnice 2019/790 potenciálně zahrnuje situace, v nichž mohou být vydavatelé považováni za nositele autorských práv. Nanejvýš bude mít v takových situacích uvedený článek 16 pouze deklaratorní povahu.

38. Nesouhlasím naproti tomu s argumentem vzneseným organizací AGECOP, podle něhož takový výklad čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, jaký navrhuji, zbavuje článek 16 směrnice 2019/790 smyslu. Toto posledně uvedené ustanovení totiž zahrnuje rovněž situace, v nichž vydavatelé nejsou nositeli práva na rozmnožování, nýbrž pouze nabyvateli licence k právu užívat díla(10). V takové situaci si toto ustanovení plně zachovává svůj normativní obsah.

39. Kromě toho je třeba uvést, že článek 16 směrnice 2019/790 zahrnuje pouze situace, v nichž vydavatelé nabyli práva od autorů. Pokud by tedy bylo uznáno, že okruh subjektů, jež mají právo na spravedlivou odměnu na základě čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, je omezen na subjekty uvedené v článku 2 této směrnice, byli by vydavatelé, kteří nabyli právo na rozmnožování nezávisle na autorovi, například ze zákona, zbaveni práva na spravedlivou odměnu, což by podle mého názoru bylo v rozporu s cílem jak čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29, tak článku 16 směrnice 2019/790. Je tedy třeba spíše vycházet z toho, že se unijní normotvůrce rozhodl takovéto situace ve druhém z těchto ustanovení neupravit, neboť měl za to, že spadají pod první z nich.

40. Podle mého názoru je tedy třeba čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 vykládat v tom smyslu, že vydavatelé, kteří jsou nositeli výlučného práva na rozmnožování, mají na základě těchto ustanovení právo na spravedlivou odměnu.

41. V souvislosti s článkem 16 směrnice 2019/790 je však třeba mít ještě na zřeteli cíl a úlohu této spravedlivé odměny. Cíl a úloha spravedlivé odměny pro vydavatele 42.      Jak jsem již uvedl, podle rozsudku Padawan (body 39 až 42) je cílem této odměny nahradit újmu vyplývající z užívání děl v rámci výjimek stanovených v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 a její výše by měla být vypočítávána na základě kritéria rozsahu této újmy. Tento rozsudek se samozřejmě týkal spravedlivé odměny pro nositele práv. Nevidím však důvod, proč by se neměl použít rovněž na vydavatele, kteří tuto odměnu získávají na základě článku 16 směrnice 2019/790, jelikož jde o podíl vydavatelů na odměně vyplácené v souladu s výše uvedenými ustanoveními směrnice 2001/29, jak vyplývá z tohoto ustanovení.

43. Rovněž v jiných rozsudcích Soudní dvůr zdůrazňoval souvislost spravedlivé odměny s újmou, která vznikla nositelům práva na rozmnožování. Zejména v rozsudku Hewlett-Packard Soudní dvůr zpochybnil náhradu újmy způsobené rozmnožováním z nelegálních zdrojů, jelikož není zahrnuto do výjimek stanovených v čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) této směrnice, jakož i systém výpočtu odměny, který neumožňuje odečíst skutečnou újmu od újmy vypočtené paušálně(11). Kromě toho Soudní dvůr zpochybnil výběr prostředků určených k financování spravedlivé odměny z kopírovacích zařízení, která nejsou určena k soukromému užití, neboť taková zařízení neslouží k rozmnožování pro soukromé užití, jak vyžaduje čl. 5 odst. 2 písm. b) dotčené směrnice(12).

44. Toto kritérium je tedy třeba zohlednit v situaci potenciálního souběhu oprávnění vydavatelů k získání spravedlivé odměny jako nositelů práva na rozmnožování a jako vydavatelů. V této otázce nesdílím názor předložený organizací VISAPRESS, podle něhož vydavatelům, kteří jsou nositeli tohoto výlučného práva, vzniká dvojí újma, jednou z důvodu nemožnosti prodat větší počet exemplářů díla a podruhé z důvodu existence výjimky z práva na rozmnožování.

45. Újma, jejíž nápravě slouží spravedlivá odměna, vyplývá z existence této výjimky a spočívá právě ve snížení příjmů z prodeje exemplářů děl nebo z jejich zpřístupňování v nehmotné podobě. Právo na rozmnožování je majetkovým právem a jediná újma, která může vyplývat z jeho omezení, spočívá v omezení možnosti získávat příjmy z hospodářského využívání děl.

46. Samozřejmě v situaci, kdy nelze přesně určit, jaké dílo a kolikrát bylo uživateli rozmnoženo pro jejich soukromé užití, ani jaká by byla ochota těchto uživatelů zakoupit další exempláře díla, odráží spravedlivá odměna skutečnou újmu vzniklou nositeli práva na rozmnožování pouze velmi přibližně. Nicméně vzniká pochybnost, kterou musí vyřešit vnitrostátní zákonodárce nebo vnitrostátní orgány uplatňující právo, zda je například případná dvojí odměna pro vydavatele na základě téhož díla v situaci, kdy je rovněž nositelem práva na rozmnožování tohoto díla, slučitelná s požadavkem stanovení výše spravedlivé odměny na základě kritéria rozsahu újmy vzniklé oprávněné osobě.

47. V situaci, kdy jsou tedy vydavatelé oprávněni získat spravedlivou odměnu jako nositelé práva na rozmnožování děl i jako vydavatelé těchto děl, měla by celková výše této odměny odrážet rozsah újmy, která jim skutečně vznikla z důvodu rozmnožování pro soukromé užití.

48. Konečně mám tedy za to, že čl. 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice 2001/29 ve spojení s čl. 16 prvním pododstavcem směrnice 2019/790 nebrání tomu, aby vydavatelé tiskových publikací byli oprávněni získat spravedlivou odměnu za rozmnožování svých publikací jako nositelé autorských práv k těmto publikacím, nezávisle na tom, že jsou rovněž oprávněni získat tuto odměnu jako vydavatelé těchto publikací, s výhradou uvedenou v bodě 47 tohoto stanoviska. Závěrečné poznámky 49.      Pokládám za nezbytné učinit dvě poznámky na závěr.

50. Zaprvé, jak jsem již uvedl na začátku v souvislosti s formulací předběžné otázky, unijní právo sice vymezuje okruh příjemců spravedlivé odměny, neupravuje však otázku zastupování těchto příjemců organizacemi kolektivní správy ani mechanismy rozdělování této odměny těmito organizacemi, přičemž ponechává tuto úpravu vnitrostátnímu právu členských států. V důsledku toho otázka, zda vydavatelé, kteří jsou nositeli práva na rozmnožování děl, mají z tohoto důvodu získat spravedlivou odměnu z prostředků, které má k dispozici organizace zastupující autory nebo organizace zastupující vydavatele, zůstává plně v pravomoci vnitrostátního práva, v tomto případě práva portugalského. Totéž platí, pokud jde o poměr, v jakém se vydavatelé podílejí na rozdělení této spravedlivé odměny.

51. Zadruhé předběžná otázka v projednávané věci se nijak netýká posouzení slučitelnosti portugalských ustanovení, která přiznávají vydavatelům tiskových publikací postavení nositelů autorských práv k některým publikacím, s unijním právem. Nezdá se ani, že by tato otázka byla předmětem sporu před vnitrostátním soudem nebo předmětem diskuse mezi účastnicemi tohoto sporu. Proto se touto otázkou v tomto stanovisku nezabývám a nemám za to, že by se jí měl Soudní dvůr zabývat při rozhodování v projednávané věci; podle mého názoru ostatně nemá dostatek informací k vydání rozhodnutí o této otázce.

52. Dodávám pouze, že nedávný rozsudek ONB a další(13) se týkal zvláštní situace, v níž byli výkonní umělci se zpětnou účinností zbaveni svých práv souvisejících s autorským právem na základě ustanovení vydaných poté, co tato práva nabyli, nebo v rozporu s legitimním očekáváním jejich nabytí. Závěry vyplývající z tohoto rozsudku se však přímo a automaticky nepoužijí v takové situaci, jako je situace v projednávané věci. Závěry 53.      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na předběžnou otázku předloženou Supremo Tribunal de Justiça (Nejvyšší soud, Portugalsko) takto: „Článek 5 odst. 2 písm. a) a b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti ve spojení s čl. 16 prvním pododstavcem směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/790 ze dne 17. dubna 2019 o autorském právu a právech s ním souvisejících na jednotném digitálním trhu a o změně směrnic 96/9/ES a 2001/29/ES musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu, podle níž jsou vydavatelé tiskových publikací oprávněni získat spravedlivou odměnu za rozmnožování svých publikací jako nositelé autorských práv k těmto publikacím, nezávisle na tom, že jsou rovněž oprávněni získat tuto odměnu jako vydavatelé těchto publikací; v situaci, kdy jsou vydavatelé oprávněni získat spravedlivou odměnu jako nositelé práva na rozmnožování děl i jako vydavatelé těchto děl, měla by celková výše této odměny odrážet rozsah újmy, která jim skutečně vznikla z důvodu rozmnožování pro soukromé užití.“ 1      Jednací jazyk: portugalština. 2      Úř. věst. 2001, L 167, s. 10; Zvl. vyd. 17/01, s. 230. 3      Úř. věst. 2019, L 130, s. 92. 4      Rozsudek ze dne 21. října 2010, Padawan (C‑467/08, dále jen „rozsudek Padawan“, EU:C:2010:620, body 39 až 42). 5      Rozsudek ze dne 11. července 2013, Amazon.com International Sales a další (C‑521/11, EU:C:2013:515, body 49 až 50, 53 až 54). 6      Podle informací Komise obsažených v jejím vyjádření v projednávané věci jich bylo 18. 7      Přičemž tento podíl může být relativně vysoký, jak ukazuje portugalská právní úprava použitelná v původním řízení, podle níž se spravedlivá odměna rozděluje rovným dílem mezi autory a vydavatele. Stejné rozdělení platilo rovněž ve věci, ve které byl vydán rozsudek Hewlett-Packard (viz belgická právní úprava citovaná v bodě 9 tohoto rozsudku). 8–      V anglickém znění „rightholders“, ve francouzském „titulaires de droits“, v německém „Rechtinhaber“. 9      Rozsudek Padawan (bod 40). 10      Viz článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví (Úř. věst. 2004, L 157, s. 45; Zvl. vyd. 17/02, s. 32), který tyto dvě kategorie výslovně rozlišuje. 11      Viz v tomto pořadí body 3 a 4 výroku tohoto rozsudku. 12      Rozsudek Padawan (bod 3 výroku). 13–      Rozsudek ze dne 6. března 2025, C‑575/23, EU:C:2025:141.