10 A 113/2013 - 22

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce: F. K., proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie, sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 23.8.2013, č.j. KRPC-74677-16/ČJ-2013- 020023, takto:

Výrok

Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie v Českých Budějovicích ze dne 23.8.2013, č.j. KRPC-74677-16/ČJ-2013- 020023 se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalobci se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) dne 23.9.2013 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, odboru cizinecké policie ze dne 23.8.2013, č.j. KRPC- 74677-16/ČJ-2013-020023, kterým byla žalobci prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění o 60 dnů. Napadeným rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort pracoviště České Budějovice ze dne 23.8.2013, č.j. KRPC-74677-16/ČJ-2013-020023 byla, dle ustanovení § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o pobytu cizinců), prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění, jenž byla stanovena rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, oddělením pobytové kontroly, pátrání a eskort pracoviště České Budějovice (dále též OPKPE ČB) ze dne 31.5.2013 č.j. KRPC-74677-5/ČJ-2013-020023, ve spojení s ustanovením § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, o 60 dnů. Žalobce prostřednictvím včasné správní žaloby namítá nepřezkoumatelnost a tudíž nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce se domnívá, že byl zkrácen na svých právech v důsledku porušení ust. § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád) ve spojení s ustanovením § 124 zákona o pobytu cizinců a rovněž v důsledku porušení ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též Evropská úmluva). Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí žalobce spatřuje v nedostatečném zdůvodnění tohoto rozhodnutí, přičemž v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2011 č.j. 1As 93/2011-79. Napadené rozhodnutí nevymezuje konkrétní úkony, jež bude nezbytné provést při realizaci správního vyhoštění žalobce, ani neobsahuje odhad, jak dlouho zabere provedení jednotlivých úkonů. Žalovaný navíc nikterak nezdůvodnil, z jakého důvodu shledává dobu trvání zajištění jako dobu přiměřenou. V souvislosti s tímto pochybením žalovaný neuvádí, jaké úkony již byly provedeny, jaké je teprve nutné provést a jakou dobu dle běžné zkušenosti správního orgánu trvají či trvat budou. Dále žalobce poukazuje na znění čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy, dle kterého soudní kontrola všech zásahů do osobní svobody jedince musí proběhnout urychleně a v případě nezákonnosti zbavení svobody vést k propuštění cizince, ale zároveň musí být vykonávána s určitou periodicitou. Správní orgány by v rozhodnutích o zajištění měly stanovovat takové lhůty pro trvání zajištění, aby byla v nejvýše zhruba měsíčních intervalech zajištěna možnost účinného soudního přezkumu důvodů takového zajištění. V případě žalobce však byla délka prodloužení zajištění stanovena v rozporu se shora uvedeným na 60 dnů, což žalobce ve svém důsledku zbavuje práva garantovaného čl. 5 odst. 4 Evropské úmluvy a je proto s tímto ustanovením v rozporu. Závěrem žalobce navrhuje napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný, v rámci svého vyjádření ze dne 27.9.2013, sdělil, že doba zajištění byla stanovena s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu rozhodnutí o správním vyhoštění a ke skutečnosti, že žalobce nedisponuje na území ČR žádným platným dokladem totožnosti. Správní orgán vycházel ze skutečnosti, že doklad pro žalobce je nutné obstarat prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie Praha, které dle ustanovení § 163 odst. 1 písm. h) zákona o pobytu cizinců zabezpečuje potřebné cestovní a přepravní doklady. Žalovaný dále poukázal na celkový přístup žalobce, který ztěžuje průběh ověřování totožnosti, neboť v minulosti vystupoval na území ČR a v Rakousku pod různými nepravými jmény. Ze sdělení nigerijského velvyslanectví v Praze bylo dále zjištěno, že nemají žádné záznamy o žalobci, v této souvislosti bylo dne 23.8.2013 se žalobcem provedeno šetření k jeho totožnosti, přičemž do současné doby, a to i přes provedenou urgenci, nebyla nigerijským velvyslanectvím zaslána žádná odpověď. Údajně se v případě žalobce nejedná o státního příslušníka Nigérie. Samotný průběh ověřování totožnosti žalobce byl jím samotným prodlužován, a to v důsledku jím podaného prohlášení o mezinárodní ochraně. Cizinecká policie má ze zákona povinnost v dané věci chránit zájmy cizince jako žadatele o mezinárodní ochranu a nemůže proto po dobu řízení kontaktovat zastupitelský úřad jeho domovské země. Z tohoto důvodu byla žádost o zjištění totožnosti žalobce zaslána až v době po zastavení řízení o mezinárodní ochraně. Proti rozhodnutí o zastavení řízení o mezinárodní ochraně byla žalobcem podána žaloba s tím, že v této věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto. Z uvedeného je zřejmé, že se nejedná o lhůty v řádu dní, ale naopak v řádu měsíců. Žalovaný je přesvědčen, že naplňuje dikci čl. 15 Směrnice ES č. 2008/115, neboť s náležitou pečlivostí činí veškeré úkony směřující k vyhoštění tak, aby bylo realizováno v co nejkratší době. Objektivní překážkou výkonu vyhoštění zůstává též řízení o mezinárodní ochraně, o němž rozhoduje odlišný orgán státní moci, přičemž žalovaný nemůže zasahovat do rozhodování tohoto odlišného orgánu či předjímat jeho závěr. Žalovaný dále uvádí, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla žalobcem podána účelově, a to z toho důvodu, aby byl výkon rozhodnutí prozatím pozastaven. Uvedenou domněnku dokládá chování samotného žalobce, neboť již v minulosti bylo řízení o mezinárodní ochraně opakovaně zastaveno. Ani v rámci poslední podané žádosti se sám dobrovolně nedostavil k příslušnému orgánu s žádostí o udělení mezinárodní ochrany, ale byl z moci úřední zajištěn a až poté požádal ČR o mezinárodní ochranu. Žalovaný v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 9.2.2006 sp. zn. 2Azs 137/2005, dle kterého je nutné podat žádost o azyl bezprostředně poté, co k tomu žadatel má příležitost, a to z hlediska zeměpisného i časového. Správní orgán neporušil ustanovení § 3 správního řádu, neboť učinil veškeré úkony, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a jednal v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Správní orgán vycházel ze skutečně zjištěného stavu věci a při posuzování důvodů zajištění shledal v jednání žalobce rozpor se zájmy společnosti na dodržování podmínek stanovených pro pobyt cizinců na území ČR. Jednání žalobce nezaručuje, že vycestuje samostatně a dobrovolně z domovského státu. Toto je navíc znesnadněno skutečností, že cizinec nevlastní žádný cestovní doklad opravňující jej k vycestování a z jeho vyjádření vyplývá, že by nebyl schopen si jej sám opatřit na domovském zastupitelském úřadu. Závěrem žalovaný uvedl, že vydané rozhodnutí o zajištění bylo vydáno v souladu se zákonem a navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující rozhodné skutečnosti: Žalobce přicestoval letecky do ČR dne 1.2.2010, téhož dne byl zadržen cizineckou policií, neboť cestoval na padělané doklady totožnosti. Po zadržení policií v roce 2010 pobýval žalobce několik měsíců ve věznici. Po propuštění měl dále cestovat do azylového zařízení v Zastávce u Brna, omylem však nastoupil do jiného vlaku a odjel do Rakouska, kde se po třech měsících, z důvodu nedostatku finančních prostředků, rozhodl vrátit zpět do ČR. Na území ČR následně pobýval na různých místech bez platného víza a cestovního dokladu. Dne 7.9.2011 se žalobce dobrovolně dostavil do Přijímacího střediska cizinců Zastávka u Brna, kde požádal o mezinárodní ochranu. Dne 20.9.2011 bylo řízení o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany pravomocně zastaveno. Proti uvedenému rozhodnutí byla žalobcem dne 26.9.2011 podána správní žaloba, které byl přiznán odkladný účinek. Předmětné řízení o správní žalobě bylo následně krajským soudem dne 21.2.2012 zastaveno, toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 23.3.2012. Dne 20.9.2011 bylo Policií ČR vydáno rozhodnutí č.j. CPR-9457/ČJ-2011-004025-SV o správním vyhoštění v délce jednoho roku, které nabylo právní moci dne 27.9.2011. Po vydání rozhodnutí o správní vyhoštění pobýval žalobce nadále na území ČR, odkud následně bez dokladu totožnosti a platného víza vycestoval do Itálie a do Rakouska, kde byl zadržen policií a dne 12.11.2012 vrácen zpět do ČR, kde byl policií zajištěn a následně propuštěn s vydaným výjezdním příkazem s dobou platnosti na 60 dnů. Žalobce následně odcestoval do Rakouska, kde byl dne 25.4.2013 zadržen policií a opětovně předán do ČR. Dne 13.5.2013 byl se žalobcem sepsán protokol o podání vysvětlení, z něhož bylo zjištěno, že žalobce si je vědom svého chování, kdy nerespektoval stanovenou dobu k opuštění schengenského prostoru. Na území ČR by žalobce nadále chtěl legálně pobývat. K pobytu v ČR, případně k návratu do Nigérie, žalobce nemá finanční prostředky. Žalobce v ČR nemá žádné závazky ani příbuzenské vztahy, v ČR se nenachází žádná osoba, vůči níž by žalobce měl vyživovací povinnost, žalobce má v ČR pouze přítelkyni. Žalobce nemá zdravotní problémy, do domovského státu se však z politických důvodů vrátit nechce. V ČR žalobce nemá žádné stálé bydliště. Z obsahu správního spisu bylo dále zjištěno, že žalobce byl v Rakousku odsouzen za drogovou trestnou činnost, proto mu byl s platností do 20.12.2015 zakázán vstup do schengenského prostoru. Dne 15.5.2013 učinil žalobce prohlášení o mezinárodní ochraně, v jehož důsledku bylo Ministerstvem vnitra ČR, Odborem azylové a migrační politiky rozhodnuto o povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců až do vycestování, maximálně však do 16.9.2013. Na základě tohoto rozhodnutí bylo ukončeno zajištění žalobce, který byl předán Ministerstvu vnitra ČR. Dne 31.5.2013 převzal žalobce rozhodnutí o zastavení řízení, v důsledku něhož žalobce přestal být žadatelem o mezinárodní ochranu. Dne 31.5.2013 bylo Policií ČR, Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje vydáno pod č.j. KRPC-74677-5/ČJ-2013-020023 rozhodnutí o zajištění žalobce s délkou trvání 90 dnů. Uvedené rozhodnutí o zajištění žalobce bylo vydáno z důvodu naplnění podmínek stanovených ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť žalobci byl v Rakousku uložen zákaz vstupu do schengenského prostoru, a to s platností do 20.12.2015. Žalobce v ČR nemá žádné rodinné, pracovní či jiné vazby, v ČR nemá žádnou adresu, kde se zdržuje. Žalobce navíc v průběhu celého správního řízení v ČR a stejně tak i v Rakousku záměrně uváděl nepravé identity. Žalobce nedisponuje žádnými finančními prostředky a existuje zde důvodná obava, že z ČR vůbec nevycestuje. Dne 23.8.2013 bylo žalovaným vydáno žalobou napadené rozhodnutí, kterým byla dle ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců prodloužena doba trvání zajištění za účelem správního vyhoštění o 60 dnů. Důvodem prodloužení doby trvání zajištění žalobce je předpokládaná složitost přípravy výkonu správního vyhoštění. Žalovaný spatřuje složitost přípravy ve skutečnosti, že žalobci musí být prostřednictvím Ředitelství služby cizinecké policie v Praze opatřeny přepravní doklady pro vycestování. V době, po kterou byl žalobce doposud zajištěn, se nepodařilo realizovat jeho vyhoštění, neboť žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně, přičemž řízení o tomto prohlášení bylo ukončeno, avšak proti tomuto rozhodnutí byla podána žaloba ke krajskému soudu. Z uvedeného je zřejmé, že se nejedná o řády dnů, ale o řády měsíců. Pro žalobce je potřeba opatřit cestovní doklady, což bude stěžovat jeho dosavadní přístup, kdy žalobce vystupoval na území ČR a stejně tak i v Rakousku pod různými nepravými jmény. Žalovaný se domnívá, že stanovená doba prodloužení zajištění žalobce je dostatečná k dokončení realizace správního vyhoštění. V okamžiku, kdy bude příprava dokončena, bude vyhoštění okamžitě realizováno a žalobce bude ihned propuštěn. Žalovaný na základě svých zkušeností předpokládá, že je reálné dokončit realizaci správního vyhoštění v podobě obstarání přepravních dokladů v době zajištění. Užití mírnějších donucovacích opatření by v daném případě nebylo účelné, neboť není záruka, že žalobce z území schengenského prostoru skutečně vycestuje, neboť již v dřívější době nevycestoval a opakovaně nerespektoval správní rozhodnutí. V této souvislosti žalovaný dále uvedl, že institutu zajištění cizince není opatřením sankční povahy. Jeho jediným smyslem je napomoci k tomu, aby bylo možné realizovat správní vyhoštění cizince. V daném případě byla doba trvání zajištění stanovená s ohledem na účel, kterým je ukončení neoprávněného pobytu žalobce na území schengenského prostoru a realizace jeho vyhoštění. Žalovaný je současně přesvědčen, že naplňuje dikci čl. 15 Směrnice ES č. 2008/115, neboť s náležitou pečlivostí činí veškeré úkony směřující k vyhoštění tak, aby bylo realizováno v co nejkratší době. Na základě veškerých uvedených skutečností je v projednávané věci dán zákonný důvod k vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění o 60 dnů. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též s.ř.s.), v mezích určených žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Předmětem projednávané věci je rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce vydané dle ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, kterým byla žalobci prodloužena doba trvání zajištění o 60 dnů. Žalobce napadá rozhodnutí o prodloužení zajištění z důvodu nepřezkoumatelnosti výroku žalovaného o stanovení doby trvání správního zajištění. Dle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud (a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek, (b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, (c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění, (d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo (e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států. Dle odst. 3 shora citovaného ustanovení policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný stanovil dobu trvání zajištění v délce 60 dnů z důvodu předpokládané složitosti zabezpečení potřebných přepravních dokladů pro vycestování žalobce. Dřívější vyhoštění žalobce se nepodařilo realizovat z důvodu žalobcova prohlášení o mezinárodní ochraně, o němž bylo již rozhodnuto, avšak žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, o které dosud rozhodnuto nebylo. Opatření potřebných dokladů stěžuje rovněž dosavadní přístup žalobce, který v různých zemích vystupoval pod nepravými jmény. Krajský soud v projednávané věci předně v obecné rovině uvádí, že správní orgány musí při rozhodování o zajištění sledovat účel, pro který bylo omezení osobní svobody v podobě zajištění cizinců přijato. Tím je především zabránění maření výkonu správního vyhoštění. Správní orgány tudíž v každém případě musí zvážit, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně možný (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.11.2011 č.j. 7As 79/2010-150). Uvedené závěry bezpochyby platí i pro prodloužení zajištění cizince, o něž se v projednávané věci jedná. Srovnatelné závěry lze nalézt i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle níž je zajištění cizince opodstatněné pouze tehdy, pokud reálně směřuje k vyhoštění cizince. Vyhoštění musí být realizováno v rozumné době od zajištění (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27.7.2010 ve věci Louled Massoud proti Maltě, stížnost č. 24340/08). Jakmile vyjde najevo, že vyhoštění cizince nebude možné v rozumné době provést, je třeba tohoto cizince ze zajištění propustit. Z uvedeného lze dovodit, že ne vždy bude vyhoštění zajištěného cizince možné. Je tudíž vždy nutné posuzovat existenci alespoň potenciálně možného vyhoštění. Zajištění cizince znamená omezení nebo dokonce, v závislosti na povaze, délce, důsledcích a způsobu zajištění, zbavení jeho osobní svobody, jedná se tedy o velmi citelný zásah do jednoho z nejvýznamnějších základních práv jednotlivce. Takový zásah může být přípustný jen za přísně vymezených podmínek definovaných nejen zákonem o pobytu cizinců, ale především ústavním pořádkem ČR. (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23.11.2011 č.j. 7As 79/2010-150) V posuzované věci bylo předmětem žalobního přezkumu rozhodnutí o prodloužení doby zajištění žalobce za účelem vyhoštění dle ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Tímto rozhodnutím jsou tak řešeny dvě otázky, které musí nalézt podklad v odůvodnění. Správní orgán v prvé řadě přistupuje k prodloužení doby zajištění a v druhé řadě stanoví dobu, o kterou se doba zajištění prodlužuje. Tyto otázky spolu úzce souvisejí. Z charakteru žalobních námitek je zřejmé, že žalobce zpochybňuje především řádné odůvodnění výroku týkající se doby trvání správního zajištění. Správní orgán rozhodující o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění, o stanovení doby zajištění a o prodlužování této doby musí vždy dbát na to, aby zajištění trvalo co nejkratší dobu, a pouze dokud jsou s náležitou pečlivostí činěny úkony směřující vyhoštění. Pokud tedy přistoupí k prodloužení doby zajištění, musí především zdůvodnit, jaké kroky dosud učinil a z jakého důvodu nebylo dosud možné vyhoštění realizovat. Krajský soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19.10.2011 č.j. 1As 93/2011-79, dle kterého správní orgán musí v odůvodnění vedlejšího ustanovení výroku rozhodnutí o zajištění, jímž se stanoví doba jeho trvání, uvést, jaké všechny úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany země původu). Správní orgán musí posuzovat uvedené otázky přísně individuálně, nikoliv paušálním odhadem. Pouze v případě, kdy jsou shora uvedené úvahy obsaženy ve správním rozhodnutí a dle své povahy mají oporu ve správním spisu, mohou se soudy ve správním soudnictví ujmout přezkumné činnosti a posoudit, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení či ho nezneužil (§ 78 odst. 1 in fine s.ř.s.). V ustanovení § 168 zákona o pobytu cizinců je stanoveno, že na řízení dle ustanovení § 124 uvedeného zákona se nevztahují ustanovení správního řádu o správním řízení. Tato výluka se však netýká úpravy formálních náležitostí správního rozhodnutí uvedených v ustanovení § 67 - § 70 správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22.7.2010 č.j. 9 As 5/2010-74 z). V odůvodnění rozhodnutí tak musí být především uvedeno, z jakých skutkových zjištění správní orgán vycházel, tedy v jakých skutečnostech má vedlejší ustanovení výroku oporu (ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu). Správní rozhodnutí, které neobsahuje žádnou skutkovou a právní úvahu je pak nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z obsahu napadeného rozhodnutí bylo zjištěno, že doba trvání prodloužení zajištění není v daném případě odůvodněna vůbec, když žalovaný pouze v obecné rovině konstatuje předpokládanou složitost zabezpečení potřebných přepravních dokladů. Řádné zdůvodnění délky prodloužení zajištění žalobce nepředstavuje ani žalovaným uváděná skutečnost o stále probíhajícím řízení o žalobě proti rozhodnutí vydaném v řízení o mezinárodní ochraně a stejně tak ani skutečnost, že žalobce svým dosavadním jednáním ztěžoval postup správních orgánů, když užíval nepravá jména. Uvedené odůvodnění nevypovídá o tom, jaké náležitosti nejsou zjištěny, jaké úkony či postupy žalovaný zvolil či volí, jakou dobu trvání zajištění příslušných podkladů předpokládá na základě všech okolností skutkového stavu, který nastal v době zajištění. Žalovaný teprve až ve vyjádření k žalobě uvádí, že byly učiněny určité kroky ke zjištění totožnosti žalobce, a to na Velvyslanectví Nigérie v Praze, přičemž žalovaný současně vyjadřuje pochybnost nad samotnou státní příslušností žalobce, která není zřejmá. Na tomto místě krajský soud uvádí, že není přípustné důvody rozhodnutí uvádět až ve vyjádření k žalobě. S ohledem na shora uvedené dospěl krajský soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v části týkající se vedlejšího výroku, jímž se stanoví doba trvání zajištění, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Krajský soud si je vědom skutečnosti, že časová tíseň, v níž se správní orgán v rámci těchto řízení nachází, může do jisté míry odůvodnit sníženou kvalitu argumentace správního orgánu, nicméně jí nelze ospravedlnit absenci jakýchkoliv úvah stran některé části výroku rozhodnutí. Na základě shora uvedených skutečností soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v části týkající se vedlejšího ustanovení výroku, jímž se stanoví doba trvání zajištění, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil, neboť v odůvodnění rozhodnutí není uvedeno, v jakých skutečnostech má vedlejší ustanovení výroku oporu, což je v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., kdy žalobce, který byl v řízení úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení nepožadoval a nebylo ani zjištěno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Podle ustanovení § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení