10 A 136/2015 - 31

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobkyně M. S., proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje, se sídlem České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, za účasti E.ON Česká republika, s. r. o., se sídlem České Budějovice, F. A. Gerstnera 2151/6, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2015, č. j. KUJCK 38745/2015/OREG, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právona náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Žalobou doručenou dne 28. 7. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2015, č. j. KUJCK 38745/2015/OREG, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) změněno rozhodnutí Městského úřadu Vyšší Brod (dále jen „stavební úřad“) ze dne 3. 3. 2015, č. j. výst. 1/15-TĎ, tak, že ve výrokové části rozhodnutí byla žalobkyně konkrétněji identifikována jako účastnice řízení podle § 27 odst. 1 správního řádu. Ve změnou nedotčených částech bylo podle § 90 odst. 5 správního řádu rozhodnutí stavebního úřadu potvrzeno. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 3. 3. 2015, č. j. výst. 1/15-TĎ (dále též „prvostupňové rozhodnutí“) byla podle § 92 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), zamítnuta žádost žalobkyně o vydání územního rozhodnutí o umístění přístavby rodinného domu na stavební parcele č. 50 v katastrálním území Vyšší Brod, která sestávala z vlastní přístavby obývacího pokoje k rodinnému domu o ploše 19,2 m2 a z terasy o rozměrech 14,56 m2. Žalobkyně žalobou napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu a žádá jeho zrušení. Současně navrhuje zrušení prvostupňového rozhodnutí. Žalobkyně svá tvrzení opírá zejména o skutečnost, že na vymezených plochách, na nichž zamýšlí realizovat přístavbu rodinného domu, stávala historicky hospodářská stavení a příslušenství. Tyto budovy byly z důvodu nevyhovujících podmínek strženy a na jejich místě má žalobkyně zájem postavit přízemní rozšíření bytového domu. Podle žalobkyně se jedná o stavební pozemek a správní orgány brání žalobkyni v jeho užívání. Žalovaný se měl podle žalobkyně nedostatečně zabývat přezkumem rozhodnutí a nevěnoval se řešenému problému, když pouze citoval závěry stavebního úřadu. Žalobkyně v podané žalobě namítá porušení svých práv, které má svoji podstatu v chybné aplikaci obecně závazné vyhlášky města Vyšší Brod o závazných částech územního plánu, která nabyla účinnosti dne 16. 10. 2002. Správní orgány měly porušit zásadu lex retro non agit, neboť předmětný pozemek parc. č. st. 50 byl dříve určen jako pozemek stavební a jako zpevněná plocha tvořil součást nemovitosti č. p. 111 od jejího vzniku. Podle žalobkyně nelze územní plán aplikovat na nemovitost, která byla v užívání před účinností v územním plánu stanovených podmínek. Způsob užívání pozemku, který na základě žádosti o umístění přístavby žalobkyně požaduje, dle jejího názoru nemění charakter pozemku ani odvádění dešťových vod podle vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“). II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že záměr žalobkyně nebyl v souladu s požadavky vymezenými v § 90 písm. a) a c) stavebního zákona. Navrhovaná přístavba je v rozporu s požadavky na maximální zastavěnosti pozemku určeného pro bydlení podle závazné části územního plánu města Vyšší Brod a dále je v rozporu s § 21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Procento zastavění podle územního plánu je pro plochy obytné, včetně hospodářského zázemí – izolované stanoveno ve výši 25 a pro plochy obytné, včetně hospodářského zázemí – řadové ve výši 35. V současné době činí procento zastavění na pozemku ve vlastnictví žalobkyně cca 41,5 % plochy, což je v rozporu s regulativem územního plánu. Pokud by se realizoval záměr žalobkyně, činilo by procento zastavění pozemku 48,9 %. Žalovaný správní orgán dále konstatuje, že je povinností stavebního úřadu v rámci vydávání rozhodnutí o žádosti zjišťovat soulad této žádosti (v daném případě záměru realizovat přístavbu k rodinnému domu) s územním plánem ke dni vydání rozhodnutí o žádosti. O zpětné působení se nemůže jednat, neboť prostřednictvím územního plánu město vymezuje budoucí uspořádání svého území. Výstavba domu č. p. 111 včetně dalších budov na pozemku parc. č. st. 50 byla v dané době historicky realizována po právu, neboť neexistovaly regulativy zastavěnosti pozemků. Od okamžiku vydání územního plánu, který regulativy zastavěnosti pozemků obsahuje, je možná další stavební činnost pouze v rámci těchto limitů. III. Obsah správních spisů Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Dne 1. 12. 2014 podala žalobkyně žádost o územní souhlas. Dne 12. 1. 2015 vydal stavební úřad podle § 96 odst. 5 stavebního zákona usnesení o projednání záměru v územním řízení, neboť stavební úřad dospěl k závěru, že záměr není v souladu s § 90 písm. a) stavebního zákona. Následujícího dne vydal stavební úřad oznámení o zahájení územního řízení, ve kterém se upouští od ústního jednání podle § 87 odst. 1 stavebního zákona. Námitky účastníků a stanoviska dotčených orgánů mohly být uplatněny do 30. 1. 2015. Dne 3. 3. 2015 bylo pod č. j. výst. 1/15-TĎ vydáno prvostupňové rozhodnutí, kterým byla žádost žalobkyně podle § 92 odst. 2 stavebního zákona zamítnuta. V tomto rozhodnutí stavební úřad konstatoval, že navrhovaná přístavba je v rozporu s požadavkem na maximální zastavěnost pozemku podle územního plánu a současně je návrh v rozporu s § 21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., neboť nejsou splněny limity vsakování dešťových vod na pozemcích staveb pro bydlení. Dne 16. 3. 2015 podala žalobkyně proti prvostupňovému rozhodnutí odvolání, jímž se domáhala zrušení prvostupňového rozhodnutí. Žalovaný o odvolání žalobkyně rozhodl dne 1. 6. 2015 žalobou napadeným rozhodnutím tak, že výrok prvostupňového rozhodnutí zčásti změnil a ve zbytku rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalovaný v napadeném rozhodnutí vysvětlil, jakým způsobem přezkoumával prvostupňové rozhodnutí, přičemž poukázal na hledisko procesní ekonomie. Při jeho respektování se v rámci odvolacího řízení nepřihlíží k vadám řízení, o nichž lze mít důvodně za to, že nemohly mít vliv na jeho soulad s právními předpisy, popř. na jeho věcnou správnost. Změna prvostupňového rozhodnutí souvisí s vymezením účastníků podle § 27 odst. 1 správního řádu, kdy se účastníci identifikují podle údajů vymezených v § 18 odst. 2, poslední věty správního řádu. Žalovaný se neztotožnil s námitkami uvedenými žalobkyní v odvolání. Žalovaný zhodnotil, že záměr fakticky nesplňuje požadavky regulativů územního plánu Vyšší Brod a ani podmínky pro vsakování dešťových vod podle § 21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Jako částečně zmatečnou označil žalovaný formulaci usnesení o tom, že záměr bude projednán v územním řízení, neboť stavební úřad zmatečně uvedl, že záměr je v rozporu s územně plánovací informací; to však nemělo vliv na zákonnost. Žalovaný neshledal žádný důvod ke zrušení prvostupňového rozhodnutí. IV. Právní názor soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba není důvodná. Žalobkyně v žalobě namítala, že se žalovaný nedostatečně zabýval přezkumem rozhodnutí a nevěnoval se řešenému problému, když pouze citoval závěry stavebního úřadu. Žalobkyně uvádí, že pozemek parc. č. st. 50 je jako zpevněná plocha součástí nemovitosti č. p. 111 od jejího vzniku a správní orgány by neměly žalobkyni bránit v užívání jí vlastněné nemovitosti s odvoláním na porušení územního plánu. Tato námitka není opodstatněná. Základní hlediska, podle nichž stavební úřad posuzuje žadatelův záměr, jsou stanovena v § 90 stavebního zákona. V prvé řadě se jedná o soulad žádosti, resp. záměru žadatele s vydanou územně plánovací dokumentací. Územně plánovací dokumentací se rozumí zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán. Jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, zásady územního rozvoje Jihočeského kraje umístění předmětného záměru nikterak neřeší. Směrodatný je až územní plán města Vyšší Brod, který byl pořízen pro území zahrnující pozemky dotčené předmětným záměrem žalobkyně a nabyl účinnosti dne 16. 10. 2002. Podle územního plánu města Vyšší Brod je dotčený pozemek parc. č. st. 50 zařazen do ploch „bydlení“ – obytná zástavba – rodinné domy. Závazné regulativy uvedené v obecně závazné vyhlášce o závazných částech územního plánu města Vyšší Brod stanovují limity prostorového uspořádání a určují koeficient zastavění pozemku pro jednotlivé funkční plochy. Koeficient udává maximální procento zastavění plochy objektu a maximální podlažnost. Procento zastavění pak obecně závazná vyhláška stanoví pro plochy obytné, včetně hospodářského zázemí – izolované 25 a pro plochy obytné, včetně hospodářského zázemí – řadové 35. Podle § 2 odst. 7 stavebního zákona platí, že zastavěná plocha pozemku je součtem všech zastavěných ploch jednotlivých staveb. Žalobkyně v žalobě nerozporovala údaje o zastavěnosti svých pozemků a o stavbách na nich umístěných. Z žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný (i stavební úřad) vycházel z následujícího výpočtu. Bylo vycházeno z toho, že žalobkyně je vlastníkem následujících pozemků: pozemek parcelní číslo st. 50 o výměře 245 m vedený jako zastavěná plocha a nádvoří, dále pozemek parcelní číslo st. 921 o výměře 22 m rovněž vedený jako zastavěná plocha a nádvoří a pozemek p. č. 115/21 o výměře 93 m vedený jako trvalý travní porost, vše v katastrálním území obce Vyšší Brod. Celková plocha těchto pozemků, které spolu vzájemně funkčně souvisejí, činí 360 m. Pozemky jsou zastavěny rodinným domem o ploše 87 m a plochou průjezdu o ploše 17,5 m (na pozemku parc. č. st. 50), přístřeškem na dřevo o ploše 15,8 m (na pozemku parc. č. 115/21) a garáží o výměře 30 m (na pozemcích parc. č. st. 921 a parc. č. 115/21). Součet výměr všech zastavěných jednotlivých ploch staveb je 150,3 m a procento zastavění na pozemcích žalobkyně činí v současné době 41,75 %, což je v zhruba o 7 % víc, než povoluje závazný regulativ územního plánu města. Do uvedeného ještě není započítána betonová plocha před dřevníkem a kolna. Je tedy zřejmé, že již nyní zastavěnost pozemků převyšuje přípustný limit využití území podle regulativu obsaženého v územním plánu. Správní orgány při výpočtu zastavěnosti vycházely ze součtu výměr tří pozemků ve vlastnictví žalobkyně, které tvoří funkční celek, a počítaly se zastavěnou plochou všech staveb na těchto pozemcích umístěných (vyjma betonové plochy a kolny). Tento postup považuje krajský soud za logický, neboť žalobkyně užívá všechny tři pozemky jako jeden celek, což je patrné i z podkladů založených ve spise (katastrální mapy a fotodokumentace). Nelze však opomenout, že územní plán města Vyšší Brod pracuje s pojmem „koeficient zastavění pozemku“. Žalobkyně hodlala umístit svůj záměr výlučně na pozemku parc. č. st. 50, a proto krajský soud musel ověřit, zda nedošlo k poškození práv žalobkyně, když přípustné procento zastavěnosti pozemku bylo počítáno ze součtu výměr tří pozemků a na nich stojících staveb a nikoliv výlučně z výměry pozemku parc. č. st. 50 a na něm stojících staveb. Přitom krajský soud dospěl k závěru, že k poškození práv žalobkyně nedošlo. Pozemek parc. č. st. 50 má výměru 245 m2 a z obsahu územního rozhodnutí se podává, že jsou na něm umístěny stavba rodinného domu o zastavené ploše 87 m2 a plocha průjezdu o zastavěné ploše 17,5 m2. Zastavěná plocha pozemku parc. č. st. 50 je tedy 104,5 m2, což je cca 42,6 % celkové plochy pozemku. I z tohoto výpočtu vyplynulo, že na pozemku parc. č. st. 50 již byla vyčerpána přípustná zastavitelnost plochy a podle platného územního plánu již umístění další stavby nelze povolit. Krajský soud k uvedenému podotýká, že stavební úřad i žalovaný opakovaně uváděli oba údaje o procentní limitě zastavěnosti, a to údaj 25 % pro plochy obytné izolované a údaj 35 % pro plochy obytné řadové. Je však zřejmé, že zastavěnost pozemků žalobkyně překračuje i vyšší přípustný limit zastavěnosti stanovený pro plochy obytné řadové. Z obsahu správního spisu se ostatně podává, že jde o zástavbu řadovou. Koeficient zastavění pozemku je třeba chápat jako nástroj regulace daný územním plánem. Územní plán představuje základní koncepční dokument, jenž svými dopady směřuje do budoucna. V případě, že územní plán určuje jakoukoliv formu regulace, je zapotřebí vnímat tyto limity ve vztahu k budoucímu využití daného území a nikoliv ve vztahu k již existujícímu stavu. V nyní posuzované věci byla předmětem žádosti žalobkyně přístavba k rodinnému domu, jejíž realizací by došlo k rozšíření původní zastavěné plochy pozemku o 25,8 m a procento zastavěné plochy pozemku žalobkyně by ještě narostlo na hodnotu vyšší, než která je přípustná podle územního plánu. Nutno dodat, že na základě regulativů územního plánu a nebylo žalobkyni nikterak uloženo snížit zastavění jejího pozemku na požadovanou mez 35 %, resp. na úroveň stanovenou závazným regulativem podle územního plánu. Územní plán nepůsobí do minulosti, naopak jeho regulativy mají význam pro futuro tak, aby byly zachovány limity využití území, požadavky na ochranu architektonických a urbanistických hodnot a celkový charakter daného území. V souvislosti s tím nemohla být shledána jako důvodná ani námitka spatřovaná v porušení zásady lex retro non agit. Tato zásada má zajistit působení jen toho objektivního práva, které je v dané době účinné, kodifikované a každý se s ním může seznámit. Podle této zásady právní normy vzniklé v budoucnu se tedy nemohou aplikovat na skutkový a právní stav, který vznikl v minulosti. Jak krajský soud již konstatoval, územní plán žádným způsobem nezasahují do současného stavu a míry zastavěnosti pozemků vlastněných žalobkyní. Pro budoucí stavební záměry žalobkyně však představují závazný regulativ a je z něj nutno vyvodit, že jakékoliv další záměry, které budou přesahovat stanovený koeficient zastavěnosti pozemku, nebudou napříště povolovány. Tvrzení žalobkyně o tom, že značná část pozemků byla v minulosti již zastavěna, nemůže odůvodňovat povolení postupu v rozporu s územním plánem. Stavební úřad v kontextu s výše uvedeným nemohl vyhovět žádosti žalobkyně a vydat územní souhlas podle § 96 odst. 4 stavebního zákona, neboť záměr žalobkyně nebyl v souladu s požadavkem uvedeným v § 90 písm. a) stavebního zákona, a to s územním plánem. Z toho důvodu přistoupil stavební úřad k provedení územního řízení podle § 96 odst. 5 stavebního zákona a vydal rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby. Krajský soud v této souvislosti poukazuje též na územně plánovací informaci vydanou k žádosti žalobkyně dne 16. 4. 2014 pod č. j. výst. 120/14-RK-ÚPI v souladu s § 21 odst. 1 písm. c) stavebního zákona, opravenou usnesením ze dne 22. 7. 2014. Účelem územně plánovací informace je zajištění vyšší míry předvídatelnosti rozhodování správních orgánů tím, že ještě před zahájením řízení tento orgán určitým kvalifikovaným způsobem sdělí žadateli informaci např. o podmínkách vydání územního rozhodnutí (§ 76 odst. 2 stavebního zákona). V této územně plánovací informaci byly žalobkyni sděleny podmínky, za nichž je možné požadovat vydání územního souhlasu k záměru žalobkyně. V této územně plánovací informaci byla žalobkyně stavebním úřadem upozorněna, že u pozemku, na kterém plánuje realizovat předložený záměr, bylo překročeno maximální procento zastavěnosti 35 % pro řadovou zástavbu. Z tohoto důvodu stavební úřad žalobkyni doporučil požádat o změnu územního plánu města Vyšší Brod ve vztahu k jejím pozemkům z plochy pro bydlení na jinou funkční plochu s povoleným vyšším procentem zastavěnosti pozemku. Žalobkyně tedy byla již před podáním žádosti o vydání územního souhlasu řádně obeznámena se skutečností, že její záměr není v souladu s územně plánovací dokumentací. Stavební úřad dokonce žalobkyni doporučil postup, jak lze případně její situaci řešit. Krajský soud k rozporu územního záměru žalobkyně s § 90 písm. a) stavebního zákona dále doplňuje, že územním plánem může bezesporu dojít k omezení vlastnického práva v území regulovaném tímto plánem ve větší než spravedlivé míře, a to i bez souhlasu vlastníka. Ovšem i kdyby omezení vlastnického práva, které pro žalobkyni vyplývá z územního plánu a rozhodnutí o umístění stavby, přesáhlo určitou spravedlivou míru, v rámci níž lze takové omezení po každém vlastníku bez dalšího spravedlivě požadovat, nelze k tomu přihlížet za situace, kdy je územní plán platný a účinný. Vztáhnuto na situaci žalobkyně, nelze než konstatovat, že žalobkyně může nyní své pozemky využívat pouze v souladu s regulací uskutečněnou územním plánem a musí tedy respektovat i limitu využití území stanovenou tak, že je nutné respektovat nastavené procento přípustné zastavěnosti pozemků. Jak konstatoval i stavební úřad v územně plánovací informaci, způsob, jak se žalobkyně může domoci úpravy pro ni nepříznivě nastavených limitů využití území, je cestou změny územního plánu. Podle žalovaného dále odporuje záměr žalobkyně § 21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb., a tedy je v rozporu s § 90 písm. c) stavebního zákona. Podle tohoto ustanovení platí, že vsakování dešťových vod na pozemcích staveb pro bydlení je splněno [§ 20 odst. 5 písm. c)], jestliže poměr výměry části pozemku schopné vsakování dešťové vody k celkové výměře pozemku činí v případě a) samostatně stojícího rodinného domu a stavby pro rodinnou rekreaci nejméně 0,4, b) řadového rodinného domu a bytového domu 0,3. V § 20 odst. 5 vyhlášky č. 501/2006 Sb. je stanoven požadavek pro vymezení stavebního pozemku tak, aby na něm bylo vyřešeno vsakování nebo odvádění srážkových vod ze zastavěných nebo zpevněných ploch, není-li zamýšleno jejich jiné využití. Stavební úřad i žalovaný opět citovali oba koeficienty pro účely výpočtu splnění požadavku na vsakování dešťových vod. Krajský soud však již konstatoval, že se podle obsahu správního spisu jednalo o řadovou zástavbu, a tudíž je rozhodný koeficient 0,3. Krajský soud uvádí, že je povinností stavebního úřadu podle § 90 písm. c) stavebního zákona posoudit soulad záměru žadatele s požadavky kladenými stavebním zákonem a jeho prováděcími právními předpisy, zejména pak s obecnými požadavky na využívání území, jenž jsou zakotvené ve vyhlášce č. 501/2006 Sb. Krajský soud však v rámci tohoto posouzení postrádá v prvostupňovém rozhodnutí i v napadeném rozhodnutí přesný výpočet, aby bylo jednoznačně patrné, že daný požadavek podle § 21 odst. 3 vyhlášky č. 501/2006 Sb. nebyl naplněn. To by nasvědčovalo tomu, že obě rozhodnutí jsou zatížena vadou nedostatečného odůvodnění svého závěru. Krajský soud je však toho názoru, že rušit napadené rozhodnutí pouze z tohoto důvodu by bylo neúčelné, neboť jak již bylo vyloženo shora, záměr žalobkyně je nepochybně v rozporu s § 90 písm. a) stavebního zákona. K tomu, aby byl územní záměr zamítnut, postačuje nesplnění i jen jednoho požadavku podle § 90 stavebního zákona. Krajský soud doplňuje odkaz na závěr Nejvyššího správního soudu, ze kterého vyplývá, že „o vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí (…), se nejedná, pokud lze dovodit, že by výrok rozhodnutí byl stejný i za situace, kdyby k vadě řízení vůbec nedošlo.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 – 59, dostupný z www.nssoud.cz). Podle územního plánu města Vyšší Brod je pozemek parcelní číslo st. 50 zařazen do plochy určené pro obytnou zástavbu – rodinné domy. Jak již krajský soud uváděl výše, obecně závazná vyhláška o závazných částech územního plánu jasným způsobem definovala podmínky pro využití konkrétního území a stanovila závazné limity prostorového uspořádání včetně koeficientu zastavěnosti pozemku. Tento koeficient je v této konkrétní věci překročen již v současné podobě. Základní podmínka vyžadovaná pro udělení územního souhlasu, tedy soulad žádosti o územní souhlas s požadavky stanovenými v § 90 písm. a) stavebního zákona, nebyla v této věci splněna a krajskému soudu nezbývá než konstatovat nedůvodnost podané žaloby. Krajský soud ještě doplňuje, že účelové určení pozemku podle katastru nemovitostí jako zastavěná plocha a nádvoří či určení pozemku jako stavebního podle územního plánu [§ 2 odst. 1 písm. b) stavebního zákona] nedává žalobkyni oprávnění skutečně celý pozemek či jeho část podle své libosti zastavit. Takové určení pozemků pouze deklaruje účel, ke kterému je lze užít. Skutečné podmínky pro zastavění pozemku pak vyplývají z územně plánovací dokumentace té které obce a z toho, do jakého funkčního celku je daný pozemek zařazen a jaké limity k jeho využití jsou v územním plánu nastaveny. V. Závěr, náklady řízení Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobkyně neměla v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. V případě osoby zúčastněné na řízení zdejší soud odkazuje na § 60 odst. 5 s. ř. s., podle něhož má osoba zúčastněná na řízení právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Vzhledem k tomu, že osobě zúčastněné na řízení žádné povinnosti soudem uloženy nebyly, rozhodl soud v jejím případě tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. Osoba zúčastněná na řízení ani nenavrhla, aby jí z důvodů zvláštního zřetele hodných bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.

Poučení