10 A 109/2014 - 30

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce P. T., zastoupeného JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Kodaňská 521/57, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2014, č. j. KUJCK 35704/2014/OREG, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2014, č. j. KUJCK 35704/2014/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Strakonice (dále též „stavební úřad“) ze dne 12. 3. 2014, č. j. MUST/014541/2014/SÚ/rem, kterým byla zamítnuta žalobcova žádost o dodatečné povolení stavby „Část půdorysu 7,6 m x 5,31 m umístěná v západní části rozestavěné novostavby rodinného domu na pozemku p. č. 360/19 v katastrálním území Strakonice, obec Strakonice, lokalita Za Stínadly“. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 29. 8. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích a navrhoval zrušit obě shora uvedená rozhodnutí. Žalobce v žalobě uvádí, že jako stavebníkovi mu byl stavebním úřadem vydán dne 22. 6. 2011 územní souhlas sloučený s vydáním souhlasu s provedením ohlášené stavby na stavbu „Novostavba rodinného domu s přístřeškem a garáží, napojení stavby na inženýrské sítě a účelovou komunikaci Liliová“. Dne 29. 5. 2012 vydal stavební úřad pod č. j. MUST/022951/2012/SÚ/rem podle § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) rozhodnutí o odstranění části rozestavěné stavby, a to přízemní, nepodsklepené části stavby o půdorysných rozměrech 7,6 m x 5,31 m, která je zastřešená sedlovou střechou s obytným podkrovím a která je situována v západní části rozestavěné novostavby rodinného domu. Žalobce namítá, že rozhodnutí o odstranění stavby bylo vydáno přesto, že jej stavební úřad řádně nepoučil o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby. V § 129 odst. 2 stavebního řádu je přitom tato povinnost stavebnímu úřadu stanovena. Z toho důvodu podal žalobce žádost o dodatečné povolení stavby až po uplynutí zákonné lhůty. Podle žalobce bylo rozhodnutí o odstranění stavby vydáno v rozporu s právními předpisy, a to zejména s § 4 odst. 2 správního řádu a § 129 odst. 2 a 3 stavebního zákona. Žalobci byla nesprávným postupem stavebního úřadu odňata možnost legalizovat změnu stavby tak, jak umožňuje stavební zákon. Tím, že se stavební úřad vyhnul povinnosti přerušit řízení o odstranění stavby z důvodu podání žádosti o dodatečné povolení stavby, odňal žalobci možnost docílit změny územně plánovací dokumentace či docílit souhlasu se zmenšením ochranného pásma lesních pozemků. Žalobce napadá rozhodnutí ve věci nevydání dodatečného stavebního povolení a tvrdí, že byl zkrácen na svém vlastnickém právu k pozemku, jehož součástí je rozestavěná stavba a též na svých právech účastníka správního řízení. Důvodem pro nevydání dodatečného stavebního povolení na část rozestavěné stavby je podle správních orgánů rozpor s územně plánovací dokumentací, a sice s regulačním plánem Za Stínadly. Tento regulační plán č. 546/ZM/2009 byl schválen dne 25. 2. 2009. Pozemky určené k plnění funkcí lesa jsou v lokalitě na západním okraji řešeného území a slouží jako větrolamy a mají ochranné pásmo 25 m. Jakékoliv stavby nesmí být podle regulačního plánu umístěny blíže než 25 m od pozemků určených k plnění funkcí lesa (str. 22, bod 2, odstavec 2). V rozporu s tímto regulativem je však územní plán č. 184/ZM/2011 ze dne 14. 12. 2011, který nabyl účinnosti dne 2. 1. 2012. Územní plán stanoví, že „pokud na plochu zasahuje vzdálenost 50 metrů od kraje lesa, v případě požadavku na umístění stavby v tomto prostoru je nutné dojednat s dotčeným orgánem udělení výjimky. Ve vzdálenosti 25 metrů od okraje lesa nebudou umísťovány stavby s pevným základem trvalého charakteru včetně oplocení“. Žalobce poukazuje na to, že ochranné pásmo (tj. vzdálenost 25 metrů) je odlišně vymezeno v regulačním plánu a v územním plánu, neboť v regulačním plánu počíná ochranné pásmo od hranice lesního pozemku a v územním plánu počíná ochranné pásmo od hranice lesa. V konkrétním případě je rozdíl v území mezi hranicí lesního pozemku a skutečným začátkem lesního porostu nejméně 3 metry. Podle žalobce nelze tvrdit, že oba regulativy jsou totožné a je možno je aplikovat současně. Žalobce je toho názoru, že je třeba provést rozbor vztahu územního a regulačního plánu. Regulační plán slouží k realizaci územního plánu. Obec je povinna uvést do souladu regulační plán s následně vydaným územním plánem. Do té doby nelze rozhodovat podle částí regulačního plánu, které jsou v rozporu s územním plánem. Z toho žalobce dovozuje, že pro rozpor dvou regulativů nelze pro lokalitu Za Stínadly aplikovat regulační plán. Regulativ obsažený v regulačním plánu (ochranné pásmo 25 m od hranice pozemku určeného k plnění funkce lesa) je totiž přísnější než regulativ obsažený v územním plánu (ochranné pásmo 25 m od okraje lesa). Územní plán navíc předpokládá, že výsledná regulace může být spojena s udělením výjimky. Bez udělení výjimky je podle územního plánu nepřekročitelná stavební čára určena ve vzdálenosti 25 metrů od okraje lesa. Podle žalobce má přednost územní plán, neboť jeho regulace je pozdější a mírnější. Žalobce dále napadá závěr správních orgánů, že se nezměnily okolnosti, které vedly stavební úřad k nařízení odstranění stavby. Podle žalobce nelze v právním státě nařizovat odstranění stavby, pokud to nemá zákonnou oporu či oporu v platné územně plánovací dokumentaci, pokud stavebník realizuje stavbu na svém pozemku a nezasahuje tak neoprávněně do cizího vlastnického práva. Rozsah odstranění stavby musí být vymezen tak, aby maximálně šetřil práva stavebníka nabytá v dobré víře a nedůvodně jej nezatěžoval. Podle názoru žalobce neobstojí závěr správních orgánů, že překročil nepřekročitelnou stavební čáru o 3 m, neboť z platné územně plánovací dokumentace takové omezení nevyplývá. Dále žalobce namítá, že nedostatek odůvodnění a rozpory v argumentaci stavebního úřadu, vedly k chybnému posouzení jeho žádosti o dodatečné stavební povolení a rovněž způsobily nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí. Za situace, kdy Město Strakonice nepostupovalo v souladu s § 71 odst. 4 stavebního zákona a neuvedlo regulační plán do souladu s pozdějším územním plánem, nelze bagatelizovat skutečnost, že stavební úřad řádně neodůvodnil své zamítavé rozhodnutí. Nedostatek odůvodnění nelze napravovat v odvolacím řízení. Okrajem žalobce uvedl, že vykonávací řízení podle rozhodnutí o odstranění stavby bylo Okresním soudem ve Strakonicích zastaveno (usnesení ze dne 3. 4. 2014, č. j. 17 EXE 2985/2013 – 35), neboť bylo shledáno materiálně nevykonatelným. Dále žalobce namítá, že územní rozhodnutí by mělo do sebe převzít případná omezení (ochranná pásma), která se na podmínky umístění stavby v příslušné lokalitě vztahují, a to explicitně. V daném případě se tak však nestalo. Takové rozhodnutí o umístění stavby je pak nepřezkoumatelné a je v rozporu s principem právní jistoty. Žalobce byl vázán podmínkami pro umístění stavby, které jsou obsaženy v územním souhlasu ze dne 22. 6. 2011. Toto dvoustránkové rozhodnutí neobsahuje v žádné podmínce regulativ o ochranném pásmu 25 m, na který se stavební orgány následně odvolávaly. V daném případě ani nešlo o aplikaci § 61 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého lze regulačním plánem nahradit územní rozhodnutí; regulační plán přímo stanoví, že územní rozhodnutí nenahrazuje. Jinými slovy, pokud regulační plán nenahrazuje územní rozhodnutí, pak musí být všechny podmínky pro umístění stavby uvedeny v konkrétním územním rozhodnutí. Tak tomu však v dané věci není. Žalobce je přesvědčen, že je při umisťování stavby omezován nezákonným způsobem. Žalobce dále doplnil, že odborný lesní hospodář Lesů ČR určil absolutní výškovou bonitu lesa v hodnotě 22 m. To dává předpoklad pro možnost udělení výjimky a umístění stavební čáry ve vzdálenosti 22 m od okraje lesa. Žalobce poukazuje též na závazné stanovisko Městského úřadu Strakonice ze dne 25. 9. 2012, zn. MUST/034398/2012/ŽP/LH/sek, kterým byl žalobci vydán podle § 14 odst. 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „lesní zákon“) souhlas se změnou regulačního plánu Za Stínadly, který se týká snížení ochranného pásma lesních pozemků z původně stanovených 25 m od hranice lesa na 20 metrů. Lesy ČR dne 27. 6. 2012 vydaly z titulu odborného lesního hospodáře souhlas k umístění stavby žalobce ve vzdálenosti 20 metrů od hranice lesního pozemku. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že žalobce stavbu při její realizaci rozšířil oproti schváleným rozměrům 10,5 m x 8 m na 15,8 m x 7,7 m a rozestavěná stavba zasáhla do ochranného pásma lesního pozemku. Z toho důvodu bylo zahájeno řízení o odstranění stavby. Do rozhodnutí o odstranění části stavby se žalobce neodvolal a dne 4. 7. 2012 nabylo právní moci. Podle žalovaného je právní rozbor nesouladu regulačního plánu s územním plánem zcela bez významu pro věc. V řízení o dodatečném povolení stavby se posuzoval soulad stavby s cíli a záměry územního plánování v době tohoto řízení. Podle žalovaného je stavba v rozporu jak s regulačním plánem, tak s územním plánem. Žalovaný se nedomnívá, že by tyto dva nástroje územního plánování byly ve vzájemném rozporu. Žalovaný doplnil, že stanoviska předložená žalobcem by měla svůj význam, pokud by se řešila změna regulačního plánu. Regulační plán Za Stínadly však zůstává beze změn. V soudním spise je dále založeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 9. 2014, č. j. 7 Co 1344/2014 – 72, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 3. 4. 2014, č. j. 17 EXE2985/2013 – 35, o zastavení exekuce, neboť v exekučním titulu (rozhodnutí o odstranění stavby) je nepřesně a neurčitě uvedeno, jaká část stavby má být odstraněna; exekuční titul je materiálně nevykonatelný. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Stavební úřad vydal dne 22. 6. 2011 pod č. j. MUST/030385/2011/SÚ/rem souhlas s umístěním a provedením stavby „Novostavba rodinného domu s přístřeškem a garáží, napojení stavby na inženýrské sítě a účelovou komunikaci Liliová“ na pozemku parc. č. 360/19 v k. ú. Strakonice. Ohledně umístění stavby se v rozhodnutí uvádí, že rodinný dům bude na pozemku umístěn ve vzdálenosti 3 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/20 a ve vzdálenosti 3 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/1, vše v k. ú. Strakonice. Novostavba rodinného domu bude zděná, přízemní, nepodsklepená o celkové zastavěné ploše 84 m2, zastřešená sedlovou střechou s obytným podkrovím. Zděná, přízemní, nepodsklepená garáž o půdorysných rozměrech 4 m x 7, 5 m a výšce 3,5 m, bude zastřešená plochou střechou. Zděný, přízemní, nepodsklepený přístřešek o půdorysných rozměrech 3,1 m x 7,5 m a výšce 3,5 m, bude zastřešený plochou střechou s využitím jako venkovní terasa. Celková zastavěná plocha stavby rodinného domu, garáže a přístřešku je 137 m2. Stavba bude obsahovat jednu bytovou jednotku o velikosti 6+kk s příslušenstvím, přístřešek a garáž. Součástí tohoto rozhodnutí je ověřená projektová dokumentace stavby. Z výkresu Koordinační situace se podává, že budova hlavní o rozměrech 10,5 m x 8 m bude umístěna na pozemku tak, že nebude zasahovat do zakresleného ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa v rozsahu 25 m. Dne 5. 4. 2012 pod č. j. MUST/015082/2012/SÚ/rem zahájil stavební úřad řízení o odstranění stavby, neboť kontrolní prohlídkou dne 29. 3. 2012 bylo zjištěno, že novostavba rodinného domu je prováděna v rozporu s povolením stavebního úřadu ze dne 22. 6. 2011. Jedná se o nepovolenou část stavby o půdorysných rozměrech 8 m x 5,3 m, která je přízemní, nepodsklepená, zastřešená sedlovou střechou s obytným podkrovím, a která je situována v západní části rozestavěné stavby rodinného domu. Nepovolená část stavby je umístěna v rozporu s platným regulačním plánem Za Stínadly a se závazným stanoviskem Městského úřadu Strakonice, Odboru životního prostředí ze dne 18. 5. 2011. Dne 29. 5. 2012 bylo pod č. j. MUST/022951/2012/SÚ/rem vydáno stavebním úřadem rozhodnutí o nařízení odstranění části rozestavěné stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, a to do jednoho roku od právní moci rozhodnutí. Předmětem odstranění je přízemní, nepodsklepená část stavby o půdorysných rozměrech 7,6 m x 5,31 m, která je zastřešena sedlovou střechou s obytným podkrovím a která je situována v západní části rozestavěné novostavby rodinného domu. Dále bylo žalobci uloženo dokončit novostavbu rodinného domu v souladu s ověřenou projektovou dokumentací stavby, která je přílohou územního souhlasu sloučeného se souhlasem s provedením ohlášené stavby ze dne 22. 6. 2011 a v souladu s odsouhlasenými změnami stavby ze dne 29. 3. 2012 na místě samém. V rozhodnutí se konstatuje, že při zjištění na místě dne 29. 3. 2012 byl pořízen protokol a fotodokumentace. Dne 4. 4. 2012 byl žalobce vyzván k bezodkladnému zastavení prací na části výše uvedené stavby, která je provedena v rozporu s povolením stavebního úřadu, s regulačním plánem Za Stínadly ze dne 25. 2. 2009 a s územním plánem ze dne 2. 1. 2012. Při kontrolní prohlídce dne 29. 3. 2012 bylo zjištěno, že hrubá stavba byla realizována tak, že překročila stavební čáru nepřekročitelnou ze západní strany, resp. stavba byla rozšířena západním směrem o 5,31 m, čímž stejnou měrou zasáhla do ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa (25 m). Dle ověřené projektové dokumentace, která je součástí souhlasu ze dne 22. 6. 2011, byla stavba ukončena na hranici ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa. V grafické části regulačního plánu Za Stínadly je pro pozemek parc. č. 360/19 v k. ú. Strakonice určena stavební čára nepřekročitelná, která se nachází 4 m od severní, 3 m od jižní a 3 m od východní hranice pozemku. Ze západní strany je pozemek parc. č. 360/19 v k. ú. Strakonice zasažen ochranným pásmem lesa do hloubky 25 m. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nepodal odvolání a nabylo právní moci dne 4. 7. 2012. Dne 31. 1. 2014 podal žalobce žádost o dodatečné povolení stavby – část o půdorysu 7,6 m x 5,31 m umístěná v západní části rozestavěné novostavby rodinného domu na pozemku parc. č. 360/19 v k. ú. Strakonice. Tato žádost byla podána jako součást doplnění žádosti o změnu stavby. Stavební úřad tuto žádost rozhodnutím ze dne 12. 3. 2014, č. j. MUST/014541/2014/SÚ/rem, podle § 129 odst. 3 stavebního zákona a podle § 51 odst. 3 správního řádu zamítl. Stavební úřad žádost zamítl, neboť od doby nařízení odstranění části stavby nenastaly žádné nové skutečnosti, které by umožnily předložené žádosti vyhovět. Stavební úřad konstatoval, že bylo zjištěno, že stavba není realizována v souladu s vydaným povolením, v souladu s regulačním plánem a s územním plánem. Regulační plán vymezuje pro stavby rodinných domů stavební čáru nepřekročitelnou. Tato čára se nachází uvnitř pozemku parc. č. 360/19 ve vzdálenosti 3 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/20, 4 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/18 a 25 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/11, vše v k. ú. Strakonice. Vzdálenost 25 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/11 v k. ú. Strakonice je v regulačním plánu vymezena tak, že jakékoliv stavby rodinných domů apod. nebudou umístěny blíže než 25 m od pozemků určených k plnění funkcí lesa. Při kontrolní prohlídce dne 29. 3. 2012 a dne 24. 4. 2013 bylo zjištěno, že stavba byla realizována tak, že překročila stavební čáru nepřekročitelnou ze západní strany, resp. stavba byla rozšířena západním směrem o 5,31 m, čímž stejnou měrou zasáhla do ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa. Realizace stavby neodpovídala obsahu ověřené projektové dokumentace, podle které stavba končila na hranici ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa. Stavební úřad odkázal i na grafickou část regulačního plánu, ve které je pro pozemek vymezena stavební nepřekročitelná čára ze čtyř stran. K odvolání žalobce vydal žalovaný napadené rozhodnutí, kterým rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 12. 3. 2014 potvrdil a odvolání zamítl. Důvodem pro nařízení odstranění nepovolené změny rodinného domu byl její rozpor s územně plánovací dokumentací, a sice s regulačním plánem Za Stínadly, který pro stavby rodinných domů stanoví nepřekročitelnou stavební čáru, dále obsahuje regulativ o ochranném pásmu pozemků určených k plnění funkcí lesa v rozsahu 25 m. Změna rodinného domu byla realizována tak, že překročila stanovenou stavební čáru a zasáhla do ochranného pásma. Danou stavbu by bylo možno dodatečně povolit podle § 129 odst. 3 stavebního zákona, kdyby vlastník navrhl takovou její úpravu, která by odstranila existující rozpor, popř. pokud by došlo ke změně územně plánovací dokumentace. K tomu však v daném případě nedošlo. Žalobce požádal o dodatečné povolení stavby ve stávající podobě, přestože dané regulativy jsou nadále v platnosti. Se všemi regulativy byl žalobce dostatečně obeznámen, neboť již v dubnu 2011 byl v souvislosti se svým stavebním záměrem stavebním úřadem upozorněn na nedodržení stavební čáry nepřekročitelné, tedy na rozpor tehdy předložené projektové dokumentace s regulačním plánem, což pak vedlo k úpravě projektové dokumentace. Nadále zůstává v platnosti i územní plán, účinný od 2. 1. 2012, který stanoví regulativ, že ve vzdálenosti 25 m od okraje lesa nebudou umisťovány stavby s pevným základem trvalého charakteru. Žalovaný zhodnotil, že podmínky, které vedly stavební úřad v roce 2012 k nařízení odstranění části stavby, se nezměnily. Dodatečným povolením stavby by byl porušen § 129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona. Žalovaný konstatoval, že rozhodnutí stavebního úřadu naplňuje podmínky § 68 a § 69 správního řádu a měl za doložené podmínky pro rozhodovací postup podle § 51 odst. 3 správního řádu. Určitý nedostatek odůvodnění shledal žalovaný pouze v tom, že vedle regulačního plánu zmínil stavební úřad i územní plán, avšak na rozdíl od rozporu s regulačním plánem, který v rozhodnutí jednoznačně popsal, rozpor s územním plánem blíže nekonkretizoval. Toto pochybení samo o sobě nemůže mít dopad do výsledku řízení, neboť pro zamítnutí žádosti byl zcela postačující specifikovaný rozpor s regulačním plánem. Přesto žalovaný považoval za vhodné odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu v tomto směru doplnit. Dále žalovaný v napadeném rozhodnutí vypořádal jednotlivé námitky žalobce. Žalovaný především zdůraznil, že neexistuje žádné rozhodnutí o území, s nímž by byla realizovaná stavba v souladu. Žalovaný konstatoval, že realizovaná stavba je v rozporu s územním souhlasem ze dne 22. 6. 2011. Za zmatečnou argumentaci považoval žalovaný tvrzení, že žádná část územně plánovací dokumentace nebyla vydána jako územní rozhodnutí a že nebylo vydáno žádné územní rozhodnutí o ochranném pásmu lesa. Stavební úřad svým rozhodnutím neoprávněně nezasáhl do práv žalobce, které mu měly být garantovány vydaným územním souhlasem. Takové rozhodnutí totiž negarantuje stavebníkovi právo realizovat stavbu v rozporu s takovým rozhodnutím a ověřenou projektovou dokumentací. Řízení o odstranění stavby i řízení o dodatečném povolení stavby jsou pouze důsledkem toho, že žalobce porušil své právní povinnosti. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Předně krajský soud konstatuje, že se námitkami jdoucími do řízení o nařízení odstranění stavby nemohl zabývat, neboť směřují proti rozhodnutí, které není předmětem nynějšího soudního přezkumu. Rozhodnutí o nařízení odstranění stavby žalobce dokonce ani nenapadl odvoláním, jak se podává ze správního spisu. Námitky, že žalobce nebyl v řízení o nařízení odstranění stavby poučen o možnosti podat žádost o dodatečné povolení stavby a že byly v tomto řízení porušeny konkrétní ustanovení stavebního zákona a správního řádu, jsou tedy v tomto žalobním řízení bezpředmětné, neboť jdou mimo rámec tohoto soudního přezkumu. Pokud žalobce odkazuje na zmařený výkon rozhodnutí o nařízení odstranění stavby pro jeho materiální nevykonatelnost, pak je to námitka, která se taktéž netýká tohoto řízení. Jestliže došlo k pochybení ze strany stavebního úřadu při vymezení části stavby, která měla být odstraněna, pak to nemá žádné dopady do nyní prováděného soudního přezkumu rozhodnutí ve věci dodatečného povolení stavby. Toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení o žádosti a správní orgány proto rozhodovaly o části stavby, tak jak ji žalobce v žádosti vymezil. Žádnou souvislost s vymezením části stavby, která má být odstraněna, v řízení o nařízení odstranění stavby, s nyní probíhajícím řízením krajský soud nespatřuje. Krajský soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti obou správních rozhodnutí. Dle žalobce není možné, aby žalovaný bagatelizoval, že stavební úřad řádně neodůvodnil své rozhodnutí ve vztahu k rozporu stavby s územním plánem a sám tuto právní úvahu do rozhodnutí doplnil. Krajský soud se se žalobcem neztotožňuje a správní rozhodnutí za nepřezkoumatelná nepovažuje. Správní řízení tvoří jeden celek od zahájení až do právní moci konečného rozhodnutí (zásada jednotnosti řízení). V zásadě tedy není vyloučeno, aby žalovaný jakožto odvolací orgán napravil nepodstatné vady rozhodnutí vydaného stavebním úřadem. Došlo-li pouze k doplnění části odůvodnění rozhodnutí stavebního úřadu za naprosto stejného důkazního a právního stavu věci, přičemž se s touto změnou žalovaný argumentačně řádně vypořádal v odůvodnění rozhodnutí, nemohlo dojít k porušení zásady dvojinstančnosti správního řízení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí zrekapituloval, že stavební úřad nepovolil žalobci dodatečné povolení stavby, neboť stavba byla v rozporu s vydaným povolením, s regulačním plánem a s územním plánem. Pokud stavební úřad opomněl ve svém rozhodnutí přesně vymezit, v čem spatřuje rozpor s územním plánem a žalovaný tuto stručnou úvahu do svého rozhodnutí doplnil s náležitým odůvodněním svého postupu, nespatřuje na tom krajský soud ničeho závadného a zasahujícího do práv žalobce. Postup žalovaného nemohl mít za následek nepřezkoumatelnost obou správních rozhodnutí. Žalobce namítá rozpor dotčené části regulačního plánu z 25. 2. 2009 s pozdějším územním plánem, účinným od 2. 1. 2012. Regulační plán musí být dle žalobce uveden do souladu s následně vydaným územním plánem a než k tomu dojde, nelze rozpornou část regulačního plánu aplikovat. Žalobce tvrdí, že oba tyto regulativy obsahující ochranné pásmo 25 m, které zasahuje na jeho pozemek. Oba regulativy se ovšem liší způsobem přesného stanovení tohoto ochranného pásma, což ve výsledku v terénu znamená odlišnost cca 3 m v dosahu ochranného pásma na pozemek žalobce. Předně je třeba konstatovat, že územní plán i regulační plán jsou opatřeními obecné povahy podle § 177 a násl. správního řádu, jejichž zákonnost lze přezkoumávat toliko ve zvláštním žalobním řízení podle § 101a a násl. s. ř. s. Územní plán i regulační plán jsou závazné pro rozhodování v území. Žalobce do spisu doložil územní plán i regulační plán, jejichž autenticitu ověřil krajský soud na webu www.strakonice.eu. Regulační plán Za Stínadly byl vydán usnesením Zastupitelstva města Strakonice ze dne 25. 2. 2009; účinnosti nabyl dne 16. 3. 2009. Územní plán Strakonice byl vydán usnesením Zastupitelstva města Strakonice ze dne 14. 12. 2011; účinnosti nabyl dne 2. 1. 2012. Krajský soud zhodnotil obsah žalobcem poukazovaných pasáží a rozpor mezi nimi neshledal. Způsob stanovení ochranného pásma je podle obou těchto regulativů stejný. Regulační plán na str. 8 stanoví, že „jakékoli stavby rodinných domů, nebo staveb určených k podnikání, staveb garáží, zahradních altánů, kolen apod. nebudou umístěny blíže než 25 m od pozemků určených k plnění funkcí lesa“. Dále se z regulačního plánu podává, že takto vymezené ochranné pásmo je v souladu se souhlasným stanoviskem Městského úřadu Strakonice, odboru životního prostředí ze dne 15. 1. 2008, č. j. ŽP/LH/4030/7899/08/Zr. Na str. 56 územního plánu se uvádí, že „pokud na plochu zasahuje vzdálenost 50 m od kraje lesa, v případě požadavku na umístění stavby v tomto prostoru - je nutné dojednat s dotčeným orgánem udělení výjimky. Ve vzdálenosti 25 m od okraje lesa nebudou umisťovány stavby s pevným základem trvalého charakteru včetně oplocení.“ Uvedený regulativ vychází z vyjádření Městského úřadu Strakonice, odboru životního prostředí ze dne 22. 4. 2011, č. j. MUST/027068/2011/ŽP/LH/sek, v němž se konstatovalo, že řešené záměry se „nacházejí v ochranném pásmu lesních pozemků (tj. do 50 m od jejich hranice), bude nutné i po schválení územního plánu zažádat zdejší OSSL o souhlas k vydání rozhodnutí s umístěním staveb do 50 m od okraje lesa (dle § 14 odst. 2 lesního zákona). Upozorňujeme, že obecně je z hlediska lesního zákona nežádoucí realizace staveb trvalého charakteru v menší vzdálenosti od lesních pozemků, než je průměrná výška blízkého lesního porostu v mýtním věku upravená s ohledem na charakter konkrétního zájmového území. V lokalitách nově určených pro bydlení bude možné ve výjimečných případech udělit výjimku ke snížení ochranného pásma lesa. V území, kde již obytné budovy stojí, bude umísťování nových staveb posuzováno s ohledem na stávající stav a charakter konkrétní lokality.“ V územním plánu bylo stanoveno, že pro umístění staveb do vzdálenosti 50 m od okraje lesa, lze žádat o výjimku příslušný orgán. Ovšem pro stavby s pevným základem trvalého charakteru platí možnost žádat o výjimku při záměru umístění stavby do vzdálenosti 25 až 50 m od okraje lesa. Jinými slovy řečeno, podle územního plánu platí, že stavby s pevným základem trvalého charakteru nemohou být (ani na základě výjimky) umístěny ve vzdálenosti 0 až 25 m od okraje lesa. Není tedy pravdou to, co tvrdí žalobce v žalobě, že stavbu rodinného domu by mohl umístit blíže než 25 m od okraje lesa, pokud by dostal výjimku. Podle územního plánu o takovou výjimku žádat nelze. Potud se územní plán zcela shoduje s regulačním plánem, který stanoví, že jakékoli stavby rodinných domů, nebo staveb určených k podnikání, staveb garáží, zahradních altánů, kolen apod. nebudou umístěny blíže než 25 m od pozemků určených k plnění funkcí lesa. Nepřekročitelné pásmo 25 m pro stavbu rodinného domu tedy vyplývá z obou regulativů. Ovšem žalobce zpochybňuje způsob přesného stanovení ochranného pásma a poukazuje na rozlišné pojmy užité v obou regulativech. Územní plán počítá ochranné pásmo od okraje lesa, zatímco regulační plán počítá ochranné pásmo od hranice pozemku určeného k plnění funkce lesa. Žalobce v žalobě tvrdí, že hranice pozemku určeného k plnění lesa a místo, kde na něm začíná lesní porost, se v řešeném místě liší cca o 3 m. Dikce územního plánu vychází zjevně z § 14 odst. 2 lesního zákona, podle kterého platí, že dotýká-li se řízení podle zvláštních předpisů zájmů chráněných tímto zákonem, rozhodne stavební úřad nebo jiný orgán státní správy jen se souhlasem příslušného orgánu státní správy lesů, který může svůj souhlas vázat na splnění podmínek. Tohoto souhlasu je třeba i k dotčení pozemků do vzdálenosti 50 m od okraje lesa. Pojem les je pro účely lesního zákona vymezen v § 2 písm. a) lesního zákona tak, že lesem se rozumí lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa. Pojem les v uvedeném smyslu v sobě zahrnuje jak složku porostovou (lesní stromy, keře a jejich prostředí) tak i složku pozemkovou (pozemek, na němž se porost nachází). Tyto složky patří neoddělitelně k sobě. Pokud by se např. souvislý lesní porost nacházel na pozemku, který není určen k plnění funkcí lesa, pak by se v právním slova smyslu nejednalo o les. Jinými slovy řečeno, pojem les je třeba chápat jako jednotu lesního porostu a pozemku, určeného k plnění funkcí lesa, na kterém se tento porost nachází. Pojem okraj lesa je třeba chápat stejně jako hranice pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Podle krajského soudu se tedy způsob stanovení ochranného pásma v územním plánu neliší od způsobu jeho stanovení v regulačním plánu. Ostatně žalobcův výklad by nedával smyslu, neboť ochranné pásmo, které by se počítalo až od lesního porostu, by se v průběhu času měnilo, jak by dorůstaly nové stromy nebo naopak by se kácely atd. Stanovení přesné hranice by podle žalobcem dovozovaného kritéria nebylo nikdy jednoznačně přesné a způsobovalo by značné potíže při řešení jednotlivých požadavků v území. Krajský soud neshledal rozpor ve stanovení ochranného pásma v územním plánu a v regulačním plánu, neboť oba tyto regulativy stanoví, že ve vzdálenosti 25 m od okraje lesa, resp. od hranice pozemku určeného k plnění funkcí lesa (oba pojmy jsou obsahově totožné, jak bylo vymezeno shora) nelze umisťovat stavby s pevným základem trvalého charakteru, což bezpochyby je i rodinný dům. Námitky žalobce v tomto směru jsou proto nedůvodné. Žalobce při stavbě rodinného domu dané regulativy nedodržel a stavbou zasáhl do platného ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa. Nutno ještě podotknout, že žalobce nedodržel ani půdorys stavby podle ověřené projektové dokumentace a bez povolení jej rozšířil o 5,31 m. Žalobce napadá i závěr správních orgánů o tom, že se nezměnily okolnosti oproti stavu v době vedení řízení o odstranění stavby. Žalobce však v žalobě nevymezil, jak se podle něj okolnosti změnily. Pokud změnu okolností žalobce dovozuje ze souhlasného stanoviska Městského úřadu Strakonice ze dne 25. 9. 2012 ke změně regulačního plánu ve věci rozsahu ochranného pásma, které by mělo být z 25 m sníženo na 22 m, pak s ním krajský soud nemůže souhlasit. V řízení o dodatečném povolení stavby je nutno vycházel ze stavu územně plánovací dokumentace k době vedení tohoto řízení. V době rozhodování stavebního úřadu a žalovaného ve věci žádosti o dodatečné povolení stavby byl regulační plán Za Stínadly ve stavu, podle kterého stále platilo ochranné pásmo o rozsahu 25 m od pozemku určeného k plnění funkcí lesa. Jakékoliv úvahy žalobce v žalobě o tom, že regulační plán bude změněn, jsou v tomto směru nepřípadné a nezakládají změnu okolností, které se žalobce dovolával. Žalobce konečně vznesl i námitku proti obsahu územního souhlasu a souhlasu s provedením ohlášené stavby ze dne 22. 6. 2011, přičemž tvrdil, že toto rozhodnutí neobsahuje vymezení ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa. Konkrétní podmínky pro umístění stavby (všechny nepřekročitelné stavební čáry) měly být podle žalobce součástí rozhodnutí ze dne 22. 6. 2011. Pokud tam údaj o ochranném pásmu nebyl explicitně uveden, pak je žalobce podle svého názoru nezákonným způsobem omezován, co se týče umístění jeho stavby na daném pozemku. Byla-li žalobci zamítnuta žádost o dodatečné povolení stavby především z důvodu toho, že při realizaci stavby ji rozšířil o 5,31 m a tím zasáhl stejnou měrou do ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa, kteréžto 25 m pásmo tvoří nepřekročitelnou stavební čáru při umisťování stavby, pak je třeba se žalobcem souhlasit v tom, že umístění stavby mělo být v rozhodnutí ze dne 22. 6. 2011 konkrétněji vymezeno. V územním souhlasu sloučeném se souhlasem s provedením ohlášené stavby ze dne 22. 6. 2011 se v popisné části k umístění stavby uvádí, že rodinný dům bude umístěn ve vzdálenosti 3 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/20 a ve vzdálenosti 3 m od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/1, vše v k. ú. Strakonice. S ohledem na přesnost vymezení umístění stavby mělo být v popisné části územního souhlasu umístění stavby vymezeno ze všech čtyř stran, tj. výslovně měla být uvedena i vzdálenost od společné hranice s pozemkem parc. č. 360/11 v k. ú. Strakonice, který je určen k plnění funkcí lesa. Krajský soud však zdůrazňuje, že v tomto žalobním řízení nemůže zkoumat zákonnost rozhodnutí ze dne 22. 6. 2011 (což by ostatně bylo možné pouze v režimu žaloby na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu; viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 18. 9. 2012, č. j. 2 As 86/2010 – 76, publikované pod č. 2725/2013 Sb. NSS), neboť tento soudní přezkum se týká zcela jiného správního rozhodnutí. Nicméně je třeba v tomto žalobním řízení ověřit, zda bylo umístění stavby dostatečným způsobem vymezeno. Pokud by tomu tak nebylo, nemohlo by být žalobci kladeno k tíži, že nedodržel nepřekročitelnou stavební čáru při umístění stavby. Krajský soud konstatuje, že součástí územního souhlasu sloučeného se souhlasem s provedením ohlášené stavby byla ověřená projektová dokumentace stavby, ze které se podává jednoznačné umístění stavby tak, aby nezasáhla do ochranného pásma 25 m. Ochranné pásmo 25 m je v projektové dokumentaci přímo zakresleno. Podle ověřené projektové dokumentace měla mít hlavní budova rozměry 10,5 m x 8 m. Reálné rozměry hlavní budovy byly stavebním úřadem zjištěny o půdorysných rozměrech 15,8 m x 7,7 m. Z obsahu ověřené a schválené projektové dokumentace jednoznačně vyplývá, že žalobce přesně věděl, kde má být novostavba rodinného domu s garáží a přístřeškem na pozemku umístěna a že zde existuje 25 m ochranné pásmo pozemků určeného k plnění funkcí lesa. Existence ochranného pásma je opřena o územní plán a o regulační plán. Žalobce nejenže nedodržel ochranné pásmo 25 m, do kterého svou stavbou zasáhl, ale nedodržel ani schválené půdorysné rozměry stavby, když hlavní budovu postavil o 5,31 m delší oproti projektové dokumentaci. Krajský soud má z obsahu správního spisu za prokázané, že žalobce věděl, kde má být přesně stavba na pozemku umístěna a má též za prokázané, že žalobce schválené umístění a půdorysné rozměry stavby nedodržel. Za takové situace je dovolávání se nedostatečného vymezení ochranného pásma a nepřekročitelných stavebních čar v popisné části územního souhlasu ze dne 22. 6. 2011 bezpředmětné, neboť vše potřebné vyplývalo z ověřené projektové dokumentace, která byla přílohou tohoto rozhodnutí a též z platné územně plánovací dokumentace. Konečně naprosto nepřípadná jsou tvrzení žalobce o tom, že nelze nařizovat odstranění stavby, pokud to nemá oporu v zákoně a v platné územně plánovací dokumentaci. Jak již bylo uvedeno shora, zákonností rozhodnutí o odstranění stavby se krajský soud zabývat nemůže, neboť nejde o podkladové rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s. ř. s. Ani s tvrzením žalobce o tom, že pokud realizuje stavbu na svém pozemku a nezasahuje neoprávněně do cizího vlastnického práva, pak jej nelze nedůvodně zatěžovat a je třeba maximálně šetřit jeho práva nabytá v dobré víře, nelze souhlasit. K tomu lze pouze konstatovat, že žalobce má naprosto mylnou představu o obsahu pojmu vlastnické právo a o účelu a smyslu institutů stavebního práva. O právech žalobce nabytých v dobré víře nelze ani uvažovat, neboť žalobce znal obsah schválené projektové dokumentace, a věděl, že je jí vázán a že je povinen umístit a postavit stavbu v souladu s projektem. Zvětšení stavby o 5,31 m a zasažení umístěním stavby do ochranného pásma pozemků určených k plnění funkcí lesa naopak svědčí o bezohlednosti žalobce k vlastnickým právům svých sousedů a k chráněným veřejným zájmům. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení