10 A 122/2015 - 72

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce P. S., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 5. 2015, č. j. KUJCK 34033/2015/OREG, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 18. 5. 2015, č. j. KUJCK 34033/2015/OREG (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a tím potvrdil územní rozhodnutí Městského úřadu Vimperk (dále jen „stavební úřad“) ze dne 10. 12. 2014, č. j. VÚP 25600/14-KLI-1092/10, kterým bylo podle § 79 a § 92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“) vydáno žadateli J. B. rozhodnutí o umístění stavby „Vsakovací jímka na pozemku parc. č. 479 v k. ú. Svatá Maří“. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 27. 6. 2015 žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Žalobce v žalobě požadoval zrušení obou rozhodnutí správních orgánů. Přitom v žalobě uvedl, že v roce 2008 byla stavebním úřadem v rozporu se stavebním zákonem povolena stavba rodinného domu na pozemku parc. č. 479 v k. ú. Svatá Maří, a to bez územního rozhodnutí a stavebního povolení. Uvedený pozemek byl v rozporu se stavebním zákonem začleněn do vymezeného zastavěného území obce (toto vymezení zastavěného území bylo následně žalovaným zrušeno). Proti této výstavbě se žalobce tehdy bránil odvoláním. Žalovaný dne 4. 9. 2008 vydal rozhodnutí, kterým bylo konstatováno, že má být zrušen souhlas s prováděním stavby rodinného domu a má být zahájeno řízení z moci úřední o odstranění stavby. Toto rozhodnutí žalovaného nebylo zrušeno a je platné, přesto se jím Městský úřad Vimperk neřídil. Výstavba nadále pokračovala v rozporu se stavebním zákonem. Stavba měla být v budoucnu zlegalizována prostřednictvím pořízení územního plánu obce. Žalobce namítá, že řízení ohledně výstavby na pozemku parc. č. 479 bylo zmanipulováno tak, aby se žalobce nemohl k ničemu vyjadřovat a neměl možnost účinně hájit svá práva. Jelikož v podstatě žádné řízení neprobíhalo, nebylo možné jej napadnout zákonem předpokládaným způsobem. Žalobce poukázal též na průběh pořizování územního plánu obce, když po jím uplatněné námitce na veřejném projednání bylo toto řízení zastaveno a odloženo na neurčito. Žalobce poukázal na to, že podal podnět České inspekci životního prostředí, která konstatovala, že likvidace odpadních vod z rodinného domu na pozemku parc. č. 479 je prováděna v rozporu se zákonem č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Za účelem legalizace tohoto stavu vydal stavební úřad územní rozhodnutí ze dne 10. 12. 2014. Podle žalobce lze územním rozhodnutím schvalovat pouze navržený záměr. Podle žalobce nelze stavbu rozdělovat na vlastní stavbu a na způsob a účel, jakým bude stavba užívána. Napadeným rozhodnutím žalovaný potvrdil územní rozhodnutí na vsakovací jímku, u které však žalovaný není schopen sdělit, zda v této jímce bude povoleno vsakování. Žalovaný uvedl, že nemůže předjímat, zda bude vydáno povolení k nakládání s podzemními vodami. Žalobce to však chápe tak, že územní záměr nebyl dostatečně posouzen. V územním rozhodnutí má být posouzeno, zda je záměr v souladu s požadavky zvláštních právních předpisů, kterými jsou vodní zákon a nařízení vlády č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod a náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních. Podle těchto předpisů podle žalobce vsakování odpadních vod do vod podzemních není možné. Žalobce je přesvědčen, že povolením vsakováním odpadních vod do vod podzemních je porušeno jeho právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť dochází a i nadále bude docházet k ohrožování životního prostředí nad míru stanovenou zákonem. V územním rozhodnutí se má posuzovat soulad s územně plánovací dokumentací. Tu obec Svatá Maří nemá, ale dříve ji měla. Územní plán obce Svatá Maří byl zrušen, a to podle názoru žalobce z důvodu snahy o zlegalizování nezákonné výstavby. Územní plán ani jeho návrh řešený v novém projednání takový způsob likvidace odpadních vod neumožňoval; čistírny odpadních vod mohly být budovány pouze se zaústěním do vodoteče. Žalobce poukazuje na to, že územní rozhodnutí je v rozporu s územním plánem. Dne 7. 6. 2013 totiž vydalo zastupitelstvo obce Svatá Maří usnesení, v němž se uvádí, že se pořízení územního plánu odkládá na neurčito, přičemž zpracovaný územní plán, který byl vydán dne 26. 2. 2011 a poté zrušen krajským úřadem bude nadále sloužit jako podklad při rozhodování o umístění staveb podle § 188a stavebního zákona. Žalobce též poukázal na to, že se k jeho odvolání vyjadřovala též obec Svatá Maří, avšak žalovaný to ve svém rozhodnutí zatajil. Podle žalobce má každý právo na ucelené a objektivní informace a i nic neříkající vyjádření může leccos vypovídat o jeho podateli. Dále žalobce rozporuje závazné stanovisko ze dne 24. 10. 2014, č. j. ŽP 21185/2014- LAJ, neboť nerespektuje vodní zákon. Podle žalobce je v závazném stanovisku opomenut § 38 vodního zákona. Podle žalobce nelze vypouštět odpadní vody do vod podzemních, aniž by došlo k porušení daného ustanovení. Závazné stanovisko má dále obsahovat lživou informaci o tom, že stávající rozstřik odpadních vod z akumulační nádrže na pozemku parc. č. 479 byl povolen. Podle šetření České inspekce životní prostředí ze dne 24. 10. 2014 žádné takové povolení neexistuje a došlo tak k porušení vodního zákona. Na nesoulad mezi způsobem likvidace odpadních vod a vodním zákonem upozorňoval již žalovaný v rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013, č. j. KUJCK 53821/2013 OZZL/2. Žalobce napadá i hydrogeologický posudek společnosti GESTEC, s. r. o. z roku 2008, který byl aktualizován společností GEOSAN, s. r. o. Žalobce je toho názoru, že k posudku jedné společnosti se nemůže vyjadřovat jiná společnost, aniž doloží, že je k tomu oprávněna. Posudek podle žalobce neobsahuje žádný výpočet, který by odůvodňoval závěr, že dosah ovlivnění kvality podzemních vod bude cca 15 m od vsakovací jímky. Z posudku není patrné, kam se vsákne každý den cca 300 až 400 l vypuštěných odpadních vod. Na základě jakéhokoliv posudku nemůže být povoleno něco, co nepovoluje zákon. Podle názoru žalobce dále žalovaný nerespektuje své dřívější rozhodnutí ve věci vydané dne 22. 7. 2014, č. j. KUJCK 42611/2014, v němž stavebnímu úřadu uložil, aby si od žadatele vyžádal doklady, ze kterých bude evidentní, jak navrhované řešení respektuje v současnosti dotčené území a oprávněné zájmy vlastníků sousedních nemovitostí. Napadené rozhodnutí podle žalobce potvrdilo územní rozhodnutí, které je fakticky zcela totožné s tím předchozím zrušeným. Jediný rozdíl je v tom, že byla doplněna „aktualizace“ hydrogeologického posudku, o který se však opíralo již předchozí rozhodnutí, a bylo doplněno závazné stanovisko, ze kterého však vyplývá, že i nadále bude porušován stavební zákon. Podle žalobce nejsou respektována práva a právem chráněné zájmy účastníků řízení. Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí bylo vydáno, aniž by byl znám skutečný stav věci. Žalobce vytýká žalovanému, že nevyužil možnosti objasnit jím poukazovaný nesoulad stran typu jímky sám a nesvolal ústní jednání, popř. spojené s místním šetřením. Žalovaný by přitom měl být veden snahou o dobrání se materiální pravdy. Žalobce tvrdí, že pokud bude následně oficiálně zjištěno, že se na pozemku parc. č. 479 nenachází žádná jímka, která by byla schopná akumulovat odpadní vody, bude to dalším důkazem o lži žalovaného. Žalobce poukazuje též na lživé tvrzení žalovaného o tom, že stavebníci jsou schopni doložit faktury za likvidaci kalu a odpadních vod v obecní čističce odpadních vod. Žádné podobné faktury obec Svatá Maří není schopna žalobci doložit. Žalobce poukázal na to, že žalovaný uložil vodoprávnímu úřadu provést vodoprávní dozor, který byl proveden ve dnech 14. 7. 2014 a 5. 8. 2014 a kterého se zúčastnil zástupce žalovaného. Výsledkem tohoto vodoprávního dozoru bylo zjištění, že nedošlo k porušení vodního zákona. Porušení vodního zákona konstatovala až Česká inspekce životního prostřední k podnětu žalobce v říjnu 2014. Žalobce dále namítá, že dne 16. 4. 2015 se v rámci odvolacího řízení vyjádřil k podkladům řízení a k věci a tvrdil, že likvidace odpadních vod vsakováním na pozemku parc. č. 479 není možná. S touto zásadní námitkou se však žalovaný nevypořádal a nepřihlédl k ní. Uvedl toliko, že vyjádření žalobce ze dne 16. 4. 2015 není odvoláním ani jeho doplněním. Žalobce v žalobě cituje své vyjádření ze dne 16. 4. 2015. Závěrem žaloby žalobce vznesl námitku do procesního postupu stavebního úřadu a považoval za zmatečné, že v řízení v prvním stupni bylo pokračováno dříve než ode dne 31. 12. 2014, do kdy sám stavební úřad řízení přerušil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že předmětem územního rozhodování nebyla stavba rodinného domu na pozemku parc. č. 479 v k. ú. Svatá Maří ani vymezení zastavěného území obce. Přesto žalovaný zdůraznil, že stavba rodinného domu na předmětném pozemku není stavbou nepovolenou, neboť souhlas s provedením stavby byl dán mlčky, neboť nastaly podmínky podle § 106 stavebního zákona v tehdy platném znění. Ohlášení stavby rodinného domu bylo podáno dne 7. 3. 2008. Opatření obecné povahy o vymezení zastavěného území obce Svatá Maří ze dne 17. 8. 2007 zrušil krajský úřad až rozhodnutím ze dne 30. 6. 2009; na zákonnost výstavby předmětného rodinného domu proto toto nemůže mít vliv. Žalovaný taktéž zdůraznil, že předmětem posouzení v rámci řízení o umístění stavby není to, zda jsou splněny podmínky pro povolení k nakládání s podzemními vodami. To je předmětem samostatného řízení. V územním řízení se žádost posuzuje podle kritérií vymezených v § 90 stavebního zákona. V územním řízení na ochranu zájmů podle vodního zákona vystupoval vodoprávní úřad, který vydal souhlasné závazné stanovisko v této věci. Žalovaný zdůraznil, že předmětem územního řízení bylo projednání záměru umístění stavby vsakovací jímky, nikoliv stávající způsob likvidace odpadních vod. Dále se žalovaný vyjádřil k jednotlivým žalobním námitkám a označil je za nedůvodné. V průběhu soudního řízení žalobce do spisu doložil sdělení Městského úřadu Vimperk ze dne 3. 9. 2015, ze kterého vyplývá, že dne 14. 8. 2015 byl vydán souhlas vodoprávního úřadu k ohlášení vodního díla podle § 15a vodního zákona. Podle § 15a odst. 4 vodního zákona se tímto ohlášením vodního díla určeného pro čištění odpadních vod do kapacity 50 ekvivalentních obyvatel má za povolené i nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona. Ostatní podání žalobce založená v soudním spise se týkají jeho návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a návrhů na předběžné opatření. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Dne 30. 12. 2013 podal žadatel J. B. žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby vsakovací jímky na pozemku parc. č. 479 v k. ú. Svatá Maří. K žádosti bylo přiloženo vyjádření Městského úřadu Vimperk, odboru životního prostředí jako vodoprávního úřadu ze dne 12. 12. 2013, kterým byl podle § 18 vodního zákona vysloven souhlas s předloženým záměrem, který řeší návrh vsakovací jímky včetně přívodního potrubí jako doplněk pro již povolenou domovní čističku odpadních vod s akumulační jímkou s vypouštěním odpadních vod vsakem přes vsakovací jímku do vod podzemních pro odkanalizování rodinného domu, a to bez připomínek. V tomto vyjádření bylo uvedeno upozornění, že stavba navrhované vsakovací jímky včetně kanalizačního potrubí je vodním dílem, které podléhá povolení vodoprávního úřadu ve smyslu § 8 a § 15 vodního zákona. V případě, že stávající čistička odpadních vod, stávající akumulační jímka a navržená zasakovací jímka bude výrobkem označeným CE podle zvláštního právního předpisu (§ 11 až 13 zákona č. 22/1997 Sb.) postačí ve smyslu § 15a vodního zákona ohlášení této stavby vodoprávnímu úřadu. K žádosti o územní rozhodnutí byl dále přiložen souhlas s trvalým odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu ze dne 11. 12. 2013. Dále bylo připojeno stanovisko Povodí Vltavy, s. p. ze dne 19. 11. 2013 s tím, že uvedený záměr je možný za splnění podmínky, že v povolení k vypouštění do vod podzemních budou stanoveny ukazatele a emisní standardy přípustného znečištění v uvedeném rozsahu a podle nařízení vlády č. 416/2010 Sb., o ukazatelích a hodnotách přípustného znečištění odpadních vod a náležitostech povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních. K žádosti byl přiložen taktéž hydrogeologický posudek z ledna 2008, který vypracoval jako odpovědný řešitel Mgr. M. H., který disponuje odbornou způsobilostí v oborech hydrogeologie a sanační geologie č. 1722/2003. Dále byl přiložen doplněk ke zpracovanému posudku ze dne 25. 3. 2008, který vypracoval Mgr. M. H. Obě tyto písemnosti jsou na hlavičkovém papíře společnosti GESTEC, s. r. o. Oznámením ze dne 21. 1. 2014 bylo zahájeno územní řízení s tím, že veřejné ústní projednání žádosti bylo nařízeno na den 25. 2. 2014. Dne 24. 2. 2014 podal žalobce písemné vyjádření k záměru. Dne 25. 2. 2014 proběhlo ústní jednání ve věci; žalobce se k němu nedostavil. Dne 6. 3. 2014 bylo pod č. j. VÚP 4342/14-KLI-1092/10 vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby vsakovací jímky. Žalovaný k odvolání žalobce svým rozhodnutím ze dne 22. 7. 2014, č. j. KUJCK 42611/2014/OREG, územní rozhodnutí ze dne 6. 3. 2014 zrušil a věc vrátil stavebnímu úřadu k dalšímu řízení s tím, že primární vadu řízení shledal v tom, že ne všechny podklady rozhodnutí vycházely ze současného stavu na místě. Žalovaný konstatoval, že v dalším řízení bude stavební úřad povinen znovu posoudit daný záměr s tím, že bude nutné vyzvat žadatele k předložení takových dokladů (či doplnění stávajících dokladů), aby z nich bylo evidentní, jak navrhované řešení respektuje v současnosti dotčené území i oprávněné zájmy vlastníků sousedních nemovitostí. Stavební úřad v dalším řízení postupoval tak, že územní řízení usnesením ze dne 21. 8. 2014, č. j. VÚP 16919/14-KLI-1092/10, přerušil do 31. 12. 2014, a to z důvodu nutnosti doplnění dokladů do řízení. Výzvou ze dne 21. 8. 2014, č. j. VÚP 16921/14-KLI- 1092/10, vyzval stavební úřad žadatele, aby doplnil aktualizovaný hydrogeologický posudek a závazné stanovisko podle § 104 odst. 9 vodního zákona. Žadatel o vydání územního rozhodnutí doplnil dne 29. 10. 2014 do spisu závazné stanovisko Městského úřadu Vimperk, odboru životního prostředí ze dne 24. 10. 2014, č. j. ŽP 21185/2014-LAJ. Toto závazné stanovisko bylo pro řešený územní záměr vydáno s podmínkou, že je nutno překvalifikovat stávající čistírnu odpadních vod, která byla povolena územním souhlasem ze dne 22. 12. 2008 změnou účelu užívání stavby na vodní dílo ve smyslu § 55 odst. 1 písm. c) vodního zákona, a to z důvodu, že navrhovaný záměr předpokládá vypouštění odpadních vod do vod podzemních podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona. Dne 29. 10. 2014 doložil žadatel do spisu aktualizaci hydrogeologického posudku ze dne 22. 10. 2014, v němž se konstatuje, že závěry původního posudku z roku 2008 jsou platné i za současné situace. Aktualizaci provedl Mgr. M. H. s odbornou způsobilostí v oborech hydrogeologie a sanační geologie č. 1722/2003 pod společností Stavební geologie – Geosan, s. r. o. Usnesením stavebního úřadu ze dne 31. 10. 2014, č. j. VÚP 22146/14-KLI-1092/10, bylo pokračováno v řízení a bylo nařízeno ústní jednání na den 4. 12. 2014 se schůzkou na místě stavby. K tomuto postupu uplatnil žalobce stížnost a předložil výsledky šetření České inspekce životního prostředí ze dne 24. 10. 2014, č. j. ČIŽP/42/OOV/1416878.002/14/CLB. Z tohoto šetření se podává, že dne 23. 10. 2014 byl proveden vodoprávní dozor, přičemž byla provedena fyzická kontrola ČOV typ Biocleaner BC4 a vyvážecí jímky. V okolí jímky a ČOV nebyl zjištěn žádný únik odpadních vod. Bylo zjištěno, že odpadní vody z jímky byly dne 6. 5. 2013 a dne 3. 11. 2013 vyvezeny na ČOV Svatá Maří. Od té doby jsou přečištěné odpadní vody z jímky rozstřikovány na pozemku parc. č.

479. Bylo konstatováno, že k vypouštění odpadních vod do vod povrchových a podzemních je potřeba povolení k nakládání s vodami, které kontrolovaná osoba nevlastní; došlo tak k porušení vodního zákona. Podnět žalobce k provedení vodoprávního dozoru byl vyhodnocen jako oprávněný a kontrolované osobě bylo uloženo opatření k nápravě zjištěného závadného stavu, a sice, že odpadní vody z rodinného domu na pozemku parc. č. 479 budou likvidovány v souladu s vodním zákonem, tj. že je nutno si opatřit povolení k nakládání s vodami. Dne 4. 12. 2014 se uskutečnilo ústní jednání na místě záměru. Žalobce se k jednání nedostavil. Dne 10. 12. 2014 vydal stavební úřad pod č. j. VÚP 25600/14-KLI-1092/10 územní rozhodnutí o umístění stavby „Vsakovací jímka na pozemku parc. č. 479 v k. ú. Svatá Maří“. Jako popis stavby je uvedeno: Předmětem územního řízení je umístění nové stavby vodního díla vsakovací jímky přečistěných splaškových vod včetně kanalizačního potrubí do této vsakovací jímky, vše na pozemku parc. č.

479. Stávající způsob likvidace splaškových vod probíhá tak, že přečištěné splaškové vody z domácí čistírny odpadních vod Envi-Pur Bio Cleaner (BC4) jsou akumulovány v plastové jímce typu JK7 bez přepadu a dále jsou vyváženy. Vzhledem k finanční náročnosti provozu stávajícího řešení je záměrem žadatele vyvést z plastové jímky na vyvážení přívodní kanalizační plastové potrubí PVC DN 100 SN 8 v hloubce cca 800 mm a spádu 3% do nové vsakovací jímky, tvořené betonovými skružemi 100/500/90 o vnitřním průměru 100 mm na sucho a štěrkovým obsypem. Hloubka obsypu bude 1,5 m a průměr min. 4,3 m. Obsyp bude výšky 1,2 m z hrubého štěrku, na něm bude položena separační geotextilie, na které bude jílová vrstva a dále vrstva humózní zeminy tvořící upravený terén se zatravněním. Pro umístění stavby a projektovou přípravu bylo stanoveno šest podmínek. V odůvodnění se stavební úřad vypořádal s námitkami žalobce. Stavební úřad záměr posoudil z hlediska § 90 stavebního zákona a konstatoval, že jej lze umístit. Pozemek se nachází ve vymezeném zastavěném území obce Svatá Maří. Jedná se o stavbu umístěnou pod terénem, která nemůže nijak ovlivnit urbanistické a architektonické hodnoty v území. Její umístění není v rozporu s veřejnou dopravní a technickou infrastrukturou. Při posouzení předložené projektové dokumentace nebyly shledány rozpory s požadavky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů. Do řízení byly doplněny nové doklady. Stavební úřad uvedl, že vzhledem k neúnosné situaci při likvidaci odpadních vod (zákaz rozstřiku) považuje umístění vsakovací jímky za urgentní. Proti územnímu rozhodnutí podal žalobce dne 17. 12. 2014 odvolání. Dne 8. 1. 2015 žalobce své odvolání doplnil. V rámci odvolacího řízení vyžádal žalovaný dne 17. 2. 2015 potvrzení nebo změnu závazného stanoviska podle § 149 odst. 4 správního řádu. Krajský úřad Jihočeského kraje, odbor životního prostředí, zemědělství a lesnictví rozhodnutím ze dne 23. 3. 2015, č. j. KUJCK 22661/2015/OZZL/3, potvrdil podle § 149 odst. 4 správního řádu závazné stanovisko Městského úřadu Vimperk, odboru životního prostředí ze dne 24. 10. 2014, č. j. ŽP 21185/2014 – LAJ. Krajský úřad na základě shromážděných podkladů (hydrogeologického posudku z roku 2008 Mgr. M. H.– společnosti GESTEC, s. r. o., hydrogeologického posudku RNDr. J. K. a stanoviska RNDr. S. Š. za Českou asociaci hydrogeologů, o. s. a z aktualizace Mgr. H. z roku 2014) konstatoval, že realizace záměru žadatele je možná, přičemž uvedl, že podle projektové dokumentace se počítá s odlišným řešením vsakování odpadních vod z rodinného domu a dešťových vod, které budou řešeny vsakem na pozemku do trativodu. Požadavek RNDr. K. na vsakovací dreny vyhodnotil RNDr. Š. jako nadbytečný s ohledem k přírodním podmínkám a na místní situaci. Pokud nejsou důvody pro zpřísnění konkrétních podmínek, nemůže být po žadateli bezdůvodně požadováno nadstandardní řešení záměru. Dále bylo uvedeno, že odborné materiály prokázaly, že dešťové vody nebudou zasakovány v pásmu nasycení a vsakovací jímka nebude zasahovat do blízkosti hladiny podzemní vody. V závěru krajský úřad vysvětlil, jak a proč vycházel z uvedených podkladů. K tomu krajský soud doplňuje, že v územním rozhodnutí ze dne 10. 12. 2014 jsou všechny zmiňované hydrogeologické posudky a stanoviska označeny jako podklady pro rozhodnutí. Posudek RNDr. K. a stanovisko RNDr. Š. nejsou součástí spisové dokumentace, týkající se nyní přezkoumávané věci, nicméně jsou součástí složky ve věci odvolání žalobce proti územnímu rozhodnutí ve věci čistírny odpadních vod z roku 2008, která byla krajskému soudu taktéž předložena v rámci tohoto soudního řízení. Následně veřejnou vyhláškou ze dne 31. 3. 2015 vyzval žalovaný účastníky řízení k seznámení se s podklady pro rozhodnutí ve věci s tím, že je též vyzval k vyjádření se k podkladům řízení. Žalobce se ve věci vyjádřil podáním, doručeným žalovanému dne 17. 4. 2015. Dne 18. 5. 2015 vydal žalovaný pod č. j. KUJCK 34033/2015/OREG napadené rozhodnutí, kterým odvolání žalobce zamítl a územní rozhodnutí ze dne 10. 12. 2014 potvrdil. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci při jednání. Žaloba není důvodná. V dané věci je především nutné si uvědomit, že předmětem soudního přezkumu není to, zda je stavba rodinného domu na pozemku parc. č. 479 v k. ú. Svatá Maří stavbou povolenou či nikoliv, ani to, zda byl tento pozemek zahrnut do zastavěného území obce v souladu s právními předpisy či nikoliv, ani způsob projednávání územního plánu obce Svatá Maří a ani to, jakým způsobem docházelo k likvidaci odpadních vod na pozemku parc. č. 479 před vydáním územního rozhodnutí o umístění stavby vsakovací jímky a zda tato likvidace byla v souladu s vodním zákonem. To vše jsou otázky, které spadají do jiných typů řízení a které krajský soud v tomto konkrétním řízení nemůže přezkoumávat a ani se k nim vyjadřovat, neboť nejsou předmětem tohoto soudního přezkumu a ani k tomu nemá ucelený spisový podklad. Žalovaný se nad rámec své povinnosti k těmto otázkám v napadeném rozhodnutí vyjádřil, ovšem učinil tak pouze v rámci snahy o celkové vysvětlení věci. Jak již bylo uvedeno, krajský soud může přezkoumávat pouze to, co je předmětem tohoto řízení, a sice územní rozhodnutí ve věci umístění stavby vsakovací jímky. Žalobce v žalobě poukazoval na to, že Česká inspekce životního prostředí dne 24. 10. 2014 shledala, že likvidace odpadních vod z rodinného domu je prováděna v rozporu s vodním zákonem (rozstřikem bez povolení k nakládání s vodami pro vypouštění odpadních vod do vod podzemních). Žalobce se domnívá, že za účelem legalizace tohoto nezákonného stavu bylo vydáno přezkoumávané územní rozhodnutí. K tomu krajský soud opakuje, že předmětem tohoto řízení není dosavadní způsob likvidace odpadních vod na pozemku parc. č.

479. Předmětem tohoto řízení je územní záměr, a sice umístění vsakovací jímky, po jejíž realizaci bude probíhat likvidace odpadních vod jiným způsobem (vsakováním) než doposud. Lze pouze konstatovat, že Česká inspekce životního prostředí při svém zjištění uložila kontrolované osobě, aby prováděla likvidaci odpadních vod v souladu s vodním zákonem. To se stalo ještě před vydáním územního rozhodnutí na umístění stavby vsakovací jímky. Územní rozhodnutí o umístění stavby vsakovací jímky nebylo vydáno, aby legalizovalo dosavadní způsob likvidace odpadních vod, který byl prováděn v rozporu s vodním zákonem, nýbrž na základě žádosti žadatele ze dne 30. 12. 2013 řeší nový způsob likvidace odpadních vod vsakováním, a to v souladu s vodním zákonem, což je potvrzeno závazným stanoviskem Městského úřadu Vimperk ze dne 24. 10. 2014 a potvrzujícím rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 23. 3. 2015. Krajský soud má po prostudování spisového materiálu na rozdíl od žalobce za to, že v dané věci byl skutkový stav zjištěn v dostatečném rozsahu, který byl nezbytný pro posouzení územního záměru a odvolání ve věci. Žalobce vytýká žalovanému, že sám neodstranil jím poukazovaný nesoulad, který se týká typu jímky, který je v místě osazen. Žalovaný tuto skutečnost podotkl toliko nad rámec věci a pro účely dalších navazujících řízení. Sama tato skutečnost však nemá žádný vliv na územní rozhodnutí o umístění vsakovací jímky. Spekulace žalobce o tom, že bude na pozemku parc. č. 479 zjištěno, že se tam nenachází žádná jímka schopná akumulovat odpadní vody, je nepodložená. Naopak např. ze zjištění České inspekce životního prostředí ze dne 24. 10. 2014 se podává, že v místě se jímka nachází. Byla provedena fyzická kontrola polypropylénové vyvážecí jímky a nebyl v ní zjištěn žádný jiný otvor než přítokové potrubí z ČOV. V okolí jímky a ČOV nebyl zjištěn žádný únik odpadních vod. Skutečnost, zda byl žadatel žalobci schopen předložit faktury o likvidaci odpadních vod vývozem do obecní ČOV není pro toto řízení relevantní; opět se totiž týká dosavadního způsobu likvidace odpadních vod, tj. před povolením a realizací záměru likvidovat odpadní vody vsakováním. Na soudním jednání žalobce navrhl ke zjištění provedení důkazu ohledáním místa tak, aby bylo zjištěno, jak velká jímka se na pozemku parc. č. 479 nachází a požadoval, aby při tom byla jímka vyčerpána, aby mohl být zjištěn její obsah. Tento důkazní návrh soud zamítl, neboť vycházel z toho, že pro řízení je rozhodný právní a skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Pro soudní přezkum územního rozhodnutí o umístění vsakovací jímky ani není zjištění takové skutečnosti rozhodné. Žalobce poukazoval na to, že žalovaný údajně nerespektoval své dřívější rozhodnutí ve věci ze dne 22. 7. 2014, kterým prvně vydané územní rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se s náhledem žalovaného neztotožnil. Stavební úřad v řízení po zrušení prvně vydaného územního rozhodnutí vyzval žadatele, nechť vytčené vady žádosti odstraní, a sice nechť opatří aktuální podklady pro řízení. Žadatel opatřil aktuální závazné stanovisko vodoprávního úřadu a taktéž opatřil aktualizaci hydrogeologického posudku z roku 2008. Na základě nově opatřených podkladů stavební úřad rozhodl ve věci a žalovaný považoval tyto podklady za dostačující k tomu, aby bylo možno konstatovat, že byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a bylo ověřeno splnění zákonných podmínek pro povolení umístění stavby. Krajský soud toliko doplňuje, že aktualizace stávajících podkladů k aktuálnímu stavu je standardní a přípustný postup. Z obsahu aktualizace se podává, že řešitel byl seznámen s aktuální situací a na tu reagoval. Podle názoru žalobce nebyl územní záměr dostatečně posouzen. Mělo být především posouzeno, zda je záměr v souladu s vodním zákonem. Podle žalobce je záměr taktéž v rozporu s územním plánem. Krajský soud se s názorem žalobce neztotožňuje a má za prokázané, že požadavky podle § 90 stavebního zákona byly beze zbytku naplněny tak, že územní záměr mohl být povolen. Podle § 90 stavebního zákona platí, že v územním řízení stavební úřad posuzuje, zda je záměr žadatele v souladu a) s vydanou územně plánovací dokumentací, b) s cíli a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, c) s požadavky tohoto zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, d) s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, e) s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Pokud jde o soulad s územně plánovací dokumentací, tak je nutno konstatovat, že obec Svatá Maří v době vydání územního souhlasu neměla žádný územní plán. Měla však vymezené zastavěné území vydané formou opatření obecné povahy č. 6/2013 ze dne 1. 11. 2013. Z něj se jednoznačně podává, že pozemek parc. č. 479 se nachází ve vymezeném zastavěném území. Jestliže žalobce namítá, že byl tento pozemek zařazen do vymezeného zastavěného území obce v rozporu se zákonem, pak tato argumentace nemá na věc žádný vliv. Opatření obecné povahy č. 6/2013 je platné a závazné a nebylo zrušeno nadřízeným správním orgánem. Zákonnost opatření obecné povahy je třeba napadat již ve fázi jeho pořizování a schvalování a nikoliv až v řízení o umístění stavby, jehož účelem je toliko ověřit soulad záměru s platným a účinným opatřením obecné povahy (zde s Vymezeným zastavěným územím obce). Podle stavebního zákona nelze v územním řízení vydat územní rozhodnutí, pokud by byl záměr žadatele v rozporu s vydanou územně plánovací dokumentací. V územním řízení se tedy řeší otázka souladu či nesouladu s touto územně plánovací dokumentací. Zkoumání skutečnosti, zda byl ten který pozemek v opatření obecné povahy řešen jako zastavěný po právu či nikoliv, nepřísluší soudu při přezkumu řízení navazujícího, a to řízení územního o umístění stavby. Žalobcem odkazované usnesení zastupitelstva obce Svatá Maří ze dne 7. 6. 2013, podle kterého se pořízení územního plánu odkládá na neurčito a prohlašuje se, že zrušený územní plán bude nadále zastupitelstvu obce sloužit jako podklad při rozhodování o umístění staveb podle § 188a stavebního zákona tak, aby umístění staveb bylo pokud možno v souladu s tímto územním plánem, není pro danou věc relevantní. Toto prohlášení zastupitelstva obce Svatá Maří v samostatné působnosti je spíše taková proklamace bez jakékoliv závaznosti pro stavební úřady, které vedou řízení o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby v přenesené působnosti. Navíc odkazovaný § 188a stavebního zákona se týká umísťování staveb v nezastavěném území obce. Nyní řešený územní záměr na umístění stavby na pozemku parc. č. 479 byl povolen dne 10. 12. 2014, tj. v době platnosti a účinnosti opatření obecné povahy č. 6/2013 ze dne 1. 11. 2013 o vymezení zastavěného území. Žádost o vydání územního rozhodnutí byla podána dne 30. 12. 2013, tj. taktéž v době, kdy již byl dotčený pozemek zařazen do zastavěného území obce. Žalobce dále výslovně zpochybňuje soulad územního záměru s vodním zákonem. Tím tedy rozporuje obsah závazného stanoviska vodoprávního úřadu ze dne 24. 10. 2014 a jeho přezkoumání ze dne 23. 3. 2015. Žalobce je přesvědčen, že vsakování odpadních vod do vod podzemních není možné a že je zasahováno do jeho práva na příznivé životní prostředí. Podle § 104 odst. 9 vodního zákona platí, že při postupu podle stavebního zákona při umisťování, povolování, užívání a odstraňování staveb lze vydat rozhodnutí nebo učinit jiný úkon jen na základě závazného stanoviska vodoprávního úřadu, pokud mohou být dotčeny zájmy podle tohoto zákona. Takové závazné stanovisko bylo v řízení opatřeno a v rámci odvolacího řízení bylo postupem podle 149 odst. 4 správního řádu přezkoumáno nadřízeným orgánem vodoprávního úřadu. Krajský soud se zabýval obsahem závazného stanoviska i obsahem rozhodnutí o jeho potvrzení a dospěl k závěru, že byly vydány v souladu a na ochranu zájmů chráněných vodním zákonem. Především je třeba pamatovat na to, že závazné stanovisko bylo vydáno pro účely územního řízení o umístění stavby vsakovací jímky. Řízení o povolení k nakládání s vodami (vypouštění odpadních vod do vod podzemních) mělo být až řízením navazujícím, a proto nebylo možné v době posuzování územního záměru najisto vědět, zda povolení k nakládání s vodami bude vydáno. Dalo se však nicméně předpokládat, že za splnění zákonných podmínek bude moci být takové povolení vydáno. Pokud by totiž bylo vodoprávnímu úřadu z předložených podkladů v době posuzování územního záměru o umístění stavby zřejmé, že povolení k nakládání s vodami nebude moci být vůbec vydáno, pak by logicky vydal i negativní závazné stanovisko k územnímu záměru. Kladným závazným stanoviskem dal vodoprávní úřad najevo, že umístění územního záměru a následnému vydání povolení k nakládání s vodami zřejmě nic nebrání. To však neznamená, že by byl vodoprávní úřad přímo v závazném stanovisku povinen vypořádávat i splnění zákonných podmínek pro vydání povolení k nakládání s vodami a splnění dalších požadavků podle vodního zákona (např. podle § 38 vodního zákona o jakosti vody). Tyto skutečnosti se skutečně řeší až v řízení o povolení k nakládání s vodami. Kladné závazné stanovisko vodoprávního úřadu ze dne 24. 10. 2014 bylo potvrzeno nadřízeným správním orgánem dne 23. 3. 2015. V potvrzujícím rozhodnutí jsou podrobně rozepsány závěry hydrogeologů, kteří se k dané věci vyjadřovali (hydrogeologický posudek z roku 2008 Mgr. H., hydrogeologický posudek RNDr. K. z roku 2008 objednaný žalobcem, stanovisko RNDr. Š.– Česká asociace hydrogeologů, o. s. k oběma těmto posudkům, aktualizace posudku Mgr. H. z roku 2014). Ze všech řešených hydrogeologických posudků vyplynulo, že záměr možný je, pouze se lišily v nutných podmínkách, které zajistí bezchybné fungování stavby vsakovací jímky. V potvrzujícím rozhodnutí je podrobně vyargumentováno, proč nebylo nutné ukládat jako podmínky do závazného stanoviska požadavky podle posudku RNDr. K.. Ze stanoviska RNDr. Š. totiž vyplynulo, že nadstandardní řešení by bylo spojeno s vyšší investiční náročností stavby, ke které vzhledem k přírodním podmínkám ani místní situaci není důvod. Nadřízený správní orgán v potvrzujícím rozhodnutí uzavřel, že pokud nejsou důvody ke zpřísnění konkrétních podmínek, nelze po žadateli bezdůvodně požadovat nadstandardní řešení záměru. Žalobce v žalobě konkrétně rozporoval i hydrogeologický posudek společnosti GESTEC, s. r. o. z roku 2008, který byl v roce 2014 aktualizován společností Stavební geologie – Geosan, s. r. o. V projektové dokumentaci k územnímu záměru je založen hydrogeologický posudek, který v rámci společnosti GESTEC, s. r. o. zpracoval jako odpovědný řešitel Mgr. M. H., člen České asociace hydrogeologů, odborná způsobilost v oborech hydrogeologie a sanační geologie č. 1722/2003. Osvědčení o odborné způsobilosti je součástí tohoto posudku. V roce 2014 prováděl aktualizaci hydrogeologického posudku opět Mgr. M. H., ovšem již nyní pod hlavičkou jiné společnosti, a sice Stavební geologie – Geosan, s. r. o. To však není rozhodující. Podstatné je, že aktualizaci provedla tatáž osoba, tj. Mgr. M. H., který se i v době podání aktualizace posudku mohl prokázat odbornou způsobilostí č. 1722/2003. K námitce žalobce, že v hydrogeologickém posudku absentuje výpočet, který by odůvodňoval závěr, že dosah ovlivnění kvality podzemních vod bude cca 15 m od vsakovací jímky, lze odkázat na obsah tohoto posudku. Tento výpočet se nachází na str. 9 posudku a vychází z něj, že vzdálenost potřebná k bakteriologické dekontaminaci při minimálně padesátidenním zdržení ve zvodnělém prostředí je 14,4 m. Podle podmínky č. 1 územního rozhodnutí o umístění stavby bude vsakovací jímka umístěna 45,08 m od hranice pozemku žalobce a 53,05 m od osy studny na pozemku žalobce. Jakékoliv dotčení studny žalobce bylo tedy hydrogeologickým posudkem vyloučeno (a to i jeho doplňkem z března 2008). Tato vzdálenost studny od zdroje možného znečištění zcela odpovídá i požadavkům podle § 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Nejmenší vzdálenost mezi studnou a žumpou, malou čistírnou nebo kanalizační přípojkou je prováděcím předpisem stanovena v propustném prostředí délkou 30 m. To, že jde o propustné prostředí, se podává z průvodní zprávy k projektové dokumentaci. Požadavek na vzdálenost studny a vsakovací jímky je tak splněn téměř v dvojnásobném rozsahu. Pokud jde o žalobcem odkazovaný § 38 vodního zákona, tak ten stanoví, že přímé vypouštění odpadních vod do podzemních vod je zakázáno. Vypouštění odpadních vod neobsahujících nebezpečné závadné látky nebo zvlášť nebezpečné závadné látky z jednotlivých staveb pro bydlení, jednotlivých staveb pro rodinnou rekreaci nebo z jednotlivých staveb poskytujících ubytovací služby, vznikajících převážně jako produkt lidského metabolismu a činností v domácnostech přes půdní vrstvy do vod podzemních, lze povolit jen výjimečně na základě vyjádření osoby s odbornou způsobilostí k jejich vlivu na jakost podzemních vod, pokud není technicky nebo s ohledem na zájmy chráněné jinými právními předpisy možné jejich vypouštění do vod povrchových nebo do kanalizace pro veřejnou potřebu. Jak se z dikce citovaného ustanovení podává, tak se toto ustanovení týká řízení o povolení nakládání s vodami, tj. řízení o povolení vypouštění odpadních do vod podzemních. V tomto ustanovení se konstatuje, že takové povolení lze vydat pouze výjimečně, není-li možné vypouštění odpadních vod do vod povrchových nebo do kanalizace pro veřejnou potřebu. V průvodní zprávě k projektové dokumentaci z listopadu 2013 se konstatuje, že s ohledem na situaci a umístění rodinného domu mimo obec a mimo dosah obecní ČOV je prakticky vyloučeno, že by se v těchto místech veřejná kanalizační stoka řešila. Jelikož se jedná se o lokalitu se solitérní zástavbou je navržena likvidace odpadních přečištěných vod vsakem jako nejvhodnější varianta nejen pro provoz rodinného domu, ale i s ohledem na životní prostředí. Skutečnost, že v daném místě není přivedena kanalizace pro veřejnou potřebu, konstatuje i žalobce ve svém vyjádření ze dne 16. 4. 2014, které předložil v rámci odvolacího řízení. Pokud jde o tvrzení žalobce, že žalovaný v odvolacím řízení zatajil, že se k jeho odvolání vyjádřila obec Svatá Maří, tak mu krajský soud nemůže přisvědčit. Vyjádření obce Svatá Maří ze dne 21. 1. 2015 je součástí spisové dokumentace a jeho obsahem je toliko, že tato obec nesouhlasí s podaným odvoláním žalobce. Žalovaný tuto skutečnost zmínil na str. 4 v odstavci druhém napadeného rozhodnutí. Každý účastník řízení má právo se vyjádřit k předmětu řízení. Této možnosti obec Svatá Maří využila, ovšem její sdělení samo o sobě nemohlo mít žádný vliv na výsledek odvolacího řízení, proto se jím ani žalovaný více nezabýval. Žalobce namítal dále i zmatečný procesní postup stavebního úřadu, kterého se měl dopustit tím, že v řízení pokračoval dříve než po 31. 12. 2014, do kdy sám řízení přerušil. Krajský soud z obsahu spisu ověřil, že poté, co bylo první územní rozhodnutí ve věci vydané zrušeno žalovaným, řídil se stavební úřadem závazným právním názorem žalovaného a činil úkony k tomu, aby si opatřil poklady řízení, které reflektují aktuální stav v místě. Za tím účelem vyzval žadatele o vydání územního rozhodnutí podle § 37 odst. 3 správního řádu k doplnění podkladů a řízení podle stejného ustanovení přerušil. Krajský soud je nucen konstatovat, že stavební úřad nepostupoval podle správných zákonných ustanovení, neboť řízení o vydání územního rozhodnutí je řízením o žádosti a její nedostatky byl stavební úřad povinen odstraňovat podle § 45 odst. 2 správního řádu, který dopadá na řízení o žádosti. Toto ustanovení současně předpokládá, že spolu s výzvou k odstranění vad je možné řízení o žádosti přerušit podle § 64 správního řádu; konkrétně podle § 64 odst. 1 písm. a) správního řádu. Jakkoliv stavební úřad opřel své kroky o nesprávná ustanovení správního řádu, byl jeho postup jako celek správný. Správní řízení tedy bylo usnesením ze dne 21. 8. 2014 přerušeno do 31. 12. 2014. Určená doba přerušení řízení se shodovala s termínem, který byl dán žadateli o vydání územního rozhodnutí k dispozici k doplnění jeho žádosti. V odůvodnění usnesení o přerušení řízení bylo výslovně uvedeno, že řízení je přerušeno, neboť byl žadatel vyzván k odstranění nedostatků žádosti. Podle § 65 odst. 2 správního řádu platí, že v řízení se pokračuje, jakmile odpadne překážka, pro niž bylo řízení přerušeno. Překážka, pro niž bylo řízení přerušeno, odpadla dne 29. 10. 2014, kdy žadatel do spisu doplnil požadované doklady. V souladu s § 65 odst. 2 správního řádu a v souladu se zásadou rychlosti řízení a procesní ekonomie (§ 6 správního řádu) vydal stavební úřad dne 31. 10. 2014 oznámení o pokračování územního řízení. Toto oznámení bylo žalobci doručeno dne 4. 11. 2014. Postup stavebního úřadu byl souladný se správním řádem a žalobce jím nebyl nijak dotčen na svých procesních právech. Další průběh správního řízení byl standardní. V oznámení o pokračování územního řízení byl stanoven termín ústního jednání se schůzkou na místě záměru umístění vsakovací jímky. Žalobce se tohoto jednání nezúčastnil, ač o něm nepochybně věděl. Pokud jde o námitku žalobce, že žalovaný nedostatečně vypořádal obsah jeho vyjádření ze dne 16. 4. 2015, pak je třeba uvést, že šlo především o polemiku žalobce s potvrzením závazného stanoviska ze strany krajského úřadu ze dne 23. 3. 2015. Žalovaný takto vyjádření žalobce uchopil a na str. 10 svého rozhodnutí konstatoval, že se s negativním úsudkem žalobce ve vztahu k potvrzení závazného stanoviska neztotožňuje. Žalovaný zdůraznil, že závazné stanovisko bylo vydáno k záměru o umístění stavby a nikoliv k vypouštění odpadních vod do vod podzemních. Žalovaný poukázal na to, že se v územním řízení nepředjímá to, zda bude vydáno povolení k vypouštění odpadních vod do vod podzemních podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona. Krajský soud má takovou reakci žalovaného na vyjádření žalobce ze dne 16. 4. 2015 za dostatečnou, a to v situaci, kdy se vyjádření žalobce skutečně týkalo především povolování vypouštění odpadních vod do vod povrchových, což nebylo předmětem řízení. Krajský soud rozhoduje podle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud proto nemohl přihlížet k tomu, že v mezidobí byla dle předložených listin dne 9. 9. 2015 stavba vsakovací jímky provedena. Podle žalobcem doložených listin byla stavba vodního díla ohlášena podle § 15a vodního zákona a tímto ohlášením se mělo za povolené i nakládání s vodami podle § 8 odst. 1 písm. c) vodního zákona. Krajský soud mohl výlučně přezkoumat pouze územní řízení o umístění stavby a jeho výsledek. K navazujícím řízením se vyjadřovat nemohl. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení