1 To 39/2011

Rubrum

Rozhodování soudu o účasti obviněného na amnestii Při rozhodování soudu o účasti obviněného na amnestii je třeba vycházet z trestního zákona účinného v době jejího vyhlášení, přičemž je rozhodující, jak mohl být skutek, o němž se řízení vede, posouzen podle tohoto zákona. Aboliční ustanovení příslušného amnestijního rozhodnutí je potřeba aplikovat i v případě, že by podle pozdějšího zákona bylo třeba posuzovaný skutek kvalifikovat jako přísněji trestný čin, jehož znaky by byly podle pozdějšího zákona naplněny ať již v důsledku zvláštního způsobu jednání pachatele, či v důsledku později vzniklého těžšího (poruchového) následku, které na rozdíl od zákona pozdějšího neupravoval jako znaky kvalifikované skutkové podstaty zákon účinný v době vyhlášení amnestie.

Výrok

Vrchní soud v Olomouci projednal ve veřejném zasedání konaném dne 1.9.2011 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ivo Kouřila a soudců JUDr. Jaroslava Holubce a JUDr. Štefana Škadry odvolání státní zástupkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.5.2011, č.j. 48 T 9/2007-910, a rozhodl t a k t o :

Odůvodnění

Podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e) tr.ř. se napadený rozsudek z r u š u j e .

Poučení

O d ů v o d n ě n í : I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.5.2011, č.j. 48 T 9/2007-910, byl obžalovaný J. Š. shledán vinným trestným činem znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 587/2004 Sb., a trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., ve znění zákona č. 587/2004 Sb., kterých se dle skutkových zjištění soudu I. stupně dopustil tím, že po smrti manželky H. Š. dne 25.1.1983, již od počátku května 1983, ve společně obývaném domě obžalovaného v O., již v úmyslu dosáhnout svého sexuálního uspokojení souloží a jinými sexuálními praktikami se svou dcerou, poškozenou tehdy mladistvou L. Š., využívajíc její existenční závislosti, své fyzické i mentální přesily, její nevědomosti v sexuální oblasti i autoritativního postavení v rodině, od počátku již se záměrem vykonat soulož s poškozenou ji nejprve sexuálně obtěžoval tak, že k ní přes její psychický i fyzický odpor přiléhával do postele, násilím ji držel v náručí, osahával na genitáliích, prsou a po celém těle, kdy asi v červnu 1983 se mu již podařilo překonat odpor poškozené, na které začal vykonávat zprvu nedokonané a posléze dokonané soulože, ke kterým ji nutil i bitím a pohrůžkami dalšího násilí, bránil jí v tom, aby o tom komukoliv řekla, kontaktu s vrstevníky, bránil jí v dalším vzdělávání, přičemž z dokonané násilné soulože v době od 15.6.1983 do 29.6.1983 se poškozené narodil syn J., z dalších násilných dokonaných souloží, před kterými obžalovaný poškozené vyhrožoval porážecí pistolí, že nejdříve zabije syna J., poškozenou a potom i sebe, v době od 1.12.1984 do 15.12.1984, po marném pokusu o útěk z domova k sestře A., se poškozené narodila dcera L., a poté poškozená znovu z násilných souloží s obžalovaným otěhotněla v době od 1.8.1986 do 14.8.1986, avšak z příkazu obžalovaného se podrobila dne 30.10.1986 interrupci, po které si nechala zavést nitroděložní tělísko bránící dalšímu početí, obžalovaný zakázal poškozené uvést skutečného otce dětí v rodných listech, bránil jí v kontaktech s dalšími osobami, zejména muži, čímž poškozené způsobil poruchu osobnosti s osobnostními změnami, a dále ji nutil k opakovaným souložím, kterým se poškozená nedobrovolně, v důsledku i tzv. stockholmského syndromu, podrobovala, zpravidla nejméně jednou týdně, nejméně v 1.130 případech, až do 25.1.2005, kdy se poškozená odstěhovala ze společné domácnosti ke svému nynějšímu manželovi J. R., a tím poškozené způsobil vznik a rozvoj posttraumatické stresové poruchy trvající dosud, nezbytně vyžadující odpornou (správně odbornou) lékařskou pomoc, projevující se reminiscencí na prožité události, děsivými sny, křikem ze spaní, podrážděností, nervozitou, úlekovými reakcemi, zvýšenou ostražitostí a vyhýbáním se obžalovanému s dopady do jejího sexuálního života. Za to byl odsouzen podle § 241 odst. 3 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zákona do věznice s ostrahou. II. Proti rozsudku podali odvolání obžalovaný J. Š. a státní zástupkyně. O opravném prostředku obžalovaného, které nesplnilo požadavek formulovaný zněním § 248 odst. 1 tr.ř., rozhodl odvolací soud usnesením, č.j. 1 To 39/2011-967, ze dne 2.8.2011. V důsledku toho se předmětem nařízeného veřejného zasedání stalo jen odvolání státní zástupkyně. Opravný prostředek státní zástupkyně (č.l. 948-954) byl podán v neprospěch obžalovaného, a to do výroku o vině i výroku o trestu. Podstatou námitek odvolatelky týkajících se výroku o vině je nesouhlas s řešením, které krajský soud učinil při právním posouzení skutku, jímž obžalovaného uznal vinným. Zatímco, byť z jiných důvodů, akceptuje odvolatelka postup soudu spočívající v tom, že jednání obžalovaného nebylo posouzeno i jako trestné činy podle § 215 tr. zákona a podle § 221 odst. 1 tr. zákona, nesouhlasí s tím, proč nalézací soud jednání obžalovaného nekvalifikoval i jako trestné činy podle § 245 a § 235 tr. zákona. Za nesprávný pokládá státní zástupkyně závěr nalézacího soudu, že s ohledem na nebezpečnost trestného činu podle § 245 tr. zákona pro společnost je tento trestný čin konzumován trestnými činy, kterými byl obžalovaný uznán vinným, navíc s tím, že z valné části se na tento trestný čin vztahovalo rozhodnutí prezidenta republiky č. 29/1998 Sb., o amnestii, ze dne 3.2.1998. I s poukazem na usnesení vrchního soudu ze dne 4.9.2008 zastává odvolatelka názor, že uvedená amnestie se na obžalovaného nevztahovala proto, že k dokončení protiprávního jednání došlo až dne 25.1.2005. Navíc opravný prostředek zdůrazňuje, že zatímco objektem trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zákona je právo každého člověka na svobodné rozhodování v pohlavní sféře, ustanovení § 245 tr. zákona brání především z eugenického, genetického i etického hlediska nežádoucím pohlavním stykům mezi blízkými pokrevními příbuznými. Ani v obecné rovině se právě s ohledem na rozdílné chráněné zájmy nemůže jednat o faktickou konzumpci, jelikož jejím předpokladem by bylo např. to, že posuzované jednání a jeho následek představují jakýsi vedlejší prvek nebo produkt v podstatě zanedbatelného významu ve srovnání s výrazně závažnějším jednáním, resp. trestným činem tento méně závažný delikt konzumujícím. V případě posuzovaném se navíc z předmětných pohlavních styků narodily i dvě děti. Jelikož ve smyslu § 3 odst. 1 tr. zákona je třeba každý skutek, který je předmětem trestního řízení, kvalifikovat podle všech ustanovení zvláštní části trestního zákona, jejichž znaky naplňuje, není-li jednočinný souběh vyloučen (a jednočinný souběh trestného činu znásilnění dle kvalifikované skutkové podstaty § 241 tr. zákona s trestným činem soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zákona vyloučen není), bylo na místě jednání obžalovaného právně kvalifikovat i podle ustanovení § 245 tr. zákona. Při zachování totožnosti skutku mělo být jednání obžalovaného kvalifikováno i dle skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákona, neboť ne ve všech případech bylo násilí či pohrůžka násilím ze strany obžalovaného uplatňováno v zájmu dosažení pohlavního styku s poškozenou. Jak vyplynulo z výpovědí poškozené ze dne 8.4.2005 i ze dne 6.4.2006, obžalovaný pod pohrůžkou zabití, někdy i za použití porážecí pistole, poškozenou nutil nejen k pohlavnímu styku, ale uvedeným způsobem jí vyhrožoval také tehdy, když nechtěla doma pracovat, když se dožadoval, aby dodržovala časový harmonogram svých příchodů domů, případně ji pod pohrůžkou zabití či pod pohrůžkou odebrání dětí, vědom si nepochybně trestnosti svého jednání a skutečnosti, že je poškozená stěžejní svědkyní toho, nutil k tomu, aby nikde neuváděla, kdo je jejich otcem, zakazoval jí, využívaje své autority a především jejího jím samotným u ní vypěstovaného strachu, pokračovat v její známosti s jiným mužem. Z výpovědi poškozené vyplynulo, že obžalovaný i ve vztahu k této právní kvalifikaci v páchání předmětné trestné činnosti pokračoval po celé období, a je rovněž nepochybné, že předmětný trestný čin byl trestným činem po celou dobu vytýkaného protiprávního jednání. V rámci realizovaného dokazování bylo z procesně použitelné výpovědi samotné poškozené dostatečně prokázáno, že pohrůžkou násilím, konkrétně pohrůžkou zabitím, obžalovaný po narození již prvního dítěte (tedy již v roce 1984) nutil svou dceru k tomu, aby ho nikde neuváděla jako otce dítěte, event. si násilím či pohrůžkou násilím i za použití zbraně – porážecí pistole – vynucoval její další, nikoli sexuálně motivované chování a jednání. Protiprávního jednání se dopustil za použití zbraně, což bylo a je kvalifikačním momentem kvalifikované skutkové podstaty. Obžalovaný ve svém jednání – výhrůžkách za použití zbraně – pokračoval i nadále, bez toho, že by se tímto snažil působit na poškozenou jako na eventuálního svědka své trestné činnosti. Protože na vzniku posttraumatické stresové poruchy mělo podíl veškeré jednání obžalovaného, mělo být jeho jednání kvalifikováno nejen jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, ale i dle odst. 2 písm. d). Dle odvolatelky je důvodné i vyslovení souběhu trestných činů podle § 215a a § 235 tr. zákona, neboť porovnáním zákonných ustanovení § 215a tr. zákona a § 235 tr. zákona nutno dojít k poznatku, že se jedná jednak o trestné činy chránící opětovně rozdílné zájmy společnosti (v případě § 215a tr. zákona je to zájem společnosti na ochraně osob před domácím násilím, v případě § 235 tr. zákona pak zájem společnosti na svobodném rozhodování člověka), jednak s ohledem na vznik těžšího následku – těžké újmy na zdraví je evidentní, že právní kvalifikace pouze podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona není v daném směru plně postačující. Bez vyjádření zmíněné skutečnosti souběhem příslušných trestných činů by nebyla vystižena povaha veškerého protiprávního jednání pachatele. Výroku o trestu odvolatelka vytýká, že k věku a zdravotnímu stavu obžalovaného přihlédl krajský soud jako k okolnosti svědčící ve prospěch obžalovaného nejen při stanovení konkrétní výše trestu odnětí svobody, ale také při stanovení typu věznice, v níž by měl uložený trest vykonat. Poukazem na znění § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona, dle něhož soud zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen trest za zvlášť závažný trestný čin ve výměře nejméně osmi let, a znění § 39 odst. 3 tr. zákona, dle něhož může soud zařadit pachatele do jiného typu věznice, než do kterého má být zařazen, má-li se zřetelem na závažnost trestného činu a povahu narušení pachatele za to, že bude jeho náprava v jiném typu věznice lépe zaručena, dokládá nesplnění podmínek pro postup zvolený nalézacím soudem. Odvolatelka zdůrazňuje, že pro zařazení pachatele do jiného typu věznice mají být splněny obě zákonné podmínky – tj. zohledněna má být jak závažnost spáchaného trestného činu, tak povaha narušení pachatele. Závažnost činu je dána tím, že nešlo o neplánované, nahodilé či zkratkovité jednání, nýbrž o jednání, kterého se obžalovaný po dobu více než dvaceti let dopouštěl vůči své dceři, u níž jeho jednání vyvolalo doživotní následky. Trest je ukládán za trestnou činnost, kterou je nutno právně kvalifikovat podle více zákonných ustanovení trestního zákona. Obžalovaný nerespektoval po velmi dlouhou dobu základní práva a svobody jiného člověka, využívaje existenční závislosti dcery na své osobě a zneužívaje toho, že ta po dlouhou dobu nebyla schopna vymanit se z jeho nadřazeného přístupu. Obžalovaný se navíc přes veškeré důkazy vůči němu svědčící nedoznal, svého jednání nelitoval a naopak se pokoušel v rámci své obhajoby poškozenou „očernit“. Skutečnost, že se obžalovaný jednání dopouštěl po dobu delší dvou desetiletí, že svým jednáním naplnil více skutkových podstat zvlášť závažných úmyslných trestných činů, že se k jednání nedoznal a tohoto nelitoval, svědčí o tom, že uložený trest jak svoji výměrou, tak stanoveným způsobem jeho výkonu je nepřiměřeně mírný. Závěrem opravného prostředku proto státní zástupkyně navrhla, aby odvolací soud po opětovném konstatování a čtení obsahu procesně využitelné výpovědi poškozené L. Š., jakož i po konstatování závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, zpracovaného na její osobu a obsahu spisu napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), písm. d), písm. e) tr.ř. v celém rozsahu zrušil a na podkladě skutkového stavu, který byl zjištěn, rozhodl tak, že obžalovaného J. Š. uzná vinným trestnými činy dle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona, § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, § 245 tr. zákona a § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákona a za tyto mu uloží úhrnný trest odnětí svobody v horní polovině zákonné trestní sazby se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Státní zastupitelství na podaném opravném prostředku setrvalo i při veřejném zasedání o odvolání, neboť intervenující státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství přednesla odvolání v obsahové shodě s jeho písemným vyhotovením a učinila i shodný návrh na rozhodnutí odvolacího soudu, když tento jen modifikovala v tom směru, že vyzvala odvolací soud, aby zvážil, zda jednání obžalovaného není na místě kvalifikovat v případě trestného činu vydírání i při aplikaci znaku kvalifikované skutkové podstaty upraveného v odst. 2 písm. e) tr. zákona, tj. „spáchá-li takový čin na svědkovi“. Přítomná obhájkyně učinila za obžalovaného, který se účasti na veřejném zasedání vzdal prohlášením podle § 263 odst. 4 tr.ř., s obsahovým využitím argumentace, která byla obsažena v opravném prostředku obžalovaného, návrh, aby odvolací soud buď odvolání státní zástupkyně jako nedůvodné zamítl, nebo aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k novému rozhodnutí. III. Na podkladě odvolání státní zástupkyně, tj. odvolání splňujícího požadavky na obsah tohoto opravného prostředku (§ 249 odst. 1, odst. 2 tr.ř), podaného v zákonem stanovené lhůtě (§ 248 odst. 1 tr.ř.) k tomu oprávněnou osobou (§ 246 odst. 1 písm. a/ tr.ř.) přezkoumal odvolací soud podle § 254 tr.ř. napadený rozsudek a dospěl k závěru o částečné důvodnosti podaného odvolání. Vyšel přitom z následujících zjištění: K napadenému rozsudku, který je v pořadí třetím meritorním rozhodnutím vydaným krajský soudem poté, co mu věc z důvodu věcné příslušnosti byla vrchním soudem přikázána k projednání a rozhodnutí, lze uvést to, že je výsledkem řízení, které není zatíženo podstatnou procesní vadou, která by měla odůvodnit jeho zrušení z důvodu uvedeného v ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr.ř. Je tomu tak proto, že (stručně konstatováno) k zahájení trestního stíhání obžalovaného došlo zákonem předvídaným způsobem, v řízení byla respektována zásada obžalovací (skutek, o kterém je napadeným rozsudkem rozhodnuto, je přes skutkové úpravy jeho vymezení totožný se skutkem, pro který byla podána obžaloba a pro který bylo trestní stíhání obžalovaného zahájeno), došlo k realizaci práva obviněného na obhajobu (možnost obžalovaného se v jednotlivých stadiích řízení ke vznesenému obvinění vyjádřit, obhajoba zvolenou obhájkyní) a důkazy, z nichž soud při rozhodování vyšel, byly provedeny v souladu se zákonnou úpravou, celé řízení před krajským soudem bylo provedeno před senátem stejného složení. Jestliže nelze krajskému soudu vytknout pochybení při provádění dokazování, nelze uvedené říci o výsledku jeho činnosti, který se projevil v jím vydaném rozhodnutí. Odvolací soud totiž s přihlédnutím k obsahu rozsudku (k zjevné nesprávnosti již ve výrokové části rozsudku, nedostatečnosti či nesprávnosti vyložení některých skutečností v jeho odůvodnění) musí konstatovat, že ani v případě třetího rozhodování (prováděného po doplnění dokazování zejména v oblasti odborných otázek z oblasti zdravotnictví) nevydal krajský soud rozhodnutí prosté vad, tj. rozhodnutí, které by mohl odvolací soud akceptovat a jako věcně správné potvrdit. I když délka doby, po kterou se obžalovaný vůči poškozené trestněprávně významného jednání dopouštěl, společně s rozličnými formami tohoto jeho jednání zasahujícími různé zákonem chráněné zájmy mohly být faktorem, který ztěžoval formulaci skutku (tzv. skutková věta výrokové části rozsudku), pak na straně druhé nelze posuzovanou věc označit za výrazně obtížnou, kterou by krajský soud (jako soud I. stupně, u něhož lze očekávat vyšší právní erudici rozhodujících osob) neměl být schopen (a to i s přihlédnutím k právním závěrům vysloveným odvolacím soudem v předchozích zrušovacích usneseních) odpovídajícím způsobem rozhodnout. Již výroková část rozsudku (mimo zjevné písařské chyby – „odpornou“) však svědčí o tom, že ani v případě třetího rozhodnutí nebyla důvodná očekávání odvolacího soudu naplněna. Byť po rozsáhle provedeném dokazování (a jeho doplnění o důkazy, které nalézací soud v soudním stadiu řízení nově opatřil) si krajský soud vytvořil dostatečný časový prostor pro náležité utřídění poznatků z dokazování vzešlých (po ukončení dokazování dne 17.2.2011 bylo hlavní líčení odročeno na 24.3.2011 za účelem přednesení závěrečných řečí a po jejich přednesení za účelem vyhlášení rozsudku na den 29.4.2011, když však v důsledku další změny byl rozsudek vyhlášen až dne 19.5.2011), v napadeném rozsudku se tato skutečnost pozitivním způsobem neprojevila, neboť vydaný rozsudek obsahuje zjevné nesprávnosti jak ve své výrokové části, tak v jeho odůvodnění. Výroková část rozsudku v důsledku jisté nepřehlednosti řazení údajů obsahuje mimo výše uvedené písařské chyby i zřejmou nesprávnost skutkového zjištění spočívající v uvedení údajů, kdy dle nalézacího soudu došlo – následkem násilně vykonaných souloží spojených s početím – k narození dětí poškozené a obžalovaného. Výroková část rozsudku obsahuje údaje: „přičemž z dokonané násilné soulože v době od 15.6.1983 do 29.6.1983 se poškozené narodil syn J., z dalších násilných dokonaných souloží ... v době od 1.12.1984 do 15.12.1984 ... se poškozené narodila dcera L.“, byť skutečnosti odpovídající je zjištění, že syn J. se narodil dne ... a dcera L. dne ... . Nalézací soud ve výroku svého rozsudku místo dat narození dětí uvedl data, které jako nejpravděpodobnější z hlediska vykonání oplodňující soulože určil znalec MUDr. Č. D. ve svém znaleckém posudku (č.l. 445-448). Již i náprava této odvolacím prostředkem výslovně nevytýkané vady skutkového zjištění odůvodnila postup odvolacího soudu spočívající ve zrušení napadeného rozsudku (zde z důvodu § 258 odst. 1 písm. b/ tr.ř.). K uvedené vadě skutkového zjištění přistupuje další okolnost, kterou je třeba vnímat jako nedostatek výrokové části rozsudku, a jíž je uvedení skutkových okolností, které nenacházejí žádného vyjádření při právním posouzení skutku, a to jednak v důsledku nedostatečného vyložení skutkových zjištění („bránil jí v tom, aby …, ... zakázal poškozené uvést …), či v důsledku nesprávného právního závěru nalézacího soudu (otázka právní kvalifikace skutku dle § 245 tr. zákona). Důvody pro zrušení napadeného rozsudku jsou proto odvolacím soudem spatřovány i ve vadě předvídané ustanovením § 258 odst. 1 písm. d) tr.ř. (k tomu podrobněji viz níže). Za nesprávný z pohledu § 258 odst. 1 písm. e) tr.ř. pak odvolací soud pokládá i výrok o trestu. Přestože opravným prostředkem je možno napadat pouze výrokovou část rozsudku, nemůže odvolací soud nepřihlížet k obsahu odůvodnění napadeného rozsudku, který s výrokovou částí musí tvořit logickou jednotu. Již výše odvolací soud uvedl, že i odůvodnění napadeného rozsudku obsahuje zjevné nesprávnosti, které jsou jednak výsledkem patrně menší koncentrace soudu při vyhotovování napadeného rozsudku, jednak důsledkem nesprávných právních vývodů. Z nepřesností či nesprávností odůvodnění napadeného rozsudku lze příkladmo uvést, že soud hovoří v souvislosti s rodinným prostředím, v němž poškozená vyrůstala, o „zcela nevhodných patických podmínkách“ (str. 28), ač je zřejmé, že poznamenána byla „patologickou rodinnou situací“ (viz např. výslech znalkyně č.l. 868), či že se dovolává znaleckého posudku „z oboru zdravotnictví, odvětví kinetiky – paternitní spory metodami analýzy DNA“, ač je zjevné, že jde o posudek z odvětví genetiky (viz č.l. 151-159). Lze připomenout, že na nesprávnosti údajů obsažených v odůvodnění rozsudku poukázal i opravný prostředek obžalovaného. Uvedené skutečnosti je nutno vnímat jako negativa rozsudku, nemají však zásadní význam pro rozhodování odvolacího soudu, neboť nepředstavují takové vady, které by měly být (samostatným) důvodem, pro který by bylo třeba napadené rozhodnutí zrušit. Pokud odvolací soud poukázal na zjevnou nesprávnost výrokové části napadeného rozsudku stran dat narození dětí poškozené, pak je třeba poukázat na to, že v rámci vymezení skutkových zjištění v odůvodnění rozsudku (str. 9) uvedl krajský soud údaje správné, což pak umožnilo odvolacímu soudu ve věci rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení § 259 odst. 3 tr.ř. Pokud se týče skutkových zjištění, která jsou vymezena v napadeném rozsudku, je nutno učinit poznatek, že (s výhradami výše uvedenými) jsou výsledkem ve své podstatě odpovídajícího zhodnocení důkazní situace. Ta je – i s ohledem na procesní postup poškozené či dalších v úvahu přicházejících svědků, kteří využili (případně až v řízení před krajským soudem) svého práva odepření výpovědi – podstatně jiná, než za jakou ji hodnotí opravný prostředek státní zástupkyně, či jak se projevila ve skutkovém tvrzení žalobního návrhu (viz níže). Při dané omezenosti soudu stran možností detailnějšího zjištění skutečností nezbytných pro příslušné právní posouzení skutku nelze důkazní situaci ve věci označit za extrémně komplikovanou, neboť provedené důkazy tvoří v zásadě tři skupiny, a to - důkazy svědčící obhajobě, - důkazy svědčící obžalobě, - důkazy, jejichž vypovídací hodnota je nulová, či pro rozhodnutí zanedbatelná. Byť v porovnání s částí, v níž krajský soud zmiňuje dosavadní průběh trestního stíhání obžalovaného – od okamžiku podání obžaloby (str. 3 až 8) a obsah provedených důkazů (str. 10 až 27), je zbývající část odůvodnění napadeného rozsudku, tj. část věnovaná hodnocení důkazů a obhajobě obžalovaného (str. 27-28), právnímu posouzení věci a zdůvodnění výroku o trestu (str. 28-29) podstatně stručnější, lze z hlediska závěru o vině obžalovaného z ní zjistit, že odsuzující výrok je založen na (str. 27): a) výpovědi poškozené L. R. (dříve Š.), b) znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví genetika, paternitní spory metodou analýzy DNA, c) znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví porodnictví a gynekologie, d) znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, e) výpovědích svědků J. N. a J. R. Oproti těmto důkazům, které dle vyznění str. 27-28 napadeného rozsudku byly podkladem pro tvorbu skutkových zjištění nalézacího soudu, krajský soud výslovně jako zmatečnou a nevěrohodnou hodnotí výpověď svědkyně Z. S. a zaujímá i stanovisko k důkaznímu návrhu na výslech svědkyně D. V. (str. 27). Byť již výslovně nezaujímá hodnotící stanovisko k dalším důkazům, zejména i těm, které vyznívají protichůdně (např. svědecká výpověď J. Š.), lze postup krajského soudu akceptovat, neboť výčet důkazů, z nichž nalézací soud vychází, tvoří dostatečný důkazní řetězec umožňující učinění závěru o vině obžalovaného. Lze důvodně usuzovat, že výpověď uvedeného svědka nebere krajský soud pro základ svých skutkových zjištění proto, že vůči jeho vyjádření vyznívá výsledek genetické expertizy a že stejně přistupuje i k výpovědi svědka V. Š., když (str. 14 rozsudku) poukazuje i na nesouhlas obžalovaného s jím uvedenými údaji. Požadavku zákona, aby soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, jak se vypořádal s obhajobou obviněného, odpovídá již zmíněné zdůvodnění soudu obsažené na str. 27 a zbývá dodat, že ve vztahu k obhajobě zaujaté obžalovaným (který spáchání trestné činnosti popírá) lze odkázat i na další důkazy, které některé složky jeho obhajoby vyvrací (např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie). Celkově lze proto uzavřít, že odvolací soud shledává přístup krajského soudu, pokud se opřel o výše uvedenou skupinu důkazů usvědčujících, za opodstatněný a že napadený rozsudek ve svém odůvodnění vyhovuje požadavkům kladeným na něj zněním § 125 tr.ř., byť by si bylo lze představit, že některé skutečnosti a závěry, k nimž nalézací soud dospěl, budou zdůvodněny podrobněji a přesvědčivěji. Vhodné je dodat, že odvolací soud nedospěl k poznatku, že by z okruhu důkazů, z nichž vyšel soud nalézací, měl být některý důkaz vyloučen jako nepoužitelný pro konstrukci skutkových zjištění. V uvedeném směru uplatnila obhajoba (v rámci vyjádření obhájkyně k opravnému prostředku státní zástupkyně) výhrady zejména vůči znaleckému posudku znalkyň MUDr. Z. Š. a PhDr. B. Š., a to výhrady obsahově shodné s námitkami rozvedenými ve zpracovaném opravném prostředku (v něm vytýká soudu, že se opřel o uvedený znalecký posudek, ač znalkyně uvedly, že nerozlišovaly, zda informace, které poškozená sdělovala při vlastním vyšetření, byly pravdivé). K námitce obhajoby, která se vztahuje k vyjádření MUDr. Š. (č.l. 866: „Nerozlišuji, zda informace, které poškozená sdělovala, byly pravdivé. Mám napsány výsledky šetření a také, co poškozená k věci uvedla.“), nutno uvést, že zpracovaný znalecký posudek není výsledkem toliko zhodnocení údajů, které při exploraci uvedla poškozená, ale že je výsledkem zhodnocení i dalších poznatků (viz nálezová část posudku), jakož i dalšího znaleckého zkoumání, které obě znalkyně provedly (zejména nálezová část psychologické části posudku konkrétně uvádí použité psychodiagnostické metody). Vyjádření znalkyně proto nelze hodnotit jako okolnost, která by měla zpochybnit odbornou validitu zpracovaného posudku, mimo jiné již proto, že znalci nepřísluší, aby hodnotil důkazy (tj. nepřísluší mu ani zaujímat stanovisko, zda svědek vypovídá pravdivě či nikoli). K nálezové části posudku, v níž je popsáno vyjádření poskytnuté poškozenou v rámci vyšetření znalkyněmi, je třeba dodat, že tato část posudku netvoří podklad, na němž by mohl soud budovat svá skutková zjištění (což se projevuje i v tom, že při posuzování důvodnosti návrhu státní zástupkyně na právní posouzení činu obžalovaného též podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c/, písm. d/ event. i písm. e/ tr. zákona k vyjádření poškozené při znaleckém vyšetření vůbec nebylo přihlíženo a důvodnost návrhu státní zástupkyně byla hodnocena jen na podkladě údajů podchycených ve výpovědích poškozené, které učinila v procesním postavení svědkyně). Ve shodě s nalézacím soudem vyhodnotil odvolací soud zpracovaný posudek jako vnitřně logický, úplný a přesvědčivý, a proto tento vyhodnotil jako důkaz, o který se nalézací soud důvodně opřel při svém rozhodování. Další námitky vznesené ve vyjádření obhájkyně obžalovaného k opravnému prostředku protistrany lze po obsahové stránce hodnotit jako polemiku s hodnotící činností soudu I. stupně. Ve vztahu k nim lze odkázat na výše uvedené, tj. že z pohledu požadavku § 2 odst. 6 tr.ř. vyhodnotil odvolací soud postup soudu nalézacího za vyhovující formulaci: „ … hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.“ Rovněž rozsah provedeného dokazování pokládá odvolací soud za plně dostačující k rozhodnutí o všech otázkách s trestním stíháním obžalovaného souvisejícími. Vrátí-li se odvolací soud k námitkám, které jsou vzneseny státní zástupkyní stran nedostatečnosti právního vyjádření skutku, jímž byl obžalovaný uznán vinným, resp. i z toho plynoucí nedostatečnosti vyjádření jeho skutkového popisu, pak by bylo lze klást si otázku, proč krajský soud – pokládá-li výpověď poškozené L. R. za věrohodnou (viz str. 27 rozsudku) – ve svých skutkových zjištěních nevyjádřil veškeré skutečnosti, které jsou z hlediska trestněprávního významné a které by dle odvolatelky měly odůvodnit vyslovení dalších právních kvalifikací (zde konkrétně podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c/, písm. d/ tr. zákona), resp. proč nevyložil důvody toho, že některá skutková tvrzení žalobního návrhu do výroku o vině nepojal. Připomíná se, že obžaloba byla na obviněného J. Š. podána pro skutek v následujícím vymezení: „v době od měsíce května roku 1983 do 25.1.2005 v O. ve svém rodinném domě opakovaně, vždy několikrát týdně, nutil svou dceru L. Š. proti její vůli pohrůžkami fyzického napadení, když také ji někdy fyzicky napadl, a to tak, že ji opakovaně udeřil do obličeje a tahal ji za vlasy, k pohlavnímu styku, který na ní následně vždy vykonal, důsledkem čehož se jí také narodil syn J. Š. a dcera L. Š., načež poté také vždy pronášel vůči L. Š. výhrůžky zabitím v případě, že vše někomu řekne, případně ohlásí na policii, když toto také umocňoval výhrůžkami porážecí pistolí, kterou po celou dobu vlastnil, dále ji také omezoval na běžném způsobu života, a to tak, že výše uvedenými pohrůžkami po ukončení základní školy jí zakázal dále se vzdělávat a vyučit se, zakázal jí s kýmkoli se stýkat, musela se starat o domácnost, nesměla uvést do rodných listů, kdo je otcem jejích dětí, vynucoval si vždy, že bude u kojení dětí, když pak nastoupila do zaměstnání, mohla chodit toliko do zaměstnání a na nákup, a když se zpozdila, pronášel vůči ní opět hrubé vulgární výrazy, načež se v roce 1990 seznámila s J. N., který ji následně přišel požádat o ruku, tohoto vyhodil a L. Š. fyzicky napadl, a to tak, že ji opakovaně udeřil otevřenou dlaní do obličeje, tahal ji za vlasy a pronášel další výhrůžky v případě, že se nepřestane stýkat s výše jmenovaným, dále pronášel výhrůžky zabitím s tím, že zabije sebe, poškozenou a obě děti, jestli od něj odejde, když jí také vyhrožoval fyzickou likvidací v případě, že vše oznámí na policii, čímž tímto svým jednáním způsobil L. Š. lehčí anxiozně-depresivní stav a syndrom zneužívaného a týraného dítěte“. Krajský soud při popisu skutku poměrně rozsáhlým způsobem (včetně uvedených nesprávností) vyjádřil ty skutkové okolnosti, které odůvodňují právní posouzení činu obžalovaného v podobě trestného činu znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona (a rovněž – viz níže – i trestného činu soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zákona), avšak oproti tomu již nevyjádřil způsobem dostatečným skutkové okolnosti, které by měly zakládat trestní odpovědnost obžalovaného za trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, jímž obžalovaného uznal vinným, či trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákona, jehož vyslovení se domáhá svým opravným prostředkem odvolatelka. Ve vztahu k těmto kvalifikacím totiž výrok odsuzujícího rozsudku obsahuje toliko údaje: „… bránil jí v tom, aby o tom komukoli řekla, kontaktu s vrstevníky, bránil jí v dalším vzdělávání ...“ a „... obžalovaný zakázal poškozené uvést skutečného otce dětí v rodných listech, bránil jí v kontaktech s dalšími osobami, zejména muži ...“. Opravný prostředek státní zástupkyně sice namítá, že procesní výpovědi poškozené poskytují podklad pro učinění závěru, že obžalovaný „pod pohrůžkou zabití, někdy i za použití porážecí pistole, poškozenou nutil nejen k pohlavnímu styku, ale uvedeným způsobem jí vyhrožoval také tehdy, když nechtěla doma pracovat, když se dožadoval, aby dodržovala časový harmonogram svých příchodů domů, případně ji pod pohrůžkou zabití či pod pohrůžkou odebrání dětí, vědom si nepochybně trestnosti svého jednání a skutečnosti, že je poškozená stěžejní svědkyní toho, nutil k tomu, aby nikde neuváděla, kdo je jejich otcem, zakazoval jí, využívaje své autority a především jejího jím samotným u ní vypěstovaného strachu, pokračovat v její známosti s jiným mužem“, avšak odvolací soud toto tvrzení nesdílí a musí přisvědčit – byť ne zcela kategorickému vyjádření obsaženému na str. 20 napadeného rozsudku, kde krajský soud k vypuštění kvalifikace podle § 235 tr. zákona uvedl: „ když má za to, že z hlediska popisu skutku vyvinuté násilí nebo pohrůžka násilí mělo směřovat zejména téměř výlučně k trestnému činu znásilnění …“). Odvolací soud proto neakceptoval procesní návrh odvolatelky, aby k důkazu opětovně provedl přečtením výpovědi poškozené a zpracovaný znalecký posudek, neboť uvedený procesní postup by nemohl přinést požadovanou změnu právního posouzení skutku. Z procesních výpovědí poškozené totiž nelze učinit poznatek o tom, že by – zejména za užití jateční pistole – obžalovaný vyhrožoval poškozené, aby docílil něčeho jiného, než pohlavního styku s ní. Svědkyně sice (č.l. 134) o výhrůžkách jateční pistolí hovoří (kromě případů vynucovaného pohlavního styku) i v návaznosti na obžalovaným vyžadovanou nutnost dodržovat stanovené příchody domů či povinnost v domácnosti pracovat, avšak nelze odhlížet od toho, že tyto výhrůžky pistolí poškozená zcela konkrétně spojuje s obžalovaným vynucovaným pohlavním stykem, neboť to plyne jak z jejích údajů na č.l. 130-131, tak zejména z jejího vyjádření před okresním soudem, kdy (č.l. 289) k této otázce uvedla: „Často mi tou pistolí vyhrožoval, jednak, že zabije sebe, pak, že zabije děti a mě. … Touto pistolí mi vyhrožoval v souvislosti s pohlavním stykem, který po mě chtěl, naposledy to bylo v době, než jsem poznala pana R. v roce 2004, vyhrožoval mi, protože věděl, že jsem psychicky slabá.“. Žádný konkrétní poznatek nelze z výpovědí poškozené nabýt k tomu, že by jí takovou formou vyhrožoval v souvislosti s jinými záležitostmi, které po ní požadoval, případně které jí zakazoval. Opravnému prostředku státní zástupkyně namítajícímu možnost právní kvalifikace činu obžalovaného podle § 235 tr. zákona lze přiznat důvodnost v tom, že výpověď poškozené L. Š. ze dne 8.4.2005 obsahuje údaje, které by mohly právní kvalifikaci činu podle § 235 odst. 1 tr. zákona odůvodnit, neboť na č.l. 130 je obsažen údaj (časově vztahující se k první graviditě poškozené): „... mi můj otec řekl, že pokud uvedu, že jsem s ním samotným něco měla, tak že mě zabije.“, jakož i údaj na č.l. 138: „… celou věc jsem nikdy předtím nešla nahlásit, protože jsem se otce bála, vyhrožoval mi zabitím sebe i mé osoby ...“. Výhrůžky v souvislosti s příchody z práce a s prací v domácnosti (č.l. 134) již byly odvolacím soudem zmíněny. Protože není přímý důkaz o tom, že by čin obžalovaného (v této části) byl spáchaný se zbraní (tj. jatečnou pistolí), není možno vyvozovat trestní odpovědnost obžalovaného za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona, resp. za tento trestný čin podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného v době před 1.1.1990. Při právním posuzování činu obžalovaného je nezbytné určit, v jakém období byly výhrůžky násilím uplatněné v souvislosti s požadovanými příkazy či zákazy, které by kvalifikaci jednání obžalovaného podle § 235 odst. 1 tr. zákona mohly odůvodnit, vysloveny. Odvolací soud je toho názoru, že u některých – pro jejich obsahovou souvislost s požadovanými příkazy či zákazy (např. zákaz uvést otce dítěte do rodného listu) – lze zcela jistě učinit poznatek, že byly proneseny před datem 1.1.1990, u jiných vzhledem k neurčitosti jejich časového vymezení ve výpovědi svědkyně a též pozdějšímu plnému ovládnutí poškozené obžalovaným, kdy už tyto formy jednání nebylo z jeho strany nezbytné pro ovlivnění vůle poškozené realizovat, je třeba do tohoto období situovat s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo, což platí i o příchodech ze zaměstnání (do zaměstnání poškozená nastoupila rovněž před tímto datem). Uplatnění této zásady v posuzované věci (závěr o dokončení trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona před datem 1.1.1990) se opírá o zjištění, že rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii ze dne 1.1.1990 bylo orgánům činným v trestní řízení nařízeno, aby (čl. V. písm. a/ amnestijního rozhodnutí) nebylo zahajováno, a pokud bylo zahájeno, aby bylo zastaveno trestní stíhání pro úmyslné trestné činy spáchané přede dnem tohoto rozhodnutí, pokud je na ně stanoven trest odnětí svobody nepřevyšující tři roky. Takovým trestným činem byl i trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona, ve znění předpisů účinných k uvedenému datu. Závěr, že trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona byl obžalovaným spáchán (tj. jako trestný čin pokračující dokončen) před datem 1.1.1990 je nutno učinit právě na podkladě zásady in dubio pro reo, neboť toto zjištění se projevuje v závěru o nemožnosti vyvození trestní odpovědnosti obžalovaného za uvedený trestný čin (a to – viz dále – ani v jeho kvalifikované skutkové podstatě). Ve smyslu posledně uvedeného tvrzení totiž odvolací soud neopomenul uvážit, že vzhledem k závěrům znalkyň z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie o kauzální podmíněnosti vzniku a rozvoji posttraumatické stresové poruchy u poškozené L. Š. veškerým trestněprávně významným jednáním, kterého se vůči ní obžalovaný dopustil, by bylo třeba dovodit, že je na místě alespoň částečné užití právní kvalifikace skutku navržené státní zástupkyní v jejím opravném prostředku, tj. jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákona, tj. v podobě kvalifikované skutkové podstaty dané znakem způsobení těžké újmy na zdraví. Je však nezbytné poukázat na to, že uvedený kvalifikační znak byl do ustanovení § 235 tr. zákona inkorporován až zákonem č. 290/1993 Sb. s účinností od 1.1.1994. Stejný poznatek platí i o kvalifikačním znaku „spáchá-li takový čin na svědkovi“ (§ 235 odst. 2 písm. e/ tr. zákona), jehož užití v posuzované věci navrhla zvážit intervenující státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství. Ke dni vyhlášení zmiňované amnestie proto nebylo možno uvažovat o existenci trestného činu, který by amnestii nepodléhal (tj. o úmyslném trestném činu s trestní sazbou trestu odnětí svobody převyšujícím tři léta). Aplikaci zmiňovaného ustanovení (tj. § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d/ či písm. e/ tr. zákona) by v případě posuzovaném bylo třeba dle vrchního soudu pokládat za nepřípustnou retroaktivitu trestního zákona. Otázka, zda by se o takovou retroaktivitu v posuzované věci jednalo, by sice mohla být sporná, neboť ustanovení tr. zákona o časové působnosti (§ 16 odst. 1: „Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; ... „) umožňovalo i interpretaci kladoucí důraz na naplněnost znaků skutkové podstaty, tj. na dokonání, což v případě trestných činů poruchových, pozdějším vznikem následku, umožňovalo i výklad o možnostech aplikace pozdějšího zákona, tj. i takového, který kvalifikační znak, jež byl činem pachatele naplněn (např. s odstupem času vzniklý těžší následek), dodatečně (tzn. s účinností zákona nastalou po ukončení jednání pachatele) do trestního zákona začlenil. Odvolací soud se však přiklonil k takovému výkladu ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona, který pojem „kdy byl čin spáchán“ spojuje s jednáním pachatele a ne až se vznikem následku u poruchových trestných činů, tj. ve věci posuzované se vznikem těžké újmy na zdraví v podobě posttraumatické stresové poruchy, která u poškozené L. Š. vznikla někdy v druhé polovině roku 2005. Vychází z toho, na co trestněprávní nauka upozorňovala (např. Novotný, O. a kol., Trestní právo hmotné, Obecná část, 3. přepracované vydání, Codex Praha 1997, str. 36), tj. že v interpretaci výkladu uvedeného pojmu v podobě dokonání trestného činu, tj. naplnění všech znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu (tj. i znaku kvalifikačního), je skryta retroaktivita trestního zákona. Ostatně lze poukázat i na to, že nový trestní zákoník uvedenou otázku již upravil způsobem jednoznačným, když stanovil (§ 2 odst. 4), že „Čin je spáchán v době, kdy pachatel nebo účastník konal nebo v případě opomenutí byl povinen konat. Není rozhodující, kdy následek nastane nebo kdy měl nastat.“. Vrchní soud při svém rozhodování vyšel z následujícího jím zaujatého stanoviska: Skutečnost, že v době rozhodování soudu vykazuje posuzovaný skutek znaky trestného činu, na který se nevztahuje vyhlášená amnestie, nebrání jejímu užití, bylo-li možné podle zákona účinného v době vyhlášení amnestie skutek, o němž se řízení vedlo, posoudit jen jako trestný čin amnestii podléhající (jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona), a jestliže důvod, pro který by k zastavení trestního stíhání obviněného v době rozhodování soudu nemělo dojít, spočívá např. buď ve zvláštní formě jednání pachatele („spáchá-li takový čin na svědkovi“), či v pozdějším vzniku těžšího (poruchového) následku („způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví“), které na rozdíl od zákona pozdějšího neupravoval jako znaky kvalifikované skutkové podstaty zákon účinný v době vyhlášení amnestie. Vrchní soud při svém rozhodování vyšel z názoru, že při rozhodování o účasti obviněného na amnestii je třeba vycházet z trestního zákona účinného v době jejího vyhlášení. Rozhodující tak dle něj je to, jak mohl být skutek, o němž se řízení vede, posouzen podle zákona účinného v době vyhlášení amnestie. Aboliční ustanovení příslušného amnestijního rozhodnutí je tak dle vrchního soudu třeba aplikovat i v případě, že by dle pozdějšího zákona bylo třeba posuzovaný skutek kvalifikovat jako přísněji trestný čin (tj. trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. d/, písm. e/ tr. zákona), jehož znaky by byly podle pozdějšího zákona naplněny ať již v důsledku způsobu jednání pachatele („spáchá-li takový čin na svědkovi“), či v důsledku za účinnosti pozdějšího zákona vzniklého těžšího následku („způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví“), byla-li tato právní kvalifikace skutku vyloučena v době vyhlášení amnestie (tj. k datu 1.1.1990). Odvolací soud proto dospěl k názoru, že je na místě respektovat příkaz obsažený v čl. V. písm. a) citovaného amnestijního rozhodnutí, a proto skutková vyjádření trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zákona do popisu skutku, jímž obžalovaného uznal vinným, nezahrnul a uvedenou právní kvalifikaci nepoužil. Došlo tak k jejímu tzv. vypuštění z výrokové části rozsudku, a to z důvodu jednočinného souběhu s trestnými činy, jimiž (ad a/) odvolací soud uznal obžalovaného vinným (a nikoli – pro totožnost skutku, k němuž se ideální konkurence trestných činů upírá – zastavení trestního stíhání pro uvedenou právní kvalifikaci). Vrátí-li se odvolací soud k výrokové části napadeného rozsudku, jeho tzv. skutkové větě, pak považuje za potřebné dodat následující: Vyjádřil-li krajský soud ve skutkové větě rozsudku omezení, která vlivem své osoby obžalovaný poškozené vnutil, způsobem jím uvedeným, tj. bez toho, že by se případných aktivit poškozená zdržela či naopak jednala pod vlivem násilí, pohrůžky násilí, případně pohrůžky jiné těžké újmy z jeho strany, učinil tak z větší části důvodně, neboť ve vztahu k většině jím uvedeným zakázaným aktivitám či naopak povinnostem poškozené tyto složky jednání obžalovaného (násilí, výhrůžky násilím), které by vůli poškozené ovlivnily, nebyly nepochybným způsobem prokázány. Pak ovšem – učinil-li krajský soud takový poznatek (což lze z uvedeného popisu a citovaného odůvodnění dovodit) – vzniká otázka, proč tato skutková zjištění pojal do svého výroku o vině, neboť stran nich rozsudek neobsahuje odpovídající právní kvalifikaci (a jsou proto ve výrokové části rozsudku nadbytečná). Z odůvodnění rozsudku lze zjistit, že kvalifikaci skutku v podobě trestného činu vydírání podle § 235 tr. zákona krajský soud – z důvodů jim stručně vyložených – neužil záměrně a vědomě. Ve vztahu k jím užité právní kvalifikaci skutku podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona jsou výše citovaná skutková zjištění z převažující části rovněž právně irelevantní, neboť jsou vyjádřením skutečností předcházejících nabytí účinnosti citovaného zákonného ustanovení (ustanovení § 215a tr. zákona bylo účinné ode dne 1.6.2004 v důsledku novelizace provedené zákonem č. 91/2004 Sb.) a již z tohoto důvodu (zákaz retroaktivity trestněprávní normy k tíži pachatele) nemohou soudem užitou právní kvalifikaci vyjadřovat. Na straně druhé však nelze pominout, že skutkové vyjádření „… bránil jí v kontaktech s dalšími osobami, zejména muži ...“ je nutno vztahovat i k době od 1.6.2004 do 25.1.2005 a že toto tak zavdává podklad pro možnost vyslovení viny obžalovaného trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona, zejména přihlédne-li se ke skutkovému zjištění, kterým krajský soud na str. 28 svého rozsudku naplněnost zákonných znaků tohoto trestného činu odůvodnil. Nalézací soud zde totiž výslovně uvedl, že v období od 1.6.2004 až do konce roku 2005 obžalovaný poškozenou týral zejména tím, že ji vulgárně urážel, omezoval ji v kontaktu s dalšími lidmi způsobem nepřiměřeným jejímu věku, nutil ji zdržovat se doma, bránil jí v navazování kontaktů s jinými muži a využíval tak svého autoritativního postavení vlastníka domu a fyzické převahy. Nedostatečnost vyjádření znaků skutkové podstaty daného trestného činu ve výroku napadeného rozsudku tak ve spojení s těmito zjištěními, která mají svůj podklad nejen ve výpovědi poškozené, nýbrž i ve svědeckých výpovědích J. N., J. R., J. P., jakož i ve zpracovaném znaleckém posudku, odpadá. Skutková zjištění, která krajský soud učinil v rámci odůvodnění svého rozsudku, tak mohl odvolací soud včlenit do výrokové části svého rozsudku, aby tak vadu skutkového vyjádření jinak správné právní kvalifikace této části skutku mohl napravit. Vhodné je dodat, že tento postup odvolacího soudu nekoliduje se zněním ustanovení § 220 odst. 1 tr.ř., neboť možnost právního posouzení jednání obžalovaného jako trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona nespočívá v tom, že tuto právní kvalifikaci použila státní zástupkyně v podané obžalobě (č.l. 238-245), nýbrž v tom, že její skutkový podklad lze dohledat v té části popisu skutku v žalobním návrhu, v němž je uvedeno, že obžalovaný poškozenou v době od měsíce května 1983 do 25.1.2005 „omezoval na běžném způsobu života, zakázal jí s kýmkoli se stýkat, musela se starat o domácnost, mohla chodit toliko do zaměstnání a na nákup, a když se zpozdila, pronášel vůči ní opět hrubé vulgární výrazy“. Za podmínek § 259 odst. 3 tr.ř. proto odvolací soud po zrušení napadeného rozsudku o vině obžalovaného nově rozhodl tak, že napravil pochybení, která v popise (jinak správně zjištěného) skutku zjistil a tento skutek (na podkladě zjištění učiněných soudem I. stupně) nově formuloval způsobem, který je uveden ve výrokové části tohoto rozsudku. Naplněnost jednotlivých znaků trestných činů, jimiž odvolací soud uznal obžalovaného vinným, spočívá v tom, že 1. trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona: Nejen na podkladě výpovědi poškozené, ale i jinými důkazy (znalecké posudky) je prokázáno, že mezi obžalovaným a poškozenou došlo k souloži, přičemž k této (resp. těchto) obžalovaný dosáhl a) jednak tím, že k ní (nim) poškozenou donutil, aa) násilím – jde o případ, při kterém překonal obžalovaný poškozenou kladený psychický i fyzický odpor využitím vlastní fyzické převahy (poškozenou popisované případy jejího znehybnění – č.l. 129, 130), ab) pohrůžkami bezprostředního násilí – jde o případy, kdy obžalovaný vyhrožoval poškozené jak zabitím její osoby, tak zabitím jejího syna a sebe (č.l. 131), b) jednak zneužitím bezbrannosti jiného – jde o případy, kdy v důsledku předcházejícího násilného jednání se u poškozené vyvinul tzv. stockholmský syndrom, který se projevil v neschopnosti poškozené projevit svůj odpor, resp. ubránit se jednání obžalovaného, s nímž nadále nesouhlasila, přičemž uvedeným činem způsobil těžkou újmu na zdraví, za kterou je ve smyslu § 89 odst. 7 písm. ch) tr. zákona třeba považovat posttraumatickou stresovou poruchu, jejíž existence a příčinná souvislost jejího vzniku s jednáním obžalovaného je prokázána na základě zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Z uvedeného je zřejmé, že oproti soudu nalézacímu shledal odvolací soud v jednání obžalovaného i naplnění znaku zneužití bezbrannosti jiného. Vyšel přitom z odborných zjištění znalkyň, které k působení tzv. stockholmského syndromu uvedly, že na jeho vzniku se podílejí dva psychologické momenty, a to totální závislost na pachateli a strach z něj, a že jeho důsledkem je to, že oběť jedná ze strachu z pachatele a chová se tak, aby přežila. V případě posuzovaném pak znalkyně nenašly ani drobné náznaky toho, že by poškozená vztah s obžalovaným začala vnímat jako partnerský, dobrovolnost jejího jednání pak znalkyně vyloučily právě pro působení uvedeného syndromu. Skutečnosti, kterou nalézací soud uvedl jak v rámci výrokové části svého rozsudku, tak v jeho odůvodnění (str. 28: „ ... později se poškozená jeho vůli podrobovala, neschopna aktivní obrany pod vlivem tzv. stockholmského syndromu“), tak odvolací soud dal výraz i v rámci tzv. právní věty, tj. podřazením tohoto skutkového zjištění soudu I. stupně pod zákonný znak zneužil bezbrannosti jiného. Jen pro úplnost se dodává, že zákonný znak uvedený v odst. 2, tj. spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let, nebyl užit proto, že v době do dovršení zletilosti poškozenou (dne 5.6.1985), nebyl uvedený znak součástí trestního zákona (právní úprava účinná od 1.7.2001), a proto jeho aplikace na jednání obžalovaného v době do 6.6.1985 by představovala zákonem nedovolenou retroaktivitu trestní zákona.

2. Trestný čin soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zákona: Prokázané opakované vykonání soulože obžalovaného s jeho dcerou, tj. s příbuzným v pokolení přímém (vztah jmenovaných naplňující tento zákonný znak je dostatečně prokázán posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví genetiky), odůvodňuje kvalifikování činu obžalovaného i dle tohoto zákonného ustanovení, neboť úvahu krajského soudu o faktické konzumpci, která by měla tuto kvalifikaci – s ohledem na posouzení jednání obžalovaného podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona – vyloučit, odvolací soud nesdílí. Naopak musí plně přisvědčit opravnému prostředku státní zástupkyně, která jednak poukázala na nesprávnost názoru o podlehnutí podstatné části této kvalifikace amnestijnímu rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 3.2.1998 (k vyložení podmínek aplikace amnestijního rozhodnutí též viz předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci), jednak výstižně vyjádřila potřebnost vyjádření této právní kvalifikace povahou činu, kde předmětem ochrany jsou podstatně jiné zájmy, které byly opakovaným jednáním obžalovaného porušovány. Zejména v situaci konkrétně posuzované (četnost souloží, trojí početí a narození dvou dětí) je užití uvedené právní kvalifikace zcela nezbytné, neboť bez ní by povaha spáchané trestné činnosti nebyla dostatečně vyjádřena. V rozhodnutí odvolacího soudu se tak promítla myšlenka, že právní závěr o vyloučení souběhu trestných činů z důvodu tzv. faktické konzumpce nelze učinit toliko na základě porovnání trestních sazeb v úvahu přicházejících trestných činů, aniž by se hodnotil faktický průběh posuzovaného činu a význam a povaha dotčených zájmů, k jejichž porušení či ohrožení jednáním pachatele došlo. Jinak řečeno, důvodem nevyjádření určité v úvahu přicházející právní kvalifikace může být jen zjištění, že takový trestný čin (přečin) je buď toliko nevýznamným vedlejším produktem hlavního trestného činu (základního deliktu cílového), či toliko nepodstatným prostředkem relativně malého významu ve srovnání s takovým deliktem cílovým. Za takový nevýznamný delikt však ve věci posuzované – z důvodů, na které poukázal již opravný prostředek státní zástupkyně – nemůže být považován trestný čin soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zákona.

3. Trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr.zákona: Naplněnost zákonných znaků tohoto trestného činu lze v jednání obžalovaného dohledat v tom, že svou dceru L. jako osobu blízkou žijící s ním ve společně obývaném domě svým celkovým přístupem k ní týral (týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společně obývaném domě vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří) a vzhledem k tomu, že se svého jednání vůči ní dopouštěl po dobu od počátku účinnosti tohoto zákonného ustanovení (tj. od 1.6.2004 – zák. č. 91/2004 Sb.) do 25.1.2005, pokračoval v páchání takového činu po delší dobu. Splnění tohoto kvalifikačního znaku je dáno tím, že i v podmínkách trestnosti tohoto činu je jednání obžalovaného v délce několika měsíců, navíc nelze přehlédnout, že je toliko částí kontinuálně navazující na předchozí jednání obžalovaného, tj. jednání z doby, kdy bylo v této podobě nepostižitelné. Vzhledem k tomu, že v průběhu páchání trestných činů obžalovaným docházelo ke změnám příslušných ustanovení trestního zákoníku, bylo nezbytné vyhodnotit, která právní úprava je pro obžalovaného nejpříznivější. Při právním posouzení činu, bylo nutno přihlédnout i k tomu, že napadené rozhodnutí bylo krajským soudem vydáno již za účinnosti trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a že proto bylo třeba zkoumat, zda nepřichází v úvahu užití tohoto pozdějšího zákona. Aplikace ustanovení trestního zákoníku by však přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by tento pozdější trestní zákon byl pro obžalovaného příznivější, neboť jen v takovém případě by mohl být užit (viz § 16 odst. 1 tr. zákona, § 2 odst. 1 tr. zákoníku). Při řešení této dílčí otázky uvážil vrchní soud následující skutečnosti: Dospěl-li odvolací soud k závěru, že jednání obžalovaného J. Š. je třeba kvalifikovat jako trestné činy a/ znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona, b/ soulože mezi příbuznými podle § 245 tr. zákona a c/ týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona podle zákona účinného v době jejich spáchání (tj. zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), pak ve vztahu k těmto kvalifikacím byl obžalovaný J. Š. ohrožen trestem odnětí svobody v trvání pět až dvanáct let (ad a/), až dvě léta (ad b/), dvě léta až osm let (ad c/), zatímco při posouzení dle odpovídajících ustanovení trestního zákoníku, tj. v podobě právních kvalifikací trestných činů a/ znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, b/ soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku a c/ týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku by obžalovaný byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání pět až dvanáct let (ad a/), až na tři léta (ad b/), dvě léta až osm let (ad c/), z čehož plyne, že z pohledu trestních sazeb je pozdější zákon nepříznivější, neboť při shodnosti trestních sazeb za nejpřísněji trestný čin, v níž by bylo třeba ukládat trest úhrnný (§ 35 odst. 1 tr. zákona, § 43 odst. 1 tr. zákoníku), je na jeden sbíhající se trestný čin stanoven trestním zákoníkem trest přísnější (což by bylo nutno zohlednit při vlastní výměře trestu úhrnného), a navíc je pozdější zákon nepříznivější i v rovině viny, neboť ustanovení § 199 tr. zákoníku obsahuje i kvalifikační znak „způsobil-li takovým činem těžkou újmu na zdraví“ (viz odst. 2 písm. b/), jehož naplněnost by bylo nutno s ohledem na odborný závěr znaleckého posudku, že vznik posttraumatické stresové poruchy má svůj původ ve veškerém jednání obžalovaného vůči poškozené, nutno ve věci posuzované rovněž dovodit. Byť příznivost zákona ve smyslu časové působnosti trestních zákonů je třeba zkoumat v širším spektru, tj. při uvážení všech ustanovení, jejichž aplikace přichází v úvahu (je třeba zvažovat použití dřívějšího i nového práva jako celku a je nutné hodnotit dřívější a pozdější zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona a trestního zákoníku, tak i se zřetelem k ustanovením jejich obecné části; nelze se proto omezit jen na porovnání horní hranice příslušné sazby trestu odnětí svobody, která je stanovena za spáchaný trestný čin – viz např. 5 Tz 50/2010), je možno říci, že odvolací soud nenachází takových ustanovení, která by závěr výše učiněný (o tom, že pozdější zákon není pro obžalovaného příznivější) zvrátila. Pokud bylo zjištěno, že je na místě aplikovat ustanovení trestního zákona, bylo odvolacím soudem usouzeno, že jeho ustanovení je třeba aplikovat v podobě novelizovaného znění provedeného zákonem č. 91/2004 Sb., který zavedl trestnost jednání obžalovaného v podobě trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě. V té době již byla v účinnosti (od 1.5.2001 na základě zák. č. 144/2001 Sb.) právní úprava vymezující znaky trestného činu znásilnění, které aplikoval odvolací soud (důvod k aplikaci zák. č. 320/2006 Sb. – zpřísnění postihu za trestný čin podle § 241 odst. 1, odst. 4 tr. zákona – nenastává), stejně jako po celou dobu účinnosti trestního zákona nezměněná úprava obsažená v ustanovení § 245. Tento zákon byl odvolacím soudem aplikován jako celek, tzn. jak v rovině viny, tak v rovině právních následků trestní odpovědnosti (uvedené se projevuje i v tom, že obžalovanému byl uložen trest propadnutí věci a nikoli tento druh trestu v označení provedeném zák. č. 253/2006 Sb.). Dodává se, že citace zákona č. 587/2004 Sb. (tj. zákona o zrušení civilní služby a o změně a zrušení některých souvisejících zákonů) krajským soudem, je toliko další nesprávností, která je v napadeném rozsudku obsažena. Krajský soud důvod, pro který má za to, že je na místě užít citovaný zákon, neuvedl, odvolací soud pak usuzuje, že jeho aplikace v posuzované věci je neodůvodněná, neboť část zákona upravující otázky trestněprávní (část sedmá – Změna trestního řádu, část osmá – Změna trestního zákona) nemá žádný vztah k otázkám, které je třeba ve věci obžalovaného J. Š. řešit. Skutek, jehož spáchání bylo obžalovanému J. Š. kladeno za vinu, byl v podané obžalobě posouzen i jako trestný čin týrání svěřené osoby podle § 215 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákona a jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 tr. zákona. Tyto kvalifikace, jakož i jejich skutkové vyjádření, však odvolací soud do výroku svého odsuzujícího rozsudku nepojal, neboť vyslovení viny obžalovaného těmito trestnými činy bránily procesní překážky, jimiž v případě trestného činu ublížení na zdraví byl nedostatek souhlasu poškozené s trestním stíháním obžalovaného vyžadovaný zněním § 163a tr.ř. a v případě trestného činu týrání svěřené osoby nutnost respektování aboličního ustanovení (čl. V. písm. a/) obsaženého v rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1.1.1990, kdy z hlediska doby jednání pachatele (obžalovaného) je zřejmé (viz též vyjádření obsažené v opravném prostředku státní zástupkyně), že se tohoto trestného činu mohl dopouštět jen od června 1985 a že tak svým jednáním mohl naplnit toliko znaky amnestijnímu rozhodnutí podléhajícího trestného činu týrání svěřené osoby podle § 215 tr. zákona (dle právní úpravy účinné v době spáchání skutku), neboť kvalifikovaná skutková podstata obsahující zákonný znak „pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu“ byla do trestního zákona včleněna až novelizací provedenou zákonem č. 290/1993 Sb. s účinností od 1.1.1994 a ohledně nemožnosti aplikace kvalifikace užité obžalobou tak platí obdobné, co odvolací soud vyložil u trestného činu vydírání podle § 235 tr. zákona. S novým rozhodnutím o vině bylo třeba nově řešit i otázku trestu, který je nezbytné obžalovanému uložit. I ohledně výroku o trestu, který byl odvoláním státní zástupkyně napaden, dospěl odvolací soud k závěru, že výhrady odvolatelkou vznesené jsou důvodné. Obžalovanému je nezbytné ukládat úhrnný trest (§ 35 odst. 1 tr. zákona) za tři sbíhající se trestné činy, a to v rámci zákonné trestní sazby v trvání pět až dvanáct let, který je stanoven na trestný čin nejpřísněji trestný, tj. trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákona. Ačkoli krajský soud, který trest ukládal za dva trestné činy, ve svém rozsudku (str. 29) uvedl, že přihlédl k tomu, že obžalovaný spáchal dva trestné činy úmyslné povahy s doživotními následky pro poškozenou, tyto páchal po značně dlouhou dobu, svým výrokem, jímž obžalovanému uložil trest v dolní polovině trestní sazby (i s přihlédnutím k věku a zdravotnímu stavu obžalovaného a možnostem jeho resocializace) dostatečně zjištěný konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti činu obžalovaného nevyjádřil. Tím spíše bylo třeba obžalovanému uložit přísnější trest, pokud odvolací soud vyhověl odvolání státní zástupkyně a výrok o vině rozšířil o další právní kvalifikaci. Jako trest přiměřený okolnostem případu i poměrům obžalovaného proto odvolací soud podle § 241 odst. 1 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let. Nevyužití celé trestní sazby odvolacím soudem má příčinu v tom, že je na místě přihlédnout k vyššímu věku obžalovaného a k tomu, že jeho trestní stíhání trvalo delší dobu, kterou nelze považovat za zcela odpovídající povaze a složitosti věci, byť její délku ovlivnila i potřeba zpracování znaleckých posudků, o něž se soud při svém rozhodnutí opřel. Zcela neadekvátně aplikoval krajský soud rovněž ustanovení § 39a odst. 3 tr. zákona, které umožňuje soudu – v případech zvláštního zřetele hodných – zařadit obžalovaného do jiného typu věznice, než zákon předpokládá. Takové odlišné zařazení však musí být náležitě zdůvodněno a musí vycházet ze splnění zákonem stanovených podmínek, jimiž jsou – jak správně poukázala odvolatelka – nejen okolnosti na straně pachatele (tj. stupeň a povaha jeho narušení), ale i závažnost trestného činu. Naplněnost ani jedné z uvedených podmínek však nepoužil krajský soud jako argument pro svůj postup, když jako důvod pro aplikaci § 39a odst. 3 tr. zákona uvedl věk a zdravotní stav obžalovaného. Tyto faktory však nic podstatného nevypovídají o stupni a povaze narušení pachatele, byť obecně s vyšším věkem pachatele se zpravidla rizika spáchání trestné činnosti snižují. Ostatně v tomto směru je jako možný faktor vyvažující negativa prognózy resocializace hodnocen věkový faktor i v posudku zpracovaném na osobu obžalovaného. Nicméně prognóza resocializace znalcem učiněná neodůvodňuje pracovat s ní ve prospěch obžalovaného, jak plyne ze zdůvodnění trestu krajským soudem. Závažnost činu je rovněž okolností, která aplikaci § 39a odst. 3 tr. zákona v posuzované věci brání, neboť délka páchání trestné činnosti obžalovaným je výjimečná a následky jeho činu dosud nepominuly. Proto ustanovení, které by mělo odůvodnit zařazení obžalovaného do mírnějšího typu věznice, nelze použít. Obžalovaný byl proto odvolacím soudem v souladu se zněním § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona pro výkonu uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Z dokazování provedeného před soudem I. stupně vyplynulo, že obžalovaný při spáchání trestného činu znásilnění užil ke zdůraznění své pohrůžky bezprostředním násilím jateční pistole, která je v jeho vlastnictví. Komplexnost postihu jeho jednání proto vyžaduje, aby ohledně tohoto nástroje (zbraně ve smyslu § 89 odst. 5 tr. zákona) byl vysloven trest propadnutí věci. Odvolací soud proto rozhodl podle § 55 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákona o uložení trestu propadnutí věci 1 ks jateční porážkové pistole zn. ZB model 2a, výrobního čísla 7311, a 27 ks nábojů ráže 9 mm Jat v plastové krabičce pro nábojky ráže 9 mm Knall zbylé po provedené expertize, které obžalovaný vydal dne 28.1.2005.

Rubrum

ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY I. II. III. P o u č e n í :