10 A 114/2016 - 35

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Martina Lachmanna a JUDr. Jaromíra Klepše v právní věci žalobce: V. R. bytem [adresa bydliště] zastoupeného M. D., obecnou zmocněnkyní bytem [adresa bydliště] proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1643/3, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2016, čj. MV-34516-3/SO-2014 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „žalovaná“) ze dne 18. 4. 2016, čj. MV-34516-3/SO-2014 (dále též „Napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 22. 4. 2013, čj. OAM-27569-45/DP-2012 (dále též „Prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správní orgán prvního stupně podle § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zamítl žádost žalobce o prodloužení dlouhodobého pobytu na území České republiky za účelem podnikání (výkonný manažer – účast v právnické osobě).

2. Napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno dne 29. 4. 2016, žalovaná odvolání žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí zamítla a toto rozhodnutí potvrdila.

II. Rozhodnutí žalované (Napadené rozhodnutí)

3. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nejprve zrekapitulovala předchozí průběh správního řízení a závěry vyslovené v Prvostupňovém rozhodnutí. Současně žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí shrnula podle údajů z Cizineckého informačního systému genezi dosavadního průběhu pobytu žalobce na území České republiky, který mu byl povolen za účelem podnikání, konkrétně za účelem účasti v právnické osobě, a to od 1. 11. 2006 s následným dvojím prodloužením.

4. Žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí stručně sumarizovala průběh výslechu žalobce před správním orgánem prvního stupně s tím, že jeho výsledek nesvědčil žalobcovu tvrzení, že jako místopředseda představenstva řídil činnost družstva AGROFORT družstvo (dále jen „družstvo“), neboť nevěděl zásadní informace o činnosti družstva a jeho představenstva, ani že je místopředsedou představenstva družstva, a nikoliv jeho jednatelem. Žalovaná uvedla, že z tohoto výslechu žalobce rovněž dle správního orgánu prvního stupně vyplynulo, že o všech činnostech družstva rozhodoval předseda jeho představenstva, pan V. H.

5. Následně žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí v návaznosti na sumarizaci odvolacích námitek žalobce proti Prvostupňovému rozhodnutí přistoupila k jejich vypořádání. Žalovaná se neztotožnila s námitkou, že správní orgán prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav a následně z takto nedostatečně zjištěného skutkového stavu dospěl k nesprávným právním závěrům ve věci žalobce a že neshromáždil prakticky žádné podklady, z nichž by bylo možné dovodit, že žalobce neplnil účel povoleného dlouhodobého pobytu. Zdůraznila, že pro plnění účelu bylo na straně žalobce třeba kumulativně plnit tři podmínky – cizinec musel být zapsán jako podnikatel v příslušném rejstříku, seznamu či evidenci, čímž dokládal oprávnění k podnikatelské činnosti, dále musel tuto podnikatelskou činnost fakticky vykonávat, a konečně, že tuto podnikatelskou činnost musel vykonávat po určitou dobu. S poukazem na § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců žalovaná aprobovala postup správního orgánu prvního stupně, který provedl výslech žalobce a v jeho průběhu zjistil mj. i to, že žalobce jako místopředseda představenstva družstva nevěděl, u jaké banky mělo družstvo svůj účet, neznal výši jeho zisku, ani výši příjmů družstva. Žalobce podle žalované při svém výslechu nedokázal odpovědět na dotazy správního orgánu prvního stupně, jestli má družstvo stanovy, jaké byly orgány družstva nebo přesný počet členů družstva. Žalovaná dále akcentovala žalobcem při výslechu uvedený popis jím prováděných činností, jímž byla „příprava úklidových prací, příprava místností k práci“, dále hledání klientů, přičemž smlouvy za družstvo s klienty žalobce rovněž nepodepisoval, když tuto činnost prováděl pouze předseda představenstva družstva. Při této příležitosti zároveň žalovaná odkázala na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 6. 2014, čj. 57 A 118/2013 - 66, přičemž současně uvedla, že to byl právě žalobce, kdo měl svými tvrzeními v rámci řízení určovat rámec dokazování. Správní orgán prvního stupně tak dle názoru žalované bez důvodných pochybností prokázal, že účastník neplnil účel dlouhodobého pobytu, o jehož prodloužení svoji žádostí usiloval. Žalovaná uzavřela, že žalobce fakticky činnost statutárního orgánu nevykonává. Dle názoru žalované žalobce neunesl své důkazní břemeno, přičemž v řízení byla prokázána existence skutečností, které naplňují důvod pro zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu ve smyslu § 44a odst. 3 ve spojení s § 35 odst. 3 a § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců.

6. Žalovaná dále v odůvodnění Napadeného rozhodnutí nepřisvědčila odvolací námitce žalobce, dle níž správní orgán prvního stupně nebyl oprávněn posuzovat, zda konkrétní činnost osoby v rámci družstva byla, či nebyla v souladu s právními předpisy. Žalovaná zdůraznila, že postup správního orgánu prvního stupně měl oporu v zákonu o pobytu cizinců, jenž stojí na principu, že každý pobyt na území České republiky musí být odůvodněn např. zaměstnáním, podnikáním, studiem, přičemž tyto činnosti zde musí být také fakticky vykonávány. Tento svůj názor ohledně potřebné fakticity výkonu funkce místopředsedy představenstva družstva žalovaná opřela odkazy na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech založenou rozsudky čj. 7 As 82/2011 - 81 a čj. 9 As 80/2010 - 200. Zároveň uzavřela, že správní orgán prvního stupně byl schopen učinit si sám úsudek o otázce plnění účelu pobytu žalobce na území České republiky.

III. Žaloba

7. Žalobce proti Napadenému rozhodnutí brojil v zásadě třemi okruhy žalobních námitek, které kromě prvního žalobního bodu prakticky ve všem podstatném korespondovaly půdorysu námitek, které již žalobce uplatnil v rámci svého odvolání. Nadto přitom žalobce v nejobecnější rovině namítal, že žalovaná „se s mnoha tvrzeními a důkazy předloženými žalobcem dokonce vůbec nevypořádal(a)“.

8. V prvním žalobním bodě žalobce bez bližší specifikace namítal, že žalovaná na základě provedených důkazů dospěla k nesprávným skutkovým závěrům a že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ, neměl oporu ve spise, a že byl procesním postupem zkrácen na svých právech, když nerespektoval skutkový stav, který zde byl v době vydání Napadeného rozhodnutí prokazatelně dán. Žalobce při této příležitosti namítl, že o naplnění zákonného důvodu pro zamítnutí žádosti žalobce podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců by bylo lze uvažovat jen tehdy, bylo-li by zjištěno, že žalobce pro družstvo nevykonával žádnou činnost, což nebyl jeho případ. Z obsahu spisu se tak dle žalobce nepodávala žádná skutečnost, z níž by bylo možné takový závěr o neplnění účelu, pro který bylo žalobci vízum uděleno, vyvodit. Žalobce přitom namítal, že důvodem pro zrušení povolení má být výlučně skutečnost, že žalobce neplní účel pobytu, nikoli že „tento účel hypoteticky neplnil v minulosti“.

9. Pod druhým žalobním bodem žalobce namítl, že ze shromážděných podkladů v rámci správního řízení nevyplývalo, že by snad žalobce neplnil účel povoleného dlouhodobého pobytu, když ve skutečnosti nevykonával funkci místopředsedy představenstva družstva a měl mít příjem z jiné výdělečné činnosti. Závěr žalované o neplnění účelu povolení k dlouhodobému pobytu byl tedy podle žalobce pouze jeho „nepodloženou domněnkou“. Žalovaná podle žalobcova názoru neobjasnila ani neopřela o žádná konkrétní ustanovení právního předpisu svůj závěr, že žalobce v družstvu nevykonával činnost místopředsedy představenstva. Činnost žalobce byla podřaditelná pod činnost místopředsedy představenstva družstva, neboť obchodní zákoník stanovil, jaká činnost náležela statutárnímu orgánu družstva, aniž by specifikoval, jaká činnost statutárnímu orgánu družstva či jeho členům nenáleží. Podle žalobce bylo tudíž na vnitřní organizaci družstva, jaké konkrétní činnosti svěřilo „osobám, které za tuto družstvo jednají“, zvláště mělo-li ve svém představenstvu více místopředsedů, čímž bylo dáno „rozdělení konkrétních činností a odpovědnosti“. Žalobce přitom uvedl, že žalovaná „konkrétní podrobnosti v tomto směru vůbec nezjišťoval(a), a učinil(a) vlastní, ničím nepodložené závěry…“.

10. Žalobce konečně ve třetím žalobním bodě Napadenému rozhodnutí vytkl, že správní orgány v projednávané věci neměly pravomoc otázku činnosti místopředsedy představenstva družstva vůbec posuzovat, tím méně činit si závěry o tom, zda činnost žalobce v rámci družstva byla či nebyla v souladu s právními předpisy. Žalobce v této souvislosti argumentoval, že nesl odpovědnost jen vůči členské schůzi jako „nejvyššímu orgánu společnosti“, resp. vůči daňovým orgánům, příslušnému živnostenskému úřadu a rejstříkovému soudu.

11. Žalobce uzavřel, že shledal Napadené rozhodnutí nezákonným, protože se žalovaná nevypořádala s tvrzeními a důkazy předloženými žalobcem a navrhl, aby soud Napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalované

12. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě ze dne 5. 8. 2016 do značné míry zopakovala svou argumentaci použitou již v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, především pak zdůraznila, že rámec dokazování v projednávané věci by dán především tvrzením žalobce. Dále žalovaná ve svém vyjádření k žalobě konstatovala, že na základě výslechu žalobce ze dne 10. 12. 2012 bylo lze považovat za prokázané, že žalobce fakticky neplnil funkci místopředsedy představenstva družstva, a tím neplnil ani účel dlouhodobého pobytu.

