10 A 104/2015 - 57

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Dance macabre, IČ 228 89 167, sídlem v Brně, Rolnická 661/7, zast. JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem v Brně, Kobližná 19, proti žalovanému Budějovickému Budvaru, národnímu podniku, Budweiser Budvar, National Corporation, Budweiser Budvar, Enterprise Nationale, IČ 005 14 152, sídlem v Českých Budějovicích, K. Světlé 512/4, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 27. 4. 2015, č.j. 1037/2015-BB-1, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Generálního ředitele národního podniku Budějovický Budvar ze dne 27. 4. 2015, č.j. 1037/2015-BB-1 a rozhodnutí Ekonomického ředitele národního podniku Budweiser Budvar ze dne 16. 3. 2015 č.j. 698/2015-BB-1 se zrušují.

II. Povinnému subjektu se ukládá povinnost poskytnout žalobci informaci o celkové výši odměny Generálního ředitele národního podniku za kalendářní rok 2014, specifikovanou v jeho žádosti ze dne 26. 2. 2015, a to ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228 Kč, a to ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci (1) Včasnou správní žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 12. 5. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Generálního ředitele národního podniku Budějovický Budvar ze dne 27. 4. 2015, č.j. 1037/2015-BB-1, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Ekonomického ředitele národního podniku Budějovický Budvar ze dne 16. 3. 2015 č.j. 1037/2015-BB-1, kterým byla odmítnuta žádost žalobce o poskytnutí informace o celkové odměně ředitele národního podniku za kalendářní rok 2014. (2) Nesprávnost žalobou napadeného rozhodnutí i jemu předcházejícího rozhodnutí ekonomického ředitele národního podniku je dle žalobce dána nerespektováním judikatury Nejvyššího správního soudu v dané oblasti. Žalovaný se jako příjemce veřejných prostředků nemůže domáhat obvyklé ochrany osobních údajů, byť se jedná o údaje, které jsou v jiných případech chráněny předpisy o ochraně osobních údajů. Se závěry žalovaného, dle nichž nehospodaří s veřejnými prostředky, se žalobce neztotožnil, neboť vlastníkem žalovaného, jako národního podniku, je stát a již tato skutečnost zakládá legalitu a legitimitu žádosti žalobce. Majetek žalovaného lze jednoznačně podřadit pod pojem „veřejné prostředky“, neboť jediným vlastníkem podniku je stát. Tomuto závěru přispívá rovněž rozhodovací praxe Ústavního soudu (nález ÚS ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 260/06). (3) Z výše uvedených důvodů bylo žalobcem navrženo rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí ekonomického ředitele zrušit. I. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného (4) Žalovaný navrhl projednávanou žalobu zamítnout. Důvodem odklonu od stávající judikatury Nejvyššího správního soudu je především osobitost žalovaného v rámci jeho postavení v právním řádu České republiky. Žalovaný je dle současné právní úpravy (ust. § 3053 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) regulován právními předpisy, podle nichž byl zřízen, a sice zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, a rovněž vnitřními předpisy, zejména statutem národního podniku vydaným Ministerstvem zemědělství dle ust. § 46 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění účinném od 30. 4. 1990. Žalovaný má tedy právní formu národního podniku, přičemž jeho vnitřní poměry jakož i vztahy se zakládajícím subjektem se řídí zákonem č. 77/1997 Sb., o státním podniku, a to pouze v míře, v jaké na něj statut odkazuje. Žalovaný tedy není státním podnikem a nelze na něj vztahovat ustanovení zákona o státním podniku, pokud to statut výslovně nezakotvuje. Žalovaný je právnickou osobou provozující veškerou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Majetková podstata žalovaného je tvořena veškerým majetkem bývalého Českého akciového pivovaru České Budějovice, majetkem nabytým při výkonu vlastní podnikatelské činnosti a majetkem státu, se kterým je žalovaný oprávněn hospodařit. Zisk žalovaného představuje výdělek z prodeje jeho produktů a provozování hostinské činnosti, kdy tyto příjmy pocházejí od spotřebitelů a smluvních partnerů, nejedná se tedy o příjmy získané od orgánů veřejné moci či jiného subjektu veřejného práva. Majetek žalovaného je tudíž možno rozdělit do několika různých kategorií. Žalovaný nehospodaří s veřejnými finančními prostředky, není napojen na veřejné rozpočty a finanční prostředky získává výlučně z vlastní podnikatelské činnosti. Tedy ne všechny prostředky, s nimiž žalovaný hospodaří, lze zařadit pod veřejné prostředky. Ve vztahu k judikatuře Nejvyššího správního soudu pak žalovaný dále poukázal na skutečnost, že generální ředitel národního podniku není zaměstnancem veřejné správy a rovněž není veřejným funkcionářem. Nelze souhlasit ani s tím, že v daném případě převažuje žalobcovo právo na informace. Z rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že žádostem o poskytování informací o odměně zaměstnanců nemá být automaticky vyhovováno. Tyto informace mají být poskytovány pouze v případě pochybností o adekvátnosti odměňování zaměstnanců veřejné správy, tedy v případě pochybností o hospodárnosti a zákonnosti nakládání s veřejnými prostředky. S ohledem na předmět žalobcova podnikání lze jen stěží předpokládat, že poskytnutím požadovaných informací bude naplněn účel a smysl zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žalobcem uváděný zájem veřejnosti na nakládání s veřejnými prostředky nemůže v daném případě prolomit právo na ochranu soukromí. II. Replika žalobce (5) Žalobce v replice k vyjádření žalovaného uvedl, že žalovaný je povinným subjektem ve smyslu ust. § 2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), neboť splňuje veškeré atributy povinného subjektu ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí ze dne 6. 10. 2009 č.j. 2Ans 4/2009 – 93). K tomuto pak žalobce blíže poukázal na skutečnost, že žalovaný byl založen výměry příslušných ministerstev, zřizovatelem žalovaného je tedy stát, z čehož vyplývá, že nevznikl soukromoprávním úkonem a jedná se tedy o veřejnou instituci. Jednotlivé orgány žalovaného jsou vytvářeny státem, který prostřednictvím Ministerstva zemědělství vykonává rovněž dohled nad tímto subjektem. Jediným vlastníkem žalovaného je stát, který jediný je oprávněn disponovat majetkem žalovaného. Se závěry žalovaného, dle nichž je jeho majetek rozlišen do několika kategorií tak nelze souhlasit, žalovaný má oprávnění toliko hospodařit s tímto státním majetkem. III. Obsah správních spisů (6) Žádostí ze dne 26. 2. 2015 byl žalovaný vyzván k poskytnutí informace o celkové výši odměny ředitele národního podniku v kalendářním roce 2014. (7) Rozhodnutím Ekonomického ředitele národního podniku Budějovický Budvar ze dne 16. 3. 2015 č.j. 698/2015-BB-1 byla žádost žalobce odmítnuta, a to s odkazem na ust. § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím ve spojení s ust. § 4 písm. a) a e), § 5 odst. 2 a § 10 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Prvoinstanční orgán v odůvodnění tohoto rozhodnutí poukázal na ust. § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů, přičemž dospěl k závěru, že podmínky tohoto ustanovení naplněny nebyly, neboť subjekt údajů nedal k poskytnutí žalobcem požadovaných informací souhlas. Žalovaný v rámci rozhodování zvážil rovněž dikci ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011 č.j. 5As 57/2010 – 79, vzhledem ke skutečnosti, že povinný subjekt nehospodaří s veřejnými prostředky ve smyslu ust. § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě, neboť není napojen na veřejné rozpočty a finance, když finanční prostředky získává pouze z vlastní podnikatelské činnosti. Výdaje žalovaného na odměny zaměstnanců tedy nespadají pod veřejné prostředky. Podmínky pro poskytnutí žalobcem požadovaných informací bez souhlasu ředitele podniku tudíž nejsou splněny. (8) Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem dne 20. 3. 2015 podáno odvolání, které obsahově odpovídá nyní projednávané žalobě. (9) Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 27. 4. 2015, č.j. 1037/2015-BB-1 bylo odvolání žalobce zamítnuto. V odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo žalovaným konstatováno, že na něj obecně nelze vztahovat zákonná ustanovení týkající se státního podniku, pokud to statut, jímž je založen, výslovně nestanovuje. Žalovaný je právnickou osobou, provozující veškerou činnost vlastním jménem na vlastní odpovědnost, je způsobilý mít majetková práva a nést majetkovou odpovědnost. Jeho majetek je tvořen veškerým majetkem bývalého Českého akciového pivovaru v Českých Budějovicích a majetkem nabytým z vlastní podnikatelské činnosti. Zisk žalovaného pochází z prodeje vlastních produktů a z provozování hostinské činnosti. Dle statutu je žalovaný oprávněn hospodařit s taxativně vymezeným majetkem státu, který se skládá z pozemků a staveb tvořící výrobní a obchodní areály podniku, ochranných známek, patentů, užitných a průmyslových vzorů a z majetkových podílů dceřiných distribučních firem. Pro tato specifika požívá žalovaný výjimku z působnosti zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. V daném případě byla zohledněna rovněž skutečnost, dle níž předmětem poskytnutí informací je výše odměny osoby, která není zaměstnancem veřejné správy ani veřejným funkcionářem. V nyní projednávané věci pak žalovaný dospěl k závěru, že v daném případě nemůže zájem veřejnosti na kontrole nakládání s veřejnými prostředky převážit právo na ochranu soukromí, a to i s ohledem na předmět činnosti žalobce, který zakládá pohybnost o skutečných motivech jeho žádosti. Prvoinstanční orgán postupoval v souladu s právními předpisy i s judikaturou soudů a z tohoto důvodu bylo jeho rozhodnutí potvrzeno. IV. Právní názor soudu (10) Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. (11) Krajský soud se dále zabýval tím, zda je žalovaný povinným subjektem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím, dle něhož povinnými subjekty, které mají povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce. (12) V projednávané věci není sporu o tom, že v případě žalovaného lze uvažovat toliko o jeho zařazení mezi povinné subjekty z řad tzv. veřejných institucí. Otázku, jaké subjekty lze zařadit pod tuto kategorii řešil v minulosti kromě Nejvyššího správního soudu (viz rozhodnutí ze dne 6. 10. 2009 č.j. 2Ans 4/2009 – 93, všechna zmiňovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jakož i soudů krajských jsou dostupná na www.nssoud.cz), též Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 260/06 (všechna zmiňovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na www.nalus.cz) uvedl relevantní hlediska, pro určení, zda se jedná o soukromou či veřejnou instituci. Vyhodnocení, zda se jedná o veřejnou či soukromou instituci bude vyplývat z toho, která hlediska v konkrétním případě „převažují“. Mezi tato hlediska Ústavní soud zařadil: a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), b) hledisko osoby zřizovatele (zda je zřizovatelem instituce stát či nikoli), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce, e) veřejný nebo soukromý účel instituce. (13) Krajský soud k otázce vzniku a založení žalovaného považuje za vhodné zmínit historické hledisko právní formy národního podniku. Národní podniky byly zakotveny zákonem č. 51/1955 Sb., o národních podnicích a některých jiných hospodářských organizacích, dle kterého byly národní podniky zřizovány v souladu s potřebami státního plánu rozvoje národního hospodářství věcně příslušným ministrem, popřípadě vedoucím ústředního orgánu státní správy v dohodě s ministrem financí. Národní podnik byl právnickou osobou, kterou se stal zápisem do podnikového rejstříku. Vlastníkem národního podniku byl stát, který národnímu podniku svěřil majetek do správy. Zmíněný zákon o národních podnicích byl následně derogován zákonem č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, který ve vztahu k národnímu podniku stanovil, že formou národního podniku lze napříště organizovat tzv. výrobní hospodářské jednotky. Úkolem těchto státních hospodářských organizací (jednotek) bylo provozovat na svěřených úsecích stanovenou hospodářskou činnost a tím zabezpečovat uspokojování potřeb společnosti výrobky, pracemi a službami vysoké technické úrovně, při nejúčelnějším využívání materiálových i ostatních zdrojů a výrobních zařízení a při neustálém zvyšování společenské produktivity práce. Státní hospodářské organizace byly řízeny ministerstvy, popřípadě jinými ústředními orgány, nebo národními výbory. Organizační soustavu, zejména formy výrobních hospodářských jednotek a státních hospodářských organizací, zásady jejich řízení a vnitřní organizace stanovovaly statuty, popřípadě zvláštní předpisy. Statuty vydával pro organizace řízené ministerstvem příslušný ministr podle zásad schválených vládou a pro organizace řízené národními výbory vláda. Ke své činnosti byly státní hospodářské organizace vybaveny oběžnými a základními prostředky, ze státního rozpočtu jim byly poskytovány příděly k plnění stanoveného účelu a prostředky vytvářené z finančních zdrojů těchto organizací byly ve stanovené výši odváděny do státního rozpočtu. Vnitřní organizace státních hospodářských jednotek byla upravena jejich organizačními řády. V roce 1988 došlo k nahrazení právní formy národního podniku státními podniky a národní podniky byly z velké části až do roku 1990 transformovány na státní podniky či privatizovány. Od 1. 1. 1992 byla právní forma národního podniku z českého právního řádu vypuštěna úplně, avšak až do současné doby zůstaly některé národní podniky zachovány, mezi nimi i národní podnik Budějovický Budvar. (14) Budějovický Budvar, národní podnik, České Budějovice, byl zřízen výměrem Ministerstva zemědělství a výživy České socialistické republiky č. 335/70-I/3 ze dne 22. 6. 1970, a to s účinností od 1. 1. 1967. Jeho základní výrobní činností byla výroba piva a sladu. Majetková podstata národního podniku byla tvořena veškerým majetkem a právy bývalého Českého akciového pivovaru v Českých Budějovicích. Statutem národního podniku Budějovický Budvar vydaným ministerstvem zemědělství dne 17. 5. 2002 pod č.j. 9521/2002-3020 bylo určeno, že národní podnik je právnickou osobou v působnosti Ministerstva zemědělství, která provozuje podnikatelskou činnost s majetkem státu, vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Národní podnik byl na základě tohoto statutu oprávněn hospodařit s obchodním majetkem podniku, kterým je souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot státu. Statutem státní organizace Budějovický Budvar, národní podnik, vydaným Ministerstvem zemědělství dne 19. 5. 2008 č.j. 16703/2008-10000, bylo určeno, že podnik je právnickou osobou provozující veškeré činnosti vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Podnik je oprávněn hospodařit s majetkem státu. Majetková podstata národního podniku je tvořena veškerým majetkem bývalého Českého akciového pivovaru v Českých Budějovicích. Určený majetek podniku je tvořen pozemky a stavbami tvořícími výrobní a obchodní areály podniku, ochrannými známkami, patenty, užitnými vzory, průmyslovými vzory a majetkovými podíly na podnikání dceřiných distribučních firem. S tímto majetkem může podnik nakládat se souhlasem státu. (15) Z uvedeného je zřejmé, že pokud jde způsob vzniku, jedná se o úkon veřejnoprávní, neboť národní podnik Budějovický Budvar byl zřízen výměrem Ministerstva zemědělství a výživy České socialistické republiky č. 335/70-I/3 dne 22. 6. 1970. Vnitřní organizace podniku je pak dále upravena statutem, který byl rovněž vydán Ministerstvem zemědělství. Ve vztahu k druhému hledisku pak lze konstatovat, že se bezpochyby jedná o veřejného zřizovatele, kterým byl stát, a to prostřednictvím Ministerstva zemědělství. Nahlíženo třetím vytyčeným kritériem, je třeba vyjít opět ze statutu ministerstva, dle něhož je statutárním orgánem národního podniku ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr zemědělství. Dozorčí rada, skládající se z dvanácti členů, je v počtu čtyř volena zaměstnanci podniku a zbylých osm je do funkce jmenováno a odvoláváno zakladatelem, tedy ministerstvem. Z toho jednoznačně vyplývá, že ke kreaci převážné části orgánů národního podniku dochází státem, a je tedy naplněn i třetí znak veřejné instituce. Také existence státního dohledu, založeného statutem v podobě schvalování účetní závěrky, výroční zprávy, ročního finančního plánu či čtvrtletního ověřování plnění tohoto ročního finančního plánu, hovoří pro to, že se jedná o veřejnou instituci. Konečně i účel, za kterým byl národní podnik založen, je veřejný, jak vyplývá z hospodářského zákoníku účinného ke dni založení národního podniku, dle kterého je úkolem státní hospodářské organizace zabezpečovat uspokojování potřeb společnosti. Veřejný účel podniku lze dovodit i z obsahu statutu, který uvádí, že zakladatel je oprávněn kontrolovat, zda potřeby státu, které podnik svou podnikatelskou činností zabezpečuje, jsou zajišťovány účelně a hospodárně. (16) Z výše uvedeného vyplývá závěr, že v případě národního podniku Budějovický Budvar jednoznačně převažují znaky svědčící o jeho veřejné povaze. Tomuto konstatování pak svědčí rovněž závěry učiněné rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 22. 10. 2014 č.j. 8As 55/2012 – 62, v němž tento soud uvedl: “Důležité je v první řadě vymezení věcného rozsahu poskytovaných informací, a tedy ve vztahu k projednávané věcí toho, zda vůbec podle své povahy informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků spadají do věcného rozsahu informací poskytovaných podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Vymezení tohoto věcného rozsahu uvedený zákon spojuje s vymezením okruhu povinných subjektů. Ty zákon dělí do dvou skupin. Jednak podle § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím „[p]ovinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, jsou státní orgány, územní samosprávné celky a jejich orgány a veřejné instituce“. Zákon hovoří o „informacích vztahujících se k jejich působnosti“, ovšem současně z výčtu povinných subjektů plyne, že tato „působnost“ se týká i veřejných institucí, tedy entit odlišných od státních orgánů, územních samosprávných celků a jejich orgánů. Tyto entity typicky vykonávají veřejnou správu nevrchnostenskými formami činnosti (například budují a udržují určité stavby, třeba silnice a dálnice, vodní díla aj.), nebo dokonce ani nevykonávají veřejnou správu v úzkém slova smyslu a, jsouce součástí státu nebo jiných veřejnoprávních korporací nebo s nimi právně úzce svázány anebo jimi toliko fakticky ovlivňovány, obstarávají jinými způsoby věd typicky ve veřejném zájmu nebo určené pro veřejnost (poskytují zcela nebo zčásti prostřednictvím tržního mechanismu určité služby související více či méně s veřejným zájmem, například provozují letiště, sportoviště, koupaliště, kulturní a umělecké instituce, městskou hromadnou dopravu, vyrábějí elektřinu, provádějí jiné faktické činnosti jako například vědecký výzkum, nejrůznější měření, analýzy aj.) anebo jsou jen a pouze právně spojeny se státem nebo jinými veřejnoprávními korporacemi nebo jimi fakticky ovlivňovány (např. jakékoli obchodní korporace ovládané státem, obcemi či kraji nebo národní podnik).” Nejvyšší správní soud tudíž v citovaném rozhodnutí národní podniky výslovně mezi povinné subjekty v podobě veřejných institucí zařadil. (17) Pro úplnost pak lze zmínit i další judikaturu soudů, dle které mezi veřejné instituce, ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, lze zařadit např. společnost ČEZ, a. s. (rozhodnutí NSS ze dne 6. 10. 2009, č.j. 2Ans 4/2009 – 93), státní podnik Letiště Praha (nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 260/06), Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (rozhodnutí NSS ze dne 16. 5. 2007 č.j. 3Ads 33/2006 – 57) nebo fotbalový klub FC Hradec Králové (rozhodnutí NSS ze dne 29. 5. 2008 č.j. 8As 57/2006 – 67). Ze všech uvedených důvodů dospěl krajský soud k přesvědčení, že žalovaný je veřejnou institucí, a tedy povinným subjektem ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím. (18) Žalovaný tedy je povinným subjektem k poskytnutí informací vztahujících se k jeho působnosti. Další otázkou, kterou krajský soud považuje za nutné vypořádat, je pravomoc žalovaného jako odvolacího orgánu v řízení o žádosti o poskytnutí informací dle informačního zákona. Dle ust. § 14 odst. 5 zákona o svobodném přístupu k informacím je povinný subjekt povinen posoudit žádost a vydat o ní ve lhůtě patnácti dnů rozhodnutí, pokud neshledá důvody pro její doplnění či odložení. Pokud povinný subjekt žádosti nevyhoví, odmítne ji na základě ust. § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. O odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí žádosti rozhoduje dle ust. § 16 odst. 3 téhož zákona orgán nadřízený povinnému subjektu, a to ve lhůtě patnácti dnů ode dne předložení odvolání. V otázce určení nadřízeného orgánu vycházel krajský soud z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2013 č.j. 9As 74/2013 – 20. V případě národního podniku Budějovický Budvar není nadřízený orgán tohoto orgánu zákonem stanoven a žalovaný tak měl možnost stanovit orgán, který bude rozhodovat o odvolání proti rozhodnutí povinného subjektu, sám, a to v rámci vlastní organizační struktury. Vztah nadřízenosti a podřízenosti mezi Ministerstvem zemědělství a národním podnikem dovodit nelze, když ministerstvo má toliko možnost ve statutem stanovených případech provádět kontrolní a dozorovou činnost vůči národnímu podniku. Ustanovení § 178 správního řádu, z něhož žalovaný dovodil svou působnost odvolacího orgán, a které definuje nadřízené subjekty správních orgánů, není postaveno na koncepci dozoru v obvyklém pojetí, tedy dozoru nad nepodřízenými subjekty, ale jako dozor vykonávaný v rámci vztahů ve veřejné správě, tedy ze strany jednoho správního orgánu vůči jinému správnímu orgánu. (VEDRAL, J. Správní řád: komentář.

2. Aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Ivana Hexnerová – Bova Polygon, 2012, str. 1408). Stejný závěr učinil Nejvyšší správní soud rovněž v případě společnosti ČEZ, a. s., kde konstatoval, že tato společnost je povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu k informacím, a to jak v případě žádostí o informace, tak v řízení o opravných prostředcích proti způsobu jejich vyřízení. Povinnost poskytovat informace nelze omezit pouze proto, že si jí nebyl daný subjekt dosud vědom a k takovému rozhodování nemá vybudovanou organizační strukturu. Určení orgánu, který je v rámci organizační struktury žalovaného příslušný k rozhodování o opravných prostředcích dle zákona o svobodném přístupu k informacím, je v dispozici žalovaného jakožto povinného subjektu. Je zcela na žalovaném vytvořit si vyhovující dvojinstanční strukturu pro rozhodování dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tato struktura by pak měla být dostatečně transparentní. V nyní projednávané věci byl s touto strukturou žalobce seznámen prostřednictvím poučení o opravném prostředku (opravné usnesení ze dne 31. 3. 2015 č.j. 698/2015-BB-1), přičemž proti takto stanovené dvojinstanční struktuře žalovaného neměl žalobce námitky, a to jak v řízení před správními orgány, tak v řízení soudním. (19) Povinnost žalovaného poskytnout žalobci požadované informace je dále vázána na splnění podmínky, dle které je žalovaný příjemcem veřejných prostředků ve smyslu ust. § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. (20) Otázkou výkladu pojmu „veřejné prostředky“ se zabývaly při své rozhodovací činnosti Ústavní soud i Nejvyšší správní soud. Oba tyto soudy po zjištění, že zákon o svobodném přístupu k informacím tento pojem nedefinuje, akcentovaly princip jednoty a bezrozpornosti právního řádu, ze kterého plyne požadavek přikládat týmž pojmům obsaženým v různých právních předpisech zásadně stejný význam a obsah, ledaže by existovaly rozumné důvody k závěru, že stejný význam mít nemají (například proto, že jsou užity v různých kontextech, nebo proto, že jimi zákonodárce v různých dobách mínil odlišné věci). Vycházely proto z obecné definice pojmu „veřejné prostředky“ obsažené v § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, který veřejné prostředky definuje jako veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu, státní příspěvkové organizaci, státnímu fondu, územnímu samosprávnému celku, městské části hlavního města Prahy, příspěvkové organizaci územního samosprávného celku, příspěvkové organizaci městské části hlavního města Prahy nebo jiné právnické osobě zřízené k plnění úkolů veřejné správy zvláštním právním předpisem nebo právnické osobě zřízené na základě zvláštního právního předpisu, která hospodaří s veřejnými prostředky (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 1. 6. 2010, č. j. 5 As 64/2008 - 155). (21) V případě žalovaného není sporu o tom, že hospodaří s veřejnými prostředky. Tento závěr vyplývá z majetkové podstaty národního podniku Budějovický Budvar, která je tvořena veškerým majetkem a právy bývalého Českého akciového pivovaru v Českých Budějovicích. Ze statutu národního podniku Budějovický Budvar dále vyplývá, že národní podnik provozuje podnikatelskou činnost s majetkem státu, kterým je souhrn věcí, práv a jiných majetkových hodnot státu, a to vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Určený majetek podniku je tvořen pozemky a stavbami tvořícími výrobní a obchodní areály podniku, ochrannými známkami, patenty, užitnými vzory a průmyslovými vzory a majetkovými podíly na podnikání dceřiných distribučních firem. S tímto majetkem může podnik nakládat se souhlasem státu. (22) Krajský soud současně nevylučuje, že žalovaný hospodaří kromě shora specifikovaného majetku státu, též s vlastními prostředky, získanými prodejem svých produktů či provozem hostinské činnosti. Skutečnost, že žalovaný, kromě veřejných prostředků, hospodaří též s prostředky vlastními, však nemůže vyloučit kontrolu ze strany veřejnosti nad hospodařením žalovaného, neboť oddělení těchto prostředků v rámci hospodaření žalovaného není možné. (obdobně též rozhodnutí NSS ze dne 29. 5. 2008 č.j. 8As 57/2006 – 67 či rozhodnutí ze dne 23. 4. 2015 č.j. 10As 41/2015 – 43) (23) Národní podnik Budějovický Budvar je příjemcem veřejných prostředků. Krajský soud se tedy dále zabýval tím, zda je tímto příjemcem i generální ředitel národního podniku. K této otázce lze opětovně zmínit rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014 č.j. 8As 55/2012 – 62, který vymezil kategorie osob, u nichž by měly být informace o jejich platech poskytovány. Tyto kategorie byly v uvedeném rozsudku vymezeny tak, že se jedná především o zaměstnance v řídících pozicích povinného subjektu, zaměstnance podílejících se na výkonu vrchnostenských oprávnění povinného subjektu nebo zaměstnance, kteří mohou tuto vrchnostenskou činnost „nikoli nevýznamným“ způsobem ovlivnit, zaměstnance organizující či provádějící činnosti, jež jsou úkolem povinného subjektu, anebo k takovýmto činnostem poskytující významné podpůrné či doprovodné služby, zaměstnance mající z jiných než výše uvedených důvodů faktický vliv na činnost povinného subjektu a zaměstnance, jejichž činnost má nebo může mít ekonomické dopady na veřejné rozpočty nebo na hospodaření povinného subjektu či jím řízených, jeho dohledu podléhajících, jím spravovaných či jinak ovlivňovaných osob. (24) S ohledem na ustálenou judikaturu týkající se postavení tzv. veřejných institucí, tedy i žalovaného, jako povinných subjektů ve smyslu informačního zákona, není důvod pochybovat o tom, že by závěry rozšířeného senátu měly být aplikovány i na tyto povinné subjekty, tedy i na žalovaného, přinejmenším ve vztahu k osobám, které stojí v čele těchto povinných subjektů, resp. osobám ve srovnatelném postavení s výše popsanými kategoriemi zaměstnanců či jiných představitelů povinného subjektu. [Furek, A., Rothanzl, L., Jirovec, T.: Zákon o svobodném přístupu k informacím. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 436 s.] (25) Ze statutu národního podniku Budějovický Budvar vyplývá, že ředitel podniku řídí a organizuje činnost podniku, za kterou současně odpovídá. Předkládá Ministerstvu zemědělství účetní závěrku, návrh na rozdělení použitelného zisku, výroční zprávy a další hospodářské podklady včetně ročního finančního plánu národního podniku. (26) Generální ředitel národního podniku tedy zastává nejvyšší funkci v národním podniku, když současně je statutárním orgánem tohoto subjektu. Svou funkci vykonává na základě manažerské smlouvy, kterou schvaluje Ministerstvo zemědělství jako zakladatel. Je tedy nepochybné, že generální ředitel žalovaného má faktický vliv na činnost žalovaného jako povinného subjektu, když tento podnik řídí a za jeho činnost dle statutu odpovídá. Jeho činnost tak jednoznačně má ekonomické dopady na veřejné rozpočty a hospodaření povinného subjektu. Generální ředitel národního podniku Budějovický Budvar tudíž spadá do kategorie osob, u nichž by měly být informace o jejich platech (odměnách) poskytovány. (27) Ve vztahu k veřejným prostředkům poskytovaným generálnímu řediteli, pak lze vztáhnout závěry učiněné ve výše citovaných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu (rozhodnutí NSS ze dne 29. 5. 2008 č.j. 8As 57/2006 – 67 či rozhodnutí ze dne 23. 4. 2015 č.j. 10As 41/2015 – 43) rovněž na osobu generálního ředitele. Ačkoliv tedy národní podnik nehospodaří pouze s majetkem státu a jeho majetkem je i příjem z prodeje vlastních výrobků a z provozu hostinské činnosti, nelze tento majetek striktně oddělit a lze tudíž dospět k závěru, že i generální ředitel povinného subjektu je příjemcem těchto veřejných prostředků, lze si představit například situaci, kdy by odměna byla řediteli vyplácena z prostředků získaných prodejem státního majetku. K tomuto lze poukázat na závěry Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne 27. 5. 2011 č.j. 5As 57/2010 – 79, dle kterých je příjemcem veřejných prostředků ve smyslu ust. § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím jakákoli osoba, které je vyplacena byť jen minimální částka z veřejných rozpočtů. (28) Za zmínku stojí rovněž rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015 č.j. 62A 23/2013 – 139, který byl vydán ve skutkově obdobné věci, a sice v případě akciové společnosti, jejímž jediným akcionářem a vlastníkem je Zlínský kraj. Brněnský krajský soud v této věci učinil následující závěr: “Žalovaná totiž svoji činnost vykonává v úzké součinnosti s představiteli a orgány Zlínského kraje a její kapitál je tvořen z podstatné části akciemi vlastněnými Zlínským krajem jako 100% vlastníkem a také prostředky veřejné podpory. Je proto podle zdejšího soudu zcela nepochybné, že žalovaná je subjektem hospodařícím s veřejnými prostředky, neboť u ní veřejnoprávní prvek převažuje. Žalovaná je nástrojem Zlínského kraje jako jediného akcionáře k realizaci koncepce rozvoje regionu v určité konkrétní lokalitě. […] V případě odměn a platu předsedy a místopředsedy představenstva žalované proto podle soudu nemůže obstát argumentace, že se jedná o příjmy a odměny vygenerované soukromoprávní obchodní společností na základě podnikání se soukromým cílem a s prostředky, které nemají charakter veřejných prostředků; o takový způsob podnikání se v případě žalované, jak bylo výše podrobně argumentováno, nejedná. Soud nikterak nezpochybňuje legitimitu řešení realizace SPZ Holešov prostřednictvím akciové společnosti vlastněné Zlínským krajem, nicméně pak se nemůže představenstvo takové akciové společnosti vyhnout aplikaci § 8b zákona o poskytování informací.“ Kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí byla Nejvyšším správním soudem zamítnuta s tím, že „s přihlédnutím k faktické nemožnosti oddělení veřejných a vlastních prostředků stěžovatelky je ovšem nutno pohlížet na všechny jí vyplacené platové, mzdové a obdobné prostředky jako na prostředky veřejné. Z tohoto důvodu pak i příjemci těchto prostředků musí být považováni za příjemce prostředků veřejných dle ust. § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím“. (srov. rozhodnutí NSS ze dne 23. 4. 2015 č.j. 10As 41/2015 – 43). (29) Daná problematika je řešena rovněž v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2012 č.j. 10A 289/2011 – 43, a to v případě žádosti o informace o platu zaměstnanců ve vedoucích funkcích České televize. Městský soud v rozhodnutí konstatoval následující: „Nijak případný není rovněž argument České televize, že plat by musel být vyplácen pouze z veřejných prostředků. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud (již v nálezu III.ÚS 671/02, odkaz též i v navazujícím nálezu I.ÚS 260/06) Českou televizi jednoznačně zařadil do množiny subjektů „veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky“, kdy tento pojem byl v ust. § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. vložen na základě čl. V zák.č. 39/2001 Sb., kterým se mění zákon o České televizi. Skutečnost, že prostředky, s nimiž hospodaří Česká televize (byť nejde o majetek státu), jsou („pouze“) veřejnými prostředky, kdy jí výhradně slouží k zajištění veřejné služby, k níž byla zákonem o České televizi zřízena, tak byla shledána. Ani změna § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím provedená zákonem č. 61/2006 Sb. s účinností od 23. 3. 2006, kdy byla vypuštěna z tohoto ustanovení slova „hospodařící s veřejnými prostředky“ pak nemá na povahu České televize jako veřejné instituce, a tedy povinného subjektu dle zákona o svobodném přístupu k informacím, vliv. […] Šlo o informace o platových poměrech dvou zaměstnanců zastávající významné vedoucí funkce ve struktuře České televize, jednak funkci ředitele pro obchod a marketing, jednak funkci ředitele Televizního studia Brno. V obou případech jde o funkce, vedle generálního ředitele (kterému určuje mzdu Rada České televize), v postavení s vysokou odpovědností a rozsáhlou řídící a rozhodovací pravomocí, a proto údaje o jejich příjmech je v zájmu kontroly a veřejné diskuze nutno poskytnout. Soud neshledal v daném případě zákonný důvod k omezení práva na informace, rovněž tak ani k provedení testu proporcionality, neboť nejde o „řadové“ zaměstnance plnící běžné pracovní úkoly na nižších pozicích.“ (30) Na osobu generálního ředitele národního podniku Budějovický Budvar tak jednoznačně dopadá ust. § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, neboť i jeho lze zařadit mezi příjemce veřejných prostředků. (31) Závěrem se krajský soud zabýval otázkou, zda je v daném případě zapotřebí provádět tzv. test proporcionality, na nějž žalovaný odkazuje ve svém vyjádření, když tvrdí, že v projednávané věci nemůže převážit veřejný zájem na kontrole s nakládáním s veřejnými prostředky nad právem na ochranu soukromí. I v této otázce vycházel krajský soud ze závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí vydaném pod č.j. 8As 55/2012 – 62. Nejvyšší správní soud k testu proporcionality a k jeho kritériím vycházel ze zásady, že informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se zásadně poskytují a jen výjimečně neposkytují. Jejich neposkytnutí bude namístě v případech, kdy (1) osoba, o jejíchž platových poměrech má být poskytnuta informace, se na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a při zohlednění všech okolností nevýznamným způsobem a (2) nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně. Do okruhu těchto osob tak lze zahrnout především osoby, které vykonávají činnosti pomocné nebo servisní povahy (např. údržba, úklid, závodní stravování). (32) Generální ředitel národního podniku Budějovický Budvar do výčtu osob, u nichž by neposkytnutí informace o jejich platech připadalo v úvahu, nespadá, neboť se jedná o nejvýznamnějšího představitele národního podniku, který současně zastává funkci statutárního orgánu povinného subjektu. Jak již bylo uvedeno shora, generální ředitel, jak plyne ze statutu Ministerstva zemědělství, národní podnik řídí a organizuje jeho činnost na vlastní odpovědnost. V tomto konkrétním případě tudíž jednoznačně převažuje zájem veřejnosti na kontrole s nakládáním s veřejnými prostředky a není prostor pro odepření informací požadovaných žalobcem. Zásah do soukromé sféry osoby, jehož plat či jiná forma odměny má být zveřejněna, není v citelném nepoměru s tím, v jaké míře může být za cenu takového zásahu dosaženo, v daném případě, platové transparence při hospodaření národního podniku s veřejnými prostředky. V projednávané věci převažuje zájem na kontrole veřejné instituce, která nakládá a hospodaří s veřejnými prostředky. Soukromí dotčeného subjektu nebude žádným způsobem zasaženo, tento subjekt nebude zveřejněním platu, odměny či jiných jemu poskytovaných finančních plnění dehonestován a stejně tak nelze dospět k závěru, že by tímto zveřejněním došlo k ponížení jeho lidské důstojnosti. Žádost žalobce se soudu nejeví jako šikanózní, mající za účel poškodit dotčený subjekt. Každá osoba má možnost podílet se na kontrole veřejné moci a být v těchto záležitostech aktivní. V. Závěr, náklady řízení (33) Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že žalovaný je subjektem hospodařícím s veřejnými prostředky i jejich příjemcem. Žalovaný jako povinný subjekt podle ust. § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je tedy povinen poskytnout informace o platu a odměně svého generálního ředitele, a to v režimu ust. § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Generální ředitel žalovaného je osobou v řídící pozici, která má zcela zásadní vliv na činnost žalovaného; v jeho případě test proporcionality provedl již zákonodárce, a to tak, že právo na informace ve vztahu k platu osob v takových pozicích má přednost před právem na ochranu soukromí. (34) Soud proto obě žalobou napadená rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. pro nezákonnost zrušil a podle § 78 odst. 4 s. ř. s. vyslovil, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. V něm je žalovaný vázán právním názorem zdejšího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). (35) Výrok II, ve kterém soud nařídil žalovanému povinnost poskytnout žalobci informace požadované v jeho žádosti ze dne 26. 2. 2015, se opírá o § 16 odst. 4 věty druhé zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož nejsou - li žádné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informace poskytnout. Lhůta pro poskytnutí požadovaných informací byla soudem stanovena v souladu s ust. § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím. (36) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. a ust. § 110 odst. 3 s. ř. s a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 11.228 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5, § 11 odst. 1 písm. a), § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a 2x náhrada hotových výdajů po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč a 21% DPH ve výši 1.428 Kč, náklady celkem 11.228 Kč.

Poučení