10 A 114/2014 - 23

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovu v právní věci žalobce Ing. K.D., bytem Z., S 1509/30, právně zastoupeného Mgr. Petrou Koutnou, advokátkou se sídlem Praha 7, Kostelní 875/6, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2014 č.j. KUJI 42993/2014, takto :

Výrok

Rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností ze dne 24. 6. 2014 č.j KUJI 42993/2014 a rozhodnutí Městského úřadu Humpolec, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 4. 2. 2014 č.j. MUHU/2276/2014/Ně se zrušují pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povi n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11.228,-- Kč ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku na účet právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci. (1) Žalobou doručenou dne 22. 8. 2014 Krajskému soudu v Brně postoupenou usnesením ze dne 26. 8. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích doručenou tomuto soudu dne 9. 9. 2014 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2014 č.j. KUJI 42993/2014, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Humpolec, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 7. 2. 2014 (správně má být 4. 2. 2014) č.j. MUHU/2276/2014/Ně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ustanovení § 125c) odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) porušením ustanovení § 4 písm. c) zákona o silničním provozu a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobce v žalobě vytkl žalovanému i správnímu orgánu prvního stupně nezákonnost jimi vydaných rozhodnutí, neboť řízení trpělo závažnými vadami. Správní orgány nezjistily řádně skutkový stav, dopustily se nesprávného právního posouzení skutku, překročily meze správního uvážení a rozhodly v rozporu s právní úpravou a ustálenou rozhodovací praxí. Rozhodnutí správních orgánů dále nemají oporu v provedeném dokazování. Z výroku obou rozhodnutí není zcela zřejmé, jakými podklady se správní orgány při jejich vydání řídily a skutkové závěry jsou převážně spekulativní. Obě rozhodnutí jsou pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelná. (3) Správní orgány obou stupňů totiž vycházely z nepodložené presumpce, že skutek, který je žalobci kladen za vinu, se stal, aniž se vypořádaly s argumenty žalobce a automaticky dovozovaly naplnění formálních i materielních znaků přestupku. Závěr odvolacího orgánu neměl oporu v provedeném dokazování, neboť měřící zařízení PolCam v žádném okamžiku nezobrazuje rychlost měřeného vozidla, ale průměrnou rychlost vozidla, které měření provádí. Výsledek měření je závislý na subjektivních možnostech odhadu policistů, přičemž z provedených výslechů těchto osob vyplynulo, že nejsou schopny popsat, jakým způsobem měření probíhá, nebyly schopny odhadovat vzdálenost ani rychlost a nebylo jim známo, jaké veličiny vlastně měřily a jak. Nevědomost obsluhy měřícího zařízení o metodice použití a měřených veličinách podle žalobce činí jakékoliv výstupy naprosto nepoužitelnými a jejich důkazní hodnota je nicotná. Správní orgány se nevypořádaly s nevědomostí a rozpory ve výpovědích svědků – zasahujících policistů. (4) Žalobce zdůraznil, že výsledky měření rychloměru PolCam PC2006 je výsledná průměrná rychlost vozu Policie ČR, na kterém je zařízení nainstalováno za určitý úsek jízdy, nikoli rychlost měřeného vozidla. Správní orgány místo zkoumání, zda byla naplněna podmínka pro správnost měření, konstatovaly naplnění této podmínky, a tudíž jednaly v rozporu s § 3 a 68 odst. 3 správního řádu. Jak vyplynulo z výpovědi svědků policistů ovládajících rychloměr, tyto osoby postrádaly základní znalosti potřebné k řádné obsluze předmětného rychloměru, neovládaly princip jeho fungování (zejména v případě J.H.) a neuměly bez pochyb popsat, jakou veličinu přístroj vlastně měří. (5) Žalobce zároveň poukázal na to, že v případě měření rychlosti systémem PolCam PC2006 se vlastně o měření nejedná, jde o odhad policisty za asistence elektronického systému, jehož přesnost je založena pouze na koordinaci činnosti obsluhy rychloměru a řidiče vozidla, ve kterém je rychloměr nainstalován. Výsledek měření ovlivňují dále typ a velikost pneumatik na měřícím vozidle, tlak v pneumatikách měřícího vozidla, aktuelní psychický a fyzický stav obsluhy, její kognitivní schopnosti, schopnost koordinace řidiče vozidla, které provádí měření s osobou obsluhující měřící zařízení. Žádný z těchto faktorů správní orgány nezkoumaly, a tudíž v řízení nebylo prokázáno naplnění formálních znaků přestupku, natož pak existence samotného tvrzeného skutku. (6) V řízení nebyla zkoumána vzdálenost, na kterou se vozidlo Policie ČR přiblížilo před zahájením a v průběhu měření k vozidlu žalobce, dle jehož tvrzení došlo aktivním jednáním Policie ČR ke zkrácení vzdálenosti vozidel, tzv. bezpečné vzdálenosti mezi vozidly, která činí 45 m při rychlosti 80 km/hod a při rychlosti 100 km/hod pak 58 m. Správní orgány se touto otázkou nezabývaly, odvolací orgán se omezil pouze na odkaz na návod k obsluze kontrolního rychloměru, ve kterém je uvedeno, že v případě vzdálenosti menší než 50 m se může na rychloměru objevit chybové hlášení. Minimalistická úvaha žalovaného, že měření by nebylo možné provést v případě, pokud by vzdálenost mezi vozidly byla na začátku měření menší než 50 m, není adekvátní předmětnému skutkovému stavu, neboť neodpovídá na otázku, zda žalobce nebyl donucen zrychlit v důvodných obavách z agresivní jízdy a najíždění neoznačeného vozidla VW Passat Police ČR a zda nepoklesla vzdálenost mezi vozidly pod 50 m, a tudíž nebyl na žalobce vyvíjen tlak, aby zrychlením zvýšil vzájemnou vzdálenost mezi vozidly na bezpečnou, jak tvrdí žalobce. Správní orgány tak nahradily dokazování protiprávním překročením mezí své diskréční pravomoci. (7) Žalobce dále v žalobě shrnoval skutkový průběh samotného měření, kdy dle něho neoznačené vozidlo Police ČR agresivně najelo v pravém jízdním pruhu na jeho vozidlo a donutilo jej zrychlit, aby vzájemná rychlost vozidel díky tomuto zrychlení stoupla na vzdálenost bezpečnou. Žalobce tudíž svým jednáním odvracel přiměřeným způsobem trvající útok na zájem chráněný zákonem – bezpečnost a plynulost silniční dopravy ze strany Police ČR. Žalobce zdůraznil, že průběh měření se odehrával v pravém jízdním pruhu, ve kterém od začátku jel a neměl žádný prostor, aby za ním jedoucímu neoznačenému vozidlu uvolnil jízdní dráhu, aniž by ohrozil sebe a svou rodinu, která s ním ve vozidle cestovala. Tomuto tvrzení odpovídá i výpověď obou zasahujících policistů. Žalobce je přesvědčen, že důkazy o jeho údajném přestupku byly pořízeny v rozporu se zákonem (fotodokumentace o údajném „měření“) a takový důkaz nemůže posloužit ve správním řízení ve smyslu § 51 odst. 1 správního řádu. (8) Žádný ze správních orgánů neprovedl dokazování v rozsahu omezení dovolené rychlosti na místě údajného měření rychlosti. Kromě výpovědi policistů nebylo prokázáno, jaká byla skutečně v místě dálnice D 1, kde měření probíhalo, dovolená rychlost, zda byla omezena na 80 km/hod. Na fotodokumentaci není žádná značka omezující rychlost patrná a tato skutečnost nebyla správními orgány prokazována. To žalobce považuje za podstatnou vadu. Argument odvolacího orgánu považuje za absurdní a nemající oporu v právním předpise. Jedná se dle něho o nepodloženou spekulaci nemající oporu v provedeném dokazování. (9) Odvolací orgán zároveň porušil princip dvojinstančnosti správního řízení, neboť akceptoval pochybení správního orgánu prvního stupně ohledně jeho nedostatečného odůvodnění naplnění materielní stránky přestupku, které nahradil svou vlastní úvahou, přičemž se opíral o skutečnosti, které nevyplývaly ze správního spisu a nebyly tvrzeny ani v dokazování v rámci prvoinstančního řízení. Tímto postupem bylo žalobci upřeno právo vyjádřit se k tomuto odůvodnění v rámci podání řádného opravného prostředku. Došlo k porušení § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 As 29/2011, který se týká skutkově obdobné věci, kde NSS zdůraznil, že je nezbytné zkoumat, zda policisté vědomě neiniciovali spáchání dopravního přestupku řidičem kontrolovaného vozidla a zda při měření rychlosti postupovali správně a v souladu se zákonem. Podle žalobce správní orgány obou stupňů svou povinnost plnily nanejvýše nedbale. Prohlášení