C-790/24

Plný text

null ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (pátého senátu)

16. července 2026(*) „ Kasační opravný prostředek – Finanční předpisy Unie – Plnění rozpočtu Evropské unie v rámci společného nebo nepřímého řízení s mezinárodní organizací – Rozhodnutí, kterým bylo subjektu odepřeno uznání postavení mezinárodní organizace se zpětným účinkem – Pojem ‚mezinárodní organizace‘ – Základní znaky – Výklad mezinárodní dohody o založení organizace – Vídeňská úmluva o smluvním právu – Články 31 a 32 – Mimosmluvní odpovědnost Evropské unie“ Ve věci C‑790/24 P, jejímž předmětem je kasační opravný prostředek podaný na základě článku 56 statutu Soudního dvora Evropské unie dne 14. listopadu 2024, International Management Group (IMG), se sídlem v Bruselu (Belgie), zástupci: J.-Y. de Cara a L. Levi, advokáti, účastnice řízení podávající kasační opravný prostředek (navrhovatelka), další účastnice řízení: Evropská komise, zástupci: J. Baquero Cruz, J.–F. Brakeland a L. Puccio, jako zmocněnci, žalovaná v prvním stupni, SOUDNÍ DVŮR (pátý senát), ve složení: M. L. Arastey Sahún, předsedkyně senátu, J. Passer, E. Regan, D. Gratsias (zpravodaj) a B. Smulders, soudci, generální advokát: J. Richard de la Tour, za soudní kancelář: F. Cathagne, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 11. prosince 2025, po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 12. března 2026, vydává tento Rozsudek 1        Svým kasačním opravným prostředkem se International Management Group (IMG) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 4. září 2024, IMG v. Komise (T‑509/21, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2024:590), kterým Tribunál zamítl její žalobu znějící jednak na zrušení rozhodnutí ze dne 8. června 2021, kterým jí Evropská komise odmítla se zpětným účinkem ke dni 16. prosince 2014 uznat postavení mezinárodní organizace upravené unijními finančními předpisy pro plnění finančních prostředků Evropské unie podle způsobu nepřímého řízení [pro využívání finančních prostředků Evropské unie v režimu nepřímého řízení] (dále jen „sporné rozhodnutí“), a jednak na náhradu majetkové a nemajetkové újmy, která jí údajně vznikla. Právní rámec Mezinárodní právo 2        Článek 2 odst. 1 Vídeňské úmluvy o smluvním právu ze dne 23. května 1969 (Sbírka smluv Organizace spojených národů, sv. 1155, s. 331, dále jen „Vídeňská úmluva“) stanoví: „Pro účely této úmluvy: a)      ‚smlouva‘ je mezinárodní dohoda uzavřená mezi státy písemnou formou, řídící se mezinárodním právem, sepsaná v jediné nebo ve dvou či více souvisících listinách, ať je její název jakýkoliv; [...] i)      ‚mezinárodní organizace‘ je organizace mezivládní.“ 3        Článek 5 této úmluvy upřesňuje, že se tato úmluva „vztahuje na každou smlouvu, která je zakládající listinou mezinárodní organizace, bez újmy všech příslušných pravidel dané organizace“. 4        Článek 31 uvedené úmluvy, který je nadepsán „Obecné pravidlo výkladu“: „1.      Smlouva musí být vykládána v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům ve smlouvě v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k předmětu a účelu smlouvy.

2. Pro účely výkladu smlouvy se kromě textu, včetně preambule a příloh, celkovou souvislostí rozumí: a)      každá dohoda vztahující se ke smlouvě, k níž došlo mezi všemi stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy; b)      každá listina vyhotovená jednou nebo více stranami v souvislosti s uzavřením smlouvy a přijatá ostatními stranami jakožto listina vztahující se ke smlouvě.

3. Spolu s celkovou souvislostí bude brán zřetel: a)      na každou pozdější dohodu, týkající se výkladu smlouvy nebo provádění jejích ustanovení, k níž došlo mezi stranami; b)      na jakoukoliv pozdější praxi při provádění smlouvy, která založila dohodu stran, týkající se jejího výkladu; [...]

4. Výraz bude chápán ve zvláštním smyslu, potvrdí-li se, že to bylo úmyslem stran.“ 5        Článek 32 téže úmluvy, který je nadepsán „Doplňkové prostředky výkladu“, má následující znění: „Doplňkových prostředků výkladu, včetně přípravných materiálů na smlouvě a okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, lze použít buď pro potvrzení významu, který vyplývá z použití článku 31, nebo pro určení významu, když výklad provedený podle článku 31: a)      buď ponechává význam nejednoznačným nebo nejasným; nebo b)      vede k výsledku, který je zřejmě protismyslný nebo nerozumný.“ Unijní právo Finanční nařízení z roku 2002 6        Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 ze dne 25. června 2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 74), ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1995/2006 ze dne 13. prosince 2006 (Úř. věst. 2006, L 390, s. 1) (dále jen „finanční nařízení z roku 2002“) bylo s účinností od 1. ledna 2013 zrušeno nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012 ze dne 25. října 2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie a o zrušení nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002 (Úř. věst. 2012, L 298, s. 1) (dále jen „finanční nařízení z roku 2012“). Článek 212 písm. a) finančního nařízení z roku 2012 však zejména stanovil, že se články 53 a 53d finančního nařízení z roku 2002 i nadále použijí na všechny závazky přijaté do 31. prosince 2013. 7        Článek 53 finančního nařízení z roku 2002 stanovil: „Komise plní rozpočet v souladu s články 53a až 53d některým z těchto způsobů: a)      centralizovaným řízením; b)      sdíleným nebo decentralizovaným řízením; c)      společným řízením s mezinárodními organizacemi.“ 8        Článek 53d tohoto nařízení uváděl: „1.      Plní-li Komise rozpočet společným řízením, jsou některými úkoly plnění rozpočtu [...] pověřeny mezinárodní organizace [...] [...]

2. Jednotlivé dohody o poskytnutí finančních prostředků uzavřené s mezinárodními organizacemi musí obsahovat přesná ustanovení o plnění úkolů, jimž jsou tyto mezinárodní organizace pověřeny. [...]“ Prováděcí finanční nařízení z roku 2002 9        Nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1; Zvl. vyd. 01/04, s. 145), ve znění nařízení Komise (ES, Euratom) č. 478/2007 ze dne 23. dubna 2007 (Úř. věst. 2007, L 111, s. 13) (dále jen „prováděcí finanční nařízení z roku 2002“) bylo s účinností od 1. ledna 2013 zrušeno nařízením Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 1268/2012 ze dne 29. října 2012 o prováděcích pravidlech k nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 966/2012, kterým se stanoví finanční pravidla o souhrnném rozpočtu Unie (Úř. věst. 2012, L 362, s. 1) (dále jen „finanční nařízení v přenesené pravomoci z roku 2012“). 10      Článek 43 prováděcího finančního nařízení z roku 2002, nadepsaný „Společné řízení“, v odstavci 2 stanovil: „Mezinárodní organizace uvedené v článku 53d finančního nařízení [z roku 2002] jsou: a)      mezinárodní veřejné organizace zřízené na základě mezivládních dohod a specializované agentury zřízené těmito organizacemi; [...]“ Finanční nařízení z roku 2012 11      Finanční nařízení z roku 2012 vstoupilo podle svého čl. 214 prvního pododstavce v platnost dne 27. října 2012. Na základě druhého pododstavce tohoto článku bylo použitelné od 1. ledna 2013, aniž byla dotčena zvláštní data použitelnosti stanovená v témže pododstavci pro některá ustanovení tohoto nařízení. 12      Mezi těmito ustanoveními byl uveden článek 58 tohoto nařízení, nadepsaný „Způsoby plnění rozpočtu“, který byl použitelný výhradně na závazky přijaté od 1. ledna 2014. Odstavec 1 tohoto článku stanovil: „Komise plní rozpočet těmito způsoby: a)      přímo (dále jen ‚přímé řízení‘) prostřednictvím svých útvarů [...]; b)      v rámci sdíleného řízení s členskými státy (dále jen ‚sdílené řízení‘) nebo c)      nepřímo (dále jen ‚nepřímé řízení‘) [...] tak, že pověří úkoly souvisejícími s plněním rozpočtu: [...] ii)      mezinárodní organizace a jejich agentury; [...]“ Finanční nařízení v přenesené pravomoci z roku 2012 13      Článek 43 finančního nařízení v přenesené pravomoci z roku 2012, nadepsaný „Zvláštní ustanovení pro nepřímé řízení s mezinárodními organizacemi“, v odstavci 1 uváděl: „Mezinárodní organizace uvedené v čl. 58 odst. 1 písm. c) bodu ii) finančního nařízení [z roku 2012] jsou a)      mezinárodní veřejné organizace zřízené na základě mezivládních dohod a specializované agentury zřízené těmito organizacemi; [...]“ Skutečnosti předcházející sporu 14      Skutečnosti předcházející sporu, které jsou uvedeny v bodech 2 až 24 napadeného rozsudku, lze pro účely projednávané věci shrnout následujícím způsobem. 15      Navrhovatelka, původně nazývaná International Management Group – Infrastructure for Bosnia and Herzegovina (IMG-IBH), byla zřízena dne 25. listopadu 1994 s cílem umožnit státům a mezinárodním organizacím podílejícím se na obnově Bosny a Hercegoviny mít k tomuto účelu určený subjekt. Od té doby postupně rozšiřovala svou činnost v oblasti rekonstrukce a rozvoje. 16      Dne 7. listopadu 2013 přijala Komise prováděcí rozhodnutí C(2013) 7682 o ročním akčním programu na rok 2013 pro Myanmar (Barmu) financovaném ze souhrnného rozpočtu Unie. Toto rozhodnutí stanovilo zejména program na rozvoj obchodu, jehož náklady odhadované na 10 milionů eur měly být financovány Unií a jehož provádění mělo být zajištěno společným řízením s navrhovatelkou. 17      Dne 17. února 2014 informoval Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) Komisi o zahájení vyšetřování ohledně postavení navrhovatelky. Dne 15. prosince 2014 obdržela Komise zprávu vypracovanou úřadem OLAF po provedení vyšetřování, v níž úřad OLAF v podstatě dospěl k závěru, že navrhovatelka není mezinárodní organizací ve smyslu finančního nařízení z roku 2002 a finančního nařízení z roku 2012. 18      Dne 16. prosince 2014 se Komise rozhodla svěřit provádění programu na rozvoj obchodu stanoveného v prováděcím rozhodnutí C(2013) 7682 final, zmíněného v bodě 16 tohoto rozsudku, podle způsobu nepřímého řízení jiné organizaci než navrhovatelce (dále jen „rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014“). 19      Dne 8. května 2015 zaslala Komise navrhovatelce dopis, kterým ji informovala, že se rozhodla mimo jiné, že dokud nebude dosažena absolutní jistota ohledně postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace, její útvary s ní již nebudou uzavírat nové pověřovací dohody v režimu nepřímého řízení stanoveného nařízením č. 966/2012 (dále jen „rozhodnutí ze dne 8. května 2015“). 20      Prvním návrhem došlým soudní kanceláři Tribunálu dne 21. ledna 2015, zapsaným do rejstříku pod číslem věci T‑29/15, a poté druhým návrhem došlým téže soudní kanceláři dne 14. července 2015, zapsaným do rejstříku pod číslem věci T‑381/15, podala navrhovatelka dvě žaloby znějící zaprvé na zrušení rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014 a zadruhé na zrušení rozhodnutí ze dne 8. května 2015, jakož i na náhradu újmy, která jí vznikla v důsledku tohoto rozhodnutí. Tyto žaloby byly zamítnuty rozsudky ze dne 2. února 2017, International Management Group v. Komise (T‑29/15, EU:T:2017:56) a dne 2. února 2017, IMG v. Komise (T‑381/15, EU:T:2017:57). Dvěma kasačními opravnými prostředky podanými dne 11. dubna 2017, zapsanými do rejstříku pod čísly věcí C‑183/17 P a C‑184/17 P, se navrhovatelka domáhala zrušení těchto dvou rozsudků. 