10 A 13/2016 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobce I.S., nar. X, státní příslušnost X, zast. JUDr. Lucií Mališovou, ustanovenou zástupkyní se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí, Nádražní 417, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, Pražská 558, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 18. 12. 2015 č.j. KRPC-166812- 43/ČJ-2015-020023, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalované se náhrada nákladů nepřiznává.

III. Ustanovené zástupkyni JUDr. Lucii Mališové, se přiznává odměna ve výši 7.237 Kč, která bude Krajským soudem v Českých Budějovicích vyplacena ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

Včasnou žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 25. 1. 2016 (předanou k poštovní přepravě dne 22. 1. 2016) a doplněnou prostřednictvím ustanovené zástupkyně podáním doručeným krajskému soudu dne 4. 2. 2016 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2015 č.j. KRPC-166812-43/ČJ-2015-020023, kterým bylo rozhodnuto o prodloužení zajištění žalobce, a to o 28 dnů. Žalobce předně namítá nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí žalované, která o prodloužení zajištění žalobce rozhodla na základě ust. § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), který však na danou věc nebylo možné aplikovat s ohledem na chybějící definici „vážného nebezpečí útěku“ ve smyslu čl. 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 (dále jen „Dublinské nařízení“). Zákon o pobytu cizinců v době vydání napadeného rozhodnutí neobsahoval objektivní kritéria, na základě kterých by bylo možné konstatovat, že dotyčná osoba může uprchnout. Ke dni vydání rozhodnutí žalované nebylo účinné ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, kde již kritéria určující pojem vážného nebezpečí útěku obsažena jsou. Dále je v žalobě namítán nepřiměřený zásah do práva žalobce na soukromí a osobní svobodu. V poslední řadě pak žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, které toliko přejímá závěry učiněné v předchozím rozhodnutí o zajištění žalobce, a to aniž by žalovaná jakkoliv reflektovala aktuální okolnosti dané věci, a to například ve vztahu k zásadě přiměřenosti rozhodnutí či k možným alternativám zajištění cizince. Z rozhodnutí pak není zřejmé, na základě čeho žalovaná dospěla k závěru o existenci nebezpečí, že žalobce do Španělska dobrovolně nevycestuje. Ze všech výše uvedených důvodů bylo žalobcem navrženo napadené rozhodnutí z důvodu jeho nesprávnosti a nepřezkoumatelnosti zrušit. Z opatrnosti žalobce navrhl zrušit rovněž rozhodnutí žalované o jeho zajištění ze dne 27. 11. 2015 č.j. KRPC-166812-24/ČJ- 2015-020023. Žalovaná navrhla projednávanou žalobu zamítnout. Žalobce porušil svou povinnost setrvat na území Španělska, kde požádal o mezinárodní ochranu. Na území ČR pak v rozporu se zákonem vstoupil bez platného cestovního dokladu a víza. Žalobce pak následně do protokolů sepsaných v průběhu správního řízení opakovaně sdělil, že má v úmyslu i nadále cestovat do Paříže, v dalším průběhu řízení pak vypovídat již odmítl, se správním orgánem nespolupracoval, jednal agresivně a slovně napadl přítomnou tlumočnici. Takové jednání nebylo pro žalovanou zárukou jeho dalšího dobrovolného pobytu na území ČR a vyčkání realizace jeho předání do Španělska. Vzhledem ke skutečnosti, že po dobu zajištění žalobce se jeho předání do Španělska nepodařilo realizovat, byla tato doba zajištění prodloužena o 28 dní s tím, že zajištění mělo být ukončeno okamžikem předání žalobce k přepravě do Španělska. Letecký transfer žalobce do Španělska proběhl dne 14. 1. 2016. Vzhledem k tomu, že zákonný důvod prodloužení zajištění žalobce byl dán, a to pro účely realizace jeho předání do Španělska na základě Dublinského nařízení, nebyla žaloba žalovanou shledána důvodnou. Z repliky žalobce podané k vyjádření žalované vyplývá, že žalobce setrval na závěrech učiněných v žalobě, neuvedl žádné nové skutečnosti, jimiž by blíže specifikoval jednotlivé žalobní body a toliko konstatoval, že se žalovaná ve vyjádření nevypořádala se všemi žalobními body. Ze správního spisu poskytnutého žalovanou vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Z úředního záznamu ze dne 25. 11. 2015 vyplývá, že téhož dne došlo k zajištění žalobce, a to pro důvodné podezření jeho neoprávněného vstupu na území ČR. Z protokolu o podání vysvětlení ze dne 26. 11. 2015 vyplývá, že žalobce v říjnu roku 2013 odcestoval z Pobřeží slonoviny na poutní cestu, a to přes Nigérii, Alžírsko až do Maroka, odkud se lodí dostal do Španělska, kde požádal o azyl. Po třech týdnech ve Španělsku žalobce odcestoval do Paříže, kam se chce z ČR i nadále dostat. Dále žalobce odmítl vypovídat. Protokol žalobce odmítl podepsat. Oznámením žalované ze dne 27. 11. 2015 bylo zahájeno správní řízení ve věci vydání rozhodnutí o povinnosti žalobce opustit území ČR dle ust. § 50a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Z protokolu o vyjádření žalobce ze dne 27. 11. 2015 vyplývá, že žalobce odmítl vypovídat a rovněž odmítl protokol podepsat. Rozhodnutím žalované ze dne 27. 11. 2015 č.j. KRPC-166812-24/ČJ-2015-020023 došlo k zajištění žalobce dle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců za účelem jeho předání do Španělska, kde požádal o azyl. Doba trvání zajištění žalobce byla stanovena na 30 dnů. Důvodem zajištění žalobce byla dle žalované důvodná obava z nebezpečí jeho útěku, v důsledku čehož by došlo ke zmaření realizace žalobcova transferu do Španělska, kde požádal o mezinárodní ochranu. Žalovaná shledala své obavy důvodné s ohledem na žalobcovo jednání v průběhu správního řízení. Žalobce se správními orgány nespolupracoval, odmítl vypovídat, choval se agresivně a během ústního jednání slovně napadl tlumočnici. Výslovně pak prohlásil, že hodlá pokračovat v cestě do Paříže, přičemž do Španělska se dobrovolně vrátit nechce. Z jednání žalobce v průběhu řízení o jeho zajištění žalovaná dospěla k závěru, že v daném případě nelze využít ani zvláštní zákonná opatření, představující alternativu k jeho zajištění. Žalovaná tedy shledala naplnění podmínek čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, neboť na základě žalobcova dosavadního jednání je zde dána reálná hrozba nebezpečí žalobcova útěku a užití mírnějšího opatření by ze stejných důvodů nebylo účinné. Dne 27. 11. 2015 podala žalovaná žádost o zahájení Dublinského řízení o vrácení žalobce do státu, v němž požádal o mezinárodní ochranu. Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2015 č.j. KRPC-166812-43/ČJ-2015-020023 bylo dle ust. § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců žalovanou prodlouženo zajištění žalobce, a to o 28 dnů. Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí shrnula skutkový stav věci, ze kterého vyplývá, že žalobce v srpnu roku 2015 požádal o udělení mezinárodní ochrany ve Španělsku. Z tohoto důvodu došlo dne 27. 11. 2015 k jeho zajištění, a to za účelem jeho předání do Španělska. Dne 3. 12. 2015 bylo za účelem tohoto předání zahájeno dublinské řízení, přičemž dne 14. 12. 2015 byl Španělskem vydán souhlas s přijetím žalobce zpět na své území. Od tohoto data byly řešeny přepravní záležitosti a podklady potřebné pro předání žalobce do Španělska. Na základě tohoto průběhu správního řízení rozhodla žalovaná o prodloužení zajištění žalobce. Zvážena byla rovněž alternativní opatření podle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, jejichž užití však nebylo žalovanou shledáno účelným. Tento závěr byl učiněn s ohledem na dosavadní přístup žalobce, který odmítal spolupracovat a z jeho vyjádření je zřejmé, že se do Španělska dobrovolně nevrátí a rovněž nebude vyčkávat na vydání rozhodnutí o svém přemístění. K vyloučení zvláštních opatření došlo rovněž z toho důvodu, že žalobce nemá na území ČR žádné vazby, neuvedl žádnou adresu místa pobytu v ČR a nedisponoval finanční hotovostí, která by mu návrat do Španělska umožňovala. Z důvodu dosavadního chování žalobce pak žalovaná dospěla k závěru, že v jeho případě je zde reálné nebezpečí jeho útěku a užití zvláštních opatření by nebylo účelné. Vzhledem k tomu, že se předání žalobce v době jeho zajištění nepodařilo realizovat, došlo k jeho prodloužení, a to za účelem realizace předání žalobce do Španělska, k němuž mělo dojít na základě souhlasu španělské strany. Z oznámení Ministerstva vnitra ČR ze dne 29. 12. 2015 adresovaného žalované vyplývá, že termín pro předání žalobce do Španělska byl stanoven ke dni 14. 1. 2016. Z vyjádření žalovaného k projednávané žalobě pak dále vyplývá, že dne 14. 1. 2016 došlo k realizaci předání žalobce do Španělska. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ust. § 75 odst. 2 s. ř. s., v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba důvodná není. Soud ve věci rozhodl bez nařízeného jednání, neboť byly splněny podmínky stanovené v § 51 s. ř. s. Žalobce ve smyslu poučení podle ust. § 172 odst. 5 zákona po pobytu cizinců, kterého se mu dostalo v žalobou napadeném rozhodnutí, nenavrhl ve lhůtě pěti dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednávané věci. Žalovaná s tímto postupem výslovně souhlasila ve svém vyjádření k žalobě. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo na základě ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců přistoupeno k prodloužení zajištění žalobce, a to za účelem realizace jeho předání do Španělska, které s převzetím žalobce zpět na své území vyslovilo písemný souhlas, který je součástí správního spisu. Důvodem zahájení předávacího řízení na základě čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení je skutečnost, že žalobce na území Španělska požádal o udělení mezinárodní ochrany. Předání žalobce se nepodařilo uskutečnit v rámci třicetidenní lhůty, po kterou byl zajištěn, a z tohoto důvodu žalovaná přistoupila k prodloužení tohoto zajištění. Z vyjádření žalované pak bylo zjištěno, že k předání žalobce dne 14. 1. 2016 skutečně došlo a žalobce se v době rozhodování soudu již na území ČR nenachází. Napadené rozhodnutí bylo žalobcem shledáno nezákonným s ohledem na nesprávnou aplikaci ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které neodpovídá dikci čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení, neboť neobsahuje objektivní kritéria „vážného nebezpečí útěku cizince“. S ohledem na absenci těchto kritérií, která jsou Dublinským nařízením vyžadována, nelze ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vůbec aplikovat. V době vydání rozhodnutí pak nebylo účinné současné znění ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které již kritéria vážného nebezpečí útěku upravuje. Dle ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o zajištění žalobce, platí, že nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem 13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky. Dle čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení mohou členské státy zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření. Dle čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení se „nebezpečím útěku“ rozumí existence důvodů, které se zakládají na objektivních kritériích vymezených právními předpisy, pro které je možné se v konkrétním případě domnívat, že žadatel nebo státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, na které se vztahuje řízení o přemístění, může uprchnout. Dle ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců (účinného od 18. 12. 2015) platí, že policie rozhodne o zajištění cizince za účelem jeho předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, pouze pokud existuje vážné nebezpečí útěku. Za vážné nebezpečí útěku se zejména považuje, pokud cizinec pobýval na území neoprávněně, vyhnul se již dříve předání do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, nebo se pokusil o útěk anebo vyjádřil úmysl nerespektovat pravomocné rozhodnutí o přemístění do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání. Za vážné nebezpečí útěku se dále považuje, pokud cizinec, který bude předán do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie přímo nesousedícího s Českou republikou, nemůže oprávněně samostatně do tohoto státu cestovat a nemůže uvést adresu místa pobytu na území. Ke dni vydání napadeného rozhodnutí (18. 12. 2015) však již byla v účinnosti stávající verze zákona o pobytu cizinců (účinná ode dne 18. 12. 2015), v jejímž rámci zákonodárce již podnikl kroky k odstranění výkladových obtíží. Výše citované znění zákona tak zjevně potvrzuje výklad pojmu „vážné nebezpečí útěku“ zaujatý rozhodovací praxí do doby přijetí této novely a žalovaná tudíž nepochybila, pokud vážné nebezpečí útěku žalobce dovodila z dosavadní praxe správních orgánů i správních soudů, byť tedy v napadeném rozhodnutí přímo neodkázala na již účinné znění ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Tato skutečnost však nemá na správnost a zákonnost rozhodnutí co do naplnění podmínek ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců vliv, neboť hrozba tohoto nebezpečí v případě žalobce byla žalovanou dostatečně zdůvodněna a kritéria tohoto vážného nebezpečí již byla zákonem o pobytu cizinců stanovena. Tvrzení žalobce, dle něhož v době vydání napadeného rozhodnutí nebyla v zákoně o pobytu cizinců upravena kritéria pro posouzení vážného nebezpečí útěku, tak nebylo shledáno pravdivým. Krajský soud v této souvislosti považuje za vhodné zmínit i situaci, která byla nastíněna žalobou, a sice případ, kdy by o existenci vážného nebezpečí útěku cizince bylo rozhodováno před účinností novely ze dne 18. 12. 2015. K tomuto lze konstatovat, že nařízení Evropské unie představuje svou formou pramen sekundárního práva, který je jako takový přímo aplikovatelný jednotlivými členskými státy. Všechny orgány těchto členských států, správní úřady i soudy jsou tedy povinny nařízení aplikovat, a to bez toho aniž by bylo zapotřebí jakékoliv inkorporace či transformace tohoto nařízení. Jedná se o obecně závazný právní předpis, který má aplikační přednost před právem vnitrostátním. Samotná aplikace čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení byla dlouhou dobu předmětem výkladových sporů, neboť i přes jeho přímou aplikovatelnost zde, až do 18. 12. 2015, byla patrná absence tzv. objektivních kritérií nebezpečí útěku cizince v příslušném vnitrostátním předpisu (zákon o pobytu cizinců), která jsou v souvislosti s výkladem čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení zakotvena čl. 2 písm. n) tohoto nařízení. Poukazovaný čl. 2 písm. n) Dublinského nařízení tak předpokládá existenci podmínek charakterizujících nebezpečí útěku cizince, které budou zakotveny vnitrostátní úpravou členského státu. I přes skutečnost, že dotčené ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném před vydáním napadeného rozhodnutí (do 18. 12. 2015) tyto podmínky nestanovoval, nelze dle krajského soudu dovozovat nemožnost aplikace čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení ve spojení s institutem zajištění cizince za účelem jeho předání příslušnému členskému státu. Absence tzv. objektivních kritérií nebezpečí útěku cizince v době před vydáním napadeného rozhodnutí představovala mezeru v zákoně, tuto však bylo možno vyplnit prostřednictvím interpretace, jak již krajský soud zmínil shora. Ke stejnému závěru dospěl též Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 11. 8. 2015 č.j. 33A 40/2015 – 32 (všechna uváděná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz), na které si zdejší krajský soud tímto dovoluje poukázat. Brněnský krajský soud k pojmu „vážné nebezpečí útěku“ uvedl: „Pojem „vážné nebezpečí útěku“ není pojmem úplně neurčitým (tzn. spíše relativně určitým), který by orgány výkonné moci nemohly interpretovat bez výslovné legální definice poskytnuté zákonodárcem. Přitom samozřejmě nesmí docházet k libovůli, která by znamenala nezákonnost kvalifikace skutkového stavu pod takovýto legální pojem. Kromě toho, z judikatury Soudního dvora EU i doktríny vyplývá, že legální pojmy zavedené prameny práva EU jsou v zásadě autonomní povahy. Jestliže v tomto případě je pojem „vážné nebezpečí útěku“ ve svých pojmových znacích otevřený své konkretizaci národní legislativou, je třeba vykládat tuto otevřenost tím způsobem, že pro účely Dublinského nařízení je třeba vycházet z chápání kritérií pro naplnění pojmu nebezpečí útěku tak, jak je chápou ve svých vnitrostátních právních řádech orgány veřejné moci jednotlivých členských států. V tomto ohledu se ovšem nemusí jednat pouze o právní předpisy ve formálním slova smyslu, ale v případě absence explicitních legálních definic též o významy ukotvené rozhodovací praxí coby zákonem v materiálním slova smyslu.” I pokud by tedy k vydání napadeného rozhodnutí došlo před účinností stávajícího znění ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, které již kritéria vážného nebezpečí útěku cizince zakotvuje, měla žalovaná, s ohledem na znění ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a s ohledem na přímou aplikovatelnost čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, možnost na základě vlastního uvážení dovodit naplnění pojmu vážného nebezpečí útěku žalobce. Žalovaná ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnila, z jakých důvodů shledala, že v případě žalobce je zde reálné nebezpečí jeho útěku. Výslovně bylo uvedeno, že v případě žalobce jsou podmínky přímo aplikovatelného čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení splněny. Krajský soud se se skutkovými závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce ztotožňuje. Za situace, kdy žalobce odmítl se správními orgány spolupracovat a navíc výslovně prohlašoval, že v cestě do Paříže hodlá pokračovat a do Španělska, kde požádal o azyl, se vrátit nechce, je zde reálné nebezpečí, že se žalobce pokusí o útěk, pokud k jeho zajištění (a k prodloužení tohoto zajištění) nedojde. Odhlédnout nelze ani od agresivního jednání žalobce, který slovně napadl tlumočnici přítomnou u správního řízení. Významnou roli hraje rovněž skutečnost, že žalobce nemá na území ČR žádné vazby a není zde jediný důvod, pro který by bylo lze očekávat, že na území ČR do doby rozhodnutí o jeho předání do Španělska setrvá. Žalovaná se tedy řádně vypořádala s existencí vážného nebezpečí útěku žalobce, přičemž její zdůvodnění koresponduje s kritérii vážného nebezpečí útěku uvedenými v ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Krajský soud k tomuto poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2015 č.j. 42A 26/2014 – 21, v němž tento krajský soud uvedl, že s ohledem na aplikační přednost Dublinského nařízení před vnitrostátní úpravou, se správní orgán v případě osoby, která má být zajištěna, musí s otázkou existence vážného nebezpečí útěku vypořádat vždy. Tato podmínka byla v nyní projednávané věci splněna a napadené rozhodnutí je v této otázce řádně odůvodněné a přezkoumatelné. K pojmu “vážné nebezpečí útěku” se vyjádřil rovněž Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 10. 6. 2015 č.j. 2Azs 49/2015 – 48, který naplnění tohoto pojmu shledal v následujícím případě: “Jelikož stěžovatelé měli setrvat na území Maďarska do rozhodnutí o jejich žádosti o mezinárodní ochranu, avšak tuto svou povinnost porušili a vydali se, dle vlastních slov, do Německa, aby zde podali novou žádost, lze rozumně očekávat, že naskytne- li se jim faktická možnost pokračovat v této cestě, opětovně nevyčkají svého předání do příslušného členského státu a pokusí se docílit své původní destinace. Již v minulosti přitom prokázali, že neváhají vědomě porušovat právní předpisy států, jejichž státní hranice nelegálně překračují. V protokolech o výslechu účastníka správního řízení navíc stěžovatelé a) a b) shodně uvedli, že chtějí (bezesporu i s nezletilými stěžovateli) pokračovat ve své cestě do Německa. Žalovaná proto neporušila čl. 28 bod 2. Dublinského nařízení, když stěžovatele a) a b) zajistila. Zvažovala především individuální okolnosti situace stěžovatelů, pročež nelze hovořit o automatické povaze rozhodnutí o zajištění.“ Nejvyšší správní soud se tak v obdobném případě ztotožnil s interpretací pojmu „vážné nebezpečí útěku“, kterou zaujala žalovaná i zdejší soud v nyní projednávané věci. Rovněž v případě žalobce nelze předpokládat, že se dobrovolně přemístí do Španělska, kde vyčká rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Tento závěr lze dovodit z jednání žalobce a rovněž z obsahu protokolů sepsaných ve správním řízení, z nichž je patrné, že žalobce i nadále hodlá pokračovat v cestě do Francie. Žalovaná tudíž neporušila čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení, pokud žalobce zajistila pro účely jeho transferu do Španělska. Důvody, pro které žalovaná shledala existenci vážného nebezpečí útěku žalobce, odpovídají dikci ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců účinného ke dni vydání napadeného rozhodnutí. Krajský soud v rámci svých úvah vycházel rovněž ze samotného účelu Dublinské úmluvy. Cílem celého systému je stanovit jasná a proveditelná pravidla pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti cizince o mezinárodní ochranu. Tento systém pak má na straně jedné bránit tomu, aby žadatelé nebyli postupně státy Evropské unie vyhošťováni s tím, že jim nikde nebude poskytnuta ochrana, a na straně druhé by pak mělo být bráněno tomu, aby tito postupně podávali žádosti o mezinárodní ochranu ve více členských státech se záměrem vyhledávat stát s nejpříznivějším přístupem a nezahlcovali tak systém několikanásobnými žádostmi téhož žadatele. Upuštění od přímé aplikovatelnosti čl. 28 odst. 2 nařízení by vedlo k praktické rezignaci na cíle Dublinského nařízení a de facto k uvolnění cesty zajištěným cizincům do Schengenského prostoru do jimi zvolené a pro ně nejvíc vhodné či příznivé evropské destinace. Takový striktní a formalistický přístup není dle krajského soudu přípustný. Námitka žalobce, týkající se neaplikovatelnosti ust. § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců tak nebyla krajským soudem shledána důvodnou. Krajský soud se dále zabýval žalobní námitkou, dle které napadené rozhodnutí znamená pro žalobce nepřiměřený zásah do jeho soukromí a práva na osobní svobodu. S ohledem na skutečnost, že žalobce nikterak blíže nespecifikoval, z jakého konkrétního důvodu považuje napadené rozhodnutí za nepřiměřený zásah do svého soukromého života a do práva na osobní svobodu, zabýval se krajský soud přiměřeností žalovaného rozhodnutí pouze v obecné rovině. Dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců Při posuzování přiměřenosti dopadů rozhodnutí podle tohoto zákona správní orgán zohlední zejména závažnost nebo druh protiprávního jednání cizince, délku pobytu cizince na území, jeho věk, zdravotní stav, povahu a pevnost rodinných vztahů, ekonomické poměry, společenské a kulturní vazby navázané na území a intenzitu vazeb ke státu, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ke státu jeho posledního trvalého bydliště. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná přistoupila k prodloužení zajištění žalobce z důvodu obavy z jeho útěku z území ČR. V souvislosti s možností uložení zvláštních opatření pak byla zohledněna i skutečnost, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné či jiné vazby. Zásah do žalobcovy soukromé sféry v podobě jeho nuceného setrvání v zařízení pro zajištění cizinců považuje krajský soud za zcela únosný v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří mají k tomuto pobytu zákonné oprávnění. Krajský soud tedy připouští, že rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce bude mít určitý dopad do jeho soukromí, avšak tento lze charakterizovat jako přiměřený, korespondující s nutností zajistit realizaci žalobcova předání do Španělska, kde požádal o mezinárodní ochranu. Pokud žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany ve Španělsku, pak si musel být jednoznačně vědom, že tamější orgány nebudou v jeho nepřítomnosti schopny řádně tuto žádost přezkoumat a v případě jeho zajištění na území jiného členského státu, zřejmě dojde k omezení jeho osobní svobody. Je tedy pouze věcí žalobce, jakým způsobem uspořádává své priority a volí cílovou destinaci svého pobytu. Zásah do žalobcovy soukromé sféry a dotčení jeho osobního života je tudíž zcela únosný, a to zejména v porovnání s veřejným zájmem na tom, aby na území České republiky pobývali pouze cizinci, kteří zde mají pobyt povolen. Odhlédnout nelze ani chování žalobce, který téměř v průběhu celého správního řízení s příslušnými orgány nespolupracoval a choval se arogantně a agresivně, jak ostatně vyplývá i ze zprávy vydané Správou uprchlických zařízení ministerstva vnitra dne 27. 11. 2015, která je součástí správního spisu. Pokud tedy žalobce jedná tímto způsobem, kdy odmítá spolupracovat se správními orgány, chová se agresivně a zjevně ani nadále nehodlá respektovat zákony členských států Evropské unie, když opakovaně uvádí, že bude pokračovat v cestě do Francie, aniž by jakkoliv reflektoval řízení o udělení mezinárodní ochrany, které bylo zahájeno na jeho žádost ve Španělsku, nelze než rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce považovat za přiměřené a adekvátní dané situaci. Takový přístup ze strany cizince, který žádá o přijetí v některém z členských států EU, nelze tolerovat. Podle názoru krajského soudu je dále třeba vzít v úvahu skutečnost, že se žalobce na základě vlastního rozhodnutí ocitl na území České republiky v rozporu s jejím právním řádem, kdy neměl potřebné cestovní dokumenty a ani doklad osvědčující jeho osobní totožnost. Není přitom rozhodné, že žalobce považoval Českou republiku pouze za průjezdní zemi, protože směřoval do Francie. Český právní řád chrání společnost před volným pohybem osob, u nichž nelze jednoduchým a jednoznačným způsobem prokázat jejich totožnost, a obsahuje i právní instituty, jimiž se lze proti takovému nežádoucímu jevu bránit. Takovým institutem je i institut zajištění cizince za účelem jeho předání a institut prodloužení takového zajištění podle ustanovení § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců. Ze všech výše uvedených důvodů bylo rozhodnutí žalované o prodloužení zajištění žalobce shledáno přiměřeným. Žalovaná dostatečně zdůvodnila, z jakých důvodů k prodloužení žalobcova zajištění přistoupila. S těmito důvody se pak ztotožnil rovněž krajský soud. Zásah do žalobcových práv je pak v porovnání s reálným nebezpečím žalobcova útěku únosný a přiměřený. Krajský soud je přesvědčen, že pokud by k zajištění žalobce a prodloužení tohoto zajištění nedošlo, byla by realizace jeho předání do Španělska přinejmenším ohrožena. Poslední žalobní námitkou pak žalobce namítá nesprávnost napadeného rozhodnutí, kterým žalovaná pouze převzala závěry učiněné v rozhodnutí o jeho zajištění, a to aniž by jakkoliv zkoumala aktuální okolnosti dané věci, a to například ve vztahu k možnosti využití zvláštních opatření dle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců. Z rozhodnutí pak není zřejmé, na základě jakých skutečností žalovaná dovodila nebezpečí, že žalobce do Španělska dobrovolně nevycestuje. Ani tato žalobní námitka nebyla krajským soudem shledána důvodnou. Dle ust. § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců stanoví policie v rozhodnutí o zajištění dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Z obsahu žalovaného rozhodnutí (strana 3 rozhodnutí) vyplývá, že žalovaná ve vztahu k alternativním opatřením zajištění dle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců uvedla, že tyto nebyly v daném případě shledány vhodnými, a to vzhledem k tomu, že žalobce nemá na území ČR žádné rodinné, pracovní či jiné vazby a stejně tak neuvedl žádnou adresu, kde by se v ČR mohl zdržovat. Neúčelnost zvláštních opatření žalovaná dovodila rovněž ze skutečnosti, že žalobce nedisponuje finančními prostředky potřebnými pro přesun do Španělska. Z těchto důvodů a rovněž z celkového jednání žalobce i jím poskytnutých vyjádření v průběhu správního řízení dospěla žalovaná k závěru, že v případě žalobce zde je reálné nebezpečí jeho útěku z území ČR. Dle ust. § 123b odst. 2 zákona o pobytu cizinců lze uložit zvláštní opatření za účelem vycestování cizince, je-li zde důvodné nebezpečí, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nevycestuje. Dle odst. 1 téhož ustanovení se zvláštním opatřením rozumí (a) povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly, (b) složení peněžních prostředků ve volně směnitelné měně ve výši předpokládaných nákladů spojených se správním vyhoštěním cizincem, kterému je zvláštní opatření za účelem vycestování uloženo; peněžní prostředky za cizince může složit státní občan České republiky nebo cizinec s povoleným dlouhodobým anebo trvalým pobytem na území nebo (c) povinnost cizince osobně se hlásit policii v době policií stanovené. Žalovaná se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádala s důvody, pro které žalobci nelze uložit zvláštní opatření dle ust. § 123b zákona o pobytu cizinců, přičemž tyto důvody založila především na výpovědích žalobce učiněných v průběhu správního řízení. Své závěry založila rovněž na skutkových okolnostech dané věci, a to např. ve vztahu k prokazatelnému nedostatku finančních prostředků žalobce. Krajský soud se s těmito závěry ztotožňuje, když z jednání žalobce a veškerých okolností dané věci vyplývá reálné nebezpečí, že žalobce do Španělska dobrovolně nevycestuje a naopak se bude snažit pokračovat ve své cestě do Francie. Tento závěr pak vyplývá především z protokolu ze správního řízení ze dne 26. 11. 2015, do něhož žalobce sám uvedl, že se dobrovolně do domovského státu vrátit nechce a hodlá pokračovat v cestě do Francie. Žalovaná potom zcela správně nemožnost uložení zvláštních opatření konstatovala s ohledem na skutečnost, že žalobce nedisponuje potřebnými finančními prostředky, díky nimž by zpět do Španělska mohl vycestovat, stejně tak nelze přistoupit k alternativnímu způsobu zajištění s ohledem na absenci jakýchkoliv vazeb žalobce na území ČR. Žalobce v průběhu správního řízení uvedl, že na území ČR nemá adresu, kde by bylo lze jej kontaktovat a kde se bude po dobu správního řízení zdržovat, tato skutečnost tak jednoznačně vylučuje zvláštní opatření dle ust. § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu správního spisu (seznam odebraných věcí ze dne 25. 11. 2015) pak dále vyplývá, že u žalobce nebyly nalezeny finanční prostředky dostatečné pro jeho vycestování z území ČR. V případě žalobce tak nepřipadá v úvahu užití ust. § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když je vyloučena i možnost úhrady prostřednictvím jiného subjektu, neboť sám žalobce uvedl, že na území ČR nemá žádné rodinné či jiné vazby a lze jen těžko předpokládat, že se během svého zajištění v příslušném zařízení seznámil s osobou, která by za něj případné peněžní prostředky ve smyslu ust. § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců uhradila. S ohledem na reálné nebezpečí, že žalobce bude pokračovat v cestě do Francie, aniž by vyčkal ukončení probíhajícího správního řízení, které je založeno především jeho jednáním a výpověďmi učiněnými ve správním řízení, pak lze učinit závěr, že ani zvláštní opatření uložené mu na základě ust. § 123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců nebude opatřením vhodným. Krajský soud se tak plně ztotožnil se závěry učiněnými žalovanou v napadeném rozhodnutí, dle nichž nebude uložení zvláštních opatření v daném případě postačující. Využití zvláštních opatření před tím, než policie přistoupí k samotnému zajištění cizince, navíc není zákonem o pobytu cizinců vyžadováno. (viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 1. 2012 č.j. 8As 36/2011 – 83) Pokud v poslední žalobní námitce žalobce namítal, že nebylo dostatečně prokázáno nebezpečí, že dobrovolně do Španělska nevycestuje, pak k tomu soud uvádí, že se plně ztotožnil se závěry žalované o naplnění zákonných podmínek pro zajištění žalobce podle ust. § 129 odst. 1 ve spojení s ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Kromě první zákonné podmínky, kterou je doručení oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění žalobce, byla naplněna rovněž druhá zákonná podmínka, tedy že u žalobce je vážné nebezpečí jeho útěku. Žalobce si již při odchodu z území domovského státu musel být vědom toho, že na území států Evropské unie bude vstupovat bez průkazu totožnosti, bez platného cestovního dokladu, bez potřebných povolení k pobytu, tedy neoprávněně. To vše za pomoci převaděčů s jediným cílem, a to dostat se do Francie. Skutečnost, že žalobce nevyčkal na vydání rozhodnutí o jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ve Španělsku, posiluje přesvědčení, že jeho jediným cílem je dostat se za každou cenu na území Francie, a to právě při vědomém porušení vnitrostátních předpisů jednotlivých států Evropské unie včetně České republiky. Závěru o tom, že žalobce dobrovolně do Španělska neodcestuje, svědčí fakt, že to je nejen v rozporu s jeho původním plánem vycestovat výlučně do Francie, ale že takový postup je fakticky neuskutečnitelný. Žalobce nemá žádný cestovní doklad a vízum, nemůže legálně cestovat a nemá dostatečné finanční prostředky, aby mohl sám legálně opustit území České republiky, aniž by tím opět porušil právní předpisy sousedních států Evropské unie. Zdejší soud se proto ztotožňuje se závěrem žalované, že případný dobrovolný návrat žalobce do Španělska se jeví jako vyloučený. To vede k přesvědčení, že zde existuje nebezpečí, že by žalobce mohl před vydáním konečného rozhodnutí ve správním řízení uprchnout. Soud je přesvědčen, že žalovaná v konkrétním případě žalobce dostatečně zhodnotila aktuální okolnosti jeho individuálního případu z pohledu reálného nebezpečí jeho útěku a maření jeho vydání na území Španělska, kde požádal o udělení mezinárodní ochrany. Na základě shora uvedených skutečností dospěl krajský soud k závěru, že žalovaná postupovala v souladu s přímo aplikovatelným čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení za splnění podmínek daných ust. § 129 odst. 1 a ust. § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců, rozhodnutí o prodloužení zajištění žalobce obsahuje veškeré zákonem i judikaturou požadované náležitosti. Krajský soud tedy neshledal v postupu žalované nesprávnost ani nezákonnost. Z tohoto důvodu shora uvedenou žalobu ve výroku ad I. v souladu s ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. K alternativnímu žalobnímu návrhu, kterým žalobce „z opatrnosti“ navrhl zrušit i rozhodnutí žalované o zajištění žalobce krajský soud uvádí, že o tomto návrhu již bylo zdejším soudem rozhodováno, a to rozsudkem ze dne 11. 1. 2016 č.j. 10A 1/2016 – 19, který nabyl právní moci dne 11. 1. 2016, a který byl následně napaden kasační stížností žalobce. Pro úplnost lze uvést, že i v případě, kdy by o žalobě proti rozhodnutí žalované o zajištění žalobce krajským soudem rozhodováno nebylo, jednalo by se ve smyslu ust. § 72 odst. 1 s. ř. s. o podání opožděné a jako takové by jej krajský soud byl nucen odmítnout na základě ust. § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalované náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly a navíc je ani nepožadovala. Soudem ustanovené zástupkyni byla na náhradě nákladů řízení přiznána částka 7.237 Kč, představující náklady řízení před krajským soudem – odměnu právního zástupce za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (převzetí a příprava zastoupení dle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a doplnění žaloby dle ust. § 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. d) téže vyhlášky, 2x náhrada hotových výdajů po 300 Kč (dle ust. § 13 vyhlášky), 2× náhrada za promeškaný čas po 100 Kč za cestu ustanovené zástupkyně do ZZC Vyšní Lhoty (dle ust. § 14 odst. 3 vyhlášky) a jízdné z Frýdlantu nad Ostravicí do Vyšních Lhot a zpět ve výši 237 Kč. Náklady řízení před krajským soudem tedy představují celkovou částku 7.237 Kč.

Poučení