správního orgánu, že je třeba mít za spolehlivě prokázané, že došlo k porušení § 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, není způsobilé nahradit prokázání takového skutku objektivními důkazy a zhodnotit věrohodnost a pravdivost důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu s důkazy ostatními. Bylo navrženo zrušení rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí Městského úřadu Humpolec a vrácení věci k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného. (10) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Vyslovil souhlas s rozhodnutím o žalobě bez nařízení jednání. (11) Námitky, které žalobce uvedl ve své žalobě, označil žalovaný jako shodné s námitkami odvolacími, se kterými se řádně vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které proto ve svém vyjádření odkázal. Vyslovil názor, že rozhodnutí ani řízení, které jeho vydání předcházelo, není stiženo žádnou vadou, která by mohla způsobit nezákonnost postupu správních orgánů. V řízení bylo mimo jakoukoliv pochybnost prokázáno, že žalobce se protiprávního jednání, ze kterého byl uznán vinným, dopustil. Měření rychlosti proběhlo standardním způsobem řádně proškolenými příslušníky Police ČR. III. Obsah správních spisů. (12) Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující podstatné skutečnosti. (13) Řízení bylo před správním orgánem prvého stupně zahájeno oznámením ze dne 23. 8. 2013, které vycházelo z oznámení Police ČR Odboru služby dopravní policie, Dálničního oddělení Velký Beranov (dále jen „Policie ČR“), č.j. KRPJ-80370-5/PŘ-2013- 160041-MHO, z něhož vyplynulo, že žalobce dne 7. 8. 2013 ve 12:20 hod na dálnici D1 v 75. km ve směru jízdy na Brno jako řidič jízdy motorového vozidla Audi překročil rychlost jízdy stanovenou dopravním značením B 20a – nejvyšší dovolená rychlost - 80 km/h. Policie ČR měřícím zařízením PolCam naměřila rychlost vozidla Audi 113 km/h po odečtení odchylky měření + - 3 % a byla stanovena naměřená rychlost vozidla Audi 109 km/h, čímž došlo k překročení dovolené rychlosti o 29 km/h. (14) Dne 1. 10. 2013 se uskutečnilo před správním orgánem prvního stupně ústní jednání, kde byli vyslechnuti svědci – zasahující policisté, a a to pprap. M.H., která uvedla, že prováděla měření standardně v souladu s interními předpisy, kdy se vozidlo policie napojí na měřené vozidlo, udržuje s ním po dobu měření rychlost a pak se objeví výsledná měřená rychlost. Poté se k vozidlu přiblíží na 10 – 20 m, aby byla zřetelná registrační značka a vozidlo je zastaveno předepsaným způsobem. Uvedla, že u sporného měření se dělá znalecký posudek, který je přesný. Ke vzdálenosti mezi měřeným vozidlem uvedla, že musí mít stejnou vzdálenost na začátku i na konci měření, pokaždé je to jiné a měření trvá po dobu 300 m. Časový úsek nelze vymezit, je závislý na rychlosti měřeného vozidla. V konkrétním případě měření byla uzavírka, proto jeli v pravém jízdním pruhu a byli v dostatečné vzdálenosti za vozidlem. Na snímku bylo vidět, že levý jízdní pruh byl volný a na druhém snímku bylo vidět jedno jedoucí vozidlo. Dále byl vyslechnut nstržm. J.H., který uvedl, že řídil vozidlo, které provádělo měření a na konkrétní případ si nevzpomněl. Podle fotodokumentace popsal situaci, kdy sdělil, že dopravní značka omezující rychlost na snímku není vidět. K bezpečné vzdálenosti vozidla policie a měřeného vozidla uvedl, že je vždy udržována s měřeným vozidlem, vozidlo policie udržuje konstantní rychlost, k vozidlu se nepřibližuje a pokud se vozidlo vzdaluje, je rychlost vyšší, než rychlost vozidla, které měří. (15) Žalobce při ústním jednání poukázal na to, že z listinných důkazů, foto i výpovědi svědků vyplývá, že neexistuje objektivně změřená veličina, to je vzdálenost mezi měřícím a měřeným vozidlem nebo rychlost měřeného vozidla, kterou by záznamové zařízení poskytlo. Z listinných důkazů i výpovědí svědků vyplývá absence materielního znaku přestupku, kdy policisté měřili rychlost vozidla za situace, kdy za dobré viditelnosti bylo zařazeno v koloně nákladních vozidel, jeho konstantní rychlostí v bezpečné vzdálenosti za před ním jedoucími vozidly a jelo plynule. Celkový provoz byl plynulý a v dané situaci konstantní. Neexistuje jediný důkaz, který by opravňoval domnívat se, že došlo ke spáchání přestupku ze strany žalobce na rozdíl od zasahujících policistů, kteří porušovali nejvyšší dovolenou rychlost, což je změřeno zařízením PolCam a také porušovali povinnost dodržení bezpečné vzdálenosti, a to za měřeným vozidlem. Bylo navrženo zařadit do spisu jako důkaz manuál zařízení PolCam a technická dokumentace měřícího zařízení PolCam PC2006, z níž vyplývá, zda technické zařízení měří rychlost měřícího nebo měřeného vozidla. Dále bylo poukázáno na to, že rychlost měřeného vozidla závisí na subjektivních schopnostech řidiče měřícího vozidla a jeho obsluhy a nebylo zjištěno, jaký byl aktuelní zdravotní stav zasahujících policistů, jejich schopnost reakce, který je podstatnou podmínkou pro odhad rychlosti měřeného vozidla. (16) Žalovaný správní orgán vyžádal od Policie ČR zaslání návodu k obsluze měřícího zařízení PolCam PC2006 včetně ověřovacího listu č. 237/12 ke konkrétnímu měřícímu zařízení. Z ověřovacího listu je zřejmé, že měřidlo bylo zkoušeno dne 25. 10. 2012, platnost ověření byla stanovena do 24. 10. 2013 se závěrem, že rychloměr jako měřidlo lze používat k měření rychlosti při dodržování návodu k obsluze. V návodu k obsluze je uvedeno upozornění, že pokud došlo ke změně pneumatik, je nezbytné provést kontrolu ujeté dráhy (viz kapitola 4 provozní podmínky) v této kapitole je uvedeno, že systém PolCam namontovaný v motorovém vozidle se může používat pouze za takového technického stavu vozidla, jaký byl zjištěn v době ověření, provedené na příslušném pracovišti hlavního měřícího úřadu. V dané věci se jednalo o vozidlo WV Passat R 36, registrační značky 5 B 99634. V provozních podmínkách je dále uvedeno, že změna tlaku vzduchu kol, změna hmotnosti vozidla, výměna kol apod. mohou být příčinou zmenšení přesnosti měření rychlosti. Proto také technický stav vozidla musí být pravidelně kontrolován, zvláště tlak a stav pneumatik. Váha vozidla nemůže překročit 250 kg v poměru k váze v době ověření. V případě výměny kol (pneumatik) je třeba provést kontrolu ujeté dráhy. Kontrola se provádí na dráze 1.000 m (nebo i jiné, ale s přepočtem výsledku na 1.000 m) tak, že se zastaví s vozidlem na značce začátku úseku, s tlačítkem konkrétně označeným se zahájí odpočet dráhy. Po ujetí dráhy se zastaví na značce konec úseku a tím samým tlačítkem se měření ukončí. V záznamu můžeme odečíst dráhu naměřenou zařízením PolCam. Rozdíl mezi naměřeným údajem a skutečnou drahou 1.000 m nesmí být větší než + - 2 %. V případě větší chyby je nezbytné nové ověření. V bodu 5 návodu jsou popsány metody měření rychlosti. Pod bodem 5.1 je uvedeno, že při použití měřící metody není nutné stálé udržení vzdálenosti mezi policejním vozidlem a měřeným vozidlem během celého úseku dráhy, ale je nezbytné udržení stejné vzdálenosti mezi vozidly na začátku a na konci měření. (17) Městský úřad Humpolec, Odbor dopravy a silničního hospodářství rozhodl dne 4.2.2014 pod č.j. MUHU/2276/2014/Ně tak, že uznal žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil jednáním dne 7. 8. 2013 ve 12:20 hod na dálnici D1 v 75. km ve směru jízdy na Brno jako řidič motorového vozidla tov. zn. Audi r.z. X, kdy překročil rychlost jízdy stanovenou dopravním značením B 20a - nejvyšší dovolená rychlost 80 km/hod, kdy měřícím zařízením PolCam namontovaným ve služebním vozidle VW Passat Police ČR byla žalobci naměřena rychlost jízdy vozidla 113 km/h, po odečtení odchylky měření 3 % byla maximální rychlost 109 km/h, čímž došlo k překročení dovolené rychlosti o 29 km /h. Tímto jednáním žalobce porušil ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Správní orgán konstatoval, že z výpovědi svědků v úvahu nepřicházel jiný důkaz než fotodokumentace a svědecké výpovědi, a proto bylo uzavřeno, že lze mít za spolehlivě prokázané, že k porušení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. došlo a důkazní materiál je dostačující a přesvědčivý. V rozporu není fotodokumentace pořízená měřícím zařízením, silničním rychloměrem PolCam, přičemž součástí dokumentace je ověřovací list č. 237/12. Dle tohoto listu rychloměr splňuje požadované metrologické parametry, byl ověřen a lze jej používat k měření rychlosti do 24. 10. 2013. (18) Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. V odvolání vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím správního orgánu prvého stupně, neboť rozhodnutí je nepřezkoumatelné, správní orgán se nevypořádal se základní právní kvalifikací přestupku, nebylo prokázáno naplnění formální, natož materielní stránky přestupku. Nebylo prokázáno, že žalobce se dopustil jakéhokoli jednání v rozporu se zákonem. K údajnému měření vozidla došlo za situace, kdy žalobce v naprosto plynulém provozu jel zařazen v pravém pruhu v koloně nákladních vozidel, která se pohybovala konstantní rychlostí, udržovala bezpečnou vzdálenost za dobré viditelnosti v prázdninovém poledním provozu. Za této situace, žalobce začalo prudce dojíždět neoznačené vozidlo VW Passat, jehož pohyb vyhodnotil žalobce jako ohrožující a nebezpečný a chování řidiče v něm vyvolalo důvodné obavy, neboť řidič jel agresivně a nepředvídatelně, proto mírně zrychlil v mezích, které mu před ním jedoucí kolona vozidel a situace na silnici umožňovala. Žalobce nesouhlasil se závěrem prvostupňového orgánu, neboť ani jeden z policistů nebyl schopen bez pochybností popsat, jakým způsobem dochází k měření rychlosti vozidel přístrojem PolCam a jaká veličina je tímto přístrojem vlastně měřena. Policisté nebyli schopni řádně specifikovat, jak má měření probíhat, aby jeho výsledky mohly být považovány za průkazné, ani jeden z policistů nebyl schopen řádně odhadovat vzdálenost. Ve výpovědích obou policistů byly rozpory, nebylo prokázáno, jaká byla v místě tvrzeného spáchání přestupku nejvyšší povolená rychlost, což vyplynulo pouze z tvrzení policistů a nebylo to prokázáno žádným důkazem. Podle žalobce nebyly naplněny formální ani materiální stránky přestupku. O odvolání rozhodl žalovaný správní orgán žalobou napadeným rozhodnutím tak, jak bylo popsáno v bodě 1 tohoto rozsudku. Z odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že prvostupňové rozhodnutí je přezkoumatelné, kdy místo, kde je dopravním značením omezena dovolená rychlost, je patrné nejen z výpovědí svědků a z oznámení o přestupku, ale i z toho, že jsou vidět přechodné vodorovné značky (žluté barvy) a směrové desky pravé, které jsou umístěny v místech omezení dovolené rychlosti. K další námitce žalobce, že policisté nebyli bez pochyb schopni uvést, jakým způsobem dochází k měření rychlosti vozidel přístrojem PolCam, jaká veličina je vlastně měřena, žalovaný uvedl, že policisté sice nebyli schopni slovně reprodukovat postupy měření, ale lze konstatovat, že na základě fotodokumentace byli schopni správně řešit protiprávní jednání žalobce. Krajský úřad rovněž neshledal důvodné tvrzení žalobce, že způsob měření byl prováděn v rozporu s návodem k obsluze přístroje. Pokud by policie nedodržela bezpečnou vzdálenost, nebylo by možné měření zahájit a měřič by hlásil chybu dráhy. U přestupku spáchaného žalobcem postačuje zavinění z nedbalosti, dokonce i z nedbalosti nevědomé a krajský úřad na základě provedeného dokazování a spisové dokumentace považoval spáchání přestupku žalobcem za spolehlivě zjištěné a prokázané. (19) Žalobce ve lhůtě soudem stanovené sdělil soudu, že souhlasí s projednáním věci bez nařízeného jednání podle § 51 a násl. s.ř.s. IV. Právní názor soudu. (20) Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná. (21) V dané záležitosti se jednalo o přestupkové řízení, při kterém správní orgán rozhoduje na základě důkazů, které měl k dispozici v době svého rozhodování a které byly provedeny řádným procesním postupem. Podle ustanovení § 2 odst. 1 přestupkového zákona, přestupkem je zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů nebo o trestný čin. (22) K tomu je nutné zdůraznit, že pro vyslovení závěru o tom, že se osoba podezřelá z přestupkového jednání takového jednání skutečně dopustila, je třeba, naplnění zákonných předpokladů podle § 2 odst. 1 přestupkového zákona, které musí být zároveň zjištěny procesně správným způsobem. Rovněž musí být všechny znaky přestupku naplněny současně. Skutková podstata přestupku je splněna, pokud jsou shledány dva znaky – formální a materiální, přičemž formální znak představuje skutečnost, že dané jednání je výslovně za přestupek v zákoně označeno, materiálním znakem je dána jeho společenská škodlivost spočívající v porušení nebo ohrožení společenského zájmu. Ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu, kupříkladu rozsudku sp. zn. 5 As 104/2008 ze dne 14. 12. 2009 musí se materiální aspekt přestupku vždy prokazovat a nikdy pouze presumovat. K naplnění materiálního znaku skutkové podstaty přestupku nemusí dojít vždy, kdy je naplněn formální znak přestupku zaviněným jednáním fyzické osoby. Pokud se k okolnostem jednání, jež naplní formální znaky skutkové podstaty přestupku, připojí i další významné okolnosti, které vylučují, aby takovým jednáním byl porušen nebo ohrožen právem chráněný zájem společnosti, nemusí dojít k naplnění materiálního znaku přestupku a takové jednání nemůže být označeno za přestupek. Přitom okolnostmi, které snižují nebezpečnost jednání pro chráněný zájem společnosti, mohou být způsob jeho provedení, jeho následky, okolnosti, za kterých byl přestupek spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění, jeho pohnutky. Okolnosti, které vylučují, porušení nebo ohrožení zájmu společnosti, musí být posuzovány vždy v každém konkrétním případě a nelze proto vyslovit paušální závěr o společenské nebezpečnosti konkrétního přestupkového jednání. (23) Žalobce v prvé řadě vyslovil přesvědčení o tom, že obě rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Soud se proto v prvé řadě zabýval touto žalobní námitkou. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů mimo jiné takové rozhodnutí, v němž absentují úvahy správního orgánu, na základě kterých správní orgán dospěl k závěru, který je v rozhodnutí vysloven. Ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů lze upřesnit, že pod tento termín se podřazuje nedostatek důvodů skutkových. Typicky se jedná o případy, kdy je rozhodnutí opřeno o důvody a skutečnosti v řízení nezjištěné nebo nedostatečně zjištěné nebo zjištěné v rozporu se zákonem. Tuto námitku soud hodnotí jako důvodnou. (24) V rozhodnutí správního orgánu prvního stupně není uvedeno, v jakých konkrétních skutečnostech a souvislostech správní orgán shledal naplnění znaků přestupku, ze kterého uznal žalobce vinným, jak je uvedeno ve výroku prvostupňového rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně nevypořádal konkrétní námitky žalobce, které vznesl při ústním jednání ohledně ověření způsobu zjištění rychlosti jeho vozidla, kdy podle jeho názoru bylo měření rychlosti prováděné policií neprůkazné, nebylo provedeno v souladu s metodikou pro měření vozidel ani s platnou legislativou. Dále zůstala nevypořádána námitka žalobce, že způsob jízdy policie v žalobci vyvolával obavu a pocit ohrožení, kdy na jeho vozidlo při porušení povinnosti udržovat bezpečnou vzdálenost, vozidlo policie najíždělo. Tyto námitky nebyly dostatečným způsobem vypořádány ani v žalobou napadeném rozhodnutí, přestože žalobce v odvolání poukazoval na to, že prvostupňové rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se správní orgán prvého stupně nevypořádal se základní právní kvalifikací přestupku, kdy v řízení nebylo prokázáno naplnění ani formální, natož materiální stránky přestupku. Žalobce v odvolání poukazoval na to, že jel v plynulém provozu, zařazen v pravém pruhu v koloně nákladních vozidel, kdy s nimi udržoval bezpečnou vzdálenost, a to vše na suché vozovce za dobré viditelnosti v prázdninovém poledním provozu. Poukazoval na to, že policisté, kteří podávali svědeckou výpověď, nebyli schopni bez pochyb popsat, jakým způsobem docházelo k měření rychlosti přístrojem PolCam a jaká veličina je vlastně tímto přístrojem měřena. Podle žalobce nebyli policisté schopni řádně specifikovat, jakým způsobem má měření probíhat, aby jeho výsledky mohly být považovány za průkazné. Rovněž bylo poukázáno na to, že ani jeden z policistů nebyl schopen řádně odhadovat vzdálenost. Žalobce též tvrdil, že nebylo prokázáno, jaká byla v místě tvrzeného spáchání přestupku stanovena nejvyšší povolená rychlost, neboť to vyplývá pouze z tvrzení policistů a nebylo to žádným důkazem ve správním řízení doloženo. Žalobce v odvolání opakovaně poukazoval na to, že měření nebylo prováděno v souladu s ustanovením zákona o silničním provozu, kdy prvostupňovému rozhodnutí vytýkal, že rychlost, kterou jel, nebyla změřena nezpochybnitelným způsobem. (25) Soud po zhodnocení argumentace žalovaného uvedené v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí konstatuje, že žalované rozhodnutí se dostatečným způsobem s těmito námitkami nevypořádalo, kdy k místu, kde mělo k přestupku dojít, je pouze uvedeno, že je patrno z výpovědi svědků, oznámení o přestupku a z toho, že je na snímcích zřejmé přechodné vodorovné značení. Žalovaný správní orgán se nevypořádal ani s námitkou žalobce, že ani jeden z policistů nebyl při ústním jednání schopen bez pochyb říci, jakým způsobem dochází k měření rychlosti vozidel přístrojem PolCam. Naopak žalovaný v rozhodnutí připustil, že policisté nebyli skutečně schopni slovně přesně reprodukovat postup měření přístrojem PolCam. Tato skutečnost je z hlediska hodnocení soudu zcela podstatná pro věrohodnost měření, na základě kterého byl žalobce postihován za přestupkové jednání. Žalovaný se mýlí, pokud vypořádává tuto námitku pouhým tvrzením, které tuto námitku nevypořádává, že lze konstatovat, že policisté byli na základě pořízené fotodokumentace schopni správně řešit protiprávní jednání žalobce. Takové vypořádání námitky se s jejím obsahem zcela míjí. To, zda byli policisté schopni správně řešit přestupkové jednání, neodstraňuje pochybnost o tom, zda bylo přestupkové jednání správně zjištěno. Jestliže tato námitka žalobce nebyla na základě odvolání konkrétním způsobem vypořádána tak, aby byly odstraněny pochybnosti o způsobu použití měřícího zařízení Polcam a pochybnosti o tom, zda došlo ke správnému změření rychlosti vozidla žalobce, kdy tyto námitky zůstaly i žalovaným správním orgánem konkrétně nevypořádány, je i druhostupňové rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. (26) Soud proto uzavřel, že z rozhodnutí skutečně nelze konkrétně zjistit, zda a v jakých konkrétních zjištěních a souvislostech byly naplněny zákonem stanovené znaky přestupku, neboť nebyly konkrétně vypořádány námitky žalobce vznesené jak při ústním jednání, tak posléze i v odvolání žalobce. Zůstalo nevypořádáno, zda byla dodržena bezpečná vzdálenost vozidla policie od měřeného vozidla žalobce, zůstaly nevysvětleny parametry ovlivňující správnost měření. Žalobce již při ústním jednání navrhoval provést důkaz návodem k obsluze kontrolního rychloměru PolCam PC2006. Tento návod je ve spise založen, avšak žalovaný správní orgán tímto návodem důkaz neprovedl, neboť ani v prvostupňovém ani v druhostupňovém rozhodnutí není uvedeno ve vztahu k ověřovacímu listu konkrétního silničního rychloměru č. 237/12, zda jeho použití bylo v souladu s návodem k měření. Soud zjistil, že ověřovací list č. 237/12, jehož datum vydání byl dne 25. 10. 2012, měl ověřenu platnost podle § 7 vyhlášky č. 262/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kdy doba platnosti ověření 1 rok podle vyhlášky č. 345/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů končila 24. 10. 2013. V návodu k obsluze tohoto zařízení je uvedeno červenou barvou zvýrazněné upozornění, že pokud došlo v době mezi ověřením měřícího zařízení ke změně pneumatik, je nezbytné provést kontrolu ujeté dráhy, viz kapitola 4 Provozní podmínky. V této kapitole je stanoveno, že systém PolCam namontovaný v motorovém vozidle se může používat pouze za takového technického stavu vozidla, jaký byl zjištěn v době ověření, provedeném na příslušném pracovišti hlavního měřícího úřadu. Změna tlaku vzduchu kol, změna hmotnosti vozidla, výměna kol apod. mohou být příčinou zmenšení přesnosti měření rychlosti. Proto také technický stav vozidla musí být pravidelně kontrolován, zvláště tlak a stav pneumatik. Váha vozidla nemůže překročit 250 kg v poměru k váze v době ověření. V případě výměny kol (pneumatik) je potřeba provést kontrolu ujeté dráhy. V dané záležitosti však nebylo vypořádáno k této námitce žalobce, zda byly dodrženy tyto provozní podmínky měřícího zařízení. Není zřejmé, zda se touto otázkou vůbec správní orgány zabývaly a není zřejmé, jak tuto odvolací námitku žalovaný konkrétně vypořádal. Ve spise k tomu nejsou ani založeny žádné další podklady. (27) V dané věci nebylo dostatečně zjištěno, zda policisté při měření rychlosti vozidla žalobce postupovali správně a v souladu se zákonem. Ohledně správného zjištění skutkového stavu v dané věci přetrvala řada nejasností ve vztahu k okolnostem, které žalobce ve svých námitkách zpochybňoval, a to ohledně místa měření, ve vztahu k postavení najisto výše omezené rychlosti, dále postupu policistů při měření rychlosti žalobcova vozidla a správnosti způsobu měření této rychlosti. Správní orgány ani nereagovaly na námitku žalobce týkající se nedodržení bezpečné vzdálenosti vozidla Policie ČR a pocitu ohrožení žalobce při přiblížení se vozidla Policie ČR. Žalovaný neobjasnil, jaká byla metoda měření rychlosti použitá v případě žalobce, jak vlastně v jeho případě bylo postupováno, naopak bez komentáře byl srozuměn s tím, že policisté nebyli slovně schopni reprodukovat postup měření přístrojem PolCam, avšak z tohoto závažného zjištění nevyvodil ve vztahu k žalobcem vznesené námitce přezkoumatelné závěry. Jeho reakce ve vztahu k této námitce tuto námitku nevypořádává a naopak se s ní míjí. Pro posouzení námitky, zda lze v dané věci vycházet z rychlosti, která byla žalobci naměřena, bylo nutné zhodnocení, zda přístroj byl použit v souladu s návodem k jeho obsluze a zda byla dodržena všechna v něm stanovená pravidla pro správné změření rychlosti. To v dané věci z rozhodnutí nevyplývá, a proto je ve vztahu k této odvolací námitce rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů stejně jako s ohledem na výše uvedené i prvostupňové rozhodnutí. (28) Soud proto uzavřel, že shledal důvodnou námitku žalobce týkající se nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí. Pro úplnost soud připomíná povinnost správních orgánů ve smyslu § 3 správního řádu postupovat vždy tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2 správního řádu, tedy s požadavky na zákonnost postupu správních orgánů. Dále soud poukazuje na ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, podle kterého je povinností správního orgánu i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné skutečnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu je v řízení ukládána povinnost. Podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, musí správní orgán hodnotit podle své úvahy jednotlivě a posléze v jejich souhrnu a přihlížet ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Rovněž je nutné připomenout zásadu v pochybnostech ve prospěch, která nepochybně v trestním řízení správním má své uplatnění. Postup správních orgánů musí ve svém konečném výsledku nalézt odraz v písemném vyhotovení rozhodnutí, na které je kladen požadavek, aby úvahy správního orgánu byly vždy pečlivě popsány a srozumitelně vysvětleny. Absence takových úvah má za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí. V. Závěr, náklady řízení. (29) Z toho, co bylo výše řečeno, soud uzavřel, že žalobou napadená rozhodnutí byla nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Žaloba byla proto soudem shledána důvodnou a soud přistoupil ke zrušení obou správních rozhodnutí, a to ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) z důvodu nepřezkoumatelnosti, nedostatku důvodů rozhodnutí. Soud v dané věci rozhodl bez nařízeného jednání. Pokud správní orgány svůj postup řádně neodůvodnily, nemůže tuto povinnost za ně splnit soud v řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí, neboť by takto nepřípustně zasahoval do pravomoci správních orgánů a své rozhodování by zatížil vadou. Z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se soud nemohl zabývat zbývajícími žalobními námitkami. (30) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu byla na náhradě nákladů řízení přiznána částka 11.228 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a dvakrát režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, 21 % DPH ve výši 1.428 Kč, náklady celkem 11.228 Kč.

Poučení