10 A 10/2016 - 17

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Kateřiny Bednaříkové v právní věci žalobkyně R. P., se sídlem N., M., zast. ALIVIO, s. r. o., se sídlem Mánesova 13, České Budějovice, proti žalovanému Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj, se sídlem Mánesova 1803/3a, České Budějovice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Žalobou doručenou dne 19. 1. 2016 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) se žalobkyně domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalovaného spočívajícím v zahájení daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí 2011 až IV. čtvrtletí 2013 v rozsahu pořízení zboží a služeb od osob registrovaných v jiných členských státech Evropské unie a prověření způsobu jeho použití. (2) Daňová kontrola, proti které žalobkyně podanou žalobou brojí, byla zahájena dne 18. 3. 2014 protokolem č. j. 546535/14/2212-05403-302663, následně dne 10. 2. 2015 došlo protokolem č. j. 183871/15/2212-60561-107608 k jejímu rozšíření na prověření správnosti údajů o přijatých a uskutečněných plněních uvedených v daňových přiznáních za kontrolovaná období. (3) Žalobkyně spatřuje nezákonnost zahájení daňové kontroly v tom, že správce daně měl k dispozici informace o rozdílu v pořízení zboží od osob registrovaných v jiných členských státech EU vždy bezprostředně po ukončení každého čtvrtletí, a to na základě informací dostupných ze systému VIES. V tomto systému jsou každou členskou zemí automaticky poskytnuta data o intrakomunitárních dodávkách do jednotlivých zemí EU za každé ukončené čtvrtletí. Na základě informací ze systému VIES bylo dne 19. 2. 2014 provedeno u žalobkyně místní šetření, v jehož průběhu žalobce obdržel faktury týkající se pořízení zboží a přijetí služeb z EU včetně evidence pro daňové účely za prověřovaná zdaňovací období. Podle žalobkyně tak žalobce disponoval veškerými důkazními prostředky, na základě kterých mohl důvodně předpokládat, že daň z přidané hodnoty bude doměřena. Bylo tudíž na správci daně postupovat podle § 143 odst. 3 a 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a žalobkyni vyzvat k podání dodatečných daňových tvrzení. To se však nestalo. Správce daně žalobkyni nevyzval k podání dodatečných daňových tvrzení a místo toho zahájil daňovou kontrolu, přičemž mu byly známy skutečnosti zakládající důvodný předpoklad pro doměření daně. Zahájení daňové kontroly je tak dle žalobkyně předčasné, neoprávněné a neekonomické. Současně tak došlo k porušení některých zásad a principů daňového řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobkyně (4) Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, případně její odmítnutí pro opožděnost ve smyslu ustanovení § 84 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řízení správním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Poukázal na to, že žaloba proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu je přípustná pouze po bezvýsledném vyčerpání jiných právních prostředků, které sice žalobkyně využila, ale neuspěla. Dvouměsíční lhůta pro podání žaloby počíná běžet ode dne, kdy se žalobkyně dozvěděla o nezákonném zásahu, což bylo dle názoru žalovaného nejpozději dne 31. 8. 2015, kdy žalobkyně podala stížnost ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 daňového řádu. (5) Žalovaný, v případě že soud neshledá důvod pro odmítnutí žaloby pro opožděnost, odkazuje na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2012, č. j. 5 Afs 92/2008 – 147, podle jehož závěrů je správce daně povinen zvolit takový postup, který vzhledem k okolnostem nejlépe odpovídá principům zdrženlivosti a přiměřenosti a současně jsou správcem daně voleny jen takové prostředky k dosažení cíle řízení, které zatěžují daňový subjekt co nejméně. Pro postup správce daně ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 daňového řádu je tento závěr rozšířeného senátu stěžejní pro určení mezí uvážení správce daně k volbě svého postupu směřujícího k doměření daně. Výzva daňovému subjektu k dodatečnému daňovému tvrzení tak přichází v úvahu v případě existence důvodného předpokladu, že bude daň skutečně doměřena. Tento důvodný předpoklad však v době zahájení daňové kontroly neexistoval, přičemž existovaly pouze pochybnosti o správném stanovení daně, které byly důvodem pro zahájení daňové kontroly. Žádné konkrétní skutečnosti, na základě kterých by bylo možno důvodně předpokládat doměření daně v důsledku nezahrnutí části faktur za pořízení zboží do daňových přiznání, nebyly žalovanému známy. (6) V podané replice žalobkyně nesouhlasí se závěrem žalovaného o opožděnosti podané žaloby. Odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2013, č. j. 9 Aps 4/2013 – 25, který uvádí, že zásahová žaloba je podmíněna vyčerpáním jak stížnosti podle ustanovení § 261 odst. 1 až 5 daňového řádu, tak žádosti o prošetření způsobu vyřízení této stížnosti podle ustanovení § 261 odst. 6 téhož zákona. Nejvyšší správní soud dospěl také v rozsudku č. j. 6 Aps 1/2013 – 51 k závěru, že subjektivní ani objektivní lhůta nemohla uplynout, pokud tento zásah trvá v okamžiku podání žaloby. (7) Žalobkyně dále trvá na svém názoru presentovaném již v podané žalobě ohledně skutečnosti, že žalovanému byly známy dostatečně konkrétní skutečnosti a obratová data ze systému VIES o pořízení zboží od osob registrovaných v jiných členských státech EU a porovnáním těchto dat s hodnotami uvedenými v daňových přiznáních žalobkyně zjistil konkrétní nesrovnalosti. Tvrzení žalovaného o tom, že relevantní informace ohledně doměření daně, byly zjištěny až v průběhu daňové kontroly, neodpovídá skutečnosti ani obsahu spisového materiálu. (8) Žalobkyně v replice odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 209/2014 – 23 ze dne 6. 5. 2015, podle kterého je třeba ustanovení § 143 odst. 3 daňového řádu a § 145 odst. 2 daňového řádu vykládat nikoliv za striktního užití metody jazykového výkladu, ale za užití více metod právní interpretace. Slovo „důvodný“ tak nelze slučovat s pojmem „najisto postavený“ a podmínku důvodného předpokladu doměření daně nelze pokládat za splněnou pouze v případech úplného zjištění správce daně o konkrétních skutečnostech, relevantních pro doměření daně. Žalovaný tak nerespektoval zásadu přiměřenosti a zdrženlivosti při správě daní, když namísto výzvy žalobkyně k podání dodatečného daňového tvrzení přistoupil k zahájení daňové kontroly. Žalovaný je při své činnosti vázán ustanovením čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zvoleným procesním postupem žalovaného byly podle žalobkyně překročeny zákonné meze. III. Obsah správních spisů (9) Dne 19. 2. 2014 se uskutečnilo místní šetření za účelem prověření výše hodnoty pořízeného zboží z jednotlivých států EU za období leden 2012 až prosinec 2013. Žalobkyně předložila faktury týkající se pořízení zboží a přijetí služeb z EU za předmětné období a zavázala se případné další faktury správci daně dodat. (10) Dne 18. 3. 2014 byla zahájena daňová kontrola daně z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí 2011 až IV. čtvrtletí 2013 v rozsahu pořízení zboží a služeb od osob registrovaných v jiných členských státech EU a prověření způsobe jeho použití, protokolem č. j. 546535/14/2212-05403-302663. Při místním šetření dne 27. 3. 2014 byly správcem daně převzaty listiny související s kontrolou daně z přidané hodnoty. Dokumenty byly vráceny při místním šetření dne 25. 4. 2014. (11) V průběhu daňové kontroly byla vydána výzva z 18. 7. 2014 k prokázání konkrétních skutečností a k předložení písemností potřebných pro správné stanovení daně. Lhůta stanovená výzvou k prokázání skutečností byla rozhodnutím správce daně ze dne 15. 8. 2014 prodloužena do 7. 9. 2014. (12) Dne 8. 9. 2014 proběhlo ústní jednání za účelem doplnění odpovědi žalobkyně na výzvu, kde žalobkyně předložila další faktury a uvedla, že veškeré zboží pořízené v letech 2011 a 2012 od německého dodavatele Racing Planet, bylo použito pro ekonomickou činnost. Nákupní faktury od polských dodavatelů se žalobkyni získat nepodařilo. (13) Protokolem ze dne 10. 2. 2015, č. j. 183871/15/2212-60561-107608 byla daňová kontrola rozšířena v souladu s ustanovením § 85 odst. 3 a § 87 odst. 1 daňového řádu na prověření správnosti údajů o přijatých a uskutečněných plněních uvedených v daňových přiznáních. (14) Žalobkyně byla dne 5. 6. 2015 vyzvána k prokázání způsobu vedení předložené evidence podle § 100 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“) a k prokázání, že do těchto evidencí byla zahrnuta veškerá uskutečněná plnění, jež žalobkyni plynula z její ekonomické činnosti v kontrolovaných zdaňovacích období, včetně správné hodnoty daně ze všech zdanitelných plnění. Dále byla žalobkyně vyzvána k prokázání, že výše obchodní přirážky zjištěná z údajů z evidence, odpovídá skutečnosti. Žalobkyně byla rovněž vyzvána k předložení evidence obchodního majetku a k předložení podkladů, na jejichž základě vykazovala tržby v evidenci pro účely DPH v prodejně domácích potřeb. (15) Dne 28. 8. 2015 podala žalobkyně stížnost na nezákonné zahájení daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období I. čtvrtletí 2011 až IV. čtvrtletí 2013. Správce daně shledal stížnost nedůvodnou, o čemž je ve spise vyrozumění ze dne 11. 9. 2015, č. j. 1752457/15/2212-60561-307359. (16) Dne 9. 10. 2015 se žalobkyně obrátila k nadřízenému správnímu orgánu se žádostí o prošetření způsobu vyřízení stížnosti. Rovněž Odvolací finanční ředitelství v Brně (dále jen „OFŘ“) označilo žádost o prošetření způsobu vyřízení stížnosti jako nedůvodnou ve vyrozumění ze dne 10. 12. 2015, č. j. 42982/15/5100-41451-806485. OFŘ se ztotožnilo se závěry uvedenými ve vyrozumění žalovaného. Shodně uvedlo, že v době zahájení daňové kontroly neexistoval důvodný předpoklad doměření daně a prověření hodnoty pořízeného zboží a způsobu jeho použití bylo právě předmětem důkazního řízení v rámci zahájené daňové kontroly. IV. Právní názor soudu (17) Krajský soud se žalobou zabýval podle § 82 a násl. s. ř. s. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. (18) Nezákonný zásah žalobkyně spatřuje v zahájení a provádění daňové kontroly daně z přidané hodnoty za zdaňovací období roku I. čtvrtletí 2011 – IV. čtvrtletí 2013 a v jejím pokračování. Podle názoru žalobkyně měl správce daně, který disponoval informacemi o rozdílech v pořízení zboží, žalobkyni vyzvat k podání dodatečných daňových tvrzení v souladu s ustanovením § 143 odst. 2 daňového řádu ve spojení s ustanovením § 145 odst. 2 téhož zákona. (19) Podle § 143 odst. 3 daňového řádu může dojít k doměření daně z moci úřední pouze na základě výsledků daňové kontroly. Pokud však správce daně zjistí nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na základě kterých lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, přistoupí k aplikaci ustanovení § 145 odst. 2 daňového řádu. Toto ustanovení dává možnost správci daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud lze důvodně předpokládat, že dojde k doměření daně. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně doměřit daň podle pomůcek. Jinými slovy řečeno ustanovení § 145 odst. 2 daňového řádu nestanoví správci daně povinnost k postupu v tomto ustanovení nastíněnému, jedná se pouze o možnost takového postupu za splnění podmínky stanovené v § 143 odst. 3 daňového řádu, a to důvodného předpokladu, že daň bude doměřena. V případě nepodání dodatečného daňového přiznání daňovým subjektem následuje stanovení daně podle pomůcek. Zákon však nepochybně preferuje pro naplnění cíle správy daní kvalitnější postup, kterým je dokazování, kdy je nezbytné zjistit skutečný stav věci a k tomuto cíli, není-li naplněn požadavek důvodného předpokladu, že daň bude doměřena, slouží daňová kontrola. Předmětem daňové kontroly je jak vlastní daňová povinnost daňového subjektu, tak i její formální vyjádření daňovým subjektem. Daňová kontrola je procesem dokazování. (20) Daňová kontrola byla u žalobkyně zahájena dne 18. 3. 2014 protokolem č. j. 546535/14/2212-05403-302663 a dosud pokračuje, neboť v okamžiku podání žaloby nebylo ukončeno důkazní řízení. Žalobkyně je proto aktivně legitimována k podání žaloby na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného ve smyslu § 82 s. ř. s. (21) Žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, a pokynem či donucením správního orgánu vymezuje ustanovení § 82 soudního řádu správního, které zní: „každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho výsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.“ O zásah se ve smyslu § 82 s.ř.s. jedná pouze v případě, že v žalobě tvrzeným jednáním by žalobce mohl alespoň potenciálně být přímo zkrácen na svých právech. To konkrétně znamená, že mezi napadeným zásahem a tvrzeným porušením práv musí existovat bezprostřední vztah. K tomu lze odkázat na rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2007 čj. 2 Aps 1/2006-80. (22) Nezákonnost provádění daňové kontroly žalobkyně dovozuje z porušení zásady přiměřenosti a zásady zdrženlivosti při správě daní. Žalovaný nerespektoval ustanovení § 145 odst. 2 daňového řádu, jež správci daně přikazuje za tam stanovených podmínek vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení. Žalobkyně je přesvědčena, že měla být vyzvána k podání dodatečného daňového tvrzení, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro zahájení a provádění daňové kontroly. Pro úsudek o tom, jaký procesní instrument měl správce daně využít, je rozhodné, jaká skutková zjištění byla správcem daně učiněna v době před zahájením daňové kontroly. (23) Z písemností založených ve spise soud zjistil, že důvodem zahájení kontroly daně z přidané hodnoty za uvedené zdaňovací období byl nesoulad v údajích o pořízení zboží a služeb od osob registrovaných k dani v jiných členských státech EU, a proto správci daně vznikly pochybnosti o správném stanovení daně. Žalobkyně byla vyzvána k prokázání splnění podmínek pro nárok na daňový odpočet podle § 72 a 73 zákona o DPH. Z důvodů prověření odchylek, týkajících se pořízeného zboží bylo u žalobkyně provedeno místní šetření dne 19. 2. 2014, během kterého byly předloženy pouze evidence pro účely DPH a některé faktury od jednotlivých zahraničních dodavatelů. Před zahájením daňové kontroly žalovaný neznal rozhodné skutečnosti, které by jej vedly k závěru o následném doměření daně v důsledku nezahrnutí části faktur za pořízené zboží do daňových přiznání. Při místním šetření žalobkyně předložila pouze doklady k doložení části rozdílů v pořízení zboží a nesrovnalosti tudíž nebyly odstraněny beze zbytku. Správce daně tedy přistoupil k zahájení daňové kontroly a požadoval po žalobkyni předložit evidenci uskutečněných zdanitelných plnění včetně objasnění způsobu jejího vedení, a to výzvou ze dne 18. 7. 2014, č. j. 1291606/14/2212-05403-302663. Žalobkyně na tuto výzvu reagovala a po 6 měsících od zahájení daňové kontroly předložila veškeré doklady vztahující se k jí pořízenému zboží neuvedenému v daňových přiznáních. Zjištění a doklady, které žalovaný získal v souvislosti s reakcí žalobkyně na výzvu, byly podnětem k rozšíření rozsahu předmětné daňové kontroly na prověření správnosti údajů o přijatých a uskutečněných plněních uvedených v daňových přiznáních za kontrolovaná zdaňovací období. (24) Správce daně disponoval údaji o hodnotě zboží vykázaného na žalobkyni osobami registrovanými k dani v jiných členských státech EU, a to na základě mezinárodní spolupráce v oblasti DPH. Z těchto informací také zjistil nesrovnalosti v daňových přiznáních podaných žalobkyní za rozhodné zdaňovací období. Krajský soud se ztotožňuje s žalovaným, že povaha těchto údajů má pouze informační charakter a nelze tak informace ze systému VIES považovat za jednoznačný důkaz či rozhodnou skutečnost ve smyslu ustanovení § 145 odst. 2 daňového řádu, která by představovala již důvodný předpoklad vedoucí k doměření daně. Naopak pravdivost těchto údajů musela být ověřena v rámci důkazního řízení. Ze spisu je patrný sled úkonů, které proběhly v rámci daňové kontroly i bezprostředně před jejím započetím a vypovídá o dostatečné důvodnosti i oprávněnosti zahájení daňové kontroly. V případě některých dodavatelů z členských zemí EU nebyly předloženy žádné doklady o pořízení zboží žalobkyní a nadále tak přetrvávaly rozdíly v hodnotách pořízení zboží. Další nesrovnalosti správce daně zjistil ve výši obchodní přirážky u vybraných druhů zboží a vznikly mu pochybnosti o tom, zda byla žalobkyní v daňových přiznáních uvedena správná hodnota uskutečněných zdanitelných plnění. Všechny zmíněné pochybnosti správce daně o nesprávném stanovení výše daně byly oprávněným důvodem pro zahájení daňové kontroly, v rámci které by měla žalobkyně možnost pochybnosti rozptýlit a svá tvrzení prokázat při dokazování. Objasnění skutkového stavu tak probíhá v rámci daňové kontroly, při které správce daně shromažďuje relevantní poznatky a fakta. Daňová kontrola dosud nebyla ukončena. (25) Z výše uvedeného jednoznačně plyne, že správce daně nemohl před započetím daňové kontroly důvodně předpokládat následné doměření daně. Podklady shromažďuje až v průběhu dokazování, které mohlo být prováděno pouze v rámci daňové kontroly. Právě až na základě shromážděných důkazů může správce daně učinit závěr o tom, zda daňová povinnost žalobkyně byla stanovena ve správné výši. K podobným závěrům dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 Afs 98/2013 – 31, když konstatoval, že: „Finanční úřad však nemusel s jistotou předvídat doměření daně, neboť doměření daně bylo závislé na zjištění uvedených skutečností z dalších důkazů (např. knihou jízd). Lze tedy sice souhlasit se stěžovatelem, že dodatečné doměření daně představovalo potvrzení již počátečních pochybností finančního úřadu ohledně klasifikace příjmů stěžovatelem, nicméně DŘ vyžaduje pro postup dle § 143 odst. 3 ve spojení s § 145 odst. 2 DŘ „důvodný předpoklad doměření daně“. V projednávané věci nelze konstatovat, že by správce daně zahájením daňové kontroly porušil práva daňového subjektu, neboť vedle předpokladu doměření daně existovaly i pochybnosti, které bylo vhodné prověřit v rámci daňové kontroly.“ Krajský soud v kontextu uvedeného rozsudku uvádí, že obdobná situace nastala i u žalobkyně, neboť údaje zjištěné správcem daně pouze nastínily pochybnosti o hodnotách pořízení zboží a bylo proto třeba přistoupit k jejich prověření v rámci daňové kontroly. Pro tyto důvody nepřicházel v úvahu postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu, podmínky uvedené v tomto ustanovení splněny nebyly. V dané věci nebylo nikterak postupováno ani v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu, č. j. 2 Afs 209/2014 – 23, na který žalobkyně odkázala. Podle tohoto rozsudku nemá upřednostnění výzvy k podání daňového tvrzení místo vždy, ale lze tak postupovat výlučně tehdy, lze-li využitím takové výzvy dosáhnout cíle řízení. Současně Nejvyšší správní soud poukázal též na další zásady, na požadavek rychlosti a hospodárnosti. (26) Nejvyšší správní soud nastínil, že smyslem ustanovení § 143 odst. 3 a § 145 odst. 2 daňového řádu je především regulace postupu správce daně při nesplnění hypotézy důvodného předpokladu doměření daně za dodržení základních zásad daňového řízení, a to přiměřenosti a zdrženlivosti. Zároveň připomněl, že nelze odhlédnout od faktu, že dle § 145 odst. 2 daňového řádu může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání daňového tvrzení. Není tudíž v tomto ustanovení zakotvena zákonná povinnost (na rozdíl od § 145 odst. 1 daňového řádu). Ustanovení § 145 odst. 2 daňového řádu naopak umožňuje správci daně v určitých situacích daňový subjekt vyzvat k podání dodatečného daňového tvrzení, kdy se do popředí dostává zájem na správném stanovení daně, a to i za cenu zákonného zásahu do práv daňového subjektu, který spočívá v provádění daňové kontroly. NSS dále poukázal i na právní názor rozšířeného senátu, č. j. 5 Afs 92/2008 – 147, který se k této otázce vyjádřil. Shrnul, že je vždy třeba vyhodnotit všechny známé skutkové okolnosti vztahující se k důvodu pochybností, k postoji daňového subjektu k plnění daňových povinností, nevyjímaje z toho ani časový faktor, vyžadující volbu postupu ovlivňujícího běh lhůty. (27) V dané věci soud zastává názor po posouzení důvodnosti žalobních námitek (rozšířených v replice ze dne 2. 3. 2016 k vyjádření žalovaného), že byly správcem daně dodrženy základní zásady daňového řízení, a to i přiměřenosti a zdrženlivosti. Po provedení místního šetření správcem daně dne 19. 2. 2014, kdy žalobkyně, jak sama uvedla v žalobě, předložila „některé“ faktury od zahraničních dodavatelů, kterými doložila část rozdílů v pořízení zboží z EU, mohla podat sama dodatečné daňové přiznání ve smyslu § 141 daňového řádu při vědomí, které rovněž vyplývá z žaloby, že předložené listiny představovaly důkazní prostředky. To však žalobkyně neučinila. Přitom správce daně, který měl sice dvojí možnost postupu za situace, kdy nebylo zřejmé, že je nutná změna poslední zjištěné výše daně a nebyl naplněn důvodný předpoklad pro doměření daně, přistoupil s ohledem na rozsah pochybností, k zahájení daňové kontroly. Žalobkyní poukazovaný případ není přiléhavý, neboť tam bylo jednoznačné zjištění zvýšení příjmů daňového subjektu o hodnotu ceny pozemku získaného směnou, tudíž tam existovala konkrétní jediná indicie a nebyl důvod v tomto případě daňový subjekt s tímto zjištěním neseznámit. V případě žalobkyně však byla situace odlišná, a pokud by správce daně přistoupil k řešení situace podle § 145 odst. 2 daňového řádu, byl by povinen ve výzvě k podání dodatečného daňového přiznání konkrétně specifikovat důvody. Jestliže by tak neučinil, mohlo by se jednat o nezákonnou výzvu (k čemuž lze odkázat na rozsudek NSS, č. j. 4 Afs 54/2015 – 21, dostupný na www.nssoud.cz). Soud proto uzavřel, že daňová kontrola byla zahájena a probíhá zcela v souladu se zákonem. (28) Otázkou důvodnosti soudní ochrany dle § 82 a násl. s. ř. s. se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 3. 2005 č. j. 2 Aps 1/2005 - 69, kde učinil závěr, že ochrana podle § 82 a násl. s. ř. s. je důvodná tehdy, jsou-li kumulativně, tedy zároveň, splněny následující podmínky: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka), přičemž „zásah“ v širším smyslu nebo jeho důsledky musí trvat nebo musí hrozit opakování „zásahu“ (6. podmínka). Není-li byť jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout“. V nyní posuzované věci nebyla naplněna podmínka nezákonnosti daňové kontroly, jejíž zahájení žalobkyně označila jako nezákonný zásah. V. Závěr, náklady řízení (29) Z toho co bylo uvedeno, soud uzavírá, že kontrola daně z přidané hodnoty za konkrétní zdaňovací období od I. čtvrtletí 2011 do IV. čtvrtletí 2013 byla zahájena v souladu se zákonem a zásadami správy daní. Není proto nejméně naplněna podmínka nezákonnosti zásahu. To postačuje k vyslovení závěru, že není-li naplněna byť jediná zákonná podmínka, nemůže se o nezákonný zásah jednat. Soud žalobu podle § 87 odst. 3 s. ř. s. zamítl. (30) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že úspěšnému žalovanému nevznikly v řízení žádné náklady přesahující rámec jeho obvyklé administrativní činnosti. (31) Podle § 51 odst. 1 s. ř. s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení