10 A 108/2014 - 27

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní a Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobkyně I. D., zast. Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL.M. eur, advokátem v Praze 8, Karolinská 654/2, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, sídlem České Budějovice, Pražská třída 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 05.08.2014 č.j. KRPC-85969-43/ČJ-2014-20023, takto:

Výrok

Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 05.08.2014 č.j. KRPC-85969-43/ČJ-2014-20023 se zrušuje pro nezákonnost a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 6.800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen krajský soud) byla dne 29.08.2014 doručena prostřednictvím Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 05.08.2014 č.j. KRPC-85969-43/ČJ-2014- 20023, kterým bylo rozhodnuto o zajištění žalobkyně za účelem jejího předání podle Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) ze dne 26.06.2013 č. 604/2013 (dále jen Dublinské nařízení). Doba trvání zajištění žalobkyně byla podle ust. § 129 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) stanovena v délce 30 dnů ode dne 05.08.2014. Dne 03.09.2014 bylo krajskému soudu doručeno rozhodnutí žalované ze dne 02.09.2014 č.j. KRPC-85969-57/ČJ-2014-020023, kterým byla prodloužena doba trvání zajištění žalobkyně za účelem jejího předání podle Dublinského nařízení o 40 dnů. Důvodem tohoto rozhodnutí je skutečnost, že žalobkyně podala proti rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany, které nabylo právní moci dne 05.08.2014, žalobu ke Krajskému soudu v Praze spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku této žalobě. Z těchto důvodů není možné realizovat její transfer na území Polské republiky. Žalovaná se domnívá, že doba 40 dnů, o kterou je zajištění prodlouženo, je dostačující, neboť v této době by mohlo být Krajským soudem v Praze rozhodnuto o žalobě proti rozhodnutí o zastavení řízení ve věci žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany. Žalobkyně svým předchozím jednáním, kdy v minulosti neodcestovala, ačkoliv jí to bylo správním orgánem uloženo, a svým následným skrýváním před policií, nedává záruky, že sama z vlastní vůle vycestuje z území ČR a bude respektovat rozhodnutí příslušných orgánů. Nadto se správní orgán domnívá, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobkyní podána účelově z důvodu pozastavení realizace jejího správního vyhoštění. Žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které je nezákonné z důvodu nesprávného stanovení doby zajištění žalobkyně a výrok napadeného rozhodnutí je v tomto směru nedostatečně určitý. Nezákonnost napadeného rozhodnutí je žalobkyní spatřována v jeho rozporu s čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení, dle něhož musí být příslušná osoba předána do členského státu, který přijal odpovědnost, do šesti týdnů od implicitního či výslovného přijetí požadavku tímto členským státem. Dle žalobou napadeného rozhodnutí Polská republika přijala již dne 16.07.2014 odpovědnost za posouzení žádosti žalobkyně. V daném případě by tudíž žalobkyně měla být do Polska předána nejpozději do 27.08.2014, tedy po 23 dnech, napadené rozhodnutí však stanovuje délku trvání zajištění žalobkyně v rozsahu 30 dnů, tedy déle, než činí nejzazší zákonná lhůta pro její předání do Polské republiky. Žalovaná měla navíc dobu trvání zajištění žalobkyně stanovit s ohledem na rozhodnutí správního orgánu o mezinárodní ochraně, které jí bylo doručeno dne 05.08.2014. Žalovaná za této situace nemohla předvídat, zda žalobkyně využije institut návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ve věci mezinárodní ochrany, pokud by byl tento návrh žalobkyní podán, musel by správní orgán počítat běh nejzazší lhůty pro realizaci předání žalobkyně ode dne, kdy by soud rozhodl o zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě ve věci mezinárodní ochrany. Žalovaná měla dobu trvání zajištění žalobkyně stanovit tak, aby v žádné situaci, která přichází v úvahu, neumožnila nezákonné trvání omezení osobní svobody. Žalobou napadené rozhodnutí je rovněž v rozporu s ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, který stanovuje délku trvání zajištění cizince prostřednictvím spojení „na nezbytně nutnou dobu“, doba zajištění stanovená v délce 30 dnů není nezbytně nutnou dobou. Žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a nedostatečně odůvodněné, neboť výrok napadeného rozhodnutí neobsahuje dostatečně jednoznačné určení doby nejzazšího možného zajištění žalobkyně. V této souvislosti žalobkyně poukázala na ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců ve spojení s ust. § 68 odst. 2 správního řádu a čl. 4 odst. 1 a čl. 8 Listiny základních práv a svobod, z nichž lze dovodit, že výrok rozhodnutí o prodloužení doby zajištění musí jednoznačně stanovit, kdy takto prodloužené zajištění skončí (např. konkrétním dnem). Žalobkyně dále namítá nezákonnost jejího zajištění v období od 1. až 5. srpna 2014 a následného zajištění, a to s odkazem na rozhodnutí Krajského soudu v Praze č.j. 44A 39/2014 – 21, které bylo žalobkyni doručeno dne 01.08.2014, a kterým bylo zrušeno rozhodnutí o povinnosti žalobkyně setrvat v zajištění. Vzhledem k tomu, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno až dne 05.08.2014, byla žalobkyně v období od 01.08. do 05.08. 2014 omezena na svobodě nezákonně. S ohledem na toto nezákonné omezení osobní svobody žalobkyně, které nelze zhojit až následně vydaným rozhodnutím o zajištění, je nezákonné též žalobou napadené rozhodnutí. Žalobou napadené rozhodnutí nemělo být žalovanou vůbec vydáno, neboť stávající zákonná úprava zajištění výslovně a jednoznačně nedává správním orgánům pravomoc, aby opakovaně „přezajišťovaly“ cizince v režimu zákona o pobytu cizinců a v režimu zákona o azylu. Na základě uvedené právní úpravy zajištění nelze předvídat, zda policie je či není oprávněna opakovaně zajistit neúspěšného žadatele o mezinárodní ochranu, který se v době doručení zamítavého rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany nachází v zařízení pro zajištění cizinců na základě rozhodnutí o povinnosti setrvat vydaného dle ust. § 46a zákona o azylu. Žalobkyně v této souvislosti odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 02.04.2014 č.j. 6As 146/2013 – 50. Zákonná úprava vztahující se na projednávanou věc je natolik nejasná a nepředvídatelná, že do jejího precizování zákonodárcem, je třeba zvolit výklad ve prospěch osoby zbavené osobní svobody. Dále je žalobkyní namítáno nedostatečné zdůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož nelze dovodit, z jakého důvodu nebylo uloženo zvláštní opatření za účelem vycestování. Žalovaná k neuložení zvláštních opatření toliko uvedla, že v daném případě by nebylo dostačující pouhé uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, neboť „žalobkyně se při pobytové kontrole ukrývala, což nedává záruky k tomu, že se bude zdržovat na určitém místě a dostavovat se na policii“. Ukrývání cizinců nepřekračuje běžnou praxi v podobných situacích a nelze na jeho základě dospět k závěru, že by se žalobkyně pravidelně nedostavovala k ohlášení se na policii, které je alternativou k zajištění. Žalovaná svůj závěr pouze obecně zdůvodnila, aniž by jakkoliv konkretizovala důvody pro učiněný závěr. Závěrem žalobkyně navrhla žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc žalované vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření ze dne 28.08.2014 ke stanovené době trvání zajištění žalobkyně uvedla, že tato byla stanovena v souladu s ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců v délce 30 dnů ode dne 05.08.2014, jelikož tuto dobu považovala za dostačující k provedení úkonů (zajištění transferu z území ČR v souladu s čl. 7 součinnostní dohody mezi OAMP MV ČR a Policií ČR o provedení transferu na předávací místo s Polskou republikou). Dne 15.08.2014 obdržela žalovaná žádost o zajištění transferu žalobkyně, který byl naplánován na den 21.08.2014 ze zařízení pro zajištění cizinců na bývalý hraniční přechod Náchod – Kudowa Slone, kde bylo naplánováno její předání. Lhůta pro zajištění žalobkyně byla považována za dostačující s ohledem na datum plánovaného transferu žalobkyně (21.08.2014). Žalovaná dobu zajištění stanovila s ohledem na v minulosti již realizované transfery cizinců a též s ohledem na znění čl. 21 Dublinského nařízení. K nezákonnosti setrvání žalobkyně v zařízení pro zajištění cizinců v době od 01.08.2014 do 05.08.2014 žalovaná uvedla, že dne 05.08.2014 nabylo právní moci rozhodnutí o zastavení řízení ve věci mezinárodní ochrany žalobkyně s tím, že toto řízení bylo z důvodu nepřípustnosti zastaveno na základě ust. § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Státem příslušným k posouzení podané žádosti žalobkyně byla shledána Polská republika. Žalobkyně tudíž byla do 05.08.2014 umístěna v zařízení pro zajištění cizinců na základě rozhodnutí žalované ve věci řízení o udělení mezinárodní ochrany. Od 05.08.2014 byla žalobkyně zajištěna žalovanou na základě ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, což je v souladu s tímto zákonem. Žalovaná k tomuto odkázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10.04.2014 č.j. 2As 115/2013 – 64. K námitce nedostatečnosti právní úpravy zajištění a k jejímu nesouladu s ústavním pořádkem žalovaná poukázala na ust. § 125 zákona o pobytu cizinců, v němž je uvedena zákonná doba zajištění, která nesmí překročit 180 dnů a počítá se od okamžiku omezení osobní svobody cizince. V projednávané věci nebyla tato zákonem stanovená doba překročena. K nedostatečnému zdůvodnění nevyužití zvláštních opatření za účelem vycestování žalovaná uvedla, že napadené rozhodnutí považuje v tomto směru za dostatečně zdůvodněné s ohledem na jednání žalobkyně během její kontroly hlídkou Policie ČR, které nedává záruku, že se bude zdržovat na určitém místě a docházet na policii. Správní orgán vycházel rovněž z protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 12.06.2014, v němž žalobkyně uvedla, že se pobytové kontrole vyhýbala úmyslně z důvodu své obavy z vyhoštění z ČR. Ze spisu žalované vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Dne 19.02.2014 bylo se žalobkyní zahájeno řízení o správním vyhoštění z území členských států Evropské unie podle ust. § 118 a § 119 zákona o pobytu cizinců, které bylo ukončeno vydáním rozhodnutí o správním vyhoštění žalobkyně pod č.j. KRPC-26674-19/ČJ-2014-020024, které nabylo právní moci dne 25.02.2014. Dne 03.04.2014 bylo pod č.j. KRPC-26674-31/ČJ-2014-020024 vydáno rozhodnutí Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, Odboru pobytové kontroly, pátrání a eskort, Pracoviště Strakonice, kterým bylo rozhodnuto, že se na žalobkyni nevztahují důvody znemožňující její vycestování dle ust. § 179 zákona o pobytu cizinců. Žalobkyni byla dále stanovena doba k vycestování z území do 03.05.2014. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo zjištěno, že žalobkyni bylo rozhodnutím č.j. KRPC-26674-19/ČJ-2014-020024, které nabylo právní moci dne 25.02.2014, uloženo správní vyhoštění. Dne 03.03.2014 byl žalobkyni na základě její žádosti vydán výjezdní příkaz s platností do 03.04.2014, v němž byla žalobkyně současně poučena o její povinnosti požádat o udělení víza za účelem strpění, což žalobkyně až do dne 03.04.2014 neučinila a pobývala na území ČR na základě výjezdního příkazu. Dne 03.04.2014 vydalo Ministerstvo vnitra ČR závazné stanovisko, že v případě žalobkyně v současné době neexistují překážky, které by jí znemožňovaly její návrat do domovského státu, z tohoto důvodu bylo rozhodnuto o vycestování žalobkyně, k němuž jí byla stanovena lhůta do 03.05.2014. Dne 12.06.2014 byl příslušníkem hlídky Policie ČR učiněn úřední záznam, z jehož obsahu vyplývá, že dne 11.06.2014 byla provedena pobytová kontrola, během níž byla žalobkyně legitimována v nočním klubu Salambo v obci Strážný a bylo zjištěno, že na území ČR od 04.05.2014 pobývá neoprávněně. Dne 12.06.2014 bylo pod č.j. KRPC-85969-22/ČJ-2014-020023 vydáno rozhodnutí o uložení správního vyhoštění, přičemž doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států Evropské unie byla stanovena v délce tří let. Počátek této doby byl stanoven od okamžiku, kdy pominou důvody bránící k vycestování žalobkyně z území. Doby k vycestování žalobkyně z území ČR byla stanovena do 30 dnů od okamžiku, kdy pominou důvody bránící k vycestování žalobkyně z území. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že během pobytové kontroly dne 11.06.2014 bylo policejní hlídkou zjištěno, že žalobkyně od 04.05.2014 pobývá na území ČR neoprávněně. Tímto jednáním žalobkyně porušila rozhodnutí ze dne 03.04.2014, kterým jí byla stanovena doba k vycestování do 03.05.2014. Tuto dobu žalobkyně nerespektovala a nadále neoprávněně úmyslně pobývala na území ČR, čímž porušila ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 zákona o pobytu cizinců a dále též ust. § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců, když od 04.05.2014 do 11.06.2014 pobývala na území ČR bez platného víza. V dané věci bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně pobývala od 03.05.2014 na území ČR neoprávněně a bez platného víza či oprávnění k pobytu a z tohoto důvodu je na místě vyslovení rozhodnutí o správním vyhoštění dle ust. § 119 odst. 1 písm. b) bod 9 a ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců. Předmětné rozhodnutí je přiměřené k dopadům do soukromého a rodinného života žalobkyně. Žalobkyně nemá v ČR žádný majetek a její věk i zdravotní stav umožňují její návrat do domovského státu. Doba, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území ČR, byla žalovanou stanovena s ohledem na závažnost jejího jednání. Doba k vycestování z území ČR byla stanovena s ohledem na skutečnost, že žalobkyně vlastní platný cestovní doklad a s dobou stanovenou k vycestování souhlasila. Rozhodnutí bylo vydáno též na základě stanoviska Ministerstva vnitra, dle něhož se na žalobkyni nevztahují důvody znemožňující její vycestování z území ČR. Dne 12.06.2014 bylo žalovanou pod č.j. KRPC-85969-23/ČJ-2014-020023 vydáno rozhodnutí o zajištění žalobkyně za účelem správního vyhoštění s tím, že doba trvání zajištění byla stanovena v délce 60 dnů. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalovaná vycházela kromě jiného též z protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 12.06.2014, kde sama žalobkyně uvedla, že ode dne 04.05.2014 nerespektovala rozhodnutí ze dne 03.04.2014, kde měla stanovenou dobu k vycestování z území ČR do dne 03.05.2014 a vědomě neoprávněně pobývala na území ČR. Z tohoto důvodu se dne 11.06.2014 během pobytové kontroly schovala na toaletě v klubu Salambo, neboť věděla, že na území ČR pobývá neoprávněně a v případě kontroly Policií ČR bude vyhoštěna. Využití zvláštního opatření za účelem vycestování nebylo žalovanou shledáno postačujícím s ohledem na vyjádření žalobkyně jako účastníka řízení, v jehož rámci uvedla, že z ČR nevycestovala úmyslně, ačkoliv si byla vědoma, že má na tomto území zakázaný pobyt. Žalobkyně nemá dostatečné finanční prostředky, neboť tyto v průběhu svého pobytu v ČR zasílala na Ukrajinu. Doba zajištění byla stanovena s ohledem na předpokládanou složitost přípravy výkonu správního vyhoštění. Dne 18.06.2014 učinila žalobkyně prohlášení o mezinárodní ochraně v souladu s ust. § 3a písm. a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., zákona o azylu a následně též požádala o mezinárodní ochranu. Dne 24.06.2014 bylo Ministerstvem vnitra pod č.j. OAM-126/LE-BE02-PS-2014 vydáno rozhodnutí o povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, a to maximálně do 23.10.2014. Rozhodnutí bylo zdůvodněno tím, že žalobkyně dne 19.06.2014 učinila prohlášení o mezinárodní ochraně na území České republiky, které je předpokladem pro zahájení správního řízení ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V rozhodnutí správní orgán popsal skutkový stav, dále uvedl, že žalobkyně do protokolu uvedla, že od 04.05. 2014 nerespektovala rozhodnutí č.j. KRPC-26674-31/ČJ-2014-020024 ze dne 03.04.2014, kde byla stanovena doba k vycestování do 03.05.2014 a neoprávněně pobývala na území České republiky, proto se 11.06.2014 ukryla před hlídkou policie na toaletě, protože věděla, že pobývá na území neoprávněně a bude vyhoštěna. Z ČR nevycestovala, protože neměla na vycestování finanční prostředky, všechny peníze, které vydělala, posílala domů na Ukrajinu a v současné době je bez finančních prostředků. Dále správní orgán zjistil, že žalobkyně nemá na území České republiky žádné blízké příbuzenské vazby kromě sestřenice. V domovském státu má matku, bratra, tři děti a vnuka, neuvedla žádné důvody, pro které by nemohla vycestovat, ale potřebuje vyčkat na peníze k vyplacení bytu. Kdyby se vrátila bez peněz, byla by vystěhována. Správní orgán v rozhodnutí uvedl, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je přesvědčen, že by žadatelka mohla svým chováním představovat nebezpečí pro veřejný pořádek v rámci České republiky, který již narušila svým nelegálním pobytem v České republice a opakovaným nevycestováním z jejího území. Proto v případě žalobkyně správní orgán shledal naplnění podmínek stanovených ust. § 46a odst. 1 písm. c) zákona o azylu. Uvedl, že žalobkyně není rovněž osobou vyloučenou z aplikace ust. § 46a odst. 1 zákona o azylu a konstatoval, že vzhledem k výše uvedenému je žalobkyně povinna setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, maximálně však do 23.10.2014. Příkazem ze dne 26.06.2014 č.j. KRPC-85969-37/ČJ-2014-020023 bylo ukončeno zajištění žalobkyně a dále bylo rozhodnuto o jejím předání Ministerstvu vnitra, které dále rozhodlo o povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do jejího vycestování, maximálně však do 23.10.2014. Dne 16.07.2014 přijala Polská republika odpovědnost za posouzení žádosti žalobkyně o poskytnutí mezinárodní ochrany. Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24.06.2014 č.j. OAM-126/LE-BE02-PS-2014, kterým byla žalobkyni uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podala žalobkyně správní žalobu, o níž bylo Krajským soudem v Praze rozhodnuto dne 31.07.2014 pod č.j. 44A 39/2014 – 21 tak, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 01.08.2014. Rozhodnutím ze dne 31.07.2014 č.j. OAM-126/LE-BE02—P20-2014 bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany z důvodu nepřípustnosti. Dne 05.08.2014 bylo pod č.j. KRPC-85969-43/ČJ-2014-20023 vydáno rozhodnutí o zajištění žalobkyně (žalobou napadené rozhodnutí) za účelem provedení jejího transferu do Polska, k němuž mělo dojít dne 21.08.2014 na bývalém hraničním přechodu Náchod – Kudowa Slone. Z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že žalovaná rozhodla o zajištění žalobkyně za účelem jejího předání podle právního předpisu Evropského společenství (Dublinského nařízení). Doba zajištění žalobkyně byla stanovena na 30 dnů ode dne 05.08.2014. Důvodem rozhodnutí o zajištění žalobkyně bylo sdělení Polské republiky ze dne 16.07.2014, kterým přijala odpovědnost za posouzení žádosti žalobkyně o poskytnutí mezinárodní ochrany. Za účelem provedení úspěšného transferu žalobkyně na území Polské republiky byla žalovaná požádána o zvážení možnosti využití zajištění žalobkyně dle ust. § 129 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná z tohoto důvodu rozhodla o zajištění žalobkyně za účelem jejího transferu do Polska, neboť dospěla k závěru, že v dané věci je namístě využití tohoto opatření dle zákona o pobytu cizinců. Doba zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané době, než bude rozhodnuto v řízení podle Dublinského nařízení a bude provedena konečná realizace za účelem předání žalobkyně podle uvedeného předpisu do Polské republiky. Přihlédnuto bylo též k dosavadní délce trvání zajištění žalobkyně, které trvá od 11.06.2014, kdy byla zajištěna v nočním klubu Salambo v obci Strážný. Využití zvláštního opatření shledal správní orgán neúčelným, neboť žalobkyně byla zajištěna za účelem jejího předání podle právního předpisu Evropského společenství. Správní orgán přihlédl též ke skutečnosti, že se žalobkyně během pobytové kontroly ukrývala, což nedává záruku k tomu, že se bude zdržovat v určitém místě či se dostavovat na policii. Dne 20.08.2014 podala žalobkyně žalobu proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany ke Krajskému soudu v Praze (sp. zn. 45Az 47/2014). Žalobkyně současně s tímto odvoláním podala žádost o přiznání odkladného účinku této žalobě. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s.ř.s.) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žalobkyně předně namítá nezákonnost délky zajištění, která je v rozporu se zákonem, přičemž tento výrok je navíc nedostatečně určitý, když neumožňuje s dostatečnou právní jistotou určit, kdy by měla doba zajištění žalobkyně skončit. Podle čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení „Zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné, a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst.

3. V případě, že dožadující členský stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna. Články 21, 23, 24 a 29 se použijí obdobně.” Podle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „Policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropských společenství; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.” Podle odst. 5 citovaného zákonného ustanovení „Policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.” Podle odst. 6 téhož zákonného ustanovení je policie povinna jednat tak, aby byl cizinec předán nebo byl průvoz cizince územím dokončen v nejbližším možném termínu ode dne zajištění. Žalobou napadeným rozhodnutím byla žalobkyně zajištěna za účelem jejího předání podle Dublinského nařízení, a to do Polské republiky, která dne 16.07.2014 vyslovila souhlas s převzetím žalobkyně na své území. Doba trvání zajištění žalobkyně za účelem jejího předání do Polské republiky byla stanovena v délce 30 dnů ode dne 05.08.2014, tedy do 04.09.2014. Z obsahu správního spisu vyplývá, že transfer žalobkyně byl naplánován na den 21.08.2014 na bývalý hraniční přechod Náchod – Kudowa Slone. Podle shora citovaného čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení musí být zajištěná osoba nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3 přemístěna z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu. Podle čl. 27 odst. 3 Dublinského nařízení se pro účely odvolání proti rozhodnutí o přemístění nebo přezkumu tohoto rozhodnutí, členské státy ve svých vnitrostátních právních předpisech stanoví: (a) že na základě podání odvolání nebo žádosti o přezkum získává dotčená osoba právo zůstat v daném členském státě, dokud nebude rozhodnuto o odvolání nebo o přezkumu; nebo (b) automatický odklad přemístění na určitou a přiměřenou dobu, během níž soud po důkladném a pečlivém posouzení rozhodne, zda má být s odvoláním nebo přezkumem spojen i nadále odkladný účinek; nebo (c) že dotčená osoba může v přiměřené lhůtě požádat soud o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění, dokud nebude rozhodnuto o jejím odvolání nebo o přezkumu. Členské státy zajistí, aby účinný opravný prostředek v podobě odkladu přemístění byl v platnosti až do přijetí rozhodnutí o první žádosti o odklad. Jakékoli rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí o přemístění musí být přijato v přiměřené lhůtě, která zároveň umožní důkladné a pečlivé posouzení žádosti. Rozhodnutí neodložit výkon rozhodnutí o přemístění musí obsahovat důvody, na nichž je založeno. V projednávané věci bylo z obsahu správního spisu zjištěno, že žalobkyně podala dne 20.08.2014 odvolání proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany žalobu ke Krajskému soudu v Praze spolu s návrhem na přiznání odkladného účinku této žalobě. Šestitýdenní lhůta stanovená čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení tudíž v daném případě počala běžet ode dne vyhovění žádosti Polskou republikou, k němuž došlo dne 16.07.2014. Doba stanovená pro uskutečnění transferu žalobkyně a tedy rovněž nejzazší doba délky zajištění žalobkyně měla být stanovena nejpozději do 27.08.2014. Krajský soud sdílí názor žalobkyně ohledně přiléhavosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10.04.2014 č.j. 2As 115/2013 – 59, dle něhož “..otázka, zda byl stěžovatel v důsledku rozhodnutí žalované fakticky zajištěn déle, než rozhodnutí připouští, případně po jakou dobu toto nedovolené zajištění trvalo, není rozhodující. Je-li předmětem soudního přezkumu posouzení zákonnosti správního rozhodnutí, pak i kdyby nežádoucí následek ve formě reálného překročení limitní doby zajištění v individuálním případě nenastal, nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění zakládá již jen fakt, že toto rozhdonutí pro takový nezákonný postup otevíralo prostor.” V nyní projednávané věci je zřejmé, že žalovaná stanovila dobu trvání zajištění žalobkyně za účelem jejího předání do Polské republiky v rozporu s Dublinským nařízením, když maximální stanovenou dobu pro předání do příslušného členského státu překročila o osm dnů. Žalobou napadené rozhodnutí žalované je z tohoto důvodu nezákonné, přestože ze správního spisu vyplývá, že k faktickému předání mělo dojít dne 21.08.2014. S ohledem na shora citovanou judikaturu Nejvyššího správního soudu dospěl krajský soud k závěru, že již samotná rozhodnutím stanovená doba trvání zajištění způsobuje nezákonnost tohoto rozhodnutí, když není rozhodující, zda by k faktickému překročení zákonem stanovené doby došlo. Krajský soud v této souvislosti považuje za vhodné zmínit charakter institutu zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců, který rozlišuje tři varianty zajištění cizince, a to: za účelem správního vyhoštění cizince (§ 124 a § 124a), za účelem vycestování cizince (§ 124b) a za účelem předání nebo průvozu (§ 129). Zajištění cizince a jeho následné umístění do zařízení pro zajištění cizinců představuje mimořádný institut, který umožňuje policii zasáhnout do ústavně chráněného práva na osobní svobodu, které je jednou ze základních součástí nedotknutelnosti člověka zakotvené obecně v čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo na osobní svobodu je zakotveno v čl. 8 odst. 1 Listiny, přičemž podle odstavce 2 nikdo nesmí být zbaven svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Z uvedeného je zřejmé, že zajištění cizinců představuje mimořádný zásah do osobní svobody člověka, k němuž může dojít pouze na základě zákona. V nyní projednávané věci je zřejmé, že žalovaná svým nezákonným rozhodnutím založila možnost vzniku zásahu do tohoto základního lidského práva, neboť dle napadeného rozhodnutí by žalobkyně mohla být zajištěna o celých osm dní déle než je stanovena zákonná šestitýdenní lhůta pro přemístění cizince do příslušného členského státu. K tomuto soud doplňuje odkaz na specifičnost dublinského řízení, v jehož rámci je přemístění cizince uskutečněno na základě konzultace dotčených členských států, kdy členský stát, který souhlasí s přijetím žadatele o mezinárodní ochranu, je povinen přijmout jej zpět na své území. Stanovení způsobu převozu, místo a termín předání cizince je v kompetenci přijímajícího členského státu (Polské republiky), přičemž k faktickému předání žalobkyně mělo dojít dne 21.08.2014. Žalovaná tudíž při stanovení délky zajištění měla zohlednit dikci čl. 28 odst. 3 Dublinského nařízení a dobu trvání zajištění měla stanovit s ohledem na šestitýdenní dobu pro přemístění cizince stanovenou Dublinským nařízením, neboť již v době vydání napadeného rozhodnutí (05.08.2014) musela být seznámena s datem vyhovění žádosti Polskou republikou (16.07.2014), od něhož počíná uvedená šestitýdenní doba běžet. S ohledem na veškeré shora uvedené skutečnosti shledal krajský soud námitku žalobkyně týkající se nezákonnosti výroku rozhodnutí ohledně stanovené délky trvání zajištění za důvodnou. Jako nedůvodnou krajský soud shledal námitku žalobkyně týkající se nedostatečně určitého stanovení doby trvání zajištění, když předmětný výrok neobsahuje dostatečně jednoznačné určení doby nejzazšího možného zajištění žalobkyně. Jak již krajský soud uvedl, doba trvání zajištění žalobkyně byla napadeným rozhodnutím stanovena dle ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, přičemž doba trvání zajištění byla stanovena v délce 30 dnů ode dne 05.08.2014. Z uvedeného tudíž vyplývá, že posledním dnem trvání zajištění je 04.09.2014, který představuje nejzazší termín doby trvání zajištění žalobkyně. Krajský soud neshledal takto stanovenou dobu trvání zajištění jako neurčitou či nejasnou, když z ní lze jednoznačně stanovit poslední den trvání doby zajištění žalobkyně, byť tento den nebyl žalovanou určen konkrétním datem. Tuto povinnost však zákon žalované neukládá, když v ust. § 129 odst. 5 zákona o pobytu cizinců k době trvání zajištění uvádí, že tato by měla být stanovena s ohledem na předpokládanou složitost přípravy předání nebo průvozu cizince. Žalobkyně dále namítá nezákonnost svého setrvání v zařízení pro zajištění cizinců v době od 01.08.2014 do 05.08.2014. Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že dne 18.06.2014 učinila žalobkyně prohlášení o mezinárodní ochraně v souladu s ust. § 3a písm. a) bod 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a následně též požádala o mezinárodní ochranu. Dne 24.06.2014 bylo Ministerstvem vnitra pod č.j. OAM-126/LE-BE02-PS-2014 vydáno rozhodnutí o povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, a to maximálně do 23.10.2014. Příkazem ze dne 26.06.2014 č.j. KRPC-85969-37/ČJ-2014-020023 bylo ukončeno zajištění žalobkyně a dále bylo rozhodnuto o jejím předání Ministerstvu vnitra, které dále rozhodlo o povinnosti žalobkyně setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do jejího vycestování, maximálně však do 23.10.2014. Dne 16.07.2014 přijala Polská republika odpovědnost za posouzení žádosti žalobkyně o poskytnutí mezinárodní ochrany. Rozhodnutím ze dne 31.07.2014 č.j. OAM- 126/LE-BE02—P20-2014 bylo rozhodnuto o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o udělení mezinárodní ochrany z důvodu nepřípustnosti. Dne 05.08.2014 bylo pod č.j. KRPC-85969- 43/ČJ-2014-20023 vydáno rozhodnutí o zajištění žalobkyně (žalobou napadené rozhodnutí) za účelem provedení jejího transferu do Polska, k němuž mělo dojít dne 21.08.2014 na bývalém hraničním přechodu Náchod – Kudowa Slone. Proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24.06.2014 č.j. OAM-126/LE-BE02-PS-2014, kterým byla žalobkyni uložena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců, maximálně však do 23.10.2014, byla žalobkyní podána správní žaloba. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31.07.2014 č.j. 44A 39/2014 – 21 bylo napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení. Předmětné rozhodnutí Krajského soudu v Praze nabylo právní moci dne 01.08.2014. Ze skutkového průběhu dané věci je zřejmé, že během správního řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu došlo k jejímu zajištění dle zákona o azylu a poté, co bylo toto řízení zastaveno z důvodu nepřípustnosti, byla žalobkyně zajištěna na základě zákona o pobytu cizinců za účelem jejího předání. Žalobkyně podala správní žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 24.06.2014 č.j. OAM-126/LE-BE02-PS-2014, kterým bylo rozhodnuto o její povinnosti setrvat v zajištění. Na základě této žaloby bylo uvedené rozhodnutí o povinnosti žalobkyně setrvat v zajištění Krajským soudem v Praze zrušeno, a to rozhodnutím ze dne 31.07.2014, které nabylo právní moci dne 01.08.2014. Dne 31.07.2014 bylo rozhodnutím vydaným pod č.j. OAM-126/LE-BE02—P20-2014 rozhodnuto o zastavení řízení o žádosti žalobkyně o mezinárodní ochranu zastaveno. Rozhodnutí o zajištění žalobkyně za účelem jejího předání do Polské republiky bylo vydáno žalovanou dne 05.08.2014 pod č.j. KRPC-85969-43/ČJ-2014-20023, přičemž téhož dne nabylo právní moci. Na základě popsaného průběhu vydávání rozhodnutí v obou na sebe navazujících řízení (podle zákona o azylu a podle zákona o pobytu cizinců) dospěl krajský soud k závěru, že žalobkyně byla v období od 01.08.2014 do 05.08.2014 zajištěna v zařízení pro zajištění cizinců nezákonně, neboť v tomto období nebylo účinné žádné rozhodnutí, které by zakládalo důvod pro zajištění žalobkyně. Krajský soud považuje za vhodné k době trvání zajištění cizince opětovně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10.04.2014 č.j. 2As 115/2013 – 59, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „Krajní povahy tohoto institutu si byl ostatně vědom i zákonodárce, a proto ustanovením § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců (navazujícím na obdobnou úpravu v čl. 15 odst. 6 návratové směrnice) striktně omezil dobu, po kterou je možné cizince omezit na svobodě, na 180 dnů, respektive (v § 125 odst. 3) až na celkově 545 dnů v případech, pokud by cizinec v průběhu zajištění zmařil výkon správního vyhoštění nebo by uváděl nepravdivé údaje, které jsou nezbytné pro zajištění náhradního cestovního dokladu. Tuto dobu má správní orgán k dispozici, aby vyhoštění, respektive vycestování cizince úspěšně uskutečnil; případný nezdar tohoto záměru přitom nemůže jít k tíži zajištěného cizince (s výhradou citovaného § 125 odst. 3 zákona o pobytu cizinců). Na tomto místě je ovšem třeba uvést, že zmiňovaná výjimka, umožňující prodloužení zajištění až na 545 dnů, se nevztahuje na případy, kdy je o zajištění cizince rozhodnuto v procesním režimu § 124b zákona o pobytu cizinců (o takový případ jde v nyní posuzované věci). Je totiž evidentní, že v § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je stanovena maximální doba zajištění jak pro případy zajištění cizince za účelem správního vyhoštění (§ 124 a § 124a zákona), tak i pro případy, kdy je cizinec zajišťován za účelem vycestování (§ 124b). Výjimka z této obecné lhůty, tedy možnost jejího (i opakovaného) překročení (§ 125 odst. 2 zákona) až do celkové délky 545 dnů (§ 125 odst. 3 zákona), se totiž jasně upíná pouze k rozhodování v režimu § 124 zákona, neboť zákon zde jasně stanoví, že policie je oprávněna prodlužovat dobu trvání zajištění podle § 124 i nad dobu stanovenou v odstavci 1 větě první, za podmínek dále uvedených. Z výčtu podmínek, za nichž je možné zajistit cizince za účelem vycestování podle § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je zřejmé, že režim tohoto ustanovení úzce navazuje na institut mezinárodní ochrany podle zákona o azylu. Oproti zajištění cizince podle § 124 zákona o pobytu cizinců zde podmínkou zajištění není zahájení řízení o správním vyhoštění či pravomocné rozhodnutí o něm, ale zakládá se na zjištění, že cizinec i přes výzvu nepožádal o udělení mezinárodní ochrany, nebo o mezinárodní ochranu sice požádal, ale této žádosti nebylo vyhověno, anebo uplynula doba, po kterou mohl na území České republiky pobývat z titulu tzv. doplňkové ochrany. Jinými slovy, východiskem pro postup podle § 124b zákona o pobytu cizinců je stav, kdy se cizinec na území České republiky zdržuje neoprávněně, neboť již nepožívá ochrany podle zákona o azylu. Vedle kumulativního splnění tří vyjmenovaných podmínek je v § 124b odst. 1 zákona o pobytu cizinců zakotven rovněž korektiv přiměřenosti doby zajištění, což znamená, že cizince lze zajistit vždy jen na dobu, která je nezbytně nutná pro podniknutí kroků nezbytných k jeho vycestování.” Správní orgány tudíž byly povinny rozlišovat zajištění žalobkyně v rámci řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany na základě zákona o azylu a řízení o zajištění žalobkyně za účelem jejího předání do Polské republiky v rámci dublinského řízení. Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně byla v období od 01.08.2014 do 05.08.2014 zajištěna bez právního důvodu, avšak tato skutečnost nemůže založit nezákonnost následného zajištění, jež proběhlo na základě žalobou napadeného rozhodnutí. Ostatně ani z obsahu žaloby nevyplývá žádný logický argument, na jehož základě by bylo možno konstatovat nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu předchozího zajištění žalobkyně, které proběhlo bez právního důvodu. Z obsahu napadeného rozhodnutí nelze dospět k závěru, že by toto mělo zhojit či napravit tento stav. Napadeným rozhodnutím došlo k zajištění žalobkyně na základě zákona o pobytu cizinců, nikoliv na základě zákona o azylu, jednalo se o řízení, které probíhalo za účelem zajištění transferu žalobkyně do příslušného členského státu (Polské republiky). Krajský soud rovněž nesdílí závěr žalobkyně týkající se nejasnosti či nepředvídatelnosti zákonné právní úpravy v případě zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců. V projednávané věci se jednalo o logický sled událostí a v této souvislosti též aplikace příslušné právní úpravy, kdy žalobkyně byla zajištěna během řízení o její žádosti o mezinárodní ochranu, které bylo z důvodu nepřípustnosti zastaveno a následně byla zajištěna na základě zákona o pobytu cizinců, a to z důvodu zajištění jejího předání do Polské republiky. V dané věci se nejednalo o tzv. “přezajišťování” žalobkyně, ale s ohledem na průběh řízení byla žalobkyně zajištěna na základě dvou různých důvodů, které na sebe v průběhu řízení navázaly, a sice z důvodu jejího prohlášení o mezinárodní ochraně, které vyvolalo řízení o této žádosti žalobkyně a její zajištění na základě zákona o azylu a dále z důvodu zastavení tohoto řízení a jejího zajištění za účelem předání do příslušného státu na základě zákona o pobytu cizinců. Závěrečná žalobní námitka směřuje proti nedostatečnému zdůvodnění nemožnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování. Krajský soud tuto námitku neshledal důvodnou, a to s odkazem na stranu 4 žalobou napadeného rozhodnutí, kde žalovaná dostatečně zdůvodnila nevyužití zvláštních prostředků za účelem vycestování žalobkyně dle ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. V daném případě se soud ztotožňuje se závěry žalované, že žalobkyni namísto jejího zajištění nepostačovalo uložit zvláštní opatření za účelem jejího vycestování z České republiky, a to s ohledem na předchozí jednání žalobkyně, která nerespektovala rozhodnutí o správním vyhoštění a na území České republiky se pohybovala i nadále, ačkoliv věděla, že tento její pobyt není oprávněný. Žalobkyně se navíc v době pobytové kontroly dne 11.06.2014 před policejní hlídkou ukrývala a jak sama následně do protokolu sdělila, činila tak z obavy ze svého vyhoštění. Takové jednání žalobkyně dle názoru soudu nedává záruku, že bude plnit povinnosti stanovené jí zvláštním opatřením ve smyslu ust. § 123b a § 123c zákona o pobytu cizinců. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl krajský soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná, a to v rozsahu námitky týkající se nezákonnosti výroku ohledně stanovení doby trvání zajištění. Z tohoto důvodu bylo žalobou napadené rozhodnutí ve smyslu ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušeno pro nezákonnost a věc byla žalovanému podle ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. vrácena k dalšímu řízení. Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobkyně měla v řízení úspěch. Proto jí na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 6.800 Kč představující náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, náklady celkem 6.800 Kč.

Poučení