1 C 60/2025 - 106

Rubrum

Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl samosoudcem Mgr. Bc. Alešem Bambuškem ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem Mgr. Martinem Pokorným sídlem Jakubská 647, 110 00 Praha 1 - Nové Město proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem JUDr. Miroslavem Štorkanem sídlem Nové náměstí 1370/17, 104 00 Praha o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaný zaplatil žalobkyni 271 822 Kč, se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 228 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení smluvní pokuty 500 000 Kč z důvodu, že žalovaný porušil konkurenční doložku. Žalobkyně uzavřela se žalovaným dne [datum] pracovní smlouvu ve znění dodatku č. [číslo smlouvy] ze dne [datum]. Žalovaný pracoval pro žalobkyni v obci [adresa] jako zaměstnanec – vedoucí servisu motorových vozidel, mechanik a opravář motorových vozidel. Jeho pracovní náplň zahrnovala vedení servisu motorových vozidel, příjem a evidence servisních zakázek, plán servisních prací, vypracování podkladů pro fakturaci servisních prací, rozdělování servisních prací podřízeným zaměstnancům servisu, servisní a údržbové práce na motocyklech, pneuservis automobilů i motocyklů, montáž příslušenství a vybavení a další práce. V pracovní smlouvě (ve znění dodatku) žalobkyně sjednala se žalovaným konkurenční doložku, ve které se žalovaný zavázal, že po dobu dvanácti měsíců od skončení pracovního poměru nebude vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost shodnou s předmětem podnikání žalobkyně nebo jakoukoliv činnost, která by měla vůči žalobkyni soutěžní povahu v okruhu 70 kilometrů od místa výkonu zaměstnání. Pro případ porušení tohoto závazku žalovaným byla sjednána jeho povinnost uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 500 000 Kč. Žalobkyně se zavázala po dobu dvanácti měsíců od skončení pracovního poměru vyplácet žalovanému 50 % průměrného čistého měsíčního výdělku. Žalovaný sjednanou povinnost porušil tím, že po skončení pracovního poměru u žalobce dne [datum] nastoupil do zaměstnání u společnosti [právnická osoba], a to 45 km od původního výkonu práce pro žalobkyni, kde pracoval jako kontaktní osoba pro testovací jízdy a prodej čtyřkolek a motocyklů.

2. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, neboť konkurenční doložku neporušil. Uvedl, že původně nechtěl pracovní smlouvu obsahující konkurenční doložku vůbec podepsat. Žalovaný nastoupil u nového zaměstnavatele na pozici administrativní pracovník. Práce, kterou vykonává, není shodná s předmětem podnikání žalobkyně. Pracovní náplní žalovaného je kompletní administrativa ohledně motocyklů a čtyřkolek zaměstnavatele, které jsou určeny k dalšímu prodeji a k testovacím jízdám. Žalovaný zajišťuje převozní SPZ, COC listy, pojištění a přihlášení všech vozidel, a též kompletní administrativu spojenou s předváděcími jízdami, tedy jejich objednávky (termíny jízd a typ vozidla), předávací protokoly, kauce, kontroly vozidel před a po testovací jízdě. Žalovaný dále uvedl, že Společnost [právnická osoba], je dovozcem čtyřkolek a motocyklů jedné jediné značky - [značka], tudíž konkurence se žalobkyní, která je naopak pouze prodejcem nových a ojetých čtyřkolek a motocyklů, je vyloučena.

3. Soud učinil následující pro rozhodnutí rozhodná skutková zjištění.

4. Soud zjistil (z pracovní smlouvy), že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dnem [datum] pracovní smlouvu s výkonem práce na adrese [adresa], a nástupem do práce dnem [datum]. V pracovní smlouvě si strany sjednaly, že žalovaný bude zastávat pozici vedoucí servisu motorových vozidel, mechanik a opravář motorových vozidel. V pracovní smlouvě byla dále sjednána konkurenční doložka se závazkem, že žalovaný se zavazuje po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru nevykonávat v okruhu 70 km od místa výkonu zaměstnání jakoukoliv výdělečnou činnost shodnou s předmětem podnikání žalobkyně, nebo jakoukoliv činnost, která by měla vůči žalobkyni soutěžní povahu. Žalobkyně se zavázala, že bude žalovanému vyplácet po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru 50 % jeho čisté mzdy. Dále bylo sjednáno, že poruší-li žalovaný výše uvedený závazek, je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 1 000 000 Kč. Soud vzal za svoje skutkové zjištění souhlasná tvrzení obou stran sporu, že strany mezi sebou sjednaly dodatek k pracovní smlouvě, ve kterém byla původní výše smluvní pokuty ponížena na částku 500 000 Kč.

5. Soud zjistil z listiny Výpověď z pracovního poměru datované ke dni [datum], že žalovaný podal výpověď z pracovního poměru.

6. Soud zjistil z výpisů z obchodního rejstříku jak existenci a náplň činnosti žalobkyně, tak i nového zaměstnavatele žalovaného [právnická osoba], který měl předmět podnikání (mimo jiné): opravy silničních vozidel, výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona.

7. Soud zjistil z fotografie na č. l. 9, že [datum] měl žalovaný předvádět v prostorách jeho nového zaměstnavatele motocykl vícero osobám. V kontextu dalších důkazů má soud za osvědčené, že fotografie je věrohodná, byť sama o sobě by bez dalšího kontextu „dokazovala“ rozhodné skutečnosti jen obtížně. Pokud jde o čas pořízení fotografií (tak i dále), mezi stranami nebylo sporným, že šlo o fotografie pořízené před uplynutím 12 měsíců od skončení pracovního poměru mezi stranami. Pokud jde o místo, kde se fotografovaná osoba (osoba zájmu – žalovaný) vyskytovala, soud má i přes námitky právního zástupce žalovaného spíše za přesvědčivé (v kontextu všech důkazů), že jde o místo výkonu práce žalovaného u jeho nového zaměstnavatele.

8. Soud má tedy i z dalších fotografií na č. l. 24 až 57, s vypovídající hodnotou (viz výše), za přesvědčivé tvrzení žalobkyně, že žalovaný v době do 12 měsíců po skončení pracovního poměru u žalobkyně vykonával práci, podobající se činnostem vykonávaným podle (dřívější) pracovní smlouvy – péče a údržba motorových strojů (motocyklů a čtyřkolek). Je však třeba poukázat na skutečnost, že z izolovaných fotografií lze tyto závěry učinit jen s obtížemi.

9. Soud zjistil z notářského zápisu o Osvědčení o právně významné skutečnosti ze dne [datum] (a jeho příloh), že na webových stránkách nového zaměstnavatele žalovaného se v sekci kontakty vyskytuje odkaz na žalovaného, přičemž pod jménem žalovaného bylo uvedeno „testovací jízdy“, telefon a emailová adresa, na dalších stránkách potom byly uvedeny osoby, které u jejích jmen měly uvedeno: referentky prodeje, objednávky, fakturace, velkoobchod ČR a SR.

10. Z kopie Google mapy ze dne [datum] soud zjistil, že vzdálenost mezi místem výkonu práce u původního zaměstnavatele a u nového zaměstnavatele žalovaného je po silnici cca 45 km.

11. Soud zjistil ze mzdových listů čistý příjem žalovaného za práci u žalobkyně za roky 2023 a leden až květen 2024. Součet čistého měsíčního příjmu žalovaného za rok 2023 byl 456 953 Kč, a za 5 měsíců roku 2024 byl 189 900 Kč.

12. Soud zjistil ze zvukového záznamu telefonního hovoru, že třetí osoba (žalobkyně uvedla, že osobu najala k formální komunikaci se žalovaným jako osobou pracující pro [právnická osoba]) si se žalovaným sjednala schůzku, která se měla týkat výběru a možného nákupu čtyřkolky od společnosti [právnická osoba]

13. Soud zjistil ze dvou videozáznamů (dva díly pokračujícího záznamu), že se žalovaný prezentoval osobě/zájemci (osobě najaté žalobkyní k formální komunikaci se žalovaným jako osobou pracující pro [právnická osoba]), jako specialista a znalec techniky nabízené [právnická osoba] k prodeji zákazníkům. V části záznamu (viz protokol o jednání) žalovaný (mezi účastníky nebylo sporným, že prodávající osoba na videu je žalovaný) krom technického popisu produktů též výslovně proklamoval konkurenční výhody strojů nabízených [právnická osoba], oproti jiným čtyřkolkám a motocyklům, zejména pokud jde o servisní náklady a poruchovost strojů.

14. Soud zjistil, že žalovanému byla zaslána předžalobní výzva [datum].

15. Soud ze skutkových zjištění učinil tento pro věc rozhodný skutkový závěr. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli dnem [datum] pracovní smlouvu s druhem práce žalovaného: vedoucí servisu motorových vozidel, mechanik a opravář motorových vozidel, a sjednali si v jejím rámci konkurenční doložku, ve které se žalobkyně zavázala, že po dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru se žalovaným bude žalovanému platit 50 % jeho čisté mzdy, přičemž žalovaný se po stejnou dobu 12 měsíců od skončení pracovního poměru se žalobkyní zdrží výkonu pracovní činnosti, která by byla shodná s předmětem podnikání žalobkyně, nebo která by měla vůči žalobkyni soutěžní povahu. Místo výkonu činnosti bylo ohraničeno vzdáleností do 70 km od místa výkonu práce žalovaného pro žalobkyni, které bylo na adrese [adresa]. Součástí konkurenční doložky byla sjednaná smluvní pokuta, tj. pokud by žalovaný jeho povinnost z konkurenční doložky porušil, nastoupila by jeho povinnost zaplatit žalobkyni 500 000 Kč (účastníci sjednali k pracovní smlouvě dodatek, ve kterém se původní smluvní pokuta snížila z 1 000 000 Kč na již zmíněných 500 000 Kč). Po skončení pracovního poměru žalovaného se žalobkyní ke dni [datum], v době do 12 měsíců od skončení pracovního poměru, žalovaný vystupoval veřejně jako osoba pracující pro společnost [právnická osoba], a to na pozici „testovací jízdy“, přičemž žalovaný vystupoval též jako prodejce, specialista a znalec techniky nabízené [právnická osoba] k prodeji zákazníkům, vše s výkonem práce na adrese ve vzdálenosti 45 km od místa původního zaměstnání žalovaného u žalobkyně.

16. Soud věc posoudil právně následujícím způsobem:

17. Podle § 310 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, v rozhodném znění od [datum] (dále jen „ZP“), byla-li sjednána konkurenční doložka, kterou se zaměstnanec zavazuje, že se po určitou dobu po skončení zaměstnání, nejdéle však po dobu 1 roku, zdrží výkonu výdělečné činnosti, která by byla shodná s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo která by měla vůči němu soutěžní povahu, je součástí konkurenční doložky závazek zaměstnavatele, že zaměstnanci poskytne přiměřené peněžité vyrovnání, nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku. Peněžité vyrovnání je splatné pozadu za měsíční období, pokud se smluvní strany nedohodly na jiné době splatnosti; (odst. 2) Konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost; (odst. 3) Byla-li v konkurenční doložce sjednána smluvní pokuta, kterou je zaměstnanec zaměstnavateli povinen zaplatit, jestliže závazek poruší, zanikne závazek zaměstnance z konkurenční doložky zaplacením smluvní pokuty. Výše smluvní pokuty musí být přiměřená povaze a významu podmínek uvedených v odstavci 1; (odst. 4) Zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit pouze po dobu trvání pracovního poměru zaměstnance; (odst. 5) Zaměstnanec může konkurenční doložku vypovědět, jestliže mu zaměstnavatel nevyplatil peněžité vyrovnání nebo jeho část do 15 dnů po jeho splatnosti; konkurenční doložka zaniká prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi; (odst. 6) Konkurenční doložka musí být uzavřena písemně; to platí obdobně pro odstoupení od konkurenční doložky a pro její výpověď.

18. Soud se nejprve zabýval platností pracovní smlouvy a konkurenční doložky jako takové. Zde soud uzavřel, že pracovní smlouva splňovala její nezbytné náležitosti a byla sjednána platně. Pokud jde o konkurenční doložku, ta ve svých ustanoveních (čl. VI bod 2 věta první) obsahovala text: „Zaměstnavatel bude zaměstnanci po dobu dvanácti měsíců od skončení pracovního poměru vyplácet 50 % čisté mzdy“. Tento závazek žalobkyně jazykově neodpovídá znění zákona, které v § 310 odst. 1 ZP hovoří o peněžním vyrovnání „nejméně však ve výši jedné poloviny průměrného měsíčního výdělku, za každý měsíc plnění závazku…“. Pokud jde o náležitosti průměrného měsíčního výdělku, tento je specifikován v ustanoveních zákoníku práce pod § 351 a násl. tak, že „Má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy“, a v § 352 ZP je uvedeno, že „Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak“. Dále je v zákoníku práce uvedeno, jak se vypočítá výdělek za měsíc.

19. Podle § 547 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (v rozhodném znění; dále jen „OZ“) právní jednání musí obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu.

20. Podle § 574 OZ Na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

21. Podle § 577 OZ Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

22. Podle § 580 odst. 1 OZ Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

23. Soud nepřehlédl, že v rozhodnutí ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, Ústavní soud posuzoval ústavnost mimo jiné i § 20 zákoníku práce (ve znění do 1. 1. 2014). V bodě 225 odůvodnění uvedl, že nepřisvědčil navrhovatelům v tom, že postavení zákoníku práce na principu relativní neplatnosti právních úkonů je třeba mít za rozporné se zásadami demokratického právního státu…měl za to, že i z hlediska sociální a právní jistoty účastníků je třeba ponechat i zde neplatnost relativní; ta na jedné straně umožní účastníkům dovolat se neplatnosti takového právního úkonu, na druhé straně však – není-li neplatnost uplatněna – existuje zde (i přes vady právního úkonu) základní pracovněprávní vztah, který poskytuje jeho účastníkům dostatečnou právní ochranu…Ústavní soud tak akcentoval i autonomii vůle stran smlouvy v pracovním právu. Nynější soud uzavírá, že pokud byla ústavnost institutu relativní neplatnosti jednání (dříve úkonu) shledána i při jednáních směřujících ke vzniku základního pracovněprávního vztahu, je tak tomu i při jednáních, kterými byla sjednána konkurenční doložka, a to v části co do výpočtu peněžního vyrovnání z čisté mzdy. Soud považuje takové ujednání sice za odporující zákonu (viz znění předpisu), ale za platné, neboť jeho relativní neplatnost nebyla u soudu uplatněna námitkou. Nad již řečené žalovaný sjednal se žalobkyní konkurenční doložku vědomě, a současně mu tento rozdíl v plnění (při srovnání konkurenční doložky a zákona) ani nebyl překážkou pro ukončení pracovního poměru z jeho strany, ani důvodem k vznesení námitky neplatnosti.

24. Dále se soud zabýval platností konkurenční doložky v části, která se týká přiměřenosti výše smluvní pokuty 500 000 Kč vůči povaze a významu podmínek uvedených v § 310 odst. 1 ZP. Soud nepřehlédl, že výše peněžního vyrovnání smluveného v konkurenční doložce bylo v součtu za 12 měsíců spíše nižší než polovina sjednané smluvní pokuty [pokud 50 % čisté mzdy žalovaného za 12 měsíců mezi roky 2023/2024 činilo cca 230 000 Kč (vypočítáno z čisté mzdy žalovaného za doložené období jednoho a půl roku před ukončením pracovního poměru), lze předpokládat, že tato mzda byla v období sjednávání doložky v roce 2017 ještě nižší]. Současně však třeba brát v úvahu i skutečnost, že do povahy podmínek uvedených v § 310 odst. 1 ZP spadá i skutečnost (z povahy zastávané pozice), že žalovaný pracoval jako vedoucí servisu s přístupem k zásadním informacím obchodní hodnoty. Soudu nezbylo, než ujednání o výši smluvní pokuty ve smyslu § 310 ZP (jako takové) považovat za platné. Ostatně i pokud by takové ujednání bylo shledáno neplatným (pro matematickou nepřiměřenost výše sjednané pokuty vůči peněžnímu vyrovnání), bylo by tak neplatné jen relativně (nikoliv absolutně), přičemž námitka neplatnosti nebyla ze strany žalovaného vůbec vznesena. O neplatnost absolutní by se jednalo pouze v případě, pokud by nebylo sjednáno peněžní vyrovnání vůbec [jde o esenciální náležitost ujednání o konkurenční doložce, která je synallagmatickým závazkem; srov. závěry o absolutní neplatnosti doložky ve vztahu k nepřiměřeně vysoké smluvní pokutě ve znění § 19 písm. d) zákoníku práce k 1. 1. 2012 – avšak k tomu již komentované rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, a též pro tuto věc rozhodné znění zákoníku práce po 1. 1. 2014].

25. Dále však soud zohlednil nepřiměřenost uplatněného nároku na smluvní pokutu a přistoupil k moderaci její výše (viz bod 32 tohoto odůvodnění). Soud tedy ve výsledku rozlišil přiměřenost ujednání o smluvní pokutě v širším kontextu § 310 odst. 1 a 3 ZP, jejíž posouzení nebylo s to validovat případnou absolutní neplatnost ujednání jako takového (relativní neplatnost namítána nebyla), a přiměřenost vlastního nároku na smluvní pokutu co do porovnání její výše s výší peněžního vyrovnání.

26. Konečně soud měl za platné i ujednání o konkurenční doložce ve smyslu § 310 odst. 2 ZP, tedy , že konkurenční doložku může zaměstnavatel se zaměstnancem sjednat, jestliže to je možné od zaměstnance spravedlivě požadovat s ohledem na povahu informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů, které získal v zaměstnání u zaměstnavatele a jejichž využití při činnosti uvedené v odstavci 1 by mohlo zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. V daném případě žalovaný pracoval jako vedoucí servisu a již jen z titulu své funkce měl nutně přístup nejen ke klientské základně zaměstnavatele, ale i k vnitřním firemním procesům při výkonu práce vedoucího servisu. Ostatně ze strany žalovaného nezaznělo ničeho v tom smyslu, že by jako vedoucí servisu byl bez možnosti přístupu k informacím, poznatkům, a znalostem pracovních a technologických postupů, které se při funkci vedoucího (konkrétního) servisu daly očekávat jako nezbytné a které by při konkurenčním využití mohly zaměstnavateli závažným způsobem ztížit jeho činnost. Jinak řečeno, žalovaný mohl novému zaměstnavateli získat tržní výhodu spočívající v tom, že v případě znalostí těchto interních informací mohl změnit strategii svého tržního jednání.

27. Soud se dále vypořádal s námitkou nezákonnosti žalobkyní předložených důkazů, a to konkrétně záznamu telefonického hovoru třetí osoby se žalovaným a videozáznamů jednání žalovaného v prostorách provozovny s třetí osobou. Měly být dle žalovaného nezákonné, neboť byly pořízeny bez jeho souhlasu, čímž měla být porušena práva žalovaného podle Listiny základních práv a svobod. Soud měl však předložené důkazy za zákonné (viz dále).

28. Soud identifikoval jako potenciálně ohrožené právo na ochranu soukromí žalovaného, právo na ochranu soukromí právnické osoby (prostory zaměstnavatele), právo na tajemství zpráv podávaných telefonem. 1) Pokud jde o právo na ochranu soukromí žalovaného (při telefonním hovoru a videozáznamu), soud nepřehlédl rozhodnutí ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 30 Cdo 64/2004, ve kterém Nejvyšší soud uzavřel, že osobní povahu nemají zpravidla projevy, ke kterým dochází při výkonu povolání, při obchodní či veřejné činnosti. Nynější soud tedy uzavírá, že pokud jde o předložené záznamy, na kterých hovoří žalovaný se třetí osobou v obchodním styku, nejde o projev osobní povahy. Právo žalovaného na soukromí nebylo porušeno tím, že byl nahráván telefonní hovor a video se žalovaným při obchodním styku. V tomto smyslu jde o zákonný důkaz. 2) Pokud jde o právo na tajemství zpráv podávaných telefonem, soud provedl čtyřprvkový test proporcionality, jehož závěrem je, že dotčené právo musí ustoupit v nutném rozsahu právu žalobkyně na spravedlivý proces. a. Legitimní cíl; nahrávka telefonního hovoru se žalovaným v obchodním styku zajišťuje právo žalobkyně na spravedlivý proces, neboť z nahrávky je zjevná povaha činnosti žalovaného, jejímž zjištěním lze u soudu dokládat porušení konkurenční doložky. b. Vhodnost prostředku k dosažení cíle; záznam telefonního hovoru lze s ohledem na jeho technické provedení (srozumitelnost a jasnost) mít za způsobilý prostředek/důkaz k prosazení práva na spravedlivý proces. c. Potřebnost; soudu není známa šetrnější alternativa, kterou by bylo lze dokázat jednání žalovaného jako prodejce/specialisty při prvotním kontaktu se zákazníkem, jinak řečeno, to co bylo zaznamenáno v telefonním hovoru je jedinečné/neopakované, tedy k prosazení práva na spravedlivý proces potřebné. d. Proporcionalita v užším smyslu; soud hodnotil míru relevance dotčených hodnot (práva na tajemství zpráv podávaných telefonem ve vztahu k právu na spravedlivý proces). Shledal, že zájem na tajemství zpráv podávaných telefonem musí ustoupit v nutném rozsahu právu žalobkyně na spravedlivý proces, lze totiž soudit, že tajemství zprávy (zde obsah obchodního hovoru žalovaného s potenciálním zákazníkem) je oslabeno vůči žalobkyni nejen z důvodu skutečnosti, že to byl „obchodní“ projev žalovaného s neznámým potenciálním zákazníkem, ale i očekávaný následek z porušení takového „tajemství“ nahráním a užitím u soudu proporčně oslabuje toto právo na tajemství oproti právu žalobkyně tímto záznamem dosíci spravedlivého vyřešení soudního sporu, který je z povahy kontradiktornosti postaven na povinnostech stran nejen tvrdit, ale i prokazovat tvrzení. 3) Pokud jde o právo na soukromí právnické osoby (nového zaměstnavatele žalovaného), soud vyšel z Nálezu ze dne 15. 1. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/24, ve kterém Ústavní soud v odst. 43 uvedl, že „předem vyřazovat právnické osoby z ochrany soukromí v širším smyslu by tak bylo nesouladné s judikaturou Ústavního soudu i ESLP. Proto je nezbytné posuzovat jednotlivé složky práva na soukromí a zvažovat, zda a v jakém rozsahu je lze vztáhnout na právnické osoby.“. Nynější soud provedl čtyřprvkový test proporcionality, jehož závěrem je, že právo na soukromí zaměstnavatele žalovaného musí ustoupit v nutném rozsahu právu žalobkyně na spravedlivý proces. a. Legitimní cíl; videonahrávka hovoru se žalovaným v obchodním styku ve veřejných prostorách prodejny zajišťuje právo žalobkyně na spravedlivý proces, neboť z nahrávky je zjevná povaha skutečné činnosti žalovaného (který nadto vystupuje jako zaměstnanec vlastníka provozovny), jejímž zjištěním lze u soudu dokládat porušení konkurenční doložky. b. Vhodnost prostředku k dosažení cíle; videozáznam obchodního hovoru lze s ohledem na jeho technické provedení (srozumitelnost a jasnost) mít za způsobilý prostředek/důkaz k prosazení práva na spravedlivý proces. c. Potřebnost; soudu není známa šetrnější alternativa, kterou by bylo lze dokázat skutečné (žalované konkurenční) jednání žalovaného jako prodejce/specialisty při obchodním kontaktu se zákazníkem, jinak řečeno, to co bylo zaznamenáno na videozáznamu je jedinečné/neopakované, tedy k prosazení práva na spravedlivý proces potřebné. d. Proporcionalita v užším smyslu; soud hodnotil míru relevance dotčených hodnot (práva na soukromí právnické osoby ve vztahu k právu na spravedlivý proces). Shledal, že zájem na soukromí (při videozáznamu obchodních prostor) musí ustoupit v nutném rozsahu právu žalobkyně na spravedlivý proces, lze totiž soudit, že právo na soukromí obchodních prostor je oslabeno vůči žalobkyni nejen z důvodu skutečnosti, že šlo o obchodní prostory běžně otevřené/přístupné pro zákazníky (tedy veřejnost), ale i očekávaný následek porušení práva na soukromí (že jsou veřejnosti tyto prostory zjevné i z videozáznamu krom vlastního navštívení) proporčně oslabuje toto právo oproti právu žalobkyně, tímto videozáznamem dosíci spravedlivého vyřešení soudního sporu, který je z povahy kontradiktornosti postaven na povinnostech stran nejen tvrdit, ale i prokazovat tvrzení.

29. K námitce žalovaného, že na videonahrávce, která byla pořízena z prostor určených pro zákazníky, jsou vidět i vnitřní prostory obchodníka, které pro zákazníky určené nejsou, soud uvedl, že pokud by provozovatel obchodních prostor nechtěl, aby jakýkoli zákazník zahlédl jiné prostory než prodejní, jistě by učinil preventivní opatření (např. zavřel dveře), k porušení práva na soukromí obchodníka tímto způsobem nedošlo.

30. Ze všech skutkových zjištění (které soud činil jednotlivě, ale hodnotil je i v jejich souhrnu) je soudu zřejmé, že žalovaný porušil konkurenční doložku tím, že po skončení pracovního poměru u žalobkyně vykonával, během prvních 12 měsíců a ve vzdálenosti menší než 70 km od původního výkonu práce, výdělečnou činnost, která měla vůči žalobkyni soutěžní povahu. Z videonahrávky je zřejmé, že při prodeji žalovaný jednak upřednostňoval nabídku produktů nového zaměstnavatele před nabídkami jiných společností (tedy i žalobkyně), a to ve společném (překrývajícím se) segmentu motocyklů a čtyřkolek. Přičemž je nerozhodné, pokud bylo žalovaným tvrzeno, že nový zaměstnavatel je výhradním prodejcem jediné značky. I tuto skutečnost lze považovat za konkurenci v rámci prodeje jiných značek. Zjevné to pro soud bylo i z projevu žalovaného (na videonahrávce), při kterém vysvětloval, že poruchovost a náklady na servis jím prodávané značky motocyklů a čtyřkolek, jsou daleko nižší než u konkurence. Pokud měla činnost žalovaného tento konkurenční rozměr, je již jen potenciál ohrožení konkurenceschopnosti žalobkyně (např. uplatněním znalosti zákaznické báze žalobkyně a jejím možným ovlivněním ve prospěch nového zaměstnavatele) dostatečným důvodem považovat zjištěnou objektivní skutečnost, tj. konkrétní činnost žalovaného, za porušení konkurenční doložky.

31. K právě uvedenému soud odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 56. 2019, sp. zn. II. ÚS 3101/18, ve které bylo uvedeno (bod 20), že smysl a účel konkurenční doložky spočívá v preventivní ochraně zaměstnavatele před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnanců, kteří se v průběhu svého pracovního poměru u zaměstnavatele seznamují s informacemi, které mají povahu obchodního tajemství nebo které jsou takového charakteru, že jsou způsobilé zjednat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výhodu… okolnost, zda zaměstnanec informace skutečně použije (zneužije) ve prospěch nového zaměstnavatele, případně ve prospěch vlastního podnikání, není v tomto směru podstatná… [Z]ávěr o porušení smluvní povinnosti plynoucí z konkurenční doložky, opravňující zaměstnavatele k vymáhání smluvní pokuty, jež představuje nikoliv jen sankci za porušení smluvní povinnosti, ale rovněž paušalizovanou kompenzaci svého druhu za (byť jen potenciální) únik citlivých obchodních informací, lze totiž odvodit již jen z pouhé objektivně dané skutečnosti v podobě výkonu výdělečné činnosti, která je shodná s předmětem činnosti původního zaměstnavatele nebo která má vůči němu soutěžní povahu.

32. Soud se dále zabýval přiměřeností nároku na smluvní pokutu. V již komentovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 3101/18 Ústavní soud uvedl, že má za přiměřenou výši smluvní pokuty takovou, která nepřesahuje výši peněžního vyrovnání, v případě ujednání o smluvní pokutě je nutno dostát požadavku rovnosti účastníků, resp. vyváženosti vzájemných práv a povinností, které smluvním stranám z ujednání o konkurenční doložce vyplývají . V nyní projednávané věci však je zjevné, že smluvené peněžní vyrovnání ve výši 50 % čisté mzdy žalovaného nedosahuje ani smluvní pokuty. Soud tedy přistoupil k moderaci žalovaného nároku, neboť jej má za nepřiměřený. Soud dodává, že vzhledem k tomu, že se vyrovnání vypočte z čisté mzdy žalovaného (viz bod 23), soud přistoupil k výpočtu z doložených mzdových výkazů žalovaného za rok 2023 a části roku 2024, ze kterých vypočítal 50 % průměrné čisté (měsíční) mzdy, což v součtu za 12 měsíců činilo 228 178 Kč. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, bylo konstatováno (bod 57), že aby soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě podle § 555 a násl. o. z. ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Avšak jak je zjevné z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3101/18, smluvní pokuta představuje nikoliv jen sankci za porušení smluvní povinnosti, ale rovněž paušalizovanou kompenzaci svého druhu za (byť jen potenciální) únik citlivých obchodních informací. Z tohoto závěru tedy nynější soud vyšel. Dále je v uvedeném rozhodnutí sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 uvedeno, že pokud soud má smluvní pokutu za nepřiměřenou, sníží ji na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit. S ohledem na vše uvedené je tedy spravedlivá smluvní pokuta in concreto (resp. nárok na ni) odpovídající sjednané peněžní náhradě, která měla být poskytována žalovanému (228 178 Kč). Proto soud rozhodl, jak je uvedeno ve výrocích I a II (zčásti žalobě vyhověl a zčásti ji zamítl).

33. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, tak, že žádnému z účastníků nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení, neboť při porovnání úspěchu a neúspěchu ve věci byly strany sporu téměř shodně ne/úspěšné (žalovaný byl úspěšný z 54 %, žalobkyně byla úspěšná z 46 %), a současně rozhodnutí ve věci do určité míry záviselo na úvaze soudu.

Poučení