21      Rozsudkem ze dne 31. ledna 2019, International Management Group v. Komise (C‑183/17 P a C‑184/17 P, dále jen „rozsudek ze dne 31. ledna 2019“, EU:C:2019:78), Soudní dvůr zrušil rozsudky Tribunálu uvedené v předchozím bodě, sám rozhodl o žalobách znějících na zrušení rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014 a 8. května 2015, zrušil tato rozhodnutí a vrátil věc T‑381/15 Tribunálu, aby rozhodl o žalobě v této věci v rozsahu, v němž zněla na náhradu újmy, kterou navrhovatelka údajně utrpěla v důsledku přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015. 22      Dopisem ze dne 6. května 2019 vyzvala Komise navrhovatelku, aby v rámci plnění povinností vyplývajících z rozsudku ze dne 31. ledna 2019 předložila určité dokumenty k prokázání, že skutečně splňuje požadavky vyžadované k tomu, aby s ní bylo možno pracovat způsobem nepřímého řízení. Vzhledem k tomu, že navrhovatelka požadované dokumenty nepředložila, Komise ji dopisem ze dne 18. července 2019 opětovně požádala o předložení dokumentů, přičemž uvedla, že v případě odmítnutí ze strany navrhovatelky se obrátí přímo na státy, které navrhovatelka považuje za své členy. 23      Dne 26. listopadu 2019 se Komise dotázala států, které navrhovatelka považuje za své členy, zda považují navrhovatelku za mezinárodní organizaci, zda jsou členy této organizace a zda podepsaly mezinárodní nebo mezivládní dohodu o založení navrhovatelky jako mezinárodní organizace. V případě kladné odpovědi byli požádáni, aby Komisi zaslaly ověřenou kopii této dohody, jakož i důkaz, že její signatáři měli plnou moc ji podepsat, nebo kopii ratifikační listiny k uvedené dohodě. Komise požádala některé tyto státy opětovně ve dnech 27. ledna, 11. března, 25. května a 14. října 2020. 24      Komise informovala navrhovatelku dopisem ze dne 19. února 2021, že má v úmyslu přijmout rozhodnutí, kterým bude odmítnuto uznání jejího postavení mezinárodní organizace, a poté ji vyzvala k předložení vyjádření, což navrhovatelka učinila ve dnech 5. a 30. března 2021. 25      Dne 8. června 2021 přijala Komise sporné rozhodnutí. Řízení před Tribunálem a napadený rozsudek 26      Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 18. srpna 2021 podala navrhovatelka žalobu znějící v první řadě na zrušení sporného rozhodnutí a ve druhé řadě na to, aby bylo Komisi uloženo zaplatit jí náhradu ve výši 20 000 eur za újmu, která jí údajně vznikla z důvodu nepřiměřené doby trvání řízení o přijetí sporného rozhodnutí, a dále náhradu ve výši 23 651 903 eur za finanční a nemajetkovou újmu, která jí údajně vznikla z důvodu protiprávností, jimiž bylo stiženo sporné rozhodnutí, kterým byla nahrazena rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014 a 8. května 2015. 27      Na úvod Tribunál zejména rozhodl o přípustnosti příloh A.24 žaloby a C.1 repliky, které prohlásil za nepřípustné. 28      Pokud jde konkrétně o přílohu A.24 žaloby, jejíž přípustnost byla Komisí zpochybněna, Tribunál v bodech 45 a 46 napadeného rozsudku konstatoval, že tato příloha se skládá ze stanoviska právní služby Komise, jehož zpřístupnění tento orgán nepovolil a které se netýkalo legislativního postupu, u něhož je nutná zvýšená transparentnost. Tribunál dodal, že navrhovatelka neuvedla žádný jiný zájem než zájem na tom, aby mohla uplatnit toto právní stanovisko v rámci sporu, takže se jeví, že se jeho předložení neřídí převažujícím veřejným zájmem. 29      Z bodů 58, 59, 92 a 190 napadeného rozsudku vyplývá, že navrhovatelka v řízení před Tribunálem uplatnila na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení čtyři žalobní důvody. Podle Tribunálu byl první žalobní důvod rozdělen na tři části, z nichž první vycházela z porušení článku 266 SFEU a překážky věci pravomocně rozsouzené rozsudkem ze dne 31. ledna 2019, druhá z porušení finančních předpisů Unie a pokynů Komise ze dne 7. ledna 2015 týkajících se posuzování postavení mezinárodních organizací a možnosti považovat neziskové organizace za mezinárodní organizace, z několika nesprávných právních posouzení, jakož i z porušení různých zásad, zejména zásady zákazu zpětné účinnosti, a třetí z porušení zásady rovnosti. Druhý žalobní důvod byl rovněž rozdělen na tři části vycházející z porušení povinnosti uvést odůvodnění, povinnosti řádné péče a povinnosti nestrannosti. Třetí žalobní důvod vycházel z porušení zásady právní jistoty. Nakonec čtvrtý žalobní důvod byl rozdělen do tří částí vycházejících ze zjevně nesprávných posouzení a z nesprávných právních posouzení vyplývajících, pokud jde o první část, ze skutečnosti, že Komise nesprávně určila členy navrhovatelky, pokud jde o druhou část, ze skutečnosti, že odmítla kvalifikovat listinu zakládající navrhovatelku jako mezinárodní dohodu o založení mezinárodní organizace, a pokud jde o třetí část, ze skutečnosti, že odmítla uznat postavení navrhovatelky jakožto mezinárodní organizace navzdory následné praxi jejích členů a uznání tohoto postavení Unií a některými třetími státy. 30      Tribunál se nejprve zabýval první částí druhého žalobního důvodu, poté prvním až čtvrtým žalobním důvodem, a nakonec druhou a třetí částí druhého žalobního důvodu. Konstatoval, že tyto žalobní důvody, stejně jako návrhová žádání navrhovatelky znějící na zrušení, musí být zamítnuty. 31      Čtvrtý žalobní důvod byl zkoumán zejména v bodech 190 až 370 napadeného rozsudku. V tomto ohledu Tribunál zaprvé v bodech 190 až 213 napadeného rozsudku uvedl některé úvodní úvahy týkající se definice pojmu „mezinárodní organizace“ stanovené finančními předpisy Unie. Z toho v podstatě vyplývá, že Tribunál měl za to, že pojmy „mezinárodní organizace“ a „mezinárodní dohoda“ uvedené ve finančních předpisech Unie musí být vykládány ve světle relevantních pravidel mezinárodního práva, přičemž musí být vykládány restriktivně, aby byly chráněny finanční zájmy Unie. 32      Ve druhé řadě Tribunál v bodech 215 až 232 napadeného rozsudku zkoumal první výtku první části čtvrtého žalobního důvodu, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení, kterého se Komise dopustila tím, že uměle rozlišovala mezi zakládajícími státy navrhovatelky, přispívajícími státy a státy, které jsou členy orgánů navrhovatelky, a sice řídícího výboru a podpůrné vládní skupiny (dále jen „GSG“). V tomto ohledu Tribunál v bodech 216 a 217 napadeného rozsudku uvedl, že z odůvodnění sporného rozhodnutí nevyplývá, že by Komise činila takové formální rozlišení. 33      V bodech 218 až 231 tohoto rozsudku však Tribunál zkoumal hypotézu, podle které by sporné rozhodnutí mohlo být vykládáno tak, že činí takové rozlišení, jaké tvrdí navrhovatelka. Na základě analýzy znění dokumentu ze dne 25. listopadu 1994 týkajícího se založení IMG-IBH (dále jen „usnesení ze dne 25. listopadu 1994“), jakož i stanov navrhovatelky, Tribunál v bodě 230 uvedeného rozsudku konstatoval, že za členy navrhovatelky ke dni nabytí účinnosti sporného rozhodnutí je třeba považovat pouze ty státy a mezinárodní organizace, které požádaly o přijetí do řídícího výboru nebo stálého výboru navrhovatelky, proti jejichž žádosti nevznesli členové tohoto rozhodovacího orgánu námitky, a které v něm nadále zasedaly ke dni 16. prosince 2014, a případně i později. Na základě tohoto konstatování měl Tribunál v bodech 231 a 232 napadeného rozsudku za to, že navrhovatelka nebyla oprávněna vytýkat Komisi, že nepovažovala některé státy a některé mezinárodní organizace za její členy, pokud tyto státy nebo tyto organizace od 16. prosince 2014 nezasedaly v jejím řídícím výboru nebo stálém výboru, a v důsledku toho musela být první výtka první části žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná. 34      Ve třetí řadě se Tribunál v bodech 233 až 248 napadeného rozsudku zabýval druhou výtkou první části čtvrtého žalobního důvodu, vycházející ze zjevně nesprávného posouzení Komise při výkladu postojů belgických a rakouských orgánů. 35      Pokud jde o odpověď rakouských orgánů, z bodů 235 až 239 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál měl v podstatě za to, že se Komise nedopustila zjevně nesprávného posouzení této odpovědi, jelikož ji ve sporném rozhodnutí věrně převzala, přičemž měla za to, že nezpochybňuje závěry tohoto rozhodnutí. 36      Pokud jde dále o odpověď belgických orgánů, z bodů 241 a 242 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál měl za to, že Komise ve sporném rozhodnutí věrně převzala obsah této odpovědi. Tribunál navíc odmítl argument navrhovatelky, že Belgické království musí být považováno za jednoho z jejích členů. Tribunál tedy v bodě 248 napadeného rozsudku zamítl druhou výtku první části čtvrtého žalobního důvodu. 37      Ve čtvrté řadě se Tribunál v bodech 249 až 257 napadeného rozsudku zabýval třetí výtkou první části čtvrtého žalobního důvodu, vycházející z nesprávného právního posouzení a zjevně nesprávného posouzení, kterých se Komise údajně dopustila, když odmítla uznat přistoupení Unie k navrhovatelce. Tribunál tuto výtku zamítl z důvodu, jak vyplývá z bodů 253 a 254 napadeného rozsudku, že Komise od 20. května 2003 již nebyla členem řídícího výboru navrhovatelky, a v důsledku toho nelze Unii považovat za člena navrhovatelky v období, kdy bylo sporné rozhodnutí účinné. Dále Tribunál v bodě 255 napadeného rozsudku konstatoval, že navrhovatelka neprokázala ani netvrdila, že ke dni nabytí účinnosti sporného rozhodnutí měla mezi svými členy jinou mezinárodní organizaci. Vzhledem k tomu, že všechny výtky uplatněné na podporu první části čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelky byly zamítnuty, měl Tribunál za to, že tato část musí být zamítnuta v plném rozsahu. 38      V páté řadě se Tribunál v bodech 260 až 303 napadeného rozsudku zabýval první výtkou druhé části čtvrtého žalobního důvodu, vycházející z nesprávných právních posouzení při odmítnutí Komise kvalifikovat usnesení ze dne 25. listopadu 1994 jako mezinárodní dohodu. 39      V tomto ohledu Tribunál v bodech 273 a 274 napadeného rozsudku konstatoval, že toto usnesení obsahuje alespoň jeden právně závazný závazek pro jeho signatáře a že se Komise ve sporném rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, když převzala stanovisko Rakouska a Finska, podle kterého uvedené usnesení představuje politickou deklaraci, která není právně závazná. 40      Dále měl Tribunál v bodě 289 napadeného rozsudku za to, že se Komise ve sporném rozhodnutí dopustila nesprávného právního posouzení, když odmítla kvalifikovat usnesení ze dne 25. listopadu 1994 jako mezinárodní dohodu z důvodu absence plných mocí účastníků zasedání z téhož dne, na němž bylo toto usnesení přijato, jelikož podpis tohoto usnesení byl následně potvrzen nejméně dvěma státy. 41      Kromě toho měl Tribunál v bodech 295 a 299 napadeného rozsudku v podstatě za to, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení, když požádala členské státy navrhovatelky, aby uvedly, zda podepsaly usnesení ze dne 25. listopadu 1994, a případně předložily podpisové nebo ratifikační listiny k tomuto usnesení. 42      Po posouzení první výtky druhé části čtvrtého žalobního důvodu měl Tribunál v bodech 302 a 303 napadeného rozsudku v podstatě za to, že nesprávná právní posouzení Komise uvedená v bodech 39 a 40 tohoto rozsudku nemohou sama o sobě vést ke zrušení sporného rozhodnutí. Podle Tribunálu bylo totiž ještě třeba určit, zda byla navrhovatelka založena mezinárodní dohodou, jejímž účelem bylo založit ji jako mezinárodní organizaci. 