10 A 134/2014 - 46

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Terezou Kučerovou v právní věci žalobce M.K., bytem v X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2014, č. j. KUJCK 36980/2014/ODSH/als, takto :

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Rozhodnutím ze dne 24. 6. 2014, č. j. KUJCK 36980/2014/ODSH/als (dále jen „napadené rozhodnutí“), vydaným podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Vimperk ze dne 8. 1. 2014, č. j. OD 18190/13-ČER 4009/2013, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění do 30. 4. 2014 (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil tím, že dne 26. 8. 2013 v 9:52 řídil motorové vozidlo Infiniti S51, bílé barvy, RZ AAP 7387, na silnici II. třídy č. 145, v obci Vimperk, v ulici Sušická, ve směru jízdy Vimperk – Zdíkov, rychlostí 82 km/h po odečtení odchylky měření, tedy v rozporu s 4 písm. b) ve spojení s § 18 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o 32 km/h. Tohoto jednání se žalobce dopustil ve smyslu § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 téhož zákona podruhé v období dvanácti po sobě jdoucích kalendářních měsíců, když poprvé se takovéhoto přestupku dopustil dne 27. 9. 2012. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 3 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce trvání dvou měsíců a povinnost hradit náklady řízení stanovené paušální částkou 1 000 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce dne 9. 9. 2014 žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji usnesením ze dne 25. 9. 2014, č. j. 22 A 90/2014 – 11, postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“). Usnesením ze dne 13. 11. 2014, č. j. 10 A 134/2014 – 24, bylo řízení přerušeno z důvodu podání podnětu k provedení přezkumného řízení ve vztahu k žalobou napadenému rozhodnutí. Usnesením ze dne 9. 10. 2017, č. j. 10 A 134/2014 – 34, bylo vysloveno, že v řízení se pokračuje, neboť krajskému soudu bylo sděleno, že nebyly shledány důvody k zahájení přezkumného řízení. Žalobce předně namítá překvapivost vydání napadeného rozhodnutí, neboť podal pouze blanketní odvolání, následně byl usnesením vyzván k jeho doplnění a poučen o náležitostech odvolání podle § 82 odst. 1 a 2 správního řádu, nicméně již nebyl poučen o následcích nedoplnění odvolání, tj. o následcích neodstranění vad podaného odvolání, k čemuž poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010 – 67. Žalobce uvádí, že „tak mohl očekávat, že v případě, kdy odvolání nedoplní, nebude k němu přihlíženo (...) žalobce tak mohl očekávat, že podané odvolání je nepřípustné.“ Za takovéto situace by napadené rozhodnutí bylo podle žalobce překvapivé a tudíž nezákonné, viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I ÚS 654/03. Žalobce na tuto svoji námitku dále navazuje tím, že přesvědčen o „neprojednatelnosti“ svého odvolání vykonal uložený trest zákazu řízení a teprve po vydání napadeného rozhodnutí se dozvěděl, že po celou dobu mohl řídit. Žalobce dále namítá nedostatečné vymezení místa přestupku, neboť není zřejmé, v jaké části předmětné pozemní komunikace se měl žalobce přestupku dopustit, k čemuž žalobce poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 – 56. Stejně tak není podle žalobce seznatelné, zda se tak stalo v obci, na kraji obce či mimo obec, kam ulice Sušická pokračuje. S ohledem na okolní krajinu – „toliko lesy, pole, žádné přechody, chodníky, zástavba“ žalobce předpokládá, že spáchal-li přestupek na kraji obce, nemohlo jeho jednání naplnit materiální stránku daného přestupku. K tomuto žalobce bez dalšího konstatuje, že navrhoval ohledání místa spáchání přestupku, což nebylo správním orgánem akceptováno. Další žalobní bod směřuje žalobce vůči průběhu měření rychloměrem, neboť má za to, že měření proběhlo v rozporu s návodem k obsluze rychloměru. Žalobce je přesvědčen, že nejvyšší povolenou rychlost nepřekročil a výsledek měření tak musí být zatížen vadou. Žalobce tvrdí, že jako řidič dokáže vnímat a rozpoznat rychlost svého vozidla, a proto ví, že nejvyšší povolenou rychlost nepřekročil, k čemuž poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2013, č. j. 41 A 45/2012 – 28 (uváděné rozsudky správních soudů jsou dostupné na www.nssoud.cz). Pro zjištění vady průběhu měření žalobce navrhoval provést návod k obsluze rychloměru jako důkaz, což správní orgán odmítl, stejně jako odmítl výslech strážníka P., který měření prováděl. Vyslechnut jako svědek byl pouze strážník B., který byl měření přítomen. Ohledně návodu k obsluze žalobce dále uvádí, že správní orgán jej odmítl provést jako důkaz z toho důvodu, že žalobce nenamítl žádné konkrétní pochybení při měření rychlosti jeho vozidla, žalobce však tak učinit nemohl, neboť nebyl s obsahem návodu k obsluze seznámen. Neprovedení návodu k rychloměru považuje žalobce za opomenutý důkaz. Prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí k důkaznímu návrhu žalobce stran znaleckého posudku uvádí, že „správní orgán dospěl k závěru, že není dán důvod k provedení důkazu znaleckým posudkem, neboť na vznesené otázky lze odpovědět ze samotného návodu k obsluze“, z čehož podle žalobce plyne povinnost správního orgánu návod k obsluze jako důkaz provést. Žalobce navrhoval k zodpovězení řady otázek, např. možnost reflexe, ustanovit znalce, což správní orgán odmítl s tím, že u laserového rychloměru nemůže dojít k reflexi, nicméně není zřejmé, z čeho správní orgán vycházel. Ze snímku z průběhu měření žalobce dovozuje, že záměrný kříž laserového rychloměru byl špatně seřízen, neboť není na daném snímku vycentrován (viz vyjádření, které žalobce navrhuje provést jako důkaz). Užitý rychloměr tak nebyl řádně kalibrován. Žalobce rovněž namítá, že snímek z průběhu měření je fotomontáží. Tuto skutečnost dovozuje z toho, že ve správním spise je založeno více snímků z měření, se kterými bylo manipulováno. Žalobce nadto poukazuje na to, že strážníci ke zpracování výsledků měření používají program Archiv (viz výslech strážníka B.) od konkurenčního výrobce rychloměrů Ramet C. H. M; užitý rychloměr byl přitom při prohlídkách a kalibracích obsluhován programem Micro Digi Viewer a právě pro obsluhu tohoto programu byli i strážníci proškoleni. Další námitka žalobce směřuje vůči poručení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť dle souhlasu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 29. 7. 2013, č. j. KRPC-97272-2/ČJ-2013-020606, byl vydán souhlas s měřením Městské policie Vimperk v jím vymezených místech laserovým rychloměrem UltraLyne LR 100, nikoli užitým rychloměrem MicroDigiCam. Poslední námitka žalobce směřuje vůči porušení práva na spravedlivý proces, neboť mu nebylo umožněno být přítomen výslechu svědka. Obecný zmocněnec žalobce se z daného jednání řádně omluvil, správní orgán tuto omluvu přijal, ale i přesto na daném jednání výslech svědka provedl. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. Stran námitek směřujících vůči usnesení o odstranění vad podání – odvolání žalovaný uvádí, že žalobce byl v tomto usnesení poučen o tom, že „není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí“. Místo spáchání přestupku považuje žalovaný za dostatečně určité. Žalovaný popírá existenci dvou snímků z průběhu měření rychlosti žalobcova vozidla. Snímek na č. l. 3 a 43 spisu je totožným snímkem, který byl pouze vytištěn v rozdílných dnech. K námitce nevyslechnutí svědka P., strážníka provádějící měření se uvádí, že tohoto svědka nebylo možno vyslechnout, proto bylo přistoupeno k výslechu strážníka B., který průběh měření rychlosti žalobcova vozidla popsal a uvedl, že návod k obsluze rychloměru vozí spolu s rychloměrem ve vozidle, přičemž rychloměr je ve vozidle pevně instalován. Užití programu Archiv nepovažuje žalovaný za vadu, v tomto programu lze se snímkem manipulovat pouze omezeně (zesvětlení, ztmavení). Užívání konkurenčního softwaru není podle žalovaného neobvyklé. Námitku užití jiného druhu rychloměru shledává žalovaný s odkazem na certifikát rychloměru č. 0111-CS-C141-04 za nedůvodnou, neboť užitý rychloměr MicroDigiCam LTI se skládá mj. z laserového rychloměru typu Ultralyte LR 100 nebo Ultralyte Compact. K absenci návodu k obsluze žalovaný poukazuje na protokol z jednání ze dne 16. 12. 2013, ve kterém se uvádí, že žalobce správnímu orgán sdělil, že návod k použití rychloměru zná. Dále je poukazováno na řádné proškolení strážníka B. a jeho vyjádření. S ohledem na činnost správních orgánů žalovaný předpokládá obecnou znalost návodu k obsluze správními orgány a jejich schopnost některé vznesené námitky samostatně vypořádat. Žalovaný neshledává důvod k provedení dokazování návodem k rychloměru za situace, kdy správní orgán i žalobce tento návod znají. Prvostupňový správní orgán podle názoru žalovaného své závěry dostatečným způsobem odůvodnil. U strážníků provádějících v rámci své pracovní činnosti pravidelně měření rychlosti vozidel je podle žalovaného nutno předpokládat znalost postupů měření. K námitce směřující vůči nepřítomnosti žalobce při výslechu svědka žalovaný uvádí, že na tuto eventualitu byl žalobce upozorněn, neboť žalobce se omluvil z několika po sobě jdoucích jednání. V daný den se obecný zmocněnec žalobce omluvil pouhých 22 minut před začátkem jednání, což správní orgán již neakceptoval. V rámci následně konaného jednání se obecný zmocněnec dostavil a seznámil se s podklady pro rozhodnutí. Ze správního spisu vyplynuly pro nyní projednávanou věc následující podstatné skutečnosti: Podle oznámení přestupku ze dne 26. 8. 2013 se žalobce měl dopustit shora uvedeného jednání. K tomuto oznámení se žalobce odmítl vyjádřit. Dle záznamu o přestupku vytištěného dne 26. 8. 2013 na č. l. 3 byla rychlost žalobcova vozidla změřena strážníkem P.; na snímku z měření je zachyceno vozidlo žalobce, záměrný kříž je zacílen do masky vozidla. Přiložen je rovněž ověřovací list platný do 26. 6 2014 a osvědčení strážníka Procházky o proškolení ovládání rychloměru. Oznámením ze dne 30. 8. 2013 byl žalobce předvolán k ústnímu jednání na den 25. 9. 2013. Dne 20. 9. 2013 se žalobce prostřednictví obecného zmocněnce J. z jednání omluvil. Nové jednání bylo nařízeno na 16. 10. 2013 na 9:00 hod., přičemž téhož dne v 6:17 hod. obdržel správní orgán omluvu obecného zmocněnce žalobce spolu s jeho vyjádřením, ve kterém bylo mj. navrženo ohledání místa spáchání přestupku a provedení návodu k obsluze rychloměru jako důkaz, neboť žalobce již nemá kompletní návod k dispozici, aby sám mohl ověřit platnost měření. Dle protokolu z jednání ze dne 16. 10. 2013 bylo provedeno dokazování listinami založenými ve správním spise, přičemž se podává, že na příštím jednání bude proveden výslech strážníka B., jenž vykonával službu společně se strážníkem P., neboť strážník P., který provedl měření, zemřel. Ústní jednání ve věci bylo nařízeno na 18. 11. 2013, 9:00 hod., přičemž dne 28. 10. 2013 obecný zmocněnec žalobce e-mailem potvrdil svoji termín ústního jednání. Podle sdělení vrchního strážníka Městské policie Vimperk č. j. MP 2863/2013, které prvostupňový správní orgán obdržel dne 7. 11. 2017, prováděli v daný okamžik strážníci měření rychlosti na základě vydaného osvědčení o proškolení. Snímky z rychloměru se následně stahují do programu Archiv systému Digiviewer bez možnosti manipulace se snímkem stran úpravy jeho čitelnosti. Dle souhlasu Policie České republiky ze dne 29. 7. 2013, č. j. KRPC-97272-2/Č. J. -2013-020606 byl vydán souhlas k místům měření dle zaslané žádosti Městské policie Vimperk, mj. ul. Sušická – „přechody ZŠ Smetanova a Tesco, vjezd na Sídl. Míru“, a to rychloměrem UltraLyte 100LR. Na č. l. 41 správního spisu je založen totožný záznam o přestupku jako na č. l.

3. Dne 18. 11. 2013 v 8:38 hod. obdržel prvostupňový správní orgán omluvu obecného zmocněnce z nařízeného jednání z důvodu jeho nepříznivého zdravotního stavu, k čemuž žalobce přiložil sken rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ode dne 11. 11. 2013 se stanoveným datem kontroly 18. 11. 2013, bez povolených vycházek. Na ústním jednání dne 18. 11. 2013, které bylo vedeno v nepřítomnosti žalobce či jeho obecného zmocněnce, byl vyslechnut jako svědek strážník B., který uvedl, že místo měření bylo určeno ve spolupráci s Policií České republiky, měřící stanoviště se nacházelo těsně nad autobusovou zastávkou. Strážník P. provedl měření, strážník B. zastavoval vozidla. Svědek dále popsal způsob sestavení rychloměru a postup měření a spolu s tím vlastní zkušenosti s měřením tímto rychloměrem, přičemž uvedl, že strážníci mají k dispozici návod k obsluze rychloměru a jsou v jeho užívání řádně proškoleni. Svědek výslovně uvedl, že žalobce se sám „přiznal, že je to podruhé, co jel v obci rychleji nad 20 km/h, že je ochoten zaplatit jakoukoli pokutu, jen abychom to nehlásili.“ Další ústní jednání bylo nařízeno na 4. 12. 2013, 9:00 hod. Z tohoto jednání se zmocněnec žalobce dne 29. 11. 2013 omluvil a požádal o stanovení nového termínu jednání. Tomuto požadavku bylo vyhověno a nové jednání bylo nařízeno na 6. 12. 2013, 12:30 hod, součástí předvolání bylo i poučení podle § 36 odst. 1 a 3 správního řádu. Dle protokolu z ústního jednání ze dne 4. 12. 2013 vedeného za účasti obecného zmocněnce žalobce byly čteny listiny ze správního spisu včetně výpovědi svědka strážníka B. Obecný zmocněnec v rámci jednání rozporoval správnost měření a navrhl vypracování znaleckého posudku. Na otázku správního orgánu, zda zná návod k obsluze užitého rychloměru, zmocněnec uvedl, že ano a právě proto se domnívá, že měření proběhlo nesprávně. Stran důvodů nesprávnosti měření zmocněnec uvedl, že překročení rychlosti žalobcem nebylo spolehlivě zjištěno, což má právě objasnit znalecký posudek, který by objektivně posoudil způsob měření a vyhodnotil výstup z rychloměru. Závěrem ústního jednání bylo rozhodnuto o vině a trestu žalobce. V písemném vyhotovení rozhodnutí ze dne 8. 1. 2014 je shrnut zjištěný skutkový stav a průběh správního řízení. Ohledně námitek zmocněnce žalobce se uvádí, že ohledání místa spáchání nebylo pro nadbytečnost provedeno, v této souvislosti pak dále uvedl, z jakého důvodu považuje správní orgán místo měření za bezvadné. K námitce nesprávného průběhu měření je konstatováno proškolení obou měření přítomných strážníků, stejně jako řádná certifikace užitého rychloměru. Správní orgán konstatoval, že žalobce, resp. jeho zmocněnec žádným konkrétním způsobem nerozporovali průběh a správnost měření a setrvali tak pouze v obecné rovině. K navrženému důkazu znaleckým posudkem se uvádí, že k takovému postupu nebyl shledán důvod, neboť nebyly zjištěny skutečnosti, které by výsledek měření zpochybňovaly, k čemuž je provedeno posouzení snímku z měření ze strany správního orgánu. K návrhu na výslech nadřízeného strážníka je konstatován obsah písemného vyjádření vrchního strážníka. Zmocněnec žalobce rovněž požadoval zajištění prohlášení zkušebny, zda byl rychloměr kalibrován v souladu s § 3 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, k čemuž správní orgán konstatoval oprávněnost Českého metrologického institutu ke kontrole a ověřování užitého druhu rychloměru. K uvedenému ustanovení zákona správní orgán uzavřel, že „u rychloměru platí elektromagnetická kompatibilita, tudíž odolává působení ostatních přístrojů, jeho činnost neovlivňuje jiný objekt včetně sebe samotného.“ Správní orgán se dále zabýval i povahou a charakterem daného místa, k čemuž poukázal na přechod pro chodce, který je viditelný na snímku měření a na celkový charakter daného místa (obytné domy, obchody, škola). Vypořádány byly i námitky obecného zmocněnce vznesené v rámci ústního jednání, provozní podmínky rychloměru, odklon úhlu měření, křivost vozovky, otázka reflexe. Ohledně návrhu na vyhotovení znaleckého posudku se uvádí, že tento nebyl potřeba, neboť „na vznesené otázky lze odpovědět ze samotného návodu k obsluze, ze svědeckých výpovědí a z dokumentů založených ve správním spise“. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce blanketním odvoláním ze dne 3. 2. 2014. Usnesením ze dne 11. 2. 2014 byl žalobce vyzván k odstranění vad podaného odvolání s odkazem na § 82 odst. 1 a 2 správního řádu. Následně bylo podané odvolání předloženo žalovanému spolu se stanoviskem prvostupňového správního orgánu ze dne 6. 3. 2014. Žalobou napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno. Žalovaný shrnul dosavadní průběh řízení, včetně skutkových závěrů. Je poukázáno, že žalobce argumentuje vůči radarovému měřiči rychlosti, zatímco užitý rychloměr byl laserový, k čemuž je popsán princip laserového rychloměru. Dne 10. 7. 2014 obdržel prvostupňový správní orgán doplnění odvolání, které bylo žalovanému rovněž předloženo. V tomto doplnění žalobce namítl neurčitost místa měření; nedodržení návodu k obsluze rychloměru, neboť na záznamu o přestupku nejsou vloženy příslušné údaje o místu měření; neprovedení navrženého důkazu – znaleckého posudku; nejasnosti v osvědčení o proškolení strážníků, kteří měření rychlosti provedli; nemožnost výslechu strážníka P.; nesoulad typu měřicího zařízení se souhlasem Policie České republiky. Toto doplnění odvolání bylo posouzeno jako podmět k provedení přezkumného řízení, o kterém bylo rozhodnuto Ministerstvem dopravy dne 6. 2. 2017, k čemuž bylo žalobci sděleno, že nebyl shledán důvod pro zahájení přezkumného řízení, neboť napadené rozhodnutí netrpí jakýmikoli vadami. Skutkový stav zjištěný výstupem z rychloměru byl shledán jednoznačným. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Žalobce v první řadě namítl překvapivost napadeného rozhodnutí. Tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou, stejně jako související námitky ohledně poučovací povinnosti správního orgánu. Žalobce je přesvědčen, že nebyl správním orgánem náležitým způsobem poučen o následcích nedoplnění svého odvolání, v čemž shledává nesrozumitelnost samotné výzvy k doplnění/odstranění vad podání. Uvádí-li žalobce, že v důsledku podaného poučení podle § 82 odst. 1 správního řádu „mohl očekávat, že jím podané odvolání je nepřípustné“ je nutno uzavřít, že čistě hypotetická očekávání žalobce nejsou právně relevantní, zejména, není-li tvrzeno, že žalobce své odvolání na základě poučení skutečně považoval za nepřípustné. Právě k čistě hypotetické možnosti takového posouzení žalobce váže překvapivost napadeného rozhodnutí a tedy i jeho nezákonnost. Krajský soud se touto částí argumentace více nezabýval, neboť se jedná o zcela hypotetická tvrzení žalobce, ze kterých se nepodává, že žalobce by skutečně v návaznosti na podané poučení vyhodnotil svoje odvolání jako nepřípustné a skutečně očekával, že o jeho odvolání nebude rozhodnuto. Nelze odhlédnout od skutečnosti, že i kdyby měl žalobce skutečně za to, že o jeho odvolání nebude z nějakého důvodu rozhodnuto, nelze považovat napadené rozhodnutí za překvapivé a tudíž nezákonné ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť rozhodnutím o podaném odvolání nebyl žalobce z povahy věci fakticky zkrácen na svých právech. Odkazovaný nález Ústavního soudu považuje krajský soud s ohledem na rozdílné okolnosti věci za nepřiléhavý. Žalobce své závěry spojuje s tvrzením, že mohl mít za to, že prvostupňové správní rozhodnutí nabylo marným uplynutím lhůty k doplnění odvolání právní moci a žalobce tedy sám o své vůli vykonal uložený trest a zdržel se řízení motorových vozidel. Takovéto tvrzení se krajskému soudu je jeví jako krajně nepravděpodobné, přičemž s ohledem na zákonnou úpravu výkonu uloženého trestu nelze toto tvrzení žalobce více zohlednit. Pro úplnost krajský soud uvádí, že v poučení uvedeném v prvostupňovém správním rozhodnutí se zcela jasně uvádí, že „dle ustanovení § 94a odst. 1 a odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., - držitel řidičského oprávnění pozbývá řidičské oprávnění dnem právní moci rozhodnutí, kterým mu byl soudem uložen trest nebo příslušným správním úřadem uložena sankce zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. Řidičský průkaz je povinen odevzdat držitel řidičského průkazu příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností do 5 pracovních dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí.“ Byť je tedy námitka žalobce ze shora uvedených důvodů neopodstatněná, je možné rovněž konstatovat, že co do údajného výkonu uložené sankce zůstal žalobce pouze v rovině tvrzení. Žalobce nedoložil odevzdání řidičského průkazu a ani uhrazení uložené pokuty. Krajský soud hodnotil správnost postupu prvostupňového správního orgánu v návaznosti na úpravu odvolacího řízení obsaženou v § 81 a násl. správního řádu. Prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 4 odst. 2 správního řádu a poskytl žalobci přiměřené poučení o jeho právech a povinnostech, když poukázal na § 81 odst. 1 a 2 správního řádu; po marném uplynutí stanovené lhůty k doplnění odvolání postupoval podle § 88 správního řádu a podané odvolání předložil nadřízenému správnímu orgánu – žalovanému, který v souladu s § 89 odst. 2 téhož zákona prvostupňové správní rozhodnutí přezkoumal. Krajský soud neshledal, že by bylo postupováno v rozporu s žalobcem odkazovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č. j. 2 As 99/2010 – 67. Je rovněž vhodné poukázat na to, že žalobce byl v průběhu správního řízení zastoupen obecným zmocněncem. Vybral-li si žalobce takového obecného zmocněnce, který nedbal jeho práv, je nutno tuto skutečnost klást k tíži pouze žalobci samotnému. Dovolává-li se žalobce obecné poučovací povinnosti správních orgánů, má krajský soud za to, že žalobci bylo poskytnuto poučení v potřebném rozsahu. Rovněž je možné vzpomenout na základní obecnou zásadu právní ignorantia iuris non excusat, neznalost zákona neomlouvá. Vedle toho nelze opomenout skutečnost, že pokud by odvolání žalobce bylo skutečně nepřípustné, byl by o této skutečnosti zákonným způsobem vyrozuměn. Další námitku žalobce směřoval do nedostatečného vymezení místa spáchání přestupku. Tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou. Prvostupňový správní orgán v souladu s listinami založenými ve správním spise vymezil místo spáchání jednoznačným a nezaměnitelným způsobem, když uvedl, že žalobce překročil nejvyšší povolenou rychlost „v ulici Sušická, na silnici II. třídy č. 145, v obci Vimperk, ve směru jízdy Vimperk – Zdíkov (…) kdy silničním laserovým rychloměrem (…) byla vozidlu na vzdálenost 172,1m od měřiče umístěného v prostoru u autobusové zastávky…“. Je tak zřejmé, že vozidlo žalobce bylo změřeno na území uvedené obce, v konkrétní ulici a na konkrétním místě. Popis uvedeného místa koresponduje i s vyjádřením Policie České republiky k místům, na kterých je Městská policie Vimperk oprávněna měřit rychlost. Ve spojení s ostatními údaji je nutné považovat skutek žalobce za vymezený zcela jednoznačným a nezaměnitelným způsobem. Ze snímku z měření rychlosti žalobcova vozidla je zřejmé, že měření proběhlo v intravilánu obce, neboť na snímcích je zachycena okolní zástavba, chodník, keře, dopravní značka upozorňující na přechod pro chodce. Žalobce spojuje vznesenou námitku s tím, že „s ohledem na okolní krajinu (toliko pole a lesy, žádné přechody, chodníky, zástavba, apod.)“ nelze seznat, zda měření proběhlo v obci, což je nutno odmítnout. Žalobce rovněž rozsáhle namítl měření v rozporu s návodem k obsluze užitého rychloměru, neboť si je jist, že nejvyšší rychlost nepřekročil, neboť je jako řidič schopen rychlost vozidla vnímat (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2013, č. j. 41 A 45/2012 – 28). Krajský soud, stejně jako správní orgány, nerozporuje schopnost žalobce vnímat rychlost vozidla. Otázka pravdivosti a tvrzení žalobce o jeho skutečné rychlosti, osvědčení jeho tvrzení, je však otázkou zcela samostatnou bez vztahu k subjektivním schopnostem žalobce. Nesprávnost měření podle žalobce plyne z vadné polohy zaměřovacího kříže na snímku z měření, k čemuž poukazuje na přílohu žaloby „geometrické určení středu fotografie“, stejně jako na nepodepsané „Vyjádření k položeným otázkám číslo. ODP – 234/2017/PŠ – TR“ ze dne 4. 9. 2014, vyhotovené Mgr. P.Š., Dis.“ V souvislosti s touto námitkou žalobce namítá i neprovedení návodu k obsluze rychloměru jako důkazu, a to za účelem zjištění, které ustanovení návodu bylo přesně porušeno. Žalobce své závěry o nesprávnosti staví na svém tvrzení, že záměrný kříž musí být vždy uprostřed snímku z měření, což v nyní posuzované věci není, přičemž střed snímku se nachází nepřípustně na čelním skle vozidla. Spolu s tím žalobce namítá, že správní orgán nepředvolal k výslechu strážníka P., který měření rychlosti osobně provedl. Prvostupňový správní orgán neprovedl výslech svědka strážníka P. z důvodu jeho úmrtí. Namísto toho byl vyslechnut strážník B., který byl měření rychlosti žalobcova vozidla přítomen a který je v obsluze rychloměru řádně proškolen. Na tomto postupu neshledává krajský soud žádných vad. Ohledně otázek spojených se záměrným křížem, včetně navazující otázky dodržení postupu měření krajský soud konstatuje, že prvostupňový správní orgán, žalovaný i Ministerstvo dopravy se záznamem o přestupku a snímkem z měření, zabývali a neshledali žádné pochybení. Prvostupňový správní orgán na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí tento snímek popsal v kontextu fungování rychloměru; žalovaný tak učinil na straně 4 a 5 odůvodnění napadeného rozhodnutí, a to i v kontextu námitek vznesených obecným zmocněncem žalobce v průběhu správního řízení. Krajský soud nemá s ohledem na charakter tvrzení žalobce závěry uvedených správních orgánů za zpochybněná. Krajský soud vyšel při vypořádání žalobcovy námitky stran umístění záměrného kříže z poměrně bohaté judikatury Nejvyššího správního soudu k užitému modelu rychloměru a jeho fungování. Uváděné skutečnosti plně korespondují s tím, co uvedly správní orgány. Z tohoto důvodu nemá krajský soud důvod o závěrech správních orgánů stran správnost měření pochybovat. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27, dospěl s ohledem na opatřené odborné posudky společnosti ATS-TELCOM PRAHA, a. s., k závěru, že „celý systém měření je založen na požadavku zajištění toho, aby naměřená hodnota nemohla být zkreslena žádnými vnějšími vlivy. V případě, že došlo ke změření rychlosti, nebylo měření ovlivněno žádnými dalšími vnějšími vlivy a hodnota odpovídá skutečnosti (…) pokud by došlo k chybě při měření rychlosti, nemělo by to za následek nepřesný výsledek měření, ale ke změření rychlosti by vůbec nedošlo a na displeji přístroje by se objevila zpráva o chybě měření.“. Nejvyšší správní soud dále ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27, uvedl, že „že pokud měřící zařízení měření provedlo, muselo být postupováno řádně, v souladu s návodem k obsluze.“. Stran otázky pořizování fotografií krajský soud poukazuje na názor téhož soudu vysloveného v rozsudku ze dne 8. 6. 2017, č. j. 9 As 107/2015 – 52, který na zmíněný rozsudek navázal s tím, že „ze stejného důvodu není důvodná ani námitka, dle které mohlo být změřeno jiné vozidlo, jelikož rychloměr provádí fotografii až 1 – 2 sekundy po měření.“ Rovněž tak je možné poukázat na rozsudek ze dne 15. 11. 2017, č. j. 2 As 191/2017 – 56, „Nejvyšší správní soud nemá pochybnosti o tom, že poskytl-li certifikovaný a ověřený rychloměr jednoznačný výsledek měření rychlosti namísto chybového hlášení, došlo fakticky k bezvadnému změření rychlosti vozidla (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, č. j. 3 As 82/2012 – 27, nebo též rozsudek ze dne 4. 12. 2013, č. j. 1 As 83/2013 - 60).“, přičemž Nejvyšší správní soud se v tomto rozsudku zabýval i eventuální vadou objektivu (jeho vychýlením) a vlivem takovéto vady na výsledek měření, k čemuž citoval vyjádření dovozce rychloměru: „[t]o, že nebyl záměrný kříž přímo na vozidle, neovlivňuje výsledek měření… Pokud se vychýlí objektiv, pak můžeme zaznamenat posun záměrného kříže na fotodokumentaci… kvalita fotodokumentace nemá vůbec žádný vliv na výsledek měření. Seřízení laserové hlavice samotné (v manuálu popisované jako souosost) je velice stabilní a tak lze konstatovat, že pokud byl v průběhu měření záměrný bod na vozidle, patří naměřená hodnota právě k tomuto vozidlu… Výpočet naměřené hodnoty rychlosti je složitý proces. Výpočetní algoritmy mají své kontrolní mechanismy, které by při nespolehlivých vstupních údajích způsobily chybové hlášení a stornování všech údajů.“ Krajský soud s ohledem na shora učiněné závěry Nejvyššího správního soudu a jednotlivých správních orgánů uzavírá, že ze záznamu o přestupku nejsou zřejmé žádné vady měření mající vliv na jeho správnost, v případě vad měření by s ohledem na princip fungování rychloměru nedošlo k uložení výsledku měření. Měření rychlosti proběhlo certifikovaným měřičem rychlosti za obsluhy řádně proškolené osoby, strážníkem P., čemuž byl přítomen další proškolený strážník B. Nelze rovněž odhlédnout od výpovědi strážníka B., který uvedl, že žalobce sám v okamžiku zastavení ústně svůj přestupek uznal. Z jeho výpovědi není zřejmá jakákoliv tendenčnost, vedená snahou poškodit žalobce. Krajský soud doplňuje, že s ohledem na uvedené jsou námitky žalobce ohledně vadného zaměření jeho vozidla neopodstatněné. Eventuální vada objektivu a umístění záměrného kříže, která nebyla prokázána, by neměla s ohledem na fakticitu naměřené rychlosti na platnost měření vliv. Z těchto důvodů je nutné považovat námitky žalobce za nedůvodné. Otázku polohy záměrného kříže, který se má podle žalobce nacházet ve středu fotografie, nepovažuje krajský soud v projednávané věci za podstatnou. S ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu o fungování užitého rychloměru považuje krajský soud doplnění dokazování v tomto směru za nadbytečné, stejně jako provedení ostatních žalobcem navržených důkazů - „geometrické určení středu fotografie“ a „Vyjádření k položeným otázkám číslo. ODP – 234/2017/PŠ – TR“ ze dne 4. 9. 2014, vyhotovené Mgr. P.Š., Dis.“ K tomuto vyjádření pouze krajský soud doplňuje, že není zřejmá hodnota takovéhoto nepodepsaného vyjádření, neboť se blíže nepodává odbornost osoby, která jej vypracovala a vyjádření není opatřeno např. znaleckou doložkou. Vedle toho krajský soud konstatuje, že s touto „odbornou osobou“ se v minulosti již správní soudy setkaly, viz např. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 3. 2015, č. j. 52 A 46/2014 – 62, který odmítl „posudek“ této osoby pro jeho zjevnou nedůvěryhodnost provést jako důkaz. Ohledně snímků z měření žalobce poukázal na jejich zpracování v programu Archiv, k čemuž uvádí, že se nejedná o program výrobce rychloměru. Při testování rychloměru apod. je užíván program výrobce Micro Digi Viewer. Žalobce proto dochází k závěru, že pořízený snímek z měření rychlosti je fotomontáží. Krajský soud považuje tyto závěry žalobce za nepodložené, neboť žalobce zůstává v tomto směru pouze v rovině tvrzení a spekulací. Z osvědčení strážníka P. skutečně plyne, že byl proškolen k přenosu fotografií a obsluze softwaru Digiviewer. Z vyjádření vrchního strážníka Městské policie Vimperk č. j. MP 2863/2013 se podává, že „strážníci mohou snímky z tohoto měřiče rychlosti stáhnout do programu Archiv systému Digiviewer“, k čemuž jsou dále uvedeny možné způsoby zpracování snímku z měření v tomto programu, a to v souladu s výpovědí strážníka B. a se závěry správních orgánů. V zápatí záznamu o přestupku je uvedeno „Zpracováno programem Archiv 5.0RAMET C.H.M. a.s.“. Krajský soud konstatuje, že z uvedeného není zřejmé, zda byl strážník P. proškolen v obsluze programu Archiv, nicméně zůstává nezpochybněno, že v rámci tohoto programu nelze provést faktickou manipulaci s výsledkem měření, stejně jako nelze pozměnit snímek z měření vyjma úpravy jeho čitelnosti. Užití jiného kompatibilního programu nepovažuje krajský soud za vadu, která by mohla jakkoli zasáhnout do práv žalobce. Žalobce rovněž namítl, že nebylo dokazováno návodem k obsluze rychloměru. Odůvodnění správního orgánu, že tak nebylo učiněno, neboť žalobce nenamítal konkrétní pochybení, považuje žalobce za nedostatečné, neboť takovéto námitky by žalobce mohl vznést právě až po seznámení se s obsahem návodu v průběhu dokazování. Žalobce rovněž namítl, že návod k obsluze rychloměru měl být proveden jako důkaz, neboť je na něj v odůvodnění prvostupňového správního rozhodnutí odkazováno. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 4. 2015, č. j. 2 As 215/2014 – 43, v obecné rovině konstatoval, že pokud správní orgány vychází z návodu k obsluze měřicího zařízení, měly by jej provést jako důkaz, pokud na něj v rámci odůvodnění svého rozhodnutí odkazují. Z tohoto důvodu krajský soud v obecné rovině uzavírá, že v projednávané věci správní orgány pochybily, když návod k obsluze rychloměru nezahrnuly mezi podklady rozhodnutí. Z tohoto důvodu se krajský soud dále zabýval tím, zda toto pochybení mohlo či mělo vliv na zákonnost rozhodnutí. Jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. II ÚS 636/02, uveřejněném pod č. 20 ve svazku 30 nálezů a usnesení Ústavního soudu, o „vadu řízení před správním orgánem, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, se jedná tehdy, nelze-li dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdy by k této vadě řízení vůbec nedošlo.“ S tímto názorem se ztotožnil i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 7 As 45/2015 – 32, publikovaném ve sbírce NSS pod č. 4227/2015, když uvedl, že „vada řízení před správním orgánem pro soudní přezkum relevantní pouze tehdy, mohla-li mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy pokud existuje alespoň teoretická možnost, aby procesní pochybení mělo vliv na přezkoumávané rozhodnutí.“ Obecný zmocněnec žalobce na ústním jednání konaném dne 4. 12. 2013 výslovně uvedl, že návod k obsluze zná. Z tohoto důvodu nepovažuje krajský soud tvrzení žalobce, že se potřeboval s návodem k obsluze nejprve seznámit, aby mohl učinit konkrétní námitky stran průběhu měření, za věrohodné. Obecný zmocněnec žalobce již v průběhu řízení vznášel konkrétní námitky vůči průběhu měření, se kterými se správní orgán přesvědčivým způsobem vypořádal. Krajský soud zdůrazňuje, že z obsahu protokolu o jednání není zřejmé, že obecný zmocněnec by si od správního orgánu návod k obsluze vyžádal, např. právě proto, aby mohl sám posoudit platnost měření. Krajský soud předpokládá, že tento návod k obsluze by byl obecnému zmocněnci předložen k nahlédnutí, byl-li obecný zmocněnec výslovně správním orgánem dotazován, zda je s tímto návodem seznámen. I pokud by tomu tak nebylo, faktem je, že obecný zmocněnec o předložení návodu k obsluze nepožádal a projevil jeho znalost. Prvostupňový správní orgán na návod k obsluze odkázal v rámci odůvodnění neprovedení žalobcem navrženého důkazu znaleckým posudkem, za takové situace je nesporné, že návod k obsluze měl být zahrnut mezi podklady rozhodnutí. Znaleckým posudkem mělo být dle podané žaloby zodpovězeno zejména to, „zda nastavené ose radarové hlavy obsluhou nacházející se předměty nebo v její těsné blízkosti nemohou způsobovat a vyvolávat reflexi, čímž by se samozřejmě naměřené hodnoty rozcházely“. Správní orgán tuto otázku vypořádal popisem principu zaměření laserového rychloměru a uvedl, že se jedná o bodové zaměření na kříž a „letící hmyz, okap, tyč nebo padající listí nemá odpovídající plochu na zaměření laserovým rychloměrem“. Z uvedených důvodů krajský soud uzavírá, že prvostupňový správní orgán pochybil, nezaložil-li návod k obsluze rychloměru do správního spisu a nezahrnul jej mezi podklady rozhodnutí, avšak toto pochybení správního orgánu nemělo s ohledem na konkrétní okolnosti věci vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Žalobce rovněž namítl, že není zřejmé, z čeho prvostupňový správní orgán vycházel při svých úvahách ohledně eventuální reflexe při měření. Krajský soud má však za to, že je nutné obecně předpokládat odborné znalosti správních orgánů ve vztahu k jejich působnosti. Prvostupňový správní orgán uvedl, že zaměření probíhá na záměrný kříž, což považuje krajský soud za zcela základní znalost stran principu měření laserovým rychloměrem, neboť právě tento kříž vyznačuje místo dopadu laserového paprsku. Jeví se jako zřejmé, že pokud by byla zaměřena např. lampa pouličního osvětlení, padající list apod. (je-li to vůbec možné), odpovídal by tomu i výsledek měření rychlosti, který by např. v případě nehybné lampy pouličního osvětlení nemohl činit 82 km/h (rychlost žalobcova vozidla). Žalobce závěry žalovaného žádným způsobem nerozporuje a krajský soud proto nepovažuje za důvodné se touto námitkou s ohledem na faktický výsledek měření hlouběji zabývat. Výsledek měření shledal krajský soud s ohledem na shora uvedenou judikaturu Nejvyššího správního soudu platným. Námitka žalobce ohledně porušení § 79a zákona o provozu na pozemních komunikacích, neboť bylo měřeno jiným, než nahlášeným typem rychloměru, není důvodná. Podle uvedeného ustanovení platí, že za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií. Krajský soud posoudil zákonnost měření a dospěl k závěru, že výstup z rychloměru byl opatřen v souladu se zákonem a je tedy řádným důkazem o překročení nejvyšší povolené rychlosti žalobcova vozidla. Správní soudy se v minulosti zabývaly zákonností měření obecní policií v návaznosti na místo měření, neboť obecní policie je podle uvedeného ustanovení oprávněna měřit rychlost vozidel výhradně na místech určených Policií České republiky. K tomuto je možno poukázat na ustálenou judikaturu správních soudů shrnutou např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 9 As 274/2016 – 37, ve kterém tento soud uvedl, že „soudy a správní orgány při posuzování dopravních přestupků a při zkoumání oprávnění obecní policie měřit ve smyslu § 79a zákona o silničním provozu shromažďují podklady prokazující naplnění uvedené podmínky, a to např. dohodami mezi Policií ČR a obecní policií, příp. stanovisky Policie ČR.“ Krajský soud ze správního spisu ověřil, že měření proběhlo na řádně stanoveném místě, ostatně ani žalobce v tomto směru nevznesl žádnou námitku, nicméně samo měření bylo provedeno jiným typem laserového rychloměru. V tomto směru však považuje krajský soud za stěžejní, že tento laserový rychloměr byl dle založeného ověřovacího listu řádně ověřen, jedná se tedy o certifikovaný a povolený rychloměr ve smyslu zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii, ve znění pozdějších předpisů. S ohledem na tuto skutečnost není podstatné, jakým konkrétním modelem laserového rychloměru bylo měření provedeno, neboť u jakéhokoli laserového rychloměru je nutno předpokládat výsledek měření v mezích zákonné odchylky. Z uvedených důvodů nepovažuje krajský soud skutečnost, že měření mělo proběhnout laserovým rychloměrem jiného druhu, za podstatnou, neboť tyto rychloměry pracují na stejném principu – měření rychlosti za užití laserového paprsku. Krajský soud neshledává, že užitím jiného modelu laserového rychloměru by bylo jakýmkoli