C-768/24

Rubrum

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu)

9. července 2026(*) „ Řízení o předběžné otázce – Úmluva o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy – Článek 3 – Volba stran – Článek 6 – Pracovní smlouva – Kogentní ustanovení práva, které by bylo použito v případě neexistence volby práva – Určení tohoto práva – Užší vazby pracovní smlouvy s jinou zemí – Kritéria pro posouzení – Užší vazby, které při plnění pracovní smlouvy vyplývají z volby práva rozhodného pro tuto smlouvu stranami“ Ve věci C‑768/24, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Cour de cassation (Kasační soud, Francie) ze dne 23. října 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 6. listopadu 2024, v řízení Hortis GRC SA, proti JA, France Travail Île-de-France, dříve Pôle emploi Île‑de‑France, SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát), ve složení: F. Schalin, předseda senátu, M. Gavalec a Z. Csehi (zpravodaj), soudci, generální advokát: N. Emiliou, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: –        za Hortis GRC SA: J.-J. Gatineau a V. Rebeyrol, avocats, –        za JA: I.  Goulet a F. Rocheteau, avocats, –        za France Travail Île-de-France, N. Boullez, avocat, –        za francouzskou vládu: B. Dourthe, F. du Couëdic a T. Lechevallier, jako zmocněnkyně, –        za českou vládu: A. Pagáčová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci, –        za Evropskou komisi: J. Hottiaux a S. Noë, jako zmocněnci, s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska, vydává tento Rozsudek 1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 2 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980 (Úř. věst. 1980, L 266, s. 1, dále jen „Římská úmluva“). 2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Hortis GRC SA, akciovou společností založenou podle švýcarského práva se sídlem ve Švýcarsku, a JA, jedním z jejích zaměstnanců, jakož i France Travail Île-de-France, dříve Pôle emploi Île-de-France, ve věci ukončení pracovní smlouvy uzavřené mezi touto společností a JA. Právní rámec Unijní právo Římská úmluva 3        Článek 3 odst. 1 Římské úmluvy stanoví: „Smlouva se řídí právem, které si strany zvolí. Volba musí být vyjádřena výslovně nebo vyplývat s dostatečnou jistotou z ustanovení smlouvy nebo okolností případu. Svou volbou mohou strany zvolit právo rozhodné pro celou smlouvu, nebo pouze pro její část.“ 4        Článek 6 této úmluvy, nadepsaný „Individuální pracovní smlouvy“, stanoví: „1.      Bez ohledu na článek 3 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito podle odstavce 2 v případě neexistence volby rozhodného práva.

2. Bez ohledu na článek 4 se pracovní smlouva v případě neexistence volby rozhodného práva podle článku 3 řídí a)      právem země, v níž zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci, i když je dočasně zaměstnán v jiné zemi, nebo b)      právem země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnán, nevykonává-li zaměstnanec obvykle svou práci v jediné zemi; vyplývá-li však z okolností, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, použije se na smlouvu právo této země.“ Nařízení Řím I 5        Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) (Úř. věst. 2008, L 177, s. 6, a oprava, Úř. věst. 2009, L 309, s. 87) (dále jen „nařízení Řím I“) nahradilo Římskou úmluvu. Podle článku 28 tohoto nařízení se toto nařízení vztahuje na smlouvy uzavřené od 17. prosince 2009. 6        Článek 8 nařízení Řím I, nadepsaný „Individuální pracovní smlouvy“, stanoví: „1.      Individuální pracovní smlouva se řídí právem zvoleným stranami v souladu s článkem 3. Tato volba však nesmí zaměstnance zbavit ochrany, kterou mu poskytují ustanovení, od nichž se nelze smluvně odchýlit podle práva, které by v případě neexistence volby bylo použito na základě odstavců 2, 3 a 4 tohoto článku.

2. V míře, ve které nebylo právo rozhodné pro individuální pracovní smlouvu zvoleno stranami, se smlouva řídí právem země, v níž, případně z níž, zaměstnanec při plnění smlouvy obvykle vykonává svoji práci. Za změnu země obvyklého výkonu práce se nepovažuje, když zaměstnanec dočasně vykonává svou práci v jiné zemi.

3. Nelze-li rozhodné právo na základě odstavce 2 určit, řídí se smlouva právem země, v níž se nachází provozovna, která zaměstnance zaměstnala.

4. Vyplývá-li z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 2 nebo 3, použije se právo této jiné země.“ Francouzské právo 7        Článek L1232–1 zákoníku práce stanoví: „Každá výpověď z osobních důvodů musí být odůvodněna za podmínek stanovených v této kapitole.

Odůvodnění

spočívá ve skutečném a závažném důvodu.“ 8        Článek L1232–2 tohoto zákoníku zní následovně: „Zaměstnavatel, který zamýšlí dát výpověď zaměstnanci, jej před přijetím jakéhokoli rozhodnutí předvolá k pohovoru. Předvolání se uskuteční doporučeným dopisem nebo dopisem doručeným do vlastních rukou proti potvrzení o převzetí. V tomto dopise se uvede předmět předvolání. Pohovor se nesmí konat dříve než pět pracovních dnů po doručení doporučeného dopisu nebo po předání předvolání do vlastních rukou.“ 9        Článek L1232–3 uvedeného zákoníku stanoví: „Zaměstnavatel během předem konaného pohovoru uvede důvody zamýšleného rozhodnutí a vyslechne vysvětlení zaměstnance.“ 10      Článek L1232–6 téhož zákoníku stanoví: „Pokud se zaměstnavatel rozhodne dát zaměstnanci výpověď, oznámí mu své rozhodnutí doporučeným dopisem s doručenkou. V tomto dopise musí být uveden důvod nebo důvody, o které se zaměstnavatel opírá. Dopis nesmí být odeslán dříve než dva pracovní dny po datu stanoveném pro pohovor konaný před výpovědí, k němuž byl zaměstnanec předvolán. [...]“ Spor v původním řízení a předběžné otázky 11      Společnost Hortis, jejíž činnost spočívá v poskytování služeb informačních technologií podnikům, zaměstnala JA, který má bydliště ve Francii, jako ředitele od 1. září 2007. 12      Během plnění pracovní smlouvy mezi společností Hortis a JA, která se řídila švýcarským právem, měl JA bydliště a vykonával práci ve Francii. Dopisem ze dne 25. ledna 2012 mu byla dána výpověď s formálními náležitostmi stanovenými pro ukončení pracovního poměru švýcarským právem, které neupravuje ani pohovor před ukončením pracovní smlouvy, ani povinnost uvést odůvodnění v dopise o výpovědi. 13      JA napadl postup a opodstatněnost této výpovědi u conseil de prud’hommes de Paris (Pracovní soud v Paříži, Francie), který poté, co se prohlásil za příslušný k rozhodnutí ve sporu, zamítl jeho návrhy rozsudkem ze dne 7. června 2016. 14      Cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži, Francie), ke kterému JA podal odvolání, rozsudkem ze dne 29. ledna 2020 zejména konstatoval, že právem rozhodným pro tento spor je podle článku 6 Římské úmluvy pouze francouzské právo, rozhodl, že se jednalo o výpověď bez skutečného a závažného důvodu, a uložil společnosti Hortis povinnost zaplatit JA náhradu škody. 15      K určení francouzského práva za právo rozhodné pro ukončení pracovní smlouvy dotčené ve věci v původním řízení cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži) konstatoval, že se nelze smluvně odchýlit od ustanovení tohoto práva, která se týkají pohovoru před výpovědí a povinnosti uvést v dopise o výpovědi odůvodnění, jelikož místem výkonu práce byla v podstatě Francie. Vzhledem k tomu, že švýcarské právo neukládá ani pohovor před výpovědí, ani písemné odůvodnění v dopise o výpovědi, na JA by se měla vztahovat ochrana stanovená v kogentních ustanoveních francouzského práva, která jsou v oblasti propouštění příznivější vzhledem k poskytovaným procesním zárukám. 16      Společnost Hortis podala proti rozsudku cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži) ze dne 29. ledna 2020 kasační opravný prostředek ke Cour de cassation (Kasační soud, Francie), který je předkládajícím soudem. V tomto rámci tvrdí, že cour d’appel de Paris (Odvolací soud v Paříži) pochybil, když nezkoumal, zda švýcarské právo není právem rozhodným z důvodu užších vazeb se Švýcarskem, které vykazovala pracovní smlouva dotčená ve věci v původním řízení, a to zejména s ohledem na to, že JA pobíral výhodnou odměnu ve švýcarských francích (CHF) vyplácenou na švýcarský bankovní účet, na účast JA ve švýcarském systému sociálního pojištění, na skutečnost, že se na něj vztahoval výhodný daňový režim, jemuž podléhají zaměstnanci pracující ve Švýcarsku, jakož i na skutečnost, že JA měl švýcarskou e-mailovou adresu a švýcarské číslo mobilního telefonu. 17      V tomto ohledu se společnost Hortis dovolává judikatury Cour de cassation (Kasační soud), podle níž platí, že pokud strany určily právo rozhodné pro pracovní smlouvu a soudy rozhodující ve věci samé se rozhodnou toto právo nepoužít, měly by jednak upřesnit, že právem, které považují za rozhodné, je právo místa plnění této smlouvy, a jednak že uvedená smlouva nesouvisí úžeji s jinou zemí, než je země obvyklého výkonu práce. 18      V rámci tohoto kasačního opravného prostředku JA tvrdí, že skutečnost, že dotyčný zaměstnanec obvykle vykonává práci v jedné a téže zemi, je obzvláště významným hraničním určovatelem vazby smlouvy k této zemi, který lze vyloučit pouze tehdy, existují-li mnohem významnější hraniční určovatele vazby k jiné zemi. Podle JA musí být judikatura Cour de cassation (Kasační soud), na kterou odkazuje společnost Hortis, vykládána v tom smyslu, že soudy rozhodující ve věci samé musí rovněž zkoumat, zda pracovní smlouva nesouvisí úžeji s jinou zemí než s Francií, pokud zaměstnanec obvykle pracuje ve více zemích. 19      Předkládající soud vyjadřuje pochybnosti, pokud jde o použití kogentních ustanovení francouzského práva, která poskytují větší ochranu než kogentní ustanovení švýcarského práva, a to s ohledem na okolnosti sporu, který mu byl předložen, že zaprvé si společnost Hortis a JA výslovně zvolili švýcarské právo, kterým se řídí pracovní smlouva dotčená ve věci v původním řízení, a zadruhé JA obvykle vykonával práci ve Francii. V tomto ohledu se předkládající soud táže, zda podle čl. 6 odst. 2 poslední části věty Římské úmluvy musí zkoumat existenci užší vazby této smlouvy se Švýcarskem, a to rovněž s ohledem na vazby vyplývající při plnění uvedené smlouvy z volby práva rozhodného pro tuto smlouvu stranami. V případě kladné odpovědi se táže, zda je povinen nepoužít ustanovení francouzského práva. 20      Za těchto podmínek se Cour de cassation (Kasační soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1)      Musí být článek 6 in fine [Římské úmluvy] vykládán v tom smyslu, že v případě, že si strany zvolí právo rozhodné pro pracovní smlouvu, je vnitrostátní soud na základě poslední části věty tohoto ustanovení povinen nepoužít kogentní ustanovení práva, o jehož použití usiluje zaměstnanec, poskytující větší ochranu než ustanovení práva, které si strany autonomně zvolily, a které by se podle odstavce 2 [tohoto] článku použilo v případě neexistence volby práva, pokud ze všech okolností vyplývá, že existuje užší vazba mezi uvedenou smlouvou a zemí, jejíž právo si strany zvolily jako právo rozhodné pro pracovní smlouvu? 2)      Je v případě kladné odpovědi vnitrostátní soud povinen zohlednit užší vazby, jež při plnění pracovní smlouvy vyplývají z volby rozhodného práva stranami, nebo je povinen k nim nepřihlížet při určování toho, zda jsou na základě čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy použitelná kogentní ustanovení práva jiné země, kterých se dovolává zaměstnanec?“ K předběžným otázkám K první otázce 21      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 2 poslední část věty Římské úmluvy vykládán v tom smyslu, že pokud si strany zvolí právo rozhodné pro pracovní smlouvu, musí dát vnitrostátní soud přednost tomuto právu a nepoužít kogentní ustanovení poskytující větší ochranu podle práva, jehož použití požaduje zaměstnanec, zatímco by se toto posledně uvedené právo v případě neexistence volby práva použilo na základě tohoto čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) v případě, že s ohledem na všechny okolnosti tato pracovní smlouva úžeji souvisí se zemí, jejíž právo bylo stranami zvoleno jako právo rozhodné pro uvedenou smlouvu. 22      Je třeba připomenout, že podle obecného pravidla stanoveného v článku 3 Římské úmluvy se smlouva řídí právem, které si strany zvolí. 23      Článek 6 této úmluvy stanoví zvláštní kolizní normy týkající se individuální pracovní smlouvy, které se odchylují od tohoto obecného pravidla, jednak v rámci odstavce 1 tohoto článku 6 omezením svobody stran při volbě rozhodného práva a jednak v rámci odstavce 2 uvedeného článku 6 stanovením kritérií pro určení rozhodného práva v případě neexistenci této volby (rozsudek ze dne 11. prosince 2025, Locatrans, C‑485/24, EU:C:2025:955, bod 34). 24      Podle odstavce 1 čl. 6 nesmí být zaměstnanec v případě pracovních smluv v důsledku volby rozhodného práva stranami v souladu s článkem 3 této úmluvy zbaven ochrany, kterou mu poskytují kogentní ustanovení práva, které by bylo použito podle odstavce 2 tohoto článku 6 v případě neexistence volby rozhodného práva (rozsudek ze dne 11. prosince 2025, Locatrans, C‑485/24, EU:C:2025:955, bod 35). 25      Tento odstavec 2 upravuje hraniční určovatele pracovní smlouvy, na jejichž základě musí být určeno lex contractus v případě neexistence volby rozhodného práva stranami. Nicméně z odkazu v čl. 6 odst. 1 Římské úmluvy na odstavec 2 tohoto článku 6 vyplývá, že určovatele uvedené v tomto odstavci 2 jsou relevantní i v případě, že si strany zvolily právo rozhodné pro smlouvu. I v takovém případě totiž tyto určovatelé umožňují určit, jaké právo se použije, aby byla zaměstnanci v souladu s uvedeným čl. 6 odst. 1 zaručena ochrana kogentních ustanovení práva, které by se použilo na základě uvedených určovatelů. Jejich použití tedy může vést k použití jiného práva, než které si zvolily smluvní strany (rozsudek ze dne 11. prosince 2025, Locatrans, C‑485/24, EU:C:2025:955, bod 36). 26      Konkrétně jsou dvěma hraničními určovateli pracovní smlouvy stanovenými v čl. 6 odst. 2 písm. a) a v čl. 6 odst. 2 písm. b) Římské úmluvy v první řadě hraniční určovatel země, v níž zaměstnanec „obvykle vykonává práci“ [čl. 6 odst. 2 písm. a)], a podpůrně, v případě neexistence takového místa, hraniční určovatel místa, kde se nachází „provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán“ [čl. 6 odst. 2 písm. b)] (rozsudek ze dne 15. prosince 2011, Voogsgeerd, C‑384/10, EU:C:2011:842, bod 26). 27      Kromě toho v souladu s čl. 6 odst. 2 poslední částí věty Římské úmluvy je na vnitrostátnímu soudu, aby je nepoužil a použil právo této jiné země, pokud z okolností jako celku vyplývá, že pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, než je země určená na základě těchto dvou hraničních určovatelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 36). 28      Z judikatury Soudního dvora totiž vyplývá, že vnitrostátní soud může vzít v úvahu další skutečnosti, které se vztahují k pracovnímu poměru, pokud se jeví, že skutečnosti týkající se prvního či druhého z obou hraničních určovatelů upravených v čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) Římské úmluvy, vedou k závěru, že předmětná pracovní smlouva vykazuje užší vazby k jinému státu, než je stát vyplývající z uplatnění těchto dvou hraničních určovatelů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 37 a citovaná judikatura). 29      Tento výklad se shoduje se zněním nového ustanovení o kolizních normách vztahujících se na pracovní smlouvy, vloženého nařízením Řím I, které není v projednávané věci ratione temporis použitelné. Podle čl. 8 odst. 4 tohoto nařízení platí, že vyplývá-li z celkových okolností, že je smlouva úžeji spojena s jinou zemí, než je země uvedená v odstavcích 2 nebo 3 tohoto článku 8, použije se právo této jiné země (rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 38 a citovaná judikatura). 30      Je třeba uvést, že i když se obsah čl. 8 odst. 2 až 4 nařízení Řím I mírně liší od obsahu čl. 6 odst. 2 Římské úmluvy, jeho struktura odráží vůli unijního normotvůrce vyjasnit použitím různých odstavců jednotlivé etapy úvah, v nichž musí vnitrostátní soud postupovat za účelem určení rozhodného práva v případě neexistence volby práva stranami. 31      V projednávané věci se první otázka konkrétně týká toho, zda vnitrostátní soud musí použít ustanovení práva země, s níž dotčená pracovní smlouva úžeji souvisí, za okolností, kdy je toto právo rovněž právem, které si strany zvolily jako právo rozhodné pro tuto smlouvu. 32      V tomto ohledu je třeba zaprvé poznamenat, že výraz „jiná země“ uvedený v čl. 6 odst. 2 poslední části věty Římské úmluvy musí být chápán odkazem na „zemi“ určenou na základě jednoho ze dvou hraničních určovatelů stanovených v tomto čl. 6 odst. 2 písm. a) a b). Znění těchto ustanovení tedy neumožňuje vyloučit, že touto „jinou zemí“ je země, jejíž právo si strany zvolily v souladu s článkem 3 této úmluvy. 33      Zadruhé v bodě 63 rozsudku ze dne 11. prosince 2025, Locatrans (C‑485/24, EU:C:2025:955), Soudní dvůr konstatoval, že „je na předkládajícím soudu, aby určil, zda v souladu s čl. 6 odst. 2 poslední částí věty Římské úmluvy ze všech okolností vyplývá, že pracovní smlouva dotčená ve věci v původním řízení souvisí úžeji s Francií než s Lucemburskem, jehož právo bylo stranami zvoleno jako právo rozhodné pro tuto smlouvu“. Z toho vyplývá, že Soudní dvůr výslovně připustil, že toto ustanovení může předkládajícímu soudu uložit povinnost upřednostnit právo zvolené stranami jako právo rozhodné pro dotčenou pracovní smlouvu, pokud tato smlouva úžeji souvisí se zemí, jejíž právo bylo takto zvoleno. 34      Kromě toho Soudní dvůr rovněž upřesnil, že pokud je cílem článku 6 Římské úmluvy zajištění přiměřené ochrany zaměstnance, musí tento článek 6 zaručit, že se na pracovní smlouvu použije právo země, se kterou tato smlouva nejúžeji souvisí. Tento výklad přitom nemusí nutně vést k tomu, že se v každém případě použije právo, které je pro zaměstnance nejvýhodnější (rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 34). Jinými slovy, použití práva země, s níž smlouva úžeji souvisí, umožňuje zajistit přiměřenou ochranu zaměstnance, aniž by pro něj toto právo nutně bylo nejvýhodnější. 35      V projednávané věci v případě, že by ze všech okolností vyplývalo, že pracovní smlouva dotčená ve věci v původním řízení úžeji souvisí se Švýcarskem, jehož právo bylo stranami zvoleno jako právo rozhodné pro tuto smlouvu, než s Francií, kde JA při plnění uvedené smlouvy obvykle vykonával práci, by předkládající soud měl na základě čl. 6 odst. 2 poslední části věty Římské úmluvy nepoužít kogentní ustanovení francouzského práva, která poskytují větší ochranu než ustanovení švýcarského práva. 36      Vzhledem k výše uvedenému je na první otázku třeba odpovědět tak, že čl. 6 odst. 2 poslední část věty Římské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že pokud si strany zvolí právo rozhodné pro pracovní smlouvu, musí dát vnitrostátní soud přednost tomuto právu a nepoužít kogentní ustanovení poskytující větší ochranu podle práva, jehož použití požaduje zaměstnanec a jež by se v případě neexistence volby práva použilo na základě tohoto čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) v případě, že s ohledem na všechny okolnosti tato pracovní smlouva úžeji souvisí se zemí, jejíž právo bylo stranami zvoleno jako právo rozhodné pro uvedenou smlouvu. K druhé otázce 37      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 6 odst. 2 poslední část věty Římské úmluvy vykládán v tom smyslu, že za účelem určení, zda jsou použitelná kogentní ustanovení práva jiné země, než je země uvedená v tomto čl. 6 odst. 2 písm. a) a b), je vnitrostátní soud povinen zohlednit užší vazby, které při plnění pracovní smlouvy vyplývají z volby práva rozhodného pro tuto smlouvu stranami, anebo je povinen k nim nepřihlížet. 38      Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že za účelem posouzení vazeb, které má pracovní smlouva s jinou zemí, než je země, ve které dotyčný zaměstnanec obvykle vykonává práci, nebo země sídla provozovny, u které je zaměstnanec zaměstnán, musí vnitrostátní soud zohlednit všechny skutečnosti, kterými se vyznačuje pracovní poměr. V tomto ohledu musí posoudit tu nebo ty z těchto skutečností, které jsou podle něj nejvýznamnější. Tento soud však nemůže automaticky dospět k závěru, že se pravidlo uvedené čl. 6 odst. 2 písm. a) nebo písm. b) Římské úmluvy musí zůstat nepoužito pouze z důvodu, že ostatní relevantní okolnosti vedle místa skutečného výkonu práce nebo země, v níž se nachází provozovna, u které je zaměstnanec zaměstnán, ukazují vzhledem ke svému počtu na jinou zemi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 40). 39      Kromě toho Soudní dvůr již konstatoval, že z množiny významných hraničních určovatelů je třeba zohlednit zejména zemi, ve které dotyčný zaměstnanec odvádí daně a poplatky z příjmů z činnosti, jakož i zemi, ve které se účastní sociálního pojištění a různých systémů důchodového pojištění, zdravotního pojištění a pojištění pro případ invalidity. Vnitrostátní soud musí kromě toho rovněž zohlednit všechny okolnosti věci, jako jsou mimo jiné skutečnosti spojené se stanovením mzdy nebo ostatních pracovních podmínek (rozsudek ze dne 12. září 2013, Schlecker, C‑64/12, EU:C:2013:551, bod 41). 40      V projednávané věci se předkládající soud konkrétně táže, zda skutečnosti, které je třeba zohlednit při určování země, která úžeji souvisí s pracovní smlouvou ve smyslu čl. 6 odst. 2 poslední části věty Římské úmluvy, musí zahrnovat rovněž skutečnosti, které při plnění pracovní smlouvy vyplývají z volby práva rozhodného pro tuto smlouvu stranami. 41      Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve uvést, že z uvedeného ustanovení vyplývá, že pro posouzení, zda pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, je třeba zohlednit „všechny okolnosti“. Znění dotčeného ustanovení tedy neumožňuje z tohoto posouzení vyloučit skutečnosti, které při plnění této pracovní smlouvy vyplývají z práva, které si strany zvolily jako právo rozhodné pro tuto smlouvu. 42      Dále je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že cílem Římské úmluvy jako celku je zvýšit úroveň právní jistoty posílením důvěry ve stabilitu právních vztahů mezi stranami pracovní smlouvy, předpokladem čehož je, že je systém určování rozhodného práva jasný a rozhodné právo s určitou mírou jistoty předvídatelné, musí být použití hraničního určovatele stanoveného v čl. 6 odst. 2 poslední části věty této úmluvy v souladu s tímto požadavkem právní jistoty a předvídatelnosti opírat o objektivní skutečnosti (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2025, Locatrans, C‑485/24, EU:C:2025:955, body 61 a 62). 43      Volba práva rozhodného pro tuto smlouvu stranami pracovní smlouvy nemůže sama o sobě představovat kritérium, které by mohlo být zohledněno za účelem určení, zda tato smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, než je země, ve které dotyčný zaměstnanec obvykle vykonává práci, nebo země sídla provozovny, u které je zaměstnanec zaměstnán. 44      Konečně, pokud jde konkrétně o cíl článku 6 Římské úmluvy, ten spočívá v zajištění přiměřené ochrany zaměstnance, který je tradičně považován ze socio-ekonomického hlediska za slabší stranu v rámci pracovního poměru, s ohledem na vztah podřízenosti, jíž se pracovní poměr vyznačuje (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. března 2011, Koelzsch, C‑29/10, EU:C:2011:151, bod 40). Účelem tohoto článku 6 je tedy zabránit riziku, že zaměstnavatel vnutí zaměstnanci použití práva země, které nemá objektivní souvislost s realitou smluvního vztahu, který mezi nimi existuje. 45      K zajištění toho, aby se tento vztah řídil právem země, které nejlépe odráží realitu smluvního vztahu stran pracovní smlouvy, je přitom třeba zohlednit všechny objektivní skutečnosti, jimiž se takový vztah vyznačuje, včetně těch, které vyplývají z volby práva rozhodného pro tuto smlouvu stranami této smlouvy. 46      Naproti tomu v rámci takového celkového posouzení se může lišit váha přiznaná každé ze skutečností, jimiž se vyznačuje daný pracovní poměr. Je tedy na vnitrostátním soudu, aby podle významu a relevance zvážil každou z těchto skutečností, které mu byly předloženy, a posoudil tu nebo ty z nich, které se jeví jako nejvýznamnější bez ohledu na jejich počet. Aby se v tomto ohledu zabránilo účelovému využívání hraničních určovatelů pracovní smlouvy zaměstnavatelem, měl by vnitrostátní soud zejména zkoumat, zda jsou uvedené skutečnosti výsledkem vzájemné dohody, nebo zda byly zaměstnanci ze strany zaměstnavatele vnuceny. 47      V projednávané věci je na předkládajícím soudu, aby určil, zda v souladu s čl. 6 odst. 2 poslední částí věty Římské úmluvy ze všech okolností vyplývá, že pracovní smlouva dotčená ve věci v původním řízení souvisí úžeji s Francií, nebo se Švýcarskem. V rámci tohoto posouzení bude tento soud muset zohlednit všechny objektivní skutečnosti, kterými se vyznačuje dotčený pracovní poměr, a zvážit jejich význam za účelem určení země, jejíž právo nejlépe vystihuje realitu tohoto poměru. 48      S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že čl. 6 odst. 2 poslední část věty Římské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že za účelem určení, zda pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, než je země uvedená v tomto čl. 6 odst. 2 písm. a) a b), musí vnitrostátní soud v rámci celkového posouzení zohlednit všechny objektivní skutečnosti, kterými se vyznačuje dotčený pracovní poměr, včetně těch, které při plnění této smlouvy vyplývají z volby práva rozhodného pro uvedenou smlouvu stranami. V rámci tohoto celkového posouzení tomuto soudu přísluší, aby náležitě zvážil význam jednotlivých skutečností. K nákladům řízení 49      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto: 1)      Článek 6 odst. 2 poslední část věty Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, je třeba vykládat v tom smyslu, že pokud si strany zvolí právo rozhodné pro pracovní smlouvu, musí dát vnitrostátní soud přednost tomuto právu a nepoužít kogentní ustanovení poskytující větší ochranu podle práva, jehož použití požaduje zaměstnanec a jež by se v případě neexistence volby práva použilo na základě tohoto čl. 6 odst. 2 písm. a) a b) v případě, že s ohledem na všechny okolnosti tato pracovní smlouva úžeji souvisí se zemí, jejíž právo bylo stranami zvoleno jako právo rozhodné pro uvedenou smlouvu. 2)      Článek 6 odst. 2 poslední část věty Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy, otevřené k podpisu v Římě dne 19. června 1980, je třeba vykládat v tom smyslu, že za účelem určení, zda pracovní smlouva úžeji souvisí s jinou zemí, než je země uvedená v tomto čl. 6 odst. 2 písm. a) a b), musí vnitrostátní soud v rámci celkového posouzení zohlednit všechny objektivní skutečnosti, kterými se vyznačuje dotčený pracovní poměr, včetně těch, které při plnění této smlouvy vyplývají z volby práva rozhodného pro uvedenou smlouvu stranami. V rámci tohoto celkového posouzení tomuto soudu přísluší, aby náležitě zvážil význam jednotlivých skutečností. Podpisy *      Jednací jazyk: francouzština.