1 CO 13/2022 - 775

Rubrum

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Koláře a soudců Mgr. Jakuba Černoška a Mgr. Petra Juračky ve věci žalobců: a/ [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b/ [jméno] [příjmení], narozená [datum] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení], [titul]. se sídlem [adresa] proti žalovaným: 1/ [právnická osoba], [IČO] se sídlem [adresa], [PSČ] [obec] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] 2/ [nemocnice] [územní celek], [anonymizováno], [IČO] se sídlem [adresa] zastoupená advokátem [titul] [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, o odvolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. srpna 2022 č.j. 23 C 9/2008-746, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Ve výrocích II. až IV. se napadené rozhodnutí mění tak, že žalované 1/, žalované 2/ ani České republice - Krajskému soudu v Ostravě se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalovaným se právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Rozsudkem označeným v záhlaví (čtvrtým ve věci vydaným) Krajský soud v Ostravě výrokem I. zamítl žalobu, podle níž se žalobci domáhali po žalovaných zaplacení částky 2 000 000 Kč z důvodu nemajetkové újmy způsobené nesprávným postupem právní předchůdkyně žalovaných při léčbě jejich syna [jméno] [příjmení], který byl původním žalobcem, výrokem II. a III. uložil žalovaným povinnost zaplatit žalovaným náklady řízení a výrokem IV. povinnost zaplatit státu náklady řízení na účet soudu prvního stupně. Stalo se tak poté, co jím vydaný rozsudek ze dne 30. dubna 2021 č.j. 23 C 99/2008-582, jímž byla žaloba rovněž zamítnuta, byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 1. února 2022 č.j. 1 Co 18/2021-659 a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s pokyny odvolacího soudu k doplnění dokazování a právním názorem odvolacího soudu, že bude-li shledána příčinná souvislost mezi léčebným postupem právní předchůdkyně žalovaných a zdravotním stavem [jméno] [příjmení], má být věc posuzována podle tzv. teorie ztráty šance. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dospěl po skutkové stránce k závěru, že prvotní příčinou výsledného zdravotního stavu [jméno] [příjmení] bylo samotné onemocnění herpetickou encefalitidou a včasný adekvátní způsob léčby by mohl pouze tyto následky zmírnit. Nebylo tedy ani třeba zjišťovat, co bylo prvním příznakem onemocnění a kdy se příznaky objevily navenek, protože postup právní předchůdkyně žalovaných při léčbě [jméno] [příjmení] sice nebyl lege artis, ale vznik jeho onemocnění nezavinil a její jednání není tedy v přímé příčinné souvislosti s jeho výsledným zdravotním stavem. Pokyn odvolacího soudu týkající se právního posouzení věci pak soud prvního stupně nerespektoval s ohledem na závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 2376/2021, že zavázat poskytovatele zdravotní péče k povinnosti hradit újmu na zdraví pacienta pouze na základě tzv. teorie ztráty šance, tj. bez dostatečně zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (opomenutím) a škodlivým následkem je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tvrzení, že bylo porušeno právo [jméno] [příjmení] na určitý standard lékařské péče a takto bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, protože tím byl [jméno] [příjmení] zbaven možnosti dosáhnout uzdravení, nebo dosažení předpokládaného zdravotního stavu, posoudil soud prvního stupně jako nedůvodné, protože jde o nárok nemajetkové povahy, který nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi, jak uzavřel Nejvyšší soud v rozsudku vydaném pod sp.zn. 25 Cdo 3332/2020. Dodat lze, že námitku promlčení vznesenou žalovanými soud prvního stupně shledal nedůvodnou, protože žalobci jako procesní nástupci [jméno] [příjmení] vstoupili do řízení ve stavu, jak byl v době jejich vstupu, a již předtím byla tato námitka posouzena za rozpornou s dobrými mravy. S ohledem na procesní výsledek řízení byli žalobci zavázáni k náhradě nákladů řízení žalovaných za část řízení, ve kterém byl původním žalobcem nezletilý [jméno] [příjmení], v níž vystupovali svým jménem, a k náhradě nákladů řízení státu vzniklých vyplacením znalečného nad složenou zálohu.