43      V šesté řadě Tribunál v bodech 304 až 319 napadeného rozsudku posuzoval druhou výtku druhé části čtvrtého žalobního důvodu, vycházející z nesprávného výkladu úmyslu signatářů usnesení ze dne 25. listopadu 1994 přiznat navrhovatelce postavení mezinárodní organizace. Na základě analýzy znění, účelu a kontextu tohoto usnesení dospěl Tribunál v bodě 319 uvedeného rozsudku k závěru, že se Komise nedopustila pochybení ve sporném rozhodnutí, když konstatovala, že uvedené usnesené nemělo za cíl ani za následek přiznat navrhovatelce postavení mezinárodní organizace. Tribunál měl tudíž za to, že je třeba druhou výtku druhé části čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelky zamítnout jako neopodstatněnou, a v důsledku toho zamítnout tuto část v plném rozsahu jako neopodstatněnou. 44      V sedmé řadě Tribunál v bodech 321 až 347 napadeného rozsudku zkoumal první výtku třetí části čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelky, vycházející z nesprávného právního posouzení ohledně následné praxe signatářů usnesení ze dne 25. listopadu 1994 svědčící o dostatečně širokém a jasném uznání postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace. 45      V tomto ohledu měl Tribunál v bodě 329 napadeného rozsudku za to, že v souladu s rozsudkem Mezinárodního soudního dvora, Lov velryb na Antarktidě [Austrálie v. Japonsko; Nový Zéland (vedlejší účastník řízení)], ze dne 31. března 2014 (ICJ Reports 2014, s. 226), prokázání skutečnosti, že následné dohody nebo následná praxe signatářů usnesení ze dne 25. listopadu 1994 změnily výklad ustanovení tohoto usnesení s cílem přiznat navrhovatelce postavení mezinárodní organizace, je tedy podmíněno tím, že všichni signatáři tohoto usnesení nebo přinejmenším všichni členové navrhovatelky takovou změnu schválili. 46      Tribunál v bodě 330 napadeného rozsudku konstatoval, že stanovy navrhovatelky přijaté dne 10. března 1995 (dále jen „původní stanovy“) jí přiznávaly právní subjektivitu a stanovily, že někteří její zaměstnanci budou požívat imunitu, a dále že článek 1 stanov navrhovatelky přijatých v roce 2012 (dále jen „stanovy z roku 2012“) ji kvalifikoval jako mezinárodní organizaci. V bodě 331 napadeného rozsudku však Tribunál konstatoval, že navrhovatelka neprokázala, že tyto stanovy odrážely vůli všech signatářů usnesení ze dne 25. listopadu 1994, nebo přinejmenším jejích členů přiznat jí postavení mezinárodní organizace. Tribunál uvedl důvody tohoto konstatování v bodech 332 až 345 napadeného rozsudku. V bodech 346 a 347 uvedeného rozsudku tedy dospěl k závěru, že se Komise nedopustila nesprávného právního posouzení, když měla za to, že následná praxe po přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994 a poté po přijetí původních stanov a stanov z roku 2012 neprokázala dostatečně široké a jasné uznání postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace, a že v důsledku toho musí být první výtka třetí části čtvrtého žalobního důvodu zamítnuta jako neopodstatněná. 47      V osmé řadě Tribunál v bodech 348 až 365 napadeného rozsudku posuzoval a zamítl druhou výtku třetí části čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelky vycházející z nesprávných právních posouzení spočívajících v tom, že Komise nezohlednila uznání postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace ze strany Unie a některých států. 48      V tomto ohledu Tribunál v bodech 349 až 359 napadeného rozsudku zkoumal a odmítl argument navrhovatelky, podle kterého uzavření dohod mezi ní a Komisí v rámci společného nebo nepřímého řízení nutně obnášelo povinnost tohoto orgánu uznat její postavení jako mezinárodní organizace. 49      Dále Tribunál v bodech 360 až 365 napadeného rozsudku posuzoval a odmítl argument navrhovatelky vycházející z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Komise nezohlednila dohody o sídle uzavřené navrhovatelkou. Jak vyplývá z bodu 364 napadeného rozsudku, Tribunál měl za to, že skutečnost, že státy, které nepřistoupily k dohodě zakládající organizaci a nejsou nebo již nejsou jejími členy, ji považují za mezinárodní organizaci, neukládá Komisi povinnost přiznat této organizaci postavení mezinárodní organizace. 50      V deváté řadě Tribunál v bodech 366 až 370 napadeného rozsudku zkoumal a zamítl třetí výtku třetí části čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelky vycházející z nesprávného právního posouzení spočívajícího v tom, že Komise nezohlednila skutečnost, že členové navrhovatelky navrhovatelku nezrušili, a skutečnost, že navrhovatelka splňuje zásadu speciality. Tribunál v bodě 367 tohoto rozsudku uznal, že signatáři usnesení ze dne 25. listopadu 1994, kteří přistoupili k navrhovatelce, měli při přijímání stanov navrhovatelky z let 2008 a 2012 v úmyslu poskytnout jí určitou stabilitu a pověřit ji specializovanými úkoly v oblasti obnovy a rozvoje i mimo území Bosny a Hercegoviny. Tribunál měl nicméně v bodech 368 a 369 uvedeného rozsudku za to, že jelikož ani signatáři usnesení ze dne 25. listopadu 1994, ani členové navrhovatelky neprojevili jednomyslný nebo alespoň většinový úmysl přiznat jí postavení mezinárodní organizace, skutečnost, že navrhovatelka nebyla zrušena, nemá vliv na legalitu sporného rozhodnutí. Tribunál tedy zamítl třetí výtku třetí části čtvrtého žalobního důvodu, a v důsledku toho i tuto část a tento žalobní důvod v plném rozsahu. 51      Návrhová žádání navrhovatelky na náhradu újmy byla zkoumána v bodech 418 až 447 napadeného rozsudku. V tomto ohledu Tribunál v bodě 418 uvedeného rozsudku konstatoval, že navrhovatelka uplatňuje dvě složky újmy, v rámci nichž požaduje náhradu ve výši 20 000 eur z důvodu nepřiměřené doby trvání řízení o přijetí sporného rozhodnutí a náhradu ve výši 23 651 903 eur za finanční a nemajetkovou újmu, kterou přičítá protiprávnostem, kterými je stiženo sporné rozhodnutí, jímž byla nahrazena rozhodnutí 16. prosince 2014 a 8. května 2015. 52      První složka újmy, která byla zkoumána v bodech 429 až 442 napadeného rozsudku, byla zamítnuta z důvodů, které vyplývají z bodů 440 až 442 uvedeného rozsudku, že doba, kterou Komise potřebovala k vypracování a přijetí napadeného rozhodnutí, nebyla nepřiměřená a navrhovatelka neprokázala existenci majetkové či nemajetkové újmy vyplývající z údajné protiprávnosti. 53      Druhá složka újmy, která byla zkoumána v bodech 443 až 447 napadeného rozsudku, byla zamítnuta z důvodů, které vyplývají z bodů 444 a 446 uvedeného rozsudku, že návrhová žádání znějící na zrušení sporného rozhodnutí byla zamítnuta, takže podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie, která vyžaduje existenci porušení právní normy, jejímž účelem je přiznat práva jednotlivcům, nebyla splněna a navrhovatelka kromě toho na podporu této druhé části návrhových žádání znějících na náhradu újmy neuplatňovala jiné důvody protiprávnosti než ty, které uvedla na podporu svých návrhových žádání znějících na zrušení. 54      V důsledku toho Tribunál zamítl žalobu navrhovatelky v plném rozsahu. Návrhová žádání účastnic řízení 55      Navrhovatelka navrhuje, aby Soudní dvůr zrušil napadený rozsudek, sám rozhodl o její žalobě a vyhověl jí, jakož i uložil Komisi náhradu nákladů řízení jak před Tribunálem, tak před Soudním dvorem. 56      Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelce náhradu nákladů řízení. Ke kasačnímu opravnému prostředku 57      Na podporu kasačního opravného prostředku předkládá navrhovatelka sedm důvodů. První důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení článku 266 SFEU, povinnosti Tribunálu odůvodnit své rozsudky, zákazu rozhodovat ultra petita a zásady zákazu zpětné účinnosti, jakož i ze zkreslení skutečností obsažených ve spise. Druhý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení překážky věci pravomocně rozsouzené a povinnosti uvést odůvodnění. Třetí důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení zásady rovnosti a práva na obhajobu. Čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení zásady právní jistoty a povinnosti uvést odůvodnění. Pátý důvod kasačního opravného prostředku vychází z nesprávného právního posouzení v rozsahu, v němž Tribunál zamítl čtvrtý žalobní důvod navrhovatelky. Šestý žalobní důvod vychází z porušení zásady řádné správy, povinnosti řádné péče, jakož i článku 41 Listiny základních práv Evropské unie. Nakonec sedmý důvod kasačního opravného prostředku vychází z porušení zásad kontradiktornosti a rovnosti zbraní. K sedmému důvodu kasačního opravného prostředku Argumentace účastnic řízení 58      V rámci sedmého důvodu kasačního opravného prostředku, který je třeba zkoumat na prvním místě, navrhovatelka zpochybňuje důvody uvedené v bodech 38 až 47 napadeného rozsudku k odůvodnění rozhodnutí Tribunálu prohlásit přílohu A.24 žaloby za nepřípustnou. 59      V první řadě navrhovatelka tvrdí, že tím, kdo se na jednání z vlastního podnětu dotázal Komise, zda má námitky proti ponechání této přílohy ve spisu, byl sám Tribunál. Tribunál tak změnil předmět sporu a rozhodl ultra petita. 60      Ve druhé řadě navrhovatelka tvrdí, že okolnosti projednávané věci se liší od okolností věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada (C‑156/21, EU:C:2022:97, body 54 až 56), z něhož Tribunál vycházel. Stanovisko právní služby Komise uvedené v příloze A.24 žaloby podané k Tribunálu se dostalo na veřejnost v důsledku úniku do tisku. Z toho podle navrhovatelky vyplývá, že toto stanovisko svou povahou a podmínkami svého zpřístupnění neohrozilo ani důvěrnost, ani převažující veřejný zájem. Uvedené stanovisko navíc představuje rozhodující dokument týkající se výlučně případu před Tribunálem. 61      Ve třetí řadě se navrhovatelka dovolává „zásady rovnosti zbraní ve spravedlivém procesu“, která podle ní znamená povinnost dát každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc včetně důkazů za podmínek, které ho nestaví do „jasně nevýhodnější“ situace oproti jeho protivníkovi. Navrhovatelka má tedy za to, že Tribunál měl ponechat přílohu A.24 žaloby ve spisu a že se dopustil nesprávného právního posouzení, když ji prohlásil za nepřípustnou. 62      Komise má za to, že sedmý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut. Závěry Soudního dvora 63      V první řadě, pokud jde o argument navrhovatelky, podle kterého Tribunál rozhodl ultra petita, když rozhodl o vynětí přílohy A.24 žaloby ze spisu, z bodu 38 napadeného rozsudku vyplývá, že Komise na jednání před Tribunálem vznesla námitku nepřípustnosti této přílohy, jelikož obsahovala stanovisko její právní služby. 64      Z toho vyplývá, že Tribunál přijal rozhodnutí vyloučit ze spisu uvedenou přílohu na žádost Komise, a tudíž mu v žádném případě nelze vytýkat, že rozhodl ultra petita. V tomto ohledu je irelevantní, že Komise namítla nepřípustnost téže přílohy v reakci na otázku Tribunálu. 65      Ve druhé řadě na rozdíl od toho, co v podstatě tvrdí navrhovatelka, Tribunál v bodech 45 a 46 napadeného rozsudku správně uplatnil judikaturu vycházející z rozsudku ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada (C‑156/21, EU:C:2022:97, body 54 až 56), kterou sám Tribunál zmínil v bodech 42 až 44 napadeného rozsudku. 