13. Zároveň se žalovaná ve vyjádření k žalobě důrazně vymezila proti závěru žalobce, že by žalobce účel pobytu hypoteticky neplnil v minulosti, a deklarovala, že prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání - účasti v právnické osobě - bylo žalobci zamítnuto, neboť žalobce neplnil účel dlouhodobého pobytu „ke dni vydání (Prvostupňového) rozhodnutí…“.

V. Posouzení věci Městským soudem v Praze

14. Městský soud v Praze ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, v rozsahu žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.), přitom vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání rozhodnutí. Vady, k nimž by byl povinen přihlédnout z moci úřední, soud neshledal. O podané žalobě soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení jednání, neboť účastníci řízení s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasili (jejich souhlas byl v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s. presumován). Žalobce přitom nenavrhl provedení důkazních prostředků, které by nebyly součástí správního spisu předloženého žalovanou, a které by bylo třeba provést při jednání.

15. Soud připomíná, že žalobce v rámci podané žaloby žádal soud o přiznání odkladného účinku žalobě, přičemž soud svým usnesením ze dne 5. 8. 2016, čj. 10 A 114/2016 - 22 žalobě odkladný účinek nepřiznal.

16. V posuzované věci byla zamítnuta žádost žalobce o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu proto, že žalobce neplnil účel, pro který mu bylo povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání (účasti v právnické osobě) vydáno.

17. Městský soud v Praze připomíná, že podle § 44a odst. 3 věty druhé zákona o pobytu cizinců platí, že „na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a 7 a § 47 vztahuje obdobně“.

18. Z § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců se pak podává, že „dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37)“.

19. Podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno“.

20. K jednotlivým žalobním námitkám vzneseným žalobcem pod všemi třemi žalobními body zdejší soud uvádí, že je žalobce v reakci na vydání Napadeného rozhodnutí a znění jeho odůvodnění takřka beze změny přenesl do žaloby ze svého odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí. Žalobce tudíž de facto zcela ignoroval skutečnost, že se předmětnými námitkami zabývala žalovaná v Napadeném rozhodnutí. Žalobce v důsledku toho v podané žalobě nereagoval na závěry, které žalovaná vyslovila k téměř identickým odvolacím námitkám žalobce v odůvodnění Napadeného rozhodnutí. Nijak nereflektoval, že žalovaná předmětné námitky vypořádala a zdůvodnila závěr o jejich neopodstatněnosti. V tomto ohledu platí, že žalobce tím, že v žalobě zopakoval námitky vznesené v odvolání, aniž by reagoval na odůvodnění Napadeného rozhodnutí, v němž se žalovaná s předmětným okruhem námitek vypořádala a přezkoumatelným způsobem (srov. dále) popsala a vysvětlila, na základě jakých konkrétních úvah uzavřela o nedůvodnosti tohoto okruhu námitek, značně snížil svou šanci na procesní úspěch, neboť soud za něho nemohl domýšlet další argumenty.

21. Městský soud se tak mohl věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře obecnosti, v jaké je sám žalobce vznesl (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 10. 2015, čj. 6 Afs 9/2015 - 31). Zdejší soud připomíná, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, čj. 6 As 54/2013 - 128). Soud tedy s přihlédnutím k naposledy uvedeným judikatorním východiskům za dané situace uzavírá, že se ztotožnil s argumentací, kterou již dříve, v návaznosti na žalobcovy odvolací námitky, uvedla žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky se ve všem podstatném překrývají s žalobcem dříve uplatněnými odvolacími námitkami.

22. Pokud jde o obecně žalobcem uchopenou námitku nepřezkoumatelnosti závěrů vyslovených žalovanou k odvolací námitce zahrnuté pod prvním žalobním bodem, spočívající v tom, že žalovaná „se s mnoha tvrzeními a důkazy předloženými žalobcem dokonce vůbec nevypořádal (a)“, soud k takto obecně vzneseným námitkám podotýká, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s. je postaveno na principu, že je to žalobce, kdo s ohledem na dispoziční zásadu přísně ovládající tento typ soudního řízení správnímu soudu předestírá konkrétní důvody, pro které považuje žalobou napadené rozhodnutí za nezákonné. Obsah a kvalita žaloby v zásadě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu. Není přitom úlohou soudu, aby za žalobce žalobní argumentaci dotvářel.

23. Pokud se tedy žalobce v tomto směru omezil na uvedené paušální a blíže nerozvedené poznámky stran tvrzené nepřezkoumatelnosti Napadeného rozhodnutí záležející v nedostatku důvodů rozhodnutí z důvodu žalobcem tvrzeného nevypořádání se s tvrzeními a důkazy předloženými žalobcem, nezbylo soudu, než v obdobně obecné rovině konstatovat, že Napadené rozhodnutí takovou vadou netrpí.

24. Správní soudy v minulosti opakovaně judikovaly, že zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno vadám správních rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů (či pro nesrozumitelnost) skutečně nelze správní rozhodnutí meritorně přezkoumat. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže správní orgán neuvede konkrétní důvody, o něž se jeho rozhodnutí opírá (rozsudek NSS ze dne 21. 12. 2006, čj. 2 As 37/2006 - 63, č. 1112/2007 Sb. NSS), nevypořádá se se všemi odvolacími námitkami (rozsudek ze dne 19. 12. 2008, čj. 8 Afs 66/2008 - 71), či neuvede důvody, proč nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení a proč námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, (rozsudek ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005, č. 689/2005 Sb. NSS). Nepřezkoumatelným pro nedostatek skutkových důvodů pak může být podle ustálené rozhodovací praxe rozhodnutí pro takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy tam, kde správní orgán opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné. Městský soud v Praze v tomto směru pro stručnost odkazuje na závěry vyjádřené mj. v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 - 73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, čj. 2 Afs 154/2005 - 245, ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 29/2007 - 64. Uvedený přístup vychází z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 1999, sp. zn. III. ÚS 35/99, či nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. III. ÚS 3606/10).

25. Dle Městského soudu v Praze však žádná z těchto skutečností v posuzované věci nenastala.

26. Soud ověřil, že žalovaná v odůvodnění Napadeného rozhodnutí neopomněla reagovat na všechny námitky uplatněné v průběhu odvolacího řízení. Každou z těchto námitek se žalovaná zabývala, byť tak v některých případech učinila společně s ohledem na obsahovou souvislost jednotlivých námitek, vyslovila k nim své závěry, přičemž připojila úvahy, jimiž byla při vypořádání té které námitky vedena.

27. Žalobce ostatně v podané žalobě neoznačil tvrzení či důkazy, které snad zůstaly dle jeho názoru zcela nevypořádány, resp. které byly vypořádány zcela nedostatečně. Soud přitom ověřil, že žalovaná se v odůvodnění Napadeného rozhodnutí se všemi námitkami vznesenými žalobcem v průběhu řízení vypořádala. Z odůvodnění Napadeného rozhodnutí jsou podle přesvědčení soudu jednoznačně seznatelné důvody, pro které žalovaná považovala procesní argumentaci žalobce za neopodstatněnou. Polemika žalobce je dle přesvědčení soudu spíše polemikou se závěry správních orgánů o posouzení skutkových a navazujících právních otázek. Žalovaná své závěry v odůvodnění Napadeného rozhodnutí dostatečně odůvodnila, její právní názor je logicky a srozumitelně vyjádřen a má dostatečnou oporu v obsahu správního spisu.

28. Soud tedy následně přistoupil k vypořádání námitek vznesených pod prvním žalobním bodem, kde žalobce namítal, že žalovaná na základě provedených důkazů dospěla k nesprávným skutkovým závěrům, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ, neměl oporu ve spise, a že byl žalobce procesním postupem zkrácen na svých právech, když správní orgán nerespektoval skutkový stav, který zde byl v době vydání Napadeného rozhodnutí prokazatelně dán. Žalobce současně pod prvním žalobním bodem namítal, že o naplnění zákonného důvodu pro zamítnutí žádosti žalobce podle § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců by bylo lze uvažovat jen tehdy, bylo-li by zjištěno, že žalobce pro družstvo nevykonával žádnou činnost, což nebyl jeho případ. Z obsahu spisu se tak dle žalobce nepodávala žádná skutečnost, z níž by bylo možné takový závěr o neplnění účelu, pro který bylo žalobci povolení uděleno, vyvodit.

29. Namítal-li žalobce, že skutkový stav neměl oporu ve spise, soud konstatuje, že tomu bylo právě naopak. Z odůvodnění Napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že bylo zjištěno, že žalobce fakticky nevykonává činnost místopředsedy představenstva družstva, přičemž právě a jenom z tohoto důvodu mu byla v návaznosti na znění § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu pro účely podnikání. Skutkový stav v projednávané věci žalobce byl dle soudu bez důvodných pochybností správními orgány osvědčen a má dostatečnou oporu ve správním spisu, přičemž byl následně správními orgány zcela správně právně vyhodnocen.

30. Žalobce žádné konkrétní námitky proti konkrétním skutkovým závěrům správního orgánu prvního stupně a žalované nevznesl a omezil se v souladu s dříve uvedeným toliko na recepci obecné odvolací námitky zpochybňující oporu skutkových závěrů ve správním spisu, resp. dostatečnou reflexi skutkového stavu v době vydání Napadeného rozhodnutí. Žalobce současně v odvolání ani v podané žalobě nikterak konkrétně nenamítal, že by se snad skutkový stav v průběhu řízení o odvolání proti Prvostupňovému rozhodnutí jakkoli změnil, v tomto směru žádná relevantní tvrzení ani důkazní návrhy do žaloby nezahrnul. Soud proto v míře obecnosti odpovídající uvedenému okruhu námitek uzavírá, že Napadené rozhodnutí není v daném ohledu stiženo vadou, pro kterou by nemohlo v soudním přezkumu obstát.

31. Soud se neztotožnil ani s námitkou, že by důvodem pro zamítnutí žádosti žalobce měla být jen situace, kdy žalobce pro družstvo nevykonával žádnou činnost. K tomu je v první řadě nutné uvést, že žalobce žádal o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu pro účely podnikání, konkrétně pro účely výkonu funkce člena orgánu podnikající právnické osoby, v daném případě družstva, nikoliv pro účely jiné, např. pro účely zaměstnání, což ve svých důsledcích znamená, že žalobcův dlouhodobý pobyt byl podmíněn skutečným, čili faktickým výkonem funkce místopředsedy představenstva družstva, nikoliv výkonem činností povahy jiné. Pakliže však bylo správními orgány v průběhu řízení ověřeno, a to zejména výslechem samotného žalobce, že tento fakticky předmětnou činnost nevykonával (tudíž v perspektivě vnímání věci žalobcem pro družstvo tuto relevantní činnost vlastně vůbec nevykonával), nezbylo jim, nežli dojít k závěru, že se žalobce vskutku na podnikání družstva neúčastnil, a proto nemůže být žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu vyhověno.

32. Soud nesouhlasil ani se žalobcovou námitkou, že žalovaná Napadené rozhodnutí měla založit na „hypoteticky a v minulosti neplněném účelu“. Žádný takový závěr z odůvodnění Napadeného rozhodnutí ani z odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí podle soudu nikterak nevyplývá.

33. Přisvědčit pak soud nemohl ani námitkám vzneseným žalobcem v rámci druhého žalobního bodu, v němž žalobce nesouhlasil se závěry žalované k námitce zpochybňující závěr správního orgánu prvního stupně, podle něhož žalobce neplní podnikatelský účel pobytu na území ČR. Žalobce při této příležitosti závěry žalované označil jen za „nepodloženou domněnku“, kterou žalovaná nerozvedla a neopřela o znění žádných právních předpisů, přičemž měl za to, že jeho činnost byla podřaditelná pod činnost místopředsedy představenstva družstva. Žalobce přitom poukazoval na pluralitu členů představenstva družstva s tím, že bylo lze očekávat, že si jeho členové rozdělili konkrétní činnosti a odpovědnost. Žalobce však dle svého tvrzení stále vykonával činnost účelově slučitelnou s uděleným povolením k dlouhodobému pobytu.

34. Soud v této souvislosti především podotýká, že správní orgán prvního stupně v odůvodnění Prvostupňového rozhodnutí na str. 2 – 3 podrobně popsal úvahy, na základě nichž dospěl k závěru o naplnění předpokladů aplikace § 35 odst. 3 ve spojení s § 37 odst. 1 písm. b) a § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Své posouzení založil na žalobcem nerozporovaných zjištěních o délce a charakteru pobytu žalobce na území České republiky v letech 2005 - 2012 a na závěrech, podle nichž žalobce nevyvíjí podnikatelskou aktivitu odůvodňující prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Žalovaná posléze v Napadeném rozhodnutí neshledala odpovídající odvolací námitku žalobce důvodnou.

35. Žalobní námitka poukazující na tvrzený nedostatek v poukazu na konkrétní ustanovení právního předpisu, a to ve vztahu k závěru ohledně faktického neplnění funkce místopředsedy představenstva družstva, je tedy z právě uvedených důvodů v přímém rozporu s obsahem Prvostupňového rozhodnutí. Zdejší soud v této souvislosti také nepřehlédl, že správní orgán prvního stupně v Prvostupňovém rozhodnutí (na str. 2 dole) co do svých závěrů odkázal rovněž na vybraná ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). Soud tedy uzavírá, že ani tato námitka žalobce není důvodná, neboť oba správní orgány své závěry, k nimž v projednávané věci dospěly, řádně podložily a v rozporu se žalobním tvrzením žalobce rovněž opřely o konkrétní ustanovení pro věc relevantních právních předpisů.

36. Žalobce se v podané žalobě druhým žalobním bodem ovšem především bránil závěru správních orgánů, podle něhož žalobce fakticky žádnou podnikatelskou činnost nevykonával.

37. Správní soudy v tomto směru ustáleně judikují, že cizinec musí plnit účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu. Smyslem prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu je přitom zajištění dalšího legálního pobytu cizince na území České republiky, a to při pokračování v účelu, pro který mu bylo pobytové oprávnění uděleno. Správní orgán proto musí při posuzování žádosti o prodloužení tohoto pobytu přihlížet k tomu, zda cizinec, který získal povolení k pobytu k určitému účelu, tento jím deklarovaný účel náležitě využívá. Pokud cizinec nenaplňuje účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu na území České republiky, je na místě jeho žádosti o prodloužení pobytu nevyhovět (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, čj. 1 Azs 66/2017 - 29).

38. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011 - 81, který lze podle přesvědčení soudu aplikovat i v nyní posuzované věci, dovodil, že v případě, kdy povolení k pobytu bylo uděleno za účelem podnikání [podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (viz § 2 odst. 1 obchodního zákoníku, účinného v době vydání povolení)], je plněním účelu, pro který bylo povolení k pobytu uděleno, třeba rozumět faktické vykonávání podnikatelské činnosti; účel pobytu není doložen jen tím, že je cizinec zapsán v obchodním rejstříku. Jinak by došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona a § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců by postrádal smysl. Aby mohl správní orgán dospět k závěru, že cizinec plní účel, pro který mu byl povolen pobyt, musela by být podnikatelská činnost v předmětném období alespoň převážně vykonávána. Na výše uvedených závěrech Nejvyšší správní soud setrval např. i v rozsudku ze dne 19. 1. 2012, čj. 9 As 80/2011 - 69, nebo ze dne 28. 5. 2014, čj. 4 As 165/2013 - 50. Podstatné tedy podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu je, aby cizinec dodržel podmínky, které jsou nezbytné pro zachování povolení k dlouhodobému pobytu (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2015, čj. 8 Azs 145/2014 - 97).

39. Městský soud v Praze přitom přisvědčuje závěrům žalované, že žalobce neprokázal, a nebylo to ani jinak zjištěno ve správním či v soudním řízení, že skutečně plnil podnikatelský účel uděleného povolení k pobytu na území České republiky, tedy že fakticky vykonával jím tvrzenou činnost místopředsedy představenstva družstva. Žalované nelze podle přesvědčení soudu vytýkat, pokud dospěla k závěru, že je žalobce místopředsedou představenstva družstva pouze formálně. Správní orgány na základě svých zjištění podle přesvědčení soudu zcela správně uzavřely, že žalobce neplní účel, ke kterému mu byl pobyt na území České republiky umožněn, a jeho žádost o povolení prodloužení tohoto pobytu zamítly.

40. Jak bylo popsáno výše, zákon o pobytu cizinců stojí na premise, že cizinec, který získal povolení k pobytu na území České republiky k určitému účelu, má povolení k příslušnému a jím deklarovanému účelu náležitě využívat. V opačném případě totiž cizinec neplní jím deklarovaný účel; pokud by taková skutečnost byla zřejmá již při podání žádosti o udělení povolení k pobytu, nebylo by cizinci příslušné povolení vydáno. Závěru žalované o tom, že pokud žalobce nenaplňuje na území České republiky účel, pro který mu bylo uděleno povolení k pobytu, je na místě mu toto povolení k pobytu na území České republiky neprodloužit, tedy nelze v tomto směru ničeho vytknout.

41. Žalobce v průběhu správního řízení nedoložil žádné doklady o tom, že by jménem družstva osobně v rozhodné době vystupoval, že by skutečně vykonával pravomoci člena statutárního orgánu družstva či se jinak podílel na jeho podnikatelské činnosti. Žádné relevantní okolnosti v tomto směru žalobce nepředestřel ani v rámci svého výslechu dne 10. 12. 2012. Ba naopak, z obsahu jeho výpovědi vyplynulo, že za družstvo smlouvy uzavíral předseda představenstva družstva pan V. H., který přitom podle údajů z výpisu z obchodního rejstříku musel v takovém případě jednat spolu s dalším místopředsedou představenstva družstva, jímž ovšem evidentně se zřetelem k odpovědím žalobce v rámci výslechu nebyl žalobce. Žalobce při výslechu prokázal zásadní neznalosti ohledně činnosti družstva, po dobu výslechu sám sebe nepřiléhavě označoval jako jednatele, nedokázal poskytnout odpovědi k orgánům družstva, k formální dokumentaci a ekonomickým výsledkům družstva, které by jako fakticky jednající místopředseda představenstva družstva znát rozhodně měl. Žalobce sám při tomto výslechu také potvrdil, že připravoval úklidové práce, resp. prováděl přípravu místností k práci, což nejsou obvyklé činnosti, které by souvisely s obchodním vedením družstva, ty lze naopak vyhodnotit jako operativní, typicky plněné v rámci pracovněprávních vztahů k družstvu. Pokud pak uváděl, že dále hledal zákazníky mezi známými a na internetu, toto jeho tvrzení nemá podle přesvědčení soudu oporu v žádném jiném podkladu založeném ve správním spisu a je se zřetelem k výše uvedeným závěrům nevěrohodné. Pokud pak žalobce v rámci svého výslechu uvedl: „zatím nemám nadřízeného, který by mě úkoloval“, je zjevné, že sám tedy spíše očekával, že bude ve svých činnostech podléhat nadřízenému, což rovněž svědčí o tom, že právní základ výkonu jeho činnosti pro družstvo byl ve skutečnosti odlišný.

42. Z těchto odpovědí žalobce při jeho výslechu tudíž správní orgány podle přesvědčení soudu řádně vyvodily, že se žalobce v rámci svého formálního postavení nezabýval činnostmi připisovatelnými statutárnímu orgánu družstva, když reálně prováděl činnosti charakteristické pro pracovněprávní vztah, jak v Prvostupňovém rozhodnutí také výslovně deklaroval správní orgán prvního stupně. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce jednal za družstvo navenek či že by vykonával konkrétní činnosti spadající pod pojem obchodního vedení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 479/2003, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2005, čj. 4 Afs 24/2003 - 81). Správní orgány tak v projednávané věci dospěly ke správnému závěru, že žalobce fakticky činnost člena statutárního orgánu družstva nevykonával.

43. K žalobcově námitce, že jen z prostého faktu, že představenstvo bylo tvořeno vícero členy, bylo lze odvodit, že si členové představenstva družstva rozdělili konkrétní činnosti a odpovědnost, soud poznamenává, že tato námitka zůstala pouze v rovině spekulativního tvrzení, neboť žalobce v průběhu správního řízení netvrdil, natož aby prokázal, že by mezi členy představenstva družstva existovalo jakékoliv rozdělení agend, které se týkalo řízení činnosti družstva, potažmo jednání za družstvo vůči třetím osobám. Z prostého faktu, že v představenstvu družstva bylo více členů, nelze totiž bez dalšího učinit závěr, že žalobce skutečně vykonával činnost místopředsedy družstva.

44. Ani případné rozdělení agendy statutárního orgánu družstva mezi jeho členy by však nemohlo žalobce v případě, že by fakticky vykonával svou funkci, zprostit toho, že by měl jako jeden z těchto členů představenstva disponovat potřebnými znalostmi ohledně obecných záležitostí řízení, hospodaření a organizace družstva, na němž se z povahy svého členství v tomto statutárním orgánu podílel. V obdobné věci žalobcem namítaného rozdělení agend statutárního orgánu ostatně Nejvyšší správní soud (byť pro jednatele obchodní společnosti) v recentním rozsudku ze dne 14. 3. 2019, čj. 7 Azs 471/2018 - 39, v tomto směru přiléhavě uvedl, že „(i) v případě, že by byly povinnosti jednatelů rozděleny, jak naznačuje stěžovatelka, nepochybně by měla mít jakožto jednatelka (tedy součást managementu společnosti) přehled o struktuře společnosti, bankovním účtu, odvodech daní a zaměstnávaných osobách.“ Nejvyšší správní soud přitom v uvedeném rozsudku označil výpověď stěžovatelky s ohledem na bazální neznalosti fungování jí údajně řízené korporace za nevěrohodnou, což lze beze změny podstaty věci přenést i na případ žalobce, který v rámci výslechu před správním orgánem prvního stupně trval na tom, že statutárním orgánem družstva je jednatel, nebyl schopen uvést číslo bankovního účtu družstva, ani příjmy a výdaje družstva, jeho zisk, neznal počet členů družstva, jeho orgány, a nebylo mu dokonce ani známo, jestli má družstvo stanovy.

45. Soud ohledně téže žalobní námitky žalobce neponechal bez povšimnutí, že tvrzení žalobce v rámci provedeného výslechu neodpovídají ani obsahu smlouvy mezi žalobcem a družstvem o výkonu funkce místopředsedy představenstva družstva žalobcem, jež je součástí správního spisu. Ve článku II. této smlouvy jsou přitom uvedeny povinnosti žalobce jako místopředsedy představenstva družstva, jimž však činnosti, jež měl žalobce dle svých tvrzení vykonávat, nijak neodpovídají. Obsah předmětné smlouvy o výkonu funkce pak ani nijak nereflektuje, resp. neindikuje žalobcem namítané rozdělení agend týkajících se obchodního vedení družstva, či jednání za něj navenek, mezi jednotlivé členy představenstva družstva, nýbrž povinnosti žalobce formuluje toliko v obecné rovině korespondující právní úpravě v rozhodné době účinného obchodního zákoníku.

46. Žalobcem takto vznášenou námitku proto soud ze všech shora uvedených důvodů vyhodnotil jako účelovou a neodpovídající obsahu správního spisu. Správní orgány obou stupňů podle názoru zdejšího soudu své závěry správně založily na skutkových zjištěních vyplývajících z obsahu výslechu žalobce ze dne 10. 12. 2012. V tomto směru tedy nelze Napadené rozhodnutí považovat co do jeho závěrů za nepodložené.

47. Ze všech shora popsaných důvodů tak soud nemohl přisvědčit ani námitkám vzneseným žalobcem pod druhým žalobním bodem.

48. Soud pak nemohl přistoupit ani na námitky vznesené žalobcem pod třetím žalobním bodem, kdy žalobce namítal, že správní orgány v projednávané věci neměly pravomoc otázku činnosti místopředsedy představenstva družstva vůbec posuzovat, tím méně činit si závěry o tom, zda činnost žalobce v rámci družstva byla či nebyla v souladu s právními předpisy.

49. Soud podotýká, že z § 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců plyne, že „ministerstvo v rámci působnosti ve věcech vstupu a pobytu cizinců na území a jejich vycestování z tohoto území rozhoduje o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, povolení k přechodnému pobytu, o prodloužení platnosti těchto oprávnění k pobytu a o povolení k trvalému pobytu“.

50. Správní orgány podle přesvědčení soudu nepochybily, pokud v rámci jim svěřené pravomoci a působnosti v předmětném řízení otázku fakticity existence výkonu funkce místopředsedy představenstva družstva posuzovaly jako zákonem o pobytu cizinců stanovený předpoklad, zda žalobce plní účel povoleného pobytu. Žalovaná si totiž nepochybně může (a pro náležité právní posouzení splnění podmínek účelu pobytu dokonce musí) při výkonu vlastní působnosti podle zákona o pobytu cizinců učinit úsudek o povaze činnosti vykonávané cizincem, jak to pro tento účel předvídá § 57 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Je-li povolení k pobytu cizinci uděleno za účelem podnikání, může si ministerstvo nepochybně učinit úsudek o tom, zda činnost žalobce je podnikáním, či nikoli. Tomuto závěru přisvědčil ve svém rozsudku ze dne 27. 12. 2011, čj. 7 As 82/2011 - 81, rovněž Nejvyšší správní soud, když konstatoval, že podle § 165 písm. j) zákona o pobytu cizinců na ministerstvo vnitra přešla s účinností od 1. 1. 2011 pravomoc rozhodovat prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu.

51. Sám žalobce ostatně existenci této pravomoci žalované ke zrušení, resp. neprodloužení povolení k pobytu na jiném místě žaloby nerozporuje, když pod prvním žalobním bodem namítal, že žalovaná byla oprávněna povolení k dlouhodobému pobytu žalobce k jeho žádosti neprodloužit jenom v případě, když by žalobce pro družstvo nevykonával žádnou činnost. Tímto výrokem si tedy sám žalobce v žalobě odporuje, když na jedné straně žalované na základě této žalobní námitky pravomoc činit si úsudek v projednávané věci upírá, a na straně druhé o výkonu této konkrétní pravomoci jinou žalobní námitkou uvažuje tak, že měla být ze strany žalované uplatněna určitým konkrétním způsobem.

52. Soud konstatuje, že řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, zahajované na žádost cizince, je ovládáno zásadou dispoziční. Bylo tedy na žalobci, aby v řízení o podané žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu jednoznačně osvědčil, že účel pobytu plní, tj. že vykonává funkci místopředsedy v představenstvu družstva, případně že je jiným způsobem účasten v jiné právnické osobě. Žalobce však ve správním řízení netvrdil konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možno mít za prokázané faktické vykonávání činnosti místopředsedy statutárního orgánu družstva. Závěry správních úřadů obou stupňů tak zcela korespondují s obsahem spisu a žalobci nelze přisvědčit ani v konstatování, že by žalovaná překročila meze správního uvážení.

53. Městský soud v Praze konečně uzavírá, že námitka, v níž žalobce tvrdil, že mu svědčila odpovědnost toliko vůči členské schůzi jako „nejvyššímu orgánu společnosti“, resp. vůči daňovým orgánům, příslušnému živnostenskému úřadu a rejstříkovému soudu, není k projednávané věci, tj. pro posouzení dodržení účelu povolení k dlouhodobému pobytu ze strany žalobce jakkoliv relevantní ani případná, přičemž soudu není zřejmé, jak tato žalobní argumentace podporuje procesní pozici žalobce vůči žalované. Žalovaná ostatně v Napadeném rozhodnutí skutečnost, komu odpovídá ze své činnosti člen statutárního orgánu družstva, nijak nerozporovala. Žalovaná v Napadeném rozhodnutí pouze došla na základě správním orgánem prvního stupně shromážděných podkladů k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce tvrzený účel pobytu na území České republiky plnil, když ačkoliv žalobce byl formálně v postavení jednoho ze tří místopředsedů představenstva družstva, činnost člena statutárního orgánu fakticky nevykonával.

54. Na základě všech shora uvedených skutečností Městský soud v Praze žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s. ř. s.

55. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalované pak žádné náklady v souvislosti s vedením předmětného řízení nevznikly.