T-661/24

Plný text

ROZSUDEK TRIBUNÁLU (třetího senátu)

15. července 2026(*) „ Mimosmluvní odpovědnost Unie – EZZF a EZFRV – Rozsudek, kterým se zrušuje rozhodnutí Komise o vyloučení některých výdajů vynaložených členskými státy v rámci EZZF a EZFRV z unijního financování – Vrácení neoprávněně vybrané částky Komisí – Odmítnutí Komise zaplatit úroky z přeplatku – Povinnost zaplatit úroky – Paušální náhrada ztráty požitků plynoucích z částky neoprávněně vyplacené Komisi – Článek 266 SFEU – Dostatečně závažné porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům“ Ve věci T‑661/24, Česká republika, zástupci: J. Vláčil, J. Očková a J. Benešová, jako zmocněnci, žalobkyně, proti Evropské komisi, zástupci: P. Rossi, J. Hradil a M. Salyková, jako zmocněnci, žalované, TRIBUNÁL (třetí senát), ve složení: K. Kowalik-Bańczyk, předsedkyně, H. Cassagnabère a T. Pavelin (zpravodajka), soudci, za soudní kancelář: J. Čuboň, rada, s přihlédnutím k písemné části řízení, po jednání konaném dne 5. února 2026, vydává tento Rozsudek 1        Žalobou podanou na základě článku 268 SFEU se Česká republika v podstatě domáhá náhrady škody, která jí údajně vznikla v důsledku toho, že jí Evropská komise nezaplatila úroky, které měly být zaplaceny v návaznosti na rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Česká republika v. Komise (T‑509/18, EU:T:2019:876), jímž bylo zrušeno prováděcí rozhodnutí Komise (EU) 2018/873 ze dne 13. června 2018, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) (Úř. věst. 2018, L 152, s. 29), jímž jí byla v rámci EZFRV uložena finanční oprava. Skutečnosti předcházející sporu 2        Dne 13. června 2018 přijala Komise prováděcí rozhodnutí 2018/873. V tomto rozhodnutí dospěla k závěru, že některé výdaje provedené Českou republikou v rámci EZFRV byly vynaloženy v rozporu s právem Evropské unie a nemohly být financovány z EZFRV z důvodu zjištěného nedostatku ve vnitrostátním řídícím a kontrolním systému. V důsledku toho Komise uplatnila finanční opravu ve formě paušální částky ve výši 5 %, která činila 151 116,65 eura (dále jen „sporná finanční oprava“). 3        Dne 10. srpna 2018 vykonala Komise prováděcí rozhodnutí 2018/873 tak, že částky, které měly být vymáhány v rámci finančních oprav, započetla oproti průběžné platbě za 2. čtvrtletí roku 2018. 4        Rozsudkem ze dne 19. prosince 2019, Česká republika v. Komise (T‑509/18, EU:T:2019:876), Tribunál vyhověl žalobě, jíž Česká republika napadla prováděcí rozhodnutí 2018/873, a toto rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž jím byly z unijního financování vyloučeny platby provedené Českou republikou v roce 2016 v rámci EZFRV ve výši 151 116,65 eura. 5        Dne 16. června 2020 přijala Komise prováděcí rozhodnutí (EU) 2020/859, kterým se z financování Evropskou unií vylučují některé výdaje vynaložené členskými státy v rámci EZZF a v rámci EZFRV (Úř. věst. 2020, L 195, s. 59), jímž na základě rozsudku ze dne 19. prosince 2019, Česká republika v. Komise (T‑509/18, EU:T:2019:876), rozhodla o vrácení částky 151 116,65 eura, aniž přiznala úroky. 6        Dne 27. října 2020 Komise částku 151 116,65 eura vrátila České republice. 7        Dopisem ze dne 26. listopadu 2024 požádala Česká republika Komisi o zaplacení úroků za období mezi 10. srpnem 2018, kdy byla provedena sporná finanční oprava, a 27. říjnem 2020, kdy Komise vrátila částky, kterých se tato finanční oprava týkala. Úroky, jejichž zaplacení Česká republika požadovala, dosahovaly nejméně částky 11 722,93 eura a odpovídaly uplatnění úrokové sazby ve výši 3,5 % na částku 151 116,65 eura, kterou jí Komise vrátila. Požadovaná úroková sazba odpovídala sazbě uplatňované Evropskou centrální bankou (ECB) pro její hlavní refinanční operace mezi 10. srpnem 2018 a 27. říjnem 2020, zvýšené o tři a půl procentního bodu. Návrhová žádání účastnic řízení 8        Česká republika v podstatě navrhuje, aby Tribunál: –        uložil Komisi zaplatit České republice odškodnění ve výši 11 722,93 eura za škodu, která jí vznikla v důsledku toho, že jí Komise odmítla zaplatit úroky z částky 151 116,65 eura za období od 10. srpna 2018 do 27. října 2020; –        uložil Komisi, aby navýšila toto odškodnění o úroky z prodlení od vyhlášení rozsudku v projednávané věci až do úplného zaplacení ve výši sazby uplatňované ECB pro její hlavní refinanční operace, zvýšené o tři a půl procentního bodu; –        uložil Komisi náhradu nákladů řízení. 9        Komise navrhuje, aby Tribunál: –        žalobu zamítl; –        podpůrně pro případ, že Tribunál rozhodne, že podmínky pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Komise jsou v projednávané věci splněny, uplatnil sazbu kompenzačního úroku stanovenou v článku 109 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie, mění nařízení (EU) č. 1296/2013, (EU) č. 1301/2013, (EU) č. 1303/2013, (EU) č. 1304/2013, (EU) č. 1309/2013, (EU) č. 1316/2013, (EU) č. 223/2014 a (EU) č. 283/2014 a rozhodnutí č. 541/2014/EU a zrušuje nařízení (EU, Euratom) č. 966/2012 (Úř. věst. 2018, L 193, s. 1); –        uložil České republice náhradu nákladů řízení. Právní otázky Ke splnění podmínek pro vznik mimosmluvní odpovědnosti 10      Česká republika se na podporu žaloby na náhradu škody v podstatě dovolává rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), a tvrdí, že čl. 266 první pododstavec SFEU vyžaduje, aby v návaznosti na zrušení rozhodnutí Komise, jímž byla v rámci EZFRV uložena finanční oprava, byla členskému státu vrácena částka odpovídající této opravě spolu s úroky. Podle České republiky představuje úhrada úroků opatření ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku, jímž bylo zrušeno rozhodnutí o finanční opravě, přičemž toto opatření má sloužit k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z částek, kterých se finanční oprava týkala. Tvrdí, že úroky musí být zaplaceny za celé období od data neoprávněné platby do jejího vrácení členskému státu. 11      Česká republika uvádí, že odmítnutí Komise zaplatit úroky představuje dostatečně závažné porušení čl. 266 prvního pododstavce SFEU, které může založit mimosmluvní odpovědnost Unie. 12      V odpověď na argumenty Komise Česká republika především tvrdí, že rozhodnutí o finanční opravě zbavuje členský stát možnosti disponovat částkami, kterých se uvedená oprava týká, a dodává, že financování výdajů vyloučených z titulu takové finanční opravy musí být kompenzováno z vlastního rozpočtu členského státu. 13      Česká republika konkrétně uvádí, že je nesprávné se domnívat, že částky, které jí Komise poskytla v rámci předběžného financování, umožňovaly kompenzovat nedostupnost částek vrácených Komisi po rozhodnutí o finanční opravě. V tomto ohledu zdůrazňuje, že podstatou finanční opravy je právě vyloučení některých výdajů z unijního financování. Dokud tedy není rozhodnutí Komise o takové finanční opravě zrušeno, nemůže členský stát k financování vyloučených výdajů použít jakékoliv unijní financování. 14      Česká republika dodává, že v praxi to funguje tak, že když Komise rozhodne o vyloučení určitých částek z unijního financování, je členský stát nucen tento výpadek pokrýt ze svého vlastního rozpočtu. Upřesňuje, že v projednávané věci již byly vyloučené částky předtím vyplaceny zemědělcům a příslušným příjemcům nevznikla povinnost je vracet. 15      Podle České republiky kromě toho není relevantní okolnost, že rozhodnutí o finanční opravě spadá do systému sdíleného řízení zajišťovaného Komisí a členským státem. Placení úroků je možné, jelikož rozhodnutí o provedení finančních oprav je vrchnostenským aktem Komise, jímž se členskému státu ukládá povinnost některé finanční prostředky vrátit. 16      Česká republika upřesňuje, že jsou splněny rovněž podmínky existence škody a existence příčinné souvislosti. Tvrdí, že jí vznikla škoda tím, že jí nebyly uhrazeny úroky za celé období od data zaplacení neoprávněně vybrané částky do jejího vrácení. 17      Komise s argumenty České republiky nesouhlasí. Úvodní poznámky 18      V rámci systému soudního přezkumu stanoveného Smlouvami může být povinnost vyplývající z čl. 266 prvního pododstavce SFEU vymáhána prostřednictvím žaloby na neplatnost podle článku 263 SFEU nebo prostřednictvím žaloby pro nečinnost podle článku 265 SFEU, přičemž jednotlivec se může obrátit na unijní soud rovněž s žalobou na určení mimosmluvní odpovědnosti podle článku 268 a čl. 340 druhého pododstavce SFEU (viz usnesení ze dne 22. prosince 2022, British Airways v. Komise, T‑480/21, nezveřejněné, EU:T:2022:863, bod 37 a citovaná judikatura). 19      Článek 340 druhý pododstavec SFEU stanoví, že v případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Unie v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce. 20      Podle ustálené judikatury platí, že vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie je vázán na splnění tří podmínek, kterými jsou dostatečně závažné porušení právní normy, jejímž cílem je přiznat práva jednotlivcům, skutečná existence škody a příčinná souvislost mezi porušením povinnosti ze strany původce jednání a škodou způsobenou poškozeným osobám (viz rozsudek ze dne 10. září 2019, HTTS v. Rada, C‑123/18 P, EU:C:2019:694, bod 32 a citovaná judikatura). 21      Není-li jedna z podmínek uvedených v bodě 20 výše splněna, musí být žaloba v plném rozsahu zamítnuta, aniž je nutné zkoumat ostatní podmínky mimosmluvní odpovědnosti Unie. Unijní soud mimoto není povinen zkoumat tyto podmínky v pevně určeném pořadí (viz rozsudek ze dne 5. září 2019, Evropská unie v. Guardian Europe a Guardian Europe v. Evropská unie, C‑447/17 P a C‑479/17 P, EU:C:2019:672, bod 148 a citovaná judikatura). K existenci dostatečně závažného porušení 22      Z článku 266 prvního pododstavce SFEU vyplývá, že orgán, jehož akt byl prohlášen za neplatný, je povinen přijmout opatření vyplývající z rozsudku, kterým byl tento akt prohlášen za neplatný s účinkem ex tunc (rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 51). 23      Povinnost přijmout na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU opatření nezbytná k odstranění důsledků zjištěné protiprávnosti může v případě aktu, který již byl vykonán, spočívat v uvedení žalobce do situace, v níž se nacházel před jeho přijetím (rozsudek ze dne 10. října 2001, Corus UK v. Komise, T‑171/99, EU:T:2001:249, bod 50). 24      Jak vyplývá z bodu 52 rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), a z judikatury, která je v něm citována, představuje úhrada úroků opatření ke splnění povinností vyplývajících ze zrušujícího rozsudku, které musí Komise přijmout ve smyslu čl. 266 prvního pododstavce SFEU, jelikož slouží k paušální náhradě ztráty požitků plynoucích z pohledávky. 25      Povinnost vrátit peněžní částky, které byly vnitrostátním orgánem nebo orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie vybrány v rozporu s unijním právem, a navýšit je o úroky za celé období od data zaplacení těchto peněžních částek do data jejich vrácení je navíc výrazem obecné zásady vracení neoprávněně vybrané částky (rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 56). 26      Jak vyplývá z bodu 62 rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), a celkově též z bodů 103 a 104 rozsudku ze dne 20. ledna 2021, Komise v. Printeos (C‑301/19 P, EU:C:2021:39), pokud je orgán, instituce nebo jiný subjekt Unie na základě čl. 266 prvního pododstavce SFEU povinen spojit vrácení určité peněžní částky s úroky, nemá žádný prostor pro uvážení, pokud jde o možnost zaplatit tyto úroky, takže již pouhé porušení unijního práva spočívající v odmítnutí zaplatit uvedené úroky postačuje k prokázání existence dostatečně závažného porušení tohoto práva, které může založit mimosmluvní odpovědnost Unie. 27      Konečně úroky, které mají být podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU zaplaceny za účelem náhrady ztráty požitků, mají „paušální“ povahu, takže se orgán, instituce nebo jiný subjekt Unie nemůže této povinnosti zprostit s odůvodněním, že žalobce dostatečně neprokázal existenci škody (rozsudek ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom, C‑221/22 P, EU:C:2024:488, bod 62). 28      V projednávané věci Tribunál rozsudkem ze dne 19. prosince 2019, Česká republika v. Komise (T‑509/18, EU:T:2019:876), zrušil prováděcí rozhodnutí 2018/873, jímž Komise na základě čl. 52 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 352/78, (ES) č. 165/94, (ES) č. 2799/98, (ES) č. 814/2000, (ES) č. 1290/2005 a (ES) č. 485/2008 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 549) uložila spornou finanční opravu, kterou byla z finančních prostředků vyplacených České republice v rámci EZFRV vyloučena částka 151 116,65 eura. 29      Nejprve je třeba posoudit právní rámec, do něhož finanční oprava uložená na základě čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 spadá, a poté zkoumat, zda měla Komise v důsledku zrušení rozhodnutí o sporné finanční opravě povinnost zaplatit České republice úroky. –       K právnímu rámci, do něhož spadá finanční oprava uložená na základě čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 30      Zaprvé je třeba uvést, že v souladu s čl. 3 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 je EZFRV součástí souhrnného rozpočtu Unie. Jak je uvedeno v článku 5 uvedeného nařízení, EZFRV poskytuje prostředky pro finanční příspěvek Unie pro programy rozvoje venkova prováděné v souladu s právem Unie týkajícím se podpory pro rozvoj venkova. 31      Zadruhé je třeba zdůraznit, že podle článku 5 nařízení č. 1306/2013, jakož i čl. 4 odst. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 320) se EZFRV provádí v rámci sdíleného řízení zajišťovaného členskými státy a Unií. V souladu s článkem 317 SFEU plní Komise v rámci sdíleného řízení rozpočet ve spolupráci s členskými státy, na vlastní odpovědnost a v mezích přidělených prostředků. Členské státy spolupracují s Komisí, aby zajistily využití rozpočtových prostředků v souladu se zásadami řádného finančního řízení. 32      Článek 63 odst. 1 nařízení 2018/1046 v tomto ohledu upřesňuje, že plní-li Komise rozpočet ve sdíleném řízení, jsou úkoly souvisejícími s plněním rozpočtu pověřeny členské státy. 33      Jak vyplývá z článků 6 až 10 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1305/2013 ze dne 17. prosince 2013 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1698/2005 (Úř. věst. 2013, L 347, s. 487), členské státy plní rozpočet EZFRV v rámci programů rozvoje venkova, které každý členský stát předkládá Komisi ke schválení. 34      V rámci provádění těchto programů rozvoje venkova jsou v souladu s článkem 49 nařízení č. 1305/2013 operace financované z EZFRV vybírány na úrovni členských států. Článek 7 nařízení č. 1306/2013 rovněž stanoví, že řízení a kontrola výdajů z EZFRV, včetně plateb uvedených výdajů, se uskutečňují na úrovni členských států. Konkrétně, jak vyplývá z čl. 7 odst. 1 nařízení č. 1306/2013, čl. 36 odst. 1 a 2 téhož nařízení a článku 22 prováděcího nařízení Komise (EU) č. 908/2014 ze dne 6. srpna 2014, kterým se stanoví pravidla pro uplatňování nařízení č. 1306/2013, pokud jde o platební agentury a další subjekty, finanční řízení, schvalování účetní závěrky, pravidla pro kontroly, jistoty a transparentnost (Úř. věst. 2014, L 255, s. 59), jsou platby příjemcům prováděny členskými státy a následně čtvrtletně propláceny Komisí na základě výkazu výdajů. 35      Nakonec je třeba zdůraznit, že v souladu s článkem 34 nařízení č. 1306/2013 se prostředky nezbytné k financování výdajů z EZFRV poskytují členským státům formou předběžného financování, průběžných plateb a platby zůstatku. 36      Předně čl. 35 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 a čl. 81 odst. 1 nařízení č. 1303/2013 stanoví, že Komise poté, co schválí program rozvoje venkova, vyplatí počáteční částku předběžného financování na celé programové období. V souladu s čl. 35 odst. 3 nařízení č. 1306/2013 se úroky z předběžného financování přidělují na daný program rozvoje venkova a odečítají se z částky veřejných výdajů uváděných v závěrečném výkazu výdajů při uzavření programu. Kromě toho se podle čl. 35 odst. 4 nařízení č. 1306/2013 částka vyplacená v rámci předběžného financování vyúčtuje před uzavřením programu rozvoje venkova. 37      Článek 81 odst. 2 nařízení č. 1303/2013 upřesňuje, že počáteční předběžné financování lze použít pouze pro platby příjemcům při provádění programu. Za tímto účelem musí být okamžitě k dispozici odpovědnému orgánu. 38      Jak vyplývá z bodu 70 odůvodnění nařízení č. 1303/2013 a z bodu 25 odůvodnění nařízení č. 1306/2013, předběžné financování je poskytováno členským státům právě proto, aby měly k dispozici finanční prostředky Unie již od počátku provádění programu rozvoje venkova. Zavedení systému předběžného financování má zajistit pravidelný tok prostředků, který umožní, že platby příjemcům budou uskutečňovány v patřičnou dobu. 39      Dále jsou v souladu s článkem 36 nařízení č. 1306/2013 čtvrtletně prováděny průběžné platby jako úhrada výdajů skutečně vynaložených platebními agenturami členského státu v rámci EZFRV. 40      Konečně článek 37 nařízení č. 1306/2013 stanoví, že platba konečného zůstatku se provádí při uzavření programu. 41      Zatřetí čl. 52 odst. 1 nařízení č. 1306/2013 stanoví, že pokud výdaje v rámci EZFRV nebyly uskutečněny v souladu s unijním právem, provede Komise finanční opravy přijetím prováděcích aktů, jimiž stanoví částky, které mají být vyloučeny z unijního financování. Článek 85 odst. 1 nařízení č. 1303/2013 stanoví, že pokud Komise provede takovou finanční opravu, zruší zcela nebo zčásti příspěvek Unie na program rozvoje venkova a získá částku zpět od členského státu s cílem vyloučit z unijního financování již vynaložené výdaje, které jsou v rozporu s platnými právními předpisy. 42      Podle čl. 34 odst. 8 druhého pododstavce nařízení č. 908/2014 platí, že je-li na základě článku 52 nařízení č. 1306/2013 přijato rozhodnutí o finanční opravě, provede Komise odpočty částek vyloučených z unijního financování, od platby, za niž členský stát předložil výkaz výdajů poté, co bylo přijato uvedené rozhodnutí. 43      Je třeba rovněž uvést, že podle článku 54 nařízení č. 1306/2013 mají členské státy, není-li v tomto článku stanoveno jinak, povinnost požadovat od příjemců vrácení plateb, které jsou v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti neoprávněné. Podle článku 56 uvedeného nařízení se zrušené částky finančních prostředků Unie vynakládaných v rámci EZFRV a částky získané zpět, jakož i související úroky opětovně přidělí na dotyčný program. Zrušené nebo zpětně získané finanční prostředky Unie však může členský stát opětovně použít pouze na operaci stanovenou v témže programu rozvoje venkova a za předpokladu, že tyto prostředky nejsou opětovně přiděleny na operace, jež byly předmětem finanční úpravy. Po uzavření programu rozvoje venkova vrátí členský stát částky získané zpět do rozpočtu Unie. –       K povinnosti vrátit částku finanční opravy spolu s úroky 44      Právě ve světle právního rámce uvedeného v bodech 30 až 43 výše je třeba zkoumat, zda jak tvrdí Česká republika, automatická a bezpodmínečná povinnost zaplatit úroky podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU, jak vyplývá z judikatury uvedené v bodech 23 až 27 výše, platí pro Komisi ve specifickém případě zrušení rozhodnutí o finanční opravě v rámci EZFRV. 45      V prvé řadě je třeba uvést, že povinnost zaplatit úroky, jak byla dovozena v judikatuře uvedené v bodech 23 až 27 výše, a zejména v rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), byla dovozena v kontextu odlišném od projednávané věci, v němž byla daná částka neoprávněně vybrána od adresáta veřejné správy. Jak totiž vyplývá z bodů 53 až 56 rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), povinnost vrátit částku spolu s úroky, jak byla dovozena v judikatuře, se týká situace „adresáta veřejné správy“, který neoprávněně zaplatil částku z titulu pokuty, sankce, penále, daně, poplatku či jiného odvodu unijnímu orgánu nebo orgánům členského státu. Tyto úvahy se tedy týkají práva adresáta veřejné správy na vyplacení úroků, které mají kompenzovat nedostupnost částky neoprávněně vybrané správním orgánem. 46      Jak přitom vyplývá z úvah uvedených v bodech 30 až 34 výše, v rámci sdíleného řízení je plnění rozpočtu Unie vyčleněného pro EZFRV a provádění tohoto unijního fondu svěřeno členským státům, které tedy nelze považovat za adresáty veřejné správy. 47      Jak navíc vyplývá z úvah uvedených v bodech 30 až 34 výše, členské státy nejsou příjemci výdajů z EZFRV. Členské státy jsou totiž v rámci sdíleného řízení pověřeny správou a poskytováním unijních finančních prostředků. Z toho plyne, jak správně tvrdí Komise, že pokud členský stát musí vrátit částky z titulu finanční opravy, vrací finanční prostředky Unie, které mu byly poskytnuty pro účely správy EZFRV. 48      S ohledem na tyto skutečnosti je tedy nutno konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, se situace v projednávané věci liší od situací uvedených v bodech 53 až 56 rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488). Úvahy obsažené v uvedeném rozsudku nezohledňují povahu vztahu mezi členskými státy a Komisí, specifika sdíleného řízení ani skutečnost, že členské státy poskytují unijní finanční prostředky na základě delegace. Tyto úvahy tedy nejsou přímo použitelné v kontextu zrušení rozhodnutí, jímž se členskému státu ukládá finanční oprava. 49      Ve druhé řadě je třeba uvést, že automatická a bezpodmínečná povaha povinnosti zaplatit úroky, jak byla dovozena v judikatuře uvedené v bodech 24 až 27 výše, spočívá sice implicitně, avšak nutně na předpokladu, že v důsledku zrušení rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost uhradit orgánu určitou částku, vznikne adresátovi tohoto rozhodnutí z důvodu ztráty požitků plynoucích z částky, která mu má být vrácena, skutečná a určitá škoda. 50      Jak přitom vyplývá z úvah uvedených v bodech 35 až 43 výše, taková finanční oprava, jako je sporná finanční oprava, je součástí komplexního mechanismu finančních toků probíhajících po celou dobu provádění programu rozvoje venkova. Na rozdíl od situací uvedených v bodech 52, 55 a 56 rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), není v tomto kontextu jisté, zda zrušení rozhodnutí o finanční opravě automaticky znamená ztrátu požitků plynoucích pro členský stát z částky, které se finanční oprava týkala. 51      Zaprvé, jak vyplývá z bodů 35 a 38 výše, mají členské státy k dispozici předběžné financování, aby mohly uskutečňovat výdaje z EZFRV, včetně výdajů, u nichž je následně provedena finanční oprava. Členské státy proto k tomu, aby mohly uskutečňovat výdaje z EZFRV, v zásadě nejsou povinny vynakládat vlastní finanční zdroje. 52      Jak totiž Komise uvedla ve svých písemnostech, poskytnutí dodatečných prostředků členskému státu prostřednictvím průběžných plateb umožňuje obnovit dostupnost peněžních prostředků původně tvořených částkou vyplacenou v rámci předběžného financování. Díky tomu je částka původně vyplacená v rámci předběžného financování k dispozici na financování nových výdajů členského státu z EZFRV za použití unijních finančních prostředků, aniž je tento členský stát v zásadě povinen na jejich pokrytí vynakládat vlastní finanční zdroje. 53      Zadruhé finanční oprava nutně neznamená, že členský stát musí provést platbu Komisi přímo ze svých vnitrostátních zdrojů. Jak je totiž uvedeno v bodě 42 výše, v souladu s čl. 34 odst. 8 druhým pododstavcem nařízení č. 908/2014 se částka finanční opravy odečte od průběžných plateb nebo platby zůstatku provedených Komisí jako úhrada jiných výdajů vynaložených členským státem v rámci programu rozvoje venkova. 54      Je-li tedy částka finanční opravy odečtena od částky průběžné platby, jsou peněžní prostředky původně tvořené předběžným financováním, které jsou členskému státu skutečně k dispozici na financování budoucích výdajů z EZFRV, sníženy o částku uvedené opravy. 55      V tomto ohledu je třeba uvést, že pouhé snížení částky předběžného financování, která je skutečně dostupná k financování výdajů z EZFRV, nelze jako takové považovat za ztrátu požitků členského státu z části jeho vnitrostátních zdrojů. 56      Jak totiž potvrdily Komise a Česká republika na jednání, z čl. 35 odst. 3 nařízení č. 1306/2013 vyplývá, že částka vyplacená v rámci předběžného financování není určena k tomu, aby přinášela úroky ve prospěch členských států. Kromě toho se podle čl. 35 odst. 4 nařízení č. 1306/2013 částka vyplacená v rámci předběžného financování každopádně vyúčtuje před uzavřením programu rozvoje venkova. Uvedený postup vyúčtování spočívá v započtení výdajů vykázaných členským státem oproti částce poskytnuté v rámci předběžného financování namísto toho, aby se prováděla úhrada prostřednictvím průběžné platby nebo platby zůstatku. Teprve při uzavření programu tedy Komise požaduje po členském státu vrácení zůstatku předběžného financování, pokud částka vyplacená v rámci předběžného financování nebyla vyčerpána. 57      Zatřetí, jak je uvedeno v bodě 43 výše, mají členské státy v zásadě povinnost požadovat od příjemců vrácení plateb, které jsou v důsledku nesrovnalosti nebo nedbalosti přičitatelné těmto příjemcům neoprávněné. Každopádně v situaci, kdy jsou částky, kterých se týká finanční oprava uložená Komisí členskému státu, získány tímto členským státem od příjemce zpět, nemůže uložení finanční opravy vést ke ztrátě požitků členského státu z části jeho vnitrostátních zdrojů. 58      Vzhledem k nejistotě o dopadu finanční opravy na vnitrostátní zdroje členského státu tedy z rozsudku ze dne 11. června 2024, Komise v. Deutsche Telekom (C‑221/22 P, EU:C:2024:488), nemůže vyplývat, že by Komise měla ze zásady absolutní a bezpodmínečnou povinnost, jak byla dovozena v uvedeném rozsudku, automaticky zaplatit úroky v rámci plnění opatření vyplývajících z rozsudku, jímž se zrušuje rozhodnutí o finanční opravě v rámci EZFRV 59      Argumenty České republiky takový závěr nezpochybňují. 60      Na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, totiž z existence ojedinělých případů, kdy Komise z vlastního podnětu navýšila vracené částky finančních oprav o úroky, nelze dovodit, že se na Komisi podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU taková povinnost vztahuje automaticky a bezpodmínečně, jakmile je zrušeno rozhodnutí o finanční opravě. 61      Na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, dále skutečnost, že je rozhodnutí o finanční opravě pro dotyčný členský stát závazné, nepostačuje k závěru, že v případě jeho zrušení musí být placeny úroky. Připuštění takové argumentace by totiž znamenalo pominout skutečnost, že při postupu podle čl. 266 prvního pododstavce SFEU mají být úroky placeny pouze tehdy, pokud mají kompenzovat ztrátu požitků plynoucích z částky, která má být vrácena. –       K neexistenci povinnosti zaplatit úroky v projednávané věci 62      V projednávané věci Česká republika tvrdí, že jelikož byly částky již vyplaceny příjemcům a nemohly být po uložení sporné finanční opravy zpětně vymáhány, způsobila tato finanční oprava České republice ztrátu požitků plynoucích z dané částky. 63      Zaprvé je však nesporné, že v letech 2015 a 2016 bylo České republice poskytnuto předběžné financování ve výši 69 170 219,88 eura. 64      Jak dále tvrdí Komise, vždy, když Česká republika obdržela úhradu výdajů vynaložených v rámci EZFRV prostřednictvím průběžných plateb, byly peněžní prostředky původně tvořené částkou z předběžného financování doplněny a opět byly k dispozici pro financování nových výdajů z EZFRV vynakládaných tímto členským státem, takže Česká republika neprokázala, že byla nucena k provedení uvedených výdajů skutečně vynaložit své vnitrostátní zdroje. 65      Zadruhé, jak vyplývá z přílohy A.1 žaloby, byla sporná finanční oprava odečtena od průběžné platby vyplacené České republice na provádění programu rozvoje venkova za 2. čtvrtletí roku 2018. Sporná finanční oprava tedy neznamenala, že by Česká republika zaplatila Komisi částku z vlastních finančních zdrojů. 66      Zatřetí je třeba zdůraznit, že částka, kterou Komise České republice poskytla v rámci předběžného financování, ponížená o částku sporné finanční opravy, byla v zásadě v období od 10. srpna 2018 do 27. října 2020, kdy byla uvedená finanční oprava provedena, i nadále k dispozici. Je totiž nesporné, že v projednávané věci byl postup vyúčtování předběžného financování stanovený v čl. 35 odst. 4 nařízení č. 1306/2013 zahájen až v roce 2023. 67      Začtvrté Česká republika nepředložila, a to ani v odpovědích na otázky položené Tribunálem prostřednictvím organizačního procesního opatření a na jednání, žádný důkaz umožňující mít za to, že předběžné financování nebylo k dispozici nebo že bylo nedostatečné, ani žádnou jinou skutečnost prokazující, že musela skutečně vynaložit své vnitrostátní zdroje, aby kompenzovala vrácení částek odpovídajících výdajům, které byly po určitou dobu v rámci sporné finanční opravy prohlášeny za nezpůsobilé. 68      Důkazy předložené Českou republikou na podporu její žaloby, a sice zpráva o průběžné platbě týkající se 2. čtvrtletí roku 2018, příslušný výpis z účtu ministerstva zemědělství ze dne 10. srpna 2018, jakož i výpis z účtu ministerstva zemědělství ze dne 27. října 2020 neumožňují prokázat, že byly skutečně vynaloženy vnitrostátní zdroje České republiky. Tyto dokumenty toliko uvádějí kompenzaci provedenou Komisí v rámci průběžné platby za 2. čtvrtletí roku 2018, jakož i vrácení částky sporné finanční opravy v roce 2020. 69      Dále Česká republika předložila v přílohách E.1 a E.2 dva účetní doklady. Z těchto dvou dokumentů vyplývá, že částka sporné finanční opravy byla v účetnictví českého ministerstva zemědělství vykázána nejprve jako „záporné účtování se snížením výnosů“ a následně jako „kladné účtování s navýšením výnosů“. Zaúčtování částky odpovídající sporné finanční opravě v účetnictví ministerstva zemědělství však nelze vykládat tak, že uvedená finanční oprava byla financována z vnitrostátních zdrojů České republiky. Tyto účetní záznamy totiž samy o sobě neumožňují prokázat, že Česká republika musela ve skutečnosti vynaložit vlastní zdroje, aby kompenzovala dočasné snížení dostupných finančních prostředků v důsledku sporné finanční opravy, která byla následně zrušena. 70      Česká republika mimoto uvádí, že v praxi předběžné financování nevyužívá, takže je nucena pokrýt částku finanční opravy ze svých vnitrostátních zdrojů. Je však třeba konstatovat, že jelikož předběžné financování, které měla k dispozici, bylo – aniž byl prokázán opak – k pokrytí výdajů z EZFRV, které v příslušném období vynaložila, vždy dostatečné, vyplývalo jeho nevyužití výlučně z rozhodnutí České republiky. Nemůže tudíž tvrdit, že musela pokrýt částku sporné finanční opravy ze svých vnitrostátních zdrojů. 71      Výše uvedená zjištění nejsou zpochybněna argumentem České republiky, podle kterého článek 85 nařízení č. 1303/2013, jakož i článek 52 a čl. 81 odst. 2 nařízení č. 1306/2013 brání tomu, aby bylo předběžné financování využito k financování sporné finanční opravy. 72      Nejedná se totiž o to, že by sporná finanční oprava byla přímo financována z částky poskytnuté v rámci předběžného financování, nýbrž o to, že Česká republika nemusela snížení jí poskytnutých finančních prostředků způsobené uvedenou finanční opravou ve skutečnosti kompenzovat ze svých vnitrostátních zdrojů. Avšak vzhledem k tomu, že výše sporné finanční opravy byla nižší než zůstatek předběžného financování poskytnutý České republice, nezbavila ji tato oprava možnosti využít zbývající část částky vyplacené v rámci předběžného financování, kterou měla k dispozici na financování ostatních výdajů v rámci EZFRV. Jak mimoto vyplývá z bodu 69 výše, Česká republika neprokázala, že byla nucena na kompenzaci finanční opravy až do doby jejího zrušení a výsledného vrácení vynaložit vlastní zdroje. Navíc na rozdíl od toho, co tvrdí Česká republika, ustanovení uvedená v bodě 71 výše nezpochybňují skutečnost, že předběžné financování mohlo být zpočátku využito k financování výdajů z EZFRV, dokud se nestaly předmětem sporné finanční opravy. 73      S ohledem na vše výše uvedené a navzdory tomu, že částky, kterých se finanční oprava týkala, nebyly od příjemců vymáhány, nelze konstatovat, že v důsledku sporné finanční opravy došlo k faktickému vynaložení vnitrostátních zdrojů České republiky, ani a fortiori ke ztrátě požitků tohoto členského státu z částky odpovídající této finanční opravě. 74      Úhrada úroků proto nepředstavovala opatření, jež měla Komise přijmout v návaznosti na rozsudek ze dne 19. prosince 2019, Česká republika v. Komise (T‑509/18, EU:T:2019:876), v souladu s povinnostmi, které pro ni vyplývají z čl. 266 prvního pododstavce SFEU. 75      Vzhledem k neexistenci povinnosti platit v projednávané věci úroky se za těchto podmínek Komise tím, že vrácenou částku sporné finanční opravy nenavýšila o úroky, nedopustila dostatečně závažného porušení čl. 266 prvního pododstavce SFEU, které by mohlo založit mimosmluvní odpovědnost Unie. 76      První podmínka pro vznik mimosmluvní odpovědnosti Unie, která se týká existence dostatečně závažného porušení právní normy přiznávající práva jednotlivcům, tedy není splněna. V souladu s judikaturou uvedenou v bodě 21 výše postačuje toto jediné zjištění k vyloučení mimosmluvní odpovědnosti Unie. 77      Tuto žalobu je tudíž třeba zamítnout. K nákladům řízení 78      Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu Tribunálu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Česká republika neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení. Z těchto důvodů TRIBUNÁL (třetí senát) rozhodl takto: 1)      Žaloba se zamítá. 2)      České republice se ukládá náhrada nákladů řízení. Kowalik-Bańczyk Cassagnabère Pavelin Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 15. července 2026. Vedoucí soudní kanceláře Předseda V. Di Bucci S. Papasavvas *      Jednací jazyk: čeština.