66      Jak Soudní dvůr připomněl, připustit v zásadě, aby navrhovatelka mohla vložit do spisu právní stanovisko orgánu, jehož zpřístupnění nebylo tímto orgánem povoleno, by porušovalo požadavky na spravedlivý proces a znamenalo by obcházení postupu stanoveného nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 54 a citovaná judikatura). 67      Je pravda, že Soudní dvůr připustil, že je třeba vzít v úvahu zásadu transparentnosti stanovenou v čl. 1 druhém pododstavci a v čl. 10 odst. 3 SEU, jakož i v čl. 15 odst. 1 a čl. 298 odst. 1 SFEU, která umožňuje zejména zaručit, že správní orgány budou mít ve vztahu k občanům v demokratickém systému větší legitimitu, účinnost a odpovědnost. Transparentnost tím, že umožňuje otevřenou diskusi o rozdílech mezi různými hledisky, přispívá mimo jiné ke zvýšení důvěry těchto občanů (rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 55 a citovaná judikatura). 68      Soudní dvůr však rozhodl, že zásada transparentnosti může odůvodnit zpřístupnění v soudním řízení dokumentu orgánu, který nebyl zpřístupněn veřejnosti a obsahuje právní stanovisko, pouze výjimečně. Ponechání dokumentu, který obsahuje právní stanovisko orgánu, ve spisu věci tak není odůvodněno žádným převažujícím veřejným zájmem, pokud se zaprvé toto právní stanovisko netýká legislativního procesu, na který se vztahuje zvýšená transparentnost, a zadruhé zájmem na tomto ponechání je pouze možnost účastníka řízení, který ho předložil, dovolávat se tohoto právního stanoviska v rámci sporu. Za takových okolností se jeví, že předložení takového právního stanoviska je vedeno vlastním zájmem navrhovatelky, kterým je podpora její argumentace, a nikoli nějakým převažujícím veřejným zájmem, kterým by byl např. zájem zveřejnit postup, který vedl k přijetí napadeného aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 56 a citovaná judikatura). 69      V projednávané věci Tribunál v bodě 45 napadeného rozsudku konstatoval, aniž mu navrhovatelka odporovala, že právní stanovisko uvedené v příloze A.24 žaloby se netýkalo legislativního postupu, na který se vztahuje zvýšená transparentnost. 70      Dále Tribunál v bodě 46 uvedeného rozsudku uvedl, že navrhovatelka neuvedla žádný jiný zájem než zájem na tom, aby se mohla dovolávat právního stanoviska v rámci sporu před Tribunálem, takže se jeví, že jeho předložení nebylo vedeno převažujícím veřejným zájmem, ale vlastními zájmy navrhovatelky. 71      Tyto okolnosti, které byly zjištěny Tribunálem, přitom nemohly v souladu s judikaturou citovanou v bodech 66 až 68 tohoto rozsudku odůvodnit ponechání přílohy A.24 žaloby ve spise ve věci. 72      Ve třetí řadě, pokud jde o tvrzené porušení zásady rovnosti zbraní, je třeba konstatovat, že navrhovatelka neupřesnila, jakým způsobem Tribunál tuto zásadu porušil, a to tím spíše, že z napadeného rozsudku nevyplývá, a navrhovatelka to netvrdí, že Tribunál umožnil Komisi uplatňovat důvěrné dokumenty, které měly být vyjmuty ze spisu. 73      Za těchto podmínek je třeba mít za to, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když prohlásil přílohu A.24 žaloby za nepřípustnou, takže sedmý důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný. K pátému důvodu kasačního opravného prostředku 74      Pátým důvodem kasačního opravného prostředku, který je třeba zkoumat na druhém místě, navrhovatelka zpochybňuje důvody uvedené v bodech 197 až 370 napadeného rozsudku k odůvodnění zamítnutí čtvrtého žalobního důvodu. Tento důvod kasačního opravného prostředku se dělí na čtyři části. Argumentace účastnic řízení 75      V první části pátého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka tvrdí, že definice pojmu „mezinárodní organizace“, z níž Tribunál vycházel, je nesprávná. Tvrdí, že judikatura Mezinárodního soudního dvora, citovaná v bodech 206 a 208 napadeného rozsudku, není relevantní a že ji Tribunál každopádně vyložil nesprávně. 76      Druhou částí pátého důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelka zpochybňuje body 218 až 232 a 235 až 248 napadeného rozsudku. 77      Pokud jde o body 218 až 232 tohoto rozsudku, navrhovatelka tvrdí, že Tribunál nesprávně pochopil rozsah první výtky první části čtvrtého žalobního důvodu, vycházející z neexistence jasného rozlišení mezi zakládajícími státy navrhovatelky a jejími dárcovskými státy ve sporném rozhodnutí. V tomto ohledu tvrdí, že státy, které podepsaly usnesení ze dne 25. listopadu 1994, jsou jejími členy a podle původních stanov tvoří GSG. Tribunál tudíž v bodě 222 napadeného rozsudku neprávem odmítl argument, podle kterého sama skutečnost, že stát nebo mezinárodní organizace byly členy GSG a podpisem usnesení ze dne 25. listopadu 1994 se podílely na založení navrhovatelky, činí tento stát nebo tuto organizaci jedním z členů navrhovatelky. 78      Pokud jde o body 235 až 248 napadeného rozsudku, navrhovatelka zaprvé tvrdí, že se týkají výtky vznesené nikoli v rámci čtvrtého žalobního důvodu, ale v rámci druhého žalobního důvodu, vycházejícího z porušení zásady řádné správy a povinnosti řádné péče. 79      Zadruhé vytýká Tribunálu, že v bodech 235 až 239 napadeného rozsudku potvrdil posouzení odpovědi rakouských orgánů provedené Komisí, aniž zohlednil skutečnost, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 představuje mezinárodní dohodu, což Tribunál sám uznal. 80      Zatřetí má navrhovatelka za to, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když měl v bodě 246 napadeného rozsudku za to, že účast Belgického království na založení navrhovatelky a na zasedáních jejích orgánů až do roku 2013 je irelevantní, jelikož otázku postavení tohoto státu jako člena navrhovatelky lze posuzovat až ke dni 16. prosince 2014. Podle navrhovatelky přitom objektivní kritéria, která je třeba zohlednit pro kvalifikaci subjektu jako „mezinárodní organizace“, nezahrnují skutečnost, že se stát považuje za člena této organizace. Navrhovatelka dodává, že Belgické království samo kvalifikovalo navrhovatelku jako mezinárodní organizaci založenou mezinárodní dohodou. 81      V rámci třetí části navrhovatelka v první řadě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodech 258, 260 a 321 až 347 napadeného rozsudku posuzoval usnesení ze dne 25. listopadu 1994 a původní stanovy samostatně, ačkoli představují „smluvní celek“. Navrhovatelka dodává, že stanovy z roku 2012 jsou rovněž relevantní jako důkaz pozdější praxe signatářů usnesení ze dne 25. listopadu 1994 prokazující dostatečně široké a jasné uznání jejího postavení mezinárodní organizace, na rozdíl od toho, co Tribunál rozhodl v bodech 322 až 346 napadeného rozsudku. 82      Z  toho podle navrhovatelky vyplývá, že odůvodnění napadeného rozsudku je stiženo nesprávným právním posouzením v tom, že Tribunál konstatoval, zaprvé že všechny strany mezinárodní dohody musí přispět k následné praxi, aby tato praxe mohla být zohledněna při výkladu této dohody, zadruhé že všichni členové navrhovatelky měli schválit změnu výkladu ustanovení usnesení ze dne 25. listopadu 1994 z důvodu následné praxe, která potvrzuje dostatečně široké a jasné uznání postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace, a zatřetí že navrhovatelka měla prokázat, že původní stanovy nebo stanovy z roku 2012 odrážely vůli všech signatářů tohoto usnesení. 83      Ve druhé řadě navrhovatelka tvrdí, že důvody uvedené v bodech 285 a 286 napadeného rozsudku, které se týkají usnesení ze dne 25. listopadu 1994, vyplývají z nesprávného posouzení okolností, za kterých bylo toto usnesení přijato. Jak vyplývá z dokumentů předložených Tribunálu, toto usnesení bylo schváleno a podepsáno zástupci států, které se zúčastnily zasedání konaného téhož dne, jakož i zástupci Komise. 84      Ve třetí řadě navrhovatelka tvrdí, že body 291 až 300 napadeného rozsudku jsou stiženy nesprávným právním posouzením, jelikož Tribunál nezohlednil skutečnost, že v souladu s Vídeňskou úmluvou mohou státy vyjádřit svou vůli být vázány mezinárodní dohodou různými způsoby. Podle navrhovatelky bylo usnesení ze dne 25. listopadu 1994 „dohodou ve zjednodušené formě“, která je formou dohody uznanou v mezinárodním právu. 85      Ve čtvrté řadě navrhovatelka tvrdí, že důvody uvedené v bodech 306 až 319 napadeného rozsudku jsou stiženy nesprávným právním posouzením, jelikož Tribunál s přehnaným formalismem konstatoval, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nezaložilo navrhovatelku jako mezinárodní organizaci. 86      Navrhovatelka v tomto ohledu poznamenává, že ze zápisu zasedání, na němž bylo toto usnesení přijato, vyplývá, že je „nezávislým subjektem“. Kromě toho článek 19 původních stanov stanoví, že navrhovatelka mohla požívat imunit v rámci výkonu svých činností, přičemž stanovy z roku 2012 navrhovatelce výslovně přiznaly postavení mezinárodní organizace. 87      Jak vyplývá z bodu 310 napadeného rozsudku, usnesení ze dne 25. listopadu 1994 ve svém bodě 3 stanoví, že řídící výbor navrhovatelky musí každých šest měsíců znovu posoudit potřebu zachovat její činnosti, což je v rozporu se závěrem, že signatáři usnesení ze dne 25. listopadu 1994 neposkytli navrhovatelce co nejlepší záruky efektivity pro plnění jejích úkolů. Toto usnesení údajně rovněž přiznalo navrhovatelce „funkční pravomoci“ pod kontrolou jejích členů, což znamená, že navrhovatelka splňuje zásadu speciality, jak sám Tribunál uznal v bodě 369 napadeného rozsudku. 88      Ve čtvrté části navrhovatelka zpochybňuje body 321 až 370 napadeného rozsudku. V první řadě navrhovatelka tvrdí, že na rozdíl od toho, co Tribunál konstatoval v bodě 328 napadeného rozsudku, je oprávněna dovolávat se článku 32 Vídeňské úmluvy, jelikož ji Komise po řadu let uznávala jako mezinárodní organizaci a využívala jejích služeb, než náhle dospěla k závěru, že již takovou organizací není. 89      Ve druhé řadě vytýká Tribunálu zkreslení skutečností obsažených ve spise v rozsahu, v němž v bodě 335 napadeného rozsudku uvedl, že navrhovatelka na jednání před Tribunálem tvrdila, že stanovy z roku 2012 byly podepsány Francouzskou republikou, Italskou republikou, Finskou republikou, Švédským královstvím a Norským královstvím. Navrhovatelka tvrdí, že není možné, aby něco takového tvrdila, jelikož ze spisu ve věci před Tribunálem jasně vyplývá, že stanovy z roku 2012 byly podepsány předsedou řídícího výboru navrhovatelky a jednomyslně schváleny všemi účastníky zasedání tohoto výboru dne 27. listopadu 2012. 90      Ve třetí řadě navrhovatelka tvrdí, že Tribunál v bodech 338 až 341 napadeného rozsudku odkázal na písemnosti týkající se zprávy úřadu OLAF, které se Komise výslovně rozhodla pro účely přijetí sporného rozhodnutí vyloučit. Tribunál se tak dopustil nesprávného právního posouzení, když vycházel z důvodů, které nebyly uvedeny ve sporném rozhodnutí. 91      Ve čtvrté řadě navrhovatelka tvrdí, že Tribunál zkreslil dopis Švédského království ze dne 2. července 2020, když v bodě 339 napadeného rozsudku uvedl, že tento stát má za to, že navrhovatelka není mezinárodní organizací. Podle navrhovatelky z tohoto dopisu vyplývá, že Švédské království vycházelo ze skutečnosti, že neratifikovalo usnesení ze dne 25. listopadu 1994, když taková ratifikace není pro založení mezinárodní organizace nezbytná. 92      V páté řadě navrhovatelka tvrdí, že Tribunál rovněž porušil povinnost uvést odůvodnění, když v bodě 340 napadeného rozsudku nevysvětlil, proč skutečnosti obsažené ve spise, které uvedl a které se týkají Italské republiky a Norského království, nejsou užitečné. 93      V šesté řadě navrhovatelka Tribunálu vytýká, že se v bodě 351 napadeného rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení, když měl za to, že se navrhovatelka nemůže dovolávat článků 27 a 46 Vídeňské úmluvy, jejichž ustanovení nejsou na Unii přímo použitelná. Podle navrhovatelky je tato úmluva použitelná na smlouvy zakládající mezinárodní organizace a uvedené články odrážejí mezinárodní zvyklost a praxi. 94      Dodává, že skutečnost, že Komise nezasedala v řídícím výboru navrhovatelky od 20. května 2003, je irelevantní, jelikož tento orgán formálně nevyjádřil svou vůli již nebýt členem navrhovatelky a ostatně s ní nadále spolupracoval v souladu s unijními finančními předpisy. Tribunál se tudíž dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 356 napadeného rozsudku rozhodl, že Komise neměla ke dni nabytí účinnosti sporného rozhodnutí žádnou povinnost přiznat navrhovatelce postavení mezinárodní organizace. 95      Kromě toho navrhovatelka Tribunálu vytýká, že v bodech 362 až 365 napadeného rozsudku vycházel z nesprávného pochopení pojmu „uznání“ v mezinárodním právu a zaměnil jej s pojmem „založení“ mezinárodní organizace. Posledně uvedený pojem vyplývá ze shody vůle států. Naproti tomu uznání vede k tomu, že lze ve vztahu k jeho původci namítat zejména existenci právního subjektu, v daném případě mezinárodní organizace. Navrhovatelka má tudíž za to, že skutečnost, že Komise s ní uzavřela řadu smluv, představuje akt, kterým tento orgán uznává její postavení mezinárodní organizace. 96      Navrhovatelka má tedy za to, že objektivní analýza subjektu založeného usnesením ze dne 25. listopadu 1994 a původními stanovami, které toto usnesení doplnily, prokazuje, že mezinárodní organizace byla založena a že tato organizace mohla být zrušena pouze rozhodnutím přijatým jejími vlastními orgány nebo členy, kteří ji založili. 97      V odpověď na první část Komise tvrdí, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, pokud jde o definici pojmu „mezinárodní organizace“. Judikatura citovaná v bodech 206 a 208 napadeného rozsudku je relevantní k tomu, aby bylo možné rozlišit mezi nezávazným mezinárodním instrumentem a mezinárodní dohodou ve smyslu Vídeňské úmluvy, jakož i mezi mezinárodní organizací a jinou organizací. 98      Pokud jde o druhou část, Komise zaprvé tvrdí, že odůvodnění uvedené v bodech 215 až 217 napadeného rozsudku stačí k odůvodnění zamítnutí první výtky první části čtvrtého žalobního důvodu a není stiženo nesprávným právním posouzením, takže argumentace navrhovatelky namířená proti bodům 218 až 232 napadeného rozsudku musí být odmítnuta jako neúčinná. 99      Zadruhé, pokud jde o argumenty navrhovatelky týkající se bodů 235 až 239 napadeného rozsudku, Komise tvrdí, že Tribunál v bodě 238 napadeného rozsudku pouze uznal, že sporné rozhodnutí věrně přebírá odpověď Rakouské republiky na otázky, které jí Komise položila. 100    Zatřetí, pokud jde o kritiku navrhovatelky týkající se posouzení odpovědi Belgického království na otázky Komise Tribunálem, Komise uvádí, že nemá za to, že podpis usnesení ze dne 25. listopadu 1994 postačoval k přeměně státu na stálý členský stát navrhovatelky, jelikož toto usnesení nezahrnovalo žádnou povinnost přispívat do rozpočtu nebo na činnost navrhovatelky. Belgické království tudíž mohlo mít oprávněně za to, že již není členem navrhovatelky. Z toho podle Komise vyplývá, že bod 246 napadeného rozsudku není stižen nesprávným právním posouzením. 101    Pokud jde o třetí část, Komise v odpověď na argumentaci navrhovatelky uvádí, že Tribunál posoudil otázku, zda jí její stanovy přiznávají postavení mezinárodní organizace, přičemž vycházel z relevantní judikatury. Pokud jde o argument navrhovatelky týkající se bodů 285 a 286 napadeného rozsudku, Komise uvádí, že se Tribunál v těchto bodech omezil na konstatování, že zástupci dotyčných států nebyli osvobozeni od požadavku předložení plné moci za účelem oznámení souhlasu svého státu s přijetím usnesení ze dne 25. listopadu 1994. Navzdory tomuto konstatování měl Tribunál za to, že toto usnesení představuje mezinárodní dohodu, takže tento argument navrhovatelky je neúčinný. Komise dodává, že ačkoli nepodala vedlejší kasační opravný prostředek proti napadenému rozsudku za účelem zpochybnění posledně uvedeného posouzení Tribunálu, zůstává „skeptická“, pokud jde o důvody, na nichž je založen a které jsou uvedeny v bodech 276 až 289 napadeného rozsudku. 102    Pokud jde o kritiku navrhovatelky namířenou proti důvodům uvedeným v bodech 291 až 300 napadeného rozsudku, Komise poznamenává, že navrhovatelka neupřesňuje, jaké procesní nebo hmotněprávní pravidlo Tribunál údajně porušil. Komise připomíná, že Tribunál správně konstatoval, že byla oprávněna se členských států navrhovatelky dotázat, zda podepsaly usnesení ze dne 25. listopadu 1994, a vyzvat je k předložení případných podpisových nebo ratifikačních listin. Tribunál měl každopádně za to, že toto usnesení představuje mezinárodní dohodu, takže argumenty navrhovatelky směřující proti této části napadeného rozsudku jsou irelevantní. 103    Nakonec, pokud jde o argumentaci navrhovatelky týkající se bodů 306 až 319 napadeného rozsudku, Komise tvrdí, že podmínka uznání subjektu za mezinárodní organizaci, která se týká přidělení tomuto subjektu všech prostředků nezbytných k jeho fungování a nejlepších záruk stability, kontinuity a efektivity pro plnění jeho úkolů, vyplývá z judikatury citované v bodě 212 napadeného rozsudku. Komise dodává, že ze znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994, zejména z jeho bodů 4 a 5, jasně vyplývá, že účast v navrhovatelce byla fakultativní a že zpočátku navrhovatelka představovala dočasný mechanismus, který musel být každých šest měsíců znovu obnovován. 104    V odpovědi na čtvrtou část Komise v první řadě uvádí, že Tribunál v bodě 335 napadeného rozsudku zkoumal otázku, zda původní stanovy byly přijaty všemi stranami, které přijaly usnesení ze dne 25. listopadu 1994, nebo alespoň všemi členy navrhovatelky. 105    Ve druhé řadě Komise tvrdí, že body 338 až 341 napadeného rozsudku předpokládají hypotetickou situaci, kdy by navrhovatelka měla pouze pět členů, kteří by přijali stanovy z roku 2012. Sama navrhovatelka tuto hypotézu ve svém kasačním opravném prostředku vyvrací. Komise dodává, že s ohledem na odpovědi jednotlivých států shrnuté v bodě 340 napadeného rozsudku měl Tribunál v bodě 341 uvedeného rozsudku správně za to, že ze spisu ve věci nevyplývá, že by ujednání stanov z roku 2012, podle něhož je navrhovatelka mezinárodní organizací, odráželo jasnou a jednoznačnou vůli těchto států přiznat navrhovatelce takové postavení. 106    Ve třetí řadě, pokud jde o argumenty navrhovatelky týkající se bodů 339, 340 a 351 napadeného rozsudku, má Komise za to, že Tribunál právně dostačujícím způsobem uvedl důvody, proč odmítl argumentaci navrhovatelky, a že se nedopustil nesprávného právního posouzení. 107    Ve čtvrté a poslední řadě, pokud jde o kritiku navrhovatelky týkající se bodů 362 až 365 napadeného rozsudku, Komise tvrdí, že nelze připustit, že pokud strany mezinárodní dohody neměly v úmyslu založit mezinárodní organizaci touto dohodou, uznání subjektu vytvořeného uvedenou dohodou za mezinárodní organizaci může vyplývat ze skutečnosti, že byl za takovou organizaci uznán třetími stranami. Komise má tedy za to, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když odmítl argumenty navrhovatelky vycházející z jejího údajného uznání za mezinárodní organizaci. Závěry Soudního dvora 108    Části pátého důvodu kasačního opravného prostředku, které se týkají bodů 190 až 370 napadeného rozsudku, je třeba zkoumat společně. V těchto bodech Tribunál zkoumal a zamítl čtvrtý žalobní důvod navrhovatelky vycházející z nesprávných právních posouzení a zjevně nesprávných posouzení skutkového stavu, jelikož Komise nesprávně identifikovala členy navrhovatelky, odmítla kvalifikovat listinu, kterou byla navrhovatelka ustavena, jako mezinárodní dohodu zakládající mezinárodní organizaci a nezohlednila následnou praxi členů navrhovatelky, jakož i uznání navrhovatelky za mezinárodní organizaci Unií a některými třetími státy. 109    Jak Soudní dvůr uvedl v bodě 92 rozsudku ze dne 31. ledna 2019, pojem „mezinárodní organizace“ uvedený v článcích 53 a 53d finančního nařízení z roku 2002 a v článku 58 finančního nařízení z roku 2012 byl stejně definován v čl. 43 odst. 2 prováděcího finančního nařízení z roku 2002 a poté v čl. 43 odst. 1 finančního nařízení v přenesené pravomoci z roku 2012. Podle dvou posledně zmíněných ustanovení zahrnuje tento pojem mimo jiné „mezinárodní veřejné organizace zřízené na základě mezivládních dohod a specializované agentury zřízené těmito organizacemi“. 110    Právě s ohledem na tuto definici příslušelo Tribunálu posoudit legalitu sporného rozhodnutí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 31. ledna 2019, bod 93). 111    Z bodů 197 až 199 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál si byl vědom toho, že byl povinen vycházet z uvedené definice, aby určil, zda Komise ve sporném rozhodnutí správně konstatovala, že navrhovatelka není mezinárodní organizací. 112    Je však třeba v první řadě konstatovat, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 200 napadeného rozsudku rozhodl, že pojem „mezinárodní organizace“ musí být pro účely použití unijních finančních předpisů vykládán restriktivně. 113    Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 72 svého stanoviska, pojem „mezinárodní organizace“ musí být totiž vykládán stejným způsobem bez ohledu na kontext, ve kterém je použit. Připuštění opaku by představovalo právní nejistotu, jelikož tentýž subjekt by v závislosti na kontextu mohl být buď uznán za mezinárodní organizaci, nebo by mu mohlo být takové postavení odepřeno. 114    Zadruhé z bodů 274, 289 a 301 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál měl za to, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 představuje mezinárodní dohodu, a že se Komise tím, že ve sporném rozhodnutí konstatovala, že tomu tak není, dopustila v uvedeném rozhodnutí nesprávného právního posouzení. Ačkoli Komise uvádí, že je ve vztahu k tomuto závěru Tribunálu „skeptická“, nepředložila žádný konkrétní argument, který by jej mohl zpochybnit, ani nepodala vzájemný kasační opravný prostředek za účelem zpochybnění této části napadeného rozsudku. 115    Za těchto podmínek je třeba argumenty navrhovatelky směřující proti bodům 259 až 300 napadeného rozsudku odmítnout jako irelevantní. Úvahy rozvinuté v této části napadeného rozsudku totiž vedly Tribunál v bodech 274, 289 a 301 tohoto rozsudku k závěru, jak tvrdila navrhovatelka, že sporné rozhodnutí bylo stiženo nesprávným právním posouzením v rozsahu, v němž měla Komise za to, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 není mezinárodní dohodou. Nesprávná právní posouzení namítaná navrhovatelkou, kterými je údajně stižena uvedená část napadeného rozsudku, tedy i za předpokladu, že by byla prokázána, nezabránila Tribunálu v tom, aby v ní dospěl k závěru příznivému pro navrhovatelku. 116    Ve třetí řadě je třeba zkoumat výtku vycházející z „přehnaného formalismu“ při posuzování znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994, kterou navrhovatelka Tribunálu v podstatě vytýká, že se dopustil nesprávného právního posouzení spočívajícího v nesprávné právní kvalifikaci účelu a účinků tohoto usnesení. 117    V tomto ohledu z bodu 305 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál měl za to, aniž se dopustil nesprávného právního posouzení, že jelikož je uvedené usnesení mezinárodní dohodou, musí být v souladu s pravidly mezinárodního obyčejového práva promítnutými do ustanovení článku 31 Vídeňské úmluvy, která jsou jako taková závazná pro unijní orgány a jsou součástí unijního právního řádu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. února 2018, Western Sahara Campaign UK, C‑266/16, EU:C:2018:118, bod 58 a citovaná judikatura), vykládáno v dobré víře, v souladu s obvyklým významem, který je dáván výrazům tohoto usnesení v jejich celkové souvislosti, a rovněž s přihlédnutím k jeho předmětu a účelu. 118    V bodech 306 až 312 napadeného rozsudku Tribunál učinil řadu konstatování ohledně znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994, která podle něj odůvodňovala závěr, že autoři tohoto usnesení neměli v úmyslu založit mezinárodní organizaci, když navrhovatelku zřizovali. 119    Konkrétně v bodě 306 napadeného rozsudku Tribunál konstatoval, že toto usnesení nekvalifikuje navrhovatelku jako mezinárodní organizaci ani nevymezuje její právní postavení. 120    Nicméně pouhá skutečnost, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nekvalifikovalo navrhovatelku jako mezinárodní organizaci, nestačí k závěru, že autoři tohoto usnesení neměli v úmyslu založit navrhovatelku jako mezinárodní organizaci, a to tím spíše že uvedené usnesení v žádném případě nedefinovalo právní postavení navrhovatelky, jak uvedl sám Tribunál. 121    Jak totiž v podstatě uvedl generální advokát v bodech 101 a 102 svého stanoviska, není nezbytné, aby zakládající listina mezinárodní organizace výslovně stanovila, že byla jako taková založena. 122    Ze stejných důvodů skutečnost uvedená Tribunálem v bodě 307 napadeného rozsudku, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 neobsahuje ustanovení přiznávající navrhovatelce právní subjektivitu, nestačí k závěru, že autoři tohoto usnesení neměli v úmyslu založit navrhovatelku jako mezinárodní organizaci. 123    Kromě toho Tribunál v bodě 308 napadeného rozsudku uvedl, že toto usnesení rovněž nestanovilo, že by navrhovatelka mohla požívat imunit pro výkon své činnosti, „ačkoli v souladu s judikaturou citovanou v bodech [209 a 210 napadeného rozsudku] mezinárodní organizace v zásadě požívají imunit pro výkon svých úkolů, které jsou stanoveny v jejich zakládajících smlouvách“. 124    Stačí však konstatovat, že z judikatury mezinárodních soudů citované v bodě 209 napadeného rozsudku, ani z rozsudků ze dne 3. září 2020, Supreme Site Services a další (C‑186/19, EU:C:2020:638, bod 61), jakož i ze dne 17. prosince 2020, Komise v. Slovinsko (Archivy ECB) (C‑316/19, EU:C:2020:1030, bod 73), citovaných v bodě 210 uvedeného rozsudku, nevyplývá, že k tomu, aby byla mezinárodní dohoda považována za akt zakládající mezinárodní organizaci, musí tato dohoda povinně přiznat subjektu, který vytváří, imunity. 125    Kromě toho měl Tribunál v bodě 309 napadeného rozsudku za to, že ze znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994 vyplývá, že signatáři tohoto usnesení neměly v úmyslu založit „organizaci, která by disponovala veškerými prostředky nezbytnými pro její fungování a která by poskytovala nejlepší záruky stability, kontinuity a efektivity pro plnění jejích úkolů“, ale „fakultativní mechanismus, který by byl k dispozici stranám a který by každá z nich mohla využívat podle svého uvážení“. 126    V tomto ohledu, pokud jde zaprvé o stabilitu a kontinuitu úkolů navrhovatelky, Tribunál v bodě 310 napadeného rozsudku odkázal na bod 3 usnesení ze dne 25. listopadu 1994, z něhož vyplývá, že řídící výbor navrhovatelky měl každých šest měsíců znovu posoudit potřebu zachovat činnost navrhovatelky, zatímco podle bodu 5 tohoto usnesení měly státy, které jsou stranami tohoto usnesení, rozhodnout buď o začlenění navrhovatelky do celkového rámce obnovy Bosny a Hercegoviny, nebo o postupném ukončení její činnosti. 127    Nicméně na rozdíl od toho, co Tribunál patrně vyvodil z těchto bodů usnesení ze dne 25. listopadu 1994, svědčí tyto body spíše o určité stabilitě pro navrhovatelku v tom smyslu, že dokud řídící výbor navrhovatelky nebo státy, které jsou stranami tohoto usnesení, nerozhodnou o ukončení činnosti navrhovatelky nebo o jejím začlenění do jiného rámce, navrhovatelka nadále existuje. 128    Ostatně je třeba uvést, že nic nevylučuje, aby ustanovení zakládající listiny mezinárodní organizace stanovila, že tato organizace bude existovat pouze po určitou dobu nebo že v určitých situacích dojde k jejímu zrušení, aniž by taková ustanovení mohla bránit uznání postavení dotyčného subjektu jako mezinárodní organizace. 129    Zadruhé, pokud jde o účinnost úkolů svěřených navrhovatelce, Tribunál v bodě 311 napadeného rozsudku uvedl, že ačkoli bod 3 usnesení ze dne 25. listopadu 1994 odkazuje na pravidelné placení příspěvků navrhovatelce stranami tohoto usnesení, tyto příspěvky nejsou povinné, ale dobrovolné. 130    Tato okolnost však nemůže svědčit o neexistenci vůle autorů uvedeného usnesení přiznat navrhovatelce postavení mezinárodní organizace, jelikož se předpokládalo, jak konstatoval sám Tribunál, že příspěvky pro navrhovatelku, byť dobrovolné, budou pravidelné. Z toho vyplývá, že autoři usnesení ze dne 25. listopadu 1994 očekávali, že dobrovolné příspěvky navrhovatelce zajistí finanční prostředky nezbytné pro její fungování. 131    Nakonec zatřetí Tribunál v bodě 312 napadeného rozsudku uvedl skutečnost, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nestanovilo žádný povinný přenos pravomocí ze států a organizací, které byly stranami tohoto usnesení, na navrhovatelku a že tyto státy a tyto organizace měly i nadále možnost k navrhovatelce přistoupit, kdykoli z ní jednostranně vystoupit a nahradit ji jinými komunikačními kanály. 132    Možnost členů subjektu zřízeného mezinárodní dohodou rozhodnout, že již nejsou členy tohoto subjektu, však není neslučitelná s postavením uvedeného subjektu jakožto mezinárodní organizace. 133    Dále z bodu 315 napadeného rozsudku vyplývá, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 obsahovalo přílohu nadepsanou „Zadávací dokumentace IMG-IBH“, která uvádí úkoly svěřené navrhovatelce, a to na území Bosny a Hercegoviny a v oblasti energetiky, veřejných služeb, bydlení a ubytování ve shromažďování informací, posuzování základních potřeb obyvatelstva, určování prioritních odvětví vyžadujících rychlou mezinárodní pomoc, určování a vypracovávání programů nebo projektů, které by mohly být financovány mezinárodním společenstvím, a poskytování pomoci státům a mezinárodním organizacím za účelem financování programů nebo projektů. 134    Z tohoto dokumentu tak vyplývá, že strany na zasedání konaném dne 25. listopadu 1994, na kterém bylo toto usnesení přijato, udělily navrhovatelce určité pravomoci, zejména ty, které jí umožnily určit odvětví vyžadující rychlou mezinárodní pomoc a dále vypracovat programy nebo projekty, které by mohly být financovány mezinárodním společenstvím. 135    Tribunál ostatně nezohlednil skutečnost, že jak vyplývá ze shrnutí znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994, které je uvedeno v bodech 266 až 270 napadeného rozsudku, signatáři tohoto usnesení se dohodli, že od tohoto dne formalizují založení navrhovatelky, jmenovali jejího generálního ředitele a zřídili řídící výbor navrhovatelky, kterému svěřili pravomoc zejména přijímat rozpočet navrhovatelky a rozhodovat o jejích personálních potřebách. 136    Skutečnost, že bylo stanoveno, že navrhovatelka bude mít nejen generálního ředitele, ale také svůj vlastní rozpočet a zaměstnance, jakož i pravomoci uvedené v bodě 134 tohoto rozsudku, přitom umožňuje zpochybnit konstatování, že navrhovatelka byla koncipována jako pouhý „fakultativní mechanismus, který by byl k dispozici stranám a který by každá z nich mohla využívat podle svého uvážení“, jak uvedl Tribunál v bodě 309 napadeného rozsudku. 137    Výraz „fakultativní mechanismus“ totiž odkazuje spíše na nesamosprávnou strukturu spravovanou jedním nebo více státy nebo jednou či více mezinárodními organizacemi, které poskytují zdroje, včetně zaměstnanců, nezbytné pro její fungování. 138    Z úvah uvedených v bodech 117 až 137 tohoto rozsudku vyplývá, že Tribunál tím, že měl v bodě 313 napadeného rozsudku za to, že výklad znění a účelu usnesení ze dne 25. listopadu 1994 odůvodňuje závěr, že autoři tohoto usnesení neměli při založení navrhovatelky v úmyslu založit mezinárodní organizaci, provedl nesprávnou právní kvalifikaci účelu a účinků tohoto usnesení, a dopustil se tudíž nesprávného právního posouzení. 139    Toto konstatování není zpochybněno úvahou Tribunálu uvedenou v tomto bodě 313 napadeného rozsudku, podle které je jeho výklad znění a účelu usnesení ze dne 25. listopadu 1994 potvrzen celkovými souvislostmi, v nichž bylo toto usnesení přijato. 140    Pokud jde o kontext usnesení ze dne 25. listopadu 1994, Tribunál zaprvé zohlednil zápis ze zasedání z téhož dne, na němž bylo toto usnesení přijato, z něhož podle bodu 314 napadeného rozsudku vyplývá, že několik účastníků vyjádřilo obavy z iniciativy, která by vedla k vytvoření nového institucionalizovaného orgánu, a trvalo na dočasné povaze činnosti navrhovatelky, kterou žádný z nich nekvalifikoval jako mezinárodní organizaci. 141    I když se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení tím, že zohlednil tento zápis, je třeba poznamenat, že obavy některých účastníků tohoto zasedání ze zřízení nové mezinárodní organizace samy o sobě nestačí k tomu, aby bylo možné konstatovat, že navrhovatelka nebyla na uvedeném zasedání zřízena jakožto mezinárodní organizace. Nelze totiž vyloučit, že skutečnost, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 stanovilo, že každých šest měsíců má být potřeba zachovat činnost navrhovatelky znovu posouzena, což by mohlo případně vést ke zrušení navrhovatelky nebo k jejímu začlenění do jiné struktury, mohla zmírnit obavy některých účastníků téhož zasedání a přesvědčila tyto účastníky k tomu, aby se zřízením navrhovatelky jakožto mezinárodní organizace souhlasili. 142    Zadruhé v bodech 315 a 316 napadeného rozsudku Tribunál odkázal na zadávací dokumentaci navrhovatelky uvedenou v bodě 133 tohoto rozsudku, přičemž poznamenal, že se tento dokument nevyjadřuje k právnímu postavení navrhovatelky ani jí nepřiznává právo uzavírat mezinárodní dohody. 143    Je třeba uvést, že uvedený dokument, který byl přílohou k usnesení ze dne 25. listopadu 1994, tvořil jeho nedílnou součást a nepředstavoval pouze prvek jeho kontextu. Každopádně vzhledem k tomu, že účelem téhož dokumentu nebylo definovat právní postavení navrhovatelky, ale vyjmenovat úkoly, které jí byly svěřeny, je skutečnost, že se nevyjádřil k právnímu postavení navrhovatelky, irelevantní. 144    Zatřetí Tribunál v bodě 317 napadeného rozsudku odkázal na osvědčení koordinátora zvláštní operace Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v bývalé Jugoslávii, který předsedal zasedání konanému dne 25. listopadu 1994, na němž bylo toto usnesení přijato. Tribunál konstatoval, že toto osvědčení pouze zmiňuje formální založení navrhovatelky na tomto zasedání, aniž upřesňuje, zda tato iniciativa měla za cíl nadat navrhovatelku právní subjektivitou, a případně jí přiznat postavení mezinárodní organizace. 145    Vzhledem k tomu, že uvedené osvědčení mlčí o přesném právním postavení navrhovatelky, nemůže podpořit úvahu, podle které účastníci usnesení ze dne 25. listopadu 1994 neměli v úmyslu založit navrhovatelku jako mezinárodní organizaci. 146    Nakonec začtvrté Tribunál v bodě 318 napadeného rozsudku zmínil pozvánku na uvedené zasedání, z níž podle Tribunálu vyplývá, že jeho účelem bylo posoudit restrukturalizaci subjektu, který zřídil navrhovatelku, a její budoucí postavení, a nikoli zřízení mezinárodní organizace. 147    V tomto ohledu stačí uvést, že skutečnost, že účelem téhož zasedání bylo zejména „budoucí postavení“ navrhovatelky, nijak nevylučuje, že se účastníci tohoto zasedání na něm rozhodli založit navrhovatelku jako mezinárodní organizaci. 148    S ohledem na úvahy uvedené v bodech 139 až 147 tohoto rozsudku z toho vyplývá, že na podporu výkladu znění tohoto usnesení v tom smyslu, že nezaložilo navrhovatelku jako mezinárodní organizaci, se lze opřít pouze o jednu ze skutečností uvedených Tribunálem v kontextu usnesení ze dne 25. listopadu 1994, a sice o obavy ohledně perspektivy vytvoření nové mezinárodní organizace vyjádřených některými účastníky zasedání konaného téhož dne, na němž bylo toto usnesení přijato. Z důvodů uvedených v bodě 141 tohoto rozsudku však tato skutečnost nemohla být rozhodující. 149    Ve čtvrté řadě je třeba zkoumat argumenty navrhovatelky týkající se původních stanov. 150    Tribunál posoudil tyto stanovy v bodech 330 až 333 napadeného rozsudku na základě čl. 31 odst. 3 písm. b) Vídeňské úmluvy jako skutečnost, která může prokázat praxi při provádění usnesení ze dne 25. listopadu 1994, tj. praxi, na jejímž základě by bylo možné prokázat souhlas autorů tohoto usnesení s jeho výkladem. 151    Na základě tohoto posouzení Tribunál v bodě 334 napadeného rozsudku uvedl, že s ohledem na postoje, které zaujaly UNHCR a Finská republika při přijímání původních stanov, uvedené v bodech 332 a 333 uvedeného rozsudku, z okolností, za nichž byly tyto stanovy přijaty, nevyplývá, že by odrážely vůli všech autorů usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nebo členů navrhovatelky přiznat navrhovatelce postavení mezinárodní organizace. 152    Z bodu 333 napadeného rozsudku vyplývá, že původní stanovy nebyly přijaty všemi státy a mezinárodními organizacemi, které přijaly usnesení ze dne 25. listopadu 1994, ale řídícím výborem navrhovatelky dvoutřetinovou většinou jeho členů na jeho zasedání dne 10. března 1995. 153    Za těchto podmínek nelze dospět k závěru, že tyto stanovy jsou součástí téže mezinárodní dohody jako toto usnesení, a že by tak mohly být posuzovány společně s tímto usnesením. Nemůže tedy obstát argument navrhovatelky, podle něhož usnesení ze dne 25. listopadu 1994 a původní stanovy představovaly „smluvní celek“ a měly být posuzovány společně. Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 85 svého stanoviska, původní stanovy se od tohoto usnesení liší, jelikož na rozdíl od tohoto usnesení nepředstavují mezinárodní dohodu, ale akt přijatý samotným orgánem navrhovatelky. 154    Nic to však nemění na tom, jak vyplývá z bodů 287, 332 a 333 napadeného rozsudku, že původní stanovy byly přijaty bezprostředně po přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994 řídícím výborem navrhovatelky zřízeným tímto usnesením, ve kterém zasedala alespoň část států a mezinárodních organizací, které toto usnesení přijaly. 155    Původní stanovy jsou tak součástí procesu zakládání navrhovatelky, jak uvedl generální advokát v bodě 119 svého stanoviska. Byly přijaty částí signatářů usnesení ze dne 25. listopadu 1994, a sice těmi z nich, kteří zasedali v řídícím výboru navrhovatelky. Kromě toho z napadeného rozsudku nevyplývá, že ostatní signatáři tohoto usnesení vznesli námitky proti původním stanovám. 156    Za těchto podmínek je třeba mít za to, že původní stanovy jsou listinou vypracovanou některými smluvními stranami při uzavření mezinárodní dohody, kterou je usnesení ze dne 25. listopadu 1994, jenž bylo ostatními stranami přijato jakožto listina vztahující se k této mezinárodní dohodě ve smyslu čl. 31 odst. 2 písm. b) Vídeňské úmluvy. V souladu s tímto ustanovením tedy měly být pro účely výkladu usnesení ze dne 25. listopadu 1994 zohledněny původní stanovy jakožto součást jeho kontextu. 157    Z toho vyplývá, že se Tribunál v napadeném rozsudku dopustil nesprávného právního posouzení rovněž tím, že měl v bodě 334 uvedeného rozsudku v podstatě za to, že původní stanovy nemohou být zohledněny pro účely výkladu usnesení ze dne 25. listopadu 1994, jelikož neodrážejí následnou praxi všech autorů tohoto usnesení. 158    Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že posouzení Tribunálu opodstatněnosti úvahy obsažené ve sporném rozhodnutí, podle níž navrhovatelka nebyla založena jako mezinárodní organizace, je stiženo nesprávným právním posouzením, jak vyplývá z bodů 112, 138 a 157 tohoto rozsudku. 159    Za těchto podmínek vzhledem k tomu, že ostatní důvody uvedené ve sporném rozhodnutí nepostačují k potvrzení legality tohoto rozhodnutí, je třeba bez zkoumání ostatních argumentů předložených navrhovatelkou vyhovět pátému důvodu kasačního opravného prostředku a, aniž je nutné zkoumat první až čtvrtý důvod kasačního opravného prostředku či šestý důvod kasačního opravného prostředku, vyhovět kasačnímu opravnému prostředku a zrušit napadený rozsudek v rozsahu, v němž Tribunál zamítl návrh na zrušení sporného rozhodnutí, jakož i návrh směřující k tomu, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit navrhovatelce náhradu finanční a nemajetkové újmy ve výši 23 651 903 eur, která jí údajně vznikla z důvodu protiprávností, jimiž bylo stiženo sporné rozhodnutí, kterým byla nahrazena rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014 a 8. května 2015. 160    Naproti tomu, jelikož žádný důvod kasačního opravného prostředku nesměřuje ke zpochybnění toho, že Tribunál zamítl návrh navrhovatelky směřující k tomu, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit jí náhradu újmy ve výši 20 000 eur vzniklé z důvodu údajně nepřiměřené doby trvání řízení o přijetí sporného rozhodnutí, napadený rozsudek se v tomto rozsahu stal konečným. K žalobě 161    Podle čl. 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie platí, že pokud to soudní řízení zcela nebo zčásti dovoluje, může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci nebo v části věci, ve vztahu k níž to stav řízení dovoluje, a případně vrátit část věci, ve vztahu k níž to stav řízení nedovoluje, Tribunálu. 162    V projednávané věci je třeba, aby Soudní dvůr vydal konečné rozhodnutí o návrhu na zrušení sporného rozhodnutí, jakož i částečně o návrhu na náhradu újmy. K návrhu na zrušení 163    V rámci druhého a čtvrtého žalobního důvodu navrhovatelka Komisi v podstatě vytýká, že se ve sporném rozhodnutí dopustila nesprávných právních posouzení a zjevně nesprávných posouzení, která ji vedla k závěru, že navrhovatelka není mezinárodní organizací, a tudíž není způsobilá k plnění rozpočtu Unie podle způsobu nepřímého řízení stanoveného unijními finančními předpisy. 164    Je třeba připomenout, že Tribunál rozhodl, že se Komise dopustila nesprávného právního posouzení, když měla ve sporném rozhodnutí za to, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nepředstavuje mezinárodní dohodu. Toto konstatování není namístě zpochybňovat, jelikož Komise nepodala vedlejší kasační opravný prostředek týkající se této části napadeného rozsudku (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2021, Rada v. Hamás, C‑833/19 P, EU:C:2021:950, bod 81 a citovaná judikatura). 165    Jak vyplývá z bodů 136 a 138 tohoto rozsudku, znění a účel usnesení ze dne 25. listopadu 1994 neumožňují konstatovat, že autoři tohoto usnesení neměli v úmyslu založit navrhovatelku jako mezinárodní organizaci nebo že jejich záměrem bylo zřídit navrhovatelku jakožto pouhý mechanismus spolupráce mezi nimi bez samostatné právní subjektivity. 166    Z uvedeného usnesení naopak vyplývá, že tito autoři vybavili navrhovatelku vlastními orgány, a sice generálním ředitelem jmenovaným uvedeným usnesením, jakož i řídícím výborem a GSG, vlastními zaměstnanci a vlastním rozpočtem. Kromě toho měla navrhovatelka pravomoci, které jsou uvedeny v bodě 134 tohoto rozsudku. Všechny tyto skutečnosti prokazují, že autoři téhož usnesení měli v úmyslu, aby navrhovatelka představovala samostatný subjekt, který požívá určité autonomie vůči svým členům, kteří se ostatně mohli měnit, jelikož bylo v podstatě stanoveno, že každý člen navrhovatelky může svou účast v ní kdykoli jednostranně ukončit. 167    Vzhledem k tomu, že uvedení autoři měli v úmyslu založit navrhovatelku jako samostatný subjekt, který požívá určité autonomie, vyplývá z toho, že titíž autoři měli v úmyslu přiznat navrhovatelce rovněž mezinárodní právní subjektivitu, přičemž tyto skutečnosti zahrnují způsobilost navrhovatelky být nositelem práv a povinností, které pro ni vyplývají z mezinárodního právního řádu, a způsobilost k jednání. 168    Tato úvaha není zpochybněna odpověďmi států, které jsou uvedeny na internetových stránkách navrhovatelky a jsou na nich prezentovány jako její členové, na otázky, které jim zaslala Komise a které se týkaly přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994 a postavení navrhovatelky. 169    V tomto ohledu je třeba poznamenat, že tyto odpovědi jsou názory, které byly vyjádřeny 25 let po přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994. Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 218 a 219 svého stanoviska, takové názory nejsou relevantní pro účely posouzení, jakým úmyslem byly strany vedeny při podepsání usnesení ze dne 25. listopadu 1994. 170    Pokud jde o skutečnost, že všechny státy, které byly Komisí dotazovány, s výjimkou Rakouské republiky, uvedly, že nejsou členy navrhovatelky, je třeba uvést, že otázka, zda je stát členským státem subjektu, se liší od otázky, zda tento subjekt představuje mezinárodní organizaci. Nelze vyloučit, že některé státy nebo mezinárodní organizace, které se podílely na založení navrhovatelky usnesením ze dne 25. listopadu 1994, a v důsledku toho se staly jejími členy, z ní později vystoupily a již jejími členy nejsou, aniž to mělo vliv na postavení navrhovatelky jako mezinárodní organizace. 171    Každopádně je třeba uvést, že jakmile je mezinárodní organizace zřízena, nepřestane existovat jen proto, že z ní někteří její členové vystoupí. Je případně na zbývajících členech, aby rozhodli o zrušení dotyčné organizace a zároveň aby přijali nezbytná opatření k vypořádání právních vztahů, které tato organizace během své existence navázala. Ze sporného rozhodnutí přitom nevyplývá, že by v průběhu přibližně 27 let od přijetí usnesení ze dne 25. listopadu 1994 bylo přijato rozhodnutí o zrušení navrhovatelky. 172    Na základě všech výše uvedených úvah je třeba konstatovat, že sporné rozhodnutí je protiprávní v rozsahu, v němž Komise v rozporu s čl. 43 odst. 1 finančního nařízení v přenesené pravomoci z roku 2012, jakož i s článkem 31 Vídeňské úmluvy, který odráží mezinárodní obyčejové právo, konstatovala, že usnesení ze dne 25. listopadu 1994 nepředstavuje mezinárodní dohodu, jež měla za následek založení navrhovatelky jakožto mezinárodní organizace. Sporné rozhodnutí tudíž musí být zrušeno. K návrhu na náhradu újmy 173    Navrhovatelka se domáhá, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit jí náhradu ve výši 8 651 903 eur za majetkovou újmu a ve výši 15 milionů eur za nemajetkovou újmu, která jí podle jejího názoru vznikla z důvodu protiprávností, jimiž bylo stiženo sporné rozhodnutí, kterým byla nahrazena rozhodnutí ze dne 16. prosince 2014 a 8. května 2015. 174    V první řadě, pokud jde o návrh na náhradu nemajetkové újmy, navrhovatelka připomíná, že v rámci předchozího řízení před Tribunálem požadovala náhradu ve výši 10 milionů eur za nemajetkovou újmu, která jí údajně vznikla z důvodu přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015. Tvrdí, že se tato nemajetková újma z důvodu přijetí sporného rozhodnutí „zvyšuje o 5 milionů eur“. 175    V tomto ohledu je třeba uvést, že rozsudkem ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722), Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 9. září 2020, IMG v. Komise (T‑381/15 RENV, EU:T:2020:406), v rozsahu, v němž Tribunál zamítl jako neopodstatněný zejména dřívější návrh navrhovatelky na náhradu nemajetkové újmy, která jí údajně vznikla z důvodu přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015. 176    Soudní dvůr, který v návaznosti na zrušení rozsudku Tribunálu sám rozhodl o meritu tohoto návrhu, konstatoval, že je zajisté pravda, že se Komise při přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015 dopustila dostatečně závažného porušení povinnost řádné péče, kterou měla, a že toto porušení způsobilo IMG nemajetkovou újmu ve formě poškození dobré pověsti. Soudní dvůr však připomněl, že konstatoval protiprávnost tohoto rozhodnutí a zrušil jej rozsudkem ze dne 31. ledna 2019. Soudní dvůr tedy rozhodl, že jasné znění určení protiprávnosti uvedeného rozhodnutí může zajistit přiměřenou a dostatečnou náhradu nemajetkové újmy, která vznikla navrhovatelce, s ohledem na kontext, v němž k tomuto určení došlo, takže návrhová žádání navrhovatelky na náhradu újmy musí být zamítnuta jako neopodstatněná v rozsahu, v němž se týkají nemajetkové újmy vyplývající z protiprávnosti rozhodnutí ze dne 8. května 2015 (rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise, C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, body 194 a 198 až 200). 177    Soudní dvůr tak uplatnil ustálenou judikaturu, podle níž může být nemajetková nebo morální újma v určitých situacích považována za náležitě a dostatečně napravenou zrušením protiprávního aktu, který ji způsobil (rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise, C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, bod 197, jakož i citovaná judikatura). 178    Na základě této judikatury a z důvodů obdobných těm, které uvedl Soudní dvůr, pokud jde o nemajetkovou újmu, která navrhovatelce vznikla z důvodu přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015, je přitom třeba mít za to, že jasně vyjádřené určení protiprávnosti sporného rozhodnutí v bodě 172 tohoto rozsudku a jeho zrušení, které představuje jeho důsledek, jsou způsobilé zajistit přiměřenou a dostatečnou náhradu nemajetkové újmy, která navrhovatelce vznikla z důvodu přijetí tohoto rozhodnutí. 179    Za těchto podmínek musí být návrh na náhradu újmy zamítnut jako neopodstatněný v rozsahu, v němž se týká náhrady této nemajetkové újmy. 180    Ve druhé řadě, pokud jde o návrh na náhradu majetkové újmy, která navrhovatelce údajně vznikla z důvodu protiprávností, jimiž bylo stiženo sporné rozhodnutí, je třeba uvést, že je pravda, že pojem „mezinárodní organizace“ může vyvolat výkladové obtíže, zejména pokud k této problematice neexistuje judikatura (rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise, C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, bod 191). 181    V projednávané věci však Komise při přijetí sporného rozhodnutí vycházela téměř výlučně z odpovědí států, kterých se dotazovala. Komise tak do značné míry ignorovala znění usnesení ze dne 25. listopadu 1994, jakož i kontext tohoto usnesení, zejména původní stanovy, které výslovně stanovily, že navrhovatelka má právní subjektivitu. Vzhledem k tomu, že nebylo přijato rozhodnutí založit navrhovatelku jako právnickou osobu podle právní úpravy státu nebo mezinárodní organizace, mohla získat právní subjektivitu pouze, pokud byla založena jako mezinárodní organizace. 182    Dále se Komise omezila na to, že odpovědi států, kterých se dotázala, vyložila podle svého uvážení, aniž s těmito státy vedla dialog s cílem určit, zda a jak lze tyto odpovědi uvést do souladu s poznatky uvedenými v předchozím bodě. 183    Za těchto podmínek případné obtíže při výkladu a použití pojmu „mezinárodní organizace“ neumožňují dospět k závěru, že pochybení vyplývající ze zjevného nedostatku řádné péče, kterých se dopustila Komise při přijetí sporného rozhodnutí, jsou omluvitelná. Protiprávnost, kterou je stiženo toto rozhodnutí, musí být tudíž považována za dostatečně závažnou, a v důsledku toho může založit mimosmluvní odpovědnost Unie (obdobně viz rozsudek ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise, C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722, body 193 a 194). 184    Je však třeba poznamenat, že případná majetková újma, která vznikla navrhovatelce, by vyplývala z rozhodnutí Komise již s ní neuzavírat pověřovací dohody v režimu nepřímého řízení stanoveného unijními finančními předpisy. Jak uvádí sama navrhovatelka ve své žalobě, tato újma má svůj původ v rozhodnutí ze dne 8. května 2015. Svým návrhem v projednávané věci navrhovatelka tvrdí, že provedla „aktualizaci“ vzniklé újmy. 185    V tomto ohledu je třeba připomenout, že navrhovatelka svou žalobou k Tribunálu zapsanou do rejstříku pod číslem T‑381/15 rovněž podala návrh na náhradu majetkové újmy, která jí údajně vznikla z důvodu přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015, který byl zamítnut rozsudkem ze dne 2. února 2017, IMG v. Komise (T‑381/15, EU:T:2017:57). 186    Jak bylo uvedeno v bodě 21 tohoto rozsudku, Soudní dvůr rozsudkem ze dne 31. ledna 2019 mimo jiné zrušil rozsudek ze dne 2. února 2017, IMG v. Komise (T‑381/15, EU:T:2017:57), a vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí o žalobě v této věci v rozsahu, v němž směřovala k náhradě újmy údajně vzniklé navrhovatelce z důvodu přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015. Tribunál rozsudkem ze dne 9. září 2020, IMG v. Komise (T‑381/15 RENV, EU:T:2020:406), zamítl návrh navrhovatelky na náhradu újmy údajně způsobené rozhodnutím ze dne 8. května 2015. 187    Rozsudkem ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722), Soudní dvůr zrušil rozsudek ze dne 9. září 2020, IMG v. Komise (T‑381/15 RENV, EU:T:2020:406) v rozsahu, v němž zamítl jako neopodstatněný návrh navrhovatelky na náhradu újmy, která jí byla údajně způsobena rozhodnutím ze dne 8. května 2015, a vrátil věc Tribunálu k rozhodnutí o tomto návrhu v rozsahu, v němž se týká majetkové újmy, kterou navrhovatelka uplatňuje. 188    Rozsudkem ze dne 4. září 2024, IMG v. Komise (T‑381/15 RENV II, EU:T:2024:589), Tribunál tento návrh zamítl jako neopodstatněný. 189    Rozsudkem z dnešního dne ve věci C‑789/24 P však Soudní dvůr uvedený rozsudek Tribunálu zrušil, připomněl, že v rozsudku ze dne 22. září 2022, IMG v. Komise (C‑619/20 P a C‑620/20 P, EU:C:2022:722), již rozhodl, že existence dostatečně závažného porušení povinnosti řádné péče, kterou nesla Komise při přijetí rozhodnutí ze dne 8. května 2015, byla prokázána, konstatoval, že příčinná souvislost mezi tímto porušením a majetkovou újmou tvrzenou navrhovatelkou z důvodu pozastavení uzavírání pověřovacích dohod s Komisí byla rovněž prokázána, a vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl o existenci a rozsahu újmy, která navrhovatelce případně vznikla v důsledku ztráty příležitosti, že bude Komisí pověřena úkoly souvisejícími s plněním rozpočtu jakožto mezinárodní organizace. 190    Je tedy nezbytné určit, zda a v jakém rozsahu návrh na náhradu majetkové újmy v projednávané věci směřuje k náhradě újmy, která má stejnou povahu a stejnou výši jako újma, jejíž náhrada je vymáhána návrhem na náhradu újmy ve věci T‑381/15, která stále probíhá, jelikož pokud by tomu tak bylo, musel by být návrh na náhradu majetkové újmy v projednávané věci v tomto rozsahu prohlášen za nepřípustný z důvodu překážky věci zahájené (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. září 1985, Hoogovens Groep v. Komise, 172/83 a 226/83, EU:C:1985:355, bod 9). 191    Pokud se návrh na náhradu majetkové újmy uplatněné navrhovatelkou týká újmy, která se liší od újmy, jíž se týká návrh na náhradu majetkové újmy ve věci T‑381/15, nebo je o jiné výši, která přesahuje částku uvedenou v posledně uvedeném návrhu, je třeba uvést, že Soudní dvůr zajisté v bodě 183 tohoto rozsudku konstatoval, že podmínka vzniku mimosmluvní odpovědnosti Unie týkající se dostatečně závažné povahy protiprávnosti, k níž došlo, je v projednávané věci splněna. 192    Za současného stavu spisu však Soudní dvůr nedisponuje všemi poznatky nezbytnými k tomu, aby rozhodl o existenci a rozsahu takové možné újmy, jako je újma uvedená v předchozím bodě, kterou navrhovatelka utrpěla, jakož i případně o existenci příčinné souvislosti mezi takovou újmou a protiprávností, které se dopustila Komise. 193    Stav řízení nedovoluje, aby Soudní dvůr ve věci rozhodl, a musí být tedy vrácena Tribunálu, aby mohl rozhodnout o otázkách uvedených v bodech 190 až 192 tohoto rozsudku. K nákladům řízení 194    Vzhledem k tomu, že se věc vrací Tribunálu, je třeba rozhodnout, že o nákladech řízení souvisejících s tímto řízením o kasačním opravném prostředku bude rozhodnuto později. Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: 1)      Rozsudek Tribunálu Evropské unie ze dne 4. září 2024, IMG v. Komise (T‑509/21, EU:T:2024:590) se zrušuje v rozsahu, v němž jím byla zamítnuta žaloba na zrušení rozhodnutí Evropské komise ze dne 8. června 2021, kterým odmítla International Management Group (IMG) se zpětným účinkem ke dni 16. prosince 2014 uznat postavení mezinárodní organizace upravené unijními finančními předpisy pro využívání finančních prostředků Evropské unie v režimu nepřímého řízení, a dále návrh směřující k tomu, aby byla Komisi uložena povinnost zaplatit International Management Group (IMG) náhradu ve výši 23 651 903 eur za majetkovou a nemajetkovou újmu, která jí údajně vznikla z důvodu protiprávností, jimiž bylo stiženo toto rozhodnutí. 2)      Rozhodnutí Evropské komise uvedené v bodě 1 tohoto výroku se zrušuje. 3)      Žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se týká návrhu na náhradu nemajetkové újmy tvrzené International Management Group (IMG). 4)      Věc se vrací Tribunálu Evropské unie, aby bylo rozhodnuto o návrhu na náhradu nemajetkové újmy tvrzené International Management Group (IMG). Podpisy *      Jednací jazyk: francouzština.