1 Co 8/2025 - 617

Rubrum

Vrchní soud v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jakuba Černoška a soudců JUDr. Ladislava Bognára a Mgr. Petra Juračky ve věci žalobců: a) [Jméno žalobce A], narozený [Datum narození žalobce A] bytem [Adresa žalobce A] b) [Jméno žalobce B], narozený [Datum narození žalobce B] bytem [Adresa žalobce A] oba žalobci zastoupeni advokátkou [Jméno advokátky A] sídlem [Adresa advokátky A] proti žalované: [Anonymizováno] nemocnice [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] [Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Anonymizováno] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky B] sídlem [Adresa advokátky B] o ochranu osobnosti, k odvolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2024 č. j. 24 C 13/2010-545 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2025 č. j. 24 C 13/2010-580 takto:

Výrok

I. Odvolání do výroku V rozsudku soudu prvního stupně se odmítá.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje: - V části výroku I, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci a) částku 500.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 500.000 Kč za období od 23. 12. 2010 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. - V části výroku II, kterou byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci b) částku 500.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 500.000 Kč za období od 23. 12. 2010 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve zbývajících částech výroků I a II se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloby žalobce a) na zaplacení částky 500.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 500.000 Kč za období od 23. 12. 2010 do zaplacení a žalobce b) na zaplacení částky 500.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 500.000 Kč za období od 23. 12. 2010 do zaplacení, se zamítají.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 96. 875,69 Kč k rukám zástupkyně žalobce a) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 96. 875,69 Kč k rukám zástupkyně žalobce b) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně na náhradu nákladů řízení částku 42.418,22 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaná je povinna zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 60.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. z částky 1.000.000 Kč od 23. 12. 2010 do zaplacení /výrok I/, shodnou platební povinnost žalované uložil rovněž vůči žalobci b) /výrok II/, dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů řízení částku 72.837,79 Kč žalobci a) /výrok III/ a totožnou částku také žalobci b) /výrok IV/, stanovil, že o náhradě nákladů řízení státu bude rozhodnuto samostatným usnesením /výrok V/ a že žalovaná je povinna zaplatit České republice – Krajskému soudu v Brně soudní poplatek ve výši 30.000 Kč /výrok VI/.

2. Po skutkové stránce vyšel mimo jiné z toho, že: - V řízení zahájeném den 17. 2. 2010 se žalobci po žalované domáhají finanční náhrady nemajetkové újmy, která jim vznikla v souvislosti s úmrtím matky. V žalobě požadovali každý částku 500.000 Kč, podáním doručeným soudu dne 25. 5. 2016 požadovali každý částku 1.000.000 Kč, toto rozšíření žaloby bylo připuštěno usnesením ze dne 26. 5. 2016. Podáním doručeným soudu dne 29. 1. 2020 žalobci dále rozšířili svůj žalobní požadavek o zákonné úroky z prodlení ze žalovaných částek 1.000.000 Kč za období od doručení žaloby žalované do zaplacení, toto rozšíření žaloby soud připustil usnesením ze dne 31. 10. 2024. - Matka žalobců [jméno FO] (dále také „pacientka“) zemřela dne 24. 12. 2003 ve zdravotnickém zařízení žalované. Pacientka byla léčena s diagnózou aktinomykotické parametritidy. Bezprostřední příčinou úmrtí bylo multiorgánové selhání jako důsledek septického šoku, příčina septického stavu zjištěna nebyla. - Žalovaná v období od 20. 12. 2003 nedostatečně reagovala na výrazné zhoršení zdravotního stavu pacientky. Při tomto hodnocení vyšel ze závěrů znaleckých posudků, a to jak v tomto řízení ustanoveného znalce [jméno FO] [jméno FO], tak i posudků z předcházejících řízení. Znalecké posudky vypracované v řízeních vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 120/2005 a sp. zn. 16 C 344/2006 shodně konstatovaly nedostatečnou reakci žalované ve smyslu absence lékařské rozvahy nad příčinou zhoršení stavu pacientky, neprovedení dalších dostupných vyšetření a odborných konzultací, přičemž aktivnější přístup žalované by zvýšil šanci pacientky na přežití. Rovněž dle znalce [jméno FO] mělo zhoršení klinického stavu pacientky vést ke zkoumání příčiny tohoto stavu, příp. k závěru, že zhoršení stavu není projevem rozvoje infekce. Znalec vytkl absenci rozvahy nad opakovaně zvýšenou teplotou a výrazně zvýšenou hodnotou CRP, neprovedení odběru biologického materiálu, nedostatečný rozsah záznamů o klinickém stavu pacientky (krevní tlak, tepová frekvence, frekvence dýchání, saturace hemoglobinu kyslíkem) ve zdravotnické dokumentaci, a to zejména v období od 19. 12. 2003. Nenasazení širokospektré antibiotické terapie měl za nesprávné, neboť včas zahájená adekvátní ATB péče je pro přežití pacienta s infekcí zásadní. Vzhledem k hodnotám CRP a nemožnosti vyloučit infekční povahu, měla být zahájená léčba ATB „naslepo“, přičemž efekt takové léčby se obvykle projeví v řádu 24 až 48 hod. Neinfekční příčinu úmrtí považoval za velmi nepravděpodobnou, zhoršení aktinomykózy (s jejímž podezřením byla pacientka léčena) za méně pravděpodobnou příčinu smrti, rozvoj jiné infekce ústící v multiorgánové selhání za nejpravděpodobnější příčinu, a jinou příčinu či chorobu za nejméně pravděpodobnou. - Dopady úmrtí matky do soukromí a rodinného života žalobců měl za mezi stranami nesporné. Žalobci byli tehdy nízkého věku a nečekané úmrtí matky, k němuž navíc došlo na Štědrý den, bylo pro ně šokující zprávou, a zásadně poznamenalo jejich dětství, když ztratili životní oporu a možnost vyrůstat s matkou, s níž je navíc pojil vzájemný intenzivní vztah. Ztráta matky se negativně promítla také do materiální stránky celé rodiny, v důsledku čehož žalobci mimo jiné opustili úvahy o studiu vysoké školy a začali pracovat. Ze strany žalované se přitom žalobcům nedostalo žádné satisfakce.

3. K právní stránce uvedl: - Posouzení, zda poskytovaná zdravotní péče byla v souladu s dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis) přísluší soudu, nikoliv znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicinského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odstranitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis. V této souvislosti se pozastavil nad tím, že v předcházejících řízeních někteří znalci přes závěr o nedostatečné, opožděné či málo intenzivní péči, označili postup žalované za lege artis. - Nedostatečným vedením zdravotnické dokumentace (jak vytkl znalec [jméno FO]) a nesprávným provedením pitvy (dle znalkyně [jméno FO] měla být pitva provedena na ústavu soudního lékařství, navíc byla provedena více jak dva dny po úmrtí a při pitvě nebyl odebrán materiál na mikrobiologické vyšetření; obdobně znalec [jméno FO] konstatoval, že pitva provedená s časovým odstupem dvou dnů již nemohla z mikrobiologického pohledu nic přinést) žalovaná zmařila zjištění pro věc zásadních skutečností, což musí jít procesně k tíži právě žalované. - Péče žalované o pacientku byla non lege artis, žalovaná porušila ust. § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu. Vyšel především z posudku znalce [jméno FO], který měl za přesvědčivý, nicméně všechny znalecké posudky konstatovaly v zásadě shodné nedostatky v péči o pacientku. Závěry znalce [jméno FO] nebyly v rozporu s ostatními znaleckými posudky, a proto nebylo třeba přistoupit k reviznímu posudku. Nadto vzhledem k nedostatkům zdravotnické dokumentace a provedené pitvy přistoupil k obrácení důkazního břemene se závěrem, že žalovaná neprokázala péči lege artis. - Ve vztahu k příčinné souvislosti a námitce žalované, že ani včasné nasazení ATB léčby nemuselo vést k přežití pacientky, zdůraznil, že znalci označili jako varovné hodnoty již ty ze dne 21. 12. 2003, tudíž zde byl prostor více než 48 hodin pro adekvátní terapeutický zásah. Opožděnou a nedostatečnou reakcí na zhoršení zdravotního stavu pacientky byla výrazně snížena její šance na přežití. Žalovaná měla nejpozději dne 21. 12. 2003 reagovat na zhoršení klinického stavu, přičemž při včasném nasazení adekvátní ATB léčby lze předpokládat, že její účinky (obvykle nastupující za 24 až 48 hodin) by se dostavily. Tím je dána příčinná souvislost mezi pochybením žalované a úmrtím pacientky, které zasáhlo do osobnostních práv žalobců na rodinný život. Rovněž u problematiky příčinné souvislosti akcentoval žalovanou způsobený informační deficit o příčině septického stavu pacientky. - Při posouzení mimořádnosti (tj. nad rámec paušální náhrady za usmrcení dle ust. § 444 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) dopadu zásahu do osobnostních práv žalobců zdůraznil jejich nízký věk v době úmrtí matky, k němuž navíc došlo na Štědrý den, vysokou intenzitu jejich vzájemného vztahu, negativní dopady na prožívání období dětských let, materiální dopad do poměrů celé rodiny a absenci jakékoliv satisfakce ze strany žalované. - Ohledně hodnoty přiměřeného finančního zadostiučinění poukázal na judikaturu, která v obdobných poměrech přiznává částky kolem 1 až 1,5 mil. Kč včetně jednorázové náhrady škody. Zohlednil, že požadavek žalobců na náhradu škody dle ust. § 444 odst. 3 občanského zákoníku byl v řízení vedeném pod sp. zn. 16 C 344/2006 zamítnut, a každému ze žalobců přiznal jimi požadovanou částku 1.000.000 Kč. - K nedůvodnosti námitky promlčení odkázal na nález Ústavního soudu (vydaný v této věci) ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18 s tím, že tříletá promlčecí lhůta u práva na nemajetkovou újmu vzniklou před publikací přelomového rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 č. j. 31 Cdo 3161/2008-156 začíná běžet nejdříve od publikace této změny v judikatuře. - Obdobně vyhodnotil jako nedůvodnou námitku promlčení úroků z prodlení, které žalobci u soudu uplatnili podáním ze dne 29. 1. 2020, neboť možnost jejich přiznání u nároků vycházejících z ust. § 13 občanského zákoníku byla dlouhodobě odmítána judikaturou i odbornou literaturou, přičemž k zásadní změně právního náhledu došlo až nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17. - Za nedůvodnou měl také námitku promlčení směřující vůči rozšíření žaloby o 500.000 Kč pro každého ze žalobců, které žalobci u soudu uplatnili dne 25. 5. 2016. Uvedl, že rozšířením žaloby nedošlo ke změně rozsahu osobnostních práv, do kterých mělo být žalovanou zasaženo a jejichž poškození má být nahrazeno, přičemž určení konkrétní výše náhrady nemajetkové újmy je ve smyslu ust. § 136 o. s. ř. věcí úvahy soudu. Navíc měl tuto námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, neboť žalobcům se za více jak 20 let nedostalo žádné satisfakce, a to ani přes shodu znalců o pochybení žalované. Poukázal také na věk žalobců v době úmrtí jejich matky, přičemž zdržení s úhradou jejich odškodnění se promítlo i do možností dalšího studijního či pracovního života. - O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že i v případě pouze částečného úspěchu by dle ust. 142 odst. 3 o. s. ř. žalobcům náležela plná náhrada účelně vynaložených nákladů. - K výroku V uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů státu vyhradil samostatnému usnesení, neboť usnesení o znalečném nebylo k okamžiku vyhlášení rozsudku pravomocné. - Výrokem VI rozhodl o přechodu poplatkové povinnosti dle ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobci byli osvobozeni od povinnosti platit soudní poplatky za žalobu a dovolání a žalovaná byla v řízení neúspěšná.

4. Usnesením ze dne 6. 3. 2025 č. j. 24 C 13/2010-580 soud prvního stupně uložil žalované dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit náklady vzniklé České republice ve výši 42.418,22 Kč na účet Krajského soudu v Brně.

5. Proti rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, a rovněž proti usnesení ze dne 6. 3. 2025 č. j. 24 C 13/2010-580, podala žalovaná odvolání, kterým se domáhala změny napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby, případně zrušení rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Namítla, že soud prvního stupně se dostatečně nevypořádal s výtkami odvolacího soudu, které byly obsaženy v usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2020 č. j. 1 Co 1/2020-341. Znalec [jméno FO], jenž je odborníkem pro obor intenzivní péče, která však byla pacientce poskytována pouze v období od 23. 12. do 24. 12. 2003, nepřibral žádného odborníka z oboru gynekologie a porodnictví, příp. infekčního lékařství, mikrobiologie, farmakologie či soudního lékařství, pro doplnění znaleckého posudku, a tudíž by neměl hodnotit léčbu poskytovanou pacientce v období předcházejícím dni 23. 12. 2003. Připomněla, že vůči znalci [jméno FO] vznesla námitku jeho nestrannosti spočívající ve zvláštní komunikaci se soudem ohledně předložení návrhu/konceptu či pracovní verze posudku, avšak soud prvního stupně se s touto námitkou nevypořádal. Dále uvedla, že znalec [jméno FO] se podrobně nevypořádal se závěry posudků vypracovaných v předcházejících řízeních a své, od ostatních posudků odlišné, závěry přesvědčivě nevysvětlil. Za stavu, kdy měl soud k dispozice pět znaleckých posudků, na jejichž zpracování se podílelo devět znalců z odpovídajících oborů, jejichž závěry jsou v rozporu s posudkem [jméno FO], nemůže soud své rozhodnutí postavit na ojedinělém znaleckém názoru. Namítla, že znalec [jméno FO] věc nehodnotil striktně z pohledu ex ante, a zdůraznila, že opakovaně navrhla zpracování revizního posudku. Nesouhlasila s hodnocením o shodných závěrech znaleckých posudků, neboť posudky vypracované v předchozích řízeních hodnotily péči o pacientku jako leges artis, a žádný z posudků neuvedl, na rozdíl od znalce [jméno FO], potřebu nasazení necílené ATB léčby; ostatně předchozí posudky se shodly, že příčina vzniku septického stavu zjištěna nebyla a nelze ji zpětně určit. Předchozí znalecké posudky možné pochybení žalované spatřovaly pouze v tom, že nejpozději dne 22. 12. 2003 mělo být provedeno hemokultivační mikrobiologické vyšetření, nicméně jeho výsledky by nebyly včas dostupné, a proto ani případná realizace uvedeného vyšetření by na věci nic nezměnila. Oproti tomu znalec [jméno FO] spatřuje příčinu zhoršení stavu pacientky v infekční nákaze, což je však v rozporu s výsledky mikrobiologického vyšetření ze dne 23. 12. 2003, nálezem při operačním zákroku z téhož dne i výsledkem pitvy. V řízení dále nebylo znalecky zjištěno, zda měla být provedena soudní pitva. Dle žalované podmínky pro provedení soudní pitvy splněny nebyly, neboť zde nebylo podezření stran nesprávného postupu zdravotníků. Doplnila, že pitva byla provedena ve standardním čase, odběr materiálu na vyšetření nebyl při pitvě cíleně proveden, neboť odběry byly provedeny již dne 23. 12. 2003 a pitva potvrdila základní onemocnění a také bezprostřední příčinu smrti jako multiorgánové selhání. Názor o nesprávném provedení pitvy převzal soud prvního stupně ze stanoviska znalkyně [jméno FO], přitom však revizní posudek FN [adresa] toto stanovisko zpochybnil s tím, že hodnocení možností léčby, monitoringu a výtěžnosti jednotlivých vyšetření nespadá do kompetence experta v oboru soudního lékařství. Zmíněný posudek FN [adresa] také konstatoval komplexnost předložené dokumentace. Závěr o nutnosti pacientce nasadit adekvátní ATB léčbu soud prvního stupně opřel pouze o stanovisko znalce [jméno FO]. Žalovaná také poukázala, že znalec [jméno FO] nejdříve uvedl, že až do roku 2004 nebylo jednoznačně požadováno nasazení léčby ATB „naslepo“ a následně doplnil, že princip včasného nasazení ATB léčby byl znám již před rokem 2004; tato rozdílná tvrzení přitom nevysvětlil. V další části odvolání žalovaná polemizuje se stanovisky znalce [jméno FO] obsaženými v doplnění znaleckého posudku; mimo jiné namítla, že nebyl-li zjištěn vyvolávající činitel septického stavu, tak nelze stanovit, zda a jak bylo možno septickému stavu zabránit. Znalec [jméno FO] dále pominul, že normální hladina leukocytů svědčí o neexistenci infekce; vysokou hodnotu krevních destiček přitom spojoval s infekci pouze znalec [jméno FO]. Namítla vnitřní rozpornost názoru znalce [jméno FO] s tím, že ATB léčba nasazená v poledních hodinách dne 22. 12. 2003 by začala nejdříve účinkovat za 24 hodin, přičemž však již 23. 12. 2003 v 5:45 hod byla pacientka v kritickém stavu. Zdůraznila, že zatímco jiné znalecké posudky konstatovaly nezjištění příčiny septického stavu, tak toliko znalec [jméno FO] označil jako pravděpodobnou příčinu nákazu nozokomiálního původu.

6. Soudu prvního stupně žalovaná dále vytkla, že ve vztahu k dopadům úmrtí matky neučinil žádná zjištění ohledně vazeb v rodině a hmotné závislosti pozůstalých, a bez dalšího přejal tvrzení žalobců. Soud také nepřihlédl k okolnostem na straně žalované, přičemž v této souvislosti zdůraznila absenci zlého úmyslu a poukázala, že v dopise ze dne 6. 5. 2009 vyjádřila svou lítost. K její tíži nemůže jít, že k úmrtí pacientky došlo právě na Štědrý den.

7. Soud prvního stupně se dle žalované řádně nevypořádal s rozšířením žaloby o další částku 500.000 Kč pro každého ze žalobců, kteří ani neuvedli, jaká další újma (nad rámec původně žalované částky) jim měla vzniknout; v této souvislosti poukázala, že při stanovení náhrady nemajetkové újmy je třeba vyjít z tehdy platných předpisů, nikoli z ust. § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., jak učinil soud prvního stupně. Ve vztahu k rozšíření žaloby žalovaná setrvala na důvodnosti námitky promlčení, neboť mezi publikací přelomového rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008 a rozšířením žaloby promlčecí doba uplynula. Obdobně nesdílela závěr o nepromlčení požadavku na úroky z prodlení; soud prvního stupně přitom ani neodůvodnil výši přiznaných úroků z prodlení, navíc v této souvislosti užité rozhodnutí Ústavního soudu bylo nesprávně aplikováno, neboť v tam posuzované věci byly úroky z prodlení žalovány od počátku a nebyly v rozporu s během promlčecích lhůt.

8. Z pohledu zásady předvídatelnosti soudních rozhodnutí má žalovaná za nespravedlivé, aby k její tíži na věc dopadly důsledky hned dvou přelomových rozhodnutí; jednak založení nového počátku běhu promlčecí doby nároku na finanční zadostiučinění (dle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18) a dále přiznávání úroků z prodlení z finanční náhrady nemajetkové újmy (dle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17). Zdůraznila, že její obrana nebyla účelová či svévolná, naopak opírala se o zprošťující trestní rozsudek a znalecké posudky vypracované v předchozích řízeních, a rovněž z těchto důvodů má přiznané částky za neadekvátní. Stanovenou náhradu by navíc musela hradit z vlastních zdrojů na úkor poskytování zdravotní péče, neboť při uzavírání pojistné smlouvy nemohla předvídat přiznání nároků po uplynutí promlčecí doby. V neposlední řadě zdůraznila, že pitva byla provedena správně, neboť nešlo o patologickou pitvu.

9. Odvolání proti usnesení ze dne 6. 3. 2025 č. j. 24 C 13/2010-580 odůvodnila tím, že rozhodnutí o nákladech řízení je neoddělitelně spjato s věcným výrokem, který však v důsledku podaného odvolání není pravomocný, a je tedy namístě, aby o nákladech řízení bylo rozhodnuto současně s konečným rozhodnutím ve věci samé.

10. Žalobci navrhli potvrdit napadený rozsudek jako věcně správný. K odbornosti znalce [jméno FO] uvedli, že vzhledem ke klinickému stavu pacientky bylo namístě zkoumat věc znalcem intenzivní medicíny. Zdůraznili, že soud prvního stupně postupoval v souladu s pokynem odvolacího soudu obsaženým v kasačním usnesení ze dne 12. 5. 2020 č. j. 1 Co 1/2020-341 a v rámci doplnění posudku uložil znalci [jméno FO] mimo jiné vyjádřit se k případným rozporům mezi jeho závěry a závěry předcházejících znaleckých posudků, což znalec [jméno FO] učinil se závěrem, že výhrady a formulace užité jiným znalci jsou v souladu s jeho stanoviskem o nesprávném postupu v léčbě. Také soud prvního stupně se zabýval znaleckými posudky, které byly vyhotoveny v předcházejících řízeních, srovnal je se závěry znalce [jméno FO] a správně konstatoval jejich shodu ve zjištění nedostatků v péči o pacientku, přičemž akcentoval, že právní vyhodnocení léčby jako (non) lege artis přísluší soudu, nikoliv znalci. Žalobci zdůraznili informační deficit způsobený nikoliv řádně a včas provedenou pitvou a také nedostatečně vedenou zdravotnickou dokumentací. Odvolací námitka o neprovedení důkazů ohledně dopadů události do života žalobců je v rozporu s tím, že žalovaná při jednání dne 19. 5. 2016 učinila nesporným tvrzení žalobců o dopadech úmrtí jejich matky. Soud prvního stupně ve vztahu ke stanovení náhrady správně vyhodnotil splnění příslušných kritérií uvedených např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14. V těchto souvislostech poukázali na neetické chování žalované, která se všemi možnými procesními postupy brání nároku žalobců včetně argumentace, že úmrtí na Štědrý den není významnou okolností případu. U původce zásahu je třeba obecně zkoumat jeho postoj k věci včetně případného plnění či omluvy, dopad události do duševní sféry původce – fyzické osoby, majetkové poměry a míru zavinění, přičemž žádné z uvedených kritérií nevyznělo ve prospěch žalované. Soud prvního stupně se správně vypořádal rovněž s námitkami promlčení včetně správného argumentu, že určení přiměřené výše zadostiučinění je věcí volné úvahy soudy. K tomu doplnili, že nerozšířili skutková tvrzení ohledně dopadu úmrtí jejich matky, nýbrž toliko oznámili soudu svoji představu o výši náhrady nemajetkové újmy. S ohledem na postoj žalované k věci, kdy se žalobcům až dosud nedostalo žádné satisfakce, je námitka promlčení ohledně rozšíření žalované jistiny rozporná s dobrými mravy. K námitce promlčení úroků z prodlení také uvedli, že úroky jako příslušenství sdílí osud jistiny.

11. Odvolací soud dle ust. § 112 odst. 1 o. s. ř. z důvodu hospodárnosti a účelnosti spojil ke společnému řízení odvolací řízení vedená samostatně o odvolání žalované proti rozsudku ze dne 11.11. 2024 č. j. 24 C 13/2010-545 a odvolání žalované proti usnesení ze dne 6. 3. 2025 č. j. 24 C 13/2010-580.

12. Odvolací soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení předcházející jejich vydání, a dospěl k závěru o nepřípustnosti části odvolání a ve zbývající části odvolání shledal jeho částečnou opodstatněnost a částečnou neopodstatněnost.

13. Žalovaná napadla odvoláním všechny výroky uvedených rozhodnutí, tedy i výrok V rozsudku ze dne 11.11. 2024 č. j. 24 C 13/2010-545, kterým soud prvního stupně deklaroval, že o náhradě nákladů řízení státu rozhodne samostatným usnesením. Proti tomuto výroku však dle ust. § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. není odvolání přípustné, neboť jde o usnesení upravující vedení řízení. Na nepřípustnost odvolání nemá vliv nesprávné poučení obsažené v napadeném rozsudku. Vzhledem k uvedenému odvolací soud dle ust. § 218 písm. c) o. s. ř. tuto část odvolání odmítl.

14. Dle ust. § 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném od 1. 10. 2003, zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy.

15. Dle ust. § 11 občanského zákoníku fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.

16. Dle ust. § 13 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění (první odstavec). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (druhý odstavec). Výši náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (třetí odstavec).

17. Dle ust. § 100 občanského zákoníku právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat (první odstavec). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (druhý odstavec první věta).

18. Dle ust. § 101 občanského zákoníku, pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

19. Dle ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku, jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.

20. Odvolací soud přejímá jako správná a v dostatečném rozsahu učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou obsažena v odůvodnění napadeného rozsudku, a na tato pro stručnost odkazuje.

21. V projednávané věci bylo znaleckými posudky zjištěno, že bezprostřední příčnou úmrtí pacientky bylo mnohočetné orgánové selhání jako důsledek septického šoku, přičemž příčina sepse nebyla zjištěna. Odvolací soud předesílá, že za stavu dnešní nemožnosti dobrat se příčiny vzniku sepse, nejsou názory znalců o její pravděpodobné příčině pro rozhodnutí věci zásadní. Významné naopak je zjištění, zda a jak žalovaná reagovala na zhoršení zdravotního stavu pacientky.

22. Při zjišťování rozhodných skutečností soud prvního stupně postupoval v souladu s pokyny odvolacího soudu obsaženými v usnesení ze dne 12. 5. 2020 č. j. 1 Co 1/2020-341, resp. řádně se s nimi vypořádal. Znalecký posudek Vladimíra Černého byl doplněn o stanovisko k závěrům znaleckých posudků vyhotovených v předcházejících řízeních a znalec [jméno FO] byl řádně vyslechnut. Z takto doplněného znaleckého posudku je zřejmá shoda všech znaleckých posudků na závěru o nedostatečné reakci žalované na významné zhoršení zdravotního stavu pacientky.

23. Přibrání znalce z jiného oboru nebylo nutné, poněvadž znalectví intenzivní medicíny je dostatečné pro posouzení okolností souvisejících s razantním zhoršením stavu pacientky. Intenzivní medicína je totiž lékařský obor zaměřený na péči o pacienty ve vážném stavu. Obdobně také znalec [jméno FO] k námitce uvedl, že odbornost intenzivní medicína zahrnuje bezezbytku problematiku projednávaného případu v té části, která se týká intenzivní medicíny a pacientů, kteří mají známky selhání (anebo jsou ohroženi selháním) orgánových funkcí. Zároveň poukázal na svoji mnoholetou praxi v problematice intenzivní péče, kde se vyskytují pacienti vyžadující péči všech základních oborů, včetně oboru gynekologie a porodnictví. V neposlední řadě odvolací soud připomíná, že skutkové závěry znalce [jméno FO] nijak nevybočují od názorů ostatních znalců.

24. K dalším výhradám žalované ohledně znalce [jméno FO] či jeho posudku odvolací soud konstatuje, že pochybnost o nestrannosti znalce nezakládá žalovanou namítané předložení konceptu posudku. Své závěry znalec přesvědčivě odůvodnil a citací ostatních znalců doložil shodu ohledně nedostatečné reakce žalované na významné zhoršení zdravotního stavu pacientky.

25. Odvolací soud zdůrazňuje, že závěry znalce [jméno FO] vskutku nejsou ojedinělé. V tomto směru poukazuje na stanoviska znalců [jméno FO] (reakce na zhoršení stavu pacientky v posledních třech dnech hospitalizace v porodnici byla opožděná, laboratorní kontroly měly být častější a mohly upozornit na poruchy činnosti ledvin a jater, přičemž výsledky řady vyšetření jsou k dispozici téhož dne, měla být porada s internistou, infektologem), [jméno FO] (rovněž by provedl vyšetření včetně užití zobrazovacích metod, chirurgické revize, přičemž pokud by nebyl zdroj infekce odhalen a narůstaly by zánětlivé parametry a horšil se klinický stav, tak by zvážil nasazení ATB. Hodnota CRP 143 svědčí o závažné infekci, od 19. 12. 2003 prudký nárůst CRP bez nárustu leukocytů, což je vždy špatná známka. Měl být proveden soubor laboratorních vyšetření, nabrání hemokultur a všeho dostupného, měly být realizovány další diagnostické postupy zaměřené na břicho, plíce), FN [adresa] (dne 20. 12. 2003 chybí rozvaha indikujícího lékaře, či předání informace o vzestupu CRP vedoucímu lékaři, což absentuje i následně při vzestupu hodnoty CRP při normální hladině leukocytů. Výslovně konstatoval, že byla podceněna varovná hodnota CRP při normální hodnotě leukocytů. Mělo být přistoupeno k vyšetřením, konzultaci s ATB centrem a mělo být zvažováno nasazení další ATB léčby), 3. lékařská fakulta [právnická osoba] (zhoršení stavu dne 19. 12. 2003 mělo vést k dalším vyšetřením příčiny tohoto stavu, bylo možno provést vyšetření zobrazovacími metodami, konzultace s odborníky na mikrobiologii a vnitřní lékařství. Výsledky biochemie jsou k dispozici v řádu minut či hodin). V neposlední řadě rovněž znalkyně [jméno FO] uvedla, že k objasnění příčiny zhoršení stavu mohlo přispět vyšetření krevního obrazu, odběr z děložního hrdla na kultivaci a citlivost na ATB, hemokultivace, iontogram a odpovídající terapeutická reakce.

26. Ze znaleckých posudků jednoznačně plyne, že zhoršení zdravotního stavu pacientky, k němuž došlo od 19. 12. 2003, vyžadovalo odpovídající reakci, která měla důsledně a rychle směřovat ke zjištění příčiny tohoto stavu. Znalci žalované vytkli absenci lékařské rozvahy, neprovedení dostupných vyšetření zahrnujících mimo jiné zobrazovací postupy či další vyšetření, jejichž výsledky jsou k dispozici velmi rychle, jakož i to, že věc nebyla konzultována s odborníky na vnitřní lékařství či mikrobiologii. Z posudků přitom také plyne, že za stavu vysokých horeček pacientky měla žalovaná od 19. 12. 2003 informace o vysoké hodnotě CRP při normální hodnotě leukocytů, což znalci [jméno FO], [jméno FO] a FN [adresa] shodně označili za varovný signál svědčící o zánětlivém procesu. Vytknul-li znalec [jméno FO] nenasazení ATB léčby „naslepo“, pak ani v tomto směru nešlo o ojedinělé stanovisko, neboť rovněž znalci [jméno FO] a FN [adresa] [jméno FO]) by ATB léčbu zvažovali. Z uvedeného lze zároveň dovodit známost takového postupu již v rozhodné době, což ostatně znalec [jméno FO] v rámci svého výslechu výslovně potvrdil a tím korigoval údaj z písemného posudku. Vzhledem k opakovaně vysoké hodnotě CRP při nezvýšené hodnotě leukocytů zde byl nejpozději od 21. 12. 2003 dostatečný časový prostor pro nasazení ATB léčby. Mezi znalci ([jméno FO], 3. lékařská fakulta [právnická osoba] a [jméno FO]) je dále shoda v tom, že péče odpovídající stavu pacientky byla předpokladem větší šance pro její přežití.

27. V souvislosti se zjištěními ze znaleckých posudků soud prvního stupně zcela správně vyšel z toho, že pouze soudu, nikoliv znalci, náleží posouzení, zda postup žalované byl lege artis. Přiléhavě přitom poukázal na konstantní judikaturu představovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016 sp. zn. 25 Cdo 878/2014, dle něhož: „závěr o tom, co se rozumí pod pojmem lege artis tak, jak tento pojem vyplývá ze zákona, tedy daný souladem postupu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§ 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, jenž byl účinný v době poskytování posuzovaných zdravotnických služeb), a je vyložen ustálenou judikaturou, přísluší soudu a nikoli znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis.“ 28. Vzhledem ke shora vyložené shodě znalců na závěrech podstatných pro danou věc, nebyl žádný důvod pro zadání revizního posudku, jak správně vyhodnotil již soud prvního stupně. V řízení tak bylo znaleckými posudky prokázáno, že žalovaná nedostatečně reagovala na výrazné zhoršení zdravotního stavu pacientky, přičemž v provedení závažnému stavu pacientky odpovídajících úkonů (lékařské rozvahy o tomto stavu, odborné konzultace a diagnostická vyšetření) jí nic nebránilo, tedy šlo o odvratitelné pochybení, a proto lze uzavřít že postup žalované nebyl lege artis.

29. Nepřijetí opatření odpovídajících závažnému stavu pacientky, tj. neprovedení lékařské rozvahy, odborných konzultací a dalších vyšetření včetně těch s bezprostředními či v krátkém časovém horizontu dostupnými výstupy, nenasazení další léčby, při současném riziku prodlení s poskytnutím odpovídající péče pacientce ve zjevně závažném stavu, lze dle obvyklého chodu věcí považovat za významnou příčinu následného úmrtí pacientky, a to obzvláště za stavu, že jiná příčina úmrtí, resp. sepse, zjištěna nebyla. Znalci se shodli, že v případě včasné a adekvátní léčby byla šance pacientky na přežití podstatně vyšší.

30. Okolnost, že příčina sepse zjištěna nebyla, nemůže být v soudním řízení v neprospěch žalobců, v jejichž moci nebylo tento stav jakkoliv ovlivnit. Naopak, jak správně dovodil soud prvního stupně, informační deficit o příčině úmrtí (ve smyslu příčiny sepse) musí jít k tíži žalované, neboť ta měla řádně provedenou pitvou a řádným odebráním a vyšetřením vzorků činit kroky obvykle vedoucí ke zjištění příčiny sepse. Provedení pitvy více jak dva dny po úmrtí přitom jako nikoliv řádné označil vedle [jméno FO] (jejíž odbornost v oboru soudního lékařství je pro hodnocení pitvy nezpochybnitelná) také znalec [jméno FO] (v rámci posudku 3. lékařské fakulty [právnická osoba]). Výlučně k tíži žalované pak musí z tohoto pohledu jít také nedostatek záznamů o měření tělesných parametrů pacientky (krevní tlak, tepová frekvence, frekvence dýchání, saturace hemoglobinu kyslíkem), což rovněž mohlo přispět ke zjištění příčiny sepse.

31. Případný závěr o stoprocentním neprokázání příčinné souvislosti mezi prokázaným porušením povinností při péči o pacientku a smrtí (v důsledku sepse jakožto spouštěče multiorgánového selhání) založený na nezjištění příčiny sepse (nyní již objektivně nezjistitelné), by byl nepřijatelný především z důvodu, že nezjištění příčiny sepse lze, jak shora vyloženo, důvodně přičíst k tíži žalované. Pravděpodobnost dané kauzality zvyšuje také stanovisko znalce [jméno FO] o nutnosti nasadit ATB léčbu „naslepo“ (a důsledky jejího nenasazení), přičemž nelze pominout, že rovněž další dva znalci poukázali na potřebu úvahy o možném nasazení ATB léčby. Nebyla-li zjištěna jiná, smrt (sepsi) pacientky více vysvětlující příčina (a tato příčina je již nezjistitelná), pak lze úmrtí matky s vysokou hodnotou pravděpodobnosti přičíst prokázané nedostatečné zdravotní péči. Dovodil-li soud prvního stupně z uvedených okolností obrácení důkazního břemene, v důsledku čehož bylo na žalované aby prokázala, že škodlivý následek (úmrtí pacientky) nenastal v souvislosti se zjištěným porušením péče o pacientku, a že žalovaná toto břemeno neunesla, pak za stavu objektivní nemožnosti zjištění příčiny sepse nemůže být závěr jiný. K tomu, že v tzv. medicinských sporech nelze vždy trvat na stoprocentním prokázání příčinné souvislosti mezi postupem poskytovatele zdravotní péče a úmrtím pacienta, a dále k obrácení důkazního břemene srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2793/2017 či ze dne 9. 2. 2022 sp. zn. 31 Cdo 2376/2021.

32. Lze tedy přijmout dílčí závěr, že v řízení bylo prokázáno porušení povinnosti žalované poskytovat pacientce jejímu stavu odpovídající zdravotní péči a rovněž lze mít za prokázanou příčinnou souvislost mezi tímto porušením a škodlivým následkem.

33. Skutková zjištění soudu prvního stupně o dopadech úmrtí matky do osobnostních práv žalobců uvedená zejména v b. 39 odůvodnění napadeného rozsudku jsou zcela správná a řádně zjištěná postupem dle ust. § 120 odst. 3 o. s. ř., dle něhož může soud vzít za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků. Dle obsahu spisu totiž žalovaná při jednání konaném dne 19. 5. 2016 poté, co jí bylo na začátku jednání předáno vyjádření žalobců ze dne 19. 5. 2016 obsahující tvrzení o dopadech úmrtí matky do jejich osobního a rodinného života, prohlásila, že tato tvrzení žalobců činí nespornými (s výjimkou tvrzení, že si jejich otec posléze našel jinou partnerku a že ztratili motivaci k učení).

34. Při posouzení opodstatněnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně zcela správně aplikoval závěry judikatury ohledně jednotlivých kritérií náhrady jak na straně poškozených žalobců, tak i na straně žalované jako škůdce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 2844/14). I v tomto směru se lze ztotožnit s hodnocením soudu prvního stupně, jak je uvedeno v b. 38 a 39 odůvodnění napadeného rozsudku. K odvolacím námitkám lze doplnit, že okolnosti, které by měly být obecně ve prospěch právnické osoby jako škůdce (tj. postoj škůdce ve smyslu lítosti, náhrady škody, omluvy, dopad do jeho majetkové sféry a míra jeho zavinění) v projednávané věci shledány nebyly. Omluvný dopis z roku 2009 je totiž vzhledem k výraznému časovému odstupu od tragické události a absenci jakékoliv další satisfakce zcela nedostatečný. Námitka, že plnění žalobcům nebude pokryto pojistnou smlouvou žalované, je nerozhodná. Je věcí zdravotnického zařízení, obzvláště velikosti žalované, jak kvalitně si pojistí svoji odpovědnost za případné škody. V neposlední řadě z ničeho neplyne, že by nebylo v moci žalované uhradit stanovené částky. Obranu založenou na tvrzení o absenci zlého úmyslu na straně žalované lze označit za až cynickou, nicméně s kritériem zlého úmyslu při zanedbání péče o pacientku napadeným rozsudek ani nepracoval. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že zcela nečekané úmrtí matky, k němuž navíc došlo na Štědrý den, je okolností, která prohloubila dopad již tak značně traumatizující události do osobnostních práv tehdy malých dětí. Námitka žalované o chybné aplikaci ust. § 2959 stávajícího občanského zákoníku na projednávanou věc je nedůvodná, neboť z napadeného rozsudku se užití označené normy nepodává.

35. Soud prvního stupně nepochybil ani při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy žalobců, když v rámci zásady proporcionality správně vyhodnotil soudní praxi v obdobných případech a přihlédl k tomu, že v porovnávaných případech byla součástí přiznaných částek též paušální náhrada škody ve smyslu ust. § 444 odst. 3 občanského zákoníku.

36. Na základě uvedeného považuje odvolací soud napadeným rozsudkem určené částky peněžité náhrady nemajetkové újmy za věci odpovídající.

37. Neopodstatněnost námitky promlčení vůči nárokům uplatněným žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2010, tj. požadavku na zaplacení částky 500.000 Kč každému ze žalobců, odvolací soud již konstatoval v usnesení ze dne 12. 5. 2020 č. j. 1 Co 1/2020-341, a na tam uvedených závěrech vycházejících z usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18, které bylo vydáno v projednávané věci, setrvává.

38. Naopak opodstatněnou je námitka promlčení směřující vůči požadavku na zaplacení dalších částek 2 x 500.000 Kč, který žalobci u soudu uplatnili dne 25. 5. 2016. Úvahy soudu prvního stupně obsažené v b. 44 odůvodnění napadeného rozsudku totiž správné nejsou, neboť rovněž v řízení o peněžitou náhradu nemajetkové újmy se uplatní dispoziční zásada soukromoprávního soudního řízení, dle níž soudy nemohou žalobci přiznat více, než žalobou požaduje. Jinými slovy, rovněž žaloby ve věcech ochrany osobnosti, a to včetně žalob na peněžitou náhradu nemajetkové újmy, musí být formulovány přesně a určitě, přičemž soud je těmito návrhy vázán (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4020/2014). Z uvedeného plyne, že jsou to právě žalobci, kteří (pro soud závazně) vymezují maximální hodnotu náhrady. Je samozřejmě právem žalobců svoji dosavadní představu o výši náhrady změnit a žalobní požadavek navýšit, avšak v takovém případě není žádného důvodu, proč by na rozšíření žaloby mělo být z hlediska promlčení nahlíženo jinak, než na „prvotní“ uplatnění požadavku. Za stavu, že nároky na náhradu nemajetkové újmy v penězích se promlčují v obecné promlčecí době (srov. „přelomový“ rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008 sp. zn. 31 Cdo 3161/2008), by byl absurdní závěr, že rozšíření takové žaloby by promlčení nepodléhalo. Tříletá promlčecí doba tak v dané věci započala běžet publikací změny judikatury v roce 2009, a proto rozšíření žaloby o částku 2 x 500.000 Kč dne 25. 5. 2016 bylo uplatněno až po uplynutí promlčecí doby. Vznesení námitky promlčení vůči této části nároku nemá odvolací soud za rozporné s dobrými mravy především z toho důvodu, že žalobcům nic nebránilo, aby požadavek na celkem 2 x 1.000.000 Kč uplatnili již v žalobě. Ve věci nelze dovodit, že by žalobci marné uplynutí promlčecí doby nezavinili, či že by námitka promlčení vznesená žalovanou měla charakter šikany nebo zneužití práva. Okolnost, že žalobci se po dlouhou dobu marně snaží domoci satisfakce od žalované, není z pohledu posouzení nemravnosti námitky promlčení významná. Nelze také pominout, že v době rozšíření žaloby byli oba žalobci již zletilí a od zahájení řízení jsou zastoupeni advokátkou. Vzhledem k uvedenému proto dle ust. § 100 odst.1 občanského zákoníku nelze žalobcům přiznat právo na zaplacení dalších částek 2 x 500.000 Kč (s příslušenstvím), které žalobci u soudu uplatnili dne 25. 5. 2016.

39. Požadavek na zákonné úroky z prodlení ze žalovaných náhrad běžící za období počínající v návaznosti na doručení žaloby žalované (k čemuž došlo dne 22. 12. 2010) uplatnili žalobci u soudu dne 29. 1. 2020. Odvolací soud se ohledně posouzení nedůvodnosti námitky promlčení vznesené vůči rozšíření žaloby o úroky z prodlení zcela ztotožňuje s vyhodnocením této otázky soudem prvního stupně, jak uvedeno v b. 43 odůvodnění napadeného rozsudku. Je skutečností, že dřívější soudní praxe nepřiznávající úroky z prodlení z peněžitých pohledávek dle ust. § 13 občanského zákoníku byla zásadně změněna nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17. Bylo-li do té doby prakticky jisté zamítnutí žalovaných úroků z prodlení z peněžité náhrady nemajetkové újmy, pak je z hlediska započetí běhu promlčecí lhůty úroků z prodlení namístě aplikovat obdobný přístup, jako ve vztahu k přelomovému rozhodnutí o promlčitelnosti nároků na peněžitou náhradu nemajetkové újmy (viz obdobně nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Žalobci požadavek na úroky z prodlení uplatnili v bezprostřední časové návaznosti na vydání „přelomového“ nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17, a proto žalovanou vznesená námitka promlčení je neopodstatněná, neboť promlčecí doba běžící v tomto případě od 10. 12. 2019 marně neuplynula, a proto žalobcům vedle dlužných jistin 500.000 Kč náleží dle ust. § 517 odst. 2 občanského zákoníku také úroky z prodlení ve výši stanovené dle nařízení vlády č. 142/1994 Sb. za období od 23. 12. 2010 do zaplacení.

40. Vzhledem k uvedenému odvolací soud napadený rozsudek dle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil v částech, ve kterých byla žalované uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců částku 500.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 7,75 % p.a. za období od 23. 12. 2010 do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu rozhodnutí ve věci samé změnil dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že požadavky na zaplacení dalších částek po 500.000 Kč se zákonnými úroky z prodlení od 23. 12. 2010 do zaplacení zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 2 o. s. ř. a ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. Přestože část žaloby na peněžitou náhradu nemajetkové újmy byla z důvodu promlčení zamítnuta, byli žalobci co do základu nároku představovaného zjištěním zásahu do osobnostních práv zcela úspěšní, a proto jim náleží plná náhrada účelně vynaložených nákladů řízení.

42. Ve vztahu k nákladům řízení před soudem prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje s posouzením této otázky soudem prvního stupně (ostatně žádný z účastníků výslovně nebrojil proti odůvodnění nákladových výroků) jak je podrobně vyloženo v b. 46 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku, a pro stručnost na tuto část odůvodnění odkazuje a přejímá správný závěr, že každému ze žalobců náleží na náhradě účelně vynaložených nákladů v řízení před soudem prvního stupně částka 72.837,79 Kč.

43. Náklady odvolacího řízení sestávají z: - odměny advokáta určené dle ust. § 9a odst. 1 písm. a), § 7 b. 6 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996, advokátního tarifu (dále „AT“), a to za: vyjádření k odvolání /ust. § 11 odst. 1 písm. k) AT/ ve výši 10.300 Kč a 8.240 Kč účast na jednání před soudem dne 30. 7. 2025 /ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT/ ve výši 10.300 Kč a 8.240 Kč - náhrady hotových výdajů dle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši 900 Kč za společné úkony vyjádření k odvolání a účasti na jednání soudu - náhrady za promeškaný čas dle ust. § 14 odst. 3 AT ve výši 600 Kč - DPH dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. - náhrady cestovních výdajů za cestu [adresa] a zpět, tj. 170 km vozidlem s kombinovanou spotřebou 6,7 l benzínu/100 km, tedy dle vyhl. č. 475/2024 Sb. náhrada ve výši 1.394 Kč celkem suma 48.075,80 Kč.

44. Žalovaná je tak povinna na náhradu nákladů řízení zaplatit každému ze žalobců částku 96. 875,69 Kč (72.837,79 Kč + z 48.075,80 Kč).

45. Odvolací soud nesdílí názor žalobců, že by odměna advokáta měla být v této věci určena ze žalované částky 2.000.000 Kč. Nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 3362/22, kterým žalobci podpůrně argumentují, totiž směřuje toliko na žaloby o náhradu nemajetkové újmy na zdraví, u nichž žalobce zpravidla již na počátku řízení vychází ze znaleckého posudku a Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví; o takový případ však v projednávané věci nejde. Jakékoliv nejasnosti pak odstranil nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 838/25, dle něhož „výkladové nejasnosti, vyplývající z v minulosti nekoncepčního pojetí výpočtu odměny za právní zastoupení, které nezohledňovalo u sporů o náhradu za újmu na zdraví právní a skutkovou složitost věci, jsou k dnešnímu dni již odstraněny v důsledku přijetí vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 258/2024 Sb., kterou se mění advokátní tarif. Bodem 9 této vyhlášky je do advokátního tarifu zaveden nový § 9a, podle jehož odst. 1 písm. a) se za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv s návrhem na náhradu nemajetkové újmy považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, nejvýše však částka 500 000 Kč.“ 46. Stát v průběhu řízení vynaložil náklady na znalečné v celkové výši 42.418,22 Kč. Vzhledem k tomu, že v základu sporu – zásahu do osobnostních práv – byla žalovaná zcela neúspěšná, uložil jí odvolací soud dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř. uvedené náklady nahradit České republice.

47. Soud prvního stupně v souladu s ust. § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, přistoupil k rozhodnutí o přenosu poplatkové povinnosti na v řízení neúspěšnou žalovanou, nesprávně však určil její výši, když zákon o soudních poplatcích neaplikoval v rozhodném znění, které je odvislé od vzniku té které poplatkové povinnosti, tedy podání žaloby, resp. dovolání /viz ust. § 4 odst. 1 písm. a), c) zákona o soudních poplatcích/. Řízení bylo zahájeno dne 17. 2. 2010, dle poznámky č. 7 k položkám 1 a 2 sazebníku, která odkazovala na položku 1 sazebníku poplatků zákona o soudních poplatcích ve znění účinném ke dni 17. 2. 2010 tak činila poplatková povinnost každého ze žalobců za uplatněnou žalobu 20.000 Kč. Dovolání vůči rozsudku odvolacího soudu ze dne 22. 2. 2017 č. j. 1 Co 75/2016-286 žalobci u soudu uplatnili dne 10. 7. 2017, dle zákona o soudních poplatcích ve znění účinném k uvedenému dni byla poplatková povinnost každého žalobců za podané dovolání 10.000 Kč[Anonymizováno]dle položky 23. odst. 1 písm. d) sazebníku. Vzhledem k uvedenému odvolací soud rozhodl o přenosu poplatkové povinnosti na žalovanou v celkové výši 60.000 Kč.

Poučení