10 A 11/2016 - 56

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce X, bytem X, zast. Mgr. Petrem Nesporým, advokátem NS&partners s.r.o. se sídlem České Budějovice, Puklicova 52, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2015 čj. KUJCK 84750/2015/OREG, za účasti zúčastněných osob a) Státní pozemkový úřad se sídlem Praha, Husinecká 1024/11a, b) X, bytem X, zast. X, obecným zmocněncem, bytem X, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Osoby na řízení zúčastněné nemají právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti usnesení Městského úřadu Vodňany, ze dne 31. 8. 2015 čj. MUVO 6937/2015 tak, že odvolání žalobce bylo jako nedůvodné zamítnuto a usnesení bylo potvrzeno. Usnesením stavebního úřadu bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o dodatečné povolení stavby ze dne 6. 3. 2015, neboť žalobce nedoložil souhlas se stavbou od vlastníka druhé ideální poloviny, přičemž vlastník druhé ideální poloviny S.P. po celou dobu řízení uváděl jak písemně i do protokolu o jednání, že s dodatečným povolením stavby nesouhlasí. Žalobce doložil všechny doklady na základě výzvy stavebního úřadu, ovšem nedoložil souhlas spoluvlastníka stavby, proto stavební úřad dospěl k závěru, že nepovolené stavební úpravy nelze dodatečně povolit. Dále bude pokračováno v řízení o odstranění nepovolené stavby. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav, vadně byly hodnoceny provedené důkazy. Žalobce uvádí, že je spoluvlastníkem domu, přičemž jeho spoluvlastnický podíl činí jednu polovinu, druhým spoluvlastníkem předmětné nemovitosti je jeho bratr S.P.. Předmětné stavební úpravy domu odpovídají způsobu a rozsahu užívání domu oběma spoluvlastníky tak, aby každý z nich mohl užívat co do počtu a rozsahu plochy obytných místností přibližně stejnou část domu samostatně pro svoje účely. Tyto úpravy byly provedeny po dohodě obou spoluvlastníků, což S.P. následně popřel a svým podáním nadepsaným „dotaz ohledně stavby realizované v objektu na adrese Bílsko 44 ze dne 15. 12. 2004“ informoval stavební úřad o provedených stavebních úpravách domu. Stavební úřad provedl kontrolní prohlídku na základě shora uvedeného sdělení S.P. a zahájil řízení o odstranění stavby spočívající ve stavebních úpravách. Řízení o odstranění stavby bylo přerušeno, neboť žalobce podal žádost o dodatečné povolení stavby. Usnesením stavebního úřadu ze dne 31. 8. 2015 bylo řízení zastaveno z důvodu absence výslovného písemného souhlasu S.P. s předmětnými stavebními úpravami. Provedení stavebních úprav bylo podle žalobce oběma spoluvlastníky ujednáno a odsouhlaseno. Oba spoluvlastníci se na realizaci stavebních úprav podíleli. Dřevěné interiérové schodiště bylo umístěno po dohodě mezi spoluvlastníky v domě tak, aby byl uspokojen požadavek S.P. užívat pokoj ve druhém nadzemním podlaží. Rovněž byla odsouhlasena i instalace druhých vchodových dveří. Žalobce má za to, že správní orgány postupovaly v rozporu se stavebním zákonem i správním řádem, neboť rozhodnutí vychází pouze z okolnosti, že nebyl v řízení o dodatečném povolení stavby předložen písemný souhlas S.P.. Žalobce má za to, že nebyla respektována zásada materiální pravdy ukládající správním orgánům povinnost zjistit přesně a úplně skutkový stav věci v rozsahu, jenž byl nezbytný pro vydání rozhodnutí. Zejména nevzal v úvahu ústní dohodu uzavřenou mezi spoluvlastníky. Žalovaný pak nesprávně usnesení stavebního úřadu potvrdil, aniž by zkoumal meritum věci, neboť v napadeném rozhodnutí je pouze uveden závěr o absenci písemného souhlasu spoluvlastníka. Žalovaný se však nezabýval otázkou, zda-li takovýto požadavek má oporu v obecně závazných právních předpisech, natož aby provedl subsumpci skutkového stavu pod příslušné právní předpisy odkázal na relevantní rozhodovací praxi. Žalobce má za to, že stavební úřad nedostatečně zjistil skutkový stav, jestliže byla mezi žalobcem a S.P. uzavřena dohoda o provedení předmětných stavebních úprav. S.P. se v současné době ke svým závazkům z dohody s žalobcem nezná a příslušnou část nákladů na instalaci druhých vstupních dveří a dřevěných schodů žalobci dosud neuhradil, což nemůže na skutečnosti, že byl stavebníkem dotčených stavebních úprav ničeho změnit. Okruh účastníků řízení byl stavebním úřadem vymezen tak, jako kdyby bylo o povolení stavebních úprav žádáno před jejich provedením. I v případě, že by se prokázalo, že stavební úpravy byly provedeny bez potřebného opatření stavebního úřadu, nemůže tato skutečnost, že se o dodatečné povolení stavby zasazoval, co by žadatel pouze jeden ze spoluvlastníků, postačovat k závěru, že pouze ten byl stavebníkem. Žalobce poukázal na vady v dokazování, kdy stavební úřad nepostupoval při hodnocení důkazů a při provádění důkazů v souladu s právními předpisy. Žalobce v řízení před stavebním úřadem o vydání dodatečného stavebního povolení prokazoval a poukázal na dohodu o provedení stavebních úprav a budoucím užívání domu, mimo jiné čestnými prohlášeními, a to včetně prohlášení zhotovitele předmětných prací. Stavební úřad se ovšem těmito důkazy řádně nezabýval, rovněž nepřistoupil k předvolání a k výslechům svědků, kteří podali čestná prohlášení, přestože tak s přihlédnutím k zásadě materiální pravdy měl učinit. Žalovaný pouze uvedl, že souhlas spoluvlastníka nebyl předložen, přestože žalobce předkládal jiné listinné důkazy prokazující, že S.P. s provedením stavebních úprav souhlasil a že byl jejich stavebníkem. Námitky žalobce uvedené v odvolání nebyly žalovaným řádně vypořádány, neboť z rozhodnutí není seznatelné, proč žalovaný považuje námitky žalobce za liché, mylné nebo vyvrácené. Stavební úřad se rovněž pominul vypořádat s dalšími listinnými důkazy, z nichž vyplývá, že S.P. o předmětných úpravách věděl, schválil je a při jejich provádění asistoval. Žalobce dále namítá, že k obsahu plné moci ze dne 25. 3. 2015, kterou udělil S.P. starší, S.P. mladšímu, neměly správní orgány přihlížet, neboť z ní není zřejmé, že by měla mít povahu procesní plné moci pro zastupování ve správním řízení. Žalobce rovněž uvedl, že podal dne 15. 10. 2015 žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve kterém navrhuje, aby nemovité věci, dům a pozemek, na němž se dům nachází a přilehlý pozemek, byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobce. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Dle žalovaného žalobce nesprávně interpretuje § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, kdy opomíjí, že se v daném případě jedná o řízení o dodatečné povolení stavby a nerozlišuje soukromoprávní rovinu a veřejnoprávní rovinu věci. V řízení o dodatečném povolení stavby má veřejné subjektivní právo na dodatečné povolení stavby osoba, která oprávnění stavět prokáže v době řízení o dodatečném povolení stavby. Jestliže jsou oba podíly obou spoluvlastníků stejné a není-li druhý spoluvlastník žadatelem o vydání dodatečného povolení stavby, pak bylo povinností žalobce prokázat oprávnění podle § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona. Žalobce jako žadatel většinovým spoluvlastníkem není a ani přes výzvu stavebního úřadu nedoložil doklad prokazující právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření ke stavbě, respektive písemný souhlas spoluvlastníka objektu k bydlení na pozemku stavební parcely č. 49 v k. ú. Bílsko u Vodňan. Žalobce nedoložil