1 C 43/2024 - 95

Rubrum

Okresní soud ve Strakonicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Lenkou Bártovou ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] 2. [Jméno žalované B], narozená dne [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované B] oba zastoupeni advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o určení vlastnictví k nemovitosti takto:

Výrok

I. Určuje se, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. 1605 - ostatní plocha, jiná plocha, v katastrálním území [adresa], obec [adresa], odděleného z pozemku p. č. st. 25 v katastrálním území [adresa], obec [adresa], geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno], vyhotoveným [právnická osoba], ověřeným oprávněným zeměměřičským inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO]; který je nedílnou součástí rozsudku.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 50 502 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně [Jméno advokáta A].

Odůvodnění

1. Předmětem řízení je určení vlastnického práva k pozemku p. č. 1605 v k. ú. [adresa], obec [adresa], odděleného z pozemku p. č. st. 25 v katastrálním území [adresa], obec [adresa], geometrickým plánem číslo [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] vyhotoveným [právnická osoba]

2. Žalobkyně tvrdila, že je na základě kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1984 výlučným vlastníkem parcely p. č. st. 45, jejíž součástí je rodinný dům čp. 38, v k.ú. [adresa]. Původní výměra pozemku byla 217 m2, jak je zaevidováno v předmětné kupní smlouvě. Pozemek byl z pohledu katastrální mapy v jeho levé horní části vždy fakticky oddělen od pozemku p.č. st. 25 a to na levé straně kamennou zdí, na to navázala zeď zemědělské stavby a dále znovu kamenná zeď. Mezi stavbou č.p. 38, která je součástí pozemku p.č. st. 45 ve vlastnictví žalobkyně, a zemědělskou stavbou zakreslenou v katastru nemovitostí se nachází strom – ořešák, který byl v době kupní smlouvy považován za součást pozemku p.č. st. 45 a byl oceněn znaleckým posudkem, který byl vypracován za účelem koupě pozemku dne 28. 8. 1984. Žalobkyně tvrdí, že rovněž znaleckým posudkem byla oceněna kamenná zeď, která oddělovala pozemek p.č. st. 45 a p.č. st. 25 v k.ú. [adresa]. Žalobkyně dále tvrdí, že tento svůj koupený pozemek včetně části, na které se nachází uvedený strom, užívala. Dne 12. 11. 2019 se žalobkyně dozvěděla o tom, že [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], zveřejnilo novou výměru jejího pozemku nově ve výměře 183 m2, a to při příležitosti obnovy katastrálního operátu novým mapováním. Žalobkyně tvrdí, že sporný pozemek užíval již její pradědeček, [jméno FO], poté její matka. Žalobkyně pozemek užívala v dobré víře, že je jeho vlastníkem.

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby, neboť nebyly splněny předpoklady pro vydržení. Nebyla naplněna dobrá víra žalobkyně, neboť při zachování obvyklé opatrnosti by žalobkyně musela vědět, že není vlastníkem daného pozemku. Žalovaní poukazovali na žádost žalobkyně z roku 1996 o odprodej části parcely, k níž přiložila snímek pozemkové mapy, který měla k dispozici již od roku 1976. Z tohoto snímku je dle žalovaných zřejmé, kudy vedou hranice pozemků p. č. st. 25 a p.č. st. 45 v k.ú. [adresa]. Dále muselo být žalobkyni v době, kdy žádala o nájem obecního pozemku před domem čp. 38, zřejmé, že hranice není totožná s hranicí zdí. Žalobkyně proto nemohla být v dobré víře, že daný pozemek vlastní.

4. S ohledem na skutečnost, že návrh představuje žalobu na určení, soud musel posuzovat, zda má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve smyslu § 80 o. s. ř. Soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem žalobkyně na určení vlastnického práva k předmětnému pozemku dán je, neboť spor účastníků o vlastnické právo k předmětné části pozemku může vyřešit pouze soud a pouze na základě rozsudku lze případně provést v katastru nemovitostí příslušnou změnu ohledně vlastnického práva k tomuto pozemku.

5. Mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. st 45 v k.ú. [adresa], jehož součástí je dům čp 38, a že pozemek p.č. st. 25 v k.ú. [adresa] je ve společném jmění manželů žalovaných. Tato skutečnost vyplývá rovněž z výpisů z katastru nemovitostí LV [Anonymizováno] a [Anonymizováno] pro k.ú. [adresa].

6. Sporný pozemek p. č. 1605 v k. ú. [adresa], obec [adresa], ohledně něhož se žalobkyně domáhá určení vlastnictví, byl z pozemku p. č. st. 25 v katastrálním území [adresa], obec [adresa], oddělen geometrickým plánem číslo [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] vyhotoveným [právnická osoba] Geometrický plán byl ověřen oprávněným zeměměřičským inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO], [právnická osoba] pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa], souhlasilo s číslováním parcel v něm uvedených.

7. Žalobkyně nabyla pozemek p. č. st. 45, jehož součástí je rodinný dům č. p. 38 v k. ú. [adresa] na základě kupní smlouvy uzavřené dne 11. 12. 1984 mezi prodávající [jméno FO] (matkou žalobkyně) a žalobkyní, a to za kupní cenu ve výši 29 730 Kčs. Podkladem pro uzavření uvedené kupní smlouvy byl znalecký posudek č. 39/84 [jméno FO], znalkyně z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí. Z tohoto posudku (který byl v řízení proveden jako listinný důkaz) je zřejmé, že nemovitost byla znalkyní prohlédnuta a zaměřena s tím, že znalkyně konstatovala výměru pozemku p. č. st. 45 217 m2. Z uvedeného posudku je dále zřejmé, že jím byl oceněn také strom, a to ořešák u rodinného domu odhadovaného stáří 50 let. K předchozím vlastníkům uvedené nemovitosti soud zjistil z notářského zápisu Státního notářství ve Strakonicích č.j. [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno]/[Anonymizováno] ze dne 4. 10. 1966, že [jméno FO] daroval darovací smlouvou své vnučce [jméno FO] mimo jiné obytné stavení č. p. 38 a stavební parcelu č. p. 45 v [Anonymizováno] v těch mezích a hranicích, jak tyto nemovitosti sám vlastnil nebo k tomu právo měl. Ke skutečnosti, že rodina žalobkyně užívala danou nemovitost po generace, žalobkyně doložila rodný list [jméno FO], narozené 22. 3. 1936 v [adresa]. Mezi účastníky nebylo sporné, že [jméno FO], rozena [jméno FO], byla matka žalobkyně. Mezi účastníky bylo naproti tomu sporné, zda předmětný pozemek, který byl oddělen z pozemku p. č. st. 25 v k. ú. [adresa] geometrickým plánem č. [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno], který vyhotovila [Anonymizováno]-[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno]. [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno]., užívala žalobkyně, případně její právní předchůdci, a zda tyto pozemky užívala v dobré víře. Žalobkyně k prokázání svého tvrzení o tom, že předmětné pozemky v dobré víře užívala, navrhla vyslechnout svědkyni [jméno FO]. Z výpovědi této svědkyně soud zjistil, že je rodačka z obce [adresa] a je obeznámena s místními poměry. Z výpovědi svědkyně je dále zřejmé, že je přítelkyní žalobkyně, s kterou si hrála o prázdninách v době, když byly obě děti. Z výpovědi svědkyně vyplynulo, že dům čp. 38 užíval celoročně dědeček žalobkyně, žalobkyně sama jej užívala přes víkendy. Ohledně ořešáku, který stojí na sporném pozemku, z výpovědi svědkyně vyplynulo, že si myslela, že je rodiny žalobkyně. Svědkyně si strom pamatuje celoživotně, z její výpovědi soud zjistil, že o tento strom se rodina žalobkyně starala, sbírala ořechy a ořezávala větve. Z výpovědi svědkyně soud dále zjistil, že její bratranec pomáhal větve ořešáku ořezávat, uvedený bratranec byl druhem matky žalobkyně. Svědkyně vypověděla, že na sporném pozemku se nacházela v minulosti kůlna u stěny domu špitálu (dům č. p. 38) zezadu naproti stěně fary. Ohledně studny svědkyně vypověděla, že studnu dělal její shora uvedený bratranec [jméno FO] s dalšími, avšak všichni již zemřeli. Svědkyně se nemohla vyjádřit k tomu, jak bylo určeno místo, kde byla studna vykopána.

8. Z jednotlivých fotografií (aktuálních i starších) a z místního šetření soud získal podrobnější představu uspořádání a stavu nemovitostí včetně toho, kde se nachází studna a ořešák. Z doplňkového listu kulturní památky (č.l. 47) je zřejmé, v jakém místě se nachází strom ořešák. Stejně tak jako z fotografií na čl.

48. Z císařského povinného otisku map stabilního katastru Čech v měřítku 1 : 2880 je zřejmá situace v roce 1824 až 1843.

9. Žalovaná namítala, že žalobkyně sporný pozemek neužívala, když listí spadané ze stromu tleje na pozemku a pozemek se proto užívat nedá, a v době, kdy budovala žalobkyně oplocení od obce najaté části pozemku p. č. 1031/1 v k. ú. [adresa] si musela ověřit, jakou část pozemku si od obce pronajímá a zaplocuje. Tvrzení žalovaných o tom, že žalobkyně bez povolení vybudovala na obecním pozemku kůlnu, kterou opřela o zeď nemovitosti žalovaných a ke zdi nastavila různý nepořádek a zamezila tak žalovaným používat zadní výjezd z jejich dvora, není pro rozhodnutí ve věci podstatné, neboť se netýká příslušného sporného pozemku. Žalovaní předložili fotografie z roku 2018 až 2020, z nichž je zřejmé, že zaplocený pozemek je zarostlý náletovými křovinami a sporný pozemek v okolí stromu je rovněž zarostlý. K prokázání tvrzení žalovaných, že žalobkyně nebyla v dobré víře, případně byla v nepoctivém úmyslu ohledně držby předmětného pozemku, žalovaní navrhli provést důkaz spisem Městského úřadu Blatná, odboru životního prostředí, týkající se povolení studny. Tím je spis Městského úřadu Blatná, odboru životního prostředí, č.j. [Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno], z něhož soud zjistil následující skutečnosti. Žalobkyně podáním ze dne 15. 5. 2007, doručeným Městskému úřadu Blatná dne 30. 5. 2007, požádala o povolení odběru podzemních vod pro potřeby jednotlivých občanů za účelem užití odebírané podzemní vody k zásobování rekreačního objektu. Zažádala o povolení zřídit studnu na pozemku p. č. st. 45 v obci [adresa]. Součástí uvedeného spisu je rovněž rozhodnutí Místního národního výboru v [Anonymizováno] (bez uvedení data), jímž bylo na základě žádosti žalobkyně vydáno povolení ke stavbě studny a odběru podzemních vod za stanovených podmínek na pozemku č. p. 45 v k. ú. [adresa]. Stavba měla být dokončena do dne 31. 12. 1998 a po dokončení stavby byla žalobkyně zavázána povinností požádat MNV v [Anonymizováno] o provedení kolaudace, při které bude předloženo potvrzení o rozboru vody. Součástí spisu je dále tzv. pasport stavby, studny a vodovodu na pozemku p. č. 45 v k. ú. [adresa] z roku 2007, z něhož je zřejmé, že stavba studny byla postavena v roce 1988. Jedná se o kopanou studnu o délce vodovodu 2 metry za účelem zásobování rodinného domu vodou č. p. 38 v [Anonymizováno] a zalévání zahrady p. č. 45 a součástí byla katastrální mapa se zákresem polohy studny a zákresem vodovodu, řez studny a snímek pozemkové mapy na st. p. 45 katastrální území [adresa] v měřítku 1:2880, kde je stavba studny označena křížkem. Z protokolu o ústním jednání spojeným s místním šetřením ve věci ověření pasportu stavby studny ze dne 10. 6. 2008 je zřejmé, že se jej zúčastnil referent odboru životního prostředí a další dvě osoby za Městský úřad Blatná, odbor životního prostředí. Při místním šetření bylo konstatováno, že skutečné provedení stavby se s předloženou zjednodušenou projektovou dokumentací (pasportem) shoduje, stavba je určena, a slouží k zásobování rekreačního objektu.

10. Ze znaleckého posudku číslo [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] [jméno FO] (znalecký posudek byl ve věci proveden jako listinný důkaz), vyplynulo, že v tomto ocenění je zahrnut předmětný ořešák. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice ze dne [datum] pod č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] byla námitka, kterou podala žalobkyně proti obsahu obnoveného katastrálního operátu v k. ú. [adresa], konkrétně proti nově určené výměře stavební parcely p. č. 45 zamítnuta s tím, že tato stavební parcela bude nadále evidována v katastru nemovitostí novým mapováním s výměrou 183 m2. Katastrální úřad konstatoval, že účastníci se nedohodli na části severní hranice mezi pozemky p. č. st. 45 a p. č. st.

25. Rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Českých Budějovicích ze dne [datum] č.j. [Anonymizováno]-[Anonymizováno]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno]/[Anonymizováno]-[Anonymizováno].

11. Ze smlouvy o nájmu (č. l. 66), která je zachována jen v částečně čitelné podobě, vyplývá, že obecní zastupitelstvo v Kadově schválilo 15. 9. 1994 pronájem pozemku č. p. 1030/1 o výměře 300 m2 žalobkyni. Tuto skutečnost oznámilo obecní zastupitelství žalobkyni dopisem z 22. 9. 1994, v kterém je zároveň připojeno vyjádření Děkanského úřadu v Blatné za farnost [adresa] ze dne 8. 7. 1995. Děkanský úřad v Blatné se vyjádřil tak, že pokud bude zachován do vjezd do dvora Farní budovy, nemá námitek proti oplocení před domem č. p.

38. Z dodatku ke smlouvě ze dne 1. 1. 2010, kterou uzavřela obec [adresa] jako pronajímatelem se žalobkyní jako nájemkyní, vyplývá, že předmětem smlouvy je nájem pozemku p. č. 1030/1 v k. ú. [adresa] o výměře 300 m2 na dvorek k rekreační chalupě, když se mění doba trvání nájemního vztahu na dobu neurčitou. Ze zprávy Státního oblastního archivu v Třeboni je zřejmé, že ohledně uzavření nájemní smlouvy shora citované byl dohledán pouze zápis obecního zastupitelstva v Kadově ze dne 15. 9. 1994, z něhož je zřejmá prezenční listina zastupitelů, jakož i to, že žádost o pronájem pozemku byla projednávána pod bodem 5 programu schůze obecního zastupitelstva a byla schválena včetně povolení oplocení s tím, že je nutné se předem domluvit s Děkanským úřadem v Blatné a Památkovým úřadem Strakonice. Ze žádosti žalobkyně ze dne 4. 6. 1990 vyplynulo, že požádala MNV [adresa] o odprodej části pozemku p. č. 1030/1 u domku č. p. 38 a k žádosti byl přiložen snímek pozemkové mapy na stavební parcele 45 v měřítku 1 : 2880.

12. Z důkazů, které byly v průběhu řízení provedeny a které nejsou výslovně zmíněny v odůvodnění rozsudku, soud nevyvodil skutková zjištění, která by byla významná pro rozhodnutí ve věci.

13. Z provedených důkazů dospěl soud k závěru, že bylo prokázáno, že žalobkyně užívala pozemek, který byl oddělen z pozemku p. č. st. 25 ve vlastnictví žalovaných v katastrálním území [adresa] podle geometrického plánu číslo [hodnota]-[Anonymizováno]/[Anonymizováno] vyhotovitele [Anonymizováno]-[Anonymizováno], [Anonymizováno] [Anonymizováno], [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Pozemek užívala od nabytí vlastnického práva k pozemku p. č. st. 45, ke kterému došlo na základě kupní smlouvy ze dne 11.12.1984, do roku 2019, kdy byla dne 29. 11. 2019 vyhlášena platnost obnoveného katastrálního operátu novým mapováním na části k. ú. [adresa], kdy při této obnově byla určena spornost hranice mezi st. p. 45 a st. p. č.

25. Skutečnost, že žalobkyně danou část pozemku užívala a užívali ji rovněž její právní předchůdci, matka a pradědeček [jméno FO], vyplývá z výpovědi svědkyně [jméno FO]. Soud považuje její výpověď za věrohodnou, přestože si je vědom toho, že je přítelkyní žalobkyně. Tato svědkyně vypovídala zcela věcně, potvrdila, že je přítelkyní žalobkyně. Z její výpovědi nevyplývalo, že by chtěla žalobkyni jakkoli pomoci, svědkyně odpovídala na otázky soudu a zástupců účastníků věcně. Pokud musela být „doptávána“, soud vychází z toho, že je nutnost pokládat doplňující otázky svědkyni dána časem, který uplynul od doby, ke které se otázky vztahovaly. Z výpovědi svědkyně soud zjistil, že žalobkyně a její právní předchůdci užívali danou část pozemku oddělenou z p. č. st. 25 tím způsobem, že se starali o ořešák na pozemku stojící, sklízeli plody a starali se o zdravotní stav tím, že ořezávali jeho větve. Z výpovědi svědkyně je zřejmé, že měla za to, že strom (potažmo pozemek, na kterém strom stojí), patří rodině žalobkyně. Z její výpovědi je dále zřejmé, že přesto, že daná část pozemku nebyla zaplocena a ke stromu měli přístup další osoby, nejednalo se o situaci, kdy byl strom volně k dispozici ostatním příchozím.

14. Pro posouzení toho, zda žalobkyně nabyla vydržením spornou část pozemku, k čemuž by došlo před 1. 1. 2014, je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“).

15. Podle § 130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

16. Podle § 134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

17. Dobrá víra držitele se musí vztahovat k okolnostem, za nichž mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997 sp.zn. 2 CdoN 1178/1996). Postačí tedy existence domnělého právního důvodu a je třeba, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, ze dne 19.10. 2005 sp. zn. 22 Cdo 1966/2005). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je třeba otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska, tedy dle osobního přesvědčení konkrétního účastníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/1999). K posuzování dobré víry oprávněného držitele se vyjádřil Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 7. 5. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, respektive nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří“. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je možné vydržení vlastnického práva k části sousedního pozemku za situace, kdy se nabyvatel pozemku mýlí o průběhu vlastnické hranice, a v důsledku tohoto omylu se chopí i držby části sousedního pozemku, o kterém se domnívá, že je součástí pozemku, který nabyl (viz usnesení Nejvyšší soudu ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. 22 Cdo 5962/2017). Okolnosti pro posouzení, zda je konkrétní osoba v dobré víře, se vztahují k tomu, zda nabyvatel mohl vědět, kudy vede vlastnická hranice v terénu, například existence hraničních bodů, plotu nebo zdi (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 sp.zn. 22 Cdo 75/2016). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016 sp.zn. 22 Cdo 75/2016 má význam pro posouzení dobré víry takového nabyvatele i společné oplocení pozemku, rozsah užívání právním předchůdcem a podobně. Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že jestliže si ani vlastník sousedního pozemku neuvědomil, že nabyvatel (jeho předchůdci) drží i část jeho pozemku, bude to nasvědčovat objektivní omluvitelnosti omylu. V rozhodnutí 22 Cdo 3079/2014 Nejvyšší soud zaujal názor, že není nezbytně nutné, aby se osoba, která se ujala držby pozemku, seznámila s obsahem katastrální mapy, přeměřovala výměru, anebo vytyčovala hranice. Dobrá víra je přesvědčení držitele, že mu vykonávané právo patří, ačkoli tomu tak ve skutečnosti není, a tuto dobrou víru je třeba hodnotit objektivně, tedy zda držitel při normální běžné opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti po něm požadovat, nemohl mít po celou dobu trvání vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří, ale při zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Jelikož je dobrou víru třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, zatímco druhá nikoli (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 50/4, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 1253/1999). Oprávněná držba se musí zakládat na omluvitelném omylu držitele, k němuž došlo přesto, že držitel přistupoval s obvyklou mírou opatrnosti.

18. V této konkrétní věci dospěl soud k závěru, že žalobkyně se na základě kupní smlouvy uzavřené s její matkou chopila držby pozemku p.č. st. 45, jehož součástí je stavba č. p. 38, a dále pozemku, který byl oddělen z pozemku p. č. st. 25 shora uvedeným geometrickým plánem v rozsahu, v jakém ho užívala právní předchůdkyně, tedy prodávající. Držba předmětného pozemku žalobkyní nebyla rušena až do doby nového mapování v roce 2019, kdy vyvstala spornost hranice pozemků p. č. st. 45 a p. č. st. 25 v k. ú. [adresa]. Skutečnost, zda žalobkyně obhospodařovala uvedenou oddělenou část pozemku, například tím, že sekala trávu či odstraňovala náletové dřeviny, není pro závěr o tom, že pozemek držela a užívala významný (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.10.2017 sp. zn. 25 Cdo 4174/2017). Po zjištění, v jakém rozsahu žalobkyně užívala pozemky jako vlastní, se soud proto zabýval tím, zda byla žalobkyně v dobré víře, že pozemek vyměřené dle geometrického plánu vyhotoveným [právnická osoba], ověřeným oprávněným zeměměřičským inženýrem [tituly před jménem] [jméno FO], je jejím vlastnictvím. Jak již bylo uvedeno shora, žalobkyně nabyla vlastnické právo k pozemku p. na základě kupní smlouvy ze dne 11. 12. 1984 uzavřené se svou matkou [jméno FO]. Od uvedeného data žalobkyně pozemek p. č. st 45 v k.ú. [adresa] užívala, a současně užívala i část pozemku p. č. 25, která jsou předmětem této věci, jejichž vymezení bylo provedeno shora uvedeným geometrickým plánem a byla mu tímto geometrickým plánem přiděleno parcelní číslo 1605 o výměře 30 m2. Dobré víře žalobkyně nasvědčuje výměra odděleného pozemku 30 m2 představující cca 1/6 výměry pozemku p.č. st.

45. Pokud jde o tvrzení žalovaných, že žalobkyně nemohla být v dobré víře s ohledem na snímek pozemkové mapy na st. p. 45, který byl přiložen již v žádosti o odprodej pozemku a v žádosti o povolení studny, z něhož je dle názoru žalovaných zřejmé, jaký tvar mají pozemky st. p. č. 45 a st. p. č. 25 soud jednak odkazuje na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že pro dobrou víru držitele není rozhodující, zda se seznámí s katastrální (pozemkovou) mapou či nikoli, a dále to, že z tohoto snímku, který je vytvořen v měřítku 1 : 2880, nelze dojít k závěru, že nahlédnutím do této pozemkové mapy lze jednoznačně zjistit, na jakém pozemku se nachází uvedený strom ořešák a na jakém pozemku byla vybudována studna. Ze spisového materiálu Městského úřadu Blatná, odboru životního prostředí, vyplynulo, že ani příslušný odbor Městského úřadu Blatná neměl pochybnosti o skutečnosti, že stavba studny byla vybudována na pozemku p. č. st. 45 ve vlastnictví žalobkyně. Vlastnictví pozemku ze strany žalobkyně nebylo zpochybňováno ani Obcí [adresa], s níž žalobkyně uzavřela nejdříve nájemní smlouvu a následně smlouvu kupní ohledně pozemku p. č. 1030/1.

19. Žalovaní byli poučen dle § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. a vyzváni k prokázání svého tvrzení o tom, že žalobkyně nebyla ohledně vlastnického práva k danému pozemku v dobré víře, případně byla v nepoctivém úmyslu, přes poučení jiné důkazy než shora uvedené nebyly ze strany žalovaného označeny. Žalovaní nevyvrátili dobrou víru žalobkyně ohledně oprávněnosti držby předmětného pozemku žalobkyní, když oprávněná držba se dle § 130 odst. 1 obč. zák. presumuje.

20. Soud na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že do roku 2019 nikdo nezpochybňoval vlastnictví žalobkyně ohledně pozemku uvedeného ve výroku rozhodnutí, ke zpochybnění hranice mezi pozemky p.č. st. 45 a pč. st. 25 v k.ú. [adresa] došlo až v roce 2019 v důsledku platnosti obnoveného katastrálního operátu novým mapováním na části k. ú. [adresa] vyhlášené 29. 11. 2019. Žalobkyně užívala pozemek, který je předmětem tohoto řízení, v rozsahu, v jakém jej užívala právní předchůdce žalobkyně, od 1984 do roku 2019 v dobré víře, že je vlastníkem těchto pozemků. Výměru pozemku, jejíž držby se žalobkyně chopila, je v porovnání s výměrou pozemku p.č. st. 45 v k. ú. [adresa] cca šestinová, žalobkyně jako nabyvatelka pozemku neměla povinnost přeměřovat výměru či ověřovat správnost hranic pozemku. O dobré víře žalobkyně svědčí dlouhodobost užívání předmětné nemovitosti jako vlastní. Ze všech těchto důvodů soud dospěl k závěru, že omyl žalobkyně v tom, že je vlastníkem ve výroku uvedeného pozemku, byl omluvitelný, žalobkyně postupovala s obvyklou mírou opatrnosti, kterou je možné po ní požadovat. Soud tak dospěl k závěru o dobré víře žalobkyně o tom, že předmětné pozemky jsou v jejím vlastnictví. Žalobkyně tak splnila podmínky ustanovení § 134 obč. zák. a stala se vlastníkem pozemku p.č. 1605 v katastrálním území [adresa] v rozsahu jeho užívání tak, jak byl oddělen geometrickým plánem vyhotoveným [právnická osoba], z pozemku p. č. st. 25 v katastrálním území [adresa], a to podle § 134 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně držela tento pozemek v dobré víře, že k němu nabyla vlastnické právo kupní smlouvou ze dne 11. 12. 1984 po dobu delší deseti let.

21. Pro úplnost soud uvádí, že v případě, že by žalobkyně nesplnila podmínky § 134 obč. zák., nabyla by vlastnické právo k uvedenému pozemku ve smyslu § 1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ve spojení s § 3 066 o. z., neboť věc držela dvojnásobně dlouhou dobu, než jaké by bylo jinak zapotřebí (tj. 20 let) a nebyl jí prokázán nepoctivý úmysl. Doba mimořádného vydržení dle § 3 066 o. z. by uplynula ke dni 1. 1. 2019. Žalovaní přes poučení dle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř. neoznačili jiné důkazy k nepoctivému úmyslu než snímek pozemkové mapy na st. p. 45 a žádost o povolení studny. K těmto důkazům soud odkazuje na odůvodnění shora.

22. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že žalobkyně je vlastníkem pozemku, který dosud není samostatně evidován v katastru nemovitostí a který byl oddělen na základě geometrického plánu č. vyhotoveným [právnická osoba] Geometrický plán byl ověřený úředně oprávněným zeměměřičským inženýrem a s očíslováním parcel souhlasil Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice. Geometrický plán je nedílnou součástí rozsudku.

23. Geometrický plán je neoddělitelnou součástí listiny, na podkladě které má být proveden zápis do katastru, přičemž nelze provést konverzi tohoto geometrického plánu ve smyslu § 24 odst. 4 písm. b) zákona o elektronických úkonech. Z tohoto důvodu bude rozsudek doručován prostřednictvím doručujícího orgánu a nikoli prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky.

24. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s. ř., neboť žalobkyně byla ve věci zcela úspěšná. Soud přiznal žalobkyni odměnu za 8 úkonů právní služby v sazbě po 3 100 Kč za jeden úkon právní služby dle § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“), a to za následující úkony právní služby: převzetí a příprava věci, sepis žaloby, další porada se žalobkyní ze dne 25. 4. 2024, účast na místním šetření dne 3. 5. 2024, vyjádření ze dne 10. 5. 2024, účast u jednání dne 22. 7. 2024 a dne 26. 9. 2024. Celkem tak soud přiznal žalobkyni odměnu za právní služby v částce 24 800 Kč. Soud nepřiznal žalobkyni náhradu za dvě vyúčtované další porady se žalobkyní. Soud nepovažuje tyto dvě porady za nezbytné, neboť pro posouzení účelnosti nákladů vynaložených žalobkyní na poradu s advokátem je nutné zabývat se právě otázkou nezbytnosti těchto úkonů právní služby. Soud zde odkazuje například na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp.zn. 21 Cdo 444/2016 a ze dne 9. 3. 2017 sp.zn. 21 Cdo 205/2017, v nichž Nejvyšší soud dovodil, že účelem dalších porad advokáta s klientem je zejména to, aby byl advokát vybavený nezbytnými skutkovými poznatky potřebnými k zastupování klienta ve věci (zvláště ve skutkově složitějších věcech), jakož i to, aby byl účastník od advokáta informován o výsledcích řízení v jednotlivých stádiích a mohl tak udělit pokyny k dalšímu zastupování. Současně platí, že nelze mít pro obranu práv žalobce za potřebnou každou uskutečněnou schůzku v řízení, neboť není vždy třeba porady přesahující jednu hodinu za účelem informování o průběhu řízení, jehož výkon nevyžaduje získání jiných pokynů, než které již byly advokátovi uděleny. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že porady zástupce se žalobkyní uskutečněné dne 1. 7. 2024 a 25. 9. 2024 nelze považovat za nezbytné úkony a náklady na tyto porady nepovažuje soud za účelné z hlediska postupu řízení. Tím soud nezpochybňuje potřebu zástupce komunikovat s klienty a seznamovat je s průběhem řízení. Předmětem těchto porad bylo totiž seznámení žalobkyně s tím, jak obecně probíhá jednání ve věci, a dále rekapitulace již označených a navržených důkazů, zástupce nebyl od žalobkyně vybaven novými pokyny k zastupování, novými důkazy, porada nevyústila v podání, v kterém by byly tvrzeny nové rozhodné skutečnosti či důkazy, jako tomu bylo v případě první porady v pořadí ze dne 25. 4. 2024. Dále soud přiznal žalobkyni náhradu paušálních výdajů za 8 úkonů po 300 Kč dle § 13 odst. 1, odst. 4 advokátního tarifu celkem ve výši 2 400 Kč. Podle § 13 odst. 1 advokátního tarifu v souvislosti s účastí na jednání soudu ve dnech 22. 7. 2024 a 26. 9. 2024 vznikl žalobkyni nárok na náhradu nákladů za cesty k soudu a zpět na trase Karlovy Vary – Strakonice, při vzdálenosti 167 km, uskutečněné vozidlem zn. Škoda Karoq, RZ [SPZ] při kombinované spotřebě 5,5 litrů motorové nafty na 100 km, ceně 1 litru motorové nafty 38,70 Kč dle § 4 písm. c) vyhlášky 398/2023 Sb. a náhradě za používání vozidla ve výši 5,60 Kč za 1 ujetý kilometr dle § 1 písm. b) citované vyhlášky. Žalobkyni náleží za každou cestu náhrada cestovních výdajů ve výši 2 581,80 Kč (334 x 5,60 Kč + 5,5 x 334/100 x 38,70 Kč). Za cestu na místní šetření dne 3. 5. 2023 náleží žalobkyni náhrada cestovních výdajů na trase Karlovy Vary – Kadov při vzdálenosti 145 km (celkem ujeto 290 km) týmž vozidlem ve výši 2 241,70 Kč (290 x 5,60 Kč + 5,5 x 290/100 x 38,70 Kč). Dále žalobkyni náleží náhrada za ztrátu času stráveného na shora uvedených cestách ve smyslu § 14 advokátního tarifu v částce 100 Kč za každou jen započatou půlhodinu. Soud žalobkyni přiznal náhradu za ztrátu času celkem za 30 půlhodin po 100 Kč, tj. 3 000 Kč (každá cesta k jednání a na místní šetření v trvání 5 započatých půlhodin a zpět opět v trvání 5 započatých půlhodin: 5 x 2 x 3). Právní zástupce žalobkyně je plátce DPH, soud proto přiznal náhradu DPH z částky 37 605,30 Kč představující součet shora uvedených částek. Dále jsou náklady řízení tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 5 000 Kč. Celkem tak soud přiznal žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 50 502 Kč, kterou jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně zaplatit ve smyslu § 160 odst. 1 o.s.ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Poučení