2. Proti rozsudku podali žalobci odvolání. Podle jejich názoru je právní názor soudu prvního stupně, který vedl k zamítnutí žaloby, nesprávný. Pokud soud prvního stupně vycházel ze závěrů rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu, skutkový stav zjištěný v řízení, v němž rozhodoval Nejvyšší soud, se lišil od skutkového stavu zjištěného v tomto řízení, protože v řízení, kde rozhodoval Nejvyšší soud, činila šance pacientky na přežití 50%, kdežto v tomto řízení byla zjištěna až sedmdesátiprocentní šance [jméno] [příjmení] na úplné uzdravení v případě včasného zahájení adekvátní léčby. Podle názoru odvolatelů pak nebyla splněna ani zásada legitimního očekávání žalobců na základě usnesení odvolacího soudu vydaného pod sp.zn. 1 Co 18/2021-659 dne 1. února 2022. Nesprávný je rovněž právní názor soudu prvního stupně, že právo na náhradu za újmu vzniklou zásahem do osobnostních práv je ryze osobnostním právem nemajetkové povahy a nenáleží proto pozůstalým, opřený o závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp.zn. 25 Cdo 3332/2020 za situace, kdy v souzené věci Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. prosince 2021 č.j. 25 Cdo 2983/2021-642 dospěl k opačnému závěru. Podle názoru žalobců došlo ke zkrácení jejich procesních práv, protože jim nebylo soudem prvního stupně doručeno vyjádření žalované 2/. Konečně napadli žalobci výslovně výroky o nákladech řízení s poukazem na závěry rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 191/2008, z něhož vyplývá, že za situace obdobné situaci v tomto řízení je na místě postupovat podle ustanovení § 150 o.s.ř. Napadené rozhodnutí by proto mělo být změněno tak, že žalobě bude vyhověno, případně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Obě žalované označily odvolání za nedůvodné. Podle jejich názoru je správný jak závěr o skutkovém stavu vycházející především ze závěrů znaleckého posudku zpracovaného ve věci [titul] [příjmení], [titul], a jeho doplňku, tak právní posouzení věci soudem prvního stupně opírající se o závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu vydaného pod sp.zn. 31 Cdo 2376/2021. Správný je rovněž výrok o nákladech řízení reflektující stav, kdy do řízení vstoupili současní žalobci jako právní nástupci [jméno] [příjmení], který byl původním žalobcem.

4. Poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání není důvodné v části, v níž směřuje do merita věci, a naopak je důvodné ve vztahu k výroku o nákladech řízení.

5. Z obsahu spisu je pro účely tohoto rozhodnutí podstatné, že řízení bylo zahájeno dne 21. května 2008 doručením žaloby, podle níž se původní žalobce zastoupený současnými žalobci jako svými zákonnými zástupci domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalovaným (žalované 1/ jako nájemkyni podniku bývalé [nemocnice], [anonymizována dvě slova], a žalované 2/ jako pronajímatelce podniku a ručitelce za závazky, které se k podniku váží) byla uložena povinnost poskytnout mu zadostiučinění ve výši 15 milionů Kč za poškození jeho zdraví v důsledku nesprávně zvoleného léčebného postupu při jeho hospitalizaci v [nemocnice], která započala dne 27. července 2002. V důsledku nesprávného postupu totiž nebylo zjištěno onemocnění původního žalobce závažným onemocněním mozku, a to herpetickou encefalitidou, a nebyla včas zahájena léčba. Výsledkem byl neměnný stav původního žalobce spočívající v mentálním postižení, ztrátě zraku a sluchu a pohybovém postižení. Tím došlo k zásahu do všech jeho osobnostních práv uvedených v ustanovení § 11 z.č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku s výjimkou práva na život samotný.

