10 A 104/2012 - 36

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Krybusové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně J. M., zast. Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem Tábor, Převrátilská 330, proti žalovanému Ministerstvu zemědělství se sídlem Těšnov 17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 1.6.2012 č.j. 82269/2012-MZE-16231, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se v předmětné věci, jež byla postoupena ke zdejšímu soudu usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2012, č. j. 3 A 89/2012 – 24, domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Krajským úřadem Jihočeského kraje v Českých Budějovicích dne 13.3.2012, kterým nebylo vyhověno žádosti žalobkyně, aby její pozemky byly prohlášeny za nehonební. Žalobkyně v žalobě konstatuje průběh řízení před správními orgány, dovolává se nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 3/02 a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. 34/03. Poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud ČR rozeznává tři skupiny důvodů pro prohlášení pozemků za nehonební, a to a) vojenské a bezpečnostní důvody, b) zájem na ochraně jiného ústavně zaručeného práva a c) situace, kdy jinak legitimní omezení vlastnického práva z důvodu práva myslivosti přestalo být proporcionální. Žalobkyně má za to, že lze akceptovat požadavek na prokázání existence a rozsahu důvodů v případě sub a), sub c) ovšem zcela jiná je situace u důvodů sub b), kde se zájem společnosti na výkonu práva myslivosti střetává s jiným ústavně zaručeným právem. V daném případě jde-li o střet s právem na svobodu smýšlení, nelze povinnost žadatele prokazovat skutečnou existencí a rozsah důvodů pro prohlášení pozemků za nehonební dovodit z platného znění zákona o myslivosti. Jestliže správní orgány požadují předložení takových důkazů, jednají pak v rozporu s článkem 2 odst. 4 Ústavy ČR. Povinnost poskytnout vlastníkovi honebního pozemku efektivní nástroj na prohlášení pozemků za nehonební z důvodu jeho smýšlení vyplývá z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu Chassagnou and Others v. France, č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95. Žalobkyně má za to, že si nikdo nemůže přivlastňovat právo rozhodovat o myšlení, svědomí a náboženském vyznání. Žalobkyně nesouhlasí se žalovaným, že v jejích podáních chybí dostatečně jasné vymezení, v čem smýšlení či přesvědčení vlastníka spočívá, neboť ochrana ústavně garantované svobody smýšlení musí mít formalizovanou povahu. V souvislosti s tím žalobkyně namítá, že správní orgán se toliko obecně zmiňuje o ochraně přírody výkonem práva myslivosti. Žalobkyně v žalobě tedy polemizuje s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ve vztahu k Listině základních práv a svobod. Žalobkyně analogicky poukazuje na fakt, že v případě odmítnutí vojenské služby nebylo rovněž nutné mimo prohlášení osoby odmítající vojenskou službu předkládat jakékoliv důkazy. Žalobkyně proto navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření žalovaný uvedl, že žalobkyně vychází z argumentace Ministerstva zemědělství uplatněné v kasační stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, č. j. 11Ca 59/2008-44, která byla Nejvyšším správním soudem ČR s poukazem na nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, publikovaném pod č. 49/2007 Sb., odmítnuta v rozsudku č. j. 9As 26/2009-85. Ministerstvo zemědělství postupovalo v souladu s touto judikaturou. V daném případě žalobkyně nevyhověla tam stanoveným požadavkům na upřesnění, v čem spočívá rozpor jejího smýšlení s výkonem práva myslivosti, proto nebylo možné žádosti žalobkyně vyhovět. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti. Žalobkyně dne 22. 11. 2011 podala žádost o prohlášení pozemků za nehonební, kterou odůvodnila ustanovením § 17 zákona č. 449/2001 Sb. s tím, že nechce, aby na jejích pozemcích byla lovena a zabíjena zvěř, stříleni ptáci, psi a kočky. Krajský úřad Jihočeského kraje České Budějovice oznámil zahájení správního řízení a vyzval žalobkyni k prokázání důvodu, pro který mají být dotčené pozemky prohlášeny za pozemky nehonební s tím, aby žalobkyně své odůvodnění doložila. Současně s tím byla žalobkyně upozorněna, že nebudou-li podstatné vady žádosti odstraněny, bude řízení zastaveno. Současně s tím správní orgán řízení přerušil. Žalobkyně doplnila žádost ve stanovené lhůtě. V doplnění žádosti uvedla, že nechce již dále snášet, aby na jejích pozemcích byla provozována myslivost způsobem, který odporuje jejímu smýšlení a je v rozporu s jejím etickým přesvědčením. Jedná se o jinou myslivost, než je veřejnosti prezentována, právo myslivosti není realizováno přívětivým způsobem, ale agresivně a arogantně. Její vlastnické právo dle článku 11 odst. 1 a především právo na svobodu smýšlení dle článku 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod musí mít přednost před výkonem práva myslivosti. Žalobkyně má za to, že omezení jejích práv z důvodu práva myslivosti přestalo být proporcionálním. Její pozemky v tisícihektarové honitbě tvoří jen nepatrný zlomek a jejich vyloučení z honitby nemůže ohrozit potřeby volně žijící zvěře, potažmo právo na příznivé životní prostředí. Její právo na svobodu smýšlení a právo vlastníka je omezeno zásadně, neboť myslivost je provozována na veškerých jejích pozemcích. Krajský úřad Jihočeského kraje provedl pochůzku na předmětných pozemcích dne 20.12.2011, o čemž učinil zápis. Správní orgán konstatoval, že v současné době není důvod měnit pozemky na nehonební s tím, že pozemek parc. č. 1050/1 v k.ú. Jistebnice je jednoznačně nehonební. Krajský úřad Jihočeského kraje dne 13. 3. 2012 vydal rozhodnutí, že žádosti žalobkyně o prohlášení pozemků na nehonební se nevyhovuje, tedy dotčené pozemky se za nehonební neprohlašují. V odůvodnění se prvostupňový správní orgán zabýval proporcionalitou veřejného zájmu a k zájmu žalobkyně uvedl, že výkon práva myslivosti je důležitý fenomén ochrany přírody, kterou je ve smyslu článku 8 Ústavy povinen zajišťovat stát. Ochranu přírody výkonem práva myslivosti spatřuje správní orgán v tom, že v oblastech, kde byly vyhubeny velké šelmy, musí být jejich poslání nahrazeno činností myslivce. Jinak by vznikaly velké škody na ekosystémech. Další skutečností je, že bez péče myslivců by zcela vymizely některé druhy zvěře. Při pochůzce bylo zjištěno, že se jedná v případě žalobkyně o pruhy pozemků či jednotlivé pozemky, jejichž hranice jsou v terénu většinou neidentifikovatelné. Žádosti žalobkyně nebylo vyhověno, neboť její subjektivní tvrzení nebyla nijak prokázána, ani blíže doložena. Prvostupňový správní orgán proto dospěl k závěru, že eliminace zmiňovaných negativních dopadů je ve veřejném zájmu, který je zabezpečován výkonem práva myslivosti. Veřejný zájem převažuje v tomto případě deklarovaný zájem navrhovatelky. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí krajského úřadu odvolala. Namítala, že provozování myslivosti odporuje jejímu smýšlení a je v rozporu s jejím etickým přesvědčením. Toto její smýšlení a přesvědčení nelze dokládat jinak, než jejím písemným prohlášením. Nesouhlasila s tvrzením, že hranice jejích pozemků nelze v terénu identifikovat, neboť možnost jejich identifikace je patrná i z toho, že s ní nemají žádné problémy zemědělci, kteří její pozemky obdělávají. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobkyně zamítnuto s odůvodněním, že žalobkyně pouze všeobecně odkazuje na rozpor výkonu myslivosti se svým smýšlením a etickým přesvědčením, žádný důkaz o tom však neposkytla, přestože byla vyzvána, že zájem vlastníka je pro náležité posouzení její žádosti nutné blíže konkretizovat a doložit. Za účelem doplnění žádosti poskytla pouze informace obecného charakteru, ze kterých není možné identifikovat, v čem je shledáván konkrétní rozpor výkonu práva myslivosti a smýšlení či přesvědčení vlastníka. V podání žalobkyně chybí dostatečně jasné vymezení, v čem smýšlení či přesvědčení vlastníka spočívá, aby se formální záštita jinou ústavní garancí nestala prostředkem popření práva myslivosti. Vzhledem k tomu nebyl shledán intenzivní zájem vlastníka na prohlášení předmětných pozemků za nehonební, proto prvostupňový krajský úřad rozhodl správně. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení před správním úřadem z hlediska žalobních námitek, uplatněných v podané žalobě. Při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí (ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů – dále jen s.ř.s.). Žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas s rozhodnutím ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Pro posouzení předmětné věci je rozhodný výklad ustanovení § 17 odst. 2 zákona o myslivosti. V souvislosti s tím se soud musel vypořádat s otázkou, zda lze za naplnění zájmu vlastníka při prohlašování honebních pozemků za nehonební považovat ničím nepodložené tvrzení o ochraně vlastnického práva a práva na svobodu smýšlení. Dle ustanovení § 17 odst. 1 zákona o myslivosti lze myslivost provozovat jen v rámci uznané honitby. Dle druhého odstavce téhož ustanovení je honitba tvořena souvislými honebními pozemky. Orgán státní správy myslivosti z důvodů bezpečnostních nebo vojenských nebo zájmu vlastníka prohlásí za nehonební pozemky i jiné pozemky než pozemky uvedené v § 2 písm. e), a to buď z vlastního podnětu, nebo na návrh vlastníka. Výkladem shora citovaných ustanovení se ve své judikatuře již zabýval Ústavní soud ČR, a to konkrétně v nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, publikovaném pod č. 49/2007 Sb. Soud považuje za vhodné připomenout právní závěry, k nimž dospěl Ústavní soud ČR v uvedeném nálezu. Ústavní soud v uvedeném nálezu především deklaroval, že v podmínkách České republiky jsou myslivost a právo myslivosti společenskými aktivitami aprobovanými státem k ochraně a rozvoji jedné ze složek životního prostředí - zvěře. Zákon o myslivosti nepředstavuje úpravu myslivosti jako zájmové aktivity, ale ve svém základu jako cílevědomé a regulované činnosti k ochraně a rozvoji přírody. Ústavní soud rovněž konstatoval, že v obecné rovině představuje realizace myslivosti a práva myslivosti legitimní omezení vlastnického práva, neboť stát jejich prostřednictvím naplňuje svou ústavní povinnost zakotvenou v čl. 7 Ústavy České republiky (stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství). Plnění ústavní povinnosti proto nelze nemít za plnění úkolu v obecném, či dokonce ve veřejném zájmu. Pokud by vlastnické právo bylo vykonáváno takovým způsobem, který by eliminoval myslivost a výkon práva myslivosti, byl by výkon vlastnického práva v rozporu s čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V konkrétnostech je třeba se podle názoru Ústavního soudu podrobně zabývat tím, zda omezení, k nimž zákonodárce v konkrétním případě přistoupil, jsou proporcionální, v souladu s jinými ústavněprávními garancemi a zda šetří jejich podstatu a smysl ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Ústavní soud tak současně dospěl k závěru, že omezení vlastníka pozemku má své limity. Myslivost lze podle zákona o myslivosti provozovat jen v rámci honitby. Je vyloučena na nehonebních pozemcích, jejichž nehonebnost je dána buď přímo ze zákona (výčtem v § 2 písm. e) zákona o myslivosti), nebo ji může správní úřad ve smyslu § 17 odst. 2 zákona o myslivosti prohlásit z důvodů vojenských, bezpečnostních nebo v zájmu vlastníka, a to buď bez návrhu, nebo na jeho návrh. Ústavní soud poukázal na skutečnost, že zákon blíže nespecifikuje neurčitý právní pojem zájem vlastníka. Při výkladu tohoto termínu je třeba respektovat, že realizací práva myslivosti nelze zasáhnout do jiného ústavně zaručeného práva či do vlastnického práva v rozporu s principem proporcionality takovým způsobem, který popírá podstatu ústavní povinnosti podle čl. 11 odst. 3 Listiny. Vlastník honebního pozemku tak bude mít proto podle Ústavního soudu nárok, aby byl jeho pozemek za nehonební prohlášen buď z důvodu nutnosti chránit jiné ústavně zaručené právo vylučující svou podstatou právo myslivosti (například smýšlení vlastníka podle čl. 15 odst. 1 Listiny), nebo v situacích, kdy přestane být jinak legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti proporcionální, například tehdy, pokud důvod na straně vlastníka spočívá v povaze využívání pozemku ke specifické podnikatelské činnosti, která by byla honebním užíváním pozemku výrazně omezena (využívání pozemků k účelům výzkumným a vývojovým apod.). Ústavní soud závěrem podotknul, že správní úřady budou v každém jednotlivém případě povolány k tomu, aby skutečnou existenci důvodů prohlášení pozemku za nehonební zkoumaly podle zmíněných premis tak, aby byla zaručena ochrana práv vlastníka a současně aby se formální záštita jinou ústavní garancí nestala prostředkem popření práva myslivosti. Ústavní soud se tak vyjádřil k otázce vzájemného vztahu realizace myslivosti a práva myslivosti na straně jedné a práv vlastníků pozemků, na nichž je právo myslivosti realizováno, na straně druhé. V této souvislosti z nálezu Ústavního soudu vyplývá, že v případech, kdy je nutno posuzovat a vážit vzájemná práva, tj. práva subjektů vykonávajících myslivost, resp. právo myslivosti, a oproti tomu stávající práva vlastníků pozemků, je nutno vycházet z proporcionality těchto práv a vzájemně vážit práva (zájmy) vlastníka v porovnání se zájmy na výkonu práva myslivosti. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 As 26/2009 - 85, v návaznosti na shora citovaný rozsudek Ústavního soudu ČR deklaroval, že správní orgány musí při rozhodování o žádosti vlastníka o prohlášení pozemků za nehonební zjistit a v každém jednotlivém případě posoudit, zda existuje a je dán zájem vlastníka na takovém prohlášení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že k tomu, aby orgán státní správy myslivosti mohl prohlásit pozemky vlastníka za nehonební, musí zjistit, zda jsou na straně vlastníka těchto pozemků vůbec dány důvody, které zákon výslovně stanoví pro to, aby k prohlášení pozemků za nehonební mohlo dojít. Tyto důvody musí být vlastníkem nejen jasně vyjádřeny, ale také dostatečným způsobem doloženy. Dále pak na správním orgánu bude, aby se precizně a dostatečně podrobně, tj. způsobem následně soudem přezkoumatelným, vypořádal s otázkou, zda na základě takto konkrétně zjištěných a důkazy podložených důvodů, bude možno učinit závěry o tom, že legitimní omezení vlastníka z důvodu práva myslivosti přestalo být proporcionálním, a tedy že jsou splněny podmínky pro prohlášení pozemků za nehonební. Žalobkyně v žalobě předně namítala, že požadavek Ústavního soudu, aby správní orgány zkoumaly důvody pro prohlášení pozemků za nehonební z hlediska jejich existence a intenzity, znamená ve výsledku stanovení povinnosti žadatele prokázat existenci a intenzitu těchto důvodů. Uvedená povinnost však dle žalobkyně nemá oporu v zákoně a postup správních orgánů, kdy ji tyto vyzvaly k předložení důkazů o existenci jí tvrzených důvodů, shledává jako odporující článku 2 odst. 4 Ústavy („Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“). Soud se s uvedenou argumentací žalobkyně neztotožnil, neboť nelze mít za to, že požadavky kladené nálezem Ústavního soudu na rozhodování správních orgánů o prohlášení pozemků za nehonební, představují stanovení povinnosti pro žadatele. Dle právní teorie obecně platí, že právní norma, jež stanoví určitou povinnost, je doprovázena sankcí pro případ porušení povinnosti, a to v zájmu efektivity práva. Žalobkyně však v průběhu řízení o žádosti nebyla správními orgány nijak nucena k předložení důkazů prokazujících důvody žádosti pod hrozbou jakékoliv sankce (například uložením pokuty). Soud nepovažuje možnost zamítnutí žádosti v případě nevyhovění výzvě správních orgánů za formu sankce. Jestliže zde neexistovala pro žalobkyni hrozba reálné sankce, nelze požadavek správních orgánů na doplnění její žádosti chápat jako stanovení povinnosti. Nemohlo tak v daném případě dojít k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy. Podání žádosti o prohlášení pozemků za nehonební je zcela projevem svobodné vůle žadatele, stejně jako volba jejího obsahu, a to jak z hlediska formulace jednotlivých tvrzení, tak z hlediska uvedení, resp. neuvedení důkazů na podporu těchto tvrzení. Je poté na posouzení správního orgánu, zda žadatelem uváděná tvrzení a předložené důkazy odůvodňují dostatečně zájem vlastníka, jenž by mohl v daném případě ospravedlnit omezení práva myslivosti v zájmu ochrany jiného ústavně zaručeného práva žadatele. K námitce žalobkyně, že povinnost poskytnout vlastníkovi honebního pozemku efektivní nástroj na prohlášení pozemků za nehonební z důvodu jeho smýšlení vyplývá z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva v případu Chassagnou and Others v. France, č. 25088/94, 28331/95 a 28443/95. V této souvislosti odkazuje soud na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, ve kterém se vyjádřil k aplikovatelnosti závěrů, které učinil Evropský soud pro lidská práva ve shora zmíněném případu Chassagnou a další proti Francii. Podstatou tohoto případu bylo, že stěžovatelé byli - v rozporu se svým etickým přesvědčením - nuceni zahrnout své pozemky do honiteb, resp. byli nuceni k účasti ve Schválených obecních sdruženích lovu (Associations communales de chase agréés - ACCA) a byli nuceni, ač sami nelovci, strpět lov na svých pozemcích. Předmětem stížnosti tak byla konstrukce tzv. Verdeillova zákona, podle něhož byla v různých francouzských departmentech založena povinnost účasti pozemkových vlastníků v AESESA za rozdílných podmínek a tento zákon neumožňoval efektivní (nárokový) prostředek, jak se na činnosti ACCA nepodílet, resp. vyloučit svůj pozemek jako pozemek nehonební. Právě v této souvislosti bylo zdůrazněno i francouzským zákonem o zemědělství zakotvené poslání myslivosti jako činnosti napomáhající rozvoji zvěře a hubení škodlivých zvířat, potlačování pytláctví, provádění myslivecké výchovy členů mysliveckých sdružení při respektování vlastnictví a úrody a, všeobecně, zajišťovat lepší technickou organizaci lovu, aby myslivcům byl umožněn lepší výkon jejich sportu. Z uvedeného vyplývá zřejmá odlišnost podstaty řízení ve věci Chassagnou ve srovnání s nyní posuzovaným případem. Zejména z posléze uvedené skutečnosti je zřejmé, že pojetí myslivosti v českém právu je kvalitativně odlišné, neboť podle české úpravy není zvěř prostředkem k realizaci myslivosti, nýbrž naopak myslivost je prostředkem dosažení optimalizace chovu zvěře. Ve zmíněném případu nebyla ochrana vlastníka poskytnuta z titulu jeho vlastnického práva k pozemku, nýbrž z důvodu jiného jeho práva garantovaného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jež bylo favorizováno před právem myslivosti, a to i s ohledem na povahu práva myslivosti ve Francii, která se svou podstatou liší od koncepce české právní úpravy. Stejně tak je neopodstatněná námitka žalobkyně, že dle evropských a mezinárodních smluv o lidských právech nemůže myšlení, svědomí či vyznání lidí podléhat kontrole či dozoru ze strany orgánů veřejné moci. Soud konstatuje, že kontrola a dozor představují obecně takovou správní činnost, při které orgán veřejné správy sleduje chování nepodřízených subjektů a hodnotí toto jejich chování v rámci požadavků kladených právními normami. Skutečnost, že byla žalobkyně vyzvána k doplnění žádosti ve smyslu specifikace jejího odůvodnění žádosti odkazem na svobodu smýšlení, nelze považovat za kontrolu či dozor ve shora uvedeném smyslu. Soud opětovně zdůrazňuje, že způsob odůvodnění žádosti o prohlášení pozemků závisí zcela na svobodné vůli žadatele. Jestliže byla žalobkyně správním orgánem prvního stupně vyzvána k doplnění její žádosti, nelze v tomto jednání rozhodně spatřovat projev kontroly či dozoru nad jejím myšlením, svědomím či vyznáním, představující porušování jejích základních lidských práv. K námitce žalobkyně, že správní orgány nedostatečně odůvodnily, proč v daném případě upřednostnily výkon práva myslivosti před zájmy vlastníka nemovitostí, soud uvádí, že tato námitka není důvodná. Správní orgán rozhodující v prvním stupni se v odůvodnění svého rozhodnutí poměrně obsáhle zabýval otázkou, v čem spočívá veřejný zájem na výkonu práva myslivosti. Řádně také odůvodnil, proč v daném případě upřednostnil veřejný zájem na výkonu práva myslivosti před soukromými zájmy vlastníka pozemku. Správní orgán interpretoval a aplikoval neurčitý právní pojem zájem vlastníka v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu ČR. Soud nepřisvědčil ani argumentaci žalobkyně, kdy ta odkazovala na údajně analogický případ, kdy v případě odmítnutí vojenské služby z důvodu svědomí nebylo nutné mimo prohlášení osoby odmítající vojenskou službu předkládat jakékoli důkazy o stavu svého svědomí. Soud uvádí, že uvedený případ není zcela srovnatelný s předmětnou věcí, neboť zásah do práv jednotlivce v případě nemožnosti odmítnout vojenskou službu s odkazem na svobodu smýšlení je v obecné rovině intenzivnější ve srovnání se zásahem do práv jednotlivce spočívajícím v tom, že pozemky v jeho majetku jsou v rozporu s jeho smýšlením pozemky honitebními. Soud shledává veřejný zájem na výkonu práva myslivosti jako intenzivnější ve srovnání se zájmy vlastníka obecně deklarovanými v daném případě. Případné omezení práva myslivosti odůvodněné těmito jeho zájmy musí být proto opřeno o konkrétní tvrzení a důkazy, jež by odůvodňovaly dostatečnou intenzitu jeho zájmu. Krajský soud se plně ztotožňuje s argumentací žalovaného v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že zájem vlastníka nemůže být v předmětné věci dán, neboť žalobkyně neuvedla žádné konkrétní důvody, pro které žádost podává. Obecné odůvodnění s odkazem na vlastnické právo a svobodu smýšlení, aniž by tato tvrzení byla jakkoliv konkretizována či spolehlivě doložena, ve světle ustálené soudní judikatury nepostačuje. Krajský soud v Českých Budějovicích nepřisvědčil argumentaci žalobkyně a neuznal žádnou z námitek jí uplatněných v žalobě. Sám neshledal ani jiné vady, jež by vyvolávaly nicotnost žalobou napadeného rozhodnutí, proto žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Žalovanému nebyla náhrada nákladů řízení přiznána, neboť v souvislosti s tímto řízením žalované žádné náklady řízení nevznikly (§ 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení