C-796/23

Plný text

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (desátého senátu) 11. prosince 2025 ( *1 ) „Řízení o předběžné otázce – Daně – Společný systém daně z přidané hodnoty (DPH) – Směrnice 2006/112/ES – Článek 9 odst. 1 – Pojem ‚osoba povinná k dani‘ – Společníci společnosti podle občanského práva, která nemá právní osobnost – Článek 193 – Určení osoby povinné k dani, která odpovídá za její odvedení“ Ve věci C‑796/23, jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Nejvyššího správního soudu (Česká republika) ze dne 29. listopadu 2023, došlým Soudnímu dvoru dne 21. prosince 2023, v řízení Česká síť s.r.o. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství, SOUDNÍ DVŮR (desátý senát), ve složení: J. Passer, předseda senátu, D. Gratsias a B. Smulders (zpravodaj), soudci, generální advokátka: J. Kokott, za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí, s přihlédnutím k písemné části řízení, s ohledem na vyjádření, která předložili: – za společnost Česká síť s.r.o.: V. Křivánek, advokát, – za českou vládu: L. Březinová, M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci, – za Evropskou komisi: M. Herold a J. Hradil, jako zmocněnci, po vyslechnutí stanoviska generální advokátky na jednání konaném dne 3. července 2025, vydává tento Rozsudek 1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 9 odst. 1 a článku 193 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. 2006, L 347, s. 1) ve znění směrnice Rady 2013/43/EU ze dne 22. července 2013 (Úř. věst. 2013, L 201, s. 4) (dále jen „směrnice 2006/112“). 2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Česká síť s.r.o., obchodní společností podle českého práva, a Odvolacím finančním ředitelstvím (Česká republika) ve věci platebních výměrů vydaných vůči této společnosti, kterými jí bylo uloženo zaplatit dlužné částky daně z přidané hodnoty (DPH) a penále s odůvodněním, že je jakožto „určený společník“ povinna odvést tuto daň ze služeb poskytovaných zákazníkům usazeným v tomto členském státě podniky, s nimiž spolupracovala a které mají spolu s ní patřit do jedné a téže „společnosti“ ve smyslu českého občanského práva. Právní rámec Unijní právo 3 Článek 9 odst. 1 směrnice 2006/112 zní takto: „ ‚Osobou povinnou k dani‘ se rozumí jakákoliv osoba, která na jakémkoli místě vykonává samostatně ekonomickou činnost, a to bez ohledu na účel nebo výsledky této činnosti. ‚Ekonomickou činností‘ se rozumí veškerá činnost výrobců, obchodníků a osob poskytujících služby [...]“ 4 Článek 11 této směrnice stanoví: „Po konzultaci s Poradním výborem pro [DPH] může každý členský stát považovat za jedinou osobu povinnou k dani osoby, které jsou usazeny na území tohoto členského státu a které jsou sice právně nezávislé, avšak navzájem jsou úzce propojeny finančními, hospodářskými a organizačními vazbami. Členský stát, který využije možnost stanovenou v prvním pododstavci, může přijmout veškerá opatření potřebná k zabránění daňovým únikům nebo vyhýbání se daňovým povinnostem na základě využití tohoto ustanovení.“ 5 Článek 193 uvedené směrnice stanoví: „Daň je povinna odvést osoba povinná k dani uskutečňující zdanitelné dodání zboží nebo poskytnutí služby, s výjimkou případů, kdy daň odvádí jiná osoba podle článků 194 až 199b a článku 202.“ 6 Článek 287 směrnice 2006/112 stanoví: „Členské státy, které přistoupily po 1. lednu 1978, mohou poskytnout osvobození od daně osobám povinným k dani, jejichž roční obrat je nejvýše roven ekvivalentu v národní měně následujících částek při kurzu platném ke dni jejich přistoupení: [...] 7) Česká republika: 35000 [eur], [...]“ České právo Zákon o DPH 7 V době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení obsahoval zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“), zvláštní úpravu pro společníky „společnosti“ ve smyslu § 2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). 8 Ustanovení § 4a odst. 3 zákona o DPH stanovilo, že do obratu osoby povinné k dani, která je společníkem „společnosti“ ve smyslu § 2716 občanského zákoníku (dále jen „společnost“), v jejímž rámci se uskutečňuje plnění s nárokem na odpočet DPH, se zahrnuje obrat dosahovaný nejen touto osobou samostatně mimo „společnost“, nýbrž i celou „společností“. 9 Ustanovení § 73 odst. 7 tohoto zákona stanovilo, že nárok na odpočet DPH u zdanitelných plnění použitých k činnosti „společnosti“ uplatňuje „určený společník“. 10 Ustanovení § 100 odst. 4 uvedeného zákona stanovilo, že plátci DPH, kteří jsou společníky téže „společnosti“, jsou povinni vést evidenci pro účely DPH za činnost, pro kterou se sdružili, odděleně a tuto evidenci vede za „společnost“ určený společník, který za „společnost“ plní všechny povinnosti a uplatňuje práva vyplývající z tohoto zákona pro ostatní společníky. Občanský zákoník 11 Občanský zákoník obsahuje v § 2716 a následujících pravidla upravující entitu, která je označována jako „společnost“, tj. sdružení osob bez právní osobnosti. 12 Ustanovení § 2737 občanského zákoníku stanoví, že zaprvé jedná-li společník ve společné záležitosti s třetí osobou, považuje se za příkazníka všech společníků, zadruhé ujednají-li si společníci něco jiného, nelze to namítnout vůči třetí osobě, která jedná v dobré víře, zatřetí jednal-li společník ve společné záležitosti s třetí osobou vlastním jménem, mohou ostatní společníci uplatňovat práva z toho vzniklá, třetí osoba je však zavázána jen vůči tomu, kdo s ní právně jednal, a začtvrté to neplatí, bylo-li třetí osobě známo, že společník jedná na účet společnosti. Spor v původním řízení a předběžná otázka 13 V roce 2017 společnost Česká síť spolupracovala se třemi korporacemi se sídlem ve Spojených státech, které v České republice působily prostřednictvím odštěpných závodů (dále jen „dotčené odštěpné závody“). 14 Společnost Česká síť a dotčené odštěpné závody poskytovaly služby koncovým zákazníkům, které spočívaly především v poskytování připojení k internetu těmto zákazníkům. Každý z těchto odštěpných závodů jednal s vlastními zákazníky, a to vlastním jménem, a za tyto služby vykázal za rok 2017 tržby. 15 Jediný společník společnosti Česká síť podepisoval smluvní dokumentaci jménem dotčených odštěpných závodů a uváděl v ní mimo jiné některé kontaktní údaje společnosti Česká síť, například internetové stránky a e-mailovou adresu. Kromě toho tato společnost v letech 2009 a 2010 bezúplatně převedla na tyto odštěpné závody přes 170 svých zákazníků. Uvedeným odštěpným závodům poskytovala potřebnou infrastrukturu a sama nakupovala konektivitu k internetu nezbytnou pro koncové zákazníky. Všichni zákazníci byli připojeni k internetu přes stejný přístupový bod. Dotčené odštěpné závody v České republice nevykazovaly žádný hmotný ani nehmotný majetek, neměly žádné mzdové náklady. 16 V listopadu 2020 vydal Finanční úřad pro Plzeňský kraj (Česká republika) dvanáct dodatečných platebních výměrů, kterými společnosti Česká síť doměřil DPH za každé měsíční zdaňovací období leden až prosinec 2017. Za každé zdaňovací období stanovil DPH ve výši 30713 korun českých (Kč), celkem tedy 368556 Kč a uložil společnosti Česká síť povinnost uhradit penále v celkové výši 73704 Kč. 17 Tyto dodatečné platební výměry byly založeny na úvaze, že mezi společností Česká síť a dotčenými odštěpnými závody existovaly vazby, na jejichž základě daňové orgány dospěly k závěru o existenci „společnosti“, v níž byla společnost Česká síť „určeným společníkem“. Z tohoto důvodu byla podle nich společnost Česká síť povinna odvést DPH za celou „společnost“. Správce daně proto vypočetl DPH společnosti Česká síť tak, že do základu daně zahrnul jak zdanitelná plnění uskutečněná touto společností, tak zdanitelná plnění uskutečněná dotčenými odštěpnými závody jakožto členy „společnosti“. 18 Společnost Česká síť se proti těmto dodatečným platebním výměrům neúspěšně odvolala ve správním řízení. Poté podala žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (Česká republika), který ji zamítl. Nakonec podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (Česká republika), který je předkládajícím soudem. 19 Společnost Česká síť před předkládajícím soudem tvrdila, že zvláštní úprava týkající se společníků „společnosti“, která byla obsažena v zákoně o DPH v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení, byla v rozporu se směrnicí 2006/112, jelikož tato úprava umožnila správci daně dospět k závěru, že je povinna odvést DPH nikoli jen ze své zdanitelné činnosti, ale i ze zdanitelné činnosti dotčených odštěpných závodů, s odůvodněním, že tyto odštěpné závody byly stejně jako ona součástí téže „společnosti“. 20 Předkládající soud nejprve uvádí, že cílem této zvláštní úpravy nebylo provést pravidla v oblasti DPH použitelná na „skupinu osob“, jak jsou upravena v článku 11 směrnice 2006/112, dále, že § 5a odst. 1 zákona o DPH, jehož cílem naopak provedení tohoto článku do vnitrostátního práva bylo, stanoví, že člen skupiny nesmí být současně společníkem „společnosti“, a konečně že daňové orgány netvrdily, že společnost Česká síť je součástí takové skupiny ve smyslu tohoto článku 11. 21 Předkládající soud poznamenává, že podle něj spolupráce mezi společností Česká síť a dotčenými odštěpnými závody naplňovala znaky pro to, aby byla struktura jejich podnikání kvalifikována jako „společnost“, přičemž existence písemné smlouvy ostatně ani není v tomto ohledu nezbytná. 22 Předkládající soud však sdílí výhrady společnosti Česká síť, neboť podle jeho názoru neměla být tato společnost považována za osobu povinnou odvést DPH ze zdanitelných služeb poskytovaných dotčenými odštěpnými závody jejich koncovým zákazníkům, a to bez ohledu na skutečnost, že společnost Česká síť a uvedené odštěpné závody tvořily podle příslušných pravidel občanského práva jednu a tutéž „společnost“. 23 Mimoto má předkládající soud za to, že je třeba rovněž posoudit okolnosti, za nichž vystupoval společník „společnosti“, který jednal s koncovými zákazníky v rámci zdanitelných plnění dotčených v řízení před předkládajícím soudem, jelikož existují situace, v nichž jeden ze společníků takové „společnosti“ může sám zavázat všechny společníky. 24 Tak je tomu podle předkládacího rozhodnutí zejména v případě, kdy takový společník postupuje podle § 2737 odst. 1 občanského zákoníku, a sice jedná-li ve společné věci jako příkazník všech společníků a na základě jejich plné moci, což znamená, že jedná jménem a na účet všech společníků a na základě jeho jednání vzniká solidární závazek všech společníků podle § 2736 tohoto zákoníku. 25 Pokud jde přitom v projednávané věci o způsob, jakým právnické osoby sdružené ve „společnosti“ působící skrze dotčené odštěpné závody jednaly s koncovými zákazníky prostřednictvím těchto závodů, předkládající soud poukazuje na to, že tyto odštěpné závody jednaly vlastním jménem a smlouvy o poskytování služeb uzavíraly ony, a nikoli společnost Česká síť. Skutečnost, že ve smluvní dokumentaci byly uvedeny některé kontaktní údaje této společnosti, podle něj nemá vliv na identifikaci osoby povinné k dani z dotčených zdanitelných plnění. 26 Ze správního spisu podle předkládajícího soudu ostatně neplyne, že by ve smlouvách uzavřených s koncovými zákazníky nebo při jednání s nimi dotčené odštěpné závody zmiňovaly společnost Česká síť způsobem, který by se dal připodobnit k jejímu označení za společníka. 27 Za těchto podmínek se Nejvyšší správní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: „Je v souladu se směrnicí [...] 2006/112 [...], zejména s čl. 9 odst. 1 a článkem 193 této směrnice, situace, ve které na základě zvláštní vnitrostátní úpravy [DPH] pro tzv. společnosti (sdružení osob bez právní osobnosti) odpovídá za odvedení daně za celou společnost tzv. určený společník, přestože s koncovým zákazníkem ve věci poskytnutí služeb jednal jiný společník? Závisí soulad této situace se směrnicí 2006/112 na tom, zda tento jiný společník vykročil z pravidel pro jednání ve věcech společnosti a jednal s koncovým zákazníkem vlastním jménem?“ K předběžné otázce 28 Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 9 odst. 1 a článek 193 směrnice 2006/112 vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že v případě společnosti podle občanského práva, která nemá vlastní právní osobnost – odlišnou od právní osobnosti svých členů, je jeden z jejích společníků poskytujících zdanitelné služby, který je označovaný jako „určený společník“, považován za osobu povinnou odvést DPH ze zdanitelných služeb poskytovaných ostatními společníky této společnosti, přestože s koncovými zákazníky v souvislosti s poskytováním těchto služeb jednali tito ostatní společníci, a zda je v tomto ohledu relevantní, že se za tímto účelem tito ostatní společníci odchýlili od pravidel občanského práva pro jednání ve věcech uvedené společnosti ve vztazích s třetími osobami tím, že se svými koncovými zákazníky jednali vlastním jménem. 29 Podle ustálené judikatury platí, že výrazy použité v článku 9 směrnice 2006/112, zejména výraz „jakákoliv osoba“, vymezují pojem „osoba povinná k dani“ široce s důrazem na samostatnost při výkonu ekonomické činnosti v tom smyslu, že za osoby povinné k dani pro účely DPH musí být považovány všechny osoby – fyzické a právnické, veřejné i soukromé, jakož i entity bez právní osobnosti – které objektivně splňují kritéria uvedená v tomto ustanovení (rozsudek ze dne 16. února 2023, DGRFP Cluj, C‑519/21, EU:C:2023:106, bod 69 a citovaná judikatura). 30 Za účelem určení, kdo musí být považován za „osobu povinnou k dani“ pro účely DPH z určitých zdanitelných plnění, je třeba ověřit, kdo samostatně vykonával příslušnou ekonomickou činnost. Kritérium samostatnosti se totiž týká přiřazení dotčeného plnění ke konkrétní osobě či entitě, přičemž toto kritérium mimoto zajišťuje, aby nabyvatel mohl s právní jistotou využít svého případného práva na odpočet (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2023, DGRFP Cluj, C‑519/21, EU:C:2023:106, bod 70 a citovaná judikatura). 31 Z ustálené judikatury vyplývá, že za tímto účelem je třeba ověřit, zda dotyčná osoba vykonává ekonomickou činnost svým jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost, jakož i zda tato osoba nese hospodářské riziko spojené s výkonem těchto činností (rozsudek ze dne 16. února 2023, DGRFP Cluj, C‑519/21, EU:C:2023:106, bod 71 a citovaná judikatura). 32 Dále z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud určitá osoba vystupuje ve vztazích s třetími osobami sama, jedná vlastním jménem a na vlastní účet a nese sama hospodářské riziko spojené s dotčenými zdanitelnými plněními, nemůže mít na její postavení osoby povinné k dani vliv okolnost, že uzavřela smlouvu, která ji označuje za osobu, jež ve vztazích s třetími osobami jedná jménem všech smluvních stran nebo entity vzniklé na základě této smlouvy [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. září 2020, Valstybinė mokesčių inspekcija (Dohoda o společné činnosti), C‑312/19, EU:C:2020:711, body 43 až 47]. 33 Kromě toho prokázaná existence byť úzké spolupráce mezi několika podniky nemůže stačit ke zpochybnění jejich samostatnosti ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/112. Volba určitého typu spolupráce je totiž volbou v rámci organizace těchto podniků a neumožňuje sama o sobě dojít k závěru, že tyto podniky nevykonávají činnosti samostatně nebo že nenesou hospodářské riziko spojené se svou ekonomickou činností (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. října 2016, Nigl a další, C‑340/15, EU:C:2016:764, body 31 a 32). 34 I když v projednávané věci přísluší předkládajícímu soudu, který je jako jediný příslušný k posouzení skutkového stavu, aby ve světle výše připomenuté judikatury určil, zda je třeba mít za to, že dané entity, a sice dotčené odštěpné závody, vykonávají předmětnou hospodářskou činnost „samostatně“, má Soudní dvůr, který je žádán, aby předkládajícímu soudu podal užitečné odpovědi, pravomoc poskytnout vodítka, která budou vycházet ze spisu ve věci v původním řízení a z předložených písemných vyjádření a která předkládajícímu soudu umožní rozhodnout v konkrétním sporu, jenž mu byl předložen (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2023, DGRFP Cluj, C‑519/21, EU:C:2023:106, body 72 a 73, jakož i citovaná judikatura). 35 V tomto ohledu z vysvětlení poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že má za to, že v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení měly být společnost Česká síť a dotčené odštěpné závody na základě příslušných pravidel občanského práva považovány za společníky jedné a téže „společnosti“, a sice společnosti podle občanského práva bez vlastní právní osobnosti, přičemž pro učinění tohoto závěru není nutná existence písemné smlouvy. 36 Podle předkládajícího soudu tedy společnost Česká síť jakožto „určený společník“„společnosti“ měla na základě pravidel zákona o DPH, která stanovila zvláštní úpravu pro takové společníky a byla platná v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení, postavení „osoby povinné k dani“ pro účely DPH ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/112 nejen ve vztahu k vlastním zdanitelným službám, ale i ve vztahu ke službám poskytovaným ostatními společníky „společnosti“, a byla osobou povinnou odvést DPH ze všech těchto služeb podle článku 193 této směrnice. 37 Předkládající soud kromě toho poukazuje na to, že cílem této zvláštní úpravy, jak byla stanovena v zákoně o DPH v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení, nebylo provést článek 11 směrnice 2006/112 a že se daňové orgány ostatně nedovolávaly použitelnosti pravidel vnitrostátního práva provádějících tento článek, i když uvádí řadu skutkových okolností, z nichž podle všeho vyplývá, že společnost Česká síť a dotčené odštěpné závody byly navzájem úzce propojeny finančními, hospodářskými a organizačními vazbami ve smyslu odstavce 1 tohoto článku 11. 38 Je ovšem třeba konstatovat, jak v podstatě rovněž uvedla generální advokátka v bodech 34 až 38 stanoviska, že podle všeho nelze vyloučit, že s ohledem na tyto úzké vazby by použití vnitrostátních pravidel provádějících článek 11 směrnice 2006/112 mohlo v projednávané věci umožnit zacházení se společností Česká síť a dotčenými odštěpnými závody jako s jedinou osobu povinnou k dani bez ohledu na to, že jsou právně nezávislé, pokud by bylo prokázáno, že rozdělení obratů mezi tyto čtyři společnosti, které jsou patrně všechny přímo či nepřímo ovládány jediným společníkem společnosti Česká síť, vychází z uměle vytvořeného konstruktu představujícího zneužití práva. Takové zjištění by vedlo k tomu, že by se nepoužilo osvobození od daně stanovené pro Českou republiku v čl. 287 bodě 7 směrnice 2006/112, jelikož celkový obrat uvedených společností by překročil prahovou hodnotu stanovenou v tomto ustanovení. 39 Pokud toto zjištění učinit nelze, bude na předkládajícím soudu, aby s ohledem na judikaturu připomenutou v bodech 29 až 33 tohoto rozsudku určil, zda se v postavení osoby povinné k dani pro účely DPH ve smyslu čl. 9 odst. 1 směrnice 2006/112 u zdanitelných služeb poskytovaných dotčenými odštěpnými závody nachází společnost Česká síť, nebo tyto odštěpné závody. Posledně uvedené odštěpné závody se v tomto postavení budou nacházet, pokud se prokáže, že poskytovaly tyto služby nezávisle na společnosti Česká síť. Tak tomu bude, prokáže-li se, že uvedené odštěpné závody vykonávaly dotčenou hospodářskou činnost vlastním jménem, na vlastní účet a na vlastní odpovědnost a nesou hospodářské riziko spojené s výkonem těchto činností. 40 V tomto ohledu je nutno s přihlédnutím k vysvětlením poskytnutým předkládajícím soudem a s výhradou ověření, které provede s ohledem na všechny relevantní skutečnosti sporu v původním řízení, konstatovat, že navzdory zapojení společnosti Česká síť do organizace poskytování služeb koncovým zákazníkům dotčenými odštěpnými závody je podle všeho třeba považovat za osoby povinné k dani, pokud jde o tyto služby, právě tyto odštěpné závody. 41 Jak uvádí předkládající soud, uvedené odštěpné závody totiž poskytovaly zdanitelné služby, které spočívaly především v poskytování připojení k internetu, svým vlastním koncovým zákazníkům. Každý z těchto odštěpných závodů poskytoval tyto služby svým jménem a tržby, které z nich plynuly, vykazoval v příslušném zdaňovacím období. 42 V tomto ohledu má s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 33 tohoto rozsudku zvláštní význam okolnost, že dotčené odštěpné závody vystupovaly ve vztazích se třetími osobami v podstatě bez přímé zmínky o „společnosti“ nebo o některém z jejích společníků, zejména společnosti Česká síť, jako smluvní strany, i když smluvní dokumentace obsahovala určité údaje, na jejichž základě bylo a priori možné společnost Česká síť identifikovat nepřímo. 43 Význam této okolnosti vyplývá zejména ze skutečnosti, že použití kritérií, podle nichž lze identifikovat osobu povinnou k dani pro účely DPH v souvislosti s poskytováním zdanitelných služeb různými subjekty, které jsou sice právně nezávislé, avšak navzájem jsou úzce propojeny finančními, hospodářskými a organizačními vazbami, musí zajistit relativně snadnou předvídatelnost takové identifikace a v konečném důsledku i právní jistotu dotčených třetích subjektů, zejména aby tyto subjekty mohly skutečně s právní jistotou využít svého případného nároku na odpočet, jak vyžaduje zásada zakotvená v judikatuře připomenuté v bodě 30 tohoto rozsudku. 44 Otázka, zda na odpověď na předběžnou otázku může mít dopad skutečnost, že se dotčené odštěpné závody při uskutečňování zdanitelných plnění, o něž jde ve věci v původním řízení, odchýlily od pravidel vnitrostátního práva pro jednání ve věcech „společnosti“ ve vztazích s třetími osobami tím, že jednaly s koncovým zákazníkem vlastním jménem, musí být zodpovězena záporně. 45 Skutečnost, že tyto odštěpné závody nevystupovaly ve vztazích se třetími osobami v souladu s pravidly pro jednání ve věcech „společnosti“ podle použitelného vnitrostátního občanského práva, totiž není relevantní pro odpověď na otázku, kdo je osobou povinnou odvést DPH ze zdanitelných služeb poskytovaných dotčenými odštěpnými závody, zda společnost Česká síť, nebo uvedené odštěpné závody, ale má pouze za následek, že „společnost“ v žádném případě nemůže být považována za osobu, která tyto služby sama poskytovala, a v souvislosti s těmito službami tedy nemůže mít postavení osoby povinné k dani pro účely DPH [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. září 2020, Valstybinė mokesčių inspekcija (Dohoda o společné činnosti), C‑312/19, EU:C:2020:711, bod 45]. 46 Nakonec je třeba uvést, že pokud se v projednávané věci neuplatní žádná z výjimek stanovených v článku 193 směrnice 2006/112, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, z tohoto ustanovení plyne, že osoba povinná k dani pro účely DPH ze služeb poskytovaných dotčenými odštěpnými závody je rovněž osobou povinnou odvést tuto daň. 47 Z toho je třeba dovodit, že pokud bude mít předkládající soud na základě jednotlivých ověření, která musí provést, za to, že dotčené odštěpné závody jsou v souladu s čl. 9 odst. 1 a článkem 193 směrnice 2006/112 osobami povinnými odvést DPH z jimi poskytovaných zdanitelných služeb, brání posledně uvedené ustanovení tomu, aby byla na základě takové vnitrostátní právní úpravy, jako je úprava dotčená ve věci v původním řízení, tato daň vyměřena společnosti Česká síť z důvodu, že je „určeným společníkem“„společnosti“, jejímiž společníky jsou i tyto odštěpné závody. 48 S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 9 odst. 1 a článek 193 směrnice 2006/112 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že v případě společnosti podle občanského práva, která nemá vlastní právní osobnost – odlišnou od právní osobnosti svých členů, je jeden ze společníků poskytujících zdanitelné služby, který je označovaný jako „určený společník“, považován za osobu povinnou odvést DPH ze zdanitelných služeb poskytovaných ostatními společníky této společnosti, přestože s koncovými zákazníky v souvislosti s poskytováním těchto služeb jednali tito ostatní společníci, a v tomto ohledu je irelevantní, že se za tímto účelem tito ostatní společníci odchýlili od pravidel občanského práva pro jednání ve věcech uvedené společnosti ve vztazích s třetími osobami tím, že se svými koncovými zákazníky jednali vlastním jménem. K nákladům řízení 49 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují. Z těchto důvodů Soudní dvůr (desátý senát) rozhodl takto: Článek 9 odst. 1 a článek 193 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ve znění směrnice Rady 2013/43/EU ze dne 22. července 2013 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která stanoví, že v případě společnosti podle občanského práva, která nemá vlastní právní osobnost – odlišnou od právní osobnosti svých členů, je jeden ze společníků poskytujících zdanitelné služby, který je označovaný jako „určený společník“, považován za osobu povinnou odvést daň z přidané hodnoty ze zdanitelných služeb poskytovaných ostatními společníky této společnosti, přestože s koncovými zákazníky v souvislosti s poskytováním těchto služeb jednali tito ostatní společníci, a v tomto ohledu je irelevantní, že se za tímto účelem tito ostatní společníci odchýlili od pravidel občanského práva pro jednání ve věcech uvedené společnosti ve vztazích s třetími osobami tím, že se svými koncovými zákazníky jednali vlastním jménem. Passer Gratsias Smulders Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 11. prosince 2025. Vedoucí soudní kanceláře A. Calot Escobar Předseda senátu J. Passer ( *1 ) – Jednací jazyk: čeština.