10 A 121/2015 - 40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce R.V., bytem X, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2015, č.j. KUJCK 45912/2015/ODSH, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2015, č.j. KUJCK 45912/2015/ODSH, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor ze dne 8. 12. 2014, č.j. P 1447/2014-Kre. Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se měl dopustit tím, že dne 21. 8. 2014 v době kolem 7:35 hodin v katastru obce Tábor na dálnici D3 v km 75 ve směru jízdy od Prahy na České Budějovice řídil motorové vozidlo tovární značky Škoda, RZ 2AF 4503 aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle ustanovení § 81 zákona č. 361/2000 o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), a tímto svým jednáním porušil ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) a § 4 písm. b) téhož zákona. Žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a které vykazovalo podstatné vady, jejichž existence má vliv na správnost a zákonnost rozhodnutí. Žalobce se nemohl ústního jednání vedeného dne 8. 12. 2014 zúčastnit, neboť si pro dočasnou nepřítomnost v místě trvalého bydliště nemohl vyzvednout sdělení obvinění a předvolání k ústnímu jednání. Žalobce neměl možnost správnímu orgánu svojí dočasnou nepřítomnost prokázat, neboť správní orgán I. stupně nedal žalobci možnost doložit čestná prohlášení od osob, které měly potvrdit skutečnost, že se žalobce v inkriminované době zdržoval mimo místo svého trvalého bydliště. Žalobce z uvedeného důvodu žádal správní orgán I. stupně o určení neplatnosti doručení předvolání k ústnímu jednání podle ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu ve spojení s ustanovením § 41 správního řádu. Žalobce rovněž předestřel skutečnost, že v mezidobí od spáchání údajného přestupku dne 21. 8. 2014 do sdělení obvinění dne 11. 11. 2014 (resp. kdy bylo žalobci sdělení obvinění vhozeno do schránky pro jeho nepřítomnost) aktivně komunikoval s úředníkem z vedení správních řízení Městského úřadu tábor, panem R.J., který žalobci žádnou informaci o zahájení správního řízení žalobci neposkytl. Přitom správní orgán I. stupně znal emailovou adresu žalobce, mohl tedy po neúspěšném doručování předvolání k ústnímu jednání využít způsob doručení prostřednictvím emailu. Další žalobní námitka směřuje do absence materiální stránky jednání, které je žalobci kladeno za vinu. Žalobce se provinil tím, že si nezažádal o navrácení řidičského oprávnění poté, co pominul jeho zákaz řízení všech motorových vozidel. Podle názoru žalobce je smyslem skutkové podstaty ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu postih osob, které řídí motorové vozidlo v době, kdy mají udělen zákaz řízení nebo v případě, že taková osoba vůbec není oprávněna motorové vozidlo řídit, což žalobce dovozuje z logického, systematického a teleologického výkladu tohoto ustanovení. Žalobce tak zpochybňuje úmysl zákonodárce postihnout tímto trestem osobu, která si pouze opomenula zažádat o navrácení řidičského oprávnění, když je stejným trestem postihnuta např. jízda pod vlivem návykové látky. Společenská nebezpečnost jednání žalobce je v porovnání s jiným jednáním postihovaným stejnou sankcí téměř nulová. Žalobce dále namítá, že v jeho případě nebyla dána subjektivní stránka přestupku, neboť se ho dopustil v nevědomosti, že mu byl udělen zákaz řízení v době od 1. 7. 2014 do 1. 8. 2014. Z tohoto důvodu také neodevzdal řidičský průkaz a nemohl ani vědět, že si o něj má zažádat zpět. Žalobce rovněž rozporuje překážku res iudicata. Poté, co byl žalobci řidičský průkaz zadržen policejní hlídkou dne 21. 8. 2014, podal žalobce žádost o jeho navrácení. Dne 27. 8. 2014 byl žalobci řidičský průkaz vrácen rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy sp. zn. S-MHMP 1209356/2014. Žalobce se tak domnívá, že v případě, kdy mu byl odebraný řidičský průkaz vrácen, nemá správní orgán právo znovu jej trestat a uložit mu zákaz činnosti, neboť by taková situace způsobila porušení zásady ne bis in idem a res iudicata. Řízení o přestupku tak mělo být dle názoru žalobce zastaveno. Žalobcem je v závěru žaloby namítána nepřiměřeně přísná sankce. Žalobce neměl v úmyslu porušit zákon o silničním provozu, jeho jednání navíc nebylo společensky nebezpečné oproti jednáním se srovnatelnou výší sankce. Žalobce tak žádá soud, aby v případě, že neshledá důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí, upustil od trestu za přestupek. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě konstatoval, že žádost o zneplatnění doručení byla pravomocně zamítnuta dne 15. 6. 2015 rozhodnutím žalovaného č.j. KUJCK 45384/2015/ODSH, neboť žalobce dostatečně nezdůvodnil svou nepřítomnost v místě doručování písemnosti a nepodložil ji relevantními důkazy. Žalovaný rovněž nesouhlasí s námitkou týkající se absence společenské nebezpečnosti a subjektivní stránky v žalobcově jednání. Žalovaný v této souvislosti odkazuje na ustanovení § 3 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle kterého smí řídit motorové vozidlo jen držitel řidičského oprávnění pro příslušnou skupinu motorových vozidel. Žalobce však pozbyl řidičské oprávnění, když mu byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel počínaje dnem 1. 7. 2014, přičemž po skončení tohoto zákazu si žalobce nepodal žádost o navrácení řidičského oprávnění tak, jak je předpokládáno v ustanovení § 102 odst. 1 zákona o silničním provozu. Odpovědnost za přestupek podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu je koncipována jako odpovědnost subjektivní a k naplnění subjektivní stránky postačuje jakákoliv forma zavinění, tedy i nevědomá nedbalost. Smyslem ustanovení § 125c je postih společensky nebezpečných jednání spočívajících v nedodržení relevantních právních předpisů. V projednávané věci pak jde o postih jednání, kdy řídí motorové vozidlo osoba, jež pozbyla řidičské oprávnění z jakéhokoliv důvodu a nedá se tak předpokládat, že je schopna ovládat vozidlo a řídit se předpisy o provozu na pozemních komunikacích tak, aby nedošlo k ohrožení sebe sama nebo ostatních účastníků silničního provozu. V projednávané věci nemohlo dojít k překážce věci pravomocně rozhodnuté, neboť vrácení řidičského oprávnění na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy č.j. S-MHMP 1 209 356/2014 ze dne 27. 8. 2014, jež nabylo právní moci dne 29. 8. 2014, tedy po spáchání přestupku žalobcem dne 21. 8. 2014, netvoří kauzální nexus s tímto přestupkem. Žalovaný shledal výši uložené sankce za dostatečnou a korespondující se zákonnou úpravou, navíc byly obě sankce uloženy na samé spodní hranici. Nebylo tak nezbytné hodnotit veškerá kritéria. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu Policie ČR ze dne 21. 8. 2014 vyplývá, že téhož dne prováděla policejní hlídka DO (dálniční oddělení) Chotoviny dohled nad bezpečností silničního provozu na dálnici D3, když kolem 7:35 hodiny zastavila za účelem kontroly osobní vozidlo tovární značky Škoda Superb RZ 2AF 4503 cca na 74 km dálnice ve směru od Prahy na Tábor. V osobě řidiče vozidla byl zjištěn žalobce, který předložil řidičský průkaz EE 890109, občanský průkaz, osvědčení o registraci vozidla a doklad prokazující pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Provedenou lustrací bylo zjištěno, že žalobce pozbyl dne 1. 7. 2014 řidičské oprávnění a byl mu uložen zákaz řízení všech motorových vozidel po dobu jednoho měsíce, tedy do 1. 8. 2014. Řidič uvedl, že o zákazu řízení a o nutnosti odevzdat řidičský průkaz nebyl obeznámen. Žalobci byl řidičský průkaz zadržen policejní hlídkou, potvrzení o zadržení ŘP ze dne 21. 8. 2014 a oznámení o zadržení ŘP jsou rovněž součástí spisu. Dne 11. 11 2014 bylo žalobci doručeno (vhozením do schránky, tedy fikcí) sdělení obvinění a předvolání k ústnímu jednání na den 8. 12. 2014. Žalobce byl v předvolání poučen o svých právech a o důsledcích nedostavení se k ústnímu jednání bez předchozí náležité omluvy nebo bez závažného důvodu. Žalobce byl obeznámen s tím, že může být věc projednána v jeho nepřítomnosti podle ustanovení § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Dne 8. 12. 2014 se konalo ústní jednání, které proběhlo v nepřítomnosti žalobce, který se nedostavil bez předchozí náležité omluvy. V průběhu ústního jednání bylo provedeno dokazování listinnými důkazy, včetně výpisu z evidenční karty žalobce. Téhož dne bylo v nepřítomnosti žalobce vydáno rozhodnutí Městského úřadu Tábor, č.j. P 1447/2014-Kre, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu. Toto prvostupňové rozhodnutí bylo doručeno na adresu trvalého pobytu žalobce prostřednictvím držitele poštovní licence dne 19. 12. 2014. Dne 31. 12. 2014 podal žalobce prostřednictvím právního zástupce odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Tábor, ve kterém žádá o určení neplatnosti doručení z důvodu, že se v době od 25. 10. 2014 do 12. 12. 2014 zdržoval mimo místo trvalého bydliště. Žalobce se zaručil dodat čestná prohlášení osob, které by dosvědčily jeho pobyt v Českých Budějovicích, kde má žalobce dvě provozovny společnosti HUSA ČB s.r.o., do 30. 1. 2015. O této žádosti o neplatnost doručení bylo rozhodnuto samostatným usnesením ze dne 6. 1. 2015 tak, že byla žádost zamítnuta. Proti usnesení ze dne 6. 1. 2015 podal žalobce odvolání s návrhem na zastavení řízení. O tomto odvolání bylo rozhodnutí prostřednictvím rozhodnutí ze dne 15. 6. 2015, č.j. KUJCK 45384/2015/ODSH, odvolání bylo zamítnuto a usnesení potvrzeno. Následně bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí dne 16. 6. 2015, č.j. KUJCK 45912/2015/ODSH, kterým bylo odvolání žalobce zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno.. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen s.ř.s.), včetně řízení předcházejícího jeho vydání, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce byl správními orgány uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu, kterého se dopustil porušením ustanovení § 3 odst. 3 písm. a) a § 4 písm. b) zákona o silničním provozu tím, že řídil dne 21. 8. 2014 v čase 7:35 hodin v katastru obce Tábor motorové vozidlo, aniž by byl držitelem příslušného řidičského oprávnění podle ustanovení § 81 téhož zákona. Žalobcem je předně namítáno, že se nemohl zúčastnit ústního jednání vedeného dne 8. 12. 2014, když si pro dočasnou nepřítomnost v místě trvalého bydliště nemohl vyzvednout předvolání k ústnímu jednání. Jak vyplývá ze správního spisu, o žádosti o určení neplatnosti doručení předvolání bylo rozhodnuto, žádost byla pravomocně zamítnuta dne 15. 6. 2015 rozhodnutím č.j. KUJCK 45384/2015/ODSH. Ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu dává adresátovi možnost zhojit za určitých podmínek následky fikce doručení plynoucí z ustanovení § 24 odst. 1 téhož zákona. Je třeba podotknout, že institut fikce doručení má zabránit bezdůvodným průtahům ve správním řízení a přispívat tak k naplnění zásady rychlosti a hospodárnosti řízení. Zároveň ale nesmí jít k tíži adresáta a krátit jej na jeho procesních právech. Fyzickým osobám se písemnosti doručují podle ustanovení § 20 správního řádu, tedy na adresu trvalého pobytu, na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, do místa podnikání, jde-li o podnikající fyzickou osobu, prostřednictvím datové sítě nebo na adresu pro doručování podle § 19 odst. 3 správního řádu. Podle tohoto ustanovení se však písemnosti doručují pouze v případě, že o to adresát výslovně požádá a nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci. Účastník řízení však vůči správnímu orgánu nemá na takové doručování právní nárok, proto tvrzení žalobce o znalosti jeho emailové adresy ze strany zaměstnance správního orgánu nemůže být relevantní. Pokud v případě doručování nebyl adresát zastižen, písemnost se uloží po dobu 10 dnů, přičemž posledním dnem této lhůty se písemnost považuje za doručenou (§ 23 odst. 1 a §24 odst. 1 správního řádu). K tomu, aby nastala fikce doručení, musí být splněny tři podmínky. Správní orgán musí písemnost doručovat zákonným způsobem na místo, které je mu známo, což bylo v posuzované věci splněno. Za druhé musí být adresátovi zanecháno poučení a výzva k vyzvednutí zásilky v jeho domovní schránce. V konkrétním případě byla zásilka dle doručenky připravena k vyzvednutí dne 29. 10. 2014. Poslední podmínkou je, aby byla písemnost připravena k vyzvednutí po celých 10 dnů, což se v posuzovaném případě stalo, písemnost byla vložena do schránky žalobce dne 11. 