C-517/22

Plný text

STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA NICHOLASE EMILIOUA přednesené dne 7. září 2023 ( 1 ) Věc C‑517/22 P Eurobolt BV, Fabory Nederland BV, ASF Fischer BV proti Evropské komisi, Stafa Group BV „Kasační opravný prostředek – Dumping – Rozšíření antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Číny na dovoz zasílaný z Malajsie – Opětovné uložení konečného antidumpingového cla – Platnost prováděcího nařízení (EU) 2020/611 – Právní základ – Články 13 a 14 nařízení (EU) 2016/1036 – Platnost nařízení (ES) č. 91/2009 – Rozsudek Soudního dvora ve věci APEX“ I. Úvod 1. Eurobolt BV, Fabory Nederland BV a ASF Fischer BV (dále jen „navrhovatelky“) – tři společnosti se sídlem v Nizozemsku, které dovážejí a prodávají spojovací prostředky ze železa a oceli – se v rámci kasačního opravného prostředku domáhají toho, aby Soudní dvůr zrušil rozsudek Tribunálu ( 2 ), kterým Tribunál zamítl jejich žalobu znějící na zrušení prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/611 ze dne 30. dubna 2020 ( 3 ), kterým se konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 ( 4 ) na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky opětovně ukládá na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie.

2. Navrhovatelky předkládají sedm důvodů kasačního opravného prostředku. V souladu s žádostí Soudního dvora však omezím svou analýzu uvedenou v tomto stanovisku na šestý důvod kasačního opravného prostředku vycházející z toho, že Tribunál konstatováním, že sporné nařízení má náležitý právní základ, nesprávně vyložil a uplatnil čl. 13 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/1036 ze dne 8. června 2016 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropské unie ( 5 ), čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, jakož i zásadu řádné správy.

3. Stručně řečeno, otázka, kterou se bude muset Soudní dvůr zabývat, aby se mohl vypořádat s uvedeným důvodem kasačního opravného prostředku, zní následovně: brání zrušení nařízení o uložení antidumpingového cla na dovoz pocházející ze třetího státu z důvodu možného nesouladu s pravidly Světové obchodní organizace (WTO) tomu, aby Komise rozšířila toto clo na dovoz z jiného třetího státu z důvodu obcházení, i když se toto rozšíření týká období před zrušením nařízení a dovoz byl celně evidován v souladu s příslušnými antidumpingovými pravidly?

II. Právní rámec

4. V období, které je relevantní pro projednávanou věc, bylo přijímání antidumpingových opatření upraveno nejprve nařízením Rady (ES) č. 1225/2009 ( 6 ), poté nařízením Rady (ES) č. 384/96 ( 7 ) a nakonec již zmíněným nařízením 2016/1036 (dále jen „základní nařízení“) ( 8 ).

5. Článek 13 základního nařízení (nadepsaný „Obcházení“) stanoví: „1.   Antidumpingová cla uložená na základě tohoto nařízení mohou být rozšířena na dovoz […] ze třetích zemí […] jestliže dochází k obcházení platných opatření. […] 3.   […] Šetření se zahájí nařízením Komise, ve kterém lze dát současně pokyn celním orgánům, aby evidovaly dovoz v souladu s čl. 14 odst. 5 […] Jestliže definitivně zjištěné skutečnosti prokáží, že působnost opatření má být rozšířena, učiní tak Komise přezkumným postupem podle čl. 15 odst. 

3. Rozšíření působnosti nabývá účinku dnem, kdy byla stanovena povinnost vést celní evidenci podle čl. 14 odst. 5 […]“ 6. Článek 14 odst. 5 základního nařízení, který se týká „obecných ustanovení“, stanoví: „Komise může poté, co včas informovala členské státy, vyzvat celní orgány, aby přijaly vhodná opatření k zavedení takové celní evidence dovozu, aby následně mohla být vůči dováženým výrobkům zavedena opatření ode dne celní evidence. […] Dovoz nesmí být celně evidován po dobu delší než devět měsíců.“ 7. Článek 2 prováděcího nařízení Komise (EU) 2016/278 ze dne 26. února 2016 o zrušení konečného antidumpingového cla uloženého na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky, rozšířeného na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie (dále jen „zrušovací nařízení“) ( 9 ), stanoví: „Jak je stanoveno v článku 3, nabývá zrušení antidumpingového cla uvedeného v článku 1 účinku dnem vstupu tohoto nařízení v platnost a není základem pro vrácení cla vybraného před tímto datem.“ 8. Bod 14 odůvodnění zrušovacího nařízení je formulován obdobně.

9. Článek 1 odst. 1 a 3 sporného nařízení v podstatě rozšiřuje antidumpingová cla uložená čl. 1 odst. 2 původního nařízení „na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli […] zasílan[ých] z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie […]“, pokud je tento dovoz „celně evidov[án] v souladu s článkem 2 nařízení (EU) č. 966/2010 a čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 5 nařízení (ES) č. 1225/2009 […]“ 10. Článek 2 sporného nařízení stanoví: „1.   Cla vybraná na základě prováděcího nařízení (EU) č. 723/2011 se nevrací.

2. Veškerá vrácení, k nimž došlo v návaznosti na rozsudek Soudního dvora ve věci C‑644/17, Eurobolt, (EU:C:2019:555) získají orgány, které uvedená vrácení provedly, zpět.“ III. Skutkové okolnosti 11. Nejdůležitější skutkové okolnosti, jak jsou vylíčeny v napadeném rozsudku, lze shrnout následovně. A. Přijetí a zrušení původního nařízení 12. V roce 2009 Rada zjistila, že spojovací prostředky prodávané na unijním trhu byly čínskými vyvážejícími výrobci dodávány za dumpingové ceny. Dne 26. ledna 2009 tedy přijala původní nařízení.

13. Po uložení konečného antidumpingového cla obdržela Evropská Komise důkazy o tom, že tato opatření jsou obcházena překládkou v Malajsii. Dne 27. října 2010 proto přijala nařízení Komise (EU) č. 966/2010 o zahájení šetření možného obcházení antidumpingových opatření uložených [původním nařízením] na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie, a o zavedení celní evidence tohoto dovozu ( 10 ). Jak vyplývá z bodu 18 odůvodnění a článku 2 uvedeného nařízení, celní orgány byly podle čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 5 základního nařízení vyzvány, aby přijaly vhodná opatření k zavedení celní evidence dovozu do Evropské unie, aby bylo zajištěno, že pokud bude šetřením zjištěno obcházení, mohou být antidumpingová cla v příslušné výši vybrána zpětně ode dne zavedení celní evidence takového dovozu zasílaného z Malajsie.

14. Dne 18. července 2011 přijala Rada podle článku 13 nařízení č. 1225/2009 prováděcí nařízení Rady (EU) č. 723/2011, kterým se rozšiřuje konečné antidumpingové clo uložené nařízením Rady (ES) č. 91/2009 na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli zasílaných z Malajsie bez ohledu na to, zda je u nich deklarován původ z Malajsie ( 11 ).

15. V návaznosti na dvě série řízení vedených před rozhodčími orgány WTO a přijetí zpráv těchto orgánů Orgánem WTO pro řešení sporů (dále jen „OŘS“) ( 12 ) Komise přijala dne 26. února 2016 zrušující nařízení. B. Spor před nizozemskými soudy a rozsudek Soudního dvora ve věci C‑644/17, Eurobolt 16. Žalobkyně dovážely spojovací prostředky z Malajsie během období, kdy Komise prováděla šetření obcházení antidumpingových opatření. Tyto dovozy byly celně evidovány v souladu s článkem 2 nařízení č. 966/2010 a čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 5 nařízení č. 1225/2009.

17. V období od ledna roku 2012 do října roku 2013 nizozemské celní orgány vydaly platební výměry pro antidumpingové clo, které žalobkyně dlužily za dovoz spojovacích prostředků podle prováděcího nařízení č. 723/2011. Ve lhůtě stanovené nizozemským právem žalobkyně napadly tyto platební výměry v souladu s článkem 243 nařízení (EHS) č. 2913/92 ( 13 ).

18. Dne 17. listopadu 2017 předložil Hoge Raad der Nederlanden (Nejvyšší soud, Nizozemsko) Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti prováděcího nařízení č. 723/2011, a to v souvislosti s vnitrostátním opravným prostředkem týkajícím se právní otázky podaným společností Eurobolt proti antidumpingovým clům zaplaceným na základě uvedeného prováděcího nařízení.

19. Soudní dvůr v rozsudku ze dne 3. července 2019 ve věci Eurobolt ( 14 ) uvedl, že předmětné prováděcí nařízení bylo stiženo vadou spočívající v porušení podstatné formální náležitosti. Soudní dvůr v podstatě konstatoval, že přijetí rozšířeného antidumpingového opatření nepředcházela platná konzultace s poradním výborem, jak stanoví čl. 15 odst. 2 základního nařízení. Toto ustanovení stanovilo povinnost poskytnout poradnímu výboru všechny potřebné informace nejpozději deset pracovních dní před zasedáním tohoto výboru. Avšak připomínky předložené společností Eurobolt, které bylo třeba považovat za „potřebné informace“ ve smyslu čl. 15 odst. 2 základního nařízení, byly členským státům sděleny pouze dva dny před zasedáním poradního výboru. Soudní dvůr proto dospěl k závěru, že prováděcí nařízení č. 723/2011 bylo neplatné, jelikož bylo přijato v rozporu s čl. 15 odst. 2 základního nařízení. C. Přijetí sporného nařízení 20. V návaznosti na rozsudek Soudního dvora ze dne 3. července 2019 ve věci Eurobolt Komise na základě prováděcího nařízení (EU) 2019/1374 ( 15 ) opětovně zahájila šetření obcházení antidumpingových opatření, aby napravila formální protiprávnost zjištěnou Soudním dvorem. Z bodu 17 odůvodnění prováděcího nařízení 2019/1374 vyplývá, že cílem opětovného zahájení šetření obcházení antidumpingových opatření bylo zaručit dodržení všech formálních náležitostí v rámci postupu konzultace v poradním výboru. Za tímto účelem obdržel přezkumný výbor připomínky společnosti Eurobolt ve lhůtě stanovené v příslušných ustanoveních.

21. Po obdržení doporučení poradního výboru přijala Komise dne 30. dubna 2020 sporné nařízení a opětovně uložila clo proti obcházení.

IV. Napadený rozsudek a řízení před Soudním dvorem

22. Dne 28. července 2020 podaly navrhovatelky u Tribunálu žalobu na zrušení sporného nařízení. Navrhovatelky v žalobě uplatnily tři žalobní právní důvody.

23. Dne 18. května 2022 vydal Tribunál napadený rozsudek, kterým žalobu zamítl a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

24. Navrhovatelky v kasačním opravném prostředku podaném k Soudnímu dvoru dne 2. srpna 2022 navrhují, aby Soudní dvůr (i) zrušil napadený rozsudek; (ii) vyhověl žalobě v prvním stupni řízení a zrušil sporné nařízení, a to v rozsahu, v němž se týká navrhovatelek, nebo podpůrně vrátil věc Tribunálu k novému posouzení a (iii) uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

25. Komise navrhuje, aby Soudní dvůr žalobu zamítl a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

26. Dne 23. května 2023 zaslal Soudní dvůr navrhovatelkám určité otázky k písemnému zodpovězení, na které navrhovatelky odpověděly dopisem ze dne 9. června 2023.

27. Obě strany řízení předložily vyjádření na jednání před Soudním dvorem, které se konalo dne 6. července 2023.

V. Posouzení šestého důvodu kasačního opravného prostředku

28. Jak bylo uvedeno v úvodu tohoto stanoviska, moje analýza se omezuje na šestý důvod kasačního opravného prostředku navrhovatelek, který směřuje proti bodům 123 až 155 napadeného rozsudku.

29. V těchto pasážích Tribunál odmítl jako neopodstatněný druhý žalobní důvod navrhovatelek, v rámci něhož tvrdily, že sporné nařízení porušovalo čl. 13 odst. 1 základního nařízení, čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, jakož i zásadu řádné správy, neboť postrádalo náležitý právní základ. A. Argumenty účastnic řízení 30. Navrhovatelky především zdůrazňují, že podle jejich názoru Tribunál nepochopil podstatu jejich argumentace: jestliže bylo původní nařízení protiprávní, a z tohoto důvodu bylo v roce 2016 zrušeno, nemohlo sloužit jako náležitý právní základ pro přijetí „pouze doplňkového“ sporného nařízení v roce 2020. Komise tedy při přijímání sporného nařízení neměla platný právní základ. Navrhovatelky pak na podporu svých tvrzení předkládají různé argumenty.

31. Zaprvé navrhovatelky tvrdí, že odkaz Tribunálu na rozsudek Soudního dvora ve věci APEX ( 16 ) za účelem zamítnutí jejich žaloby je chybný. V rozsudku ve věci APEX nebyla legalita právního základu sporného aktu předmětem sporu. Navrhovatelky proto tvrdí, že rozsudek v uvedené věci neposkytuje žádné vodítko, pokud jde o otázku, kterou vznesly v rámci tohoto řízení. Podle jejich názoru je v projednávané věci rozhodující, že původní nařízení, které bylo shledáno protiprávním, nemůže představovat právní základ pro sporné nařízení.

32. Zadruhé navrhovatelky tvrdí, že Tribunál pochybil, když odkázal na článek 207 SFEU jako na obecný právní základ pro přijetí antidumpingových opatření. Navrhovatelky opět zdůrazňují, že sporné nařízení si vyžadovalo jako právní základ platné nařízení o uložení antidumpingového cla, které bylo údajně obcházeno. Bez náležitého právního základu sporné nařízení podle názoru navrhovatelek porušuje čl. 5 odst. 1 a 2 SEU, které zakotvují zásadu svěření pravomocí.

33. Zatřetí Tribunál podle navrhovatelek dospěl k nesprávnému závěru, že zrušení původního nařízení nemá vliv na jeho platnost. Navrhovatelky zdůrazňují, že Komise uvedené nařízení zrušila, protože bylo protiprávní, jelikož bylo shledáno, že je v rozporu s dohodami WTO. Přijetí sporného nařízení tedy podle jejich názoru představovalo obnovení protiprávního nařízení.

34. Začtvrté navrhovatelky uvádí, že úvahy Tribunálu ohledně toho, že se nemohou dovolávat se právních předpisů WTO jakožto parametru platnosti unijní právní úpravy jsou bezpředmětné. Zdůrazňují, že netvrdily, jak sám Tribunál uznal, že porušení právních předpisů WTO v původním nařízení má za následek neplatnost sporného nařízení. Místo toho tvrdily, že původní nařízení nemůže představovat právní základ pro sporné nařízení.

35. Komise tvrdí, že kritika napadeného rozsudku ze strany navrhovatelek je neopodstatněná. Podle jejího názoru se Tribunál nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když vyhodnocoval argumenty navrhovatelek týkající se údajné neexistence náležitého právního základu sporného nařízení. Komise zejména uvádí, že původní nařízení, které podle jejího názoru není v žádném případě protiprávní, jak tvrdí navrhovatelky, nelze považovat za právní základ (nebo jeden z právních základů) sporného nařízení. Zdůrazňuje, že sporné nařízení bylo správně založeno na článcích 13 a 14 základního nařízení. B. Analýza 36. Argumenty předložené navrhovatelkami nepovažuji za přesvědčivé.

37. Předně nejsem přesvědčen o tom, že by Tribunál nepochopil podstatu tvrzení navrhovatelek. Mám za to, že Tribunál v napadeném rozsudku v bodech 123 až 155 přesně uvedl argumenty uplatněné v řízení v prvním stupni a náležitě se s nimi vypořádal. Zejména se domnívám, že obě premisy, na nichž navrhovatelky zakládají své různé argumenty (neexistence náležitého právního základu a protiprávnost původního nařízení), jsou nesprávné.

38. Níže vysvětlím důvody, proč zastávám tento názor.

1. Ke správnému určení právního základu ze strany Tribunálu 39. Zaprvé tvrzení navrhovatelek podle všeho vycházejí z nesprávného pochopení pojmu „právní základ“ v unijním právním řádu. Právní základ v podstatě vychází z ustanovení unijního práva, které při splnění příslušných podmínek svěřuje příslušnému unijnímu orgánu (či orgánům) pravomoc jednat v dané oblasti působnosti EU. Požadavek právního základu pro jakoukoli činnost unijních orgánů vyplývá zejména ze zásady svěření pravomocí orgánům zakotvené v čl. 13 odst. 2 SEU, podle něhož „[k]aždý orgán jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými“ ( 17 ).

40. V této souvislosti považuji za zcela zřejmé, že pravomoc Komise rozšířit antidumpingová cla, která již byla uložena na dovoz ze třetí země, na dovoz z jiné třetí země, dochází-li k jejich obcházení, vyplývá z ustanovení základního nařízení. Tato pravomoc je Komisi svěřena unijním normotvůrcem (v daném případě Parlamentem a Radou) v hlavním právním nástroji, který upravuje ochranu před dumpingovým dovozem ze třetích zemí.

41. Jedná se právě o článek 13 základního nařízení (nadepsaný „Obcházení“), který zejména i) stanoví, že „[a]ntidumpingová cla uložená na základě tohoto nařízení mohou být rozšířena […], jestliže dochází k obcházení platných opatření“ (odstavec 1); ii) pověřuje Komisi prováděním šetření (odstavec 3) a rovněž iii) určuje Komisi jako orgán pověřený rozšířením celních povinností, který jedná v souladu s postupem pro přijetí prováděcího aktu, na nějž je zde odkazováno (odstavec 3) ( 18 ). Kromě toho čl. 14 odst. 1 téhož nařízení (týkající se „Obecných ustanovení“) upřesňuje, že všechna antidumpingová cla – tudíž i ta rozšířená – musí být uložena „nařízením“.

42. Odkaz na tato dvě ustanovení uvedený v bodech odůvodnění sporného nařízení tedy správně určuje právní ustanovení, z nichž Komise vyvodila svou pravomoc rozšířit dotčená cla na takové dovozy, jako jsou dovozy uskutečněné navrhovatelkami.

43. Navrhovatelky proto nesprávně tvrdí, že sporné nařízení vychází nebo mělo vycházet z původního nařízení. Jak Komise správně zdůrazňuje, existence (platného) původního nařízení je pouze jednou z podmínek, které musí být splněny, aby bylo možné rozšířit předmětná cla.

44. Tato podmínka vyplývá z čl. 13 odst. 1 základního nařízení ( 19 ). Je ostatně zřejmé, že antidumpingová cla mohou být rozšířena pouze, pokud byla v první řadě platně uložena. Nicméně – což je vhodné znovu zdůraznit – pravomoc rozšířit antidumpingová cla nepřiznává Komisi akt, kterým se tato cla ukládají (tedy původní nařízení), ale, jak bylo vysvětleno, základní nařízení.

45. Tribunál se tedy nedopustil žádného nesprávného právního posouzení, když v bodech 126 až 128 napadeného rozsudku konstatoval, že článek 13 a čl. 14 odst. 1 základního nařízení představují náležitý právní základ sporného nařízení.

46. V této souvislosti dodávám, že Tribunál rovněž postupoval správně, když v bodě 136 napadeného rozsudku odkázal nejen na článek 13 základního nařízení, ale také na článek 207 SFEU, jakožto ustanovení, která Komisi svěřují pravomoc přijímat nařízení proti obcházení. Článek 207 odst. 2 SFEU je totiž ustanovením primárního práva, které zmocňuje Parlament a Radu k tomu, aby „přijíma[ly] […] opatření vymezující rámec pro provádění společné obchodní politiky“. Základní nařízení, které zase zmocňuje Komisi k přijetí určitých opatření proti obcházení, je nepochybně jedním z opatření vymezujících rámec pro provádění společné obchodní politiky, na něž se odkazuje v článku 207 SFEU.

47. Tvrzení navrhovatelek, že Tribunál nesprávně odkázal na článek 207 SFEU, a tudíž nevytknul porušení zásady svěření pravomocí stanovené v čl. 5 odst. 1 a 2 SFEU ( 20 ), je tudíž neopodstatněné.

48. Výše uvedené úvahy mě vedou k druhému aspektu, který chci zmínit, pokud jde o premisy, na nichž navrhovatelky zakládají své argumenty.

2. K platnosti původního nařízení 49. Druhou premisou, o níž navrhovatelky opírají svou argumentaci, je protiprávnost původního nařízení.

50. I tento argument je podle mého názoru nesprávný.

51. Jak vysvětlím v následujících částech, skutečnost, že původní nařízení bylo unijním normotvůrcem zrušeno, ani případný nesoulad tohoto nařízení s dohodami WTO neznamenají, že je nařízení protiprávní.

52. Původní nařízení bylo Komisí zrušeno v souladu s čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení (EU) 2015/476 ( 21 ). Podle tohoto ustanovení platí, že pokud OŘS přijme zprávu týkající se opatření přijatého Unií na základě mimo jiné základního nařízení, „může Komise přijmout […] jedno nebo více z následujících opatření, která považuje za vhodná: a) zrušení nebo změnu sporného opatření nebo b) přijetí jiného zvláštního prováděcího opatření, jež za daných okolností považuje za vhodné k tomu, aby Unie dosáhla souladu s doporučeními a rozhodnutími ve zprávě obsaženými“.

53. Ze znění čl. 1 odst. 1 písm. a) nařízení 2015/476 jasně vyplývá, že nepříznivé závěry OŘS týkající se možného nesouladu unijního opatření s dohodami WTO nemají ipso facto za následek neplatnost dotčeného unijního aktu. Je na unijních orgánech, aby z těchto závěrů vyvodily nezbytné důsledky, pokud jde o otázku, co je třeba učinit k obnovení souladu, a v tomto ohledu disponují určitým rozhodovacím prostorem. Článek 1 odst. 1 písm. a) nařízení 2015/476 totiž uvádí, že Komise „může“ přijmout jedno nebo více opatření v závislosti na tom, „kter[é] považuje za vhodn[é]“.

54. Výše uvedené je v souladu s ustanoveními dohod WTO. Článek 19 Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů (dále jen „UŘS“) uvádí, že „[v] případě, že skupina odborníků nebo Odvolací orgán dospěje k závěru, že opatření je neslučitelné s [dohodami WTO], doporučí, aby je dotčený člen […] uvedl do souladu s takovou dohodou“. Uvedené orgány mohou pouze „navrhnout způsob, jakým by dotčený člen takové doporučení mohl provést“. Panuje totiž obecná shoda, že „členové WTO mají prostor pro uvážení ohledně způsobu, jak uvést opatření, u něhož byl konstatován nesoulad s pravidly WTO, do souladu se závazky v rámci WTO“ ( 22 ). V tomto ohledu je členům WTO podle článku 21 odst. 3 UŘS obecně poskytována „rozumná lhůta“ k obnovení souladu.

55. V této souvislosti musím konstatovat, že mě poněkud matou vyjádření navrhovatelek – přednesená v řízení v prvním stupni ( 23 ) i v rámci tohoto řízení ( 24 ) – podle nichž netvrdí, že údajné porušení pravidel WTO původním nařízením má za následek neplatnost sporného nařízení. Jeden z klíčových argumentů navrhovatelek totiž v podstatě spočívá v tom, že Komise zrušila původní nařízení, protože bylo protiprávní z důvodu rozporu s dohodami WTO, a tato protiprávnost má zase vliv na platnost sporného nařízení.

56. Navrhovatelky v návaznosti na dotaz položený na jednání ohledně tohoto zjevného rozporu uvedly, že se nedovolávají pravidel WTO za účelem zneplatnění původního nařízení, ale pouze proto, aby poukázaly na jeho protiprávnost. Mám za to, že argumentace navrhovatelek v tomto ohledu hraničí se sofismem: protiprávnost znamená podle mého názoru nesoulad opatření s právními normami vyššího řádu, přičemž neplatnost je zjevným důsledkem, který z tohoto vyplývá pro dotčené opatření. Tyto pojmy jsou totiž oněmi příslovečnými „dvěma stranami téže mince“.

57. V každém případě musím konstatovat, že v napadeném rozsudku neshledávám žádné nesprávné právní posouzení, pokud jde o závěry Tribunálu, že s ohledem na okolnosti věci nelze posoudit z hlediska dotčených pravidel a rozhodnutí WTO legalitu původního nařízení, ani legalitu sporného nařízení. Zejména body 144 a 150 uvedeného rozsudku správně odrážejí a uplatňují zásady, které vyplývají z ustálené judikatury unijních soudů v této oblasti. Soudní dvůr ostatně již nedávno ve věci Donex potvrdil, že platnost původního nařízení nelze posuzovat s ohledem na zprávy OŘS z roku 2011 a roku 2016 uvedené v bodě 15 výše ( 25 ).

58. Vzhledem k výše uvedenému se nyní budu zabývat tvrzením navrhovatelek, podle něhož zrušení původního nařízení Komisí, které bylo odůvodněno požadavkem zajistit soulad s mezinárodní dohodou, způsobuje protiprávnost původního nařízení.

59. Tento argument není správný. Pouhé zrušení unijního aktu – bez ohledu na důvody, které k němu vedly – nelze ztotožnit se závěrem, že takový akt je protiprávní. Zrušený akt již není v platnosti, a proto nemůže upravovat situace, které nastanou v budoucnu. Naproti tomu jeho způsobilost upravovat situace, které vznikly v minulosti v době jeho platnosti, není jeho zrušením obecně zpochybněna.

60. Je třeba mít na paměti, že v unijním právním řádu přísluší pouze Soudnímu dvoru Evropské unie rozhodovat o legalitě unijního aktu, a to na základě výlučné pravomoci, která mu byla svěřena Smlouvami ( 26 ).

61. Prohlášení neplatnosti původního nařízení Soudním dvorem by samozřejmě z důvodu účinků ex tunc tohoto prohlášení mělo vliv i na platnost sporného nařízení ( 27 ). Jak však Komise zdůrazňuje, unijní soudy neprohlásily uvedené nařízení za protiprávní, ať již v okamžiku, kdy byla jeho platnost napadena před uvedenými soudy na základě článku 263 SFEU ( 28 ), či když bylo toto nařízení zpochybněno v rámci žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce ( 29 ).

62. V této souvislosti dodávám, že právě z tohoto důvodu se situace navrhovatelek zásadně liší od situace, která byla předmětem sporu ve věci Vitol ( 30 ), a sice nedávném rozsudku Soudního dvora, na který navrhovatelky při jednání ve značné míře odkazovaly. Podle jejich názoru tento rozsudek potvrzuje, že se mohou úspěšně dovolávat protiprávnosti unijního aktu (v projednávané věci původního nařízení) za účelem zpochybnění platnosti jiného souvisejícího unijního aktu (v projednávané věci sporného nařízení).

63. Není mi však jasné, jak by závěry Soudního dvora ve věci Vitol mohly být relevantní v projednávané věci. V uvedené věci se předkládající soud v rámci řízení o předběžné otázce tázal Soudního dvora na platnost nařízení o uložení antidumpingových cel, jehož neplatnost již byla prohlášena Tribunálem v rozsudku vydaném na základě článku 263 SFEU, který v té době již zakládal překážku věci pravomocně rozsouzené. Ačkoli účastníci řízení, kteří podali žalobu k předkládajícímu soudu, nebyli těmi účastníky, kteří se úspěšně domáhali zrušení nařízení u Tribunálu, Soudní dvůr konstatoval, že ze zjištění učiněných Tribunálem ohledně skutečnosti, že napadené nařízení porušilo určité ustanovení základního nařízení, je třeba vyvodit veškeré důsledky. Vzhledem k tomu, že dotčená porušení měla dopad i na právní postavení účastníků řízení, kteří jednali před předkládajícím soudem, neměl Soudní dvůr potíže s tím, aby napadené nařízení prohlásil za neplatné ( 31 ).

64. V projednávané věci však neexistuje žádné předchozí konstatování unijních soudů týkající se údajné neplatnosti původního nařízení. Ve skutečnosti je tomu naopak, jak jsem vysvětlil v bodě 61 výše.

65. Dodávám, že navrhovatelky ani nevyužily ustanovení článku 277 SFEU, aby se dovolaly nepoužitelnosti původního nařízení z důvodu jeho údajné protiprávnosti. Na jednání navrhovatelky podle všeho tvrdily, že se implicitně dovolávaly důvodu protiprávnosti v řízení v prvním stupni nebo v tomto řízení. Dvě pasáže vyjádření, na které v tomto ohledu navrhovatelky odkazovaly, však podle mého názoru uvedené tvrzení nepodporují.

66. Z těchto důvodů Tribunál v bodě 138 napadeného rozsudku správně konstatoval, že zrušení původního nařízení nemá vliv na jeho platnost.

3. Ke zrušení původního nařízení s účinky ex nunc 67. Je zřejmé, že pokud by se unijní normotvůrce rozhodl zrušit původní nařízení s účinky ex tunc – tedy odstranit jeho účinky se zpětnou účinností – rozšíření cla prostřednictvím sporného nařízení by již nebylo možné.

68. To však unijní normotvůrce neučinil, když se rozhodl zrušit původní nařízení. Ze samotného znění zrušovacího nařízení vyplývá, že původní nařízení bylo zrušeno s účinkem ex nunc. Článek 2 zrušovacího nařízení stanoví, že „[…] zrušení [dotčeného] antidumpingového cla […] [nabývá] účinku dnem vstupu [uvedeného] nařízení v platnost a není základem pro vrácení cla vybraného před tímto datem“. Uvedené ustanovení je převzato v bodě 14 odůvodnění téhož nařízení, který zní takto: „[z]rušení sporných opatření by mělo nabýt účinku dnem vstupu v platnost, a proto není základem pro vrácení cla vybraného před tímto datem“.

69. Volba, kterou v tomto ohledu učinil unijní normotvůrce, je v souladu se zásadami kodifikovanými v nařízení 2015/476. Článek 3 uvedeného nařízení stanoví, že „[p]okud není stanoveno jinak, nabývají opatření přijatá na základě [uvedeného] nařízení účinku dnem jejich vstupu v platnost a nezakládají právo na vrácení cla vybraného před tímto dnem“. V bodě 7 odůvodnění uvedeného nařízení jsou zopakována ustanovení článku 3 a je zde vysvětleno jejich zdůvodnění. Uvedený bod odůvodnění zní takto: „[…] Doporučení ve zprávě přijaté OŘS mají účinky pouze do budoucna. Proto by mělo být stanoveno, že opatření přijatá na základě tohoto nařízení budou účinná ode dne vstupu v platnost, pokud není stanoveno jinak, a nezakládají právo na vrácení cla vybraného před tímto dnem“.

70. Důsledkem výše uvedeného je, že všechny situace, které se ratione temporis řídily ustanoveními původního nařízení, zůstaly jeho zrušením nedotčeny. Pokud tedy unijní normotvůrce potvrdil správnost uložení antidumpingových cel vybraných mezi dnem, kdy původní nařízení vstoupilo v platnost, a dnem, kdy bylo toto nařízení zrušeno, není důvod považovat rozšíření těchto cel na dovozy, jimiž se dovozci snažili obejít unijní obchodní opatření, za neplatné.

71. Jak bylo správně uvedeno v bodě 129 napadeného rozsudku, k tomu, aby takové rozšíření bylo v souladu s právními předpisy, je za takových okolností, jako jsou okolnosti projednávané věci, zapotřebí i) aby se rozšíření týkalo výlučně období předcházejícího pozbytí platnosti daných opatření a ii) aby byla nařízena celní evidence dotčených dovozů v souladu s čl. 13 odst. 3 a čl. 14 odst. 5 základního nařízení. Je nesporné, že tyto podmínky jsou v projednávané věci splněny ( 32 ).

72. S ohledem na výše uvedené Tribunál rovněž podle mého názoru postupoval správně, když se odvolával na rozsudek Soudního dvora ve věci APEX, aby odmítl argumenty navrhovatelek uváděné v této souvislosti.

4. K odkazu na rozsudek ve věci APEX ze strany Tribunálu 73. V rozsudku ve věci APEX – týkající se žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti jiného nařízení o rozšíření antidumpingových cel z důvodu obcházení – jeden z účastníků řízení, který předložil vyjádření, tvrdil, že sporné nařízení musí být považováno za neplatné, neboť bylo přijato v době, kdy nařízení, které původně ukládalo předmětná cla, již nebylo v platnosti.

74. Soudní dvůr uvedené tvrzení odmítl, přičemž konstatoval, že článek 13 základního nařízení umožňoval vydat rozhodnutí o rozšíření antidumpingových opatření z důvodu obcházení, i když původní nařízení o uložení cla již pozbylo platnosti. Takový výklad není – jak uvedl Soudní dvůr – vyloučen zněním předmětného ustanovení, a především je podpořen jeho kontextuálním a teleologickým výkladem. V této souvislosti Soudní dvůr rovněž odmítl argument, podle něhož by doplňková povaha opatření o rozšíření cla za obcházení, tedy aspekt, který Soudní dvůr zdůraznil v předchozím rozsudku ( 33 ), byla v rozporu s tímto výkladem. Soudní dvůr uvedl, že „[z] tohoto závěru sice plyne, že rozšířená opatření nemohou přetrvat poté, co rozšiřovaná opatření pozbydou platnosti, avšak ze vztahu mezi oběma opatřeními nelze dovodit, že by k rozhodnutí o zavedení rozšířených opatření muselo dojít dříve, než rozšiřovaná opatření pozbydou platnosti“ ( 34 ).

75. Navrhovatelky nicméně nesouhlasí s tím, že by rozsudek ve věci APEX byl pro projednávanou věc relevantní, a to z toho důvodu, že v tomto rozsudku nebyla předmětem sporu platnost původního nařízení. Jak jsem však vysvětlil v předchozích částech tohoto stanoviska, ani v projednávané věci nic nenasvědčuje tomu, že by původní nařízení bylo protiprávní.

76. Samotná skutečnost, že se Komise rozhodla v rámci výkonu politické diskreční pravomoci, kterou v této věci disponuje, zrušit uvedené nařízení před uplynutím původně zamýšlené doby platnosti ( 35 ), je nepodstatná. Závěry Soudního dvora uvedené ve věci APEX jsou pro projednávanou věc i nadále velmi relevantní.

77. Na jednání však navrhovatelky namítaly, že i kdyby Soudní dvůr považoval původní nařízení za platné, oba případy by se přesto lišily vzhledem k tomu, že doba, která uplynula mezi pozbytím platnosti původního nařízení a uložením (nebo opětovným uložením) cla proti obcházení, by byla v projednávané věci značně delší než doba posuzovaná ve věci APEX. Musím říci, že pokud v tomto ohledu neexistuje žádné jiné vysvětlení, nevidím důvod, proč by tento skutkový aspekt (kratší nebo delší trvání uvedené doby) měl zpochybnit výše provedené právní posouzení.

78. Bylo by totiž poněkud zvláštní dospět k závěru, že v daném období (které odpovídá skutečné době platnosti původního nařízení) mohly unijní orgány platně uložit antidumpingové clo na dovoz ze třetí země, avšak nikoli na dovoz, který byl uskutečňován přes jinou třetí zemi ve snaze obejít unijní obchodní opatření. Takový závěr by de facto povzbudil obchodníky k tomu, aby se v budoucnu pokoušeli obcházet unijní obchodní opatření, neboť postihuje poctivé dovozce a zvýhodňuje nepoctivé ( 36 ). To by bylo v rozporu se samotným účelem článku 13 základního nařízení.

79. V bodech 129 a 134 napadeného rozsudku, v nichž Tribunál na podporu svých závěrů odkazoval na rozsudek ve věci APEX, tedy neshledávám žádné nesprávné právní posouzení.

80. Konečně mám za to, že není třeba se konkrétně zabývat porušením zásady řádné správy, jež navrhovatelky namítají. V tomto ohledu neuvedly žádný konkrétní a samostatný argument.

81. Šestý důvod kasačního opravného prostředku navrhovatelek tedy nastoloval otázku, zda zrušení nařízení o uložení antidumpingového cla na dovoz pocházející ze třetího státu z důvodu možného nesouladu s pravidly WTO brání tomu, aby Komise rozšířila toto clo na dovoz z jiného třetího státu z důvodu obcházení, i když se toto rozšíření týká období před zrušením nařízení a dovoz byl celně evidován v souladu s příslušnými antidumpingovými pravidly.

82. V tomto stanovisku jsem se pokusil vysvětlit, proč mám na rozdíl od navrhovatelek za to, že odpověď na uvedenou otázku musí být záporná.

VI. Závěry

83. S ohledem na výše uvedené navrhuji, aby Soudní dvůr zamítl šestý důvod kasačního opravného prostředku společností Eurobolt BV, Fabory Nederland BV a ASF Fischer BV. ( 1 ) – Původní jazyk: angličtina. ( 2 ) – Rozsudek ze dne 18. května 2022, Eurobolt a další v. Komise (T‑479/20, EU:T:2022:304) (dále jen „napadený rozsudek“). ( 3 ) – Úř. věst. 2020, L 141, s. 1 (dále jen „sporné nařízení“). ( 4 ) – Nařízení Rady ze dne 26. ledna 2009 o uložení konečného antidumpingového cla na dovoz některých spojovacích prostředků ze železa nebo oceli pocházejících z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2009, L 29, s. 1) (dále jen „původní nařízení“). ( 5 ) – Úř. věst. 2016, L 176, s. 21. ( 6 ) – Nařízení ze dne 30. listopadu 2009 o ochraně před dumpingovým dovozem ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 2009, L 343, s. 51). ( 7 ) – Nařízení ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 11/10, s. 45). ( 8 ) – Vzhledem k tomu, že právní ustanovení relevantní pro toto řízení jsou formulována velmi podobně, budu v celém tomto stanovisku odkazovat na ustanovení nařízení 2016/1036, jak učinily obě strany řízení ve svých vyjádřeních. ( 9 ) – Úř. věst. 2016, L 52, s. 24. ( 10 ) – Úř. věst. 2010, L 282, s. 29. ( 11 ) – Úř. věst. 2011, L 194, s. 6. ( 12 ) – Viz podrobněji body 7 až 11 napadeného rozsudku. ( 13 ) – Nařízení Rady ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství (Úř. věst. 1992, L 302, s. 1; Zvl. vyd. 02/04, s. 307), ve znění pozdějších předpisů. ( 14 ) – C‑644/17, EU:C:2019:555. ( 15 ) – Prováděcí nařízení (EU) 2019/1374 ze dne 26. srpna 2019 o opětovném zahájení šetření v návaznosti na rozsudek ze dne 3. července 2019 ve věci C‑644/17, Eurobolt, pokud jde o prováděcí nařízení Rady č. 723/2011 (Úř. věst. 2019, L 223, s. 1). ( 16 ) – Rozsudek ze dne 17. prosince 2015, APEX (C‑371/14, EU:C:2015:828) (dále jen „rozsudek ve věci APEX“). ( 17 ) – V tomto ohledu viz rozsudek ze dne 1. října 2009, Komise v. Rada (C‑370/07, EU:C:2009:590, bod 52). ( 18 ) – Článek 13 odst. 3 třetí pododstavec základního nařízení odkazuje na postup projednávání ve výboru stanovený v čl. 15 odst. 3 tohoto nařízení. Posledně uvedené ustanovení zase odkazuje na „přezkumný postup“ stanovený v článku 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. 2011, L 55, s. 13). ( 19 ) – Viz výše body 5 a 41 tohoto stanoviska. ( 20 ) – Stručně řečeno, podle této zásady může Evropská unie jednat pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy. Pravomoci, které nejsou Smlouvami svěřeny Evropské unii, tedy zůstávají členským státům. ( 21 ) – Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 11. března 2015 o opatřeních, která může Unie přijmout na základě zprávy přijaté orgánem WTO pro řešení sporů o antidumpingových a antisubvenčních opatřeních (kodifikované znění) (Úř. věst. 2015, L 83, s. 6). ( 22 ) – Viz například Zpráva skupiny odborníků ze dne 31. července 2002, Spojené státy americké – vyrovnávací opatření týkající se některých produktů pocházejících z Evropských společenství (WT/DS212/R), bod 6.43; a Zpráva skupiny odborníků ze dne 22. prosince 1999, Spojené státy – články 301–310 Trade Act of 1974 (obchodní zákon z roku 1974) (WT/DS152/R), bod 7.102. ( 23 ) – Viz body 139 až 144 napadeného rozsudku. ( 24 ) – Viz výše bod 34 tohoto stanoviska. ( 25 ) – Rozsudek ze dne 9. července 2020, Donex Shipping and Forwarding (C‑104/19, EU:C:2020:539, bod 48). ( 26 ) – V tomto smyslu viz mimo jiné rozsudky ze dne 19. prosince 2018, Berlusconi a Fininvest (C‑219/17, EU:C:2018:1023, bod 44), a ze dne 22. října 1987, Foto-Frost (314/85, EU:C:1987:452, bod 17). ( 27 ) – Viz například rozsudek ze dne 15. března 2018, Deichmann (C‑256/16, EU:C:2018:187, bod 62 a citovaná judikatura). ( 28 ) – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 11. září 2014, Gem-Year a Jinn-Well Auto-Parts (Zhejiang) v. Rada (C‑602/12 P, EU:C:2014:2203), a ze dne 27. února 2014, Ningbo Yonghong Fasteners v. Rada (C‑601/12 P, EU:C:2014:115). ( 29 ) – Viz mimo jiné rozsudky ze dne 9. července 2020, Donex Shipping and Forwarding (C‑104/19, EU:C:2020:539); ze dne 15. listopadu 2018, Baby Dan (C‑592/17, EU:C:2018:913), a ze dne 18. října 2018, Rotho Blaas (C‑207/17, EU:C:2018:840). ( 30 ) – Rozsudek ze dne 22. června 2023 (C‑268/22, EU:C:2023:508). ( 31 ) – Tamtéž, body 60 až 78. ( 32 ) – Viz také body 133 a 134 napadeného rozsudku. ( 33 ) – Rozsudek ze dne 6. června 2013 ve věci Paltrade, C‑667/11 (EU:C:2013:368, bod 28). ( 34 ) – Rozsudek ve věci APEX, body 39 až 55. ( 35 ) – V tomto ohledu viz ustanovení článku 11 základního nařízení, nadepsaného „Platnost, přezkum a vrácení cla“. ( 36 ) – Viz obdobně stanovisko generálního advokáta Y. Bota ve věci APEX (C‑371/14, EU:C:2015:507, bod 39).