v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona právo, které by ho opravňovalo provést stavbu, pak absence takového dokladu bránila v projednání věci, proto byl postup stavebního úřadu v souladu s § 3 správního řádu. S ohledem na shora uvedené žalovaný odmítá žalobcem namítané vady hodnocení důkazů. Provádění dokazování tak, jak se žalobce domnívá, na místě nebylo. Bez významu je pro řízení o žádosti o dodatečné povolení stavby skutečnost, kdo stavbu provedl a zda k tomu byl v době provádění stavby v soukromoprávní rovině oprávněn. Způsob, jakým se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami, je zcela dostatečný, z pohledu žalobcem uváděných kritérií obstojí. Žalovanému není zřejmo k jakým důvodům zástupce S.P. by podle názoru žalobce neměly správní orgány přihlížet a zejména jaký význam by případné úkony zástupce mohly pro věc mít význam. S.P. činil v řízení o dodatečném povolení stavby úkony vesměs sám. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s projednávanou věcí nesouvisí, neboť budoucí uspořádání vlastnictví v řízení o dodatečném povolení stavby je bez významu. Žalovaný proto považuje žalobu za nedůvodnou a navrhuje její zamítnutí. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti: Stavební úřad provedl dne 29. 1. 2015 kontrolní prohlídku objektu k bydlení č.p. 44, a to na základě podnětu S.P. ze dne 17. 12. 2014. Při kontrole bylo zjištěno, že v objektu k bydlení jsou provedeny stavební úpravy podléhající stavebnímu povolení. Proto stavební úřad zahájil řízení o nařízení odstranění předmětné stavby a současně žalobce poučil o možnosti podat ve lhůtě 30 dnů žádost o dodatečném povolení stavby. Žalobce podal dne 9. 3. 2015 žádost o dodatečném povolení stavebních úprav, kde jako stavebník byl uveden pouze žalobce, přestože vlastníkem shora uvedených nemovitostí, je kromě žalobce i S.P., každý jednou ideální polovinou. K žádosti žalobce předložil fotodokumentaci ohledně stavebních úprav. Ze žádosti vyplývá, že projektová dokumentace bude žalobcem dodána „v co nejbližším termínu“. Stavební úřad vyzval žalobce (žadatele), aby do 30. 5. 2015 doplnil předloženou žádost o písemný souhlas spoluvlastníka předmětné nemovitosti S.P., projektovou dokumentaci, závazné stanovisko Hasičského záchranného sboru a stanovisko Městského úřadu Vodňany, odboru životního prostředí. Žalobce byl ve výzvě upozorněn, že žádost o dodatečné povolení stavby je nutno podat na formuláři dle přílohy č. 9 k vyhl. č. 503/2006 Sb. Současně stavební úřad řízení přerušil. Žalobce ve stanovené lhůtě žádost doplnil, ovšem nepředložil písemný souhlas spoluvlastníka předmětné nemovitosti S.P. s provedenými stavebními úpravami. Z podkladů předložených stavebnímu úřadu vyplývalo, že žalobce řeší danou věc, proto stavební úřad stanovil opatřením ze dne 17. 6. 2015 lhůtu pro předložení chybějícího dokladu, a to do 17. 7. 2015. Ani v této lhůtě však ze strany žalobce souhlas předložen nebyl. Stavební úřad oznámil dne 16. 8. 2015 zahájení řízení o dodatečném povolení předmětné stavby a současně s tím nařídil jednání na den 27. 8. 2015. O průběhu jednání na místě předmětné stavby byl sepsán protokol, ze kterého vyplývá, že spoluvlastník objektu č.p. 44 v Bílsku, S.P. starší, nesouhlasí s dodatečným povolením stavebních úprav dle předložené dokumentace. Stavební úřad proto vydal dne 31. 8. 2015 usnesení čj. MUVO 6937/2015, kterým zastavil řízení o podané žádosti o dodatečné povolení stavby. Žalobce se proti usnesení o zastavení řízení odvolal. V odvolání namítal, že stavební úřad nepřihlédl v průběhu řízení k předloženým písemným důkazům, že kterých vyplývá, že stavebníkem jsou oba bratři. Rozhodnutí o pravdivosti tvrzení S.P., zda se na stavebních úpravách se podílel či nikoliv, má povahu předběžné otázky zasahující do vlastnických práv obou bratrů, která náleží do jurisdikce obecných soudů, nikoliv stavebního úřadu. Dále žalobce poukázal na zásadu materiální pravdy, na objektivitu a nestrannost správního řízení. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce jako nedůvodné zamítnuto, prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Krajský soud přezkoumal dle § 75 odst. 2 s.ř.s. napadené rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo v mezích žalobních návrhů, kterými je vázán a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žaloba směřuje proti rozhodnutí žalovaného, kterým zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí o zastavení řízení o vydání dodatečného stavebního povolení na stavbu: stavební úpravy objektu k bydlení č.p. 44 v Bílsku na pozemku st. p. 49 v katastrálním území Bílsko u Vodňan. V daném případě žalobce nesouhlasí se žalovaným, že záležitost nelze posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku, tedy právní úpravy obecné povahy, ale pouze dle příslušných ustanovení stavebního zákona, a proto musí stavebník doložit své právo provést stavbu i na spoluvlastnických podílech, které nejsou ve vlastnictví stavebníka. Soud se proto zabýval tím, zda stavební úřad postupoval správně dle příslušných ustanovení stavebního zákona, případně, zda měl být na předmětnou záležitost aplikován občanský zákoník. Z rozhodnutí žalovaného vyplývá, že vycházel z toho, že je nutno rozlišit soukromoprávní a veřejnoprávní vztahy s tím, že předmětem řízení vedeného u správního orgánu je neoprávněná stavba a žádost žalobce o její dodatečné povolení, z čehož vyplývá, že se dostává správní orgán do sféry veřejnoprávní, neboť k rozhodování o dodatečném povolení neoprávněné stavby je povolán pouze stavební úřad. Mezi účastníky není sporu o tom, že k předmětné stavbě bylo nutné získat stavební povolení. Jestliže stavba byla provedena bez stavebního povolení, bylo namístě, aby stavební úřad zahájil řízení o odstranění nepovolené stavby podle § 129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Stavebníkovi, který stavbu vystavěl bez příslušného rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu umožňuje stavební zákon v souladu s odstavcem 2 citovaného ustanovení podat žádost o dodatečné povolení stavby s tím, že stavební úřad do skončení tohoto řízení přeruší řízení o odstranění stavby. Stavební zákon dále upravuje podmínky řízení o odstranění stavby a uvádí, že stavební úřad v něm postupuje podle § 111 až 115 stavebního zákona, což znamená, že stavební úřad je povinen postupovat jako v řízení o vydání stavebního povolení. Podání žádosti o dodatečné povolení stavby, tedy bylo zcela v souladu se stavebním zákonem, který její podání v případě již zahájeného řízení o odstranění stavy výslovně umožňuje a pro případné dodatečné povolení stavby vyžaduje. Žalobce podal žádost o dodatečné povolení stavby v průběhu řízení o odstranění stavby, a proto se tímto postupem dostal do režimu řízení o žádosti o vydání stavebního povolení tedy, že musí předložit doklady, které jsou zákonem vyžadovány pro vydání stavebního povolení. Stavební zákon v § 110 odst. 2 písm. a) vyžaduje, aby stavebník k žádosti připojil doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření, anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě, pokud stavební úřad nemůže existenci takového práva ověřit v katastru nemovitostí. Stavební úřad zjistil, že objekt k bydlení č.p. 44 na pozemku st. p. č. 49 v k. ú. Bílsko u Vodňan, jehož stavební úpravy jsou předmětem žádosti o dodatečné povolení stavby, je ve vlastnictví žalobce a S.P., kdy každý z nich je vlastníkem jedné ideální poloviny. Žádost o dodatečné povolení stavby však podal jen žalobce, který je vlastníkem pouze ideální poloviny. Stavební úřad proto dospěl k závěru, že je nutno vyzvat žalobce k doplnění žádosti o písemný souhlas spoluvlastníka předmětné nemovitosti ve lhůtě do 30. 5. 2015. Současně s tím byl žalobce upozorněn, že žádost je nutné podat na příslušném formuláři dle přílohy č. 9 k vyhlášce č. 503/2006 Sb. Žalobce na základě výzvy stavebního úřadu však neodstranil ve stanovené lhůtě vadu své žádosti, která bránila v pokračování řízení, neboť nedoložil, že spoluvlastník S.P. s dodatečným povolením stavby souhlasí. Soud poznamenává, že S.P. výslovně do protokolu ze dne 27. 8. 2015 uvedl, že s dodatečným povolením stavby nesouhlasí, přičemž tato skutečnost vyplývá i z dalších písemností, které stavební úřad obdržel. Jestliže stavební úřad zjistil, že spoluvlastníkem předmětné nemovitosti, které se stavební úpravy týkají, je též S.P., nezbylo mu než vyzvat žalobce k odstranění vad podané žádosti. Soud se tedy následně zabýval tím, zda žalobce vyhověl výzvě a předložil doklady, které svědčí o tom, že žalobce mohl stavbu vystavět. Soud opětovně poznamenává, že v rámci stavebního řízení je dle ustanovení § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona stavebník povinen připojit doklady prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu. Pro projednávanou věc je podstatné z hlediska požadavků stanovených stavebním zákonem [§ 110 odst. 2 písm. a)], že v dané věci není stavebníkem jen žalobce, ale oba podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí, a proto bylo nutné v režimu stavebního zákona doložit, že druhý ze spoluvlastníků s provedenými stavebními úpravami souhlasí. Jiný postup by znamenal zásah do vlastnického práva spoluvlastníka. Předmětem řízení není hospodaření se společnou věcí, ale skutečnost, že žalobce byl povinen prokázat a doložit své právo ke stavbě z hlediska stavebního zákona. Předloženými listinami ale toto své právo neprokázal, jestliže je žalobce spolu se S.P. spoluvlastníkem uvedené nemovitosti. Nedůvodná je výhrada žalobce, že stavební úřad i žalovaný postupovali v rozporu se stavebním zákonem a správním řádem, jestliže rozhodnutí vychází pouze z okolností, že nebyl v řízení o dodatečném povolení stavby předložen písemný souhlas S.P. Uvedená výhrada je zcela neopodstatněná, neboť v daném případě bylo rozhodné, že ve smyslu § 110 stavebního zákona ze strany žalobce nebylo doloženo právo provést stavbu, a proto nemohlo být vedeno řízení o dodatečném povolení stavby. Jestliže žalobce žádal o vydání dodatečného povolení stavby, bylo jeho povinností doložit doklad právo stavbu provést. V daném případě je zcela nerozhodné, že žalobce měl v době provedení stavby oprávnění stavět na základě ústní dohody s druhým spoluvlastníkem. Uzavření takovéto dohody je zcela nerozhodné v řízení o dodatečném povolení stavby. V daném případě druhý spoluvlastník nežádal o vydání dodatečného povolení stavby, proto bylo povinnosti žalobce prokázat oprávnění ve smyslu § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona takovou stavbu provést. Nedůvodná je i výhrada žalobce, že stavební úřad neprovedl v řízení důkazy, že nevzal v úvahu ústní dohodu uzavřenou mezi spoluvlastníky, neboť taková dohoda je zcela nerozhodná. Další dokazování listinnými důkazy, event. výslechy svědků bylo proto v daném případě, kdy nebyl doložen souhlas druhého spoluvlastníka, nadbytečné. Výhrada žalobce, že žalovaný se nezabýval otázkou, zda takový požadavek má oporu v obecně závazných právních předpisech, natož, aby provedl subsumpci skutkového stavu pod příslušné právní předpisy či odkázal na relevantní rozhodovací praxi je zcela obecná, proto k této výhradě soud zcela obecně opětovně odkazuje na ustanovení § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, dle něhož žalobce jako žadatel o dodatečné povolení stavby měl povinnost doložit doklad o tom, že ho opravňuje provést stavbu. Absence takového dokladu pak bránila projednání věci, proto bylo zcela důvodně řízení o dodatečné povolení stavby zastaveno. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že soukromoprávním titulem k provedení stavby je vlastnické právo stavebníka s tím, že oprávnění k provedení stavby může být založeno jiným věcným právem a že veřejnoprávním titulem k provedení stavby je stavební povolení a že žadatelem o stavební povolení či stavebníkem nemusí být tedy nutně jen osoba, která je výlučným vlastníkem, ale že musí být prokázáno, že má právo takovou stavbu provést. V daném případě bylo tedy rozhodné, zda druhý spoluvlastník S.P. souhlasí s vydáním dodatečného povolení, či nikoliv. K odkazu žalobce na § 2 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, kde je definice pojmu „stavebník“ soud uvádí, že definici předmětného pojmu je nutno rozdělit do čtyř částí, a to následovně, stavebníkem se rozumí (1) osoba, která pro sebe žádá vydání stavebního povolení nebo ohlašuje provedení stavby, terénní úpravy nebo zařízení, (2) jakož i jeho právní zástupce, a dále (3) osoba, která stavbu, terénní úpravu nebo zařízení provádí, pokud nejde o stavebního podnikatele realizujícího stavbu v rámci své podnikatelské činnosti;(4) stavebníkem se též rozumí investor a objednatel stavby. Z dostupných komentářů ke stavebnímu zákonu soud zjistil, že v odborné literatuře je materiální pojetí v pojmu „stavebník“. V komentáři se uvádí například, že „je nutno jako stavebníka chápat i případného právního nástupce tedy osobu, která se stavebníkem zpravidla stává teprve v průběhu již započaté realizace záměru a dále, že objednatel je stavebníkem také tehdy, kdy pro něj, respektive za něj o vydání příslušného povolení realizace stavby žádá na podkladě smlouvy projektant, a že stavebníkem je též „ nejen osoba, která pro sebe žádá vydání stavebního povolení nebo která ohlašuje stavbu a která ji na základě získaných povolení provádění, ale též osoba, která stavbu realizuje bez příslušného povolení vyžadovaného zákonem“ (Macháčková, J.a kol. Stavební zákon, komentář. 2 vydání Praha C.H. Beck, 2013,) s tím koresponduje i tvrzení, že stavební zákon považuje za stavebníka i osobu, která fakticky provádí stavbu, terénní úpravu či zařízení. Pokud jde o třetí část definice v rozdělení tak soud má za to, že tato slouží v zásadě jen pro označení, „která stavbu (stavební činnost) provádí bez potřebného povolení stavebního úřadu, tj. „osobu, která provádí tzv. černou stavbu a k uplatnění nástrojů státního dozoru vůči ní“. Z uvedené definice pojmu stavebník vyplývá, že se na základě tohoto vymezení stanovuje nejen okruh účastníků řízení, ale též nejrůznějších zjednodušených procesů podle stavebního zákona. Z uvedené definice je zřejmo, že pro práva a povinností účastníků stavebního řízení je však určující právo k nemovité věci. K této definici se uvádí, že hlavním úkolem první a druhé části definice je vymezit pojem „stavebník“ pro účely těch procesů podle stavebního zákona, jejichž cílem je vznik veřejného subjektivního práva provést stavbu. První část definice je založena na formálním hledisku, kdy žadatel o stavební povolení se stává stavebníkem pro účely daného řízení. Stavební zákon oproti § 27 odst. 1 písm. a) správního řádu pouze doplňuje podmínku, že stavebník musí žádat vydání stavebního povolení pro sebe (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 2. 2011 čj. 7As 112/2010-101 a čj. 6As 77/2013-131). Druhá část definice má již zjevně materiální povahu, kdy ke změně stavebníka z důvodu právního nástupnictví dochází ze zákona, není třeba žádného rozhodnutí ze strany stavebního úřadu, ten takovou změnu bere pouze na vědomí po předložení podkladů, jež ji prokazují. Z třetí definice, že má být stavebníkem též „osoba, která stavbu, terénní úpravu nebo zařízení provádí, pokud nejde o stavebního podnikatele realizujícího stavbu v rámci své podnikatelské činnosti“ vyplývá, že po vzniku veřejného subjektivního práva pro stavbu se již může „legálním stavebníkem“ stát kdokoliv, nikoliv nutně jen žadatel. Opět z toho je ovšem zřejmé, že musí stavbu provádět pro sebe, tedy nikoliv pro jiného jako stavební podnikatel či zhotovitel. Z této definice je tedy patrno, že ohledně uvedené stavby žalobce není stavebníkem, jestliže neměl veřejné subjektivní právo uvedenou stavbu provést. Jednalo se teprve o řízení o dodatečné povolení stavby. Zcela nepřípadné je proto tvrzení žalobce, že byl stavebníkem uvedené stavby, rovněž tak jím nebyla ani zúčastněná osoba, jestliže nebylo vydáno rozhodnutí o stavebním povolení předtím, než byla stavba realizována. Soud poznamená, že stavba může být stavbou neoprávněnou z hlediska soukromého práva, což ovšem není „starostí“ stavebního úřadu, takový spor je nutno řešit soudní cestou v civilním řízení. V souvislosti s tím soud poukazuje opětovně na § 110 odst. 2 písm. a) stavebního zákona, dle něhož musí stavebník doložit k žádosti o stavební povolení prokazující jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření, anebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě. Zákon tedy zde preventivně brání vzniku soukromoprávních sporů a stavební úřad proto nemůže povolit záměr, který postrádá soukromoprávní zajištění. Tento přesah veřejného práva do práva soukromého se dle soudu omezuje na fázi samotného povolování stavby. Po jejím skončení již stavební úřad uvedenou podmínku nezkoumá, nýbrž se zaměřuje na hájení veřejných zájmů a zákonných požadavků souvisejících s realizací stavby. Kdokoliv tedy, kdo pro sebe stavbu buduje, se stává ze zákona stavebníkem na základě třetí, respektive čtvrté části, definice, a tudíž jsou pro něj závazné nejen požadavky, jež na stavebníka klade stavební zákon, nýbrž i podmínky vydaného stavebního povolení, případně jiného aktu zakládajícího veřejné subjektivní právo stavby na daném místě. Lze tedy říci, že třetí a čtvrtá část definice stavebníka nabývají na významu až po skončení stavebního řízení či korespondujícího zjednodušeného procesu, přičemž se jedná o zvláštní zákonné ustanovení ve smyslu § 73 odst. 2 věta druhá správního řádu, podle které pro jiné osoby je pravomocné rozhodnutí závazné v případech stanoveným zákonem v rozsahu v něm uvedeném“. (Srov. rozsudek NSS čj. 6As 196/2015 – 33). Žalobce se tak mohl stát stavebníkem na základě první části definice, byl aktivně legitimován k podání žádosti o dodatečné povolení stavby. V případě dodatečného povolení stavby se jedná o osobu, která stavbu provedla. Okruh účastníků řízení se řídí § 109 stavebního zákona. Nedůvodná je námitka žalobce, že správní orgán nepostupoval v souladu s právními předpisy při hodnocení důkazů, jestliže prokázání dohody o provedení stavebních úprav rovněž tak čestné prohlášení zhotovitele stavebních prací je zcela nerozhodné. K uvedeným důkazům správní orgány nemohly přihlédnout, jestliže v daném případě bylo povinností žalobce jako žadatele o vydání dodatečného stavebního povolení doložit doklad prokazující právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření ke stavbě, respektive písemný souhlas spoluvlastníka objektu. Žalobce sice předložil listinné důkazy, čestné prohlášení zhotovitele stavby o tom, že S.P. s provedením stavebních úprav souhlasil, ovšem písemný souhlas spoluvlastníka nepředložil. Rovněž před soudem S.P. opětovně zopakoval, že s vydáním dodatečného stavebního povolení nesouhlasí. Napadené rozhodnutí považoval za věcně správné a navrhoval žalobu zamítnout. Napadené rozhodnutí je přezkoumatelné, neboť je z něho patrno, z jakých důvodů bylo řízení zastaveno, a to právě pro nedoložení souhlasu spoluvlastníka. Z odůvodnění vyplývá, že se žalovaný řádně zabýval odvolacími námitkami žalobce. Bylo na ně podrobně reagováno v odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 4 až 5, kdy žalovaný zcela konkrétně uvedl, že v daném případě se nejedná o neshody spoluvlastníků, kdo se na čem podílel, nýbrž o nesplnění zákonné podmínky vyplývající z § 110 odst. 2 stavebního zákona, neprokázání, že stavebník je majoritním vlastníkem předmětné stavby nebo že má ke stavbě právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření ke stavbě, respektive písemný souhlas spoluvlastníka, který by ho opravňoval provést předmětné stavební úpravy. Žalobce dále namítá, že k úkonům, které byly vedeny před stavebním úřadem a které činil S.P. mladší v zastoupení zúčastněné osoby S.P., neměly správní orgány přihlížet, neboť z obsahu plné moci ze dne 25. 3. 2015 vyplývá, že jejím předmětem je zastupování při všech právních úkonech týkajících se spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech v obci Bílsko, ovšem není z této plné moci zřejmé, že by měla mít povahu procesní i pro zastupování ve správním řízení ohledně dodatečného povolení stavby. Z plné moci datové dne 25. 3. 2015 vyplývá, že S.P. starší zmocnil S.P. mladšího k zastupování při všech právních úkonech týkajících se spoluvlastnického podílu. Ze spisu vyplývá, že S.P. starší vystupoval v řízení o dodatečném povolení stavby sám, což je patrno z protokolu o ústním jednání ze dne 27. 8. 2015 a dále z písemností doručených stavebnímu úřadu dne 20. 8. 2015 a 20. 10. 2015, kdy vyslovoval nesouhlas s dodatečným povolením stavby. Přestože tedy byl S.P. starší zastoupen, činil uvedené úkony samostatně. S.P. mladší v zastoupení S.P. staršího žádné úkony nečinil, proto uvedenou výhradu považuje soud za bezpředmětnou. K námitce žalobce, že v současné době se vede u Okresního soudu ve Strakonicích řízení o žalobě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve kterém je žalobcem navrhováno, aby předmětné nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví a aby mu byla uložena povinnost zaplatit S.P. částku ve výši poloviny znalecky stanovené ceny těchto nemovitých věcí, soud uvádí, že tato žaloba nesouvisí s předmětnou žalobou proti rozhodnutí žalovaného, neboť budoucí uspořádání vlastnictví k věci je pro řízení o dodatečném povolení stavby irelevantní. Soud poznamenává, že rozhoduje na základě skutkového a právního stavu ke dni vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s.ř.s.). Rovněž s předmětným řízením nesouvisí trestní řízení ohledně napadení žalobce S.P. pro trestný čin ublíží na zdraví. Soud uzavřel, že námitky žalobce důvodné nejsou, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovaný se práva náhrada nákladů řízení vzdal. Osobě na řízení zúčastněné rovněž nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno, neboť v souvislosti s tímto řízením zúčastněné osobě ze strany soudu nebyla ukládána žádná povinnost (§ 60 odst. 5 s.ř.s.).

Poučení