10 A 100/2013 - 47

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Krybusové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Kaufland Česká republika, v.o.s., se sídlem Pod Višňovkou 25, Praha 4, zastoupeného JUDr. Ing. Igorem Kremlou, Nábřežní 341/34, Mostkovice, proti žalované Státní zemědělské a potravinářské inspekci, ústřednímu inspektorátu, se sídlem Brno 3, Květná 15, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2013, čj. BN923-2/198/9/2012-SŘ, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci 1) Žalobou doručenou dne 4. 9. 2013 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 3. 7. 2013, č.j. BN923- 2/198/9/2012-SŘ, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu v Táboře ze dne 15. 10. 2012, čj. BD357-12/2012/160/3/2012-SŘ, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Inspektorátu v Táboře ze dne 17. 10. 2012, čj. DE360- 4/2012/161/3/2012-SŘ ve věci uložení pokuty podle § 17 odst. 3 písm. b) zák. č. 110/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů ve výši 400.000,-Kč, kterého se dopustil jako provozovatel potravinářského podniku tím, že jiným jednáním stanoveným v § 17 odst. 2 písm. a) téhož zákona porušil povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství upravující požadavky na potraviny a dále mu byla stanovena povinnost uhradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč podle § podle § 79 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. 2) Žalobce v žalobě namítal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, nepřezkoumatelné, věcně a právně nesprávné, byla porušena zásada dvojinstančnosti a byl uložen nepřiměřený trest. Napadeným rozhodnutím byla porušena zásada ne bis in idem, zásada materiální pravdy a legitimního očekávání. Rozhodnutí bylo v rozporu se skutečným stavem věci a nemá oporu ve spise a v provedených důkazech a nemá náležitosti stanovené zákonem. V důsledku tohoto postupu správních orgánů byl žalobce zkrácen na svých právech. 3) Žalobce v bodu IV. žaloby vytkl vady prvoinstančního rozhodnutí, avšak žalovaný v odvolání vznesené námitky nevypořádal dostatečně a v rozporu se základními pravidly správního trestání. Žalovaný potvrdil prvoinstanční rozhodnutí, zamítl odvolání žalobce, ale s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu upravil prvoinstanční rozhodnutí provedením drobných změn. Žalobce se ohradil proti závěru žalovaného, že se průměrný spotřebitel při volně nákupu určité potraviny řídí jakostí nabízené potraviny v porovnání s cenou a mnohdy se zaměřuje i na původ takové potraviny, kdy buď na základě své zkušenosti s určenou destinací upřednostňuje určitou zemi původu. Tento závěr žalobce označil jako hypotetický, pro který nesvědčí žádné důkazy. Žalobce nezpochybnil závěr žalovaného, že chybnou nebo zavádějící informací o zemi původu ovoce a zeleniny naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v § 17 odst. 2) zák. č. 110/1997 Sb. v platném znění, avšak není na místě při hodnocení závažnosti spáchání správního deliktu uvádět tvrzení, která mají oporu ve spise. Zároveň poukázal na skutečnost, že žalovaný ve snaze napravit chyby prvoinstančního rozhodnutí porušil zásadu dvojinstančnosti správního řízení a zkrátil žalobce na jeho právu řádně a úplně přezkoumat napadené rozhodnutí a brojit proti postupu správních orgánů. K argumentaci žalovaného webovými stránkami Ministerstva zemědělství ČR žalobce poukázal na to, že se nejedná o pramen práva. 4) Žalobce se ohradil proti postupu žalovaného, kdy nezohlednil při rozhodování o výši pokuty skutečnost, že chybným označením země původu nebyl spotřebitel klamán úmyslně, ale jednalo se o administrativní nedopatření, neboť dodávky ovoce a zeleniny probíhají do kontrolovaných provozoven, aby byla zachována čerstvost denně a země původu se mohou střídat. K tomu prvoinstanční kontrolní orgán neprovedl žádné důkazy. Vyhnul se této okolnosti s odkazem na objektivní princip odpovědnosti. Tento závěr žalobce odmítl. V případě správního trestání nejde o otázku odpovědnosti za naplnění skutkové podstaty určitého správního deliktu, ale o otázky okolností a způsobu spáchání správního deliktu, které mohou být rozhodující při výměře pokuty. Žalobce z toho důvodu považuje rozhodnutí za nezákonné, k čemuž dále odkázal na judikaturu NSS. Výše pokuty, která byla žalobci stanovena, je zcela nepřiměřená. K tomuto tvrzení je rovněž odkázal na názor Nejvyššího správního soudu. S ohledem na tyto výhrady žalobce navrhl zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu 5) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyslovil souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízeného jednání podle § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb. Žalovaný odkázal ve vztahu k některým žalobním námitkám na odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Podle žalovaného jsou úvahy prvoinstančního orgánu vztahující se k závažnosti správního deliktu správné a mají opodstatnění v podkladech rozhodnutí. Nevybočují z mezí běžné logiky a nepřekračují meze správního uvážení. Tvrzení žalobce o porušení zásady dvojinstančnosti je dle názoru žalovaného zcela liché. K odkazu na webové stránky Ministerstva zemědělství žalovaný uvedl, že cílem takového výzkumu bylo zjistit, jak je pro spotřebitele důležitá kvalita a bezpečnost potravin. Z výzkumu vyplynulo, že zhruba 71 % obyvatel je přesvědčeno o tom, že české potraviny jsou kvalitní. Z toho vyplývá, že velká část českých spotřebitelů sleduje zemi původu jednotlivých potravin. Žalobce proto zastává názor, že z průzkumu jasně vyplývá, že většina spotřebitelů původ potravin sleduje. Potraviny z České republiky považuje za kvalitnější a bezpečnější než potraviny z dovozu. Žalovaný odmítl názor žalobce, že uložená pokuta měla být snížena, neboť došlo k přesunutí částí odůvodnění týkajícího se části způsobu spáchání správního deliktu žalobcem do části týkající se vymezení daného skutku. Žalovaný totiž úvahu týkající se způsobu spáchání správního deliktu nahradil vlastní úvahou o intenzitě klamání plynoucí z dominantnosti klamavé informace. Tyto úvahy je nutné vyhodnotit jako přitěžující účastníku řízení. Tím, že došlo ke kompenzaci vypuštěné úvahy, nebyla změněna závažnost správního deliktu, a proto pokuta zůstala logicky ve stejné výši. 6) Žalovaný zdůraznil, že zastává názor stejně jako prvoinstanční orgán o významné roli jakosti v poměru k ceně i zemi původu a z této úvahy vyplývá, že údaje o zemi původu je rozhodujícím kritériem pro spotřebitele, kterým se řídí při výběru potravin. K námitce ohledně neúmyslného klamání spotřebitele žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Dále doplnil, že konstrukce potravinového práva je postavena na objektivní odpovědnosti a právní předpisy nestanoví obligatorní hodnocení zavinění. Tyto úvahy jsou doplňkové a je na správním orgánu, zda k nim v procesu správního uvážení přihlédne. Při úvaze ohledně určení výměry pokuty bylo přihlédnuto ke všem rozhodným skutečnostem, tj. ke způsobu následku a okolnostem, za nichž byl správní delikt spáchán. Žalovaný rovněž k tomu odkázal na stranu pět až dvanáct žalobou napadeného rozhodnutí. Pokuta byla uložena v mezích zákonného rozpětí, odpovídá povaze protiprávního jednání. III. Obsah správních spisů 7) Ze správních spisů, které si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: 8) Řízení o uložení pokuty žalobci z podnětu správního orgánu podle zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů bylo zahájeno dne 13. 9. 2012. Stalo se tak na základě kontrol, které provedla Státní zemědělská potravinářská inspekce, Inspektorát Tábor dne 24. 4. 2012, 8. 6. 2012 a 12. 6. 2012 na provozovně účastníka řízení v Českých Budějovicích a dne 11. 5. 2012 a 18. 5. 2012 kontroly ve Strakonicích. Kontroly byly provedeny za účelem zjištění dodržování povinností provozovatele potravinářského podniku stanovených platnými právními předpisy národního a komunitárního potravinového práva. Kontroly se uskutečnily na základě plánu kontrolní činnosti orgánu dozoru a byly provedeny v souladu se zákonem č.146/2002 Sb. a zákonem č. 552/1991 Sb. 9) Státní zemědělská potravinářská inspekce vydala dne 17. 10. 2012 rozhodnutí čj. DE360-4/2012/161/3/2012-SŘ, kterým žalobci uložila podle § 17 odst. 3 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých doplňujících zákonů pokutu ve výši 400.000 Kč, neboť se dopustil správního deliktu uvedeného v § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., když jako právnická osoba a provozovatel potravinářského podniku porušil povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství upravujícím požadavky na potraviny, a to v čl. 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES), č. 178/2002 ze dne 28. 1. 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví se postupy týkající se bezpečnosti potravin ve znění pozdějších změn a doplňků, a to tím, že při prodeji potravin uváděl spotřebitele v omyl, když ve dnech 8. 6. 2012 na provozovně v Českých Budějovicích uváděl na trh potraviny ovoce a zeleninu v rozhodnutí specifikované pod písm. a) až d), u kterých vyznačil písemný údaj, který byl určen spotřebitelům, a který je informoval o tom, že označená potravina pochází z České republiky, když navíc u těchto posuzovaných potravin uvedené tvrzení zesílil i užitím zobrazením vlajky ČR, i když jím uváděné tvrzení bylo v rozporu s údajem o zemi jejich původu. Dne 11. 5. 2012 na provozovně ve Strakonicích uvedl na trh potraviny uvedené v rozhodnutí pod písmeny a) až d), u kterých vyznačil písemný údaj, který byl určen spotřebitelům, a který je informoval o zemi původu, i když jím tvrzené údaje byly stejně jako v předchozím případě v rozporu s údajem o zemi jejich původu. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč podle ust. § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. 10) Proti tomuto rozhodnutí se žalobce včas odvolal. O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, jak je uvedeno pod bodem 1 tohoto rozsudku. Žalovaný správní orgán dospěl k závěru, že odvolací námitky nebyly důvodné. Skutková zjištění byla uvedena v podkladech, zejména v konkrétně označených protokolech a jejich přílohách, se kterými byl žalobce řádně seznámen a stejnopisy protokolů obdržel. Žalobce proti znění protokolů, ani opatřením nepodal námitky. Při rozhodování vycházel odvolací orgán ze stejných podkladů jako orgán prvoinstanční. Shledal shodně jako prvoinstanční orgán, že žalobce se dopustil správního deliktu uvedeného v § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, neboť jako provozovatel potravinářského podniku porušil povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství, upravujícím požadavky na potraviny, a to v čl. 16 nařízení č. 178/2002 Sb., neboť při prodeji potravin uváděl spotřebitele v omyl tím, že u konkrétně označených potravin ovoce a zeleniny uváděl v rozporu se skutečností jako zemi původu Českou republiku a připojoval i vyobrazení České vlajky. Tato skutečnost, že se u předmětných potravin nacházela informační cedule viditelná pro spotřebitele, které obsahovala nepravdivé údaje a spotřebitele klamala o skutečném původu zboží, byla podstatná pro vyslovení závěru o naplnění skutkové podstaty předmětného správního deliktu a nebylo třeba provádět žádné dokazování, neboť se jednalo o subsumpci skutkových zjištění pod právní normu, na které dopadal myšlenkový proces správního orgánu, který vedl k závěru o spáchání správního deliktu. Úvaha nevybočila z mezí běžné logiky a nebyly překročeny meze správního uvážení. Jednalo se o klamání vyšší intenzity. Žalovaný vysvětlil, že provedl drobné úpravy textu odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí z důvodu procesní opatrnosti. Sama délka působení žalobce na trhu neměla vliv na hodnocení závažnosti spáchaného správního deliktu a tato část proto byla z textu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyňata. Míra závažnosti správního deliktu byla hodnocena jako střední. To mu také odpovídala výše uložené sankce. K přiměřenosti uložené pokuty odvolací orgán shrnul polehčující a přitěžující kritéria po korekci, kterou učinil, a to jak z hlediska způsobu spáchání tak i následku spáchání správního deliktu. Poukaz žalobce, že jednalo se o administrativní nedopatření, byl dle hodnocení žalovaného s ohledem na objektivní princip odpovědnosti v potravinovém právu irelevantní. Pokuta nebyla uložena v rozporu se zásadou legitimního očekávání a byla uložena cca ve 13% výši maximálně možného rámce, kdy pokuta mohla být uložena do výše 3 milióny korun. Uložená výše pokuty odpovídá preventivnímu i represivnímu charakteru. Sankce je řádně odůvodněna. . IV. Právní názor soudu 11) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č.150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba důvodná nebyla. 12) Žalobce v žalobě namítal nezákonnost, nepřezkoumatelnost a věcnou nesprávnost rozhodnutí. Poukazoval na porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení a vytýkal, žalovanému, že mu byl uložen nepřiměřený trest. Podle názoru žalobce rozhodnutí nemělo náležitosti stanovené zákonem, a proto je nepřezkoumatelné. Věcná a právní nesprávnost spočívá v nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí je v rozporu se skutečným stavem věci a nemá oporu ve spisech a provedených důkazech a nemá náležitosti stanovené zákonem a je nepřezkoumatelné. Napadeným rozhodnutím byla porušena zásada ne bis in dem, zásada materiální pravdy a legitimního očekávání. Pokuta byla žalobci uložena v nepřiměřené výši. Zároveň žalobce uvedl, že se žalovaný nevypořádal se všemi jeho námitkami, které vznesl v odvolacím řízení. 13) Skutkový stav, který byl v dané věci zjištěn, nikdo nezpochybnil a z toho důvodu lze vycházet, že Inspektorát Státní zemědělské a potravinářské inspekce v Táboře, zjistil při kontrolách dne 8. 6. 2012 na provozovně v Českých Budějovicích a dne 11. 5. 2012 na provozovně ve Strakonicích, že žalobce vyznačil u některých potravin, které byly v rozhodnutí konkrétně uvedeny písemný údaj o tom, že pochází z České republiky a u těchto potravin toto tvrzení zesílil i užitím vyobrazení vlajky České republiky, přičemž toto tvrzení bylo v rozporu s údajem o zemi jejich původu, jak byl označen na obalech a doprovodných etiketách. Tím porušil zákaz stanovený ust. v čl. 16 nařízení č. 178/2002, které ukládá, že označování, propagace, obchodní úprava potravin, jejich tvar, vzhled nebo balení, použité obalové materiály, způsob jejich úpravy a místo vyznačení, jakož i informace poskytované o nich, jakýmkoli médiem nesmí spotřebitele uvádět v omyl. 14) Žalobce v prvé řadě vytýkal rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně absenci náležitostí stanovených zákonem a vyslovil názor, že rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. V tomto směru v žalobě nepředestřel konkrétní argumentaci, které náležitosti rozhodnutí postrádá a v jakém směru shledává jejich nepřezkoumatelnost. K takto formulované žalobní námitce soud přezkoumal napadená rozhodnutí žalovaného i prvostupňového správního orgánu a dospěl k závěru, že náležitosti stanovené zákonem v dané věci splňuje. Posuzoval důvodnost této námitky ve vztahu s ust. 68 a následující správního řádu, na něž lze v podrobnostech odkázat. Ve výrocích rozhodnutí správní orgány popsaly protiprávní jednání, a to jak z hlediska věcného, časového i místního. Odůvodnění rozhodnutí popisuje zjištěné skutečnosti a zabývá se aplikací skutkové podstaty správního deliktu stanovené v právní normě ve vztahu ke zjištění, které bylo v daném případě učiněno. Pokud žalovaný správní orgán v rámci přezkoumání prvostupňového rozhodnutí upravil odůvodnění tohoto rozhodnutí vypuštěním nadbytečných úvah či doplněním odůvodnění, které bylo vypuštěno či jinou korekcí, pak tento postup odpovídá zákonu, neboť odvolacímu orgánu ve smyslu ust. § 90 správního řádu přísluší postupovat tímto způsobem. Žalovaný správní orgán se v odůvodnění rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami, které byly v odvolání vzneseny. Skutkový stav byl v řízení zjištěn řádně a nebyl ani žalobcem zpochybněn a byly na něj aplikovány správné právní přepisy. Žalovaný správní orgán se námitkami vyslovenými v odvolání zabýval a své závěry srozumitelným způsobem logicky vysvětlil, aniž zneužil správní uvážení, které v konkrétních souvislostech použil. Z toho důvodu je nutné odmítnout námitku žalobce, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné. 15) Soud neshledal ani porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Žalobce jednoznačným způsobem neformuluje tento žalobní bod tak, aby z něho bylo zřejmé, v jakých konkrétních souvislostech porušení zásady dvojinstančnosti řízení spatřuje. Pokud dovozuje porušení této zásady v souvislosti s postupem žalovaného správního orgánu, který upravil odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, buď vypuštění některých částí odůvodnění či drobnou korekcí tohoto odůvodnění nebo nahrazením důvodů odůvodnění rozhodnutí vlastní úvahou žalovaného, pak takový postup porušení zásady dvojinstančnosti řízení nezpůsobuje. Změna rozhodnutí může být provedena, jak ve výrokové části, tak v části odůvodnění v mezích předmětů řízení. Druhostupňový orgán může nahradit část textu jiným textem, může z rozhodnutí něco vypustit, případně uvedené možnosti kombinovat. Změnit rozhodnutí nebo jeho část nelze, pokud by změnou rozhodnutí hrozila některému z účastníků řízení újma. V konkrétní věci žalovaný správní orgán změnou nezasahoval do výroku rozhodnutí, ale pouze do jeho odůvodnění. Tento postup je možný a odvolací orgán k němu přistoupil za situace, že s výrokem rozhodnutí souhlasil, avšak upravil na podporu argumentace prvostupnového orgánu další argumenty a některé argumenty v rámci svého odůvodnění vypustil. Tento postup žalovaný správní orgán zvolil za účelem korekce argumentů orgánů I. stupně, na jejichž základech byl formulován výrok. Vycházel ze zásady, podle níž tvoří správní řízení na I. a II. stupni jeden celek. Smyslem tohoto postupu byla snaha správního orgánu o co nejmenší zatěžování účastníků řízení. Náprava byla možná změnou odůvodnění a z toho důvodu žalovaný správní orgán tento postup zvolil. Soud k tomuto postupu nemá výhrady, neboť je v souladu s platnou právní úpravou stanovenou v § 90 správního řádu. Porušení dvojinstančnosti řízení soud neshledal. 16) Jinými slovy řečeno zásada dvojinstančnosti správního řízení vyjadřuje subjektivní právo účastníka správního řízení napadnout rozhodnutí vydané v I. stupni řádným opravným prostředkem konkrétně odvoláním, a to za podmínek stanovených zákonem. Odvolání rozhoduje v zásadě správní orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený orgánu u prvostostupňovému, který napadené rozhodnutí vydal. Zásada dvojinstančnosti správního řízení není v zákoně explicitně stanovena, vyplývá z jednotlivých ustanovení týkajících se opravných prostředků. Současně je třeba připomenout, že zásada dvojinstančnosti řízení zajišťuje nejen dvojí posouzení věci, ale je také cestu k nápravě a odstranění vad, které se vyskytly v řízení před správním orgánem I. stupně za předpokladu, že se jedná o vady odstranitelné. Právo žalobce na podání opravného prostředku porušeno nebylo. Žalobce tohoto práva využil, o jeho opravném prostředku bylo rozhodnuto v intencích jím vznesených odvolacích námitek a postupem odvolacího orgánu nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení. 17) Žalobce dále spatřoval věcnou a právní nesprávnost a nepřezkoumatelnost rozhodnutí v porušení zásady ne bis in idem a zásady materiální pravdy. Dle názoru žalobce totiž nebyly provedeny žádné důkazy, které by svědčily pro závěr, že spotřebitel se zaměřoval na zemi původu ovoce a zeleniny a informace na cedulích považuje za rozhodující. V tom spatřuje žalobce porušení zásady materiální pravdy. Žalobce dále poukázal ve svém odvolání do prvoinstančního rozhodnutí, že prvoinstanční kontrolní orgán hodnotil, co by mohlo mít vliv na naplnění skutku uvádění v omyl, kdy samotné uvedení v omyl je znakem skutkové podstaty správního deliktu a namítl porušení zásady ne bis in idem. I tyto námitky soud neshledal důvodné. 18) Zásada materiální pravdy je stanovena v § 3 správního řádu. Podle tohoto ustanovení, nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2. Jinými slovy řečeno princip materiální (objektivní) pravdy znamená povinnost správního orgánu zjistit stav věci. Nejedná se však o povinnost poznání úplné pravdy, ale zjištění stavu, o kterém nejsou pochybnosti. Jde tedy o subjektivní přesvědčení správního orgánu o tom, jaký je skutečný stav věci. Správní orgán je povinen provést všechny potřebné důkazy. Zároveň musí dát účastníku řízení příležitost k podkladům rozhodnutí se vyjádřit. Je povinen volit takové důkazní prostředky, aby byl zjištěn skutečný stav věci a tento skutečný stav věci byl objasněn rychle a hospodárně. Nesmí provádět důkazy, které by byly nadbytečné. Vysvětlením postupu správního orgánu v souvislosti se zjištěním skutečného stavu věci se žalovaný zabýval na straně šesté žalobou napadeného rozhodnutí. Vysvětlil, že na naplnění skutku uvádění v omyl má vliv samotná skutečnost, že se u předmětných potravin nacházela informační cedule viditelná pro spotřebitele, která obsahovala nepravdivé údaje, spotřebitele klamala o skutečném původu zboží, čímž došlo k porušení článku 16 předmětného nařízení, a proto nebylo potřeba provádět žádné dokazování. V případě této úvahy správního orgánu se jednalo o myšlenkový proces, který vedl k hodnocení, že k spáchání správního deliktu došlo. Soud v tomto vysvětlení neshledal závady, sdílí názor žalovaného správního orgánu, že zjištění, která byla učiněna, byla jednoznačná a dostačující k závěru o tom, že došlo k porušení článku 16 nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 178/2002 Sb., a tím i ke spáchání správního deliktu podle § 17 odst. 2 písm. b) zákona o potravinách, kterého se dopustí provozovatel potravinářského podniku tím, že jiným jednáním než je uvedeno v písmenu § 17 odst. 2 písm. a) téhož zákona poruší povinnost stanovenou přímo použitelným předpisem Evropských společenství upravujícím požadavky na potraviny. V dané záležitosti byl skutek jednoznačně prokázán, veškerá zjištění kontrolních orgánů byla zachycena v protokolech o kontrolách na provozovnách žalobce. Žalobce se proti výsledku kontrolních zjištění nikterak neohrazoval, uložená opatření se snažil naplnit a vady, které při kontrole byly zjištěny odstranit, o čemž kontrolní orgán ve stanovených lhůtách informoval. Z toho důvodu soud hodnotí námitku jako nedůvodnou, neboť žalované rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí prvostupňové obsahuje dostačující správní úvahu týkající se hledisek, v nichž správní orgány shledaly naplnění skutkové podstaty správního deliktu, a nedošlo k porušení zásady materiální pravdy. 19) Ani námitka týkající se porušení zásady ne bis in idem, nebyla důvodná. Zásada ne bis in idem znamená, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán za tentýž skutek vícekrát na základě téhož zákonného ustanovení nebo na základě více ustanovení, která však chrání totožný veřejný zájem. Tato zásada úzce souvisí s materiální právní mocí rozhodnutí, jejím nabytím vzniká pak překážkou věci rozhodnuté (překážka rei iudicatae). Tato zásada platí v podstatě pro případ stíhání téhož skutku, jako správního deliktu. Porušení této zásady soud nezjistil, neboť žalobce nebyl postižen za tentýž skutek dvakrát. Žalobce ani konkrétní argumentaci k porušení této zásady soudu nepředložil. Jeho tvrzení, z něhož dovozuje porušení této zásady, není pro posouzení věci právně relevantní. Tuto námitku žalobce uplatnil i v odvolacím řízení a žalované rozhodnutí se s touto námitkou vypořádalo na straně pět a šest žalobou napadeného rozhodnutí. 20) Další námitka žalobce, ve které se ohrazoval proti hypotetickému závěru správního orgánu, pro který nesvědčí žádné důkazy, byť si žalobce je vědom toho, že chybnou nebo zavádějící informací o zemi původu ovoce a zeleniny naplnil skutkovou podstatu správního deliktu uvedeného v ust. § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebyla soudem hodnocena jako důvodná. Tuto námitku vypořádal odvolací orgán v žalobou napadeném rozhodnutí na straně šest, kdy vysvětlil, že úvahy, které vyslovil prvostupňový orgán, nevybočily z mezí běžné logiky a mají i oporu v podkladech, které jsou založeny ve spise, nedošlo tudíž k porušení zásady volného správního uvážení. V rozhodnutí je vysvětleno, že pokud správní orgán učinil úvahu ohledně závažnosti správního deliktu, pak tato otázka sama o sobě nebyla předmětem dokazování podle správního řádu, kdy správní orgán vyslovil svou úvahu na základě výsledků kontrolního zjištění, které nebylo žalobcem zpochybněno. Úvaha byla učiněna ve vztahu ke způsobu zveřejnění nepravdivé informace, z čehož správní orgány dovodily, že jednalo se o klamání vyšší intenzity. Odkaz na webové stránky Ministerstva zemědělství ČR nepředstavovalo pramen práva, což ani z žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývalo. Informace, které použil správní orgán, představovaly veřejně dostupné informace, které správní orgán použil k vyslovení úvahy, nicméně s ohledem na postoj žalobce z důvodu procesní opatrnosti, byla tato část argumentace z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí přesunuta do části odůvodnění týkajícího se způsobu spáchání správního deliktu ve vztahu k vymezení daného skutku. Soud tento postup považuje za souladný s procesními možnostmi správního orgánu tak, jak bylo vysvětleno výše a úvahy, které správní orgán učinily, jsou logické, srozumitelné a nevybočují z mezí na věc použitých právních norem. 21) Zcela nedůvodnou soud shledal námitku žalobce, kterou tvrdil, že žalovaný ve svých úvahách nezohlednil při rozhodování o výši pokuty, že chybným označením země původu nebyl spotřebitel klamán úmyslně, ale jednalo se o administrativní nedopatření. V prvé řadě takové námitky nebyly vzneseny při provedení kontroly. Proti kontrolnímu protokolu nebyly podány námitky a k tomuto tvrzení žalobce nepředložil žádné důkazy. Současně je třeba zdůraznit, že absence úmyslu žalobce při porušení jeho právní povinnosti není pro posouzení odpovědnosti za správní delikt právně relevantní. Žalobce je právnickou osobou a z toho důvodu je odpovědnost za správní delikty založena zásadně bez ohledu na zavinění (tzv. objektivní zodpovědnost). Zavinění není znakem skutkové podstaty správního deliktu. Při úvaze o výši trestu proto nemohla být zvažována konkrétní intenzita, s jakou by býval byl mohl být tento znak naplněn. Konkrétní stupeň nebezpečnosti deliktu pro společnost je dán především konkrétní intenzitou naplnění znaků skutkové podstaty deliktu. V dané věci však součástí těchto znaků není zavinění, a proto nemůže mít pro výši trestu míra zavinění právní relevanci. Při stanovení výše pokuty, jak vyplývá z žalobou napadeného rozhodnutí, byla zvažována závažnost zjištěného správního deliktu, kdy za určující považoval správní orgán skutečnost, že došlo k porušení zákona a správní delikt byl jednáním žalobce spáchán. Zjištěné skutečnosti, které byly zvažovány ve prospěch žalobce, případně v jeho neprospěch, měly pouze podpůrný charakter. Výše uložené sankce byla správními orgány řádně odůvodněna. Úvaha je dle hodnocení soudu adekvátní a přesvědčivá ve vztahu ke konkrétně spáchanému správnímu deliktu žalobce. Pokuta ve výši 400.000 Kč, která byla žalobci uložena, činila 13 % z maximálně možné hranice pokuty, která může být dle zákona v souvislosti se spáchaným správním deliktem uložena (3 mil. korun) a žalovaný správní orgán vysvětlil, že stanovená výše pokuty plní preventivní i represivní charakter sankce. K tomu lze odkázat na stranu jedenáct a dvanáct žalobou napadeného rozhodnutí. Závažnost správního deliktu byla hodnocena na straně 10 tohoto rozhodnutí jako střední, což mělo vliv i na výši pokuty. Dvojinstanční orgán se zabýval i kritériem způsobu spáchání správního deliktu, následky spáchání správního deliktu, jakož i okolnostmi, za nichž byl správní delikt spáchán. Tato úvaha byla žalovaným správním orgánem hodnocena jako dostačující. Žalovaný správní orgán se s hodnocením celkové závažnosti správního deliktu jako střední ztotožnil. Řádné odůvodnění ukládané sankce je základním předpokladem pro přezkoumatelnost úvahy. Pokud se jedná o posouzení otázky výše uložené pokuty, pak není úkolem soudu jednajícím ve správním soudnictví přezkoumávat uloženou sankci za správní delikt z hlediska konkrétní výše nebo způsobu uložené sankce, soud může pouze zkoumat, zda byly splněny podmínky pro její uložení a správní orgán její výši náležitě a srozumitelně odůvodnil a při ukládání nedošlo k překročení obecných mezí daných základními principy právního řádu. Těmito hledisky se soud řídil. Pokuty byla uložena za porušení povinnosti žalobce stanovené mu předpisem Evropského společenství upravujícím požadavky na potraviny, kdy u konkrétně zjištěných potravin uváděl písemný údaj o tom, že potraviny pochází z České republiky, a toto tvrzení zesílil užitím vyobrazení vlajky České republiky, přičemž toto tvrzení bylo v rozporu s údajem o zemi původu těchto potravin, tak jak byl vyznačen na obalech a doprovodných etiketách. Z toho důvodu při uložení sankce byly naplněny všechny definiční znaky skutku a byly dodrženy podmínky pro uložení sankce. Pokuta byla uložena při naplnění všech předpokladů zákonem předepsaných a uložení nelze považovat za nezákonné. Výši uložené sankce soud nepovažuje za nepřiměřenou. 22) Soud proto uzavřel, že po přezkoumání konkrétního postupu žalovaného správního orgánu při vydání žalobou napadeného rozhodnutí neshledal vytýkaná pochybení, která by měla za následek zkrácení žalobce na jeho právech. V. Závěr, náklady řízení 23) Soud proto uzavřel, že žalobcem uvedené žalobní námitky nebyly důvodné, a proto žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. 24) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník řízení, který měl ve věci plný úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. V dané záležitosti byl úspěšný žalovaný správní orgán, který nevynaložil žádné náklady nad rámec své běžné činnosti. Soud proto žalovanému i přes jeho úspěch v řízení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení