C-771/24

Plný text

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (druhého senátu)

9. července 2026(*) „ Předběžná otázka – Životní prostředí – Směrnice 2001/42/ES – Posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí – Článek 2 písm. a) – Pojem ‚plány a programy‘ – Článek 3 odst. 2 písm. a) – Akty připravované v některých odvětvích, které stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice 2011/92/EU – Plán nebo program v odvětví dopravy, územního plánování nebo využívání půdy – Vyhláška, kterou se stanoví podmínky provozování parkovišť – Zachování účinků vnitrostátního aktu v případě neprovedení posouzení vlivů na životní prostředí – Podmínky“ Ve věci C‑771/24, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Conseil d’État (Státní rada, Belgie) ze dne 23. října 2024, došlým Soudnímu dvoru dne 7. listopadu 2024, v řízení Fédération belge du stationnement ASBL, Interparking SA proti Région de Bruxelles-Capitale, SOUDNÍ DVŮR (druhý senát), ve složení: K. Jürimäe, předsedkyně senátu, K. Lenaerts, předseda Soudního dvora vykonávající funkci soudce druhého senátu, F. Schalin, M. Gavalec a Z. Csehi (zpravodaj), soudci, generální advokátka: J. Kokott, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: –        za Fédération belge du stationnement ASBL a Interparking SA: O. Di Giacomo, B. Lombaert a R. Smal, avocats, –        za belgickou vládu: S. Baeyens, P. Cottin a C. Pochet, jako zmocněnci, ve spolupráci s: I.-S. Brouhns, G. Possoz a V. Thunis, avocats, –        za lotyšskou vládu: J. Davidoviča a K. Pommere, jako zmocněnkyně, –        za Evropskou komisi: I. Melo Sampaio a G. Wils, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 18. prosince 2025, vydává tento Rozsudek 1        Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí (Úř. věst. 2001, L 197, s. 30; Zvl. vyd. 15/06, s. 157). 2        Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi sdružením Fédération belge du stationnement ASBL (dále jen „Fédération“) a společností Interparking SA na straně jedné a Région de Bruxelles-Capitale (region Brusel – hlavní město, Belgie) na straně druhé, ohledně zákonnosti arrêté du gouvernement de la Région de Bruxelles-Capitale, du 25 février 2021, fixant des conditions générales et spécifiques d’exploitation applicables aux parkings [vyhláška vlády Région de Bruxelles-Capitale (Belgie) ze dne 25. února 2021, kterou se stanoví obecné a zvláštní podmínky provozování parkovišť] (Moniteur belge ze dne 3. března 2021, s. 18655, dále jen „vyhláška ze dne 25. února 2021“). Právní rámec Unijní právo Směrnice 2001/42 3        Článek 1 směrnice 2001/42, nadepsaný „Cíle“, stanoví: „Cílem směrnice je zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a přispět k zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí plánů a programů s cílem podporovat udržitelný rozvoj stanovením, aby v souladu s touto směrnicí některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí.“ 4        Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Definice“, v písm. a) stanoví: „Pro účely této směrnice se: a)      ‚plány a programy‘ rozumějí plány a programy včetně těch, které jsou spolufinancovány Evropským společenstvím, a rovněž jejich veškeré změny: –      které podléhají přípravě nebo přijetí orgánem na národní, regionální nebo místní úrovni nebo které připravuje úřad [orgán] pro legislativní proces tak, aby mohly být přijaty parlamentem nebo vládou, a –      které jsou vyžadovány právními a správními předpisy.“ 5        Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavcích 1 a 2 stanoví: „1.      Posouzení vlivů na životní prostředí se v souladu s články 4 až 9 provádí u plánů a programů uvedených v odstavcích 2 až 4, které mohou mít významný vliv na životní prostředí.

2. S výhradou odstavce 3 se posouzení vlivů na životní prostředí provádí u všech plánů a programů, a)      které se připravují v odvětvích zemědělství, lesnictví, rybolovu, energetiky, průmyslu, dopravy, nakládání s odpady, vodohospodářství, telekomunikací, turistiky, územního plánování nebo využívání půdy a které stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice [Rady 85/337/EHS ze dne 27. června 1985 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 1985, L 175, s. 40; Zvl. vyd. 15/01, s. 248)] nebo [...]“ Směrnice 2011/92/EU 6        Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (Úř. věst. 2012, L 26, s. 1), kterou byla zrušena směrnice 85/337, v čl. 1 odst. 2 písm. a) stanoví: „Pro účely této směrnice se rozumí: a)      ‚záměrem‘: –      provádění stavebních prací nebo výstavba jiných zařízení nebo děl, –      jiné zásahy do přírodního prostředí a krajiny včetně těch, které se týkají těžby nerostných surovin“. 7        Bod 10 písm. b) přílohy II této směrnice, nadepsané „Záměry uvedené v čl. 4 odst. 2“, uvádí mezi záměry v oblasti infrastruktury „[z]áměry rozvoje měst, včetně výstavby obchodních center a parkovišť“. Belgické právo 8        Vyhláška ze dne 25. února 2021 v článku 1 stanoví: „Tato vyhláška částečně provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/844 [ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti (Úř. věst. 2018, L 156, s. 75)]. Tato vyhláška se vztahuje na parkoviště uvedená v položce 68 arrêté du gouvernement de la Région de Bruxelles-Capitale du 4 mars 1999 fixant la liste des installations de classe IB, IC, ID, II et III en exécution de l’article 4 de l’ordonnance du 5 juin 1997 relative au permis d’environnement (vyhláška vlády regionu Brusel – hlavní město ze dne 4. března 1999, kterou se stanoví seznam zařízení třídy IB, IC, ID, II a III na základě článku 4 nařízení ze dne 5. června 1997 o environmentálních povoleních), jakož i v položce 224 ordonnance du 22 avril 1999 fixant la liste des installations de classe IA visée à l’article 4 de l’ordonnance du 5 juin 1997 relative aux permis d’environnement (nařízení ze dne 22. dubna 1999, kterým se stanoví seznam zařízení třídy IA uvedený v článku 4 nařízení ze dne 5. června 1997 o environmentálních povoleních). [...]“ 9        Vyhláška ze dne 25. února 2021 mimo jiné stanoví: –      jakožto „obecné podmínky pro provozování krytých a nekrytých parkovišť“ podmínky pro užívání, uspořádání, vybavení a značení, podmínky pro údržbu a kontrolu, podmínky pro dobíjecí zóny pro elektrická vozidla a podmínky pro parkovací místa pro jízdní kola; –      jakožto „zvláštní podmínky pro provozování nekrytých parkovišť“ podmínky týkající se péče o zeleň, používání posypové soli a údržby vsakovacích zařízení srážkových vod a umělého osvětlení; –      jakožto „zvláštní podmínky pro provozování krytých parkovišť“ podmínky pro uspořádání a vybavení parkoviště, bezpečnost (zejména zákaz parkování vozidel na LPG, požární odolnost stěn parkoviště, přítomnost plynového potrubí, východy a únikové cesty, protipožární systémy a zařízení), správu zařízení, normy kvality ovzduší a mechanické a přirozené větrání. Spor v původním řízení a předběžné otázky 10      Dne 2. července 2020 přijala vláda regionu Brusel – hlavní město v prvním čtení návrh vyhlášky, kterou se stanoví obecné provozní podmínky platné pro parkoviště. 11      Dne 6. července 2020 byl tento návrh sdělen Evropské komisi podle čl. 5 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. září 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informační společnosti (Úř. věst. 2015, L 241, s. 1). 12      Dne 10. prosince 2020 přijala vláda regionu Brusel – hlavní město uvedený návrh ve druhém čtení. 13      Dne 12. ledna 2021 vzneslo legislativní oddělení Conseil d’État (Státní rada, Belgie) v rámci svého stanoviska k tomuto návrhu otázku, zda by tento návrh neměl být předmětem posouzení jeho vlivů na životní prostředí podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42 ve spojení s bodem 10 písm. b) přílohy II směrnice 2011/92. Autoři dotčeného návrhu byli tímto stanoviskem vyzváni k tomu, aby upřesnili, jak jsou v rámci tohoto návrhu dodržovány environmentální povinnosti, nebo případně aby uvedli důvody, proč se domnívají, že se na něj tyto povinnosti nevztahují. 14      Dne 25. února 2021 přijala vláda regionu Brusel – hlavní město vyhlášku, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, aniž předtím provedla posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42. 15      Dne 30. dubna 2021 podalo sdružení Fédération a společnost Interparking žalobu ke Conseil d’État (Státní rada, Belgie), která je předkládajícím soudem, znějící na zrušení této vyhlášky. 16      Před uvedeným soudem sdružení Fédération a společnost Interparking zejména tvrdí, že uvedená vyhláška představuje plán nebo program, který může mít významný vliv na životní prostředí ve smyslu směrnice 2001/42, a proto měla být před svým přijetím předmětem posouzení vlivů na životní prostředí podle čl. 3 odst. 2 písm. a) této směrnice. 17      Naproti tomu podle vlády regionu Brusel – hlavní město nepředstavuje vyhláška ze dne 25. února 2021 plán nebo program ve smyslu uvedené směrnice. Závazné podzákonné právní předpisy, jež obsahují taková pravidla, která jsou opakovaně použitelná, jako jsou pravidla stanovená v této vyhlášce, mohou být považovány za předpisy spadající pod pojem „plán“ nebo „program“ pouze tehdy, pokud mají plánovací nebo programovou dimenzi, čemuž tak v projednávaném případě není. Uvedená vyhláška totiž neplánuje ani neprogramuje místa, na nichž by mohla být na území regionu Brusel – hlavní město parkoviště zřízena, ani počet parkovišť, která jsou na tomto území přípustná. Tuto vyhlášku dále nelze považovat za plán nebo program proto, že její ustanovení pouze stanoví závazná pravidla, která musí každé parkovací zařízení splňovat po jeho vybudování ve fázi provozu, a nepřispívají k uskutečnění nebo umístění záměru ve smyslu směrnice 2001/42. 18      Za těchto podmínek se Conseil d’État (Státní rada) rozhodla přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: „1)      Musí být čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42 vykládán v tom smyslu, že taková vyhláška, jako je vyhláška, o kterou se jedná ve věci v původním řízení, která se omezuje na stanovení podmínek provozování parkovišť, aniž stanoví pravidla týkající se jejich umísťování nebo jejich maximálního počtu, musí přesto být kvalifikována jako plán nebo program v odvětví dopravy, územního plánování nebo využívání půdy? 2)      V případě [kladné] odpovědi na první otázku: je vnitrostátní soud oprávněn uplatnit ustanovení svého vnitrostátního práva, které mu umožňuje zachovat po omezenou dobu účinky zrušeného podzákonného aktu, kterým se stanovují podmínky provozování parkovišť na území regionu, aby umožnil regionálnímu orgánu provést posouzení vlivů těchto provozních podmínek na životní prostředí před tím, než přistoupí k případné [změně] tohoto aktu?“ K předběžným otázkám K první otázce 19      Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42 vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví podmínky provozování parkovišť, avšak nestanoví pravidla týkající se jejich umisťování ani jejich maximálního počtu, musí být předmětem posouzení vlivů na životní prostředí. 20      Předně je třeba připomenout, že směrnice 2001/42 má podle svého článku 1 za cíl zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a přispět k zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijímání plánů a programů s cílem podporovat udržitelný rozvoj stanovením, aby v souladu s touto směrnicí některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí. 21      Dále s ohledem na účel směrnice 2001/42, kterým je zajistit takto vysokou úroveň ochrany životního prostředí, musí být ustanovení vymezující její oblast působnosti, a zejména ustanovení definující opatření, která jsou zamýšlena touto směrnicí, vykládána široce (rozsudky ze dne 22. března 2012, Inter Environnement Bruxelles a další, C‑567/10, EU:C:2012:159, bod 37, jakož i ze dne 22. února 2022, Bund Naturschutz in Bayern, C‑300/20, EU:C:2022:102, bod 44). 22      Podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42 se posouzení vlivů na životní prostředí provádí u všech plánů a programů, které splňují dvě kumulativní podmínky, a sice zaprvé že se připravují v jednom nebo vícero odvětvích uvedených v tomto ustanovení a zadruhé že stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice 2011/92. 23      Pojem „plány a programy“ ve smyslu směrnice 2001/42 je definován v čl. 2 písm. a) této směrnice jako plány a programy, které splňují dvě kumulativní podmínky, a to zaprvé že byly připraveny nebo přijaty orgánem na národní, regionální nebo místní úrovni nebo které připravil orgán pro legislativní proces tak, aby mohly být přijaty parlamentem nebo vládou, a zadruhé že jsou vyžadovány právními a správními předpisy [rozsudky ze dne 9. března 2023, An Bord Pleanála a další (Oblast St Teresa’s Gardens), C‑9/22, EU:C:2023:176, bod 27 a citovaná judikatura, a ze dne 4. října 2024, Friends of the Irish Environment (Project Ireland 2040), C‑727/22, EU:C:2024:825, bod 24]. 24      Pokud jde o první z těchto podmínek, ta je splněna, neboť z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že vyhláška ze dne 25. února 2021 byla přijata regionálním orgánem, v projednávané věci vládou regionu Brusel – hlavní město. 25      Pokud jde o druhou z uvedených podmínek, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že za „vyžadov[ané]“ ve smyslu a za účelem uplatňování směrnice 2001/42 musí být považovány plány a programy, jejichž přijímání je upraveno vnitrostátními právními a správními předpisy, které určují orgány příslušné pro jejich přijímání, jakož i postup jejich přípravy (rozsudek ze dne 22. března 2012, Inter-Environnement Bruxelles a další, C‑567/10, EU:C:2012:159, bod 31). Soudní dvůr v této souvislosti uvedl, že za účelem zachování užitečného účinku čl. 2 písm. a) směrnice 2001/42 a s ohledem na jeho účel je třeba mít za to, že určité opatření je „vyžadován[o]“, jestliže pravomoc přijmout opatření má právní základ ve zvláštním ustanovení, i když neexistuje v pravém slova smyslu žádná povinnost toto opatření připravit [rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné elektrárny v Aalter a v Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 35 a citovaná judikatura]. 26      V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že vyhláška ze dne 25. února 2021 byla přijata, jak vyplývá z její preambule, na základě čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce, čl. 10 odst. 2 a čl. 63 odst. 3 druhého pododstavce nařízení ze dne 5. června 1997 o enviromentálních povoleních. Druhá podmínka uvedená v čl. 2 písm. a) druhé odrážce směrnice 2001/42 je tedy podle všeho rovněž splněna. 27      V této souvislosti je třeba s ohledem na otázky předkládajícího soudu a na rozdíl od stanoviska zastávaného belgickou vládou v jejím písemném vyjádření dodat, že čl. 2 písm. a) směrnice 2001/42 nelze vykládat v tom smyslu, že k tomu, aby akt spadal pod pojem „plány nebo programy“ ve smyslu tohoto ustanovení, musí mít kromě toho plánovací nebo programovou dimenzi. 28      Belgická vláda se v tomto kontextu opírá o výklad pojmu „plány a programy“, podle něhož musí akt k tomu, aby spadal pod tento pojem, obsahovat ustanovení týkající se územního plánování, která stanoví přípustné využití dotčené infrastruktury na určitém území. 29      V tomto ohledu je třeba konstatovat, že čl. 2 písm. a) směrnice 2001/42 definuje, tak jak je formulován, pojem „plány a programy“ pouze odkazem na dvě kritéria, a sice orgán, který dotčený akt vydal, a právní základ, na jehož základě byl tento akt přijat. 30      S ohledem na znění tohoto ustanovení musí být tato dvě kritéria považována za taxativní. 31      Tento doslovný výklad čl. 2 písm. a) směrnice 2001/42 je podpořen kontextem tohoto ustanovení a systematikou této směrnice V této souvislosti je třeba připomenout, že článek 3 uvedené směrnice stanoví podmínky, které musí dotyčný plán nebo program ve smyslu čl. 2 písm. a) této směrnice splňovat, aby podléhal posouzení vlivů na životní prostředí podle směrnice 2001/42. 32      Pokud jde v tomto ohledu o čl. 3 odst. 2 písm. a), je třeba uvést, že toto ustanovení vyjmenovává odvětví, v nichž se plány a programy připravují, mezi něž patří odvětví územního plánování nebo využívání půdy, a stanoví, že plány a programy musí stanovit rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice 2011/92. 33      I když je patrné, že článek 2 směrnice 2001/42 stanoví určité formální podmínky pro to, aby opatření spadalo do působnosti této směrnice, její článek 3 stanoví hmotněprávní podmínky, které musí být splněny, aby toto opatření bylo předmětem posouzení vlivů na životní prostředí. 34      Toto ustanovení by přitom bylo zbaveno své podstaty, pokud by měl být pojem „plány a programy“ ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2001/42 vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby akt spadal pod tento pojem, musí mít určitý věcný obsah, zejména plánovací nebo programovou dimenzi související s odvětvím územního plánování. 35      Tento výklad je dále podpořen historií vzniku čl. 2 písm. a) směrnice 2001/42, jak vyplývá z bodů 37 až 41 stanoviska generální advokátky. 36      Uvedený výklad je tím spíše přesvědčivý, že taková dodatečná podmínka, jež má za následek omezení působnosti uvedené směrnice, by byla v rozporu se zásadou, podle níž v souladu s judikaturou citovanou v bodě 21 tohoto rozsudku musí být ustanovení téže směrnice, která vymezují oblast její působnosti, a zejména ta, která definují akty, na něž se vztahuje tato směrnice, vykládána široce. 37      Pokud jde o obecnou povahu aktu, o který se jedná ve věci v původním řízení, je třeba připomenout, že obecná povaha opatření nebrání tomu, aby toto opatření bylo kvalifikováno jako plán nebo program ve smyslu čl. 2 písm. a) směrnice 2001/42. Jestliže totiž ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že se pojem „plány a programy“ může vztahovat na normativní akty přijaté v podobě právního nebo správního předpisu, tato směrnice neobsahuje právě zvláštní ustanovení pro politiky nebo obecné předpisy, které by vyžadovaly vymezení vůči plánům a programům ve smyslu uvedené směrnice (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. října 2016, D’Oultremont a další, C‑290/15, EU:C:2016:816, body 52 a 53, jakož i ze dne 22. února 2022, Bund Naturschutz in Bayern, C‑300/20, EU:C:2022:102, bod 41). 38      Pokud jde o dvě podmínky uvedené v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42, připomenuté v bodě 22 tohoto rozsudku, je třeba uvést, že první z těchto podmínek, podle níž se plány a programy musí „připrav[ovat] v“ odvětvích uvedených v tomto ustanovení, je splněna tehdy, když se dotčený plán nebo program „týká“ nebo se „zabývá“ některým z těchto odvětví (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. října 2016, D’Oultremont a další, C‑290/15, EU:C:2016:816, bod 44, jakož i ze dne 22. února 2022, Bund Naturschutz in Bayern, C‑300/20, EU:C:2022:102, bod 49). 39      V této souvislosti je třeba nejprve upřesnit, že k tomu, aby byla tato podmínka splněna, stačí, aby dotčený plán nebo program spadal pouze do jednoho z těchto odvětví. Mezi uvedená odvětví patří zejména odvětví dopravy a odvětví územního plánování nebo využívání půdy. 40      Pokud jde o výklad těchto pojmů, je třeba uvést, že Soudní dvůr v rozsudku ze dne 22. února 2022, Bund Naturschutz in Bayern (C‑300/20, EU:C:2022:102), použil široké pojetí odvětví dopravy, když měl za to, že vyhláška, o kterou se jednalo ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, obsahuje pravidla, která se týkají činností spadajících do odvětví dopravy, jelikož vyžaduje povolení k provozu motorových vozidel všech typů mimo veřejné pozemní komunikace a prostranství a k parkování těchto vozidel na nich. 41      V praxi není individuální osobní doprava bez parkovišť myslitelná, takže parkoviště jakožto prvky infrastruktury nezbytné pro dopravu spadají do odvětví dopravy. Za těchto podmínek lze mít za to, že opatření, o které se jedná ve věci v původním řízení, vzhledem k tomu, že stanoví zvláštní pravidla provozování parkovišť, zahrnuje pravidla, která se týkají činností spadajících zejména do odvětví dopravy. 42      Dále je třeba mít za to, že pojem „územní plánování“ nebo „využívání půdy“ předpokládá, jak vyplývá z bodů 63 až 65 stanoviska generální advokátky, existenci ustanovení, které má vliv na využívání území. 43      V projednávané věci se jeví, že s výhradou posouzení, která přísluší pouze předkládajícímu soudu, vyhláška ze dne 25. února 2021 obsahuje pravidla, která se týkají přinejmenším odvětví dopravy, takže první podmínka stanovená v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42 je podle všeho splněna. 44      Pokud jde o druhou podmínku stanovenou v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42, z tohoto ustanovení vyplývá, že tato podmínka je splněna tehdy, když dotčené plány nebo programy stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů a když tyto záměry spadají mezi záměry uvedené v přílohách I a II směrnice 2011/92 (rozsudek ze dne 22. února 2022, Bund Naturschutz in Bayern, C‑300/20, EU:C:2022:102, bod 55). 45      Zaprvé, pokud jde o otázku, zda se takový akt, jako je vyhláška ze dne 25. února 2021, vztahuje na záměry uvedené v přílohách I a II směrnice 2011/92, je třeba uvést, že bod 10 písm. b) přílohy II této směrnice se vztahuje na „[z]áměry rozvoje měst, včetně výstavby obchodních center a parkovišť“. 46      Zadruhé, pokud jde o otázku, zda taková vyhláška stanoví rámec pro budoucí schvalování záměrů, je třeba připomenout, že podle judikatury má opatření tuto povahu, pokud stanovením pravidel a kontrolních postupů, které se použijí v dotyčném odvětví, vymezuje podstatný soubor kritérií a podmínek pro schvalování a provádění jednoho nebo více záměrů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. října 2016, D’Oultremont a další, C‑290/15, EU:C:2016:816, bod 49, jakož i ze dne 22. února 2022, Bund Naturschutz in Bayern, C‑300/20, EU:C:2022:102, bod 60 a citovaná judikatura). 47      Takový výklad má zajistit posouzení vlivů na životní prostředí u předpisů, které mohou mít významný vliv na životní prostředí [rozsudky ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné elektrárny v Aalter a v Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 68, jakož i ze dne 22. února 2022, Bund Naturschutz in Bayern, C‑300/20, EU:C:2022:102, bod 61]. 48      Požadavek stanovený v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42, podle něhož dotyčný plán nebo program musí stanovit rámec pro budoucí schvalování záměrů uvedených v přílohách I a II směrnice 2011/92, je tedy třeba považovat za splněný, pokud plán nebo program stanoví podstatný soubor kritérií a podmínek pro schvalování a provádění jednoho nebo více takových záměrů, zejména s ohledem na místo, povahu, velikost a provozní podmínky těchto záměrů, nebo přidělení zdrojů v souvislosti s těmito záměry (rozsudek ze dne ze dne 22. února 2022, Bund Naturschutz in Bayern, C‑300/20, EU:C:2022:102, bod 62). 49      V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že vyhláška ze dne 25. února 2021 se týká výlučně provozování parkovišť, aniž stanoví jakékoli pravidlo týkající se jejich umísťování a jejich maximálního počtu. 50      V tomto ohledu je třeba poukázat na to, že plánovací nebo programová dimenze opatření nepředstavuje rozhodující kritérium pro účely čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42. Povinnost provést posouzení vlivů na životní prostředí totiž nevyplývá z existence takové dimenze, ale z vlivů opatření na životní prostředí v rozsahu, v němž opatření stanoví rámec pro budoucí schvalování provádění některých záměrů. 51      Pokud jde o vyhlášku ze dne 25. února 2021, ze skutečností obsažených ve spise, který má Soudní dvůr k dispozici, přitom vyplývá, že mezi pravidly stanovenými za účelem provozování parkovišť mohou mít pravidla týkající se umělého osvětlení a vsakovacích zařízení srážkových vod na nekrytých parkovištích, jakož i požadavky na dobíjecí zóny a parkovací místa pro jízdní kola vliv na životní prostředí. Bude na předkládajícím soudu, aby určil, zda je v důsledku těchto pravidel, těchto požadavků nebo jiných ustanovení této vyhlášky splněna druhá podmínka stanovená v čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42. Předkládající soud bude muset zvláště posoudit, zda s ohledem na území Bruselu mohou mít tato pravidla a požadavky významný vliv na životní prostředí. 52      S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět, že čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2001/42 musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví podmínky provozování parkovišť, avšak nestanoví pravidla týkající se jejich umísťování nebo jejich maximálního počtu, musí být předmětem posouzení vlivů na životní prostředí, pokud se připravuje v odvětví dopravy nebo v odvětví územního plánování nebo využívání půdy, a zároveň pokud stanovením pravidel a kontrolních postupů, které se použijí v dotyčném odvětví, vymezuje podstatný soubor kritérií a podmínek pro schvalování a provádění jednoho nebo více záměrů, jež mohou mít významný vliv na životní prostředí. K druhé otázce 53      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že pokud se ukáže, že posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu směrnice 2001/42 mělo být provedeno před přijetím podzákonného aktu, jehož zákonnost je před ním napadena, v důsledku čehož je třeba mít za to, že tento akt není v souladu s unijním právem, může předkládající soud, a za jakých podmínek, zachovat účinky uvedeného aktu, aby umožnil příslušnému orgánu provést toto posouzení vlivů na životní prostředí a případně tento akt změnit. 54      Jak bylo uvedeno v bodě 20 tohoto rozsudku, cílem směrnice 2001/42 je zajistit vysokou úroveň ochrany životního prostředí a přispět k zahrnutí úvah o životním prostředí do přípravy a přijetí plánů a programů s cílem podporovat udržitelný rozvoj stanovením, aby v souladu s touto směrnicí některé plány a programy, které mohou mít významný vliv na životní prostředí, podléhaly posouzení vlivů na životní prostředí. 55      Vzhledem k tomu, že tato směrnice neobsahuje ustanovení o důsledcích porušení v ní obsažených procesních ustanovení, přísluší členským státům, aby v rámci svých pravomocí přijaly veškerá obecná či specifická opatření nezbytná pro to, aby „plány“ nebo „programy“, které mohou mít „významný vliv na životní prostředí“ ve smyslu této směrnice, byly předmětem posouzení vlivů na životní prostředí v souladu s procedurálními podmínkami a kritérii stanovenými touto směrnicí [rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné elektrárny v Aalter a v Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 82 a citovaná judikatura]. 56      Členské státy jsou podle zásady loajální spolupráce stanovené v čl. 4 odst. 3 SEU povinny odstranit protiprávní důsledky takového porušení unijního práva. Z toho vyplývá, že příslušné vnitrostátní orgány, včetně vnitrostátních soudů, kterým byla předložena žaloba proti aktu vnitrostátního práva přijatému v rozporu s unijním právem, mají povinnost přijmout v rámci svých pravomocí veškerá opatření nezbytná k nápravě neprovedení posouzení vlivů na životní prostředí. V případě „plánu“ nebo „programu“ přijatého v rozporu s povinností provést posouzení vlivů na životní prostředí to může spočívat například v přijetí opatření, jejichž cílem je pozastavení nebo zrušení tohoto plánu nebo programu, jakož i ve zrušení či pozastavení již uděleného povolení, aby se provedlo takové posouzení [rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné elektrárny v Aalter a v Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 83 a citovaná judikatura]. 57      Soudní dvůr však již rozhodl, že s přihlédnutím k existenci naléhavého zájmu týkajícího se ochrany životního prostředí může vnitrostátní soud být výjimečně oprávněn využít vnitrostátní právní úpravy, která mu svěřuje pravomoc zachovat určité účinky vnitrostátního aktu, jehož postup přijetí nebyl v souladu se směrnicí 2001/42, existuje-li nebezpečí, že zrušení tohoto aktu vytvoří právní vakuum neslučitelné s povinností dotyčného členského státu přijmout opatření k provedení jiného aktu unijního práva, jehož cílem je ochrana životního prostředí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné elektrárny v Aalter a v Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 90 a citovaná judikatura]. 58      Mimoto se případné zachování časových účinků uvedených aktů může vztahovat pouze na časový úsek, který je striktně nezbytný k nápravě zjištěné protiprávnosti [rozsudek ze dne 25. června 2020, A a další (Větrné elektrárny v Aalter a v Nevele), C‑24/19, EU:C:2020:503, bod 94 a citovaná judikatura] 59      Z judikatury uvedené v bodech 57 a 58 tohoto rozsudku tak vyplývá, že pokud se ukáže, že posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu směrnice 2001/42 mělo být provedeno před přijetím vnitrostátního aktu, jehož zákonnost je napadena před vnitrostátním soudem, v důsledku čehož je třeba mít za to, že tento akt není v souladu s unijním právem, může předkládající soud zachovat účinky uvedeného aktu, aby umožnil příslušnému orgánu provést toto posouzení vlivů na životní prostředí, a případně tento akt změnit, pouze tehdy, když mu to vnitrostátní právo umožňuje ve sporu, který mu byl předložen, a za předpokladu, že je to nezbytné k zajištění provedení jiného unijního aktu, jehož cílem je ochrana životního prostředí, jako je směrnice 2018/844, a pouze na časový úsek, který je striktně nezbytný k nápravě této nezákonnosti. 60      V projednávané věci předkládající soud uvádí, že vyhláška ze dne 25. února 2021 částečně provádí směrnici 2018/844, takže její zrušení nebo pozastavení její účinnosti by mohlo vytvořit právní vakuum. Přitom, i když z judikatury připomenuté v bodě 57 tohoto rozsudku vyplývá, že takové právní vakuum, které je neslučitelné s povinností dotyčného členského státu přijmout opatření k provedení směrnice, může v zásadě odůvodnit dočasné zachování aktu, který není v souladu s unijním právem, předpokladem je, že akt, jehož účinky předkládající soud zamýšlí zachovat, tuto směrnici skutečně provádí. 61      Jak zdůraznila generální advokátka v bodě 93 svého stanoviska, je mimoto podle všeho sporné, že by zrušení nebo pozastavení účinnosti podmínek pro provozování parkovišť uvedených ve vyhlášce ze dne 25. února 2021 vytvořilo právní vakuum. Bude tedy případně na předkládajícím soudu, aby posoudil, zda je pro účely vydávání povolení pro záměry uvedené v přílohách I nebo II směrnice 2011/92 skutečně možné se vrátit, byť dočasně, k praxi, která, jak uvedla belgická vláda ve svém písemném vyjádření, existovala před přijetím těchto podmínek pro provozování a v souladu s níž příslušné orgány ukládaly podmínky pro provozování, jež jsou nyní sloučeny v podzákonném aktu s obecnou působností, při vydání každého jednotlivého povolení. 62      S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že pokud se ukáže, že posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu směrnice 2001/42 mělo být provedeno před přijetím podzákonného aktu, jehož zákonnost je napadena před vnitrostátním soudem, v důsledku čehož je třeba mít za to, že tento akt není v souladu s unijním právem, může předkládající soud zachovat účinky uvedeného aktu, aby umožnil příslušnému orgánu provést toto posouzení vlivů na životní prostředí, a případně tento akt změnit, pouze tehdy, když mu to vnitrostátní právo umožňuje ve sporu, který mu byl předložen, a za předpokladu, že je to nezbytné k zajištění provedení jiného unijního aktu, jehož cílem je ochrana životního prostředí, jako je směrnice 2018/844, a pouze na časový úsek, který je striktně nezbytný k nápravě této nezákonnosti. K nákladům řízení 63      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: 1)      Článek 3 odst. 2 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/42/ES ze dne 27. června 2001 o posuzování vlivů některých plánů a programů na životní prostředí musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní právní úprava, která stanoví podmínky provozování parkovišť, avšak nestanoví pravidla týkající se jejich umísťování nebo jejich maximálního počtu, musí být předmětem posouzení vlivů na životní prostředí, pokud se připravuje v odvětví dopravy nebo v odvětví územního plánování nebo využívání půdy, a zároveň pokud stanovením pravidel a kontrolních postupů, které se použijí v dotyčném odvětví, vymezuje podstatný soubor kritérií a podmínek pro schvalování a provádění jednoho nebo více záměrů, jež mohou mít významný vliv na životní prostředí. 2)      Unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že pokud se ukáže, že posouzení vlivů na životní prostředí ve smyslu směrnice 2001/42 mělo být provedeno před přijetím podzákonného aktu, jehož zákonnost je napadena před vnitrostátním soudem, v důsledku čehož je třeba mít za to, že tento akt není v souladu s unijním právem, může předkládající soud zachovat účinky uvedeného aktu, aby umožnil příslušnému orgánu provést toto posouzení vlivů na životní prostředí, a případně tento akt změnit, pouze tehdy, když mu to vnitrostátní právo umožňuje ve sporu, který mu byl předložen a za předpokladu, že je to nezbytné k zajištění provedení jiného unijního aktu, jehož cílem je ochrana životního prostředí, jako je směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/844 ze dne 30. května 2018, kterou se mění směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti, a pouze na časový úsek, který je striktně nezbytný k nápravě této nezákonnosti. Podpisy *      Jednací jazyk: francouzština.