6. Žalovaní od počátku řízení důvodnost žaloby neuznávali. Žalovaná 1/ zdůrazňovala, že s otcem původního žalobce, který je nyní žalobcem a/, uzavřela dohodu o narovnání a tím byly jejich vzájemné závazky vypořádány. Žalovaná 2/ argumentovala, že nárok původního žalobce je neopodstatněný a jeho požadavky je třeba posoudit podle úpravy obsažené v ustanovení § 444 OZ. Obě žalované poukazovaly dále na závěry Územní znalecké komise KÚ v [obec], která neshledala příčinnou souvislost mezi léčebným postupem a následky na straně původního žalobce, a vznesly rovněž námitku promlčení žalovaných nároků. Poté, co byl zpracován znalecký posudek a jeho dodatek, poukazovaly obě žalované na jeho závěry o (nedostatku) příčinné souvislosti mezi jednáním [nemocnice] a výsledným zdravotním stavem původního žalobce, přičemž žalovaná 1/ odkazovala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp.zn. 25 Cdo 1014/2020, podle něhož zavázat poskytovatele zdravotní péče k náhradě škody bez dostatečné zřejmé příčinné souvislosti mezi jeho jednáním (opomenutím) a následkem coby jedné z podmínek vzniku odpovědnosti by znamenalo nepřípustně ukládat povinnost bez náležitého zákonného podkladu, a na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1778/2009, podle něhož poskytovatel zdravotní péče neodpovídá za nesprávně stanovenou diagnózu, nebo jiný postup non lege artis, jestliže zdravotní stav pacienta byl takový, že ani řádně zvolený postup při léčbě by trvalému poškození jeho zdraví nezabránil.

7. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 7. listopadu 2008 č.j. 23 C 99/2008-51 z důvodu promlčení žalovaných nároků a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem odvolacího soudu ze dne 19. května 2010 č.j. 1 Co 49/2010-102. Oba tyto rozsudky byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2012 č.j. 33 Cdo 3789/2010-133 a věc byla vrácena k dalšímu řízení soudu prvního stupně se závazným pokynem zabývat se především posouzením, zda námitka promlčení s ohledem na všechny okolnosti této věci včetně změny právního názoru na otázku promlčení těchto nároků neodporuje dobrým mravům.

8. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. května 2013 č.j. 23 C 99/2008-194 žalobu opět zamítl, protože dospěl k závěru, že vznesená námitka promlčení dobrým mravům neodporuje. Toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením odvolacího soudu ze dne 13. listopadu 2013 č.j. 1 Co 326/2013-245, v němž odvolací soud zohlednil zejména skutečnost, že původní žalobce sám nezavinil, že žaloba byla podána teprve po uplynutí promlčecí doby, a zánik jeho nároků v důsledku promlčení by byl vůči němu nepřiměřeně tvrdým postihem v porovnání s rozsahem a charakterem jím uplatněného práva a důvody, proč nebyla žaloba podána včas. Dovolání žalovaných proti tomuto usnesení bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2014 č.j. 33 Cdo 1544/2014-294 odmítnuto.

9. Soud prvního stupně usnesením ze dne 30. července 2015 č.j. 23 C 2008 -324 řízení přerušil do pravomocného ukončení věci vedené u OS v Olomouci pod sp.zn. 24 C 63/2015, v němž se původní žalobce domáhal vůči žalovaným přiznání práva na náhradu škody na zdraví způsobené stejnou událostí. O pokračování v řízení bylo rozhodnuto usnesením ze dne 18. října 2019 č.j. 23 C 99/2008-354. Usnesením z téhož dne č.j. 23 Cm 99/2008-355 soud prvního stupně rozhodl, že na základě výsledků dědického řízení vedeného Okresním soudem v Přerově pod sp.zn. 22 D 1506/2015 bude v řízení na straně žalobců pokračováno se žalobci uvedenými v záhlaví tohoto rozhodnutí jako s dědici původního žalobce.

10. Usnesením ze dne 12. února 2020 č.j. 23 C 99/2008-401 soud prvního stupně ustanovil ve věci znalkyní z oboru klinické pediatrie [titul] [jméno] [příjmení], [titul] a uložil jí zpracovat znalecký posudek, v němž zodpoví dotazy soudu, a to zda postup [nemocnice] při léčbě původního žalobce byl lege artis, zda příčinou výsledného zdravotního stavu původního žalobce byl případný nesprávný postup [nemocnice] při jeho vyšetření, nebo léčení, a zda jeho výsledný zdravotní stav ovlivnilo předchozí očkování.

11. Znalkyně ve znaleckém posudku ze dne 31. července 2020, dospěla k závěru, že postup [nemocnice] při léčbě původního žalobce nebyl lege artis, když křeče zjištěné již při jeho přijetí nebyly (oproti skutečnosti) vyhodnoceny jako tzv. komplikované křeče a nebylo provedeno neurologické vyšetření k vyloučení zánětlivého onemocnění centrálního nervového systému. Po provedení vyšetření mozkomíšního moku pak byla nesprávně vedena léčba, protože není-li vyloučena možnost herpetické meningitidy, nebo encefalitidy, je doporučeno nasazení antvirotika, k němuž však došlo teprve ve Fakultní nemocnici v [obec], kam byl původní žalobce převezen v noci z 1. na 2. srpna 2002 a kde byla herpetická encefalitida diagnostikována a terapie nasazena až dne 2. srpna 2002, tj. osm dnů od prvních příznaků, kterými byly horečky a křeče. Nesprávný léčebný postup však výsledný zdravotní stav původního žalobce nezpůsobil, ale infekcí se původní žalobce nakazil již před hospitalizací, přičemž k rozvoji infekce dochází během několika hodin až dnů, obvykle dvou až sedmi dnů, a zdroj nákazy se obvykle nepodaří zjistit. Pozdní nasazení adekvátní léčby bylo tedy sice chybné, ale nelze je dát do„ stoprocentní“ příčinné souvislosti s výsledným stavem původního žalobce, protože výsledný stav mohl vzniknout i při včasném nasazení antivirotické terapie. Studie sice ukazují, že při nasazení antivirotické terapie„ do pěti dnů“ je naděje na přežití vyšší, léčebné výsledky jsou však obvykle s komplikacemi a ani včasné nasazení léčby tedy nezaručuje vyléčení bez následků. Znalkyně naopak nezjistila přímou souvislost mezi předchozím očkováním a výsledným zdravotním stavem původního žalobce, a v rámci odpovědi na dotaz uvedla, že vzhledem k délce inkubační doby herpetické encefalitidy 2-7 dnů (někdy se popisuje i několik hodin) byl původní žalobce očkován v období inkubace infekce, která však ještě nebyla klinicky zřejmá.

12. Z podnětu zástupce žalobců soud prvního stupně usnesením ze dne 1. října 2020 č.j. 23 C 99/2008-523 uložil znalkyni znalecký posudek doplnit o odpovědi na otázky, jak vysoká je pravděpodobnost, že nesprávný léčebný postup [nemocnice] měl za následek výsledný zdravotní stav původního žalobce, zda existují kromě samotného onemocnění, nebo nesprávného léčebného postupu i další důvody následného zdravotního stavu původního žalobce, a která z uvedených příčin, tedy jednak samotné onemocnění, jednak nesprávný léčebný postup, popřípadě jiná příčina, je příčinou převažující ve vztahu k následku, kterým byl výsledný zdravotní stav původního žalobce. Znalkyně dne 31. prosince 2020 zpracovala dodatek ke znaleckému posudku, v němž dotazy soudu prvního stupně zodpověděla tak, že herpetická encefalitida je velmi závažné onemocnění, které při neléčení vede u 70- 50% pacientů k úmrtí, přičemž naděje na přežití se v případě nasazení léčby„ do pěti dnů od začátku onemocnění“ zvyšuje na 90%. I při včasném nasazení léčby se však mohou projevovat následky od těžkých po„ pouhé“ bolesti hlavy až u 30- 50% pacientů, protože velmi rychle dochází k nekróze mozkové tkáně. Správná terapie byla nasazena teprve ve Fakultní nemocnici v [obec] dne 2. srpna 2002, tedy šest dnů po hospitalizaci původního žalobce v [nemocnice] v [obec], v té době již však byl CT nález mozku původního žalobce patologický a do dvou týdnů byla zjištěna progrese atrofie mozku. K výslednému stavu by tedy mohlo dojít i při včasném nasazení antivirové terapie. Výsledný zdravotní stav původního žalobce zapříčinila infekce virem herpes simplex, i pozdní nasazení antivirotické terapie ale vyhlídky na jeho vyléčení bez následků zvýšilo. Nejzávažnější příčinou výsledného zdravotního stavu původního žalobce tedy podle znalkyně byla„ z logiky věci“ vlastní infekce. Kromě toho soud prvního stupně provedl důkaz listinami nacházejícími se ve spise OS v Olomouci sp.zn. 24 C 63/2015, kde předmětem řízení byla náhrada škody způsobené na zdraví původního žalobce stejným jednáním [nemocnice], a to znaleckým posudkem České lékařské komory ze dne 6. června 2008, protokolem o výslechu svědkyně [titul] [jméno] [příjmení] ze dne 13. března 2017, zápisem z jednání znalecké komise Krajského úřadu [územní celek] ze dne 20. listopadu 2003, odborného posouzení úrovně zdravotní péče poskytované původnímu žalobci [titl] [jméno] [příjmení] ze dne 13. listopadu 2003 a znaleckého posudku z oboru pediatrie [titul] [jméno] [příjmení] [titul].

13. Odvolací soud usnesením č.j. 8 Cmo 18/2021-606 ze dne 13. července 2021 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil, protože podle jeho názoru právo na ochranu osobnosti bylo za právní úpravy účinné do konce roku 2013 právem osobnostní povahy a bylo tedy vázáno výlučně na osobu, která zásah do své osobnostní sféry utrpěla. Nejvyšší soud však k dovolání žalobců usnesením ze dne 16. prosince 2021 č.j. 25 Cdo 2983/2021-642 toto rozhodnutí s odkazem na ustanovení § 1745 odst. 2 z.č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení s tím, že právo na zadostiučinění za zásah do osobnostních práv, k němuž došlo poškozením zdraví zůstavitele do 31. prosince 2013, uplatněné u soudu za jeho života, patří do pozůstalosti, zemřel-li zůstavitel po dni 1. ledna 2014.

14. Odvolací soud poté usnesením ze dne 1. února 2022 č.j. 1 Co 18/2021-659 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, protože podle jeho názoru dosavadní výsledky řízení nedávají dostatečný podklad pro závěr o skutkovém stavu a následné právní posouzení věci. Toto rozhodnutí bylo ovlivněno zejména názorem odvolacího soudu, že v případě jednoznačného zjištění, že v době přijetí [jméno] [příjmení] do [nemocnice] bylo možno adekvátní léčbou jeho zdravotní stav možno příznivě ovlivnit, bylo by s ohledem na závěry znaleckého posudku [titul] [příjmení], [titul], podle něhož v takovém případě se projevují následky onemocnění v té či oné míře u 30- 50% pacientů, namístě při právním posouzení věci aplikovat tzv. teorii ztráty šance, protože - jak odvolací soud v tomto rozhodnutí vysvětlil - mnohdy nelze jednoznačně zjistit příčinnou souvislost mezi pochybením zdravotnického zařízení a následky na straně pacienta, ale tuto souvislost lze dovodit„ pouze“ s určitou mírou pravděpodobnosti, a bylo by podle názoru odvolacího soudu nespravedlivé, pokud by se za této situace pacient satisfakce nedomohl. Použití této metody je pak podle názoru odvolacího soudu tím více odůvodněné, čím pravděpodobnější je přímá příčinná souvislost mezi nesprávným postupem léčby a jeho důsledky, a naopak není vhodné, pokud se pravděpodobnost limitně blíží nule. Na jedné straně nelze totiž vždy trvat na tom, aby příčinná souvislost byla prokázána s jistotou, na druhé straně však odpovědnost poskytovatele zdravotních služeb za následky nesprávné léčby nemůže být postavena na málo pravděpodobných odhadech, nebo dokonce spekulacích. Pokud podle závěrů znaleckého posudku přetrvávají zdravotní následky onemocnění herpetickou encefalopatií i při včasném započetí léčby u 30- 50% pacientů, znamená to, že 50- 70%, tedy cca polovina, až dvě třetiny pacientů, se při včasném zahájení léčby (tedy do pěti dnů od propuknutí choroby) zcela vyléčí. V tomto rozsahu se tedy v případě závěru o pozdě zahájené léčbě v důsledku nesprávné diagnózy v [nemocnice] snížila šance původního žalobce na úplné uzdravení a v takovém rozsahu by za toto snížení šance mělo dojít k satisfakci. Takovému závěru ovšem musí předcházet jednoznačné zjištění, od kterého okamžiku počíná běžet zmíněná pětidenní lhůta, v jejímž průběhu lze zdravotní stav nemocného příznivě ovlivnit. Znalkyně totiž sice uvedla, že správnou léčbou lze zdravotní stav pacienta příznivě ovlivnit„ do pěti dnů od začátku onemocnění“, tato informace však má význam pouze po upřesnění pojmu„ začátek onemocnění“ (zda doba, kdy se původní žalobce nakazil, doba, kdy došlo ke zvýšení teploty, doba, kdy se objevily febrilní křeče, nebo jiný okamžik), a zejména je nutno ji dát do souvislosti s dobou přijetí původního žalobce k hospitalizaci v [nemocnice]. Soudu prvního stupně proto odvolací soud uložil doplnit znalecké dokazování o konkretizaci uvedeného údaje s tím, že bude-li poté jednoznačné, že k přijetí původního žalobce do [nemocnice] došlo v době, kdy započetím správné léčby bylo možno jeho zdravotní stav příznivě ovlivnit, mělo by dojít k satisfakci za použití teorie ztráty šance.

15. Soud prvního stupně usnesením ze dne 17. března 2022 č.j. 23 C 99/2008-679 řízení zastavil v částce 13 000 000 Kč. Poté soud prvního stupně doplnil dokazování doplňkem znaleckého posudku [titul] [příjmení], z něhož zjistilo, že v případě [jméno] [příjmení] mohl být prvním příznakem onemocnění křečový stav, k němuž došlo dne 27. července 2002 kolem 20. hodiny, přičemž již téhož dne ráno se objevily horečky, které však následovaly po očkování, a poté vydal napadené rozhodnutí.

16. Jak již bylo shora uvedeno (a jak na to poukazují žalobci v odvolání) odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že v případě jednoznačného zjištění, že v době přijetí [jméno] [příjmení] do [nemocnice] bylo možno jeho zdravotní stav příznivě ovlivnit, je na místě satisfakce podle tzv. teorie ztráty šance. O pouhých devět dnů později však velký senát Nejvyššího soudu vydal pod sp.zn. 31 Cdo 2376/2021 rozhodnutí, v němž aplikaci této teorie posoudil jako nevhodnou.

17. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že jeho rozhodovací praxe setrvale vychází ze závěru, že o vztah příčinné souvislosti jde, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo (conditio sine qua non). Odpovědnost nelze ale neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu neodpovídajícímu a ve společenských poměrech neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu. Právně relevantními příčinami tedy nemohou být kterékoli faktické příčiny, nýbrž je třeba vyčlenit (izolovat) jen ty příčiny, s nimiž právo spojuje vznik odpovědnosti (tzv. umělá izolace jevů), které jsou pro způsobení následku významné (tzv. gradace příčinné souvislosti) a které podle obvyklého chodu věcí i podle obecné zkušenosti mají zpravidla (typicky) za následek způsobení určité škody (tzv. adekvátní příčinná souvislost). Příčinná souvislost jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je pak objektivní předvídatelnost škodního následku. Předestřené obecné pojetí příčinné souvislosti se v zásadě prosadí bez ohledu na konkrétní povahu vzniklé škody, neboť zákon nemá žádnou speciální úpravu pro určitou oblast škod, tedy ani pro tzv. medicínské spory. V rámci uplatňování nároků na náhradu škody na zdraví ve vztahu k poskytovatelům zdravotní péče a prokazování rozhodných skutečností, včetně příčinné souvislosti, akceptovala judikatura určitá specifika v procesní rovině, zejména možnost obrácení důkazního břemene, i to, že nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, nicméně existence příčinné souvislosti musí být prokázána s vysokou mírou pravděpodobnosti a musí se jednat o příčinu převažující; nestačí tedy pouhá naděje na vyléčení, či obecné konstatování obvyklé padesátiprocentní pravděpodobnosti vyléčení.

18. Tzv. teorie ztráty šance je teorie reagující na obtíže s jednoznačným zjištěním kauzality, jež jsou někdy zvláště těžce překonatelné ve sporech týkajících se dopadů pochybení v medicínských sporech jinak koncipovaným pojetím újmy, kterou je již právě samotná ztráta šance. Stěžejní pro danou teorii, snažící se překlenout problém prokázání příčinné souvislosti se vzniklou újmou, tedy je umělá konstrukce šance jako právního statku. Ve vztahu k této újmě je pak posuzována příčinná souvislost s protiprávním jednáním. Nezkoumá se tedy existence příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou na zdraví či na životě, ale mezi protiprávním jednáním a újmou v podobě ztráty šance na uzdravení, respektive přežití. Pro inkorporaci takto pojaté teorie ztráty šance do vnitrostátní soudní aplikační praxe by ale bylo třeba již s ohledem na základní princip vázanosti soudu zákonem najít pro ni oporu v příslušných zákonných předpisech a jejich interpretaci. V tomto směru nelze přehlédnout, že ztráta šance není sama o sobě právním statkem výslovně chráněným normami občanského práva, respektive úpravou odpovědnosti za škodu. Ztráta šance na uzdravení (respektive na to, že nedojde k život ohrožující komplikaci a osoba přežije) není totiž s uvedenými chráněnými hodnotami totožná, neboť nejde přímo o újmu na zdraví, životě či majetku, ale o svébytný druh abstraktní újmy bez jasného odrazu ve faktickém světě, jejíž kompenzaci právní úprava náhrady škody explicitně nepředjímá. Ztotožnění narušeného stavu zakládajícího odpovědnostní vztah mezi pacientem a poskytovatelem zdravotní péče se ztrátou šance na uzdravení či vyhnutí se zdravotním komplikacím jako specifickým právním statkem by především neumožňovalo zákonným způsobem předjímanou reparaci. Nebylo by totiž možné určit faktickou újmu, od níž se odvíjí stanovení náhrady, neboť myslitelná by byla toliko od potenciální újmy odvozená satisfakce, jež by se nutně pohybovala v rovině hypotetických úvah a spekulací s ohledem na nemožnost zjistit a postihnout veškeré relevantní faktory působící na konkrétního člověka. Přijetí ztráty šance jako samostatného právního statku by pak s sebou přineslo řadu dalších problematických dopadů, jako například možnost souběžného uplatnění nároků na náhradu škody způsobené ztrátou šance a na náhradu skutečně nastalé škody na zdraví či životě, nebo možnost uplatnění nároku na kompenzaci i v případě, že k samotnému negativnímu následku nakonec nedošlo a újma ve faktické rovině vůbec nenastala. Nárokovaná náhrada by se tak mohla multiplikovat či být poskytována bez vazby na reálně utrpěnou újmu, což by se ve své podstatě vymykalo koncepci náhrady škody a míjelo s její reparační funkcí. Akceptace specifické formy újmy výlučně v medicínskoprávních sporech (bez náležitého normativního zmocnění) by tedy byla značně arbitrární a neobstála by jako systémově konformní řešení, Pokud by pak ztráta šance měla být v zájmu jednotného výkladu dotčených norem vztažena ke všem typům škody (tj. i hmotné), pak by byla stěžejní reparační funkce náhrady škody v podstatě potlačena na úkor satisfakční a spory z civilních deliktů by se přesunuly do hypotetické a spekulativní roviny potenciálních újem v podobě ztráty šance, což by ve svém důsledku vedlo k narušení principu právní jistoty a obtížné předvídatelnosti práva. Lze mít tedy podle názoru Nejvyššího soudu pochybnosti, zda bez zhodnocení širších mimoprávních souvislostí, a to způsobem, jenž se vymyká pouhé interpretaci norem a jenž spíše přísluší zákonodárci než soudu, lze jednoznačně konstatovat, že koncipování širší odpovědnosti poskytovatelů zdravotnických služeb zahrnující rovněž odpovědnost za ztrátu šance by bylo v obecné rovině jednoznačným přínosem pro ochranu života a zdraví, a to navíc přínosem natolik intenzivním a zásadním, aby opodstatnil odklon od textu zákona, a tedy i narušení principu právní jistoty a zásady rovnosti před zákonem. Nejvyšší soud proto neshledal, že by byly dány jednoznačné a dostatečně přesvědčivé důvody pro natolik široký výklad § 420 občanského zákoníku, jenž by umožňoval pokládat ztrátu šance za chráněný statek srovnatelný se škodou na zdraví ve smyslu tohoto ustanovení, a dospěl k závěru, že použití této teorie je v rozporu s ústavním pravidlem, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

19. Na závěry tohoto rozhodnutí navázal Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedeném rozsudku vydaném dne 30. března 2022 pod sp.zn. 25 Cdo 3332/2020, v níž posuzoval otázku příčinné souvislosti v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy. V něm jednak dospěl k závěru, že poskytovatel zdravotní péče neodpovídá za nesprávně stanovenou diagnózu či jiný postup tzv. non lege artis (tj. protiprávní jednání), jestliže zdravotní stav pacienta byl takový, že ani řádně zvolený postup při léčbě by trvalému poškození jeho zdraví při obvyklém chodu věcí nezabránil, a jednak vysvětlil, že v obecné rovině nelze vyloučit, že porušení povinnosti postupovat lege artis může vést ke vzniku újmy v podobě zásahu do osobnostních práv takto dotčené osoby. Právě z práva pacienta na určitý standard zacházení při provádění lékařských zákroků by bylo možno dovodit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné. Tento nárok je ale ryze osobnostním nárokem nemajetkové povahy, odlišným od uvedených dílčích nároků, odčinitelným přiměřeným zadostiučiněním podle § 2951 odst. 2 o. z.; který nenáleží pozůstalým po zemřelém pacientovi.

20. Shora uvedené závěry Nejvyššího soudu k posouzení žaloby jako nedůvodné, protože jejich závěr o nemožnosti použití tzv. teorie ztráty šance jsou zcela kategorické. Namítají-li žalobci, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 31 Cdo 2376/2021 vychází z jiného skutkového základu, není tato námitka důvodná především proto, že závěry obou shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou obecnými závěry, a nadto v obou věcech, v níž byla tato rozhodnutí vydána, byl skutkový stav srovnatelný se skutkovým stavem v souzené věci potud, že k negativním následkům na zdraví pacientů došlo v důsledku nesprávné diagnózy stanovené poskytovatelem lékařské péče.

21. Není důvodný ani poukaz na legitimní očekávání žalobců vyplývající ze závěrů předchozího rozhodnutí odvolacího soudu. Legitimní očekávání je stav, kdy jsou objektivní právo i subjektivní práva fyzických a právnických osob dlouhodobě stabilní, jednotné, relativně jednoduché a předvídatelné. Takový stav tedy nemůže nastat pouze na základě jednoho rozhodnutí odvolacího soudu vyjadřující právní názor tohoto soudu na otázku, ohledně níž panuje obecná nejistota, kterou odstranilo (v neprospěch žalobců) teprve shora uvedené rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu.

22. Závěr rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného pod sp.zn. 25 Cdo 3332/2020 že jako právo na satisfakci za zásah do osobnostních práv pacienta tím, že mu nebyla poskytnuta péče na náležité úrovni a on byl v důsledku této skutečnosti zasažen na svém zdraví, by bylo možno posoudit existenci specifického nároku označitelného za nárok ze ztráty šance na vyléčení, jestliže došlo k postupu non lege artis, avšak důsledky z hlediska tradičních nároků nejsou dostatečně přesně určitelné, toto právo ale nenáleží dědicům, interpretuje odvolací soud tak, že takové„ právo“ je výsečí„ obecného“ práva na satisfakci za zásah do osobnostních práv, přičemž i v případě, že tato část práv přešla na žalobce jako právní nástupce [jméno] [příjmení], by se opět jednalo o satisfakci za ztrátu šance na uzdravení, a tedy nárok podle názoru vysloveného Nejvyšším soudem v rozhodnutí vydaném pod sp.zn. 31 Cdo 2376/2021 jednak nepřípustný, jednak nevyčíslitelný za stavu, kdy ztráta šance není považována za právní statek. Odvolací soud přitom samozřejmě považuje právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v rozhodnutí vydaném v této věci za závazný, na druhé straně je však nutno dodat, že rozhodnutí sp.zn. 25 Cdo 3332/2020 vydal stejný senát Nejvyššího soudu a datum jeho vydání časově následuje rozhodnutí vydané pod sp.zn. 25 Cdo 2983/2021.

23. K námitce žalobců, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávní rozhodnutí ve věci, jestliže jejich zástupci nedoručil vyjádření žalovaných k doplňku znaleckého posudku, odvolací soud uvádí, že tento jejich názor nesdílí zejména s ohledem na důvody, které vedly k zamítnutí žaloby, a jichž se toto vyjádření nedotýká.

24. Za důvodné považuje odvolací soud naopak odvolání v části, v níž směřuje proti výroku o nákladech řízení, když za přiměřené okolnostem věci považuje rozhodnutí podle ustanovení § 150 o.s.ř. Mimořádné okolnosti věci přitom spatřuje odvolací soud zejména ve fatálních důsledcích pochybení právní předchůdkyně žalovaných, které odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považuje za jednání non lege artis, a nikoliv„ pouze“ za jednání„ vitium artis“, tedy za menší míru pochybení, přičemž závažnost tohoto pochybení (zejména s ohledem na jeho důsledky) nesnižuje fakt, že prvotní příčinou výsledného zdravotního stavu [jméno] [příjmení] bylo samotné onemocnění. Totéž pak platí rovněž pro odvolací řízení.

25. Ze shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení