1 To 35/2011

Rubrum

Nepřípustná policejní provokace při předstíraném převodu Za nepřípustnou policejní provokaci, kdy jednání policie iniciuje a navádí jiného ke spáchání trestné činnosti či posiluje vůli pachatelů trestný čin spáchat a tím dochází k ovlivnění spáchání trestné činnosti a následné právní kvalifikaci skutku, není možné považovat to, že policie při předstíraném převodu (§ 158c tr.ř.) stanovila množství drogy, kterou předstírala od pachatele zakoupit, jestliže vycházela při formulaci svého požadavku ze zjištění o připravovaném či již realizovaném rozsahu páchání trestné činnosti jejími pachateli učiněných (např. z údajů o odposlechu telefonních hovorů) v rámci objasňování věci.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 18. srpna 2011 odvolání obžalovaných

V. P., nar. ..., občana Albánské republiky, a B. S., nar. 12.1.1975, občana Republiky Kosovo, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.4.2011, č.j. 50 T 5/2010-2899, a dne 25.8.2011 rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

Podle § 256 tr.ř. se odvolání obžalovaných V. P. a B. S. jako nedůvodná z a m í t á j í .

Poučení

O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 5.4.2011, č.j. 50 T 5/2010-2899, byli obžalovaní V. P. a B. S. uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (ad I.), kterého se dle skutkových zjištění krajského soudu dopustili tím, že společně po předchozí dohodě a rozdělení úloh v součinnosti s obžalovaným C. M. D. G., s cílem získat finanční prostředky, v přesně nezjištěném období, nejméně však od měsíce března 2009 do 15.2.2010 v Ostravě a jinde, aniž byli držiteli povolení k zacházení s návykovými látkami, s přípravky obsahujícími návykové látky nebo s prekursory podle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, obžalovaný V. P. organizoval a zajišťoval dovoz kokainu z Nizozemského království do České republiky tak, že osobně sjednával odběr kokainu určeného pro další distribuci a prodej v České republice od přesně neustanovené osoby v Nizozemském království, o tomto informoval obžalovaného B.a S., který pro dovoz kokainu ze zahraničí najímal kurýra, jenž kokain dopravil do České republiky a předal obžalovanému B. S., takto dovezli do České republiky nejméně ve dnech 6. – 7.9.2009 cca 500 g kokainu, kdy obžalovaný V. P. kokain nakoupil a předal kurýrovi a obžalovaný B. S. monitoroval prostřednictvím další osoby pohyb kurýra s vozidlem po určené trase, zároveň byl v telefonickém kontaktu rovněž s obžalovaným V. P. a informoval ho o aktuální situaci, a dále v první dekádě února 2010 více jak 1.500 g kokainu, přičemž v období přibližně od měsíce března 2009 do poloviny měsíce prosince 2009 obžalovaný V. P. postupně osobně předal obžalovanému C. M. D. G. k prodeji za předem pevně stanovenou cenu nejméně 170 g kokainu a prostřednictvím obžalovaného B. S. nejméně 82 g kokainu, dále pak přesně nezjištěného dne v období od 10.2.2010 do 15.2.2010 v Ostravě na ul. Vítězné naproti domu č. 18 ve svém osobním motorovém vozidle zn. Fiat Bravo 1,6 červené barvy, RZ 6T6 9125, obžalovaný V. P. přechovával kvádr bílé lisované substance o rozměrech 15x10x3 cm o hmotnosti 504,41 g netto obsahující 12,7 % kokainu, což v uvedeném množství představuje 63,846 g base kokainu, a kvádr bílé lisované substance o rozměrech 10x10x3 cm a hmotnosti 251,97 g netto obsahující 12,4 % kokainu, což v uvedeném množství představuje 31,225 g base kokainu, a dále kolem data 10.2.2010 předal kvádr bílé lisované substance o rozměrech 12x10x3 cm a hmotnosti 292,546 g netto obsahující 15,8 % kokainu, což v uvedeném množství představuje 46,295 g base kokainu, obžalovanému B. S., který jej v přesně nezjištěné době do 14.2.2010 předal obžalovanému C. M. D. G., a další kvádr bílé lisované substance o rozměrech 15x10x3 cm a hmotnosti 502,92 g netto obsahující 15,5 % kokainu, což v uvedeném množství představuje 78,14 g base kokainu, předal obžalovaný V. P. dne 15.2.2010 před domem na ul. Křižíkové č. 8 v Ostravě obžalovanému C. M. D. G., to vše za účelem realizace dříve dohodnutého prodeje kokainu P. D. (osobě při výkonu předstíraného převodu ve smyslu § 102a odst. 1 písm. a/ tr.řádu), přičemž kokain je uveden v příloze 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako omamná látka zařazená do seznamu I podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách, a obžalovaný V. P. i obžalovaný B. S. dovoz kokainu ze zahraničí, jeho přechovávání a předávání organizovali s vědomím, že se o takovou látku jedná. Za to bylo odsouzeni podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody obžalovaný V. P. v trvání devíti roků a obžalovaný B. S. v trvání osmi roků. Podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku byli oba obžalovaní pro účely výkonu trestu zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku byl obžalovanému B. S. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl oběma obžalovaným uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to Val Prekovi mobilního telefonu Nokia 2610, IMEI 359826014987320 + SIM Vodafone č. 89420311908152761088V1.3, mobilního telefonu Nokia 2626, IMEI 359526019901439 + SIM Vodafone č. 8942031810202548400V1.3, 3,59 g sušené rostlinné hmoty s THC, 751 g kokainu a igelitové tašky Colcat NL s trikem, párem ponožek, igelitovým sáčkem, B. S. mobilního telefonu Nokia 6500c, IMEI 358667/01/982708/2 + SIM karta Vodafone č. 0512132897052CZ. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo rovněž rozhodnuto o trestní odpovědnosti a právním následku dalších dvou obžalovaných C. M. D. G. a V. Š., ohledně nichž již rozsudek nabyl právní moci, neboť proti němu nebyly procesními stranami podány opravné prostředky. Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak obžalovaný V. P. ihned po jeho vyhlášení v hlavním líčení přímo do protokolu (č.l. 2894) a jednak obžalovaný B. S. Opravný prostředek obžalovaného V. P. je zaměřen do všech jeho výroků. V písemné formě (zpracovaný jeho obhájcem), namítá, že krajský soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a své rozhodnutí založil na nezákonně získaných důkazech. Krajský soud pochybil v tom, pokud vycházel z nevěrohodné výpovědi obžalovaného C. M. D. G., neboť jeho výpověď, kterou učinil v přípravném řízení, je odlišná od té, kterou učinil v hlavním líčení. Tyto výpovědi si vzájemně odporují, přičemž je usvědčen z výpovědi vědomých nepravd v konfrontaci s jinými důkazy. Navíc tomuto obžalovanému statní zástupce přiznal status spolupracujícího obžalovaného, kdy v hlavním líčení vyplynulo, že má existovat nějaká tajná dohoda mezi státním zástupcem a tímto obžalovaným. Existenci takovéto dohody připustila sama krajská státní zástupkyně u hlavního líčení. Dle odvolatele platná právní úprava týkající se spolupracujícího obžalovaného neumožňuje uzavírat žádné dohody mezi obžalovaným a státním zástupcem, a to jak v písemné, tak v ústní podobě. S ohledem na tuto skutečnost je zcela nepochybné, že tak obžalovaný D. G. činil ve snaze získat pro sebe výhodu a téměř beztrestnost, ačkoliv byl on hlavním aktérem a organizátorem nákupu a prodeje drog. Soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání a v důsledku toho nesprávně rozhodl o vině a trestu. Rovněž namítl nezákonnou činnost policie před jeho zatčením, kdy postup byl v rozporu s trestním řádem a Listinou základních práv a svobod. Ve veřejném zasedání tuto výhradu konkretizoval tak, že policie jednání, pro které byl odvolatel uznán vinným, vyprovokovala, neboť obžalovaný D. G. v rámci předstíraného převodu věci 1 kg kokainu nenabízel, ale policistka drogu po něm v takovém množství aktivně požadovala. Právo na spravedlivý proces dle odvolatele bylo porušeno v jeho případě i v tom, že obžalovaný D. G., přestože byl organizátorem trestné činnosti, byl označen za spolupracujícího obviněného a byl mu mimořádně snížen trest odnětí svobody, což je neakceptovatelné. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně. Tento návrh byl modifikován posléze tak, aby byl odvolatel po zrušení napadeného rozsudku uznán vinným podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a byl mu uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby. Opravný prostředek B. S. zpracovaný jeho obhájcem rovněž směřuje do výroku o vině a trestu. Odvolatel namítl nesprávný závěr krajského soudu, že byl zapojen do obchodu s drogami v takovém rozsahu, jak je konstatováno v rozsudku. Poukázal na to, že podrobně vysvětlil, za jakých okolností zanechal v prodejním stánku na Stodolní ulici v Ostravě balíček, jehož obsah neznal, když tento si po krátké době převzal spoluobžalovaný D. G. Potvrdil, že převzal ve dvou případech od spoluobžalovaného V. P. finanční prostředky pro D. G. v celkové výši 10.000 Kč. V tomto směru nehovořil spoluobžalovaný D. G. pravdu, neboť odvolatel mu žádnou drogu nesháněl, přičemž V. P. se s D. G. znal ještě dříve, než se s ním seznámil odvolatel. Za nelogickou považuje výpověď D. G. v tom směru, že ho požádal o zajištění dávky kokainu pro svého známého, pro takový postup nebylo žádného důvodu, když jakákoliv droga se na ulici Stodolní běžně prodává. S drogou nikdy neobchodoval, do Nizozemí žádného kurýra neposílal, v souvislosti s prováděnými domovními prohlídkami u něho nebyla nalezena žádná droga. Není uživatelem omamných látek, což vyplynulo ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Je poukazováno na to, že jeho výpověď není osamocena a ve stejném duchu vypovídá i obžalovaný V. P., který podrobně popsal, za jakých okolností se seznámil s D. G., a taktéž potvrzuje, že balíček předal odvolatel, aniž by znal jeho obsah. Dle jeho názoru D. G. lživě vypovídal o okolnostech obchodu s drogou, když tvrdí, že mu předal kokain s tím, že měl prodat své auto a nutně potřebuje 300.000 Kč, které představují kupní cenu a které měl dostat do týdne zpět. V té době auto vlastnil, o prodeji auta neuvažoval a nebyl k tomu důvod. Odvolatel poukazuje na to, že D. G. obchodoval s P. i v jiných záležitostech, kdy mu D. G. předal 5 ks notebooků, V. P. nabízel falešné doklady, stejná falza byla nalezena i u D. G. při domovní prohlídce. Koncepce napadeného rozsudku nemůže obstát, byť je tvrzeno D., že organizátory trestné činnosti byli odvolatel a V. P. D. G. se snažil svalit vinu na odvolatele a V. P. s tvrzením, že jej měli k prodeji drogy nutit, že byl bezbranný a zoufalý, což nebyla pravda. Byl to D. G., který trestnou činnost organizoval, zajišťoval distribuci kokainu, určoval cenu drogy a konečně domlouval celý konkrétní obchod i s utajenou svědkyní P. D., kdy byl zadržen, to vše ve vlastní režii. Tento obžalovaný vystupoval ve všech vztazích zcela profesionálně se znalostí věci, to plyne z telefonních hovorů mezi ním samotným a P. D. Z telefonních hovorů vyplývá, že obchod s drogou je výlučně záležitostí D. G., tento dokonce stanovuje cenu pro P. D. 1 mil. Kč. Problémem zůstává i vysvětlení D. G., pokud jde o původ 800 g kokainu, který nabízel P. D. Tvrdil, že 300 g dostal od odvolatele a dalších 500 g od V. P., přestože má mít k dispozici celou dávku, na místo setkání s utajenou svědkyní D. nic nedoveze, společně odjíždějí k jeho garáži, odkud vezme toliko 300 g, vracejí se na benzinovou stanici, kde si to chce D. převážit, což mu dopředu avizovala. D. byla překvapena tím, že D. G. nemá k dispozici celou dávku. Tento to vysvětluje tak, že napřed chtěl zobchodovat zmíněných 300 g, údajně mu vrátit peníze a pak dovézt zbývajících 500 g. Toto vysvětlení je nesmyslné, nerealizovatelné, navíc zcela zbytečné, když takovýmto způsobem daný obchod nešlo realizovat. Je rovněž poukazováno na to, že v látce kokain, který vydala utajená svědkyně P. D., byla identifikována minoritní složka homokokain, která je markantem pro kokain pocházející z Peru, čímž vyvstává otázka původu této drogy a kdo vůbec ji v tomto složení spoluobžalovanému D. G. prodal, když na straně druhé je tvrzeno, že kokain byl zajišťován odvolatelem a pocházel z Nizozemska. Sama utajená svědkyně P. D. – policistka, která se podílela na předstíraném převodu, potvrdila, že od D. G. kupovala kokain v dávkách 5 – 10 g od května 2009, vždy dostávala cenu se slevou, neboť D. G. jí sám sdělil, že pokud bude brát větší množství, může ho mít se slevou. Sám D. G. svědkyni sdělil, že kokain bude pocházet buď z Itálie, nebo z Holandska, dokonce jí nabídl, že si toto zboží může v Holandsku sama převzít, s čímž však nesouhlasila. Rozhodující však je, že po celou dobu, kdy dojednávala obchod, počítala s tím, že dostane celých 1.000 g. Svědkyně zdůrazňovala, že se D. G. při předávání drogy choval klidně, bylo zřejmé, že takovou věc nedělá poprvé, v žádném případě neměla svědkyně pocit, že by jej někdo úkoloval. Nikdy také nehovořil o tom, že by se někoho bál, že by někomu dlužil či že by mu někdo vyhrožoval. V jednom případě informoval, že dováží auta z Itálie do ČR a že by takto mohli kokain ve vozidlech převézt, sama se však před D. G. vyjadřovala tak, že preferuje kokain z Holandska, neboť to má vyzkoušené. Z uvedených okolností dle odvolatele jednoznačně vyplývá, že to byl D. G., kdo obchod s kokainem zorganizoval, výlučně sám také zajišťoval distribuci drogy a nutno připomenout, že nikdy nebyla zjištěna skutečná výše finančních prostředků, které měl takto získat. Odvolatel z toho dovozuje, že D. G. je nevěrohodný, od počátku se snaží postavit do lepšího světla, aby získal výhody spolupracujícího obviněného, je toho názoru, že nelze z jeho výpovědi vycházet. Nebylo tedy prokázáno, že by dojednával dodávku kokainu s neustanovenými osobami z Holandska, nic takového zjištěno nebylo, tvrdí, že v průběhu hlavního líčení se nepodařilo soudu tyto otázky objasnit, nelze vystopovat konkrétní skutečnosti, které by svědčily o tom, že by se podílel na obchodě s drogou. Nemůže proto obstát ani závěr o cílené konspirativnosti všech zúčastněných zejména ve vztahu k telefonním odposlechům, nelze dovodit ani plánovitost a odpovídající podrobné rozdělení a koordinaci úloh jednotlivých pachatelů. Odvolatel poukazuje na to, že měl balíček u sebe, jeho obsah neznal, měl ho maximálně 20 minut, a nemůže jít proto v jeho případě o přechovávání ve smyslu ustanovení § 283 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž v tomto směru je odkazováno na rozhodnutí NS ČR 24/2003-T753. Za situace, kdy svědci Vraník a Bílek rozhodně popřeli, že by se účastnili jakéhokoliv obchodu s kokainem, zůstává tak nezodpovězena otázka dodávky kokainu D. G. Nic bližšího dalšího zjištěno nebylo, neexistuje žádná další návaznost na osoby žijící v ČR, odposlechy a sledováním nebyla prokázána jeho účast na vytýkaném jednání. V ČR řádně pracoval, neměl problémy se zákonem. Navrhl proto, aby vrchní soud napadený rozsudek zrušil a zprostil ho obžaloby. Odvolací soud zjistil, že rozsudek byl napaden odvoláními splňujícími obsahové náležitosti (§ 249 odst. 1 tr.ř.), které v zákonné lhůtě (§ 248 odst. 1 tr.ř.) podaly k tomu oprávněné osoby (§ 246 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). Protože nenastal důvod k zamítnutí či odmítnutí odvolání podle § 253 odst. 1, resp. odst. 3 tr.ř., nařídil k jeho projednání vrchní soud veřejné zasedání. V něm odvolatelé na podaných opravných prostředcích setrvali. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací přezkoumal podle § 254 tr.ř. zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány, odvolací soud přihlížel, jen pokud měly vliv na správnost napadených výroků, přičemž dospěl k závěru, že podaná odvolání nejsou důvodná. Řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo závažnými procesními vadami, které by měly dopad v nesprávnosti skutkových zjištění krajského soudu nebo v porušení práva obviněných na obhajobu. Trestní stíhání obžalovaných bylo zahájeno zákonem předpokládaným způsobem postupem podle § 160 odst. 1 tr.ř. Obžalovaní měli možnost se k zahájenému trestnímu stíhání vyjádřit jak ve stadiu přípravného řízení, tak v hlavním líčení před soudem, přičemž tohoto oprávnění využili v souladu s ustanovením § 33 odst. 1 tr.ř. Od počátku trestního stíhání obžalovaných byla policejními orgány respektována ustanovení o provádění důkazů v trestním řízení, včetně požadavků plynoucích z důvodů nutné obhajoby a z ustanovení § 2 odst. 14 a § 28 tr.ř. V řízení před soudem prvního stupně byla respektována zásada ústnosti a bezprostřednosti provádění důkazů. Lze proto konstatovat, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo žádnou procesní vadou mající vliv na správnost skutkových zjištění, která by založila důvod ke zrušení rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Odvolací soud nesdílí výhradu obžalovaného V. P., že by došlo v řízení k porušení práva na spravedlivý proces, a to proto, že se soud prvního stupně měl při svém rozhodování opírat o důkazy opatřené nezákonným způsobem. Odvolací soud v rámci přezkumné činnosti nezjistil, že by měla existovat „nějaká tajná“ dohoda mezi obžalovaným D. G. a státní zástupkyní. O tom svědčí mj. i samotné vyjádření státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě, které tvrzení odvolatele v tomto směru vylučuje. Z obsahu spisového materiálu vrchní soud zjistil, že obžalovaný D. G. vzhledem k tomu, že trestnou činnost v rámci šetření věci doznával, usvědčoval z trestné činnosti spoluobžalované a jeho výpovědi byly v souladu s dalšími opatřenými důkazy ve věci, zejména se záznamy telefonních odposlechů, sledováním osob a předstíraným převodem věci, byl v přípravném řízení v rámci výslechů obviněného opakovaně poučen podle § 178a tr.ř (spolupracující obviněný) a již při podání obžaloby státním zastupitelstvím byl takto podle § 178a tr.ř. označen. Odvolací soud dospěl k závěru, že v postupu policie ani státní zástupkyně při výslechu osoby obviněného D. G. nedošlo k pochybení. Vzhledem k tomu, že jmenovaný obžalovaný setrval na svých výpovědích z přípravného řízení i v hlavním líčení, nebylo důvodu, aby krajský soud v rámci svého rozhodování tuto skutečnost nezohlednil, a proto v souladu se zákonem při ukládání trestu tomuto obžalovanému za jeho trestnou činnost aplikoval ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku (mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby pachateli označenému jako spolupracující obviněný). Odvolací soud dospěl k závěru, že ani právní kvalifikaci činu podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku – zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy – nelze označit za nezákonnou, vyvěrající z nezákonně získaných důkazů, a to policejní provokací. Policejní provokaci chápe odvolací soud jako zpravidla utajený postup policie, jehož důsledkem je čin (skutek) spáchaný jinou osobou, jenž se stal předmětem jejího následného trestního stíhání nebo který se takovým stát měl. Je nepochybné, že odhalování a prokazování některých typů trestné činnosti činí v praxi velké problémy, zejména v případech trestné činnosti spojené se zneužíváním drog. To vyvolává potřebu využívat některé netradiční formy šetření v těchto věcech a snahu policejních orgánů proniknout do struktur zločineckých seskupení zaměřujících se na páchání této trestné činnosti. S tím je pak spojen i problém procesního využití důkazů, které se při tom podaří získat a vůbec přípustných mezí intervence policistů – vystupujících s utajením své skutečné totožnosti a zastírající skutečný účel svého nasazení – do aktivit těchto osob a jejich seskupení. Specifický význam má řešení pak v těch situacích, kdy policisté určitým způsobem se přímo podílejí na naplňování znaků skutkové podstaty trestného činu a zvláště v případě použití různých forem policejních provokačních metod při šetření uvedené trestné činnosti. Odvolací soud si je vědom toho, že neexistuje žádné obecné přijímané řešení takového problému ve všech jeho směrech. České trestní právo ani Ústava přímo nevymezují, co lze považovat za policejní provokaci, a výslovně se také nevyjadřují k její přípustnosti. Podrobně je však upravena pravomoc orgánů činných v trestním řízení, včetně policejních orgánů, přičemž platí, že policisté, pokud plní služební úkoly spojené s prošetřováním podezření někoho z toho, že spáchal určitou trestnou činnost, se musí důsledně řídit trestněprávními předpisy a postupovat výlučně v jejich mezích. Na tom nic nemění ani to, že v době, kdy jednají s některou z podezřelých osob, je utajena skutečná totožnost policistů. Ani za těchto okolností nemohou vybočit z právního rámce vztahující se na činnost policejních orgánů a vystupovat z pozice osob stojících mimo službu a vně orgánů činných v trestním řízení. I v této situaci totiž plní úkoly státu ve sféře postihu trestné činnosti a mohou tak činit pouze prostředky a způsoby dovolenými právními předpisy (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Odvolací soud si je vědom skutečnosti, že komplexní vymezení všech forem nepřípustných a nezákonných policejních provokačních postupů a metod je s ohledem na jejich velkou rozmanitost prakticky nemožné. Obecně lze konstatovat, že za zcela evidentní nezákonnost lze označit všechny případy zjevného zneužití policejní moci srovnatelné např. s fyzickým nebo psychickým donucením, násilím, či použití skrytých metod, iniciování trestné činnosti, při níž by hrozila újma na zdraví nebo smrt a nebo jiná vážná škoda. Takovému jednání však – pokud je pachatel zamýšlí – musí naopak policie, jestliže je to možné, zabránit. Podstatné při řešení problému, co se týče důvodu spáchání trestně postižitelného činu, má zásadní význam to, zda pachatel jedná z podnětu policie či nikoliv. Z hlediska toho, zda je na místě považovat určitou aktivitu policie za nepřípustnou provokaci trestné činnosti, je tedy podstatné posouzení toho, co vedlo osobu, která se následně dopustila trestně postižitelného činu, k jeho spáchání: jestli se rozhodla sama či společně s dalšími spolupachateli, nebo zda k jejímu rozhodnutí přispěla skrytá aktivita policie – nebo-li zda ve chvíli, kdy se s takovou osobou dostal do kontaktu policista, již měla záměr dopustit se určitého konkrétního jednání naplňujícího znaky některého trestného činu či nikoliv. Klíčovou otázkou spojenou s řešením problému policejní provokace a specifiky toho, zda to byla právě policie, kdo vyvolal spáchání trestného činu, je to, zda existoval na počátku úmysl pachatele spáchat trestný čin či zda tento pojal pachatel až v důsledku aktivity policie. Důsledně musí být totiž činěn rozdíl mezi případy, kdy jednání policie vyvolá úmysl spáchat trestný čin, který dříve neexistoval, a mezi případy, kdy byl pachatel ve chvíli rozvinutí policejních aktivit směřujících k němu již připraven spáchat trestný čin (popřípadě ho již začal sám páchat) a v tomto ohledu jednání policie na něj nemělo žádný vliv. Zatímco první z těchto případů má povahu nepřípustné policejní provokace, druhý do této kategorie nepatří. Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře zdůrazňuje, že státní orgány musí prokázat, že by čin – a to určitý, zcela konkrétní čin naplňující znaky skutkové podstaty některého trestného činu – byl spáchán i bez podnětu ze strany policie. Nestačí tedy, aby tuto skutečnost pouze tvrdily a nepředložily o tom žádné důkazy. V tomto směru je proto podstatné doložení toho, že pachatel měl již před tím, než na scénu vstoupila policie, úmysl trestný čin spáchat. To však samo o sobě nestačí, je totiž nutné se zabývat též tím, zda by jej bez přispění policie mohl skutečně realizovat. Z hlediska důkazního je proto potřebné jak opatření důkazů o aktivitách pachatele a policie v době předcházející spáchání trestného činu, tak i těch důkazů, které se vztahují k naplňování samotných znaků daného trestného činu. Z obsahu spisu je zřejmé, že trestná činnost obžalovanými měla být páchána nejméně od března roku 2009. Policie tedy disponovala poznatkem, že na území města Ostravy dochází k distribuci kokainu občanem italské národnosti C. M. D. G. a v souvislosti s tím bylo povoleno použití operativně pátracích prostředků s cílem jednak zabránění trestné činnosti a jednak odhalení a objasnění jejích pachatelů. V dané věci šlo o využití operativně pátracích prostředků v podobě sledování osob a věcí podle § 158d tr.ř. a předstíraného převodu podle § 158c tr.ř. Kromě toho ve věci též byly povoleny odposlechy telefonních hovorů. Z obsahu těchto důkazních prostředků plyne, že obžalovaní páchali trestnou činnost drogového charakteru již před tím, než policistka v rámci předstíraného převodu věci zjišťovala, zda je možno zakoupit větší množství kokainu. Tento poznatek o možnosti prodání většího množství drogy plyne již z obsahu hovoru pořízeného dne 23.6.2009 podle § 158d odst. 2 tr.ř. mezi D. G. a P. D. (utajenou policistkou), kdy sám obžalovaný naznačuje možnost dodání většího množství drogy řádově v desítkách gramů, 50 - 100, oproti množství, které policistka v rámci předstíraného převodu věci od jmenovaného přebírala (5 – 10 gramů). Podstatný pak pro posouzení věci je odposlech telefonního hovoru mezi obžalovanými V. P. a B. S. ze dne 6.9.2009, kdy v rámci monitorování trestné činnosti obžalovaných z telefonního odposlechu vyplynulo, že měl být dovezen nejméně 1 kg z Holandska, avšak vzhledem k tomu, že obžalovaný V. P. neměl dostatek finančních prostředků, vyplynulo, že bude dovezeno pouze 500 gramů kokainu. Policie tedy disponovala poznatkem o dovozu drogy – kokainu z Holandska ve větším množství, a tudíž nelze v žádném případě dospět k závěru, že by policie v předmětné trestní věci trestný čin iniciovala a naváděla jiného ke spáchání trestné činnosti či posilovala vůli pachatelů trestný čin spáchat. Odvolací soud tak dospívá k závěru, že nasazení operativně pátracích prostředků bylo v souladu se zákonem a jednáním policie nedošlo k ovlivnění spáchání trestné činnosti ani následné právní kvalifikace. Případ posuzovaný tak není v rozporu jak s nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 22.6.2000, sp.zn. III. ÚS 597/99, publikovaným pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, tak ani s mezinárodními úmluvami, jimiž je Česká republika vázána. Dle závěru odvolacího soudu postup orgánů policie v předmětné trestní věci není v rozporu se zásadami spravedlivého procesu z hlediska čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 1 tr.ř. (nikdo nemůže být stíhán jinak než ze zákonných důvodů a způsobem, který stanoví tento zákon). Rozhodnutí samotné, které bylo vyhotoveno v písemné podobě a doručeno procesním stranám, splňuje kriteria obsažená v ustanovení § 120 tr.ř. z hlediska struktury rozsudku a pokud se týká jeho odůvodnění, pak i ustanovení § 125 tr.ř. V odůvodnění rozsudku krajský soud dostatečně vyložil, na základě jakých skutečností má za prokázané pachatelství obžalovaných na trestném činu a jak se vypořádal s jejich obhajobou (str. 30). S vývody obsaženými v odůvodnění napadeného rozsudku se vrchní soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně. Procesními vadami nezatížené dokazování bylo provedeno v takovém rozsahu, že umožňuje odvolacímu soudu učinit závěr o tom, že krajský soud provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr.ř.) a které potřeboval pro své rozhodnutí. Postup krajského soudu byl plně v souladu se zákonem i pokud jde o hodnocení provedených důkazů. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, hodnotil soud prvního stupně jednotlivé důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu podle § 2 odst. 6 tr.ř. Z provedených důkazů vyvodil soud prvního stupně pak i logické a přesvědčivé závěry, které v dostatečném rozsahu rozvedl v příslušných pasážích odůvodnění rozsudku. Pachatelství obžalovaných na činu je budováno nejen na usvědčující výpovědi C.M. D. G., ale i na dalších důkazech, které krajský soud cituje v odůvodnění napadeného rozsudku. Z provedených důkazů krajský soud správně uzavřel skutkový děj, jak je popsán ve výrokové části rozsudku. V žádném případě nelze přisvědčit odvolatelům, že organizátorem trestné činnosti a hlavní osobou byl obžalovaný D. G., pro takový závěr obsah provedených důkazů nesvědčí. Rovněž nevzniká pochybnost ani o tom, že droga pocházela z Holandska. Pro posouzení věci nemá žádnou právní relevanci ani výhrada obžalovaného B. S., že nebyl uživatelem drog, či to, že droga obsahovala složku homokokain, která je markantem pro kokain pocházející z Peru. Je totiž logické, že rostlina koky nebyla pěstována v Holandsku, ale do této země byl kokain z Jižní Ameriky nepochybně pašován za účelem další distribuce, zejména v Evropě. Z pohledu možností odvolacího soudu zrušit rozsudek nalézacího soudu z důvodu nesprávného hodnocení důkazů odvolací soud připomíná znění § 263 odst. 7 tr.ř., z něhož plyne to, co vrchní soud v pozici soudu odvolacího při svém rozhodování respektuje a co lze vyjádřit následujícími tezemi: - právo hodnotit důkazy přísluší orgánu, který dokazování provedl (v daném případě soudu prvního stupně), - odvolacímu soudu nepřísluší do hodnotící činnosti nalézacího soudu jakkoli zasahovat tím, že by mu ukládal závazné pokyny k tomu, jak hodnotit ten či onen důkaz, či jaké skutečnosti by měl z provedeného důkazu vyvodit, - protože těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, je nezbytné, aby dokazování v rozsahu potřebném pro meritorní rozhodnutí provedl soud nalézací, - odvolací soud není oprávněn zrušit napadený rozsudek jen proto, že by jiným hodnocením důkazů bylo možno dospět k jiným skutkovým závěrům, nelze-li nalézacímu soudu vytknout nedostatky v hodnotící činnosti, - odvolací soud je hodnocení důkazů soudem prvního stupně, odpovídá-li požadavkům § 2 odst. 6 tr.ř., povinen respektovat; za daného stavu není oprávněn provádět opakování již provedených důkazů jen proto, aby je mohl hodnotit odlišným způsobem. Z hlediska právní kvalifikace krajský soud nepochybil, pokud s přihlédnutím k ustanovení § 2 odst. 2 tr. zákoníku (jestliže se zákon změní během páchání činu, užije se zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je čin spáchán) posoudil jednání obžalovaných podle zák. č. 40/2009 Sb. – Trestní zákoník, a to v podobě zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Oba zákonné znaky kvalifikované skutkové podstaty jsou bez důvodných pochybností naplněny. Znak organizované skupiny je dán zapojením osob do páchané trestné činnosti (sdružení nejméně 3 trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení činu). Znak spáchání činu ve velkém rozsahu je dán množstvím drogy (cca 2 kg kokainu) určené pro velký okruh uživatelů. S ohledem na absenci opravného prostředku státního zástupce v neprospěch obžalovaných nemohl odvolací soud změnit rozhodnutí krajského soudu v neprospěch odvolatelů. Dle názoru odvolacího soudu byl naplněn i zákonný znak písm. c), odst. 4, § 283 tr. zákoníku (spáchání činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech), což by zakládalo ještě přísnější trestní postih odvolatelů (trestní sazba 10 – 18 let odnětí svobody). Námitky obou odvolatelů nebyly způsobilé ani ke zvrácení právního následku jejich trestní odpovědnosti. Oba obžalovaní byli ohroženi uložením trestu odnětí svobody v rozpětí osmi až dvanácti let (trestní sazba § 283 odst. 3 tr. zákoníku). Krajský soud správně obžalovaným uložil tresty diferencované, jejich konkrétní výměru odůvodnilo - zjištění týkající se jak povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, tak možností nápravy a poměrů pachatele (§ 39 odst. 1 tr. zákoníku), - zjištění o podílu každého z nich na spáchání trestného činu (podle § 39 odst. 6 tr. zákoníku „při stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud u spolupachatelů též k tomu, jakou měrou jednání každého z nich přispělo k spáchání trestného činu“). Ve shodě s krajským soudem i odvolací soud dospěl k závěru, že přísnější postih je odůvodněn u obžalovaného P., který byl hlavním pojícím článkem i na další nezjištěné osoby jednající na území Nizozemska a bez jeho aktivního podílu a koordinace činnosti v zahraničí by k dovozu drogy do ČR nedošlo. Správně přiznal soud prvního stupně oběma obžalovaným polehčující okolnost dosud řádně vedeného způsobu života (§ 41 písm. o/ tr. zákoníku). S využitím toho, co uvedl v odůvodnění svého rozsudku krajský soud k osobám obžalovaných a okolnostem případu (str. 45 – 46) dospěl vrchní soud k poznatku, že uložené tresty jsou přiměřenými zjištěné společenské škodlivosti jejich jednání a v souladu s požadavky § 37 tr. zákoníku. Uložené tresty jsou ze zákona tresty nepodmíněnými. Ohledně způsobu výkonu těchto trestů postupoval krajský soud způsobem předvídaným zákonem podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zařadil oba obžalované do věznice se zvýšenou ostrahou, Obžalovanému B. S. pak byl krajským soudem uložen správně i další trest podle § 80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to trest vyhoštění z území České republiky do ciziny. K uložení tohoto druhu trestu je třeba přistoupit, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem. V posuzovaném případě je uložení tohoto trestu odůvodněno potřebou zabránit obžalovanému v možnosti opakovaného spáchání trestného činu zákazem jeho pobytu na území České republiky. Podstatou tohoto trestu je odnětí práva cizince (pokud takové právo měl) k dalšímu pobytu na území České republiky a jeho fyzické přemístění na území jiného státu nebo předání cizince příslušným orgánům jiného státu za tímto účelem. Závažnost jednání, kterým byl obžalovaný uznán vinným, odůvodňuje vyslovení tohoto trestu pro jeho podstatný podíl na spáchaném trestném činu na dobu neurčitou. Odvolací soud neshledal žádných překážek, které by uložení tohoto druhu trestu bránily ve smyslu § 80 odst. 3 tr. zákona. Protože správnými a zákonnými shledal odvolací soud i tresty propadnutí věci podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, byla obě podaná odvolání obžalovanými jako nedůvodná podle § 256 tr.ř. zamítnuta.

Rubrum

U S N E S E N Í P o u č e n í :