1 A 61/2025–31

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Darinou Michorovou v právní věci žalobce D. C., narozeného X, státní příslušnost: X, naposled bytem v ČR X, t. č. zajištěn v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, zastoupeného Mgr. Ing. Alexandrem Tichonovem, advokátem, sídlem Blanická 1008/28, 120 00 Praha 2, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, sídlem Kaplanova 2055/4, 148 00 Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 12. 2025, čj.: KRPA–398532–12/ČJ–2025–000022–ZZC, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce je cizinec a dne 23. 12. 2025 byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na základě rozhodnutí žalované označeném v záhlaví tohoto rozsudku, za účelem správního vyhoštění, neboť z území ČR nevycestoval v době stanovené v dříve vydaném rozhodnutí o povinnosti opustit území. Doba zajištění byla podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovena na 90 dnů ode dne omezení svobody.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce po stručném shrnutí dosavadního průběhu řízení v žalobě namítl nedostatečnou individualizaci úvah o zajištění žalobce, nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.

3. V žalobě žalobce především rozebírá odůvodnění žalované, pro které nepřistoupila k uložení mírnějších opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců oproti zajištění žalobce, které je až krajním prostředkem. Žalobce totiž žalované nabídl složení finanční záruky ve výši 30.000 Kč, ta však nabídnutou částku vyhodnotila jako nedostačující ve vztahu k předpokládaným nákladům na navrácení (vyhoštění a eskortu) žalobce do zemi původu. Dle žalobce však žalovaná nedostatečně vysvětlila, z jakých konkrétních podkladů a kalkulací předpokládaných nákladů vycházela. Žalovaná též odmítla možnost uložení mírnějšího opatření ve formě hlášení místa svého pobytu žalobcem a zdržovat se na uvedené adrese za účelem provedení pobytové kontroly, přestože žalobce prohlásil, že po celou dobu svého pobytu se nacházel na jím uvedené adrese v Praze, kde žil se svou přítelkyní, jejich nezl. dcerou a dalšími nezl. dětmi přítelkyně. Dle žalobce žalovaná přitom pominula skutečnost, že se jedná o jediné místo pobytu žalobce v ČR od 1. 11. 2022, na kterém aktuálně řeší prodloužení nájemní smlouvy, která trvala do 31. 12. 2025, což má dle žalobce svědčit o tom, že rodina nemá v úmyslu měnit místo svého pobytu. Ovšem ani kdyby tomu tak nebylo, neexistuje žádný důvodný předpoklad, že by žalobce nesplnil povinnost oznámit tuto změnu žalované, naopak, žalobce zdůraznil, že v den svého zajištění byl bez obtíží zastižen na uvedené adrese a se žalovanou spolupracoval.

4. Dále žalobce upozornil na rozpor v tvrzení žalované; na jedné straně totiž uvedla, že nelze očekávat, že žalobce dobrovolně opustí území ČR, na straně druhé argumentovala tím, že existují obavy, že žalobce vycestuje a následně nebude schopen dodržovat uloženou povinnost hlásit místo pobytu a zdržovat se na uvedené adrese.

5. Žalobce pak odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (NSS), usnesení rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, čj. 5 Azs 20/2016–38 a rozsudek ze dne 7. 12. 2011, čj.1 As 132/2011–51, a dále obecně na rozsudek Soudního dvora EU (SDEU) ve věci El Dridi, z nichž plynou podmínky, za jakých lze cizince zajistit, zejména pak závěry, že evropské právo zakotvuje princip subsidiarity zajištění cizince ve vztahu k mírnějším opatřením a zásadu proporcionality ve vztahu k osobním poměrům dotčeného cizince, které je nutné striktně dodržovat. Dle názoru žalobce žalovaná těmto požadavkům nedostála, ačkoliv osobní a rodinné poměry žalobce nasvědčují tomu, že účelu návratového řízení je možné dosáhnout mírnějším způsobem než zásahem do osobní svobody žalobce. Zásah do soukromého a rodinného života žalobce byl přitom o to intenzivnější, že k němu došlo den před Vánocemi v rodině s nezletilými dětmi, které tak byly fakticky zbaveny prožít vánoční svátky v obvyklém rodinném režimu a v přítomnosti žalobce, jako klíčové a citově významné osoby. Tyto skutečnosti dále prohloubily nepřiměřenost uloženého zajištění.

6. Žalobce též uvedl, že v současné době mu byl zabaven mobilní telefon a telefonicky může komunikovat pouze se svým zástupcem a svou přítelkyní, což mu značně ztěžuje možnost domluvit prodloužení jeho nájemní smlouvy, případně komunikaci s jeho rodinou, od které by si mohl půjčit peníze. Tím je jeho rodina vystavena reálné hrozbě ztráty bydlení.

7. Pokud žalovaná jako důvod pro neuložení mírnějších (tzv. zvláštních) opatření uvedla neoprávněný pobyt žalobce v ČR, je taková argumentace nedůvodná, neboť je v rozporu se závěry NSS v rozsudku ze dne 9. 2. 2017, čj. 5 Azs 294/2016–18.

8. Žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil.

III. Vyjádření žalované a replika žalobce

9. Žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 5. 1. 2026 uvedla, že žalobce má v Schengenském informačním systému (SIS) evidován aktivní návratový záznam ze dne 20. 9. 2025 s platností do 27. 11. 2030, který zadala ČR s ohledem na řízení pod čj. KRPA–297066–11/ČJ–2025–000025, z čehož vyplývá, že žalobce nerespektoval vydané rozhodnutí a nadále se zdržoval na území Schengenského prostoru v rozporu s uloženým opatřením. Žalovaná k okolnostem případu připomněla, že žalobce hlídce pobytové kontroly dne 23. 12. 2025 nepředložil žádný doklad totožnosti, po jeho ztotožnění lustracemi v příslušných databázích žalovaná zjistila, že žalobce má aktivní návratový záznam v SIS, kdy lhůta k dobrovolnému vycestování mu uplynula 27. 10. 2025, žalobci byl posléze zadržen cestovní doklad, neboť v něm bylo otištěno padělané přechodové razítko.

10. Žalovaná též shrnula podmínky, které je nutné splnit, aby mohl být cizinec zajištěn za účelem vyhoštění. K tomu konstatovala, že se neodchýlila z limitu diskrečního potenciálu a jasně a konkrétně svůj výrok odůvodnila, poukázala na konkrétní okolnosti případu a definovala jednotlivá skutková jednání, která jednak nasvědčují učiněnému závěru a současně naplňují skutkovou podstatu obsaženou v § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. K důvodům neuložení zvláštních opatření se vyjádřila na str. 4–7 svého rozhodnutí, které jsou dle jejího názoru řádně rozepsány, včetně možnosti složení finanční záruky. Ze zákonných podmínek zajištění přitom vyplývá, že pokud správní orgán shledá důvodnou obavu, že se cizinec bude vyhýbat případnému výkonu správního vyhoštění, což bude nejčastěji vyplývat z dosavadního chování cizince, přistoupí přímo k jeho zajištění, aniž by nejprve užil zvláštní opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců. Tato důvodná obava byla dle žalované naplněna po zhodnocení dosavadního chování žalobce a jeho pobytové historie, kdy nevycestoval z území ČR ve stanovené době a toto své jednání chtěl zakrýt padělaným přechodovým razítkem v jeho cestovním dokladu. K dopadům uloženého zajištění do soukromého a rodinného života žalobce žalovaná odkázala na své závěry na str. 8 svého rozhodnutí.

11. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu zamítl.

12. V replice ze dne 6. 1. 2026 žalobce uvedl, že samotný aktivní návratový záznam v SIS, ani nevycestování z území ve stanovené lhůtě nepopírá, nemůžou však samy o sobě postačovat k odůvodnění zajištění, neboť k němu lze přistoupit pouze tehdy, nelze–li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, tj. až subsidiárně. Takové zajištění musí proto správní orgán konkrétně a přesvědčivě odůvodnit, nepostačí pouze konstatovat existenci záznamu v SIS. Žalobce se v replice dále opakovaně vyjadřuje k posouzení nevyužití zvláštních opatření žalovanou a setrval na svém nesouhlasu s jejich vypořádáním. Správní uvážení není neomezené a znovu poukázal na princip proporcionality a subsidiarity. Jestliže žalovaná váže neudělení zvláštních opatření zejména na tvrzení o padělaném přechodovém razítku a z toho dovozuje, že žalobce bude mařit výkon správního vyhoštění, měla přesvědčivě vyložit, proč by právě v dané situaci nemohla účinně fungovat mírnější opatření, zejména pokud má rodinné zázemí a je dosažitelný na jediné adrese pobytu – obecný odkaz na dosavadní chování bez konkrétní vazby na účinnost navržených opatření (zdržování se na konkrétní adrese, finanční záruka) není dostačující. Takový postup je projevem formalismu a nedostatečného vypořádání mírnějších alternativ. Žalobce též nesouhlasil s tvrzením žalované ve vyjádření, že posoudila dopady do soukromého a rodinného života řádně. K posouzení skutkových okolností týkajících se účinnosti zvláštních opatření a dopadů do rodinného života žalobce navrhl ústní projednání věci soudem.

IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze

13. Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále „s. ř. s.“). O žalobě soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců přednostně a bez nařízení ústního jednání.

14. Žalobce sice v replice navrhl projednání věci při ústním jednání, soud jeho návrhu však nevyhověl s odkazem na druhou a třetí větu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, podle kterých [s]oud nařídí k projednání věci jednání, navrhne–li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů ode dne podání žaloby nebo je–li to nezbytné. O tom musí být cizinec v rozhodnutí policie poučen. Z citovaného ustanovení vyplývá, že žalobce byl povinen tento návrh učinit ve lhůtě 5 (myšleno kalendářních) dnů od podání žaloby. Soud přitom ověřil, že napadené rozhodnutí žalované obsahuje též poučení o tomto ustanovení. Žalobu žalobce podal prostřednictvím svého zástupce formou datové zprávy dne 29. 12. 2025, lhůta k navržení ústního jednání tak uplynula dnem 5. 1. 2026 (§ 40 s. ř. s.). Jelikož žalobce navrhl ústní projednání věci až v replice ze dne 6. 1. 2026, doručené soudu v tentýž den, je evidentní, že tento návrh podal opožděně. Žalovaná výslovně ve svém vyjádření k žalobě uvedla, že ústní jednání nepožaduje a současně ani soud neshledal provedení ústního jednání za nezbytné, a to ani ve vztahu k prokazování „skutkových okolností týkajících se účinnosti zvláštních opatření podle § 123b zákona č. 326/1999 Sb. a dopadů zajištění do rodinného života“, jak navrhoval žalobce, neboť tyto skutkové okolnosti dostatečně vyplynuly z obsahu správního spisu i z vlastních a několikrát písemně zopakovaných tvrzení žalobce. Skutková tvrzení, která vzala žalovaná za prokázaná, přitom nečinil žalobce nijak spornými, naopak, rozporoval pouze jejich právní hodnocení žalovanou ve vztahu k otázce účinnosti uložení zvláštních opatření namísto zajištění (k tomu viz dále).

15. Nad rámec nezbytně nutného soud dodává, že lhůta podle § 172 odst. 5, věty druhé zákona o pobytu cizinců, stanovená k procesnímu úkonu žalobce spočívajícímu v možnosti navrhnout ústní projednání věci soudem, není samoúčelná či formalistická, ale zohledňuje expresní zákonem stanovenou lhůtu soudu k vydání rozhodnutí ve věcech zajištění v témže ustanovení (7 pracovních dnů od doručení správního spisu žalovanou) a faktické a technické možnosti soudu v tak krátké lhůtě zorganizovat ústní jednání, kdy součást přípravy ústního jednání může v případě trvání na osobní účasti zajištěného cizince zahrnovat též nutnost expresního zajištění tlumočníka a technicky specializované videokonferenční místnosti či zařízení.

16. Soud na základě přezkoumání napadeného rozhodnutí a uplatněných žalobních námitek v konfrontaci s obsahem správního spisu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

17. Soud při posuzování věci vyšel z následující právní úpravy.

18. Podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců [p]olicie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění nebo trestu vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie, Islandskou republikou, Lichtenštejnským knížectvím, Norským královstvím nebo Švýcarskou konfederací zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud cizinec nevycestoval v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo nevycestoval z území na základě výzvy soudu k vycestování podle trestního řádu, 19. Podle § 124 odst. 3 věty první a druhé téhož zákona [p]olicie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi.

20. Podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců [z]vláštním opatřením za účelem vycestování cizince z území nebo z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „zvláštní opatření za účelem vycestování“) je a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním (dále jen „finanční záruka“) cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území (dále jen „složitel“), c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené, nebo d) povinnost cizince zdržovat se v místě určeném policií a ve stanovené době být v tomto místě přítomen za účelem provedení pobytové kontroly.

21. Za rozhodné pro své rozhodnutí považoval soud tyto skutečnosti, které zjistil ze správního spisu předloženého mu v zákonné lhůtě dne 8. 1. 2026.

22. Se žalobcem bylo dne 20. 12. 2025 zahájeno řízení (čj. KRPA–395684–6/ČJ–2025–000022–SV) podle § 119 odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců poté, co dne 19. 12. 2025 byla žalobcem do místa jeho bydliště v Praze 4 přivolána policejní hlídka z důvodu, že zde mělo docházet ke slovnímu sporu mezi novým majitelem domu a žalobcem (nájemníkem) ohledně prodloužení nájemní smlouvy, kterou měl platnou do konce roku 2025 (viz úřední záznam ze dne 19. 12. 2025, čj. KRPA–395416–4/ČJ–2025–000022). Lustrací v příslušných databázích bylo přitom zjištěno, že žalobce má záznam v SIS, podle kterého mu byl již dříve vydán příkaz k vycestování se stanovenou dobou pro dobrovolné vycestování do 27. 10. 2025. Proto vzniklo důvodné podezření, že se žalobce na území zdržuje neoprávněně.

23. Uvedený výjezdní příkaz byl žalobci vydán v souvislosti s vydáním rozhodnutí o povinnosti opustit území ze dne 20. 9. 2025, čj. KRPA–297066–11/ČJ–2025–000022, podle § 50a odst. 2 písm. c) zákona o pobytu cizinců, jehož převzetí žalobce v tentýž den vlastnoručně podepsal. K vydání rozhodnutí o povinnosti opustit území žalovaná přistoupila proto, že po provedeném šetření hlídkou místního oddělení policie dne 19. 9. 2025 bylo prokázáno, že žalobce nedisponuje žádným oprávněním k pobytu na území, a to ani na základě bezvízového styku. Žalobce vstoupil na území Schengenského prostoru dne 26. 2. 2025, dne 15. 3. 2025 z něj vystoupil a následně dne 11. 6. 2025 do něj opět vstoupil. Žalobce byl přitom oprávněn na základě svého biometrického cestovního dokladu pobývat na území ČR do 21. 8. 2025. Od 22. 8. 2025 do 19. 9. 2025 tak již v ČR pobýval neoprávněně. Rozhodnutí o povinnosti opustit území nabylo právní moci dne 7. 10. 2025, doba k opuštění území byla stanovena na 20 dnů od právní moci rozhodnutí, uvedené rozhodnutí bylo tudíž vykonatelné od 28. 10. 2025.

24. Ve spisu je dále založeno odborné vyjádření podle § 105 odst. 5 trestního řádu z oboru kriminalistiky, technického zkoumání dokladů a písemností ze dne 20. 12. 2025, čj. KRPA–395937–2/ČJ–2025–000021, k cestovnímu dokladu, který žalobce předložil, kdy bylo zjištěno, že na str. 34 obsahuje otisk padělaného přechodového razítka schengenského typu Maďarska. Tato skutečnost byla dále odevzdána k šetření a projednání v řízení o přestupku (čj. KRPA–395416–16/TČ–2025–000020).

25. Spis dále obsahuje přípis Ředitelství služby cizinecké policie (ŘSCP) ze dne 19. 12. 2025, čj. CPR–18820–771/ČJ–2025–930011, adresovaný žalované, kterým postoupilo informaci maďarského policejního orgánu vyžádanou prostřednictvím Národního situačního centra ŘSCP, že žalobce v období od 1. 6. 2025 do 19. 12. 2025 nepřekročil vnější hranice Maďarska. Další informace se v dané věci nepodařilo zjistit.

26. Obsahem spisu je také protokol o výslechu žalobce ze dne 20. 12. 2025, čj. KRPA–395416–7/ČJ–2025–000022–SV.

27. Z úředního záznamu ze dne 23. 12. 2025, čj. KRPA–398532–1/ČJ–2025–000022, vyplynulo, že do bydliště žalobce byla vyslána hlídka cizinecké policie, aby neprodleně zajistila přítomnost žalobce z důvodu zahájení řízení o správním vyhoštění. Správní spis též obsahuje potvrzení o zadržení cestovního dokladu žalobce ze dne 23. 12. 2025, čj. KRPA–398532–7/ČJ–2025–000022.

28. Ještě téhož dne žalovaná zahájila se žalobcem (další) řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. a) bod 2 a podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona o pobytu cizinců (čj. KRPA–398532–10/ČJ–2025–000022–SV). Usnesením ze dne 29. 12. 2025, čj. KRPA–398532–25/ČJ–2025–000022–ZZC, následně žalovaná toto řízení spojila ve společné řízení s již dříve zahájeným řízením o správním vyhoštění podle § 119 odst. 2 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců (viz bod 22. shora).

29. Z protokolu o výslechu žalobce ze dne 23. 12. 2025, čj. KRPA–398532–11/ČJ–2025–000022–ZZC, za účasti právního zástupce žalobce, v němž žalobce nepožadoval tlumočníka, neboť česky rozumí slovem i písmem, vyplynulo, že žalobce je X. národnosti, je svobodný, v ČR má přítelkyni a společnou nezletilou dceru (rok narození 2023), obě st. příslušnost Y s uděleným povolením v ČR za účelem dočasné ochrany, žije s nimi a s dalšími dvěma nezletilými dětmi jeho přítelkyně z předchozích vztahů (rok narození 2012 a 2018), ve společné domácnosti na adrese v Praze. Dále ke svým rodinným poměrům uvedl, že má otce, který žije na Y, žijí tam i jeho babička a děda, a dále má matku, která žije v Z, matka má z. a bulharské občanství, dále v Z žijí ještě jeho sestra a bratr. Zdravotní stav žalobce je dobrý, s ničím se neléčí, drogy neužívá, zdravotní pojištění v ČR nemá. Ve vlasti bydlel u svého dědy ze strany matky, děda však letos umřel, vše zdědil jeho strýc, se kterým se v současnosti nebaví. Naposledy byl ve vlasti někdy v dubnu nebo v květnu 2025, už si přesně nepamatuje.

30. Do ČR naposledy přicestoval v prosinci 2025 z Y přes Maďarsko a hraniční přechod Záhony, a dále pokračoval přes Slovensko do ČR, cestoval autobusem a na biometrický cestovní doklad, který mu byl v den výslechu odebrán, na Y. má ještě jeden cestovní doklad, který je ještě platný, kde má poslední výstupné razítko. Do ČR přijel za svou dcerou a přítelkyní. Na dotaz, kde mu bylo otištěno razítko ze dne 6. 12. 2025 s nápisem Záhony, které má na s. 43 svého cestovního dokladu, žalobce uvedl, že ho dostal do pasu v Maďarsku, když cestoval do ČR za dcerou linkovým dvoupatrovým autobusem. Nevěděl, že razítko je padělané, zjistil to až tady na policii. Na hranicích vybírali v autobuse všechny cestovní doklady a pak mu byl cestovní doklad zase vrácen zpět s tímto razítkem. V ČR nikde nepracuje, peníze má našetřené z podnikání v zemi původu.

31. Jak již uvedl, v ČR bydlí se svou dcerou a přítelkyní a jejími dětmi na adrese v Praze, nájemní smlouva je psaná na něj a je platná do 31. 12. 2025, smlouvu jim prodlouží, ale požadují zaplatit kauci a další dva nájmy a energie, v současnosti tolik peněz nemá, aktuálně má asi 40.000 Kč, zbytek musí sehnat od strýce, který mu dluží za společné podnikání v X. a další peníze chce získat od rodiny, proto musí být s nimi v kontaktu.

32. Ve vlasti již nemá žádné zázemí, dům, kde doteď bydlel, zdědil strýc a s ním v současnosti žalobce nevychází. Když musí, tak raději jede za rodinou na Y nebo do Z. Ve vlasti již nepodniká, peníze na pobyt a vycestování má, má je našetřené z podnikání. V ČR ani v zemi původu nic nevlastní. K dotazu žalované uvedl, že není rodinným příslušníkem občana ČR ani občana EU, ale jeho matka má i bulharské občanství a žije v Z. K dalšímu výslovnému dotazu žalované žalobce uvedl, že si je vědom toho, že mu v minulosti bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území. Po jeho vydání vycestoval z ČR, přesné datum si nepamatuje, bylo to někdy v říjnu 2025, autobusem na Y, do cestovního pasu dostal razítko, pas ale nechal na Y, neví, který to byl hraniční přechod, ani která to byla země.

33. V ČR se nachází jeho nezletilá dcera a její matka, tj. jeho přítelkyně, včetně dalších dvou dětí jeho přítelkyně z jiných vztahů, všechny finančně podporuje žalobce, neví o tom, že by jeho přítelkyně pobírala nějakou finanční podporu v ČR. Ve vycestování mu brání jeho rodina, dále musí vyřešit problém s bydlením, potřebují prodloužit smlouvu a zaplatit ubytování na další dva měsíce, zatím však nemají záložní plán s bydlením. Ve vlasti mu žádné nebezpečí nehrozí, v minulosti tam měl nějaké problémy, ale v současnosti žádné nemá.

34. Žalobce též uvedl, že v ČR žádnou trestnou činnost nepáchal, všechny pokuty, co kdy dostal, zaplatil, bylo to více věcí, neměl řidičský průkaz, když řídil auto, překročil rychlost, špatně parkoval, řídil auto s propadlou technickou kontrolou a jednou užil marihuanu dva dny předtím, než zasedl za volant. Celkem to bylo něco přes 71.000 Kč. Žádné dluhy nemá.

35. K možnosti uložení zvláštních opatření dle § 123b zákona o pobytu cizinců žalobce uvedl, že se zdržuje na uvedené adrese v Praze, bude schopen se hlásit pravidelně na policii, finanční záruku je schopen složit hned ve výši 30.000 Kč, potřebuje se ale starat o rodinu zvlášť o Vánocích, s dětmi slaví české Vánoce. Jedinou doručovací adresu má na adrese v Praze, kterou uvedl, ale je kontaktní i přes svého zástupce. Zastupitelský úřad vyrozumět nežádal, na závěr dodal, že moc prosí policii, aby mohl Vánoce strávit s přítelkyní a hlavně dětmi, je schopen dostavit se hned po svátcích 29. 12. 2025 a pokračovat v řízení, sem jezdil vždy na biometrický pas a dodržoval režim 90 dnů, poté odcestoval. Nic dalšího doplnit nebo změnit nepožadoval a protokol podepsal jako úplný a správný.

36. Žalovaná poté vydala dne 23. 12. 2025 napadené rozhodnutí čj. KRPA–398532–12/ČJ–2025–000022–ZZC, kterým rozhodla o zajištění žalobce podle § 124b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců na dobu 90 dnů, neboť uplynula lhůta k dobrovolnému opuštění území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížetství, Norského království a Švýcarské konfederace (dále jen „členských států EU a smluvních států“), uvedená v záznamu podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU 2018/1860 ze dne 28. listopadu 2018 o využívání Schengenského informačního systému při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí.

37. V napadeném rozhodnutí žalovaná uvedla, že žalobce nesplnil svou povinnost vycestovat z území členských států EU a smluvních států do 27. 10. 2025 uloženou mu v přechozím řízení. Žalobce sice do protokolu uvedl, že po pravomocně ukončeném řízení o povinnosti opustit území opravdu vycestoval někdy v říjnu 2025 na Y, není schopen tuto skutečnost prokázat, protože konkrétní cestovní pas, kde mělo být výstupní razítko, nechal na území Y. Dále tvrdil, že zpět přicestoval dne 6. 12. 2025 autobusem přes Záhony v Maďarsku z Y, razítko dostal do nového cestovního pasu jako všichni ostatní v autobuse. Žalovaná však upozornila, že dne 20. 12. 2025 bylo zjištěno, že toto přechodové razítko je padělkem, což bylo prokázáno odborným vyjádřením z téhož dne. Současně z vyžádané odpovědi maďarských policejních orgánů vyplynulo, že žalobce od 1. 6. 2025 do 19. 12. 2025 (pozn. soudu: rozhodnutí v rozporu se zaslanou odpovědí, zřejmě administrativním nedopatřením, uvádí do 19. 6. 2025) z území Maďarska nevycestoval, resp. nepřekročil (vnější) hranici. Žalobce tak nebyl schopen prokázat, že uloženou povinnost splnil, a proto je i nadále veden v systému SIS jako státní příslušník třetí země, na kterého se vztahuje rozhodnutí o navrácení. Přestože bylo žalobci v předchozím řízení vydáno mírnější rozhodnutí v podobě povinnosti opustit území členských států EU a smluvních států, žalobce prokazatelně nevycestoval a raději si opatřil padělané vstupní razítko do nově vydaného cestovního dokladu, (který mu byl vydán na zastupitelském úřadě dne 20. 10. 2025), o němž tvrdí, že mu bylo oraženo do cestovního pasu na hranicích, avšak i tak není schopen prokázat svůj předchozí výstup ze Schengenského prostoru, kterým by splnil uloženou povinnost. Žalovaná je přitom přesvědčena, že žalobci v řešení vycestování nebránily žádné závažné překážky. Do této situace se žalobce dostal sám. Žalovaná dodala, že z výpovědi žalobce vyplynulo, že v minulosti pobýval mimo ČR 3 měsíce a jeho partnerka a nezletilá dcera dál pobývaly v ČR bez jeho přítomnosti, tj. pravidelně je na území ČR zanechával na několik měsíců a malá dcera byla po celou dobu se svou matkou a dalšími sourozenci v pronajatém bytě. Žalobce k opuštění území ve stanovené době neučinil žádné kroky. K ubytování není nikde oficiálně hlášen, zdravotní pojištění v ČR nemá. Vzhledem ke všem okolnostem dle žalované existuje reálná obava, že se rozhodnutí nepodrobí ani v budoucnu. Neskýtá ani záruku, že bude plnit povinnosti uložené správním orgánem. Tím že nevycestoval z území v době stanovené návratovým rozhodnutím, přestože mu byla stanovena přiměřená lhůta k vycestování, byl tak dán důvod k zajištění, aniž by bylo přednostně užito mírnějších opatření.

38. Vypořádání neuložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců rozebírá žalovaná na str. 5–7 napadeného rozhodnutí. K povinnosti podle písm. a) citovaného ustanovení (viz bod 20. shora) žalovaná nepřistoupila proto, že žalobce neměl v dané době oficiálně hlášenou adresu. Pobýval na území vždy 3 měsíce, a poté na další 3 měsíce vycestoval. I když byl pokaždé zastižen na adrese, kterou uvedl, kde bydlí jeho přítelkyně a dcera, je pravděpodobné, že adresu může kdykoliv změnit, kdy sám uvedl, že smlouva platí pouze do 31. 112. 2025 a nyní nemá jistotu prodloužení její platnosti, protože nemá dostatek peněz na složení kauce novému majiteli bytu. K povinnosti složení finanční záruky podle písm. b) žalovaná nepřistoupila, neboť sám žalobce v protokolu uvedl, že v současnosti může složit zálohu pouze ve výši 30.000 Kč. Výše této záruky se odvíjí od přesně stanovených kritérií jako jsou například náklady za zprostředkování eskorty tří policistů, obstarání zpátečních letenek eskortujícím policistům, samotnou letenku cizince, náklady na ubytování eskortujícím policistům v daném státě, náklady na stravu atd. Nabídnutá částka tak není dostačující na výše uvedené náklady. Navíc, uložení této alternativy považovala žalovaná za zcela neúčelné a téměř nemožné. K povinnosti podle písm. c) daného ustanovení žalovaná nepřistoupila proto, že neskýtá záruky, že žalobce bude podmínky opatření dodržovat, což je podloženo skutečností, že nectí zákony ČR a EU, jelikož pobývá na území v rozporu s rozhodnutím o uložení povinnosti opustit území. Žalobcovo dobrovolné vycestování nelze dle žalované očekávat především proto, že se policii prokázal cestovním dokladem, kde měl padělané vstupní razítko ze dne 6. 12. 2025. To však nic nemění na skutečnosti, že žalobce je veden v SIS. K povinnosti podle písm. d) žalovaná nepřistoupila proto, že žalobce se v ČR zdržuje neoprávněně a čímž jasně dává najevo, co si myslí o právním řádu ČR, kdy se prokazuje padělaným razítkem, a toto opatření by bylo neúčelné i vzhledem k dosud uvedenému. Žalovaná též dodala, že důvody, pro které žalobce na území setrval, nemohou v žádném případě omluvit protiprávní jednání, jehož se žalobce dopustil. Existuje tedy nebezpečí, že by mohl i nadále ztěžovat výkon rozhodnutí a též, že by opětovně nerespektoval právní předpisy, k čemuž žalovaná odkázala na rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/2016–56.

39. Žalobce nyní žalobou toto rozhodnutí zpochybňuje v zásadě dvěma základními námitkami; žalovaná nedostatečně odůvodnila neuložení zvláštních opatření namísto zajištění, kdy je žalobce přesvědčen, že podmínky pro uložení některých z nich splnil, a dále, že žalovaná zajištěním žalobce nepřiměřeně zasáhla do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce přitom již nijak nezpochybňoval délku uloženého zajištění.

40. Soud se s námitkami žalobce nemohl ztotožnit. K námitce nevyužití mírnějších opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců soud předně uvádí, že zákon o pobytu cizinců v § 123b transponuje čl. 15 směrnice Evropského Parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále též jen „návratová směrnice“), podle kterého nemohou–li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení, za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění. Z toho vyplývá, že využití zvláštních opatření, představuje alternativní řešení k samotnému omezení osobní svobody zajištěním cizince, jakožto krajní prostředek k dosažení konkrétního důvodu při navracení neoprávněně pobývajících cizinců (srov. rozsudek NSS ze dne 7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011–51). Zvláštní opatření je možno považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného konkrétního účelu zajištění mírnějšími prostředky – bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně odkázat také na závěry rozšířeného senátu NSS vyslovené v usnesení čj. 5 Azs 20/2016–38, podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění“ (body [32] a [36]).

41. Žalobce byl zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. c), tedy, že v době stanovené v návratovém rozhodnutí nevycestoval z území. Důvodem, který by ospravedlňoval zajištění cizince (jakožto krajní prostředek), je obava, že by se výkonu budoucího rozhodnutí o vyhoštění vyhýbal. Přestože v takovýchto případech bude volba zajištění pravidlem, i zde je nutno vždy zvážit osobní, majetkové a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením, jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 7. 2011, čj. 7 As 76/2011–50, ze dne 16. 11. 2011, čj. 5 As 59/2011–64, či ze dne 22. 8. 2022, čj. 5 Azs 390/2020–35). Správní orgán tak musí při rozhodování o zajištění vždy individuálně posoudit veškeré skutkové okolnosti případu.

42. Posouzení, zda správní orgán přistoupí k uložení zvláštního opatření, nezahrnuje pouze subjektivní postoj cizince, zda by byl schopen a ochoten se danému opatření podrobit, ale předpokládá objektivní hodnocení celkové situace správním orgánem, na kterém leží odpovědnost rozhodnout, zda uložené opatření splní svůj účel. Vedle toho, že správní orgán musí uvedenou úvahu učinit, musí ji také promítnout do odůvodnění svého rozhodnutí (srov. rozsudky ze dne 21. 3. 2012, čj. 1 As 11/2012–74, ze dne 18. 10. 2012, čj. 7 As 107/2012–40, nebo ze dne 7. 12. 2011, čj. 1 As 132/2011–51, již citovaný).

43. Uložení mírnějšího opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z něj plynoucí (subjektivní složka), a zároveň neexistuje důvodná obava, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění (objektivní složka); nesplnění jednoho nebo druhého předpokladu je samostatným důvodem pro závěr, že nepostačuje uložit zvláštní opatření za účelem vycestování (viz např. rozsudek NSS ze dne 12. 10. 2016, čj. 10 Azs 102/2016–56).

44. Žalovaná nepřistoupila k uložení mírnějších opatření za účelem vycestování, neboť neshledala, že by žalobce zmíněná opatření skutečně plnil, a tedy že by bylo jejich uložení účinné. Dle žalované je z jednání žalobce patrná snaha vyhnout se vycestování z území ČR, zdůrazňovala též samotný záznam žalobce v SIS. K tomu soud uvádí, že v případě existence záznamu v SIS jde o samostatný důvod k zajištění podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona o pobytu cizinců, žalobce však byl zajištěn podle jiného ustanovení, tj. písm. c). To však nic nemění na skutečnosti, že žalobce si byl vědom rozhodnutí o povinnosti opustit území, kterým mu byla stanovena doba k vycestování, a kterou nedodržel. Žalobce toto rozhodnutí nerespektoval, přestože v řízení nevyplynula žádná překážka, která by mu zabránila tuto povinnost dodržet. O to víc je pak jednání žalobce nepochopitelné, že rozhodnutím o povinnosti opustit území mu nebyl do budoucna uložen zákaz pobytu v ČR (na rozdíl od původně uvažovaného rozhodnutí o správním vyhoštění) a žalobce navíc do té doby pobýval v ČR vždy pouze na základě režimu bezvízového styku, který ho k pobytu opravňuje jen po určitou dobu v rámci vymezeného časového období (90 dnů v rámci 180 dnů), a tedy byl zvyklý území vždy na nějaký čas opustit, aby se opět mohl vrátit.

45. Pro úvahy žalované však byla rozhodující skutečnost, že žalobce si obstaral padělané vstupní razítko, což bylo jednoznačně v řízení prokázáno, čímž se snažil zakrýt nedodržení povinnosti vycestování ve stanovené době. Není proto pravdivé tvrzení žalobce v žalobě, že žalovaná založila své rozhodnutí o neuložení zvláštních opatření pouze na tom, že žalobce pobýval na území neoprávněně. Tyto skutečnosti pak vedly k důvodné obavě, že by uložením zvláštního opatření byl ohrožen výkon správního vyhoštění (objektivní složka). S tímto posouzením žalované se soud zcela ztotožnil a dodává, že za daných okolností tak nemohlo převážit ani prohlášení žalobce, že se bude zdržovat na místě svého aktuálního bydliště v Praze, nebo že se bude pravidelně hlásit na policii. Žalovaná k tomu zohlednila fakt, že žalobce k území ČR nemá žádné ekonomické či majetkové vazby, žalobce v ČR nikde nepracuje (legálně za daných okolností ani nemůže), byt, ve kterém s rodinou dosud bydlel, nevlastní, ale si jej pronajímal, přičemž budoucnost jeho nájemního vztahu byla ohrožena, neboť platnost nájemní smlouvy měla skončit ke dni 31. 12. 2025 a žalobce dle vlastních vyjádření neměl dostatek peněz na kauci pro nového majitele bytu. Navíc, žalobce na této adrese nebyl oficiálně hlášen, přestože k žalobě připojil kopii nájemné smlouvy, kterou uzavřel svým jménem. Soud tuto smlouvu v řízení neprováděl jako důkaz, neboť jednak tato skutečnost nebyla mezi stranami sporná, jednak ji mohl a měl žalobce předložit již v řízení před žalovanou. Z těchto skutečností tak jednoznačně vyplývá, že žalobci nic nebránilo kdykoliv změnit adresu bydliště a ztratit se z hledáčku cizinecké policie. Úmysl nevycestovat z území, resp. setrvat na území neoprávněně pak vyjádřil žalobce tím, že porušil bezvízový styk, na základě čehož mu bylo vydáno rozhodnutí o povinnosti opustit území, které opět nerespektoval.

46. Stejně tak nabídnutá finanční záruka by nepředstavovala dostatečně účinné opatření k tomu, aby bylo dosaženo cíle zajištění. Navíc, jak žalovaná odůvodnila v napadeném rozhodnutí, nabízená částka 30.000 Kč nemohla pokrýt náklady správního vyhoštění, které žalovaná příkladmo uvedla. Soud připouští, že sice přesně náklady na vyhoštění žalobce nevyčíslila konkrétními částkami, z uvedeného popisu kritérií, které při posuzování finanční záruky běžně zohledňuje, je však zřejmé, že uvedená suma tyto náklady pokrýt nemohla (náklady na přepravu jak žalobce, tak tří policistů, jejich ubytování, stravu atd. v cílové zemi apod.). Uložení tohoto mírnějšího opatření by však s ohledem na důvodnou obavu, že by mohl být ohrožen výkon správního vyhoštění tím, že by žalobce nedodržoval právní předpisy a uložené povinnosti, nemohlo být účinné. V tomto ohledu proto soud shledal odůvodnění napadeného rozhodnutí za zcela přezkoumatelné a dostačující, neboť z něj vyplynulo, proč je nabídnutá záruka nedostačující, a že toto opatření je neúčinné. Soud nad rámec nezbytně nutného dodává, že náklady na správní vyhoštění se budou zpravidla lišit dle konkrétní země, kam má být cizinec vyhoštěn, z úřední činnosti je však soudu známo, že se tyto náklady pohybují často řádově i ve stovkách tisíc korun.

47. S ohledem na závěry výše citované judikatury tak nelze dospět k jinému závěru, než ke kterému dospěla žalovaná, a sice že v případě žalobce nebyly dány podmínky pro uložení mírnějších opatření.

48. Soud nenašel v odůvodnění napadeného rozhodnutí ani žádný vnitřní rozpor, který namítl žalobce. Naopak, žalovaná jednoznačně uvedla, že vznikla důvodná obava, že žalobce bude ztěžovat výkon správního vyhoštění tím, že nevycestuje z území, neboť tak již neučinil opakovaně, přičemž si pořídil též padělané vstupní razítko, kterým chtěl tuto skutečnost zastřít. Na žádném místě napadeného rozhodnutí žalovaná netvrdila, že existují obavy, že žalobce z území vycestuje. Obava v souvislosti s možností uložení zvláštního opatření oznámit adresu pobytu, zdržovat se tam a strpět pobytovou kontrolu [§ 123b odst. 1 písm. a)] či hlásit se osobně policii ve stanovené době [§ 123b odst. 1 písm. c)] se týkala toho, že žalobce nebude kontaktní na uvedené adrese toliko z důvodu, že se z dané adresy odstěhuje, a to buď z důvodu, že bude muset pro nedostatek finančních prostředků na nájem a s ohledem na (v době rozhodování žalované) blížící se konec platnosti nájemní smlouvy, anebo – i kdyby tento problém žalobce neměl – z důvodu, že se bude chtít vyhoštění, a tedy i svému zastižení, jednoduše vyhýbat.

49. Co se týče námitky týkající se nepřiměřeného zásahu do soukromého a rodinného života žalobce, ani tu neshledal soud za daných okolností důvodnou. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná nepopřela sdílení domácnosti žalobce s jeho přítelkyní a jejich společnou dcerou, resp. dalšími dvěma dětmi z předchozích vztahů přítelkyně žalobce. Žalobce však sám ve výslechu ze dne 20. 12. 2025 uvedl, že s rodinou pobýval v ČR vždy 3 měsíce, poté vycestoval na další 3 měsíce do zahraničí. Žalobce sice při výsleších dne 20. 12. 2025 a dne 23. 12. 2025 uvedl, že rodinu finančně podporoval a vozil peníze z X., kde dříve podnikal, netvrdil však, že je rodina na jeho financování či jakkoliv jinak závislá, o čemž svědčí i fakt, že zde pravidelně rodinu zanechával po dobu 3 měsíců, kdy musel v rámci bezvízového styku z území vycestovat a o rodinu, resp. o jeho dceru, se tak výhradně starala přítelkyně žalobce. Přestože tedy žalobce má na území ČR rodinné příslušníky a rodinný život zde realizuje, žalovaná neshledala nepřiměřenost zásahu do jeho soukromého a rodinného života, neboť veřejný zájem na realizaci jeho úspěšného navrácení (správním vyhoštění) s ohledem na jeho dosavadní nerespektování právních předpisů a uložených povinností převážil nad jeho rodinným životem. Soud se s těmito závěry žalované plně ztotožnil.

50. Soud k tomu dodává, že samotné zajištění je vždy zásahem do soukromého a často i do rodinného života cizince. Podstatné však je, aby nebyl nepřiměřený. Soud nemá pochybnosti o tom, že žalobce žil ve společné domácnosti s přítelkyní, jejich nezletilou dcerou a dalšími dvěma malými dětmi, tuto pochybnost neměla ani žalovaná, proto soud nepovažoval za nezbytné provádět rodný list dceři žalobce jako důkaz, který navíc mohl a měl žalobce předložit již v řízení před žalovanou. V daném případě je nutno zdůraznit, že pobyt žalobce na území ČR se odehrával (až do jeho porušení) v režimu podmínek bezvízového styku na základě jeho biometrického pasu, který dosud žalobci umožňoval legální pobyt v ČR maximálně 90 dnů v rámci období 180 dnů. Žalobce tedy po uplynutí maximálního počtu přípustných dnů musel v rámci tohoto režimu vždy vycestovat z území, kdy se obvykle dle svých vlastních tvrzení zdržoval buď v zemi původu, kde společně podnikal se svým strýcem, a poté, co se s ním nepohodl a jejich vztahy se vyostřily, v Z nebo na Y, kde má své rodiče. Rytmus rodiny žalobce, kterou má v ČR, tak jeho dočasné zajištění nijak zvlášť nevychýlí, naopak, rodina je dle skutečností, které vyplynuly v průběhu správního řízení na obdobný režim zvyklá. V době nepřítomnosti žalobce na území ČR se tak o rodinu evidentně starala přítelkyně žalobce sama, v průběhu řízení o správním vyhoštění, resp. zajištění, nevyplynuly žádné indicie, že by byla rodina žalobce v době jeho zajištění na něm existencionálně závislá, byť se její situace v souvislosti s nejistím bydlením na konkrétní adrese, resp. s případným stěhováním, značně zkomplikovala. Tato komplikace však nebyla důsledkem přistoupení žalované k zajištění žalobce, ale nastala by nezávisle na této skutečnosti. Z ničeho též nevyplynulo, že by přítelkyně žalobce objektivně nemohla záležitost s ubytováním (podepsání smlouvy, či zařízení bydlení na jiné adrese) vyřídit vlastním jménem. Kontakt žalobce s jeho rodinou přitom není zakázán, neboť jej může v zajišťovacím zařízení v ČR navštěvovat, čímž se situace rodiny navíc liší od reálných možností, které měla v době, kdy žalobce dlouhodobě pobýval z důvodu podmínek bezvízového styku v zahraničí. Jakkoliv pak soud lidsky rozumí námitce žalobce, že intenzitu zásahu do svého rodinného života spatřoval o to intenzivněji, když se jeho zajištění odehrálo den před Vánocemi, které chtěl strávit se svou nezl. dcerou a dalšími dětmi, tato skutečnost nemá potenciál převážit na již uvedenými skutečnostmi, které k jeho zajištění vedly. Zjištěná fakta (zejména nedodržení pobytu na základě bezvízového styku, nesplnění povinnosti opustit území, opatření si padělaného vstupního razítka a neprokázání vycestování z území, neexistence ekonomických a majetkových, či jiných pevnějších vazeb v ČR kromě jeho dcery a přítelkyně, které nejsou občankami ČR, končící nájemní smlouva, nenahlášení oficiálního místa pobytu žalobce v ČR, ale též ukončení podnikání žalobce v zemi původu, neshody a nevypořádané záležitosti s jeho strýcem, ztráta příjmu a nedostatek finančních prostředků) totiž jednoznačně vzbuzují důvodnou obavu, že žalobce v zájmu setrvání se svou rodinou nebude mít motivaci území schengenského prostoru opustit, přičemž již v minulosti neváhal podvodně zakrýt porušení svých pobytových povinností.

51. V tomto ohledu soud proto neshledal nepřiměřený zásah do soukromého a rodinného života žalobce. Soud ovšem nezastírá, že posouzení dopadů samotného rozhodnutí o správním vyhoštění, jestli bude vydáno, do soukromého a rodinného života žalobce, které je žalovaná, případně odvolací orgán, povinen v daném řízení provést, se může lišit, a to zejména s ohledem na skutečnost, že takové rozhodnutí je již spojeno se zákazem vstupu na území po stanovenou dobu, a tedy reálným zamezením osobního kontaktu žalobce především s jeho malou dcerou, partnerkou a též dalšími malými dětmi v rodině. Soud však takové posouzení není v tuto chvíli oprávněn jakkoliv předjímat a žalobce bude mít možnost jej nechat přezkoumat soudem v samostatném řízení.

52. Soud pak obecně dodává, že správní orgán je povinen stanovit délku zajištění v rámci zákonem vymezeného rozmezí po zohlednění všech individuálních okolností konkrétního případu. Tím jsou dány meze správního uvážení. Soudní přezkum správního uvážení je pak limitován na posouzení, zda správní orgán nepřekročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo zda je nezneužil a pokud tomu tak není, soud není oprávněn jakkoliv nahrazovat správní úvahu správního orgánu (§ 78 odst. 1 s. ř. s.; k tomu srov. např. usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002–42, č. 906/2006 Sb. NSS). Podle § 125 odst. 1 první věty zákona o pobytu cizinců doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody. Těmto podmínkám napadené rozhodnutí zcela jednoznačně vyhovělo, neboť doba zajištění byla stanovena v zákonném rozsahu a žalovaná konkrétní dobu zajištění v délce 90 dnů přesvědčivě a podrobně zdůvodnila. Žalobce přitom nijak nezpochybňoval zákonnost stanovení délky svého zajištění. Stanovená doba zajištění se nijak nevymyká ani délce nepřítomnosti žalobce, po kterou se v ČR pravidelně zdržoval mimo území ČR v rámci režimu bezvízového styku, a tudíž byla rodina žalobce na jeho nepřítomnost po dobu 3 měsíců (90 dnů) zvyklá. Soud k tomu dále přiměřeně odkazuje na své závěry v bodě 50. výše.

53. Dle soudu tedy žalovaná zjistila skutkový stav věci dostatečně, aby mohla rozhodnout o zajištění žalobce za účelem jeho vyhoštění. Rozhodnutí o zajištění je prvním úkonem v řízení a musí k němu dojít v krátké lhůtě do 48 hodin od omezení cizince na svobodě, nelze proto po správním orgánu očekávat rozsáhlé dokazování. Žalovaná se přitom dostatečně a přezkoumatelně zabývala konkrétními okolnostmi případu žalobce, včetně dopadů rozhodnutí o zajištění do jeho soukromého a rodinného života, aby si učinila závěr o zákonnosti jeho zajištění, a tento svůj závěr přezkoumatelným způsobem též odůvodnila.

V. Závěr a náklady řízení

54. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou, a proto žalobu zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

55. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., který se řídí zásadou procesního úspěchu ve věci. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaná naopak ve věci úspěch měla, avšak žádné náklady řízení nad rámec její úřední činnosti ji nevznikly a žádné náklady řízení ani neuplatňovala, proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci II. Obsah žaloby III. Vyjádření žalované a replika žalobce IV. Posouzení věci Městským soudem v Praze V. Závěr a náklady řízení