způsobem zasaženo do práv žalobce, stejně jako neshledává vliv této skutečnosti na zákonnost měření samotného, k čemuž se odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2015, č. j. 4 As 63/2015 - 57, podle něhož „pokud je důkaz o rychlosti pořízen měřicím zařízením (radarem), které splňuje všechny zákonné požadavky, a současně toto měřicí zařízení bylo ověřeno, nelze mít o zákonnosti měření žádné pochybnosti. Radar, o jehož identitě není žádná pochybnost, byl použit po dobu platnosti provedeného ověření (jak stanoví § 11 odst. 1 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii), přičemž ověřením stanoveného měřidla se potvrzuje, že stanovené měřidlo má požadované metrologické vlastnosti. Jednotnost a správnost pracovních měřidel zajišťuje v potřebném rozsahu jejich uživatel kalibrací, není-li pro dané měřidlo vhodnější jiný způsob či metoda (§ 11 odst. 5 zákona o metrologii).“ V uvedené věci se sice jednalo o radarový rychloměr a skutkové odlišnou situaci, nicméně ohledně otázek spojených s užitím ověřeného modelu rychloměru a správnosti jeho měření je možné na tyto závěry analogicky poukázat. Pouze pro úplnost krajský soud dodává, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě odkázal na certifikát o schválení typu měřidla užitého rychloměru č. 0111-CS-C141-04, k němuž uvedl, že certifikát byl vydán „k silničnímu rychloměru MicroDigiCam LTI, který se skládá, mj. z laserového rychloměru typu Ultralyte LR 100 nebo Ultralyte Compact.“. Vzhledem k tomu, že krajský soud nepovažoval otázku modelu laserového rychloměru pro posouzení věci za stěžení, nepřistoupil v tomto směru k doplnění dokazování. Poslední námitku směřuje žalobce do porušení svého práva na spravedlivý proces, které shledává v tom, že mu nebylo umožněno vyslechnout strážníka B. Tuto námitku shledal krajský soud nedůvodnou. Strážník B. byl jako svědek vyslechnut na ústním jednání dne 18. 11. 2013. Podle § 59 správního řádu platí, že v případě ústního jednání je předvolaný povinen dostavit se včas na určené místo; nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů správnímu orgánu omluvit. Podle § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v rozhodném znění (dále jen „zákon o přestupcích“), platí, že o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. V předvolání k předmětnému ústnímu jednání byl obecný zmocněnec žalobce poučen o tom, že na tomto jednání bude proveden výslech svědka, stejně jako byl poučen o právních následcích nedostavení se a rovněž byl poučen o možnosti omluvy. Žalobce uvádí, že jeho obecný zmocněnec se dne 12. 11. 2013 z jednání telefonicky omluvil. Tuto telefonickou omluvu měl pak obecný zmocněnec dne 18. 11. 2013 doplnit ve smyslu § 37 odst. 4 správního řádu. Dříve tak nemohl učinit, neboť nedisponoval internetovým připojením a kvůli svému zdravotnímu stavu se nemohl dostavit na poštu. Toto tvrzení nemá oporu ve správním spise, v němž není založen žádný záznam o tom, že by se obecný zmocněnec telefonicky z jednání omluvil. Z textu samotné omluvy ze dne 18. 11. 2013 se tvrzené skutečnosti rovněž nepodávají. S ohledem na to, že žalobce v tomto směru zůstal pouze v rovině tvrzení, přičemž obsah správního spisu s tvrzeními žalobce nekoresponduje, krajský soud se touto dílčí námitkou více nezabýval. Žalobce dále uvedl, že omluvu jeho obecného zmocněnce prvostupňový správní orgán uznal, ale i přesto provedl výslech svědka. V odůvodnění prvostupňového správního orgánu se uvádí, že „správní orgán omluvu zmocněnce uznal, avšak omluva nebyla správnímu orgánu zaslána bezodkladně, avšak pracovní neschopnost byla zmocněnci vystavena již 11. 11. 2013, proto správní orgán neměl možnost tuto vzniklou situaci sdělit předvolanému svědkovi, a proto dne 18. 11. 2013 provedl důkaz svědeckou výpovědí předvolaného strážníka.“. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí na straně 3 tímto ústním jednáním podrobně zabýval, popsal procesní vývoj, poukázal na aplikovanou právní úpravu a dospěl k závěru, že „správní orgán s patřičným odůvodněním tuto omluvu nepřijal a ústní jednání provedl.“ Při soudním přezkumu je nutno k rozhodnutím správních orgánů obou stupňů přistupovat jako k celku. Je zřejmé, že v odůvodnění prvostupňového správního orgánu se vyskytuje rozpor v hodnocení omluvy žalobce, je však nutné konstatovat, že žalovaný tento rozpor v napadeném rozhodnutí napravil, když závěry prvostupňového správního orgánu korigoval podle skutečného postupu prvostupňového správního orgánu. Je nutno zdůraznit, že prvostupňový správní orgán postupoval v souladu s § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, když konstatoval opožděnost omluvy a vedl jednání v nepřítomnosti žalobce či jeho obecného zmocněnce. Krajský soud se ztotožňuje s hodnocením prvostupňového správního orgánu i žalovaného, že omluva obecného zmocněnce nebyla učiněna včas. Omluvu učiněnou pouze v řádu desítek minut před zahájením ústního jednání nelze akceptovat jako včasnou. Poukazuje-li žalobce na to, že právo vyslýchat svědka je základním právem obviněného dle čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, je nutné zdůraznit, že žalobce se sám o toto právo připravil, když se na ústní jednání nedostavil. Skutečnost, že obecný zmocněnec žalobce nedbal jeho práv a z nařízeného ústního jednání se řádně a včas neomluvil, je nutno přičítat k tíži jen a pouze žalobci. Je to právě žalobce, který si ke svému zastupování zvolil osobu, jež svým jednáním prokázala pouze nízký respekt k jeho právům. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení