10 A 134/2011 - 70

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Jana Kašpara v právní věci žalobce: Ateliér pro životní prostředí, o.s., se sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4, zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem Za Zelenou liškou 967/B, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábř. Ludvíka Svobody 12, Praha 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.9.2007, čj. 626/2007-120-STSP/2, takto:

Výrok

I Rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 4.9.2007, čj. 626/2007-120-STSP/2, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravy ze dne 15.5.2007, čj. MHMP – 161436/2007/DOP-01/Je, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12.600,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. Petra Kužvarta, advokáta.

Odůvodnění

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal přezkoumání v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného ze dne 4.9.2007, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno usnesení odboru dopravy magistrátu hlavního města Prahy ze dne 15.5.2007 č.j. MHMP- 161436/2007/DOP-O1/Je. Uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o nepřiznání statutu účastníka stavebního řízení žalobci, a to s poukazem na § 109 odst. 1 stavebního zákona. Žalobce uvedl, že dne 14.2. 2007 byla podána žádost o povolení stavby, jednalo se o stavbu Městského okruhu v úseku Myslbekova – Pelc – Tyrolka, stavba č. 9515 Myslbekova – Prašný most. Žalobce tvrdí, že byl vydáním napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí zbaven veškerých svých práv nezákonným postupem úřadů. Žalobce namítal, že podle starého stavebního zákona č. 50/1976 Sb., který byl účinný do konce roku 2006, byla situace vcelku jasná: pokud byla splněna podmínka, že rozhodnutím o předmětu řízení mohou být dotčeny zájmy chráněné zákonem č. 114/1992 Sb. (viz vymezení v jeho § 1 a § 2), byla věc jednoznačná a stavební úřad byl povinen sdružením, jež splnila zákonné podmínky, zaslat informaci o zahájení řízení a od jejího doručení se počítala 8-mi denní lhůta k písemnému vstupu sdružení do řízení. Pokud na zaslání informace stavební úřad pozapomněl, pak sdružení vstoupilo do stavebního řízení bez odkladu poté, kdy se o řízení dozvědělo. Pokud viselo oznámení o jeho zahájení na úřední desce stavebního úřadu, pak nejpozději ve lhůtě 8 dní od jeho doručení. Problém byl, pokud se stavební úřad rozhodl nepřipustit sdružení do řízení s odůvodněním, že usoudil na nedotčení zájmů a sdružení odhání. Zde je nutno konstatovat, že sice stavební úřad jednoznačně odpovídá za řádné a zákonné stanovení okruhu účastníků řízení a tedy se otázce potenciálního vstupu sdružení vyhnout nemůže, ovšem sám nemá ve své působnosti otázky ochrany přírody a krajiny, tedy není příslušný k věcnému řešení samotné otázky alespoň potenciálního dotčení zájmů na jejich ochraně. Tuto otázku řeší na podkladě stanovisek příslušných dotčených orgánů - v Praze tedy OOP MHMP (krajinný ráz, lesy, územní a druhová speciální ochrana) a vedle toho i příslušný orgán městské části (ochrana mimolesních dřevin). Pokud by ve svých stanoviscích tyto orgány výslovně vyloučily i jen možnost dotčení zájmů na ochraně přírody a krajiny (např. formulací: "námi chráněné zájmy nejsou dotčeny") a učinily tak důvodně, s náležitým odkazem na faktický stav lokality, pak by šlo o případ, kdy stavební úřad může účastenství sdružení po právu odepřít. Pokud ale stavební úřad jen odkazuje na to, že dotčené orgány daly souhlasná stanoviska, odepřít účast sdružení nelze. Dodržení podmínek souhlasných stanovisek (např. náležitá ochrana dřevin) a otázka uskutečnění odsouhlasených sadových úprav je podle žalobce dostatečným důvodem, aby se sdružení účastnilo. Ovšemže takový důvod pro účast bývá zpravidla dán i tehdy, pokud se sdružení účastnilo předchozího územního řízení – ve stavebním řízení bude ověřovat dodržení podmínek umístění stavby z hledisek sdružením sledovaných. Vždy záleží na konkrétních okolnostech případu, ale účast sdružení v územním řízení naznačuje, že dané zájmy přinejmenším dotčeny být mohly. Otázky ochrany přírody jsou projednávány zpravidla jak v územním, tak i ve stavebním řízení. Odlišnost spočívá v různé míře podrobnosti. V územním řízení se řeší širší územní souvislosti navrženého opatření, ve stavebním pak organizace výstavby, technické podrobnosti řešení a tedy i např. dočasné zábory pro zařízení staveniště a jeho dopravní obsluhu (s tím může souviset požadavek na odstranění dřevin). Dotčený orgán ochrany přírody zpravidla projednává v době stavebního řízení ozelenění a sadové úpravy po skončení výstavby. To vše je dostatečný důvod pro účast sdružení, jež tyto záležitosti sleduje a hlídá splnění dříve (v územním řízení) stanovených podmínek. Situace mohou vznikat rozmanité. Jedno je ale rozhodně nepřípustné: aby posouzení otázky účasti sdružení ve stavebním řízení bylo příkladem účelové a zástupné úřední zvůle, tedy libovůle nezaložené na jasném stanovisku dotčených orgánů a skutečném stavu věci. Časté případy, kdy se pro zhotovení stavby musí kácet mimo lesní dřeviny - a stavební úřad tvrdí, že usoudil na nedotčení zájmů ochrany přírody, jsou podle žalobce názorným příkladem obyčejné drzé a zcela nezákonné úřední zvůle. I když jde v případě kácení mimo lesních dřevin o věc, jež se rozhoduje v jiném než stavebním řízení, jde vždy beze všech pochyb o zásah do prostředí jednoznačně za účelem zhotovení stavby, jež se s další existencí dřevin na stavebním pozemku nebo v jeho blízkosti neslučuje. Tolik tedy k aplikaci předpisů účinných do 31.12. 2006, podle nichž se až na výjimky bude postupovat i v řízeních do tohoto data zahájených. Podle nového stavebního zákona č. 183/2006 Sb. je podle žalobce věc složitější, neboť ve výčtu účastníků stavebního řízení již chybí výslovný odkaz na účast dalších subjektů na základě zvláštního předpisu. Je tedy možno očekávat tvrzení ze strany stavebních úřadů, že již nelze účast sdružení v řízení akceptovat. To je ale podle žalobce omyl. Zákon č. 114/1992 Sb. ve svém § 90 odst. 4 stanoví výslovně, že předpisy k ochraně přírody a krajiny jsou ve vztahu speciality vůči předpisům o územním plánování a stavebním řádu, takže zásada, že tento zákon může i bez odkazu ve stavebním právu určit další účastníky řízení ve stavebních věcech, je zřejmá a není o ní pochyb. Opět tu platí, že záleží na podkladových stanoviscích o (možnosti) dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny v daném stavebním či jiném řízení podle stavebních předpisů. Ze znění jednoho izolovaného předpisu - stavebního zákona - nelze tedy v žádném případě vycházet. Je nutno vzít na vědomí fakt, že právní řád je vnitřně souladný soubor právních norem, kde platí pravidla speciality a subsidiarity, jež je nutno při aplikaci práva vždy respektovat. Žalobce dále odkazuje na skutečnost, že sám orgán prvého stupně dokládá ve svém usnesení potřebu kácení mimolesních dřevin v zájmu uskutečnění projednávané stavby, takže otázka dotčení zájmů chráněných zákonem č. 114/1992 Sb. (konkrétně jeho § 7 a násl.) je vyřešena a toto dotčení přesvědčivě doloženo. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že stavba nesestává pouze z tunelů, ale i z mohutného výdechového objektu v pohledově exponované poloze při ulicích U laboratoře a Nad octárnou, který bude nesporným zásahem do krajinného rázu, byť jde o krajinu již urbanizovanou, nicméně i ta má svůj dochovaný ráz, který bývá hoden ochrany a do něhož se takovými stavbami výrazně zasahuje (stačí si prohlédnout srovnatelné existující výdechové objekty na Pavím vrchu a na Strahově). Pokud jde o zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, byl s účinností od 1.1. 2007 novelizován zejména § 12 - krajinný ráz - přidává se odstavec 4, uzákoňující, že se dopady do krajinného rázu neposuzují v zastavěném území, tedy v intravilánu (podle stavu v mapách evidence nemovitostí k 1.9. 1966) nebo v území vymezeném v územním plánu jako zastavěné, dále v případech vymezení zastavěného území v při absenci územního plánu postupem podle § 59 nového stavebního zákona nebo v zastavitelných plochách, pro které je územním nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a zároveň podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Průkaz splnění těchto podmínek je jednoznačně na orgánu ochrany přírody a krajiny a na stavebním úřadu. Žalobci není známo, že by bylo doloženo jejich prokazatelně splnění v předmětném případě. Zůstává nedotčena definice krajiny v § 3 odst. 1 písmo k), kde se určuje, že pro účely zákona č. 114/1992 Sb. je za krajinu považována část zemského povrchu a charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů s civilizačními prvky. Zůstává nedotčena i definice krajinného rázu v § 12 odst. 1, kde se krajinným rázem míní zejména (tedy příkladmo) přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa nebo oblasti, přičemž zákon zde chrání dochovaný ráz před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu. Z uvedeného podle žalobce vyplývá, že v současné době, kdy všechny územní a regulační plány byly vypracovány, projednávány a přijaty podle dosavadních předpisů, bude málokterý splňovat výše uvedené podmínky pro zastavěné území nebo v zastavitelných plochách. Je zřejmé, že prostorovým uspořádáním jsou míněny závazné regulativy typu maximální výšky zástavby, počtu nadzemních podlaží, koeficientů maximální zastavěné plochy a koeficientů zeleně. Dalším problémem - vedle toho, že na řadě ploch v územních plánech (např. v Praze) nejsou tyto koeficienty stanoveny - je fakt, že jejich dosavadní stanovení ve směrné části je diskutabilní. Vedle toho bude nutno vždy zkoumat, zda byly podmínky ochrany krajinného rázu opravdu při projednávání územně plánovací dokumentace dohodnuty s příslušným dotčeným orgánem, tedy nejen, zda existuje vyjádření dotčeného orgánu, ale i jaký je obsah této dohody. Neuvedení žádných podmínek ochrany krajinného rázu v takovém vyjádření rozhodně není dokladem o splnění uvedené podmínky (nelze využít pravidla „kdo mlčí, souhlasí“). Dohoda předpokládá dva vzájemné a shodné projevy vůle dvou stran. Z povahy věci bude muset mít podle mínění žalobce vždy písemnou formu. Může jít i o stanovisko dotčeného orgánu obsahující formulaci podmínek ochrany krajinného rázu a prokazatelnou akceptaci v něm uvedených podmínek a jejich náležité promítnutí do územního plánu samotného (např. formou závazných regulativů, jak ostatně prováděcí vyhláška předpokládá). Toto bude nutno prokazovat v návazném řízení podle stavebního zákona a podle výsledku pak požadovat závazné stanovisko k zásahu do krajinného rázu nebo nikoli. Tam, kde nebude možno v následném řízení podle stavebního zákona prokázat splnění taxativně uvedených zákonných podmínek, bude krajinný ráz nadále posuzován. Ve smyslu nového znění § 90 odst. 1 zákona se v takových případech budou vydávat závazná stanoviska ve smyslu § 149 správního řádu, nikoli správní rozhodnutí. Oba správní orgány však podle žalobce při svém rozhodování zjevně vyšly z pouhého jazykového srovnání § 109 a § 85 stavebního zákona a naprosto opomenuly se hodnověrným způsobem vypořádat se zákonnou specialitou předpisů o ochraně přírody a krajiny ve smyslu výslovné úpravy § 90 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb. Opomněly fakt, že byl tento zákon v souvislosti s přijetím nového stavebního zákona podstatně novelizován. Pokud by zákonodárcovým záměrem bylo skutečně omezit účastenství ve stavebních řízeních, pak podle žalobce měl, mohl a musel v rámci změn zákona č. 114/1992 Sb. tuto vůli vtělit také náležitým způsobem do změny § 70 odst. 2, případně § 90 odst. 4 tohoto zákona, což se ale nestalo. Účastenství sdružení splnivších zákonné podmínky je tedy možné podle žalobce ve všech správních řízeních podle stavebního zákona, v nichž i jen může dojít k dotčení zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny. Je příkladem nekvalifikovaného přístupu k výkladu a aplikaci právních předpisů, pokud se některý předpis nebo ustanovení pojímá zcela izolovaně v kontextu platného právního řádu. Zde navíc nebyly příslušné orgány vůbec schopny se jakkoliv hodnověrně vypořádat s existencí § 90 odst. 4 zákona č. 114/1992 Sb., v platném znění, ač jim byl jeho obsah předestřen. Žalobce dále spatřuje problém i v tom, že město Praha je v postavení stavebníka a investora předmětných staveb a zároveň i zaměstnavatelem úředních osob, jež stavbu veřejnoprávně projednávají a povolují. Tyto osoby jsou ve vztahu naprosté pracovněprávní, kariérní a existenční závislosti na vedení města, nejsou od této závislosti nijak ochráněny ani tam, kde vykonávají přenesenou působnost. Jsou vydány na milost a nemilost svým nadřízeným jak formálněprávně, tak i zcela neformálně. Podle žalobce jde o neudržitelnou formalistickou fikci, jež je v hrubém rozporu se zásadou materiální pravdy, když zde existuje prokazatelně faktický, reálný vztah závislosti na účastníku řízení, který nelze přehlížet a který sám o sobě již stačí k vyloučení pro podjatost a žádné další skutečnosti již netřeba prokazovat. Jak podle starého, tak i podle nového správního řádu je zřejmé, že institut vyloučení pro podjatost má odstranit jakékoli důvodné pochybnosti o nestrannosti a objektivitě rozhodování, přičemž se nepožaduje průkaz skutečného porušení této nestrannosti a objektivity. Stačí doložit vztah závislosti úředníka na jeho zaměstnavateli, který je účastníkem řízení, aby byl podle zásad logického usuzování dán závěr o důvodné pochybnosti o nestrannosti a objektivitě tohoto úředníka, což stačí k jeho vyloučení. Mimo konstatování prokazatelného stavu závislosti jednajících úředních osob na jednom z účastníků není již třeba vůbec prokazovat nějaký konkrétní „osobní zájem“, jak se kolikrát chybně tvrdí. Nic takového zákon neukládá. Stačí nebezpečí, že v řízení může svému zaměstnavateli vycházet vstříc nebo že svým poměrem závislosti k účastníkovi může být ve svém postupu ovlivňován. V takové situaci je totiž plně na místě důvodný předpoklad, že pro svůj poměr k účastníku řízení má takový zájem na výsledku řízení, pro který je možno pochybovat o její nepodjatosti ve smyslu § 14 odst. 1 správního řádu. Pokud nejsou tyto právní zásady důsledně dodržovány a naplňovány, je podle žalobce podvracena důvěra v legalitu, nestrannost, objektivitu a kvalitu úředního rozhodování. Pak nastává stav právního marasmu v právním státě nemyslitelný a nepřijatelný. Důvodem žaloby je proto jednak zcela nesprávné právní posouzení věci, jednak jde o chatrný a neobhajitelný právně-formalistický výklad (nezákonný pokus o účelovou aplikaci zásady formální pravdy) a praxi založenou na judikátu NSS, který je v rozporu s právní úpravou i pravidly logického vyvozování, jak je sděleno a rozebráno v příloze tohoto podání. Nelze jej proto aplikovat a přihlížet k němu. Podle žalobce jde o právnický nepodarek. Žalobce dále shrnuje, že odhánění stavebníka od řízení je prováděno úředníky, u nichž jsou splněny podmínky pro vyloučení pro podjatost, což jen samo o sobě zakládá důvod ke zrušení žalovaných rozhodnutí. Konečně se žalobce zabývá problematikou „seznatelného závěru“ obsaženého ve stanovisku OOP MHMP č.j. S-MHMP-158607/2005/1/00PNI z 26.7. 2006 byl podle mínění žalobce vyhotoven v rozporu se skutečným stavem věci. Podle žalobce je „seznatelný závěr“ věcně neudržitelný, obsahově chybný, nicméně jeho forma pouhého stanoviska, jež nemůže být předmětem odvolání, je pro takovéto selhávání dotčeného orgánu i pro zprůchodnění stavby dle žalobce velmi vhodná. Proto žalobce poukazuje na to, že je praxe neformálních „seznatelných závěrů“ soustavně na OOP MHMP praktikována. Taková praxe však je podle žalobce v rozporu s výkladovým stanoviskem rozšířeného senátu NSS, týkajícím se krajinného rázu (č. 499/2005 Sb. rozh. NSS). Dále žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 18.8. 2006 ve věci sp.zn. 7 A 166/2002. Pokud jde o tvrzení o nezákonné formě „seznatelného závěru“ OOP MHMP ze dne 13.7. 2006, pak žalobce odkázal na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22.12. 2006 ve věci sp.zn. 7 Ca 260/2005. Mělo proběhnout správní řízení, což se nestalo, stavební úřad měl toto zjistit a konstatovat, měl trvat na odstranění této nezákonnosti. „Seznatelný závěr“ byl v době svého vydání formálněprávně vadný - mělo jít o podkladové rozhodnutí. Po 1.1. 2007 pak mělo jít o závazná stanoviska odpovídající požadavku srozumitelnosti, věcné správnosti a přezkoumatelnosti. „Seznatelný závěr“ je podle žalobce i věcně pochybený a zcela nevěrohodný. Nezabývá se věcným posouzením zásahu, neobsahuje žádné přesvědčivé a přezkoumatelné zdůvodnění závěru, který je ostatně na prvý pohled v rozporu se skutečným stavem věci. Schematický a pouze formální vztah dotčeného orgánu k věci je zřejmý, odůvodnění je obecné a je užíváno uvedeným orgánem ve všech podobných případech. Konstatace, že celá stavba s výjimkou křižovatky je pod zemí, je zjevně nepravdivá, když zcela opomíjí přinejmenším fakt mohutného a pohledově exponovaného výdechového objektu v prostoru ulic U laboratoře a Nad octárnou. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve shrnul, že dne 14. 2. 2007 požádal odbor městského investora Magistrátu hlavního města Prahy o vydání stavebního povolení pro stavbu „Městský okruh v úseku Myslbekova - Pele - Tyrolka, stavba č. 9515 Myslbekova - Prašný most“. Dne 12. 4. 2007 bylo MHMP doručeno podání žalobce, kterým žalobce oznámil svoji účast ve stavebním řízení a žádá, aby s ním bylo napříště v předmětném správním řízení jednáno jako s jeho účastníkem. MHMP vydal dne 15. 5. 2007 usnesení, kterým rozhodl o nepřiznání statutu účastníka řízení žalobci ve stavebním řízení. MHMP při rozhodování o účastenství žalobce vycházel z dosud nashromážděných podkladů, mezi kterými bylo mimo jiné i stanovisko odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. města Prahy, ve kterém bylo uvedeno, že v daném případě dotčenými orgány státní správy jsou Úřady městské části Praha 1 a 6. Zabýval se otázkou vlivu stavby na krajinný ráz podle ustanovení § 12 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů a učinil seznatelný závěr, že povolením stavby nemůže být změněn či snížen krajinný ráz, neboť se jedná o stavbu v silně antropizovaném městském prostředí. Ze stanoviska odboru péče o prostředí Úřadu městské části Praha 6 bylo dále zjištěno, že stavba bude vyžadovat kácení dřevin, ale o tom musí být vedeno samostatné správní řízení, jehož výsledkem bude vydání správního rozhodnutí. K námitce žalobce, že seznatelný závěr je chybný, pokud orgán ochrany přírody nevydal rozhodnutí, nýbrž stanovisko, žalovaný uvádí, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 12.2006 č.j. 6 A 83/2002-65 dospěl k závěru, že pravomoc orgánu ochrany přírody k vydávání rozhodnutí o souhlasu či nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu při umístění stavby (v našem případě ve stavebním řízení) bude dána především při splnění dvou podmínek: jde o stavbu, která svou charakteristikou může krajinný ráz ovlivnit, a dále je povolovaná v krajině krajinným rázem charakterizované. Vždy ale pravomoc orgánu ochrany přírody bude podmíněna také tím, že mají být řešeny právní vztahy upravené zákonem o ochraně přírody a krajiny, což zákon vyjadřuje svým účelem (přispět k udržení a obnově přírodní rovnováhy v krajině, k ochraně rozmanitostí forem života, přírodních hodnot a krás a k šetrnému hospodaření s přírodními zdroji). Centrální část vysoce urbanizovaného prostředí, ve kterém je stavba povolována, nelze bez přistoupení dalších skutečností označit za „krajinu“ ve smyslu zákona o ochraně přírody a krajiny. Takovou další skutečností a jinou situací by bylo, kdyby tu byl významný krajinný prvek nebo dokonce zvláště chráněné území, území přechodně chráněné atd., o což se v daném případě nejedná. Dle ustanovení § 109 odst. 1 stavebního zákona je účastníkem stavebního řízení a) stavebník, b) vlastník stavby, na níž má být provedena změna či udržovací práce, není-li stavebníkem, nejde-li o případ uvedený v písmenu g), c) vlastník pozemku, na kterém má být stavba prováděna, není-li stavebníkem, d) vlastník stavby na pozemku, na kterém má být stavby prováděna a ten, kdo má k tomuto pozemku nebo stavbě právo odpovídající věcnému břemenu, mohou-li být jejich práva navrhovanou stavbou přímo dotčena, e) vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčena, f) ten, kdo má k sousednímu pozemku právo odpovídající věcnému břemenu, může-li být toto právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno, g) společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu ve stavebním řízení, které se týká domu nebo společných částí domu anebo pozemku; v případě, že společenství vlastníků jednotek podle zvláštního právního předpisu nemá právní subjektivitu, vlastník, jehož spoluvlastnický podíl na společných částech domu činí více než jednu polovinu. Druhý odstavec výše uvedeného ustanovení negativně vymezuje okruh účastníků stavebního řízení a to tak, že účastníkem řízení není nájemce bytu, nebytového prostoru nebo pozemku. Účastníci stavebního řízení jsou podle § 109 stavebního zákona vymezeni odchylně od obecného vymezení účastníků ve správním řízení podle § 27 správního řádu, a to v souladu s ustanovením § 192 stavebního zákona. Jedná se o taxativní vymezení okruhu účastníků řízení. Stavební zákon v ustanovení § 85 odst. 1 písmo c) vymezuje účastníky územního řízení, kde výslovně uvádí, že za účastníky územního řízení jsou ze zákona považovány osoby, o nichž tak stanoví zvláštní předpis, tedy občanská sdružení chránící zájmy zákona o ochraně přírody a krajiny. Ze srovnání těchto dvou ustanovení stavebního zákona lze dovodit, že záměrem zákonodárce bylo omezit účast občanských sdružení pouze na územní řízení, ve kterých stavební úřad posuzuje, zda záměr žadatele je v souladu s vydanou územně plánovací dokumentací, s cíly a úkoly územního plánování, zejména s charakterem území, s požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot v území, s požadavky stavebního zákona a jeho prováděcích právních předpisů, zejména s obecnými požadavky na využívání území, s požadavky na veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, s požadavky zvláštních právních předpisů a se stanovisky dotčených orgánů podle zvláštních právních předpisů, popřípadě s výsledkem řešení rozporů a s ochranou práv a právem chráněných zájmů účastníků řízení. Budoucí stavba se zkoumá z hlediska vazeb okolí včetně posouzení jejich dopadu na životní prostředí. Smyslem stavebního řízení je zejména zkoumat soulad stavební dokumentace s územním rozhodnutím, nikoliv územní řízení suplovat. Žalovaný proto navrhoval zamítnutí žaloby. Městský soud v Praze rozhoduje ve věci podruhé poté, co jeho předchozí rozhodnutí ve věci, rozsudek ze dne 23.3.2010, čj. 10 Ca 319/2007-42, byl Nejvyšším správním soudem rozsudkem ze dne 4.5.2011, čj. 7 As 2/2011-52, zrušen. V novém rozhodování ve věci Městský soud v Praze přezkoumal napadené správní rozhodnutí v mezích žalobních bodů (ust. § 75 odst. 2 s.ř.s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního úřadu (ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.), a vázán právním názorem vysloveném v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ze dne 4.5.2011, čj. 7 As 2/2011-52, dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Městský soud v Praze v rozsudku, čj. 10 Ca 319/2007-42, otázku účastenství žalobce posoudil tak, že neshledal stanovisko odboru ochrany prostředí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 7. 2006 v části seznatelného závěru k otázce vlivu stavby na krajinný ráz podle § 12 zákona o ochraně přírody a krajiny formálně či věcně vadným, neboť ze stanoviska dle názoru soudu jasně vyplývá, že povolením stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz, neboť se jedná o stavbu v silně antropizovaném městském prostředí v místě frekventované křižovatky včetně železničního přejezdu. Podle názoru městského soudu jde v předmětné věci výlučně o posouzení otázky, zda stěžovatel, kterým je občanské sdružení, jehož předmětem činnosti je ochrana životního prostředí, má právo účastnit se řízení o vydání stavebního povolení jako účastník, a ministerstvo postupovalo zcela v souladu se zákonem, pokud žalobci nepřiznalo právo účasti ve stavebním řízení, neboť ust. § 109 zákona stavebního zákona jako zvláštní ustanovení k obecné úpravě v zákoně č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen “správní řád“) skutečně omezuje okruh účastníků stavebního řízení tak, že taxativně stanoví jejich okruh s vyloučením účastníků typu žalobce. Zákonodárce tedy občanská sdružení do okruhu možných účastníků stavebního řízení nezahrnul, což je z ustanovení § 109 odst. 1 stavebního zákona zcela zjevné. Účast žalobce je zajištěna v řízeních vedených podle zákona o ochraně přírody a krajiny a nelze ji rozšiřovat i na účast ve stavebním řízení, neboť pro to není žádná zákonná opora. Městský soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/05, v němž byla posuzována otázka účasti veřejnosti v kolaudačním řízení a vyjádřil názor, že zákonodárce neshledal legitimní důvod pro účast občanských sdružení ve stavebním řízení, což jasně vyjádřil rozdílnou úpravou okruhu účastníků územního řízení v § 85 stavebního zákona a stavebního řízení v § 109 stavebního zákona. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek na základě kasační námitky žalobce, v níž uvedl, že se městský soud dopustil hrubé desinterpretace zákona, a to ve vztahu k ustanovení § 109 stavebního zákona a § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Důsledkem je nepřiznání postavení účastníka řízení, ačkoli povolovanou stavbou bylo zasaženo do zájmů chráněných zákonem o ochraně přírody a krajiny, a to především masovým kácením mimolesních dřevin, jež jsou pod jeho ochranou, ale také v jiných ohledech. Měl být pečlivě posouzen krajinný ráz, protože jde o mohutný zásah do urbanizované krajiny, jež má rovněž svůj dochovaný ráz, který je předmětem ochrany. Nejvyšší správní soud vycházeje z obsahu správního spisu, konstatoval, že dne 14. 2. 2007 podal Magistrát hlavního města Prahy, odbor městského investora žádost o vydání stavebního povolení na stavbu Městský okruh v úseku Myslbekova – Pelc – Tyrolka, stavba č. 9515 Myslbekova – Prašný most. Součástí budování díla je kácení dřevin s tím, že stavebník předpokládá povolení ke kácení dřevin dodat do ústního jednání stavebního řízení. Dne 12. 4. 2007 oznámil žalobce svoji účast ve stavebním řízení a žádal, aby s ním bylo jednáno jako s účastníkem. Současně upozornil na to, že zákon o ochraně přírody a krajiny je zvláštním právním předpisem ve vztahu k předpisům o územním plánování a stavebním řádu, což platí plně i pro stavební zákon. Dále uvedl, že zájmy ochrany přírody a krajiny jsou předmětnou stavbou dotčeny, což si ověřil v územním řízení. Svoji účast ve stavebním řízení odvozuje z ustanovení § 70 zákona o ochraně přírody, který se vztahuje na specificky vymezený okruh správních řízení, při nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona. Pro takto definovaná řízení pak výše uvedené ustanovení doplňuje okruh účastníků, který je vymezen obecnou normou, o občanská sdružení, jejichž hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny. Již před podáním žádosti o vydání stavebního povolení byla k předmětné stavbě vydána stanoviska dotčených orgánů. Z hlediska zájmů ochrany přírody a krajiny uvedl Magistrát hlavního města Prahy, odbor ochrany prostředí ve stanovisku ze dne 26. 7. 2006, že povolením stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz, protože se jedná o stavbu v silně antropizovaném městském prostředí v místě stávající frekventované křižovatky komunikací včetně železničního přejezdu. Součástí stavby je realizace podzemních garáží. Celá stavba s výjimkou křižovatky je řešena v hloubených a ražených tunelech. Proto nebude vydáno správní rozhodnutí podle § 12 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny. Úřad městské části Praha 6, odbor péče o prostředí ve stanovisku ze dne 26. 8. 2005 uvedl, že stavba bude vyžadovat kácení dřevin. O kácení dřevin bude rozhodnuto samostatným správním rozhodnutím. K povaze úpravy účastenství v ust. § 70 zákona o ochrany přírody a krajiny odkázal Nejvyšší soud na judikaruru ( rozsudek ze dne 7. 12. 2005, č. j. 3 As 8/2005 - 118, publ. pod č. 825/2006 Sb. NSS, a dostupný na www.nssoud.cz, ve kterém uvedl, že „účast občanských sdružení podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny nelze vykládat natolik široce, že by se vztahovala na jakoukoliv složku životního prostředí, nýbrž toliko na složky životního prostředí chráněné zákonem o ochraně přírody a krajiny“. a uvedl, že občanské sdružení tedy není legitimováno k uplatnění jakýchkoliv žalobních námitek, ale pouze námitek relevantních z hlediska zájmů hájených daným občanským sdružením (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 40/2009 - 251). Pokud jde o otázku účastenství stěžovatele ve stavebním řízení, okruh účastníků řízení je definován v § 109 stavebního zákona taxativně a na rozdíl od vymezení účastníků územního řízení není v ustanovení 109 stavebního zákona výslovně uvedeno, že mezi účastníky je nutno řadit i takové osoby, jimž je účastenství ve stavebním řízení přiznáno podle zvláštních zákonů. Z toho městský soud dovodil, že účastenství jiných osob než takových, které jsou v § 109 odst. 1 stavebního zákona uvedeny, je vyloučeno. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že otázkou, zda při absenci výslovného odkazu na osoby, jimž je účastenství ve stavebním řízení přiznáno podle zvláštních zákonů, může zvláštní zákon založit účastenství osob neuvedených v § 109 odst. 1 stavebního zákona i nevýslovně, se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku, jehož argumentaci si stěžovatel osvojil, ze dne 27. 5. 2010, č. j. 5 As 41/2009 - 91, publ. pod. č. 2127/2010 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz. V tomto rozsudku bylo vysloveno, že: „Zákonné ustanovení, které doplňuje okruh účastníků řízení o osoby, jimž takové právo zakládá zvláštní zákon, není totiž ničím jiným než explicitním odkazem na zvláštní právní úpravu, již je však třeba v každém případě použít před právní úpravou obecnou. Zákonodárce může takový odkaz do zákonné definice okruhu účastníků řízení zařadit ve snaze vymezit okruh účastníků co nejúplněji a nejpřesněji, s cílem poskytnout vodítko pro budoucí aplikaci takového ustanovení. Absence výslovného odkazu však nemůže nic změnit na skutečnosti, že pokud existuje zvláštní právní norma, která má užší vymezení, ať už věcné či osobní, bude muset být podle pravidla lex specialis derogat generali aplikována před úpravouobecnou, tzn. že ji buď zcela nahradí nebo ji alespoň dílčím způsobem modifikuje.“ Dále v citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud vyjádřil právní názor, že § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny obsahuje zvláštní úpravu účastenství pro zde vymezená správní řízení. Pro posouzení, zda se jedná o řízení, na které předmětná úprava dopadá, stanovil kritériem pouze skutečnost, zda v takovém řízení mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné tímto zákonem, a neshledal důvod, pro který by bylo možné z okruhu správních řízení, na něž se vztahuje zvláštní úprava účastenství podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, vyloučit veškerá stavební řízení jako celek. Naopak vyslovil přesvědčení, že § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny se vztahuje na všechna správní řízení podle stavebního zákona, pokud při nich mohou být dotčeny zákonem chráněné zájmy ochrany přírody a krajiny tím, že „dle právního stavu rozhodného pro posouzení věci zákon o ochraně přírody a krajiny samotný svou povahu zákona zvláštního vůči zákonu stavebnímu výslovně deklaroval. Ani následné vypuštění § 90 odst. 4 ze zákona o ochraně přírody a krajiny provedené s účinností od 1. 12. 2009 zákonem č. 349/2009 Sb. však nemůže nic změnit na tom, že § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny zůstává zvláštním ustanovením ve vztahu k § 109 stavebního zákona.“ Nejvyšší správní soud shledal, že právní stav rozhodný pro posouzení citované věci je přitom shodný s právním stavem rozhodným pro posouzení dané věci žalobce. Odkázal přitom na argumentaci uvedenou v rozsudku ze dne 4. 8. 2010, č. j. 9 As 63/2010 – 111, www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že „…nelze bez dalšího vyloučit účast občanského sdružení ve zkráceném stavebním řízení s odkazem na taxativní výčet účastníků stavebního řízení v ust. § 109 stavebního zákona, jak to v nyní projednávané věci učinil městský soud, ale je nezbytné vycházet z pravidla lex specialis derogat generali, kdy ust. § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny představuje ve vztahu k ust. § 109 stavebního zákona zvláštní právní úpravu účastenství ve stavebním řízení. V návaznosti na shora uvedené je potom třeba zkoumat, zda mohou být v takovém řízení dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny a zda jsou v daném případě splněny další požadavky stanovené ust. § 70 odst. 2 a 3 zákona o ochraně přírody a krajiny. K pozitivním podmínkám aplikace § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny, tedy existenci takového řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné tímto zákonem, a zároveň existenci a aktivitě občanského sdružení, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny za splnění dalších náležitostí, se přidává podmínka negativní, nevyloučení § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny úpravou účastenství ve zvláštním právním předpisu. Tak je tomu v případě § 14 odst. 1 zákona č. 18/1997 Sb., o mírovém využívání jaderné energie a ionizujícího záření (atomový zákon) a o změně a doplnění některých zákonů, jak Nejvyšší správní soud dovodil ve svém usnesení ze dne 2. 12. 2003, č. j. 7 A 56/2002 - 54, publ. pod č. 162/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz. Nejvyšší správní soud se neztotožnil se závěrem městského soudu, že účastenství žalobce nemohlo být založeno ustanovením § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. V dalším řízení proto zavázal městský soud zabývat se dalšími otázkami rozhodnými pro posouzení, zda žalobce měl být účastníkem předmětného stavebního řízení, což dle Nejvyššího správního soudu konkrétně znamená, že „ ...bude třeba posoudit, zda v tomto řízení mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 70 odst. 2 věta první in fine). Bude tedy na městském soudu, aby posoudil možnost dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny, zejména ve dvou oblastech, jež zmiňuje stěžovatel v žalobních námitkách. Tou první oblastí je možný zásah do krajinného rázu. V této souvislosti je třeba posoudit, zda v daném případě pojmově (materiálně) může vzhledem k povaze, rozsahu a očekávaným vlivům povolované stavby na své okolí jít o zásah do krajinného rázu. V tomto ohledu lze poukázat zejména na rozlišovací kritéria formulovaná v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12 2006, č. j. 6 A 83/2002 – 65, www.nssoud.cz. Zohlednit bude třeba i názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007 - 191, www.nssoud.cz, v němž se uvádí: „Nově plánovaná stavba nemusí být zásahem do krajinného rázu v silně zastavěném území bez přírodních prvků, zvláště nevybočuje-li svými rozměry či charakterem z poměrů již existující zástavby. Na druhé straně však může znamenat zcela zásadní zásah do krajinného rázu, je-li budována na zdaleka viditelných místech, zahušťuje-li dosavadní relativně řídkou zástavbu či má-li být začleněna do území, v němž jsou významnou měrou zastoupeny přírodní prvky jako les, výrazné nezastavěné svahy, vodní toky apod.“ Dospěje-li městský soud k závěru, že pojmově (materiálně) o zásah do krajinného rázu jde, bude na něm, aby na základě skutkových zjištění vyhodnotil, zda na posuzování zásahu zamýšlené stavby do krajinného rázu dopadá výluka zakotvená v nynějším (od 1. 1. 2007 účinném) znění § 12 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny, který stanoví, že krajinný ráz se neposuzuje v zastavěném území a v zastavitelných plochách, pro které je územním plánem nebo regulačním plánem stanoveno plošné a prostorové uspořádání a podmínky ochrany krajinného rázu dohodnuté s orgánem ochrany přírody. Co je zastavěným územím, resp. zastavitelnou plochou, definuje ustanovení § 2 odst. 1 písm. d), resp. f) stavebního zákona. Druhou oblastí, kde připadá v úvahu dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny podle zákona o ochraně přírody a krajiny, je ochrana dřevin. V dané věci je podle obsahu rozhodnutí správních orgánů zřejmé, že k realizaci stavby je nutné pokácení dřevin rostoucích mimo les, přičemž nelze vyloučit, s ohledem na rozsah kácení, že bude nezbytné povolení ke kácení dřevin podle § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zájem na ochraně dřevin je jedním ze zájmů ochrany přírody a krajiny chráněných podle zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 7 a § 8). Okolnost, že při realizaci stavby připadá v úvahu kácení dřevin, již sama o sobě zakládá možnost účastenství občanských sdružení podle § 70 odst. 2 citovaného zákona na řízení o povolení stavby, neboť kácením dřevin nepochybně může být dotčen zájem na jejich ochraně. Skutečnost, že o povolení ke kácení dřevin rozhoduje orgán ochrany přírody a krajiny v samostatném řízení, ještě neznamená, že zájmy ochrany přírody a krajiny spočívající v zájmu na ochraně dřevin rostoucích mimo les před poškozením nebo ničením nemohou být dotčeny ve stavebním řízení. Již v tomto řízení se totiž v podstatné míře předurčí případný budoucí osud dřevin, neboť se určí (s ohledem zejména na technické, funkční a případně i estetické či architektonické požadavky na řádné provedení stavby), v jakém rozsahu a na jakých konkrétních místech bude třeba k realizaci stavby pokácet určité dřeviny. K tomu, aby zájmy na ochraně dřevin byly patřičně chráněny, je na místě, aby v jejich prospěch vystupovala dotčená veřejnost reprezentovaná občanským sdružením podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Potvrdí-li se tedy, že v daném stavebním řízení skutečně přichází v úvahu kácení dřevin, přičemž je na městském soudu, aby se touto skutečností v řízení o žalobě zabýval, nelze stěžovatele vyloučit z účastenství ve stavebním řízení.“ (konec citace z rozsudku Nejvyššího správního soudu). Městský soud takto vymezené okruhy přezkumu podsoudil následovně: Ze správního spisu vyplývají tyto pro rozhodnutí soudu v dané věci následující podstatné skutečnosti:Dne 13.4.2007 žalobce oznámil svou účast v řízení ohledně povolení stavby městského okruhu č. 9515 Myslbekova – Prašný most, ve spisu se nachází žádost o stavební povolení ze dne 14. 2. 2007 podaná odborem městského investora Magistrátu hlavního města Prahy. Dále se ve spisu nacházejí stanovisko odboru ochrany prostředí magistrátu hl. města Prahy ze dne 26.7.2006 a stanovisko odboru péče o prostředí ÚMČ Prahy 6 ze dne 26.8.2005. Odbor dopravy Magistrátu hlavního města Prahy usnesením ze dne 15.5.2007 rozhodl tak, že žalobce není účastníkem dotyčného stavebního řízení, přičemž toto rozhodnutí odůvodnil jednak odkazem na § 28 odst. 1 správního řádu, dále s odkazem na taxativní výčet účastníků stavebního řízení, přičemž poukázal rovněž na § 70 odst. 2 a 3 zákona č. 114/1992 Sb. Magistrát především zkoumal otázku možného dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny zamýšlenou stavbou, konstatoval, že ze spisu předmětné stavby vyplývá, že se k této otázce vyjádřil stanoviskem ze dne 26.7.2006 (výše citovaným) odbor ochrany prostředí Magistrátu, v tomto stanovisku je uvedeno, že dotčenými orgány státní správy jsou městské části Praha 1 a Praha 6, zabýval se rovněž vlivem stavby na krajinný ráz dle § 12 zákona č. 114/1992 Sb., a učinil seznatelný závěr, že povolením stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz, protože se jedná o stavbu v silně antropizovaném městském prostředí v místě stávající frekventované křižovatky komunikací včetně železničního přejezdu. Celá stavba je s výjimkou křižovatky řešena v hloubených a ražených tunelech. Dále odkázal na stanovisko ÚMČ Prahy 6 ze dne 26.8.2005, a na jeho závěr ohledně nutnosti vydání samostatného rozhodnutí ohledně kácení dřevin k tomu příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny. Orgán prvního stupně tak dovodil, že v předmětném stavebním řízení nemohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny a tudíž účastenství občanského sdružení, jakým žalobce je, v tomto řízení není dáno, a proto s tímto subjektem, který má jako hlavní činnost ochranu přírody a krajiny, nebylo jednáno, přestože má podánu „generální žádost“. Účastenství v řízení mu však orgán prvního stupně nepřiznal. Vlivem stavby na krajinný ráz dle § 12 zákona č. 114/1992 Sb., se zabýval ve svém stanovisku ze dne 26.7.2006 Magistrát, odbor ochrany prostředí, a dospěl k závěru, že „povolením stavby nemůže být snížen či změněn krajinný ráz, protože se jedná o stavbu v silně antropizovaném městském prostředí v místě stávající frekventované křižovatky komunikací včetně železničního přejezdu. Celá stavba je s výjimkou křižovatky řešena v hloubených a ražených tunelech“. Z tohoto podkladu soud při posouzení vycházel a vycházel rovněž z žádosti o stavební povolení ze dne 14.2.2007 (z popisu stavby v bodě III), a s přihlédnutím k rozlišovacím kritériím formulovaným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28.12.2006, čj. 6 A 83/2002-65, a při zohlednění názoru vysloveném v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12.9.2008, čj. 2 As 49/2007-191, dospěl k závěru, že stavba, tak jak je popsána v žádosti o stavební povolení, nevybočuje z existující zástavby, protože bude kromě křižovatky umístěna pod úrovní terénu, proto ani nelze dovodit zásah ve výhledu nebo zahuštění dosavadní zástavby, rovněž nejde v případě této stavby o zásah do lesních území, do území výrazně nezastavěných, naopak jde o stavbu v umístěnou v silně antropizovaném městském prostředí v místě stávající frekventované křižovatky. Jelikož tedy zásah do krajinného rázu soud v případě této stavby z materiálního hlediska neshledal zabýval se druhou oblastí, kde připadá v úvahu dotčení zájmů ochrany přírody a krajiny podle zákona o ochraně přírody a krajiny, a tou je ochrana dřevin. Nejvyšší správní soud na základě skutkového stavu jím zjištěným a v rozsudku konstatovaným, tuto otázku posoudil v zrušujícím rozhodnutí sám a dospěl k následujícímu závěru: „V dané věci je podle obsahu rozhodnutí správních orgánů zřejmé, že k realizaci stavby je nutné pokácení dřevin rostoucích mimo les, přičemž nelze vyloučit, s ohledem na rozsah kácení, že bude nezbytné povolení ke kácení dřevin podle § 8 zákona o ochraně přírody a krajiny. Zájem na ochraně dřevin je jedním ze zájmů ochrany přírody a krajiny chráněných podle zákona o ochraně přírody a krajiny (§ 7 a § 8). Okolnost, že při realizaci stavby připadá v úvahu kácení dřevin, již sama o sobě zakládá možnost účastenství občanských sdružení podle § 70 odst. 2 citovaného zákona na řízení o povolení stavby, neboť kácením dřevin nepochybně může být dotčen zájem na jejich ochraně. Skutečnost, že o povolení ke kácení dřevin rozhoduje orgán ochrany přírody a krajiny v samostatném řízení, ještě neznamená, že zájmy ochrany přírody a krajiny spočívající v zájmu na ochraně dřevin rostoucích mimo les před poškozením nebo ničením nemohou být dotčeny ve stavebním řízení. Již v tomto řízení se totiž v podstatné míře předurčí případný budoucí osud dřevin, neboť se určí (s ohledem zejména na technické, funkční a případně i estetické či architektonické požadavky na řádné provedení stavby), v jakém rozsahu a na jakých konkrétních místech bude třeba k realizaci stavby pokácet určité dřeviny. K tomu, aby zájmy na ochraně dřevin byly patřičně chráněny, je na místě, aby v jejich prospěch vystupovala dotčená veřejnost reprezentovaná občanským sdružením podle § 70 zákona o ochraně přírody a krajiny. Dále Nejvyšší správní soud pokračoval a uvedl, že „Potvrdí-li se tedy, že v daném stavebním řízení skutečně přichází v úvahu kácení dřevin, přičemž je na městském soudu, aby se touto skutečností v řízení o žalobě zabýval, nelze stěžovatele vyloučit z účastenství ve stavebním řízení.“ Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval, ze správního spisu vyplývá, že Úřad městské části Praha 6, odbor péče o prostředí ve stanovisku ze dne 26. 8. 2005 uvedl, že stavba bude vyžadovat kácení dřevin. Jelikož v daném stavebním řízení nejen, že přichází v úvahu kácení dřevin ale dle stanoviska kácení dřevin bude stavba vyžadovat, žalobci mělo být přiznáno postavení účastníka řízení. K roli občanských sdružení podle § 70 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny Nejvyšší správní soud uvedl, „že smyslem a účelem jejich účasti ve stavebních řízení není blokace, zdržování a protahování realizace stavebního záměru procesními obstrukcemi, nýbrž to, aby kvalifikovaně, tj. odbornými argumenty z oblasti ochrany životního prostředí, urbanismu apod., hájila dotčené (veřejné) zájmy ochrany přírody a krajiny v konkurenci jiných veřejných zájmů a zájmů soukromých. Tuto roli má plnit i stěžovatel v případě svého účastenství ve stavebním řízení. Bude na příslušném stavebním úřadu, aby konkurující si zájmy zhodnotil, zvážil význam každého z nich a nalezl optimální řešení. To mimo jiné znamená, že převáží-li jiné důležité veřejné nebo soukromé zájmy, např. veřejný zájem na zajištění bezpečnosti a plynulého provozu na budované komunikaci či soukromý zájem vlastníka na to, aby svůj pozemek využil zásadně podle svých úvah a potřeb (drží-li se v mezích ústavně konformní, tedy zejména zákonem stanovené a proporcionální veřejnoprávní regulace), budou tomu muset, a to třeba i ve velmi rozsáhlé míře, ustoupit i dotčené zájmy na ochraně dřevin. Je na správních orgánech, aby v odůvodnění svých rozhodnutí přezkoumatelným způsobem vyjádřily, které konkurující zájmy braly v úvahu, jakou jim přisuzovaly důležitost a jakým způsobem nalezly v uvedené konkurenci zájmů optimální řešení. V rámci toho se musí vypořádat i s věcnými argumenty uplatněnými občanským sdružením, je-li účastníkem řízení, pohybují-li se v mezích, v jakých je toto sdružení oprávněno být jakýmsi „advokátem“ veřejného zájmu na ochraně přírody a krajiny, jak to již vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 2. 2010, č. j. 7 As 2/2009 - 80, publ. pod č. 2061/2010 sb. NSS a na www.nssoud.cz, „[s] námitkami občanského sdružení, které své postavení účastníka správního řízení odvozuje z § 70 odst. 3 o ochraně přírody a krajiny, je správní orgán povinen se věcně vypořádat pouze v případě, že se týkají zájmů, které občanskésdružení ve správním řízení hájí, tj. pokud souvisejí s ochranou přírody a krajiny tak, jak je vymezena citovaným zákonem (srovnej zejména § 1 až § 3 citovaného zákona). V opačném případě postačí, pokud správní orgán přezkoumatelným způsobem zdůvodní, proč se námitky uplatněné občanským sdružením těchto zájmů netýkají.“ Nejvyšší správní soud dále pokračoval: „V případě, že ve stavebním řízení byla stavba povolena tak, že z podmínek pro ni stanovených vyplývá nezbytnost kácet dřeviny v určitém rozsahu, bude to zpravidla signálem pro orgán ochrany přírody a krajiny, že je dán závažný důvod ve smyslu § 8 odst. 1 věty druhé zákona o ochraně přírody a krajiny, jakkoli řízení podle tohoto ustanovení je procesně nezávislé na řízení stavebním. Bude tomu tak proto, že orgán ochrany přírody a krajiny se může v takovém případě zpravidla důvodně domnívat, že stavební úřad při rozhodování zvážil všechny konkurující si zájmy a zvolil nejvhodnější řešení. Nepovolit kácení by pak v případě stavebněprávně povolené stavby bylo na místě zpravidla pouze v případě, kdy by zájem na zachování dřevin byl s ohledem na jejich funkční a estetický význam natolik mimořádně intenzívní, že by převážil i nad právem stavebníka užít pozemku, k němuž má vlastnické nebo jiné od něho odvozené právo opravňující jej v rovině soukromého práva stavět nebo nad veřejným zájmem, jejž má zamýšlená stavba naplnit, jde-li o stavbu takového charakteru (např. většina staveb dopravní infrastruktury či některé nemocnice, sportoviště nebo školy).“ Z uvedeného vyplývá, že žalobci mělo být v stavebním řízení přiznáno postavení účastníka řízení. Byť soud zásah do krajinného rázu neshledal, jednoznačně z podkladů správního spisu vyplývá, že kácením dřevin nepochybně může být dotčen zájem na jejich ochraně, což podle § 70 odst. 2 citovaného zákona zakládá účastenství žalobce, jakožto občanského sdružení založeného k ochraně přírody a krajiny, na řízení o povolení stavby. Městský soud v Praze podle § 110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí prvostupňové, zrušil pro nezákonnost a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Otázka účastenství žalobce v žalobou napadeném rozhodnutí byla žalovaným, jakož i správním orgánem prvního stupně, posouzena v rozporu se zákonnými ustanoveními, v důsledku jejich nesprávné interpretace. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., podle něhož nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Úspěšnému žalobci tak přísluší právo na náhradu nákladů řízení, které představují za řízení před Městským soudem v Praze náklady související se zastoupením advokátem podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů za 3 úkony právní služby po 2100 Kč (za převzetí věci, sepis žaloby, a podání repliky), a 3 režijní paušály po 300 Kč, za kasační řízení zaplacený soudní poplatek (3.000,-Kč) , dále 1 úkon právní služby po 2100 Kč (sepis kasační sztížnosti) a 1 režijní paušál po 300,-Kč. Celkem tedy činí náklady na právní zastoupení 12.600.- Kč.

Poučení