10 A 113/2021 – 42

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců JUDr. Vladimíra Gabriela Navrátila a JUDr. Jaromíra Klepše ve věci žalobkyně: L. Q. zastoupena advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech cizinců sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované č. j. MV 110853–6/SO–2021 z 2. 9. 2021 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a správní řízení.

1. Jádrem sporu v této věci jsou otázky, zda nepřiměřená délka správního řízení představovala důvod pro změnu obsahu žádosti o zaměstnaneckou kartu, zda byla žalobkyně v průběhu řízení o žádosti povinna doložit pracovní smlouvu s novým ujednáním o výši mzdy, pokud v průběhu správního řízení došlo ke zvýšení minimální (zaručené) mzdy, a zda byly správní orgány povinny zkoumat dopady rozhodnutí o zamítnutí žádosti do žalobkynina soukromého a rodinného života.

2. Žalobkyně podala 7. 11. 2014 žádost o vydání zaměstnanecké karty a následně doložila pracovní smlouvu uzavřenou 10. 11. 2014 se zaměstnavatelkou PING DA, s.r.o., IČO: 284 90 363 (dále jen „PING DA“), se sjednaným druhem práce „pomocník v kuchyni“. Ministerstvo vnitra žádost 31. 7. 2015 zamítlo kvůli jiné závažné překážce pobytu cizince na území (porušování zákona nebo jeho obcházení), ale žalovaná jeho rozhodnutí 11. 10. 2018 zrušila a věc mu vrátila k dalšímu řízení. Žalobkyně poté požádala o změnu obsahu své žádosti v tom smyslu, aby jí byla vydána zaměstnanecká karta pro zaměstnání u společnosti ZHENG HE s.r.o., IČO: 257 59 272 (dále jen „ZHENG HE“), neboť původní zaměstnavatelka o ni kvůli délce řízení již ztratila zájem; k žádosti doložila pracovní smlouvu s touto společností z 31. 12. 2018. Ministerstvo vnitra usnesením z 9. 10. 2020 změnu žádosti nepovolilo, jelikož žalobkyně neprokázala hrozbu vážné újmy ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu; proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které žalovaná rozhodnutím č. j. MV–110853–5/SO–2021 z 2. 9. 2021 zamítla jako opožděné.

3. Mezitím (4. 1. 2019) ministerstvo vnitra vyzvalo žalobkyni k odstranění vad žádosti z důvodu neexistence pracovního místa, pro které měla být zaměstnanecká karta vydána, a jelikož tak žalobkyně neučinila, rozhodnutím č. j. OAM–3944–59/ZM–2014 z 13. 5. 2021 zamítlo její žádost o zaměstnaneckou kartu podle § 46 odst. 6 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, hned ze dvou důvodů: 1) Žalobkyně neidentifikovala v Evidenci volných pracovních míst (dále jen „Evidence“) u zaměstnavatelky PING DA, s.r.o., žádné volné pracovní místo, na němž by mohla být zaměstnána [nesplnění účelu pobytu dle § 42g odst. 2 písm. a)]. 2) Žalobkyně v řízení předložila pracovní smlouva uzavřenou se zaměstnavatelkou PING DA, s.r.o., v níž byla sjednána mzda v zákonem požadované výši, avšak v době vydání rozhodnutí tomu tak v důsledku změn výše minimální mzdy již nebylo, a novou pracovní smlouvu s touto společností žalobkyně nepředložila [nesplnění podmínky dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona].

4. Žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím jako nedůvodné zamítla. Ztotožnila se s názorem ministerstva vnitra, že nebyly splněny dvě shora uvedené podmínky pro vydání zaměstnanecké karty, i s tím, že délka řízení nemohla odůvodnit změnu obsahu žádosti. Kromě toho konstatovala, že v tomto případě není na místě zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do žalobkynina soukromého a rodinného života, neboť jeho důsledkem není ztráta možnosti výdělečné činnosti na území ČR, k níž může žalobkyně získat oprávnění na základě nové žádosti prostřednictvím zastupitelského úřadu v jejím domovském státě. Přesto uvedla, že pokud už neexistuje volné pracovní místo, není možné žádosti vyhovět a oprávnění udělit, ať už by byly žalobkyniny poměry jakékoli. Nakonec doplnila, že sama žalobkyně žádné relevantní okolnosti o svých poměrech ani netvrdila. II. Soudní řízení.

5. Žalobkyně v žalobě s odkazem na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 7/2020–39 z 13. 5. 2020 namítla, že excesivní délka správního řízení představovala „hrozící vážnou újmu“, pro kterou jí měla být umožněna změna obsahu žádosti na základě předložené pracovní smlouvy s novou zaměstnavatelkou, neboť ta původní již zcela pochopitelně ztratila zájem o její zaměstnání. Ohradila se také proti druhému důvodu zamítnutí žádosti, a to s poukazem na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 116/2021–29 z 2. 9. 2021, z nějž dovodila, že při posuzování výše příjmu je rozhodující, zda ji žadatel doložil při podání žádosti, a následně již není povinen dokládat novou pracovní smlouvu nebo platební výměr při každé změně nařízení vlády, kterým se stanoví minimální mzda a nejnižší úroveň zaručené mzdy. Nakonec namítla, že napadené rozhodnutí zcela nepřiměřeně zasáhlo do jejího soukromého a především rodinného života, neboť na území ČR žije s přítelem (držitelem zaměstnanecké karty) a má zde zletilou dceru a řadu českých přátel. Tyto okolnosti však nebyly v řízení nijak zohledněny, přestože podle judikatury správních soudů je třeba přiměřenost dopadů posoudit i v případech nestanovených v § 174a zákona o pobytu cizinců, pokud to cizinec namítne, což žalobkyně učinila.

6. Žalovaná ve vyjádření k žalobě shrnula průběh správního řízení a zopakovala stěžejní argumenty obsažené v jejím rozhodnutí. Nad rámec toho označila žalobkyní citovanou judikaturu týkající se důvodů pro zamítnutí žádosti za nepřiléhavou a zdůraznila, že každý případ je třeba posuzovat individuálně. K posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí do žalobkynina života se nijak nevyjádřila.

7. Při jednání 24. 11. 2022 účastníci zopakovali argumenty uvedené v dosavadních procesních podáních a setrvali na svých návrzích. Návrh na provedení důkazu vyjádřením žalobkyniny dcery, F. Ch., a žalobkynina přítele, W. X., soud zamítl pro nadbytečnost. III. Posouzení věci soudem.

8. Soud nejprve shledal, že jsou splněny podmínky řízení, žaloba je přípustná, byla podána včas a osobou oprávněnou. Následně vycházeje ze skutkového a právního stavu, jenž zde byl v době vydání napadeného rozhodnutí, přezkoumal je na základě podané žaloby v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)], včetně řízení předcházejícího jeho vydání, jakož i z hlediska vad, k nimž by byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti. Při tom naznal, že žaloba není důvodná.

9. Cizinec je podle § 42g odst. 2 zákona o pobytu cizinců oprávněn podat žádost o vydání zaměstnanecké karty mimo jiné tehdy, pokud a) je účelem jeho pobytu na území zaměstnání na jedné z pracovních pozic uvedených v Evidenci obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty a b) uzavřel pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí, v níž se strany zavazují v ujednané lhůtě uzavřít pracovní smlouvu nebo dohodu o pracovní činnosti obsahující ustanovení, ze kterého vyplývá, že bez ohledu na rozsah práce měsíční mzda, plat nebo odměna cizince nebude nižší než základní sazba měsíční minimální mzdy; Podle § 46 odst. 6 písm. b) téhož zákona ministerstvo vnitra zaměstnaneckou kartu nevydá mimo jiné tehdy, nesplňuje–li cizinec podmínku uvedenou v § 42g odst. 2, 3 nebo 4.

10. Mezi účastníky řízení není sporu o to, že v době vydání rozhodnutí ministerstva vnitra o žádosti (šest a půl let po jejím podání) se již v Evidenci nenacházelo žádné volné pracovní místo u společnosti PING DA (s níž žalobkyně uzavřela pracovní smlouvu doloženou k žádosti), na němž by mohla být zaměstnána, a že tedy nebyl splněn účel pobytu ve smyslu § 42g odst. 2 písm. a) zákona. Žalobkyně vyložila, že od uzavření pracovní smlouvy uplynulo mnoho let a zaměstnavatelka již pochopitelně ztratila zájem o její zaměstnání. Proto žalobkyně ještě před vydáním rozhodnutí požádala o změnu obsahu žádosti tak, aby zaměstnanecká karta byla vydána na pracovní místo u společnosti ZHENG HE, s níž uzavřela pracovní smlouvu na obdobnou pracovní pozici jako prve s PING DA.

11. Podmínky pro změnu obsahu žádosti upravuje § 41 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, podle jehož věty druhé „správní orgán může povolit zpětvzetí nebo změnu obsahu podání jen v případě, že podateli hrozí vážná újma“. Pro posouzení zákonnosti postupu ministerstva, jež žádost o změnu obsahu žaloby zamítlo, tak je rozhodující, zda žalobkyně prokázala hrozbu vážné újmy.

12. V samotné žádosti i jejím doplnění žalobkyně uvedla pouze to, že na vyřízení žádosti čeká již více než pět let a že původní zaměstnavatelka z tohoto důvodu ztratila o její zaměstnání zájem (srov. usnesení ministerstva č. j. OAM–3944–47/ZM–2014, MV–159056–1/OAM–2020 z 9. 10. 2020). Taktéž v žalobě spatřuje hrozící vážnou újmu výhradně v délce správního řízení, odvolávajíc se na rozsudek NSS č. j. 1 Azs 7/2020–39. Podle jeho bodu 36 „[u]plynulá i očekávaná doba trvání správního řízení tedy ve spojení s dalšími okolnostmi věci může představovat ‚hrozící vážnou újmu‘ dle § 41 odst. 8 správního řádu.“ Stěžejní je zde obrat „ve spojení s dalšími okolnostmi“. Ve věci posuzované NSS byly těmito okolnostmi vyprchání zájmu původního zaměstnavatele (jako tomu bylo i v nynější věci), ale zároveň také nemožnost podat lidsky důstojným způsobem novou žádost o zaměstnaneckou kartu. Žalovaná ve vyjádření k žalobě výstižně připomněla, že šlo o občana Vietnamské socialistické republiky a problematiku lidsky důstojného podávání žádosti o zaměstnanecké karty (i další pobytové tituly) v systému Visapoint, která byla v minulosti opakovaně kritizována nejen správními soudy (k podrobnostem srov. rozsudek rozšířeného senátu NSS č. j. 10 Azs 153/2016–52, č. 3601/2017 Sb. NSS z 30. 5. 2017. Právě tento aspekt byl pro posouzení věci stěžejní, a rozhodnutí žalované bylo zrušeno právě proto, že dostatečně nezdůvodnila své tvrzení o žadatelově možnosti podat novou žádost (bod 34 rozsudku NSS č. j. 1 Azs 7/2020–39).

13. V nynějším případě žalobkyně nemožnost podat novou žádost – poté, co společnost PING DA ztratila zájem o její zaměstnávání – nebo jiný obdobně závažný přistoupivší důvod vůbec netvrdí, a citované judikatorní závěry tedy nejsou na její situaci aplikovatelné. Ačkoli vskutku excesivní a nepochopitelně dlouhá doba správního řízení byla nežádoucí a žalobkyně ji může oprávněně pociťovat jako újmu, nejednalo se v jejím případě o hrozící vážnou újmu ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu, jež by odůvodnila změnu obsahu žádosti. Žalobkyně našla jiný subjekt, jenž měl zájem o její zaměstnání, a dokonce s ním uzavřela pracovní smlouvu. Za této situace jí patrně nic nebránilo podat novou žádost o zaměstnaneckou kartu právě pro toto pracovní místo. Jestliže tuto možnost měla, ale nevyužila, nemůže se domáhat vyslovení nezákonnosti nevyhovění její žádosti o změnu obsahu původní žádosti. Tento žalobní bod není důvodný.

14. Pro úplnost soud podotýká, že zákonné lhůty k vydání rozhodnutí jsou „pouze“ lhůtami pořádkovými, jejichž překročení nemá vliv na zákonnost správního rozhodnutí (za všechny rozsudek NSS č. j. 2 Ans 14/2012–41, č. 2785/2013 Sb. NSS z 10. 12. 2012). Současně se ale sluší připomenout, že tvrzení žalované, podle nějž žalobkyně ani jednou nežádala o uplatnění opatření proti nečinnosti ministerstva vnitra (strana 2 vyjádření k žalobě), není pravdivé. Sama žalovaná totiž v průběhu správního řízení vydala k žalobkyniným žádostem hned dvě taková opatření: 7. 10. 2019 pod č. j. MV–129558–3/SO–2019 a 13. 2. 2020 pod č. j. MV–19946–3/SO–2020.

15. Naproti tomu soud přisvědčuje žalobkyni v tom, že za účelem splnění podmínky dle § 42g odst. 2 písm. b) zákona nebyla povinna dokládat při každé změně nařízení vlády, kterým se stanoví minimální mzda a nejnižší úroveň zaručené mzdy, pracovní smlouvu, ze které by vyplývala nová sjednaná mzda alespoň ve výši minimální (resp. zaručené) mzdy. Jak totiž konstatoval NSS v rozsudku č. j. 1 Azs 116/2021–29 z 2. 9. 2021, splnění této podmínky je třeba posuzovat materiálně, a pokud žadatel o zaměstnaneckou kartu doloží k žádosti pracovní smlouvu, v níž bude ujednána mzda odpovídající alespoň minimální (resp. zaručené) mzdě, tak její dosažení i po změnách příslušného nařízení vlády zajišťují pracovněprávní předpisy. (V podrobnostech soud odkazuje na body 22 až 24 naposled citovaného rozsudku NSS). Přesně tak tomu bylo v nyní posuzované věci, a citované rozhodnutí NSS je tak na ni plně aplikovatelné.

16. Důvodnost tohoto žalobního bodu nicméně nemá vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, jelikož žalobkyně nesplnila podmínku stanovenou v § 42g odst. 2 písm. a) zákona, což pro zamítnutí její žádosti o zaměstnaneckou kartu postačovalo.

17. Nakonec žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné z důvodu nedostatečného posouzení přiměřenosti jeho dopadů do jejího rodinného života. K tomu je třeba v prvé řadě uvést, že žalobkyně v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí namítla, že má v České republice manžela i dceru (totéž ostatně tvrdila již v odvolání z 26. 4. 2016 proti prvnímu zamítnutí své žádosti). Není tedy pravdivé tvrzení žalované, že žalobkyně žádné relevantní skutečnosti neuvedla (dole na straně 5 napadeného rozhodnutí). Soud přesto neshledal tento žalobní bod důvodný.

18. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalovaná aspekt dopadů rozhodnutí do žalobkynina života neopomenula, nýbrž zvažovala, zda a jakým způsobem může přiměřenost dopadů posuzovat. Své zamítavé rozhodnutí postavila především na tom, že okolnosti cizincova soukromého a rodinného života nemohou odůvodnit vydání zaměstnanecké karty, ať už jsou jakékoli, pokud neexistuje právní titul pro vyhovění žádosti – volné pracovní místo. V tomto duchu již ministerstvo vnitra ve výzvě k odstranění vad žádosti z 21. 2. 2020 připomenulo žalobkyni, že zaměstnanecká karta je vázána na konkrétní pracovní místo, pro které je také vydáváno povolení k zaměstnání.

19. Správní soudy opakovaně dovodily, že posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí o žádosti o pobytové oprávnění do cizincova soukromého a rodinného života není omezeno na případy, u nichž to zákon o pobytu cizinců v § 174a výslovně stanoví (rozsudek NSS č. j. 6 Azs 398/2020–34 z 1. 12. 2021 a rozhodnutí citovaná v jeho bodě 19). V případech v zákoně výslovně neuvedených se pak rozsah posuzování odvíjí především od tvrzení a důkazů předložených cizincem, jenž nemůže důsledky své případné pasivity přenášet na správní orgán (srov. rozsudek NSS č. j. 2 Azs 144/2020–33 z 23. 7. 2020). Zároveň nicméně neplatí, že je správní orgán povinen zkoumat přiměřenost dopadů u každého rozhodnutí o žádosti o pobytové oprávnění, kde to cizinec namítne (nejde–li ovšem o dopady na nezletilé dítě). Typickou výjimkou je zastavení řízení o takové žádosti, u nějž nepřichází posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele v úvahu, jelikož o žádosti není věcně rozhodováno: „Pokud totiž nejsou splněny podmínky projednání žádosti [...], nemá správní orgán jinou možnost než řízení zastavit. Dodržení závazků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života cizince je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního vyhoštění [...].“ (Rozsudek NSS č. j. 8 Azs 314/2019–39 ze 7. 1. 2022, bod 17, a rozhodnutí v něm citovaná). Tento závěr se nicméně vztahuje i na některá rozhodnutí o zamítnutí žádosti o pobytové oprávnění. Jde na příklad o zamítnutí žádosti o zaměstnaneckou kartu z důvodu nepředložení dokladů za účelem údajů uvedených v žádosti podle § 46 odst. 6 písm. a) ve spojení s § 56 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Ani v tomto případě totiž nebyla žádost posuzována meritorně a její neúspěch se odvíjel od nedostatečnosti cizincovy aktivity (bod 34 rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 43 A 91/2018–31 z 28. 1. 2021).

20. Citovaný závěr se podle názoru soudu uplatní také v případě nesplnění podmínky dle § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, pokud se pracovní pozice, na kterou měla být zaměstnanecká karty vydána, v Evidenci nenachází. NSS v případě žádostí o zaměstnaneckou kartu opakovaně naznal, že pokud cizinec nemůže plnit účel pobytu (nastoupit do zaměstnání, na které má být vydána zaměstnanecká karta), jedná se o závažnou překážku pobytu zamezující vydání zaměstnanecké karty (bod 25 rozsudku č. j. 4 Azs 249/2017–36 z 21. 2. 2018), a že pro její vydání nestačí cizincova subjektivní připravenost k výkonu práce na konkrétním pracovním místě, pokud ji objektivně vykonávat nebude (bod 24 rozsudku č. j. 10 Azs 364/2017–33 z 20. 9. 2018). Není přitom podstatné, zda se cizinec do takové situace dostal vlastní vinou; v takových případech převažuje zájem státu na dodržování předpisů regulujících pobyt cizinců na území ČR (body 24 a 25 rozsudku č. j. 10 Azs 364/2017–33). Jinak řečeno: jestliže cizinec objektivně nebude moci nastoupit do zaměstnání, k němuž se žádost o zaměstnaneckou kartu váže, nemůže mu být vydána.

21. V nynější věci sice nebyla žádost o zaměstnaneckou kartu zamítnuta pro jinou závažnou překážku pobytu cizince na území ve smyslu § 56 odst. 1 písm. j) zákona o pobytu cizinců, ale podstata věci je shodná. Zaměstnanecká karta je vydávána k výkonu zaměstnání na konkrétní pracovní pozici [§ 42g odst. 1 zákona], jež musí být uvedena v Evidenci jako obsaditelná držiteli zaměstnanecké karty. Jestliže se v době rozhodování správního orgánu daná pracovní pozice v Evidenci nenachází, zaměstnaneckou kartu nelze vydat. Mezi účastníky přitom není sporu, že v Evidenci se nevyskytovala ani žádná obdobná pozice u též potenciální zaměstnavatelky; ta jednoduše ztratila o zaměstnání cizince zájem, a právě proto žalobkyně uzavřela novou pracovní smlouvu se společností ZHENG HE.

22. Za takové situace není správní orgán povinen posuzovat přiměřenost dopadů rozhodnutí do cizincova soukromého a rodinného života, neboť by mu bez ohledu na výsledek posouzení nemohl zaměstnaneckou kartu vydat. Jestliže cizinec ve správním řízení neoznačí pracovní pozici splňující podmínky § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců, na kterou by mu mohla být zaměstnanecká karta vydána, jde o nedostatek v jeho procesní aktivitě, jenž má nevyhnutelně za následek zamítnutí jeho žádosti. Žalobkyně přitom mohla na ztrátu zájmu potenciální zaměstnavatelky reagovat podáním nové žádosti týkající pracovního místa u společnosti ZHENG HE, u níž dána překážka pro vydání zaměstnanecké karty neexistovala. Pokud by zaměstnanecká karta na neexistující pracovní místo byla žalobkyni přesto vydána, žalobkyně by nemohla plnit účel pobytu na území ve smyslu § 42g odst. 2 písm. a) zákona a platnost zaměstnanecké karty by podle § 63 odst. 1 zákona zanikla nejpozději uplynutím 60 dnů od jejího vydání („Platnost zaměstnanecké karty zaniká nejpozději uplynutím 60 dnů ode dne, kdy cizinci skončil poslední pracovněprávní vztah splňující podmínky podle § 42g odst. 2 písm. b) na pracovní pozici, na kterou byla vydána zaměstnanecká karta nebo povolení k zaměstnání anebo která byla oznámena za splnění podmínek uvedených v § 42g odst. 7 až 10 [...]“). Během této doby by přitom žalobkyně nemohla ani požádat o změnu zaměstnavatele, neboť podle § 42g odst. 7 zákona tak lze učinit zásadně nejdříve 6 měsíců od právní moci rozhodnutí o vydání zaměstnanecké karty. Ani vydání zaměstnanecké karty by tedy pro žalobkyni nemělo požadované důsledky.

23. Soud tím nechce v žádném případě hájit postup správních orgánů, v důsledku jejichž excesivních průtahů při vyřizování žádosti ztratila potenciální zaměstnavatelka o žalobkynino zaměstnání zájem. Nicméně žalobkyně mohla na tuto situaci zareagovat způsobem, jenž by při splnění dalších zákonných požadavků vedl k vydání zaměstnanecké karty na pracovní pozici u společnosti ZHENG HE, na které žalobkyně získala pracovní povolení a na které také uzavřela pracovní smlouvu (čímž by ochránila také svůj soukromý a rodinný život). Žalobkyně tak však neučinila, a proto nelze v tomto konkrétním případě posoudit přiměřenost dopadů rozhodnutí do jejího soukromého a rodinného života. Dodržení závazků vyplývajících z čl. 8 Úmluvy je zajištěno tím, že posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života cizince je vyžadováno v rámci rozhodování o případném uložení správního vyhoštění. Pro úplnost však soud ve shodě s žalovanou připomíná, že napadené rozhodnutí pro žalobkyni neznamená ztrátu možnosti výdělečné činnosti na území ČR a že postup správních orgánů jí nijak nebrání v podání nové žádosti o shodné pobytové oprávnění a při splnění zákonných podmínek ani v jeho získání. IV. Závěr a náklady řízení.

24. Soud přisvědčil žalobkyni, že nebyla povinna předkládat v průběhu správního řízení novou pracovní smlouvu s nově ujednanou mzdou z důvodu zvýšení zákonné minimální (zaručené) mzdy. Její žádosti přesto nemohlo být vyhověno, neboť nebyla splněna podmínka v podobě existence pracovního místa, na které měla být zaměstnanecká karta vydána, v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. Z toho důvodu nebyly správní orgány ani povinny posuzovat přiměřenost dopadů do žalobkyniny soukromého a rodinného života. Napadené rozhodnutí tak přes dílčí pochybení správních orgánů a vskutku excesivní délku správního řízení v testu zákonnosti obstálo, a soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalované nevznikly žádné náklady nad rámec její obvyklé úřední činnosti, proto jí soud jejich náhradu nepřiznal.

Poučení

I. Vymezení věci a správní řízení. II. Soudní řízení. III. Posouzení věci soudem. IV. Závěr a náklady řízení.