C-535/25

Plný text

null STANOVISKO GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA MANUELA CAMPOS SÁNCHEZ-BORDONY přednesené dne 9. července 2026(1) Spojené věci C‑535/25 až C‑537/25 Amazon Italia Logistica Srl (C‑535/25), Amazon Italia Services Srl (C‑536/25), Amazon Italia Transport Srl (C‑537/25) proti Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni, za účasti: Ministero delle Imprese e del Made in Italy [žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou podala Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie)] „ Řízení o předběžné otázce – Poštovní služby v Evropské unii – Směrnice 97/67/ES – Články 2 a 9 – Všeobecné oprávnění – Skupina společností, která zajišťuje dodávání zboží prodávaného třetími osobami konečným zákazníkům – Společnosti patřící do této skupiny, které poskytují poštovní služby – Pojem ‚poskytovatel poštovních služeb‘ – Vnitrostátní právní úprava, která těmto společnostem ukládá povinnost získat všeobecné oprávnění“ 1.        V posledních letech vedlo rozšíření elektronického obchodu k hluboké transformaci poštovního odvětví a souvisejících odvětví (včetně logistiky), jehož provozovatelé se zaměřují na nové obchodní modely, které přesahují klasický pojem „poštovní služby“(2).

2. Jedním z těchto provozovatelů je společnost Amazon(3), která prostřednictvím svého elektronického tržiště zprostředkovává prodej zboží nabízeného třetími prodejci. Činí tak tím, že svým zákazníkům poskytuje integrované služby v oblasti skladování, balení a dodávání prodávaných produktů.

3. Soudní dvůr musí posoudit, zda a v jakém rozsahu činnost dotčená v původních řízeních, kterou zajišťují tři společnosti skupiny Amazon(4), představuje „poštovní službu“. Pokud by tomu tak bylo, podléhala by režimu oprávnění stanovenému v článku 9 směrnice 97/67/ES(5).

4. Právě proto, že toto oprávnění neměly, uložil Autorità per le Garanzie nelle Comunicazioni (AGCOM) (Úřad pro dohled nad komunikacemi, Itálie) každé ze tří žalujících společností sankci. I.      Právní rámec A.      Unijní právo. Směrnice 97/67 5.        Článek 2 stanoví: „Pro účely této směrnice se 1)      poštovními službami [...] rozumí služby zahrnující výběr, třídění, přepravu a dodávání poštovních zásilek; 1a)      poskytovatelem poštovních služeb [...] rozumí podnik poskytující jednu nebo více poštovních služeb; […] 4)      výběrem [...] rozumí sběr poštovních zásilek poskytovatelem poštovních služeb; 5)      dodáváním rozumí postup od třídění na dodací poště až po dodání poštovních zásilek jejich adresátům; 6)      poštovní zásilkou [...] rozumí zásilka s adresou v konečné podobě, ve které má být poskytovatelem poštovních služeb dodána. Kromě listovních zásilek jsou to rovněž například knihy, katalogy, noviny, časopisy a poštovní balíky obsahující zboží s obchodní hodnotou či bez obchodní hodnoty; […] 14)      oprávněními [...] rozumí každé povolení ve formě ‚všeobecného oprávnění‘ nebo ‚individuální licence‘ [...], které stanoví práva a povinnosti specifické pro poštovní odvětví a dovoluje podnikům poskytovat poštovní služby a případně vytvářet nebo provozovat své sítě pro poskytování těchto služeb [...] […] 19)      základními požadavky [...] rozumí obecné neekonomické aspekty, které mohou členský stát přimět k zavedení podmínek pro poskytování poštovních služeb. Těmito aspekty jsou listovní tajemství, bezpečnost sítě s ohledem na přepravu nebezpečných předmětů, dodržování pracovních podmínek a podmínek zaměstnání, systémy sociálního zabezpečení [...] a v odůvodněných případech ochrana dat, ochrana životního prostředí a územní plánování. Ochrana dat může zahrnovat ochranu osobních údajů, utajení předávaných nebo uložených informací a ochranu soukromí; […]“ 6.        Článek 9 zní takto: „1.      Pro služby, které nespadají do oblasti všeobecných služeb, mohou členské státy zavést všeobecná oprávnění v rozsahu nezbytném pro zaručení souladu se základními požadavky. […]“ B.      Italské právo 7.        Směrnice 97/67 byla provedena do italského práva prostřednictvím decreto legislativo n. 261/1999 – Attuazione della direttiva 97/67/CE concernente regole comuni per lo sviluppo del mercato interno dei servizi postali comunitari e per il miglioramento della qualità del servizio(6), jehož článek 1 obsahuje definice, které v podstatě odpovídají definicím uvedeným v článku 2 uvedené směrnice.

8. Ratione temporis se použije rozhodnutí č. 129/15/CONS – Regolamento in materia di titoli abilitativi per l’offerta al pubblico di servizi postali(7), jehož příloha A, článek 8 („Poštovní služby podléhající všeobecnému oprávnění“), stanoví: „1.      Veřejná nabídka poštovních služeb, které nespadají do všeobecné služby ve smyslu legislativního nařízení [č. 261/1999], podléhá získání všeobecného oprávnění.

2. Všeobecné oprávnění je nezbytné pro výkon i jen jedné z fází činností souvisejících s poskytováním poštovních služeb uvedených v odstavci 1 a pro poskytování poštovních služeb s přidanou hodnotou.“ II.    Skutkový stav, spory a předběžné otázky 9.        Rozhodnutím ze dne 25. července 2018(8) uložil AGCOM sankce třem podnikům ze skupiny Amazon poté, co konstatoval, že bez oprávnění požadovaného italskými předpisy nabízely „službu dodání produktů [prodávaných] konečnému zákazníkovi na [svém] elektronickém tržišti, která se nijak neliší od služby dodání poskytované jinými poštovními provozovateli, [...] a zahrnuje běžné fáze poštovního cyklu […]“.

10. Ze spisu vyplývá, že společnost Amazon zprostředkovává prodej zboží nabízeného třetími prodejci prostřednictvím svého elektronického tržiště (Amazon Marketplace). Její obchodní model je strukturován takto: –        třetí prodejce zasílá zboží do logistického centra společnosti Amazon (AIL) prostřednictvím přepravce. Zboží zůstává po celou dobu ve vlastnictví prodejce; –        Amazon (AIL) zboží přijímá, třídí a skladuje; –        po obdržení objednávky od zákazníka Amazon (AIL) zboží vyzvedne ze svých skladů, zabalí a označí štítkem (po ověření jeho specifických charakteristik, jako je hmotnost a rozměry); –        jakmile je zakoupený produkt připraven k odeslání, přistoupí se k postupnému třídění(9). V první fázi AIL rozdělí již označené balíčky mezi kurýrní společnosti pověřené dodáním, jimiž mohou být v závislosti na konkrétním případě buď společnosti již působící na trhu, nebo Amazon Logistics; –        pokud je dodání svěřeno společnosti Amazon Logistics (obchodní jednotka AIT), AIT vyzvedne(10) zboží z logistických center AIL a odveze je do Delivery Stations(11) spravovaných společností AIT; –         v Delivery Stations se provádí druhé třídění, a to přidělením balíků různým místním kurýrním společnostem, s nimiž společnost Amazon spolupracuje na místní úrovni(12); –        místní provozovatelé jsou pod vedením AIT(13) pověřeni dodáním konečnému zákazníkovi (tzv. „last mile“ nebo „poslední míle“); –        dodání konečnému zákazníkovi může být uskutečněno na adrese uvedené adresátem zásilky nebo, pokud o to adresát požádá, prostřednictvím úložných boxů (lockers) spravovaných AIS; –        AIS „se neomezuje pouze na poskytování fyzických prostor třetím osobám pro dodávání poštovních zásilek“, ale tyto prostory „spravuje“ tím, že tyto úložné prostory dálkově řídí, dohlíží na ukládání poštovních zásilek kurýrními společnostmi a na jejich následné vyzvednutí adresátem(14).

11. S ohledem na tyto skutečnosti AGCOM uvedl, že –        činnost spočívající v balení a označování prováděná AIL nemá jako taková poštovní povahu. Takovou povahu mají naopak bezprostředně navazující činnosti, jejichž prostřednictvím se zabalené a označené zásilky stávají „konečnou zásilkou“ a jsou rozděleny mezi různé kurýrní společnosti v závislosti na dodacích lhůtách a obsluhovaných oblastech. Tyto činnosti odpovídají fázi „třídění“, která charakterizuje cyklus činnosti všech poštovních provozovatelů(15); –        činnost správy úložných boxů prováděná společností AIS „je poštovní činností a konkrétní inovace zavedené do tohoto modelu nemění podstatu ani kvalifikaci a zařazení tohoto způsobu dodání do příslušné fáze poskytování poštovní služby“ (dodání); –        AIT a AIL vytvořily, „aniž by získaly požadované oprávnění, jednotně organizovanou síť pro poskytování poštovních služeb, předem stanovily právní, technické a ekonomické podmínky a pro dodání využily sedm společností, které neměly všeobecné oprávnění k poskytování těchto služeb“. Místní provozovatelé „ztrácejí veškerou autonomii a nezávislost“ v důsledku přesných pokynů vydaných AIT, takže tuto společnost lze považovat za „dominus“ služby.

12. Tribunale Amministrativo Regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie), u něhož společnosti AIL, AIT a AIS samostatně napadly rozhodnutí AGCOM, toto rozhodnutí v podstatě potvrdil.

13. Za těchto okolností Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie), která projednává odvolání společností AIL, AIT a AIS, předkládá Soudnímu dvoru v těchto třech věcech tuto předběžnou otázku: „Brání články 2 a 9 směrnice [97/67] takové vnitrostátní právní úpravě, která činnosti, jako jsou činnosti vykonávané společnost[mi] [AIL, AIS a AIT] a popsané v napaden[ých] rozhodnutí[ch], podřizuje režimu oprávnění stanovenému pro veřejnou nabídku poštovních služeb?“ III. Řízení před Soudním dvorem 14.      Všechny tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce byly zapsány do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 6. srpna 2025. Vzhledem k úzké souvislosti mezi nimi bylo rozhodnuto o jejich spojení.

15. Písemná vyjádření předložily společnosti AIL, AIS a AIT (společně), španělská, italská, nizozemská a norská vláda, jakož i Evropská komise.

16. Ústní jednání nebylo shledáno potřebným.

IV. Přípustnost

17.      Italská vláda má za to, že všechny tři žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou nepřípustné z důvodu nedostatečného popisu skutkového stavu, jelikož dostatečně přesně neobjasňují: –        zda se otázka obecně týká souhrnu činností prováděných každou z dotčených společností (včetně činností, které v následných či předchozích fázích ostatní společnosti, které jsou odvolatelkami nevykonávají), nebo naopak pouze činností postupně prováděných v rámci jednotného dodavatelského řetězce společnostmi AIL, AIT a AIS(16); –        zda se otázka vztahuje na kvalifikaci „poštovních služeb“ v případě činností prováděných jednotlivě každou společností, anebo spíše na celkovou činnost vyplývající z koordinace mezi nimi(17).

18. Nesdílím námitku italské vlády, a naopak se domnívám, že žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jsou přípustné.

19. Je pravda, že (jediná) předběžná otázka je formulována stručně a ve všech třech věcech je znění v podstatě totožné, ačkoli problémy v jednotlivých věcech jsou odlišné.

20. Předkládající soud však formuluje své pochybnosti tak, že lze pochopit důvody předložení žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Stručně řečeno se táže: –         zda lze přidělení balíků společností AIL po označení považovat za „třídění“ „poštovní zásilky“ (věc C‑535/25); –        zda je správa úložných boxů (lockers) prováděná společností AIS součástí fáze „dodání“ poštovní zásilky (věc C‑536/25); –        zda je „poskytovatelem poštovních služeb“ společnost (AIT), která, i když materiálně neprovádí úkoly dodání poštovních zásilek, je organizuje tím, že vykonává „řídící a koordinační pravomoc“ nad místními provozovateli, kteří s ní spolupracují (věc C‑537/25); –        zda a jakým způsobem ovlivňuje kvalifikaci výše popsaných služeb jako „poštovních služeb“ propojení, které existuje mezi činnostmi vykonávanými společnostmi AIL, AIS a AIT(18); –        zda se jedná o „veřejnou nabídku poštovních služeb“, pokud poskytované služby nejsou nediferencovaně určeny všem uživatelům a nejsou k dispozici kanceláře přístupné veřejnosti (věc C‑535/25, relevantní také pro věci C‑536/25 a C‑537/25)(19).

21. Argumentace účastníků řízení a zúčastněných stran svědčí o jejich pochopení sporných otázek. Soudní dvůr má tedy navzdory námitce italské vlády k dispozici dostatek informací pro posouzení těchto otázek.

22. Zejména je dynamika činnosti tří společností Amazon popsána (v předkládacích rozhodnutích a ve vyjádřeních účastníků řízení) dostatečně podrobně, aby odůvodnila pochybnosti Consiglio di Stato (Státní rada) a umožnila Soudnímu dvoru odpovědět(20). V.      Analýza A.      Úvodní poznámky 23.      Zásadním problémem těchto žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je nevhodnost definic směrnice 97/67 pro jejich použití na obchodování na platformách, jako je Amazon.

24. Směrnice 97/67 byla přijata v kontextu zaměřeném na „tradiční“ poštovní služby. V roce 1997 byly poštovní služby svěřeny provozovatelům, kteří se zabývali především správou a doručováním pošty, tvořené převážně dopisy a balíky.

25. Liberalizace podnícená směrnicí 2008/6 posunula těžiště systému od všeobecné služby k prostředí otevřenému hospodářské soutěži: podpořila vstup na trh provozovatelů, jejichž služby, ačkoli si zachovávaly určitou funkční rovnocennost se službami „tradičního“ poštovního provozovatele, byly zaměřeny na jiné služby, jako je expresní kurýrní doručování. V rozsudku Confetra(21) Soudní dvůr potvrdil její zahrnutí do oblasti působnosti směrnice 97/67 a do režimu oprávnění zavedeného touto směrnicí.

26. Upevnění nových obchodních modelů založených na elektronickém obchodu a dodání produktu do bydliště konečného zákazníka zvýšilo počet zapojených hospodářských subjektů. Jejich služby, částečně analogické a částečně nahrazující služby „tradičních“ poštovních provozovatelů, nelze snadno zařadit do klasického pojetí „poštovní služby“(22).

27. V tomto novém kontextu se některé pojmy směrnice 97/67, navržené pro tradiční poštovní paradigma, jeví jako nedostatečné, ne-li zastaralé(23). Zejména definice „poštovní zásilky“, na níž je postaven celý systém, trpí výraznou kruhovitostí(24), která ohrožuje její srozumitelnost a ztěžuje její použití v konkrétních případech. Směrnice 2008/6 tyto nedostatky napravila pouze v omezené míře(25).

28. Při výkladu směrnice 97/67 ve znění směrnice 2008/6 lze zohlednit i další pozdější normativní nástroje, jako je nařízení (EU) 2019/1020(26) a nařízení (EU) 2018/644(27), k nimž se vrátím níže.

29. Zejména nařízení 2018/644, i když není na tyto věci použitelné ratione materiae, může poskytnout užitečné poznatky pro výklad směrnice 97/67, a to s ohledem na vztah komplementarity mezi těmito dvěma nástroji(28).

30. Připomínám však, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, která byla předložena v důsledku sporu mezi AGCOM a několika hospodářskými subjekty, včetně společností AIL a AIT, již Soudní dvůr(29) tyto hospodářské subjekty implicitně kvalifikoval jako „poskytovatele služeb dodávání balíků“, které jsou „poštovními službami“ ve smyslu čl. 2 bodů 1 a 3 nařízení 2018/644(30).

31. Po těchto upřesněních se budu zabývat samostatně analýzou každé ze tří žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. B.      Věc C‑535/25 32.      Consiglio di Stato (Státní rada) se táže, zda lze činnost společnosti AIL kvalifikovat jako „veřejnou nabídku poštovních služeb“(31).

33. Uvádí, že jde především o to určit, „kdy lze činnosti vykonávané určitým provozovatelem kvalifikovat jako ‚poštovní‘“, k čemuž je relevantní jak definice pojmu „poštovní zásilka“, tak pojem „třídění“. Dodává, že „[d]alší výkladová otázka, která je základem předběžné otázky, se týká případů, kdy lze poštovní služby považovat za ‚nabízené veřejnosti‘“. 1.      „Třídění“ „poštovní zásilky“ 34.      Aby činnost spadala do oblasti působnosti směrnice 97/67: –        musí spočívat v poskytování alespoň jedné z „poštovních služeb“ uvedených v jejím čl. 2 bodě 1(32); –        předmětem takto poskytované služby musí být navíc „poštovní zásilka“(33). a)      „Poštovní“ povaha zásilky 35.      Souhlasím s předkládajícím soudem(34) v tom, že jádro problému spočívá v definici pojmu „poštovní zásilka“. Na ní závisí „[rozlišení] mezi ‚poštovními službami‘ a službami, které i když spočívají ve stejných materiálních činnostech, nejsou ‚poštovní‘, protože jejich předmětem nejsou ‚poštovní zásilky‘ “.

36. Článek 2 bod 6 směrnice 97/67 definuje „poštovní zásilku“ jako „zásilk[u] s adresou v konečné podobě, ve které má být poskytovatelem poštovních služeb dodána“.

37. Na základě této definice AGCOM a soud prvního stupně prohlásily, že „[z]ásilka je [...] poštovní, pokud je po dokončení procesu označování ve formě vhodné k zařazení do cyklu poštovního zpracování“(35). Činnost, kterou společnost AIL vykonává po označení, tedy spadá pod poštovní služby a „spadá pod pojem ‚třídění‘ ve smyslu [směrnice 97/67]“(36).

38. Společnost Amazon s tímto postojem nesouhlasí. Zastává názor, že činnosti společnosti AIL jsou logistické povahy, mají pouze „přípravnou“ povahu a jsou prováděny „v době, kdy poštovní řetězec ještě nebyl uveden do chodu“(37).

39. Na podporu své teze společnost Amazon v zásadě uvádí tři argumenty, které se týkají: a) definice „poštovní zásilky“; b) vztahu mezi činnostmi „výběrů“ a „třídění“ „poštovní zásilky“; a c) nutnosti určit objektivní hranici mezi „logistickou“ činností a poštovním odvětvím(38). 1)      Definice „poštovní zásilky“ 40.      Společnost Amazon odkazuje na doslovné znění definice pojmu „poštovní zásilka“ (článek 2 bod 6 směrnice 97/67) a tvrdí, že všechny jazykové verze tohoto ustanovení se zaměřují na „chronologický okamžik“, kdy poštovní provozovatel „převezme“ zásilku „za účelem jejího dodání“(39).

41. Z tohoto předpokladu vyvozuje, že zboží uváděné na trh prostřednictvím jejího on-line tržiště „se nemůže stát poštovní zásilkou pouhým nalepením štítku“ ze strany AIL. „Poštovní“ povaha vzniká „pouze tehdy, když [toto zboží] bude fyzicky předáno poštovnímu provozovateli za účelem jeho dodání“(40).

42. Podle mého názoru různé jazykové verze čl. 2 bodu 6 směrnice 97/67 nepodporují tezi společnosti Amazon. Ve skutečnosti pouze italská verze odkazuje na „momento“ (v chronologickém smyslu) fyzického přijetí zásilky dopravcem za účelem jejího dodání(41). To však neplatí pro ostatní jazykové verze, které jsem mohl prostudovat a které kladou důraz spíše na formu (materiální podobu), kterou zásilka nabývá v okamžiku předcházejícím její přepravě(42).

43. Znění těchto jazykových verzí neumožňuje tvrdit, že pouze fyzické předání dopravci určuje přeměnu zásilky na „poštovní zásilku“. Nevylučují možnost, že mezi okamžikem, kdy zásilka nabývá své konečné podoby, a okamžikem, kdy dochází k jejímu převzetí pro účely přepravy, dochází k dalším úkonům, případně prováděným touž společností, která se zabývala balením a označováním(43), které lze kvalifikovat jako „výběr“ a „třídění“. 2)      Neexistence „výběru“ 44.      Zadruhé společnost Amazon zdůrazňuje posloupnost etap poštovního řetězce, která vyplývá z čl. 2 bodu 1 směrnice 97/67. Na tomto základě tvrdí, že společnost AIL nemohla provádět žádnou činnost „třídění“ mezi „výběrem“ a „dodáním“, protože se zabývá správou produktů v době, kdy ještě nedošlo k žádnému „výběru“(44).

45. Podle společnosti Amazon je zásilka, pokud je produkt skladován jako zásoba, v „nedokončené formě“ a nabývá „poštovní“ povahu až po provedení skutečného „výběru“ (dopravcem). V případě společnosti AIL bez takového výběru není činnost „třídění“ „poštovní službou“, ale „logistickou“ a přípravnou činností.

46. Analýza argumentu Amazon vyžaduje, aby byl zohledněn vývoj pojmu „výběr“ v návaznosti na změnu zavedenou směrnicí 2008/6.

47. Článek 2 bod 4 směrnice 97/67 v původním znění omezoval výběr na „sběr poštovních zásilek odevzdaných na přístupových místech“(45). Odkaz na „přístupová místa“(46) však v aktuálně platném znění chybí(47). Toto vypuštění znamená, že již neplatí předchozí pojetí, podle něhož „výběr“ znamenal sběr poštovní zásilky z „fyzického zařízení“ „pro veřejnost [...]“, kterému předcházelo „odevzdání“ této poštovní zásilky ze strany „zákazníků/odesílatelů“.

48. Rozšíření rozsahu pojmu „výběr“ je v souladu s cílem, aby poskytovatelé poštovních služeb mohli svou činnost rozšířit „o poskytování elektronických obchodních služeb nebo jiných služeb informační společnosti“ (bod 14 odůvodnění směrnice 2008/6).

49. Stávající definice „výběru“ se tedy může přizpůsobit obchodnímu modelu, v němž odesílatel „neodevzdá“ v prostorách poskytovatele poštovních služeb již připravenou „poštovní zásilku“, nýbrž produkt, který tento poskytovatel uskladní a následně při přípravě objednávek přemění na „poštovní zásilku“(48). 3)      Rozlišení mezi „logistickými“ a „poštovními“ službami 50.      Nepřesvědčuje mě ani argument společnosti Amazon týkající se nařízení 2019/1020. Cílem tohoto nařízení není stanovit právní rámec pro „logistické služby“(49), ale „[…] [zajistit], že na trh Unie jsou dodávány pouze ty výrobky, které jsou v souladu s předpisy a splňují požadavky na vysokou úroveň ochrany veřejných zájmů […]“(50).

51. Nařízení 2019/1020 se pouze okrajově zabývá pojmem(51) „poskytovatel služeb kompletního vyřízení objednávek“, který jeho čl. 3 bod 11 definuje. Tím se rozumí „fyzická nebo právnická osoba, která v rámci obchodní činnosti nabízí alespoň dvě z těchto služeb: skladování, balení, adresování a rozesílání, aniž by byla vlastníkem dotčených výrobků, s vyloučením poštovních služeb ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice [97/67] […]“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

52. Předkládající soud a společnost Amazon se neshodují na výkladu tohoto vyloučení poštovních služeb: –        podle společnosti Amazon „z této definice jasně vyplývá, že podnik může vykonávat všechny čtyři činnosti, tj. skladování, balení, adresování a rozesílání (jak je tomu v případě společnosti AIL), aniž by z tohoto důvodu byl ‚poskytovatelem poštovních služeb‘ “(52); –        podle předkládajícího soudu naopak definice potvrzuje, že „tytéž materiální činnosti logistického charakteru mohou mít nebo nemít poštovní povahu, v závislosti na tom, zda mají či nemají za předmět ‚poštovní zásilky‘ “(53).

53. Mám za to, že posledně uvedený výklad je správný.

54. Z věcného hlediska mají činnosti v oblasti „logistiky“ a „poštovních služeb“ společné rysy. Potíže s jejich vymezením vyplývají z toho, že v rámci poštovních služeb je nezbytné uplatňovat logistické strategie, chápané jako soubor prostředků a metod nezbytných pro efektivní řízení poštovního dodavatelského řetězce.

55. Přípravné práce k nařízení 2019/1020(54), stejně jako jeho cíle, potvrzují, že výjimka obsažená v jeho čl. 3 bodě 11 má zabránit tomu, aby se na poskytovatele, který poskytuje výlučně poštovní služby, vztahoval režim odpovědnosti, který nařízení 2019/1020 ukládá poskytovatelům služeb kompletního vyřízení objednávek.

56. V logice nařízení 2019/1020 se poskytovatelé služeb kompletního vyřízení objednávek podílejí na uvádění výrobku na evropský trh(55). Na tomto základě jim mohou být podpůrně uloženy stejné povinnosti, jaké má dovozce v oblasti dodržování předpisů týkajících se shody výrobků uváděných na trh(56).

57. Lze předpokládat, že účastník obchodního dodavatelského řetězce disponuje informacemi nezbytnými k plnění těchto povinností, což nelze říci o někom, kdo se omezuje výlučně na poskytování poštovních služeb. Posledně uvedený subjekt se nezapojuje do uvádění výrobků na trh, omezuje se pouze na správu zásilek, které jsou již zabaleny „v konečné podobě“. Nemá tedy podrobnou znalost obsahu těchto zásilek, a proto není povinen plnit povinnosti v oblasti shody.

58. Podle mého názoru není cílem nyní posuzované výjimky obecně vyjmout „poskytovatele služeb kompletního vyřízení objednávek“ z působnosti směrnice 97/67, pokud se tito provozovatelé podílejí jak na uvádění výrobků na trh, tak na jejich dodání prostřednictvím poštovních služeb.

59. Cíle směrnice 97/67 a nařízení 2019/1020 se vzájemně nevylučují(57). Nic tedy nebrání jejich souběžnému použití, pokud je vzhledem k povaze činnosti vykonávané určitým provozovatelem nutné zajistit dodržování obou předpisů.

60. Souhlasím tedy s předkládajícím soudem v tom, že rozhodující je objasnit, zda společnost AIL spravuje „poštovní zásilky“, a pokud ano, od jakého okamžiku.

61. Jak zdůrazňuje zpráva ERGP, optimálním řešením tohoto problému by bylo vyjasnění pojmu „poštovní zásilka“ unijním normotvůrcem. Nicméně de lege lata je třeba se řídit směrnicí 97/67 a případně odkázat na nařízení 2018/644.

62. Definice „poštovní zásilky“ v čl. 2 bodě 6 směrnice 97/67 obsahuje seznam, který sice není vyčerpávající, avšak zahrnuje zboží s relativně homogenními vlastnostmi. Na tomto seznamu figurují „poštovní balíky obsahující zboží s obchodní hodnotou či bez obchodní hodnoty“, což je nepochybně velmi široký pojem.

63. K upřesnění charakteristik tohoto pojmu je užitečné nařízení 2018/644, jehož čl. 2 bod 1(58) upřesňuje, že balíkem se rozumí poštovní zásilka obsahující zboží, které má nebo nemá obchodní hodnotu, jiná než listovní zásilka, jejíž hmotnost nepřesahuje 31,5 kg. Tato a další charakteristiky výrobku (jako je podoba zásilky po dokončení přípravné fáze balení a označování) mohou být relevantní, jelikož „poštovní zásilka“ musí být nejen adresována určitému adresátovi, ale také musí mít konečnou podobu, jejíž obsah již nelze měnit. b)      Třídění zásilek 64.      S ohledem na informace vyplývající ze spisu, a aniž by tím bylo dotčeno konečné posouzení, které náleží předkládajícímu soudu, vše nasvědčuje tomu, že, jak tvrdí AGCOM, společnost AIL zpracovává zásilky, které již mají „poštovní“ povahu.

65. Na základě tohoto předpokladu se na společnost AIL bude vztahovat směrnice 97/67 (včetně jejího režimu oprávnění), pokud její činnosti týkající se těchto „poštovních zásilek“ spadají z materiálního hlediska do jedné nebo více fází čl. 2 bodu 1 (výběr, třídění, přeprava a dodávání).

66. Předkládací rozhodnutí se zaměřuje zejména na činnost „třídění“, která není ve směrnici 97/67 výslovně definována. S ohledem na obvyklá výkladová kritéria(59) zahrnuje „třídění“ zahrnuje soubor činností, které se obecně provádějí po výběru zásilek(60) a jejichž cílem je zajistit správné a efektivní provedení následujících fází přepravy a dodání.

67. Souhlasím s Komisí, že je třeba brát v úvahu „konkrétní činnosti prováděné subjektem […] za účelem posouzení jeho zapojení do poštovního cyklu a funkční souvislosti mezi třídicími činnostmi a následnými fázemi přepravy a dodání“(61).

68. Z tohoto hlediska se o „třídění“ poštovních zásilek jedná, pokud se „aktivní jednání“ hospodářského subjektu: –        projeví v třídění a uspořádávání zásilek podle územních, logistických a provozních kritérií s cílem jejich racionálního začlenění do poštovního řetězce; –        umožňuje optimalizaci přepravních tras, zkrácení přepravních dob, efektivní přidělování zdrojů nebo má podobné cíle.

69. Je na předkládajícím soudu, který má jako jediný plnou znalost skutkových okolností, aby určil, zda činnosti vykonávané společností AIL mohou spadat pod tento pojem. 2.      „Veřejné nabídka“ poštovních služeb 70.      Consiglio di Stato (Státní rada) se v této souvislosti táže, „kdy lze poštovní služby považovat za ‚nabízené veřejnosti‘“(62).

71. Otázka se týká argumentu společnosti Amazon, podle kterého „neposkytuje ‚nediferencované‘ poštovní služby komukoli, kdo potřebuje logisticky spravovat zboží za účelem jeho odeslání, a nemá k dispozici prostory a/nebo kanceláře přístupné veřejnosti“(63).

72. Souhlasím s předkládajícím soudem, Komisí a španělskou vládou, že nediferencovaná nabídka služeb „všem uživatelům“ ve veřejně přístupných prostorách, kde každý může zasílat zásilky, je typickým požadavkem všeobecné služby(64), nikoli však jakékoli poštovní služby.

73. Existence „poštovních schránek pro veřejnost umístěných na veřejné komunikaci nebo v budově, na budově nebo na pozemku poskytovatele nebo poskytovatelů poštovních služeb“ je zmíněna (a nikoli vyčerpávajícím způsobem) pouze v souvislosti s „přístupovými místy“. Připomínám, že pojem „přístupová místa“ zmizel z definice „výběru“, která se vztahuje na jakéhokoli „poskytovatele poštovních služeb“, a v platném znění směrnice 97/67 se používá pouze ve vztahu k poskytovateli všeobecné služby(65).

74. Domnívám se tedy, že „veřejná nabídka“ poštovních služeb nevyžaduje jejich nediferencované poskytování ve prospěch všech uživatelů prostřednictvím prostor nebo kanceláří přístupných veřejnosti.

3. Dílčí závěr 75.      S ohledem na výše uvedené, a aniž je dotčeno posouzení skutkového stavu, které přísluší předkládajícímu soudu, mám za to, že činnost spočívající v přiřazování předem balených a označených výrobků mezi různé dopravce prostřednictvím aktivního výběru podle logistických kritérií zohledňujících dodací lhůty a pokryté oblasti může představovat „třídění poštovních zásilek“ ve smyslu směrnice 97/67. C.      Věc C‑536/25 76.      Společnost AIS spravuje úložné boxy používané k doručování a vyzvedávání „poštovních zásilek“, které obsahují produkty prodávané prostřednictvím společnosti Amazon(66). Předkládající soud se táže, zda tato činnost představuje „poštovní službu“ ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 97/67 a zda je společnost AIS z tohoto důvodu „poskytovatelem poštovních služeb“ ve smyslu bodu 1a téhož článku.

77. Předkládající soud(67), španělská a italská vláda(68), jakož i Komise(69) se shodují na tom, že tato činnost spadá pod pojem „dodávání poštovních zásilek“(70), což je poslední fáze poštovního řetězce ve smyslu čl. 2 bodu 1 směrnice 97/67.

78. Společnost Amazon tuto kvalifikaci zpochybňuje. Tvrdí, že uložení zásilky do úložného boxu je pouhou „alternativou“ k dodání do poštovní schránky v místě bydliště adresáta(71): poštovní řetězec tedy tímto uložením končí(72). Podle jejího názoru úložné boxy představují „kontaktní místo“, jehož správa, stejně jako správa poštovních schránek, které tvoří „přístupová místa“, je vyloučena z „poštovních služeb“(73).

79. Opět nesdílím názor společnosti Amazon(74).

80. Uložení zásilky do domácí poštovní schránky adresáta se liší od uložení do úložných boxů spravovaných AIS: –        souhlasím se společností Amazon v tom, že poštovní schránky, pokud fungují pouze jako „vstupní“ nebo „výstupní“ body poštovní sítě, je třeba považovat za externí vůči této síti. Jejich správa je čistě pasivní: (jak to odráží čl. 2 bod 4 směrnice 97/67), neboť poštovní schránka je pouhým místem „uložení“ nebo „vyzvednutí“ zásilky dotčenými subjekty (odesílatelem a adresátem). Poštovní službu v tomto kontextu poskytuje pouze ten poskytovatel, který provádí „výběr“ a „dodání“; –        naopak aktivní povaha správy úložných boxů(75) ze strany AIS popírá „jasnou paralelu“, jak správně zdůrazňuje předkládající soud, kterou se společnost Amazon snaží vytvořit mezi úložnými boxy a poštovními schránkami. Zásilka uložená v úložných boxech se nachází v úschově a pod aktivním dohledem společnosti AIS až do jejího vyzvednutí adresátem. Pokud produkt není vyzvednut ve lhůtách stanovených společností AIS, bude zásilka vrácena odesílateli, aniž je nutný zásah adresáta(76).

81. Automatické vrácení odesílateli, k němuž nedochází v případě zásilky uložené v poštovní schránce, potvrzuje „aktivní“ povahu správy úložných boxů a skutečnost, že uložení v nich nezakládá „vystoupení“ zásilky z poštovního řetězce: ke skutečnému „dodání zásilky adresátovi“ ve smyslu čl. 2 bodu 5 směrnice 97/67 nedochází, dokud ji adresát skutečně nevyzvedne.

82. Toto řešení je potvrzeno systematickým a teleologickým výkladem čl. 2 bodu 5 směrnice 97/67.

83. Ze systematického hlediska je mnou navrhované řešení v souladu s pojetím „dodání“ podle směrnice 2011/83/EU(77): v ní je počátek lhůty pro uplatnění práva na odstoupení od smlouvy a přechod rizika stanoven tak, že produkt prodávaný na dálku se považuje za „dodaný“ v okamžiku, kdy „spotřebitel nebo jím určená třetí strana (jiná než dopravce) získá zboží do fyzického držení“(78).

84. Z teleologického hlediska má režim oprávnění, který mohou členské státy zavést podle článku 9 směrnice 97/67, za cíl umožnit jim „zaručení souladu se základními požadavky“ definovanými v jejím čl. 2 bodě 19, mezi nimiž je i listovní tajemství. Souhlasím s předkládajícím soudem a s italskou vládou v tom, že dosažení tohoto cíle lze vyžadovat i od provozovatele, který působí jako úschovna poštovních zásilek, a to až do okamžiku jejich skutečného vyzvednutí adresátem.

85. Správa úložných boxů prováděná společností AIS je proto součástí fáze „dodávání“ poštovní zásilky ve smyslu čl. 2 bodu 5 směrnice 97/67. D.      Věc C‑537/25 86.      Předkládající soud se táže, zda lze AIT kvalifikovat jako „poskytovatele poštovních služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 1a směrnice 97/67, i když materiálně nevykonává žádnou z činností uvedených v bodě 1 tohoto ustanovení(79).

87. AIT tvrdí, že se omezuje na „pouhou organizaci“ činnosti prováděné třetími osobami, místními provozovateli, a že se nejedná o „poštovní službu“(80). Není tedy poskytovatelem poštovních služeb, protože pouze organizuje činnost třetích osob (místních provozovatelů).

88. Naopak podle AGCOM a předkládajícího soudu „[…] je poskytovatelem poštovních služeb také subjekt, který skutečně organizuje […] tuto službu, byť výkon materiálních činností svěřuje pouze formálně nezávislým třetím subjektům“(81).

89. Doslovné znění definice „poskytovatele poštovních služeb“ (čl. 2 bod 1a směrnice 97/67) není vzhledem k jeho tautologické povaze pro vyřešení sporu užitečné.

90. Pro tyto účely není rozhodující ani čl. 2 bod 4 nařízení 2018/644, podle něhož „poskytovatel služby dodávání balíků“ (služby dodávání balíků jsou „poštovní služby“)(82) může svěřit provádění jednotlivých fází poštovního řetězce „subdodavateli“, aniž tím ztratí své postavení. 91.      „Materiální přístup“ přijatý AGCOM se zaměřuje na skutečného provozovatele poštovní služby a zdůrazňuje „čistě formální“ povahu autonomie najatých místních provozovatelů. I když se jedná o nezávislé společnosti, které nejsou součástí skupiny Amazon, tito místní provozovatelé podléhají řídící a kontrolní pravomoci společnosti AIT, pokud jde o podmínky poskytování jejich služeb.

92. V posledně uvedeném ohledu předkládající soud a AGCOM zdůrazňují, že –        společnost Amazon podrobně plánuje konkrétní úkoly, které má každá kurýrní společnost v rámci fáze dodání splnit. Podle AGCOM se toto plánování projevuje v pokynech určených přímo řidiči/doručovateli, který je zaměstnancem místní společnosti, a týká se individuálně každého balíku, který doručovatel vyzvedne z Delivery Station za účelem jeho dodání(83); –        Amazon kontroluje in itinere (pomocí systémů sledování vozidel a zařízení poskytnutých personálu) průběh těchto úkolů; –        na základě takto získaných informací AIT a posteriori dohlíží na výkonnost místních provozovatelů pomocí indikátorů, které sama stanovila, přičemž jejich nesplnění má za následek finanční sankce pro místní společnost(84); –        konkrétní smluvní podmínky, jimiž se řídí vztah mezi místními provozovateli a společností AIT, svěřují společnosti Amazon správu lidských a materiálních zdrojů nezbytných k poskytování služby dodání(85); –        pokud jde o lidské zdroje (zaměstnance místních provozovatelů), může AIT stanovit jejich podmínky zaměstnání(86) a požadovat propuštění zaměstnanců místních společností, kteří jí nevyhovují(87).

93. V rámci řízení o předběžné otázce se Soudní dvůr musí držet skutkového stavu, který mu předložil předkládající soud(88). Pouze předkládající soud je oprávněn posoudit, zda skutková zjištění AGCOM přesně odrážejí smluvní vztahy mezi společností AIT a místními provozovateli, jakož i řídící pravomoc, kterou AIT nad místními provozovateli vykonává(89).

94. S ohledem na skutkový rámec předložený předkládajícím soudem se tedy připojuji k jeho názoru, že smluvní vztahy společnosti AIT s místními provozovateli „se liší od běžných vztahů, které obvykle udržují poskytovatelé poštovních služeb s těmi, kdo se na ně obracejí za účelem získání určitých služeb“.

95. Pokud se potvrdí, že společnost AIT vykonává kontrolu nad materiálními podmínkami poskytování služby místním provozovatelem, včetně těch, které se týkají řízení jeho personálu, jak tvrdí AGCOM, je tvrzení společnosti AIT (ta tvrdí, že „sama materiálně neposkytuje službu“ dodání a omezuje se na její „pouhou organizaci“) málo přesvědčivé.

96. Ve skutečnosti se zdá, že společnost AIT zajišťuje, a to nejen z koncepčního, ale i z praktického hlediska, značnou část fáze „dodání“, chápaného jako „proces“, který začíná „tříděním v centru zajišťujícím organizaci dodání“ (tzv. Delivery Stations). V této souvislosti se místní provozovatel materiálně zabývá pouze přepravou ke konečnému příjemci v souladu s přesnými pokyny společnosti AIT a nelze vyloučit, že skutečnou „poštovní službu“ poskytuje společnost AIT s využitím prostředků místní společnosti, jejíž úroveň nezávislosti je téměř zcela potlačena, když zásilku spravuje společnost Amazon(90).

97. V reakci na argument společnosti Amazon ohledně neexistence vlastního vozového parku a neexistence smluvních vztahů s řidiči pověřenými doručováním odkazuje předkládající soud na rozsudek Uber France(91). Společnost Amazon zpochybňuje jeho relevanci pro tento spor s tím, že uvedená věc se podstatně lišila od sporu, který je předmětem tohoto řízení(92).

98. Společnost Amazon zejména poukazuje na to, že kritérium „rozhodujícího vlivu“ nebylo ani jediným, ani rozhodujícím kritériem pro řešení přijaté v rozsudku Uber France. Soudní dvůr naopak zdůraznil, že přepravní služba poskytovaná nezávislými řidiči by bez zprostředkovatelské služby poskytované společností Uber neexistovala, což v projednávané věci neplatí(93).

99. Ačkoli je připomínka společnosti Amazon částečně správná, je třeba vzít v úvahu, že –        v rozsudku Uber France je přístup Soudního dvora k požadavku „úplného vytvoření nabídky“ vysvětlen s ohledem na otázku, která byla tehdy nastolena. Bylo třeba objasnit, zda v případě smíšené služby představuje složka poskytovaná elektronicky (zprostředkovatelská služba prostřednictvím aplikace pro chytré telefony) „hlavní plnění“ smíšené služby. Pouze v případě kladné odpovědi mohla smíšená služba spadat do oblasti „služeb informační společnosti“ v souladu s unijním právem(94); –        naproti tomu v poštovním odvětví nemá podle rozsudku Confetra „doplňková povaha“ „poštovní služby“ ve vztahu k jiné službě poskytované týmž poskytovatelem vliv na použitelnost směrnice 97/67(95); –        pro účely této věci je tedy relevantní pouze druhé z kritérií stanovených v rozsudku Uber France, týkající se „rozhodujícího vlivu“, které umožňuje přičíst poskytování služby tomu, kdo konkrétně stanoví materiální podmínky, jimiž se musí její výkon řídit.

100. Vzhledem k rozhodujícímu vlivu, který má společnost AIT na stanovení podmínek uplatňovaných vůči místním provozovatelům, lze od ní vyžadovat „oprávnění“, aby bylo zajištěno splnění „základních požadavků“ uvedených v čl. 2 bodě 19 směrnice 97/67, tj. důvody obecného zájmu a nehospodářské povahy, které mohou vést členský stát k uložení podmínek týkajících se poskytování poštovních služeb.

101. V tomto ohledu nestačí, že místní společnosti spolupracující s AIT nyní(96) disponují oprávněním k činnosti jako poštovní provozovatelé (čímž je podle společnosti Amazon splnění základních požadavků již dostatečně zaručeno)(97). Jedná se o to, zda musí mít toto oprávnění sama AIT.

102. Domnívám se, že článek 2 bod 1a směrnice 97/67 je třeba vykládat v tom smyslu, že pojem „poskytovatel poštovních služeb“ zahrnuje takovou společnost, jako je AIT, která, i když „poštovní službu“ materiálně nevykonává, má rozhodující vliv na podmínky jejího poskytování místním provozovatelem, kterého AIT najímá jako subdodavatele. E.      Vliv provázanosti činností společností AIL, AIT a AIS 103. Předkládající soud žádá Soudní dvůr, aby posoudil, zda „propojení činností [společností AIL, AIT a AIS] může ovlivnit odpověď na otázku týkající se výkladu, která je mu položena, a jakým způsobem“(98).

104. V roce 2022 provedla Komise studii, v níž se zabývala vznikem nových obchodních modelů v poštovním odvětví. Dospěla k závěru, že tradiční poštovní provozovatelé čelí konkurenci ze strany řady nových subjektů a že tradiční poštovní řetězec se roztříštil(99).

105. Toto „roztříštění“ se projevuje ve dvou rovinách: a) poštovní řetězec již není v rukou jediného provozovatele, nýbrž řady provozovatelů, z nichž každý se specializuje na konkrétní fázi procesu, a b) tito provozovatelé jsou zpravidla právně samostatnými subjekty, často začleněnými do složitých a vzájemně provázaných podnikových struktur, jak je tomu v projednávaných věcech.

106. Některé vnitrostátní regulační orgány v poštovním odvětví se pokusily „odhalit korporátní závoj“, neboť se domnívaly, že činnost poštovní povahy nemůže být vyloučena z působnosti směrnice 97/67 pouhou segmentací právní subjektivity jejího poskytovatele, což vedlo k tomu, že „poštovní činnost skupiny se [ztrácela] v celé této struktuře“(100).

107. V tomto duchu italská vláda podpůrně(101) navrhuje použít analogicky teorii „hospodářské jednotky“, kterou judikatura Soudního dvora využívá k uložení sankcí mateřské společnosti za protisoutěžní jednání jejích dceřiných společností(102).

108. Tento přístup si klade za cíl zachovat užitečný účinek směrnice 97/67 a zabránit narušením, k nimž dochází, když v důsledku fragmentace společnosti dochází k pokusu obejít uplatnění režimu stanoveného v této směrnici(103). Domnívám se však, že není nutné se odvolávat na teorii hospodářské jednotky (její použití by mohlo být v některých případech dokonce kontraproduktivní)(104), pokud analýza činnosti každého podniku ve skupině sama o sobě odhalí, že tento podnik poskytuje poštovní služby.

109. Definice „poskytovatele poštovních služeb“ stanovená směrnicí 97/67 umožňuje uvažovat o fragmentovaném poskytování služeb, které tvoří jednotlivé fáze poštovního řetězce, ze strany různých provozovatelů; ve stejné míře umožňuje označit každého z těchto provozovatelů za „poskytovatele poštovních služeb“, na něhož se vztahuje směrnice 97/67.

110. Jak jsem již uvedl, s odkazem na analýzu ERGP, hlavní obtíže v těchto věcech vyplývají z nedostatečnosti současné definice pojmu „poštovní zásilka“. De lege ferenda by její přeformulování umožnilo lépe vyjasnit oblast působnosti směrnice 97/67(105).

111. Nicméně de lege lata stačí vyložit pojem „poskytovatel poštovních služeb“ způsobem, který umožní za takové poskytovatele považovat různé subjekty v rámci téhož poštovního řetězce, včetně těch, které se omezují na organizaci činnosti svých subdodavatelů a podřizují je své řídicí a kontrolní pravomoci. Odkaz v čl. 2 odst. 1a směrnice 97/67 na „jednu nebo více poštovních služeb“ poskytuje základ pro přiznání takové kvalifikace.

VI. Závěry

112. S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Consiglio di Stato (Státní rada, Itálie) následovně: „Články 2 a 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/67/ES ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání členským státům, aby podřídily režimu všeobecného oprávnění činnosti hospodářského subjektu spočívající v 1)      přiřazování dodávání konečným zákazníkům poštovních zásilek obsahujících zboží zakoupené na elektronickém trhu, které bylo předem zabaleno a označeno stejným provozovatelem, jenž toto přiřazování provádí, různým poskytovatelům služeb v závislosti na lhůtách a pokrytých oblastech; 2)      správě úložných boxů (lockers) pro dodávání, která zahrnuje aktivní dohled nad ukládáním poštovních zásilek místními doručovateli a jejich následným vyzvednutím adresátem; 3)      organizování služby dodávání poštovních zásilek prováděné místními provozovateli, kteří jsou právně nezávislí, ale vykonávají tuto službu podle přesných pokynů zadavatele, který nad nimi ve skutečnosti vykonává řídící a kontrolní pravomoc.“ 1      Původní jazyk: španělština. 2      To jsem uvedl ve svém stanovisku ve spojených věcech Confetra a další (C‑259/16 a C‑260/16, EU:C:2017:910, bod 39). 3      Označením „Amazon“ označuji skupinu, která je vlastníkem on-line platformy určené k propojování prodejců a spotřebitelů za účelem uskutečňování transakcí mezi nimi týkajících se prodeje zboží. Spory v původních řízeních nesouvisí s činností přímého prodeje produktů společnosti Amazon. 4      Jedná se o společnosti Amazon Italia Logistica Srl, Amazon Italia Services Srl a Amazon Italia Transport Srl; dále je budu označovat jako „AIL“, „AIS“ a „AIT“ nebo stručněji jako „Amazon“. 5      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 15. prosince 1997 o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby (Úř. věst. 1998, L 15, s. 14; Zvl. vyd. 06/03, s. 15) ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/6/ES ze dne 20. února 2008 (Úř. věst. 2008, L 52, s. 3). 6      Legislativní nařízení č. 261 o provedení směrnice 97/67/ES o společných pravidlech pro rozvoj vnitřního trhu poštovních služeb Společenství a zvyšování kvality služby ze dne 22. července 1999 (GURI č. 182 ze dne 5. srpna 1999, s. 4). 7      Rozhodnutí č. 129/15/CONS – Nařízení o povolení pro veřejné nabídky poštovních služeb. Amazon ve svém písemném vyjádření (body 12 až 15) tvrdí, že AGCOM v roce 2024 přijal nové znění tohoto nařízení (rozhodnutí č. 388/24/CONS), které potvrzuje některá její tvrzení. Toto nové nařízení však není ratione temporis použitelné na tento spor. 8      Delibera nº 400/18/CONS – Ordinanza ingiunzione a società del gruppo Amazon per l’esercizio di attività postale senza titolo abilitante (Rozhodnutí č. 400/18/CONS – Výzva adresovaná podnikům skupiny Amazon k ukončení poštovních činností bez oprávnění; dále jen „rozhodnutí AGCOM“). 9      Rozhodnutí AGCOM, bod 16. 10      Bod 73 písemného vyjádření italské vlády. 11      V bodě 3 písemného vyjádření společnosti Amazon jsou definovány jako „menší sklady, umístěné v blízkosti velkých měst, odkud se zboží dodává konečným zákazníkům prostřednictvím místních dopravců […], kteří spolupracují s AIT“. 12      Dále budu tyto subjekty označovat jako „místní provozovatele“ nebo „místní společnosti“. Jedná se výlučně o společnosti, které nejsou součástí skupiny Amazon. 13      AIT samotnou službu dodání fyzicky neprovádí, ale spravuje síť místních provozovatelů a organizuje službu dodání podle svých vlastních potřeb. AIT jednostranně stanovuje technické a ekonomické podmínky služby prostřednictvím přesných pokynů, které se týkají: a) řízení personálu, včetně subdodavatelů, pověřeného prováděním dodáním jménem společnosti Amazon; b) organizace tras; c) dohledu nad plněním ukazatelů výkonnosti; d) sazeb; e) poskytování vybavení/nástrojů pro personál; f) používání systémů pro sledování vozidel; g) aspektů týkajících se bezpečnosti; h) správy vrácených zásilek; i) vyzvednutí zásilek nebo jejich vrácení na doručovací stanici (předkládací rozhodnutí C‑537/25, bod 4 čtvrtá odrážka). 14      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑536/25, body 4, 25 a 34 až 36. Podle bodu 4 jsou úložné boxy připojeny přes internet k informačním systémům AIS, které umožňují ověřit jak dodání kurýrem, tak vyzvednutí zásilky konečným příjemcem. V tomto smyslu jsou „ ,lockers‘ dálkově ovládány“. Jakmile zásilka dorazí do vybraného úložného boxu, uživatel obdrží e-mail s oznámením obsahujícím pokyny a kód pro její vyzvednutí. Od okamžiku, kdy je zboží uloženo do úložného boxu, až do jeho vyzvednutí adresátem, jsou zásilky pod ochranou společnosti Amazon, která vykonává činnost úschovy. Skutečné dodání se uskuteční v okamžiku, kdy uživatel vyzvedne zásilku z úložného boxu, protože teprve v tomto okamžiku společnost Amazon přestává být odpovědná za zásilku. 15      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 22. 16      Takto chápu body 44 a 46 písemného vyjádření italské vlády, pokud jde o činnosti společností AIL a AIS. Naopak nerozumím kritice vznesené v souvislosti s činností společnosti AIT (bod 45). 17      Písemné vyjádření italské vlády, bod 50. 18      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 70; předkládací rozhodnutí ve věci C‑536/25, bod 44; předkládací rozhodnutí ve věci C‑537/25, bod 58. 19      K těmto pochybnostem se přidává pochybnost týkající se případného poskytování služby vlastními silami. Všichni účastníci řízení a zúčastněné strany (s výjimkou nizozemské vlády) vylučují, že by služba společnosti Amazon byla poskytována vlastními silami. 20      Činnosti „třídění“ a „dodání“, které jsou přičítány společnostem AIL a AIS, jsou totožné, ať už jsou následné nebo předchozí fáze služby svěřeny společnosti AIT, nebo se na nich podílejí jiné společnosti. Pokud jde o činnost společnosti AIT, otázka se týká činnosti, kterou místní provozovatelé vykonávají pro společnost Amazon, a nikoli pro svou vlastní klientelu. 21      Rozsudek ze dne 31. května 2018, Confetra a další (C‑259/16 a C‑260/16, EU:C:2018:370); dále jen „rozsudek Confetra“. 22      Tak je tomu v případě logistických služeb třetích osob (third-party logistics nebo „3PL“). V tomto modelu společnost outsourcuje specializovanému provozovateli úplnou nebo částečnou správu svého logistického řetězce, včetně činností, jako je skladování, příprava objednávek, přeprava a dodání. Provozovatel 3PL obvykle působí jako poskytovatel integrovaných služeb, aniž převezme vlastnictví spravovaného zboží, a optimalizuje řízení fyzických a provozních toků zboží mezi prodávajícím a konečným příjemcem. 23      Viz zpráva Skupiny evropských regulačních orgánů v poštovním odvětví ze dne 2. července 2025 (dostupná na https://webgate.ec.europa.eu/circabc-ewpp/d/d/workspace/SpacesStore/f1d8ad07-415d-429f-9673-0cb8e41dc806/download; dále jen „zpráva ERGP“). V oddíle 4.1 se uvádí, že vzhledem k rychlému technologickému pokroku se některé definice ve směrnici 97/67 staly „zastaralými, nejednoznačnými a neproveditelnými“. 24      V definici „poštovní zásilky“ v čl. 2 bodě 6 směrnice 97/67 se jako ústřední prvek používá pojem „poskytovatel poštovních služeb“, tj. „podnik poskytující jednu nebo více poštovních služeb“. Klíčovým prvkem definice „poštovních služeb“ je pojem „poštovní zásilka“. Zpráva ERGP v oddíle 4.1 uvádí, že pojem „poštovní zásilka“ by měl být vymezen jasněji. 25      Směrnice 2008/6 se omezila, jak vysvětlím dále, na zavedení definice „poskytovatele poštovních služeb“ a na uvedení, v bodě 7 odůvodnění, že „[e]vropské poštovní trhy prošly v posledních letech dramatickými změnami, k nimž přispěl technologický pokrok a intenzivnější hospodářská soutěž v důsledku deregulace […]“. Bod 14 odůvodnění dodává, že „[…] [a]by mohli poskytovatelé poštovních služeb obstát v hospodářské soutěži, reagovat na nové požadavky zákazníků [...], mohou své činnosti rozšířit o poskytování elektronických obchodních služeb nebo jiných služeb informační společnosti“. 26      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. června 2019 o dozoru nad trhem a souladu výrobků s předpisy a o změně směrnice 2004/42/ES a nařízení (ES) č. 765/2008 a (EU) č. 305/2011 (Úř. věst. 2019, L 169, s. 1). 27      Nařízení Evropského parlamentu a Rady ze dne 18. dubna 2018 o službách přeshraničního dodávání balíků (Úř. věst. 2018, L 112, s. 19). 28      Bod 13 odůvodnění nařízení 2018/644. 29      Rozsudek ze dne 18. prosince 2025, AGCOM (C‑345/24, EU:C:2025:1009, výrok, bod 1). 30      V věci C-345/24 společnosti AIT a AIL tuto kvalifikaci a z ní vyplývající použitelnost ratione personae nařízení 2018/644 nezpochybnily. Podle bodu 13 písemného vyjádření společnosti Amazon v tomto řízení tyto společnosti (nebo přinejmenším společnost AIL) měly po určitou dobu vnitrostátní oprávnění požadované směrnicí 97/67 a vzdaly se jej až po změně nařízení AGCOM uvedené v poznámce pod čarou 7. 31      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 23. 32      Rozsudek Confetra (bod 34). 33      Rozsudek Confetra, bod 34. „Samotná doprava“ v oblasti poštovních zásilek je z působnosti směrnice 97/67 vyloučena: viz bod 17 odůvodnění směrnice 2008/6. 34      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 35. 35      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 7. 36      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 7. 37      Písemné vyjádření společnosti Amazon, bod 22. 38      Písemné vyjádření společnosti Amazon, oddíl IV bod ii), oddíl IV bod i) a oddíl IV body iii) až iv). 39      Písemné vyjádření společnosti Amazon, bod 31. V původním italském znění tohoto bodu se odkazuje na „momento cronologico in cui l’invio viene ‚preso in consegna‘ dall’operatore postale per la consegna“. 40      Písemné vyjádření společnosti Amazon, bod 38. 41      V italské verzi tohoto ustanovení: „invio postale“ je „l’invio, nella forma definitiva al momento in cui viene preso in consegna dal fornitore di servizi postali“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). 42      Ve španělské verzi je „envío postal“ „el envío con destinatario presentado en la forma definitiva en que deba ser transportado por el proveedor del servicio postal“. Ve francouzské verzi je definována jako „un envoi portant une adresse sous la forme définitive dans laquelle il doit être acheminé par le prestataire de services postaux“; v anglické verzi jako „an item addressed in the final form in which it is to be carried by a postal service provider“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Jiné verze, jako například portugalská („o envio endereçado na forma definitiva sob a qual fica a cargo do prestador do serviço postal“), německá („eine adressierte Sendung in der endgültigen Form, in der sie von einem Postdiensteanbieter übernommen wird“) nebo nizozemská (geadresseerde zending in de definitieve vorm die een aanbieder van postdiensten verzorgt), se nezmiňují o „přepravě“ ani o „dodání“ a používají slovesa (ficar a cargo, übernehmen, verzorgen), která se blíží spíše myšlence převzetí odpovědnosti než myšlence fyzického přemístění. 43      To vyplývá zejména z jazykových verzí, které používají výraz „zajistit“: ze sémantického hlediska nic nebrání tomu, aby společnost AIL sama „zajistila“ výběr a třídění „poštovních zásilek“ a byla „poskytovatelem poštovních služeb“ ve smyslu čl. 2 bodu 6 směrnice 97/67. To je, stručně řečeno, teze AGCOM. 44      Písemné vyjádření společnosti Amazon, bod 25. Podobný argument se nachází v písemném vyjádření nizozemské vlády: bez „výběru“ by činnost společnosti AIL měla být kvalifikována jako „poskytování [poštovních služeb] vlastními silami“, které nespadá do působnosti směrnice 97/67. Nizozemská vláda, ačkoli uznává, že čl. 2 bod 1a směrnice 97/67 připouští, že jednotlivé etapy poštovního řetězce mohou být svěřeny různým provozovatelům, se domnívá, že „službu“ lze označit za „poštovní“ pouze tehdy, když „poštovní zásilka“ projde všemi etapami stanovenými v čl. 2 bodě 1. Takový výklad je však v rozporu s tím, co bylo uvedeno v rozsudku Confetra, a ohrozil by splnění cílů směrnice 97/67. 45      Kurzivou zvýraznil autor stanoviska. 46      Definována v čl. 2 bodě 3 směrnice 97/67 jako „fyzická zařízení včetně poštovních schránek pro veřejnost, umístěná buď na veřejné komunikaci, nebo v budově, na budově nebo na pozemku poskytovatele všeobecných služeb, kde mohou zákazníci odevzdávat poštovní zásilky do poštovní sítě“ (znění z roku 1997). V novele z roku 2008 byly výrazy „poskytovatel všeobecných služeb“ nahrazeny výrazem „poskytovatel nebo poskytovatelé poštovních služeb“, „zákazníci“ výrazem „odesílatelé“ a „veřejná poštovní síť“ výrazem „poštovní síť“. 47      Článek 2 bod 4 směrnice 97/67 ve svém současném znění definuje „výběr“ jako „sběr poštovních zásilek poskytovatelem poštovních služeb“. 48      Italská vláda dospěla v bodě 69 svého písemného vyjádření ke stejnému závěru. 49      Některé verze nařízení 2019/1020, jako například italská a španělská používají obecnější výraz „logistické“ („servizi di logistica“; „servicios de logística“). Jiné jazykové verze, jako například anglická nebo francouzská, odkazují na vyřizování objednávek („fulfilment“; „exécution des commandes“), což je dílčí postup expediční logistiky. 50      Článek 1 odst. 1: cílem je „zlepšit fungování vnitřního trhu posílením dozoru nad trhem s výrobky, na které se vztahují harmonizační právní předpisy Unie […]“. 51      Bod 13 odůvodnění: aby se „zabránilo [...] mezeře v systému vymáhání, je vhodné zahrnout poskytovatele služeb kompletního vyřízení objednávek na seznam hospodářských subjektů, vůči kterým mohou orgány dozoru nad trhem přijmout donucovací opatření“. 52      Písemné vyjádření společnosti Amazon, bod 40. 53      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 40. 54      Viz podstatně jasnější znění této výjimky v dokumentu 2017/0353(COD), dostupném na https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CONSIL:ST_5841_2019_INIT: „[…] Services provided according to Article 1(1) of Directive 97/67/EC […] are not considered fulfilment services“. 55      Bod 12 odůvodnění a čl. 3 bod 1 nařízení 2019/1020. 56      Článek 3 bod 13 nařízení 2019/1020 zahrnuje „poskytovatele služeb kompletního vyřízení objednávek“ do kategorie „hospodářských subjektů“, kteří musí v souladu s čl. 4 odst. 1 tohoto nařízení plnit úkoly uvedené v jeho odstavci 3 jako podmínku pro uvedení výrobku na trh Unie. Tyto úkoly zahrnují ověření, zda výrobky uváděné na trh mají EU prohlášení o shodě nebo prohlášení o vlastnostech a technickou dokumentaci požadovanou platnými právními předpisy, jakož i uchovávání těchto dokumentů a jejich zpřístupnění orgánům dozoru nad trhem. Kromě toho musí s těmito orgány aktivně a trvale spolupracovat. Odpovědnost „poskytovatele služeb kompletního vyřízení objednávek“ nastává pouze v případě, že neexistuje výrobce, dovozce nebo zástupce usazený v Unii [čl. 4 odst. 2 písm. d)]. 57      Cílem směrnice 97/67 je regulovat a liberalizovat trh poštovních služeb, zatímco cílem nařízení 2019/1020 je zajistit dodržování předpisů v oblasti shody zboží uváděného na vnitřní trh. 58      Viz rovněž bod 15 a 16 jeho odůvodnění. 59      Tedy na význam a rozsah tohoto pojmu „v souladu s jeho obvyklým smyslem v běžném jazyce, s přihlédnutím ke kontextu, ve kterém je použit, a cílům, které sleduje právní úprava, jejíž je součástí“. Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 34 a písemné vyjádření španělské vlády, bod 37, za tímto účelem odkazují na rozsudek ze dne 15. listopadu 2018, Maniero (C‑457/17, EU:C:2018:912, bod 30). 60      Pokud jde o údajnou neexistenci „výběru“ ze strany AIL, odkazuji na výše uvedené. 61      Body 52 až 54 písemného vyjádření Komise. 62      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 41. Jak však poukazují Komise a španělská vláda (v bodech 27 a 50 svých písemných vyjádření), ani definice v článku 2, ani v článku 9 směrnice 97/67, na něž se předběžná otázka vztahuje, nevyžadují, aby byly poštovní služby nabízeny „veřejně“. Jediný odkaz v tomto smyslu se nachází v bodě 24 odůvodnění a v čl. 10 odst. 1 směrnice 97/67, které se na projednávanou věc nevztahují. 63      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑535/25, bod 10. Italská vláda (bod 19 jejího písemného vyjádření) správně uvádí, že je sporné, že poštovní služby společnosti AIL (jako doplňkové služby k její logistické činnosti) nejsou nabízeny nediferencované veřejnosti. 64      Bod 12 odůvodnění směrnice 97/67 uvádí, že „cílem všeobecných služeb je nabízet všem uživatelům snadný přístup do poštovní sítě poskytnutím zejména dostatečného počtu přístupových míst a zajištěním uspokojivých podmínek, pokud jde o četnost sběru a dodávek[, a zaručením] poctivé[ho] a nediskriminační[ho] zacházení“ (kurzivou zvýraznil autor tohoto stanoviska). 65      Bod 12 odůvodnění a článek 3 směrnice 97/67. 66      Písemné vyjádření italské vlády, bod 96. 67      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑536/25, bod 37. 68      Body 90 až 96 a 58 až 60 jejich příslušných písemných vyjádření. 69      Bod 75 písemného vyjádření Komise. 70      Směrnice 97/67 definuje v čl. 2 bodě 5 pojem „dodávání“ jako „postup od třídění na dodací poště až po dodání poštovních zásilek jejich adresátům“. 71      Bod 3 písemného vyjádření společnosti Amazon. 72      Body 81 až 85 písemného vyjádření společnosti Amazon. 73      Body 83 a 84 písemného vyjádření společnosti Amazon. 74      Pokud jde o argument, že „poštovní povaha“ služby poskytované společností AIS je vyloučena, protože se tato služba nezaměřuje na nediferencovanou veřejnost, odkazuji na předchozí body tohoto stanoviska. 75      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑536/25, bod 35. 76      Tak to vyplývá z webových stránek Amazon.it věnovaných lockers: https://www.amazon.it/gp/help/customer/display.html?nodeId=GRQMENKQV9RQ6BWF. 77      Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES (Úř. věst. 2011, L 304, s. 64). Viz zejména její čl. 18 odst. 1 a bod 51 odůvodnění. Ačkoli směřují k odlišným cílům, směrnice 2011/83 a směrnice 97/67 vykazují několik styčných bodů, například v oblasti náhrady nákladů za dodání a poštovních poplatků, což naznačuje nutnost zachovat mezi nimi určitou soudržnost ve výkladu. 78      Článek 9 odst. 2 písm. b) a článek 20 směrnice 2011/83. Body 37 a 51 odůvodnění potvrzují, že za dodání v tomto smyslu nelze považovat uložení zásilky do úložného boxu a že správce tohoto boxu nelze považovat za „třetí osobu“, na kterou se tato definice vztahuje. 79      Připomínám, že podle tohoto ustanovení je „poskytovatelem poštovních služeb“ podnik poskytující jednu nebo více poštovních služeb. 80      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑537/25, bod 13. 81      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑537/25, bod 41. 82      Článek 2 bod 1 nařízení 2018/644 potvrzuje, jak jsem již uvedl, že „balík“ je „poštovní zásilka“. Článek 2 bod 4 téhož nařízení definuje jako „subdodavatele“ „podnik, který zajišťuje výběr, třídění, přepravu nebo dodávání balíků pro poskytovatele služeb dodávání balíků“. 83      Body 134, 162, 163 a 171 rozhodnutí AGCOM. Zejména v Delivery Stations si řidič spolu s balíčky vyzvedne zařízení vybavené aplikací Amazon. V návodu k použití tohoto zařízení se píše: „jakmile se přihlásíte, najdete navrhovanou trasu pro celý den se všemi zastávkami a dodáními, která musíte provést“. AGCOM poukazuje na to, že ačkoli je trasa „navrhovaná“ (což by naznačovalo, že se nejedná o povinnost), musí doručovatel v zařízení vždy uvést: i) přesné místo odjezdu; ii) počet ujetých kilometrů na začátku a na konci trasy vozidlem použitým k dodání; iii) naskenování všech zásilek v okamžiku vyzvednutí. 84      Z rozhodnutí AGCOM, bod 166, vyplývá, že pokud místní společnost nesplní, byť jen jeden z uvedených ukazatelů v jakémkoli bodě dodání, a to podruhé za sebou, bude povinna zaslat společnosti Amazon nápravný plán, který zajistí okamžité splnění minimální úrovně služeb. V případě, že této minimální úrovně nebude dosaženo do čtyř týdnů od porušení, Amazon zadrží 10 % z celkové částky předložených faktur. 85      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑537/25, bod 38. 86      Rozhodnutí AGCOM, bod 156. Společnost Amazon zejména stanovila minimální mzdu a další podmínky způsobilosti (minimální věk, odborná praxe, počet bodů v řidičském průkazu). 87      Předkládací rozhodnutí ve věci C‑537/25, bod 39. Podle rozhodnutí AGCOM může AIT tuto pravomoc uplatnit „kdykoli“, „zcela podle svého uvážení“ a „bez nutnosti uvádět jakýkoli důvod nebo vysvětlení“. 88      „Soudní dvůr musí v zásadě omezit přezkum na skutečnosti, které se mu předkládající soud rozhodl předložit k posouzení, a musí tedy vycházet ze situace, kterou považuje tento soud za prokázanou [...]“ (rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Coty Germany, C‑567/18, EU:C:2020:267, bod 22 a citovaná judikatura). 89      Ve věcech C‑535/25 a C‑536/25 předkládající soud uvádí, že společnost Amazon nezpochybňuje popis skutkových okolností obsažený v rozhodnutí AGCOM, ale pouze jejich právní kvalifikaci. Naproti tomu ve věci C‑537/25 se skutkový základ žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce jeví jako spornější a Consiglio di Stato (Státní rada) si vyhrazuje právo provést „případn[á] [další] skutkov[á] posouzení [...] na základě výsledku žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce“ (bod 36 předkládacího rozhodnutí ve věci C‑537/25). 90      Tomuto konstatování nebrání ani to, že místní provozovatel svobodně stanoví podmínky poskytování služby ve smlouvách uzavřených s jinými zákazníky. 91      Rozsudek ze dne 10. dubna 2018 (C‑320/16, EU:C:2018:221, bod 21); dále jen „rozsudek Uber France“. V něm Soudní dvůr připustil, že zprostředkovatel může „poskytovat“ službu (v dané věci přepravní službu), i když využívá prostředky a lidské zdroje, které mu nepatří, pokud tento zprostředkovatel vykonává „rozhodující vliv na podmínky služeb poskytovaných“ těmito prostředky. 92      Body 65 až 68 písemného vyjádření společnosti Amazon. 93      Situace místních provozovatelů je odlišná, neboť mají vlastní zákazníky a poskytují (poštovní) služby expresního kurýrního doručování nezávisle na zprostředkovatelské službě nabízené společností Amazon. 94      Tak to uvádí generální advokát M. Szpunar ve svém stanovisku ve věci Uber France (C‑320/16, EU:C:2017:511, body 15 a 16). 95      Rozsudek Confetra (body 34 a 35). Nesdílím argument společnosti Amazon (bod 63 jejího písemného vyjádření), podle něhož tento rozsudek vylučuje opodstatněnost individuální kontroly míry vlivu, který jedna společnost vyvíjí na poštovní činnost poskytovanou jinou společností. Tato kontrola je nezbytná vzhledem k obchodní strategii, kterou sama společnost Amazon uplatňuje, když rozděluje svou činnost mezi různé společnosti ve skupině a zadává část svých služeb třetím společnostem. 96      Společnost Amazon uvádí, že AGCOM přijal své rozhodnutí (ze dne 25. července 2018), když ještě nebyl vydán rozsudek Confetra. Připouští, že v té době místní provozovatelé neměli oprávnění, jelikož společnost Amazon vycházela z toho, že společnosti poskytující expresní kurýrní služby jsou z působnosti směrnice 97/67 vyloučeny (bod 17 jejího písemného vyjádření), protože vykonávají činnost „samotné dopravy“. Po vynesení tohoto rozsudku však všichni místní provozovatelé získali oprávnění požadované poštovními předpisy. V této souvislosti podotýkám, že spor v původním řízení se týká legality správního sankčního rozhodnutí přijatého AGCOM s ohledem na skutkovou situaci existující ke dni 25. července 2018. 97      Je-li místním provozovatelem malý podnik, jehož příjmy do značné míry závisí na smlouvách s AIT, mohl by být veden k přijetí podmínek poskytování služeb, které jsou v rozporu s platnými předpisy. Proto nepovažuji za přesvědčivý argument, že podle obecné zkušenosti by místní provozovatel neměl zájem přijímat podmínky, které ohrožují jeho vlastní oprávnění. V každém případě lze splnění základních požadavků účinněji zajistit prostřednictvím dohledu AGCOM nad AIT. 98      Tato otázka vyvstává podle předkládajícího soudu v kontextu rozšíření elektronického obchodu a vzniku nových typů společností poskytujících služby začleněné do složitého podnikového uspořádání. Viz předkládací rozhodnutí ve věci C‑537/25, bod 25. 99      Evropská komise, Generální ředitelství pro vnitřní trh, průmysl, podnikání a malé a střední podniky a Copenhagen Economics, Main developments in the postal sector (2017-2021). Volume 1, Main report, Úřad pro publikace Evropské unie, 2022, dostupné na https://op.europa.eu/es/publication-detail/-/publication/e8348d3f-79d0-11ed-9887-01aa75ed71a1/language-en. Zejména se zmiňuje o vstupu nových aktérů na různých úrovních poštovního řetězce, o obchodních modelech zaměřených konkrétně na dodávání na poslední míli (s. 194) a o vertikální integraci maloobchodníků do poskytování logistických a doručovacích služeb (s. 202, se zvláštním zmíněním společnosti Amazon). 100      To učinila Národní komise pro trhy a hospodářskou soutěž (CNMC) (Španělsko) ve svém rozhodnutí č. STP/DTSP/006/20 ze dne 24. září 2020, na které se odvolala společnost Amazon. Toto rozhodnutí bylo napadeno u správního senátu Audiencia Nacional (Vrchní soud s celostátní působností, Španělsko), který jej rozsudkem č. 4355/2023 ze dne 14. července 2023 zrušil, neboť dospěl k závěru, že CNMC „vyjadřovala spíše vůli ke kontrole než právně udržitelnou realitu“ (bod 10). Proti rozsudku č. 4355/2023 byl podán kasační opravný prostředek k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko). 101      Písemné vyjádření italské vlády, body 100 až 102. V každém případě připouští, že tento přístup se v tomto případě nejeví jako nezbytný. 102      Pokud jde o historii vzniku této teorie a její různé aplikace, odkazuji na důkladnou analýzu provedenou generálním advokátem G. Pitruzzellou v jeho stanovisku ve věci Sumal (C‑882/19, EU:C:2021:293). 103      Narušující účinek je podrobně popsán a analyzován ve zprávě ERGP, oddíly 4.1 a 4.2, a ve studii citované v poznámce pod čarou 99. 104      Mohlo by to ztížit dohled ze strany vnitrostátních regulačních orgánů, pokud by byla činnost přičítána mateřské společnosti, která nespadá do územní působnosti těchto orgánů (AIL, AIS a AIT jsou dceřinými společnostmi mateřské společnosti se sídlem v Lucembursku). 105      Zpráva ERGP, oddíl 4.1.