11. 2014. Skutečnost, zda se adresát v místě doručování skutečně fakticky zdržuje, již správní orgán nezkoumá (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2012, č.j. 7 As 130/2012-29, dostupné na www.nssoud.cz). Správnímu orgánu byla známá pouze adresa žalobce v místě jeho trvalého pobytu, a proto správní orgán doručoval písemnosti na tuto adresu. Ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu váže účinky zhojení fikce doručení na podmínku, že si adresát nemohl písemnost vyzvednout bez svého zavinění. Odvolacím správním orgánem byla tato podmínka zhodnocena jako nesplněná, s čímž se krajský soud ztotožnil. Důkazní břemeno tvrzené nemožnosti vyzvednout si předvolání k ústnímu jednání stíhá žalobce, který musí prokázat, že si nemohl uloženou písemnou bez svého zavinění vyzvednout. Žalobce byl v době doručování předvolání k ústnímu jednání pracovně mimo místo trvalého pobytu, nic mu však nebránilo sdělit správnímu orgánu skutečnosti rozhodné pro to, aby byl obeznámen s úkony správního řízení. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že si žalobce musel být vědom toho, že spáchal přestupek, což mělo mít dříve či později za následek zahájení správního řízení. Žalobce navíc v podané žalobě tvrdí, že komunikoval prostřednictvím emailu s pracovníkem správního orgánu, nic mu tedy nebránilo sdělit tomuto pracovníkovi svou dočasnou nepřítomnost v místě trvalého pobytu. Krajský soud tak uzavírá, že správní orgány zhodnotily žádost o určení neplatnosti doručení předvolání k ústnímu jednání zcela v souladu se zákonem, a proto žalobní námitce ohledně nemožnosti účastnit se jednání 8. 12. 2014 krajský soud nepřisvědčil. Přestupkem se rozumí zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v zákoně o přestupcích nebo v jiném zákoně. Tímto jiným zákonem se ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích rozumí mimo jiné i zákon o silničním provozu. V přestupkovém řízení je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva. Předně je proto třeba zkoumat, zda byla jednáním pachatele přestupku porušena povinnost stanovená zákonem a zda bylo jednání pachatele zaviněné. Rovněž je potřeba zjišťovat naplnění typových znaků přestupku, které jej charakterizují a vymezují oproti jiným přestupkům. Ke spáchání přestupku dojde v případě, že jsou jednáním naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku a současně takové jednání ohrožuje nebo porušuje zájem společnosti. Jinými slovy přestupek je vymezen formálním a materiálním znakem, které musí být naplněny současně. Odpovědnost za přestupek je koncipována tak, že postačuje zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon jinak. Podle ustanovení § 4 zákona o přestupcích je přestupek z nedbalosti spáchán, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí, nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Žalobce namítá absenci materiálních znaků jednání, které je mu kladeno za vinu. Argumentuje tím, že smyslem skutkové podstaty ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona o silničním provozu je postih osob, které řídí motorové vozidlo v době zákazu řízení nebo v případě úplné absence řidičského oprávnění. Žalobce neshledává úmysl zákonodárce v postihu osoby, která pouze opomenula podat žádost o navrácení řidičského oprávnění. Žalobce navíc tvrdí, že předmětné přestupkové jednání je zatíženo absencí subjektivní stránky jako jednoho z typových znaků přestupku, protože se údajného přestupku dopustil v nevědomosti, že mu v době od 1. 7. 2014 do 1. 8. 2014 byl udělen trest spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel. Soud na tomto místě konstatuje, že zákon o silničním provozu nestanoví výjimku týkající se odpovědnosti za přestupek. K odpovědnosti žalobce za jím spáchaný přestupek tak stačí zavinění z nedbalosti a nevědomost o udělené sankci zákazu řízení všech motorových vozidel nemůže být považována za okolnost vylučující protiprávnost žalobcova jednání. Žalobce je držitelem řidičského oprávnění od roku 1984, lze tak od něj spravedlivě požadovat a očekávat znalost pravidel provozu na pozemních komunikacích a odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel. Žalobní námitka spatřovaná v absenci subjektivní stránky přestupku, kdy žalobce tvrdí, že nevěděl o udělené sankci zákazu řízení všech motorových vozidel na jeden měsíc s účinností od 1. 7. 2014, je dle soudu navíc jeví jako účelová. Krajský soud si vyžádal spis Magistrátu města České Budějovice ve věci přestupku spáchaného žalobcem dne 30. 1. 2014. Ze spisu zjistil, že rozhodnutím č.j. D-846/14 Sm. ze dne 23. 5. 2014 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu, byla mu uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a v souladu s ustanovením § 125c odst. 5 zákona o silničním provozu v platném znění zákaz činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí,tedy od 1. 7. 2014. Z tohoto správního spisu se podává, že byl žalobce obeznámen se správním řízením, které se proti němu v této věci vedlo. Ve spise je obsažen úřední záznam ze dne 6. 3. 2014, ve kterém je uvedeno, že se žalobce téhož dne dostavil osobně ke správnímu orgánu za účelem seznámení se s přestupkem a s žádostí o posečkání s jeho vyjádřením, neboť chce věc konzultovat s právním zástupcem. Dne 25. 3. 2014 byla správnímu orgánu doručena plná moc k zastupování ve správním řízení, přičemž osobou zmocněnce byl občan Kuwaitu s doručovací adresou v Kuwaitu. Správní orgán poté žalobce vyzval k předložení plné moci k zastupování s úředně ověřenými podpisy zmocněnce i zmocnitele, nebo k určení osoby pro zastupování (zmocněnce) občana s doručovací adresou na území ČR. K tomuto doplnění plné moci stanovil správní orgán lhůtu 10 dnů. Správní orgán tímto způsobem postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, podle které je třeba ověřovat věrohodnost plné moci, jeví-li se tato jako účelová k případnému zneužití práva. Smyslem institutu zastoupení je pomoc účastníkovi k hájení jeho práv a zájmů, nikoliv paralyzovat činnost správních orgánů a znemožňovat jim činit úkony spojené se správním řízením. Žalobce plnou moc nedoplnil ve stanovené lhůtě ani později, nadále zůstal zcela pasivní, nepřebíral poštovní zásilky odesílané správním orgánem a nezúčastnil se ústního jednání vedeného dne 23. 5. 2014, na které byl předvolán. Veškeré písemnosti, včetně rozhodnutí o přestupku ze dne 23. 5. 2014, č.j. D-846/14 Sm. byly doručovány fikcí tak, jako to umožňuje správní řád. S ohledem na skutečnosti výše uvedené a k osobním poměrům žalobce k dané věci tak lze konstatovat, že žalobce měl a mohl vědět o správním řízení, které se proti němu vedlo. Rovněž měl a mohl vědět o sankci, jež mu byla správním orgánem vyměřena za přestupek spáchaný dne 30. 1. 2014, neboť se žalobce stejného přestupku dopustil také dne 4. 5. 2013, tedy v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců. Lze proto dovodit, že nic nebránilo žalobci zjistit si rozhodné skutečnosti ohledně jeho přestupkových záznamů. Žalobce by měl znát podmínky, za nichž řidič pozbývá řidičské oprávnění. Podle ustanovení § 94a odst. 1 zákona o silničním provozu pozbývá řidičské oprávnění jeho držitel dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. V takovém případě pozbývá držitel řidičské oprávnění přímo ze zákona a je povinen odevzdat svůj řidičský průkaz ve lhůtě 5 pracovních dní od právní moci rozhodnutí, na jehož základě toto oprávnění držitel pozbyl. Znovunabytí řidičského oprávnění je rovněž podmíněno rozhodnutím příslušného správního úřadu, kterému musí předcházet písemná žádost o vrácení tohoto řidičského oprávnění, a to podle ustanovení § 102 zákona o silničním provozu. V posuzovaném případě není pochyb o tom, že žalobce pozbyl řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 5. 2014, č.j. D- 846/14 Sm., kterým mu byl uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel, a to i přes namítaná tvrzení, že se žalobce o tomto rozhodnutí nedozvěděl. Žalobce věděl, že proti němu bylo zahájeno správní řízení vztahující se k přestupku spáchanému dne 30. 1. 2014. Procesní pasivita žalobce nemůže být přičítána k tíži správnímu orgánu, a proto tvrzení žalobce, že se o uložené sankci nedozvěděl, nemůže být vůbec v posuzované věci bráno v potaz. Žalobce vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl o těchto skutečnostech. Rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 5. 2014, č.j. D-846/14 Sm. bylo žalobci řádně doručeno v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 správního řádu (fikcí). Žalobce dnem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí pozbyl řidičské oprávnění ex lege a jeho domněnka, že se mu dnem ukončení této sankce, tedy dne 1. 8. 2014, řidičské oprávnění automaticky obnovuje, je zcela mylná. Takový názor žalobce nemá oporu v platné právní úpravě, což konstatoval i Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 31. 1. 2012, č.j. 1 A 32/2010-43, [Výběr NSS 362/2012], podle kterého: „osoba, která řidičské oprávnění pozbyla v důsledku uloženého trestu zákazu činnosti, nenabývá řidičské oprávnění vykonáním takového trestu ex lege. Pro tento závěr svědčí také náležitost žádosti o vrácení řidičského průkazu stanovené v § 102 odst. 2 písm. e) zákona o silničním provozu (v žádosti musí být uvedena skupina nebo podskupina řidičského oprávnění, o jehož vrácení je žádáno). Zákon předpokládá správní řízení, jehož (ne)zahájení ponechává zcela v dispozici takové osoby (může, ale nemusí podat žádost). Zahájení řízení z moci úřední dle § 102 zákona o silničním provozu zákon neumožňuje. K obnovení či znovunabytí řidičského oprávnění dochází až rozhodnutím příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností o vrácení řidičského oprávnění. Tento individuální správní akt má konstitutivní, nikoliv deklaratorní povahu, tedy zakládá řidičské oprávnění. Okamžik vzniku řidičského oprávnění je spojen až s právní mocí předmětného rozhodnutí.“ Z výše uvedeného plyne, že v posuzované věci nemůže být pochyb o naplnění subjektivní stránky jako jednoho z charakteristických typových znaků přestupku. Žalobce se svým jednáním dopustil přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1, neboť v okamžiku jeho spáchání nebyl držitelem příslušného řidičského oprávnění. Co se týče žalobcem zpochybňovaného naplnění materiální stránky skutku v podobě ohrožení zájmu chráněného zákonem, nemůže krajský soud přisvědčit názoru žalobce, že jemu přičítané jednání nebylo žádným způsobem společensky nebezpečné. Zákon o silničním provozu sleduje zajištění dodržování pravidel vztahujících se k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Záměrem zákonodárce je tak bezesporu ochrana společnosti před jednáním, které bezpečnost a plynulost silničního provozu ohrožuje. Účelem sankce zákazu řízení motorových vozidel je jistá represe a zásah do sféry pachatele přestupku, stejně tak jako prvek výchovný a preventivní. Ustanovení § 125c zákona o silničním provozu postihuje primárně společensky nebezpečné jednání, které je založeno porušováním právních předpisů a je způsobilé ohrozit nebo narušit bezpečnost a plynulost silničního provozu. Jednání, kterého se dopustil v posuzované věci žalobce, je podřazeno pod skutkovou podstatu § 125c odst. 1 písm. e) bod 1. Předchozím pravomocným rozhodnutím správního orgánu (rozh. Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 5. 2014) bylo žalobci řidičské oprávnění odebráno, byť jen na dobu jednoho měsíce. Žalobce se tak v minulosti dopustil jednání, za které zákon ukládá sankci spočívající v zákazu řízení motorových vozidel. Vzhledem k přísnosti sankce zákazu řízení motorových vozidel je nebezpečnost jednání subsumovaného pod skutkovou podstatu ustanovení § 125c odst. 1 písm. e) bod 1 spatřována v řízení motorového vozidla osobou bez platného řidičského oprávnění, ať už jej pozbyla z jakéhokoliv důvodu. Nadto krajský soud konstatuje, že osoba, která pozbyla řidičské oprávnění podle ustanovení § 94a odst. 1 zákona o silničním provozu v důsledku soudem uloženého trestu nebo rozhodnutí správního orgánu v řízení o přestupku a byla jí uložena sankce zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a řídí motorové vozidlo bez příslušného řidičského oprávnění, zpravidla naplňuje znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, v platném znění. Námitce překážky res iudicata krajský soud nemůže přisvědčit. Řidičské oprávnění bylo žalobci vráceno rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 8. 2014, č.j. S- MHMP 1 209 356/2014, tedy 6 dní po spáchání přestupku, k němuž se váže žalobou napadené rozhodnutí. Jak již uvedl žalovaný ve svém vyjádření k žalobě, vrácení řidičského oprávnění netvoří kauzální nexus se spáchaným přestupkem dne 21. 8. 2014. Navrácení řidičského oprávnění na základě rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 8. 2014, č.j. S-MHMP 1 209 356/2014 se váže k sankci zákazu řízení motorových vozidel, která byla uložena rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 23. 5. 2014. Důvody pro zastavení řízení tak nebyly dány. Žalobce se dne 21. 8. 2014 dopustil nového přestupku, přičemž naplnil jinou skutkovou podstatu, než v případě přestupku ze dne 30. 1. 2014, v jehož souvislosti mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. Princip „ne bis in idem“ tedy ne dvakrát v téže věci má zajistit právní jistotu jakéhokoliv právního procesu a má být spolu se zásadou „rei iudicatae“ zárukou toho, že tatáž věc nebude předmětem řízení dvakrát. Aby se v posuzované věci mohlo uvažovat o porušení těchto dvou principů, musela by být dána a) totožnost stíhané osoby, b) totožnost skutku, který byl předmětem původního řízení a který je předmětem řízení nového, c) pravomocné rozhodnutí o zastavení stíhání, v posuzované věci pravomocné rozhodnutí o navrácení řidičského oprávnění žalobci. Podmínka totožnosti skutku v daném případě naplněna není, nelze tedy žalobcem uplatněné námitce vyhovět. Poslední žalobní námitka směřuje do nepřiměřenosti sankce. Žalobce namítá, že neměl v úmyslu porušit zákon o silničním provozu a jeho jednání navíc nebylo společensky nebezpečné oproti jednáním se srovnatelnou výší sankce. Žalobci byla za jím spáchaný přestupek uložena sankce podle ustanovení § 125c odst. 4 písm. a) a odst. 5 zákona o silničním provozu, v platném znění na samé dolní hranici zákonem vymezené sazby. Správní orgány zohlednily způsob spáchání přestupku, jeho následky, míru zavinění, okolnosti, za nichž byl přestupek spáchán i osobou přestupce a jeho pohnutky. Uložení nižší sankce správními orgány tedy v úvahu nepřichází. Soud poznamenává, že smyslem sankce za jednání, které vykazuje znaky přestupku, je způsobení jisté újmy pachateli. Tento preventivní účinek sankce je dokonce žádoucí a související s principem ochrany společnosti před pácháním přestupků na úseku bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Krajský soud neshledal důvod pro užití ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., neboť trest byl uložen v přiměřené výši a v zákonných mezích. V případě využití institutu moderačního práva soud nahrazuje správní uvážení správního orgánu uvážením vlastním a zasahuje tím do výše trestu. Stejně jako správní orgán, ani soud se nemůže odchýlit od zákonných mezí. Žalobci byla výše sankce stanovena v mezích zákonných ustanovení § 125c odst. 5 a 6 zákona o silničním provozu a to na spodní hranici sankce. Podle ustanovení § 125c odst. 9 téhož zákona od uložení sankce podle odstavců 5 a 6 nelze v rozhodnutí o přestupku upustit. Soud proto nemohl moderačního práva v daném případě využít, neboť by byl takový postup v rozporu se zákonem i s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. K tomu soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č.j. 6 As 48/2007-58, podle kterého: „soud může od uložení trestu upustit pouze v mezích zákonem dovolených (§ 78 odst. 2 s. ř. s.), takže pokud … zákon … neumožňuje od uložení sankce … upustit, je nesprávné rozhodnutí soudu, který v uvedeném případě od uložení sankce upustil.“ Podobné závěry vyplývají např. i z rozsudku NSS ze dne 19. 6. 2009, č.j. 5 As 46/2008-50 nebo z rozsudku NSS ze dne 12. 5. 2011, č.j. 9 As 76/2010-91. Soud proto neshledal žalobou napadené rozhodnutí, ani rozhodnutí správního orgánu I. stupně nezákonnými, stejně tak řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, nevykazuje žádné vady, které by měly vliv na správnost a zákonnost napadeného rozhodnutí. Proto krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl podle § 78 odst. 7 s.ř.s., neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení