10 A 14/2014 - 26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Balejovou v právní věci žalobce A.F., X, zast. Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 20.12.2013 č.j. KUJI 85934/2013, takto :

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též krajský soud) byla dne 10.02.2014 doručena žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina ze dne 20.12.2013 č.j. KUJI 85934/2013, kterým bylo k odvolání žalobce potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 30.09.2013 č.j. OVV/1256/2013 D-478/13, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též zákon o silničním provozu), a to v souvislosti s porušením ust. § 18 odst. 4 téhož zákona. Odvolání žalobce bylo napadeným rozhodnutím současně zamítnuto. Žalobce předně namítá nesprávný postup správního orgánu prvního stupně, který ve správním řízení pochybil, když žalobce nepředvolal k ústnímu jednání nařízenému ke dni 23.09.2013. Žalobce si dne 02.09.2013 zvolil právního zástupce, který byl správním orgánem prvního stupně předvolán k ústnímu jednání konanému dne 23.09.2013. Samotný žalobce však již řádně a včas předvolán nebyl, když mu předvolání nebylo doručováno na adresu jeho trvalého bydliště na Slovensko, nýbrž na adresu přechodného pobytu M.528, L. Takto správní orgán učinil, ačkoliv byl žalobcem vyzýván k doručování všech písemností na Slovensko a v překladu do slovenštiny. K žádosti zástupce žalobce bylo následně ústní jednání změněno na den 30.09.2013, přičemž zástupce byl k tomuto jednání předvolán písemností ze dne 04.09.2013. Správní orgán prvního stupně však pochybil, když k nově nařízenému ústnímu jednání nepředvolal též žalobce, kterému zaslal toliko oznámení o konání ústního jednání. Žalobce byl o tomto termínu vyrozuměn telefonicky prostřednictvím svého zástupce, přičemž s ohledem na plánovaný ozdravný pobyt, nemohl být tohoto ústního jednání účasten. Zástupce žalobce se z nařízeného jednání omluvil, neboť žalobce vyžadoval svou osobní účast na ústním jednání a možnost vyjádřit se k věci. Prvostupňový správní orgán však další jednání nenařídil a ve věci rozhodl pouze na základě důkazů obsažených ve správním spisu, když shledal, že účast žalobce na jednání není podstatná. Správní orgán prvního stupně pochybil, když žalobce v rámci ústního jednání nevyslechl a neumožnil mu podat vyjádření k věci. Žalobce tudíž neměl možnost uplatnit své námitky, dle nichž vozidlo v předmětné době neřídil on, nýbrž občan ukrajinské národnosti – S.V. Z pořízených fotografií, jež jsou součástí správního spisu navíc není zřetelná fotografie vozidla, které měl žalobce řídit a zřetelná není též poznávací značka vozidla. Nesprávnost prvostupňového správního rozhodnutí zakládá rovněž skutečnost, že správní orgán nikterak nezdůvodnil, z jakého důvodu nebyly žalobci zasílané písemnosti přeloženy do slovenštiny. Z uvedených důvodů je prvostupňové rozhodnutí nepřezkoumatelné a správní orgán prvního stupně porušil zásady správního řízení. V žalobě je dále poukazováno na odvolací námitky, dle nichž žalobce vozidlo neřídil, řidil jej S.V., a to na základě smlouvy o zapůjčení vozidla. Příslušné doklady, jež byly k výzvě policistů předloženy, jsou doklady žalobce, který je ve vozidle ponechal. Žalobce v odvolání rovněž zpochybnil řádnost proškolení policisty, který obsluhoval silniční laserový rychloměr. Pochybení žalobce shledává rovněž v postupu žalovaného, který neprovedl žalobcem navrhované důkazy ohledně osoby, která vozidlo v inkriminované době řídila a stejně tak v případě, kdy neprovedl výslech zasahující policejní hlídky ohledně podrobnějšího zjištění průběhu měření rychlosti vozidla žalobce. Žalobce v odvolání dále zpochybnil úvahy žalovaného týkající se osoby řidiče vozidla. Tyto úvahy překračují zákonný rámec a jsou projevem vrchnostenské libovůle, když z nich je zřejmý xenofobní pohled na občany Ukrajiny. Nesprávným byl shledán rovněž závěr žalovaného, dle něhož není povinen dokazovat, jakým způsobem byli příslušníci Policie ČR proškolováni k obsluze rychloměru. Závěrem žalobce namítl nesprávní postup žalovaného, který nevypořádal námitky žalobce, dle nichž nebyl k ústnímu jednání dne 30.09.2013 vůbec předvolán a nebylo mu umožněno vyjádření k dané věci. Správní orgán prvního stupně měl až do doby, kdy byl žalobcem zvolen zástupce, doručovat přímo žalobci. Žalobce navrhl žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření ze dne 18.03.2014 odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že žalobní námitky se obsahově shodují s námitkami odvolacími, které byly řádně a podrobně vypořádány v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Spáchání přestupku, z něhož byl žalobce uznán vinným, bylo v předcházejícím řízení mimo jakoukoliv pochybnost jednoznačně prokázáno, žalobce byl identifikován jako pachatel přestupku příslušníky Policie ČR. Ze správního spisu, který si soud vyžádal, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Z oznámení přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu ze dne 30.07.2013 č.j. KRPJ-77380/PŘ-2013-161717 bylo zjištěno, že se žalobce dne 30.07.2013 v 11:13 hod. v ulici Myslotínská v Pelhřimově měl dopustit přestupku ve smyslu ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, když jako řidič a jediná osoba ve vozidle překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci stanovenou zvláštními právními předpisy nebo značkou o méně než 20 km/h. Žalobci byla naměřena rychlost 50/66/63 km/h, čímž došlo k porušení ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Žalobce odmítl oznámení o přestupku podepsat. Obsahem spisu je dále ověřovací list Českého metrologického institutu č. 8012-OL-70083-13 ze dne 26.04.2013 vystaveného na měřidlo – silniční laserový rychloměr MicroDigiCam LTI. Rychloměr jako stanovené měřidlo byl ověřen a lze jej používat v souladu s právní úpravou metrologie pro měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti. Konec doby platnosti ověření byl stanoven ke dni 25.04.2014. Součástí spisu je rovněž záznam o přestupku s pořízenými fotografiemi vozidla, jehož řízením se žalobce měl dopustit přestupku. Z obsahu záznamu vyplývá, že řidič předmětného vozidla Mercedes Benz s poznávací značkou 5C7 4741 dne 30.07.2013 v 11:13:27 jel v ulici Myslotínská v obci Pelhřimov rychlostí 66 km/h. Z výpisu z evidenční karty řidiče bylo zjištěno, že žalobce v období od 14.05.2008 do 17.10.2008 pozbyl řidičské oprávnění, a to v důsledku výkonu trestu zákazu řízení motorových vozidel, přičemž z obsahu evidenční karty se dále podává, že žalobce má celkem 4 záznamy, a to vždy za přestupky spočívající v překročení maximální dovolené rychlosti. Žalobce byl ke dni 09.08.2013 držitelem tří bodů. Dne 13.08.2013 byl Městským úřadem Pelhřimov pod zn. OVV/1256/2013 D-478/13 vydán příkaz o uložení pokuty za přestupek, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu, když překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h. Přestupku ze žalobce dopustil tím, že dne 30.07.2013 v 11:13 hod. řídil v obci Pelhřimov vozidlo, jemuž byla naměřena rychlost 66 km/h. Po odečtení možné odchylky mu byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 63 km/h. Tímto jednáním žalobce porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2.000 Kč. Shora uvedený příkaz byl žalobci doručován na adresu jeho trvalého bydliště na Slovensko (M. 1890/29, B. B.), přičemž na této adrese se příkaz nepodařilo doručit a zásilka byla dne 19.08.2013 vrácena správnímu orgánu. Příkaz byl žalobci doručován rovněž na adresu v L. (M. 528), kde ji žalobce dne 20.08.2013 převzal. Dne 02.09.2013 byl správnímu orgánu prvního stupně doručen odpor žalobce proti příkazu ze dne 13.08.2013. Z obsahu odporu vyplývá, že žalobce s obsahem příkazu nesouhlasí a dále žádá, aby další písemnosti byly zasílány na adresu jeho trvalého pobytu na Slovensko, neboť zde trvale žije a rovněž žádá, aby veškeré písemnosti byly překládány do slovenštiny. Dne 02.09.2013 bylo prvostupňovým správním orgánem vydáno předvolání žalobce k ústnímu jednání v jeho přestupkové věci, a to k ústnímu jednání konanému dne 23.09.2013. Toto předvolání bylo žalobci zasíláno na adresu jeho trvalého pobytu na Slovensko, kam se jej nepodařilo doručit a písemnost se z tohoto důvodu dne 09.09.2013 vrátila správnímu orgánu. Předvolání bylo žalobci zasíláno též na jeho adresu v L., kde bylo dne 04.09.2013 vloženo do schrány. Dne 02.09.2013 bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno oznámení o převzetí právního zastoupení žalobce doložené plnou mocí udělenou žalobcem dne 29.08.2013. Dne 03.09.2013 bylo správním orgánem vydáno oznámení o konání ústního jednání v přestupkové věci – předvolání právního zástupce žalobce, a to k jednání nařízenému na den 23.09.2013, které bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 03.09.2013. Dne 03.09.2013 byla prvostupňovému správnímu orgánu doručena žádost právního zástupce žalobce o odročení jednání. Dne 04.09.2013 bylo správním orgánem vydáno oznámení o konání ústního jednání – předvolání právního zástupce žalobce k ústnímu jednání konanému dne 30.09.2013, které bylo zástupci žalobce doručeno dne 05.09.2013. Dne 27.09.2013 bylo správnímu orgánu doručeno sdělení právního zástupce žalobce, jehož obsahem je žádost o odročení jednání, kdy žalobce trvá na osobní účasti na ústním jednání, přičemž dne 30.09.2013 nemůže být na tomto jednání, z důvodu ozdravného pobytu (23.09.2013 – 06.10.2013) účasten. Součástí tohoto sdělení je kopie dárkového poukazu na čtrnáctidenní ozdravný a rekreační pobyt v penzionu Fischer v termínu od 23.09.2013 do 06.10.2013. Dne 27.09.2013 bylo správním orgánem vypraveno sdělení adresované právnímu zástupci žalobce, jímž bylo zástupci sděleno, že žalobce nebyl k ústnímu jednání přizván, když jeho účast na tomto jednání není nutná, neboť spáchání přestupku je dostatečně podloženo důkazy předloženými policií. Z tohoto důvodu správní orgán omluvu neuznává a jednání proběhne v nařízeném termínu. Součástí spisu je dále potvrzení vystavené policistovi, který obsluhoval silniční laserový rychloměr MicroDigiCam LTI v době spáchání projednávaného přestupku, které obsahuje sdělení, že tento policista absolvoval základní školení operátora tohoto laserového měřiče, a to v oblasti – měření rychlosti laserovým měřičem, volba stanoviště a metodika měření, nastavení laserového měřiče a záznamového zařízení a přenos fotografií a obsluha software Digiviewer. Dne 30.09.2013 proběhlo u správního orgánu prvního stupně ústní jednání, o němž byl pořízen protokol a u něhož byl přítomen právní zástupce žalobce, který v průběhu řízení sdělil, že žalobce i nadále trvá na osobní účasti na ústním jednání, v jehož rámci by byl vyslechnut k osobě řidiče vozidla, kterým byl spáchán přestupek. Tento návrh zástupce žalobce učinil i s ohledem na nečitelnost pořízené fotografie během přestupkového jednání. Dále bylo zástupcem žalobce sděleno, že žalobce i nadále požaduje přeložení veškerých úředních listin do slovenského jazyka, neboť češtinu ovládá v základní míře potřebné pouze pro běžný život, nikoliv pro toto řízení. Dne 30.09.2013 bylo správním orgánem prvního stupně vydáno rozhodnutí o přestupku č.j. OVV/1256/2013 D-478/13, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona. Přestupku ze žalobce dopustil tím, že dne 30.07.2013 v 11:13 hod. řídil v obci Pelhřimov vozidlo, jemuž byla naměřena rychlost 66 km/h. Po odečtení možné odchylky mu byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 63 km/h. Tímto jednáním žalobce porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2.000 Kč. Z obsahu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí vyplývá, že totožnost žalobce byla policisty při výkonu služební činnosti spolehlivě zjištěna, přičemž policisté k žalobci nemají žádný osobní vztah a neměli tudíž žádný důvod ustanovit jako pachatele přestupku někoho jiného. K laserovému rychloměru, kterým bylo měření provedeno, bylo uvedeno, že tento má platný ověřovací list o provedené kalibraci Českým metrologickým institutem ze dne 26.04.2013, jehož platnost končí dne 25.04.2014. Policista, který měření prováděl, absolvoval školení operátora laserového měřiče rychlosti dne 28.02.2012 a dokumentace, včetně fotozáznamu z radarového zařízení zpracovaná policií je průkazná a není pochyb o tom, že žalobce nejvyšší dovolenou rychlost v obci překročil. K žádosti žalobce o překlad veškerých úředních písemností do slovenštiny správní orgán uvedl, že s ohledem na skutečnost, že žalobce spolu s manželkou, která je vlastníkem penzionu Fischer, kde měl žalobce v době konání ústního jednání zařízen ozdravný pobyt, již několik let v ČR podnikají, je toho názoru, že žalobce umí natolik dobře česky, aby tyto písemnosti nemusely být překládány do slovenštiny. Případné nejasnosti mohly být žalobci objasněny jeho právním zástupcem. Proti shora uvedenému rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo žalobcem dne 14.10.2013 podáno odvolání doplněné podáním ze dne 29.10.2013, o němž bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 20.12.2013 č.j. KUJI 85934/2013 tak, že rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 30.09.2013 č.j. OVV/1256/2013 D-478/13, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu, a to z důvodu porušení ust. § 18 odst. 4 téhož zákona, bylo potvrzeno. Odvolání žalobce bylo napadeným rozhodnutím současně zamítnuto. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaný shledal postup správního orgánu prvního stupně souladným s ust. § 3 správního řádu, když v přestupkovém řízení zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Spáchání přestupku žalobcem podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu bylo na základě shromážděných podkladů spolehlivě zjištěno a prokázáno. K odvolací námitce žalobce ohledně osoby, která v předmětné době řídila vozidlo, kterým byl spáchán projednávaný přestupek, žalovaný uvedl, že shodně se správním orgánem prvního stupně považuje tvrzení žalobce, dle něhož vozidlo řídil S.V., za účelové. Žalovanému se jeví nelogické, že by žalobce zapůjčil své vozidlo Ukrajinci, o němž, dle smlouvy o zapůjčení vozidla, nevěděl místo jeho pobytu v ČR, datum narození, ani číslo dokladu totožnosti. Nelogickou byla žalovaným shledána rovněž skutečnost, že žalobce před plánovanou služební cestou nesháněl doklady, jež byly uloženy v předmětném vozidle v době kontroly prováděné policejní hlídkou. Příslušníci Policie ČR navíc nezaznamenali neshodu podoby řidiče na fotografii a řidiče, který byl ve vozidle kontrolován, a rovněž neshledali specifický přízvuk řidiče ukrajinské národnosti. Totožnost žalobce byla jednoznačně příslušníky Policie ČR zjištěna, přičemž neměli k žalobci žádný osobní vztah či důvod ustanovit jako pachatele někoho jiného. Důkazy žalobce, kterými měla být prokázána účast žalobce na služební cestě v Německu, byly žalovaným shledány jako nevěrohodné a rovněž účelové, neboť byly podepsány samotným žalobcem, jako jednatelem společnosti HYUNDAI – Fischer CZ s.r.o. K námitce nesprávného doručování předvolání k ústnímu jednání na den 30.09.2013 před správním orgánem prvního stupně bylo žalovaným odkázáno na ust. § 34 odst. 2 správního řádu, dle něhož jsou písemnosti doručovány pouze zástupci žalobce s výjimkou případů, kdy má zastoupený v řízení něco vykonat. V dané věci správní orgán prostřednictvím sdělení ze dne 27.09.2013 uvedl, že přítomnost žalobce na ústním jednání není nutná, neboť spáchání přestupku bylo důkazy předloženými Policií ČR dostatečně podloženo. K námitce nečitelnosti registrační značky vozidla na fotografii pořizované během přestupkového jednání žalovaný uvedl, že tato je zcela irelevantní, neboť značka je bez problémů čitelná a viditelná. Rovněž odvolací námitka žalobce týkající se řádného proškolení policisty, který prováděl měření rychlosti vozidla, byla žalovaným shledána jako nedůvodná, když správní orgán není povinen prokazovat, jakým způsobem byli příslušníci Policie ČR k obsluze rychloměru proškoleni a jak měření probíhalo. K doručování písemností žalobci během správního řízení žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu je zřejmé, že správní orgán prvního stupně každou písemnost žalobci, do doby než měl právního zástupce, zaslal jak na adresu trvalého pobytu na Slovensko, tak na adresu M. 528, L. Z dalšího průběhu je zřejmé, že na adrese v L. byla žalobcem dne 20.08.2013 zásilka přebírána, přičemž písemnosti doručované žalobci na Slovensko se správnímu orgánu vracely jako nedoručené z důvodu neznámého adresáta. Námitku žalobce, dle které mu zasílané písemnosti nebyly zasílány ve slovenském překladu, považuje žalovaný za irelevantní, neboť z podaného odporu je patrné, že žalobce neměl problém si příkaz přeložit a pochopit jej. Dostatečnou znalost českého jazyka lze v případě žalobce dovodit též z jeho dlouhodobé podnikatelské činnosti na území České republiky. Případné jazykové nejasnosti měl žalobce možnost konzultovat se svým právním zástupcem. Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalobce týkající se nesprávného postupu správního orgánu prvního stupně, který žalobce řádně nepředvolal k ústním jednáním konaným ve správním řízení ohledně přestupku, jehož se měl dopustit tím, že dne 30.07.2013 v 11:13 hod. řídil v obci Pelhřimov vozidlo, jemuž byla naměřena rychlost 66 km/h. Po odečtení možné odchylky mu byla jako nejnižší skutečná rychlost naměřena rychlost jízdy 63 km/h. Tímto jednáním žalobce porušil ust. § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 4 zákona o silničním provozu. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2.000 Kč. Z obsahu správního spisu bylo soudem zjištěno, že žalobce prostřednictvím podání ze dne 27.08.2013, které je svým obsahem odporem proti příkazu Městského úřadu Pelhřimov ze dne 13.08.2013, požádal o zasílání veškerých písemností na adresu svého trvalého pobytu na Slovensko a současně požádal o přeložení těchto písemností do slovenštiny. S ohledem na shora uvedené sdělení byl správním orgánem prvního stupně žalobce obesílán s předvoláním k ústnímu jednání v jeho přestupkové věci konaném dne 23.09.2013 na adresu jeho trvalého bydliště na Slovensko, kam se mu však nepodařilo předvolání doručit a zásilka se správnímu orgánu dne 09.09.2013 vrátila zpět jako nedoručená. Z tohoto důvodu byl žalobce opětovně obesílán též na adresu svého pobytu v České republice (M. 528, L.), kde mu byla zásilka s předvoláním k ústnímu jednání uložena do schránky. Podle ust. § 19 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále též správní řád), nevylučuje-li to zákon nebo povaha věci, na požádání účastníka řízení správní orgán doručuje na adresu pro doručování nebo elektronickou adresu, kterou mu účastník řízení sdělí, zejména může-li to přispět k urychlení řízení; taková adresa může být sdělena i pro řízení, která mohou být u téhož správního orgánu zahájena v budoucnu. Podle ust. § 20 odst. 1 správního řádu fyzické osobě se písemnost doručuje na adresu pro doručování (§ 19 odst. 3), na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel, na kterou jí mají být doručovány písemnosti, na adresu jejího trvalého pobytu, ve věcech podnikání do místa podnikání, nebo při doručování prostřednictvím veřejné datové sítě na její elektronickou adresu; fyzické osobě lze však doručit, kdekoli bude zastižena. Provádí-li doručení sám správní orgán, mohou osoby doručení provádějící doručit i mimo územní obvod tohoto správního orgánu. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce má trvalý pobyt na Slovensku, M. 1890/29, B. B. Ve svém podání ze dne 27.08.2013 žalobce uvedl, že si přeje, aby mu veškeré písemnosti byly zasílány na uvedenou adresu na Slovensko, neboť se tam trvale zdržuje a není schopen zajistit přebírání poštovních zásilek na adrese v České republice. Ke způsobu doručování ve správním řízení v projednávané věci krajský soud uvádí, že zákon umožňuje, aby si adresát zvolil, kam mu budou písemnosti doručovány, v dané věci je touto adresou navíc adresa trvalého pobytu žalobce. Z obsahu správního spisu se však podává, že ačkoliv si žalobce zvolil adresu pro doručování, kterou je adresa jeho trvalého pobytu na Slovensku, k níž uvedl, že právě tato je místem, kde se trvale zdržuje a je schopen zajistit zde přebírání zásilek v předmětném řízení, žádnou z písemností zasílaných správním orgánem se na tuto adresu nepodařilo doručit. Správní orgán z tohoto důvodu žalobce obeslal rovněž na adresu v České republice, o níž mu bylo známo, že se zde žalobce zdržuje. Na této adrese byla zásilka obsahující předvolání k ústnímu jednání na den 23.09.2013 vhozena do schránky. Z dalšího jednání žalobce lze dovodit, že se s obsahem této zásilky seznámil, neboť dne 02.09.2013 bylo správnímu orgánu prvního stupně zasláno sdělení právního zástupce žalobce spolu s plnou mocí udělenou tomuto zástupci žalobcem dne 29.08.2013. Vzhledem k tomuto oznámení o převzetí zastoupení byl právní zástupce dne 03.09.2013 správním orgánem obeslán s oznámením o konání ústního jednání v přestupkové věci žalobce dne 23.09.2013. Podle ust. § 34 odst. 2 správního řádu se s výjimkou případů, kdy má zastoupený něco v řízení osobně vykonat, doručují písemnosti pouze zástupci. Doručení zastoupenému nemá účinky pro běh lhůt, nestanoví-li zákon jinak. Správní orgán tudíž od doby, kdy mu bylo doručeno vyrozumění o převzetí zastoupení žalobce v dané věci, doručoval ve smyslu shora citovaného ust. § 34 odst. 2 správního řádu toliko zástupci žalobce, kterému veškeré písemnosti byly řádně doručovány. Z dalšího průběhu řízení je zřejmé, že správní orgán vyhověl žádosti zástupce žalobce ze dne 03.09.2013, prostřednictvím které požádal o odročení jednání nařízeného na den 23.09.2013, když termín ústního jednání v přestupkové věci žalobce odročil na den 30.09.2013. Uvedená písemnost byla zasílána pouze zástupci žalobce. Dne 27.09.2013 obdržel správní orgán sdělení zástupce žalobce, kterým bylo opětovně požádáno o odročení jednání, neboť žalobce si přeje být osobně účasten na plánovaném jednání, avšak z důvodu ozdravného pobytu konaného od 23.09.2013 do 06.10.2013, se účastnit nemůže. Jako důkaz byla správnímu orgánu předložena kopie dárkového poukazu na ozdravný pobyt žalobce v penzionu Fischer. K této žádosti bylo správním orgánem zasláno zástupci žalobce sdělení, kterým byl vyrozuměn o konání ústního jednání dne 30.09.2013, neboť účast žalobce na tomto jednání není nutná, když spáchání přestupku je dostatečně doloženo spisovým materiálem Police ČR. Dle ust. § 74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., přestupkového zákona (dále též zákon o přestupcích) koná správní orgán v prvním stupni o přestupku ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Prvostupňové řízení o přestupcích je, dle zákona o přestupcích, řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku, přičemž účastí řádně předvolaného účastníka je sledována a také garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces. Povinností správního orgánu je tedy především účastníka o nařízeném jednání řádně vyrozumět. Na druhé straně je povinností účastníka tohoto řízení náležitě se omluvit či uvést důležitý důvod, pro nějž se k ústnímu jednání nemůže dostavit. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce byl správním orgánem řádně vyrozuměn o jednání nařízeném na den 23.09.2013, a to prostřednictvím předvolání ze dne 02.09.2013, které bylo na základě vyrozumění o převzetí právního zastoupení zasláno dne 03.09.2013 též právnímu zástupci žalobce. Zástupce žalobce se z tohoto jednání omluvil, když uvedl, že v uvedený termín je na zahraniční dovolené. Správní orgán tuto omluvu akceptoval a opětovně nařídil ústní jednání na 30.09.2013, z něhož se zástupce žalobce opakovaně omluvil, když odkázal na přání žalobce, který si přeje být ústního jednání účasten, avšak v nařízený termín jednání je na ozdravném pobytu. Jako důkaz byla k žádosti přiložena kopie dárkového poukazu na ozdravný pobyt v penzionu Fischer v období od 23.09.2013 do 06.10.2013. Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu obviněného z přestupku výlučně tehdy, pokud je omluva náležitá z hlediska bezodkladnosti i relevance důvodů, o něž se opírá. V projednávané věci krajský soud shodně se správními orgány dospěl k závěru, že omluva žalobce z ústního jednání nařízeného ke dni 30.09.2013 neobsahuje důležitý důvod neúčasti žalobce na tomto ústním jednání. Žalobce svou neúčast zdůvodnil ozdravným a rekreačním pobytem v penzionu Fischer, který doložil dárkovým poukazem na tento pobyt. Krajský soud shledal důvod neúčasti žalobce na nařízeném jednání jako účelový, a to i s přihlédnutím ke skutečnosti, že vlastníkem penzionu, v němž měl probíhat ozdravný pobyt žalobce, je jeho manželka. Krajský soud při posouzení důvodnosti konání ústního jednání v nepřítomnosti žalobce vzal v úvahu rovněž sdělení správního orgánu prvního stupně ze dne 27.09.2013, kterým byl zástupce žalobce vyrozuměn o skutečnosti, že osobní účast žalobce na jednání není nutná, neboť spáchání přestupku žalobcem bylo dostatečně prokázáno materiály předloženými Policií ČR. Z protokolu o ústním jednání ze dne 30.09.2013 bylo zjištěno, že se jej účastnil právní zástupce žalobce, který opakovaně poukázal na žádost žalobce ohledně jeho osobní účasti na jednání, přičemž dále navrhl provést důkaz výslechem žalobce k tomu, zda předmětné vozidlo v době spáchání přestupku řídil. Jak již bylo krajským soudem uvedeno shora, omluva žalobce k ústnímu jednání konanému dne 30.09.2013 nebyla shledána důvodnou, když neobsahovala důležitý důvod neúčasti žalobce na tomto jednání. Žalobce důležitý důvod své nepřítomnosti při ústním jednání nařízeném na den 30.09.2013 žádným způsobem neprokázal, přičemž není povinností správního orgánu žalobce vyzývat k odstranění vad této omluvy, a to za situace, kdy důkazní břemeno spočívající v prokázání důležitosti důvodu nepřítomnosti či v zajištění náležité omluvy, svědčí jednoznačně žalobci. Správní orgán navíc přítomnost žalobce u ústního jednání nevyžadoval, neboť spáchání projednávaného přestupku žalobcem bylo dostatečně prokázáno důkazy opatřenými Policií ČR. Žalobce navíc měl možnost uplatnit své právo na tomto ústním jednání prostřednictvím svého právního zástupce, který se jej zúčastnil. Krajský soud k tomuto poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 78A 8/2011 – 38, v němž byl vyjádřen právní názor, dle kterého „Smyslem realizace práva obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný z přestupku efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je obviněn, v rámci zákonné prekluzivní lhůty k projednání tohoto přestupku. Postup správního orgánu, který provedl ústní jednání v nepřítomnosti obviněného z přestupku, jenž byl řádně a včas předvolán k projednání přestupku, ovšem ten se k jednání opakovaně nedostavil bez důležitého důvodu, nepředstavuje nezákonný postup, neboť správní orgán má povinnost akceptovat omluvu obviněného z přestupku jedině tehdy, pokud je omluva náležitá z hlediska bezodkladnosti i relevance důvodů, o něž se opírá”. Citované rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo následně potvrzeno rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č.j. 9As 90/2012 – 31, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že “Uplatnění práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného z přestupku předpokládá jistou součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany samotného obviněného z přestupku. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby obviněnému z přestupku vytvořil podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na projednání přestupku v jeho přítomnosti. Jde především o nutnost obviněného řádně předvolat k jednání. Již samotná povaha práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného pro svou realizaci v praxi vyžaduje též jistý stupeň součinnosti také ze strany obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, pokud se nemůže dostavit, byť se jednání zúčastnit chce. Právo obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti zcela jistě může napomoci tomu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav, a již při jednání lze realizovat právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se obviněnému z přestupku kladou za vinu, a k důkazům o nich. Realizace tohoto práva tak směřuje k řádnému projednání přestupku, jeho smyslem však není a ani nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je obviněn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 As 10/2013 - 32). Na obviněného z přestupku tak lze v souvislosti s výkonem práva na projednání přestupku v jeho přítomnosti klást jisté požadavky zaručující, že ústní jednání o přestupku bude možné efektivně realizovat”. Namítá-li žalobce porušení ust. § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, tedy porušení práva vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky, nemůže s ním krajský soud souhlasit. Jak již bylo uvedeno, žalobce mohl tohoto práva využít po celou dobu, kdy bylo vedeno řízení před správním orgánem, svou vlastní pasivitou (respektive obstrukční aktivitou) se připravil o možnost uplatnit toto právo na ústním jednání. Správní orgán prvního stupně tudíž nepochybil, pokud věc projednal bez přítomnosti žalobce a rozhodl na základě podkladů obsažených ve správním spise, které považoval za dostatečné pro zjištění skutečného stavu. V projednávané věci žalobci nebylo upřeno právo na spravedlivý proces. Krajský soud tudíž námitku žalobce týkající se nesprávného postupu správního orgánu prvního stupně, který provedl ústní jednání o přestupku v nepřítomnosti žalobce, shledal jako nedůvodnou. Důvodnou nebyla shledána ani námitka žalobce týkající se nesprávného doručování písemností ve správním řízení, když ze shora popsaného průběhu správního řízení vyplývá, že správní orgán v době, než si žalobce zvolil právního zástupce, doručoval k žádosti žalobce veškeré písemnosti na jeho adresu na Slovensko a teprve poté, co se žádnou z těchto písemností nepodařilo řádně doručit, pokusil se je správní orgán doručovat též na jeho adresu v České republice, o níž mu bylo známo, že se zde žalobce zdržuje. Z žalobcem podaného odporu jakož i z bezprostřední reakce na předvolání k ústnímu jednání na den 23.09.2013, kdy správnímu orgánu byla doručena plná moc právního zástupce, navíc vyplývá, že žalobce písemnosti zasílané mu na adresu v České republice převzal a s jejich obsahem byl srozuměn. Krajský soud se dále zabýval námitkou žalobce, týkající se nesprávného postupu správních orgánů, které ani přes výslovnou žádost žalobce, nezasílaly žalobci písemnosti přeložené do slovenského jazyka. Správní orgány k uvedené žádosti žalobce konstatovaly, že v projednávané věci není překladu písemností do slovenštiny zapotřebí, neboť žalobce na území České republiky dlouhodobě podniká a lze usuzovat, že češtinu z tohoto důvodu ovládá dostatečně. Případné nejasnosti mohly být žalobci objasněny prostřednictvím jeho právního zástupce. Žalovaný k tomuto dále upřesnil, že z podaného odporu je navíc patrné, že žalobce neměl problém si příkaz přeložit a řádně jej pochopit. Žalobce je navíc jednatelem hned několika českých společností. Podle ust. § 16 odst. 1 správního řádu se v řízení jedná a písemnosti se vyhotovují v českém jazyce. Účastníci řízení mohou jednat a písemnosti mohou být předkládány i v jazyce slovenském. Podle ust. § 16 odst. 3 správního řádu každý, kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka zapsaného v seznamu tlumočníků, kterého si obstará na své náklady. V řízení o žádosti si žadatel, který není občanem České republiky, obstará tlumočníka na své náklady sám, nestanoví-li zákon jinak. V projednávané věci bylo zjištěno, že žalobce je občanem Slovenské republiky, z jeho tvrzení se podává, že písemnostem zasílaným mu v souvislosti se správním řízením o jeho přestupku, nerozumí a z tohoto důvodu žádá, aby mu byly zasílány ve slovenském překladu. Ze shora citovaného ust. § 16 odst. 3 správního řádu vyplývá, že účastník, který prohlásí, že neovládá jazyk, kterým se vede jednání, si může na své náklady obstarat tlumočníka. Z průběhu správního řízení vyplývá, že žalobce ani přes výslovnou dikci citovaného ustanovení o tlumočníka v řízení nepožádal a tohoto si ani na své náklady neobstaral. K dané problematice se vyjádřil též Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí č.j. 2Afs 36/2007 – 86, v němž uvedl, že „Na druhé straně nutno vzít v úvahu, že právo na tlumočníka má kompenzovat „imanentní“ nevýhodu toho, kdo nerozumí jazyku, v němž se vede řízení, ovšem nesmí mu na druhé straně poskytovat neodůvodněnou výhodu. Nesmí především sloužit k umělému vyvolávání průtahů a natolik komplikovat a prodražovat příslušné řízení, že by se stalo fakticky neskončitelným nebo skončitelným jen za cenu neúměrných nákladů. Systém rozhodování o právech a povinnostech totiž musí fungovat v reálném čase a náklady na něj musí být pro stát a společnost únosné, neboť jinak takový systém nemůže být dlouhodobě funkční a zhroutil by se takříkajíc „sám do sebe“ zahlcením nadměrnými požadavky na něj kladenými. Řečeno se starými Římany - summum ius, summa iniuria (viz např. Marcus Tullius Cicero, De Officiis Liber Primus, kap. 10, odst. 33, citováno dle elektronické verze na http://www.thelatinlibrary.com/cicero/off1.shtml#10). Znamená to tedy také, že určité důsledky své nevýhody, spočívající v tom, že nerozumí jazyku, v němž se vede řízení, musí dotyčná osoba snášet a že je musí kompenzovat vlastní zvýšenou aktivitou v řízení. Zejména je po ní spravedlivé požadovat, aby skutečnost, že jazyku, v němž se vede řízení, nerozumí, dala příslušnému orgánu najevo, je-li schopna tak učinit. Tuto schopnost pak je nutno posuzovat zejména vzhledem k jejím obecným komunikačním schopnostem, stupni znalosti češtiny či případně míře vzdálenosti jazyka či jazyků, kterým rozumí, od češtiny a s ohledem na míru její obeznámenosti s poměry v České republice a jejími společenskými a právními institucemi. Dále po takové osobě lze spravedlivě požadovat, aby si sama opatřila překlad listin, zasílaných jí správním orgánem či soudem, anebo - ovšem jen a pouze tehdy, není-li něčeho takového vzhledem svým poměrům schopna - aby alespoň dotyčnému orgánu dala neprodleně po jejich obdržení najevo, že jim nerozumí, a aby alespoň v základních rysech předestřela, proč není schopna si překlady zajistit sama, a požádala správce daně o součinnosti při zajištění tlumočníka pro tento účel. Ustanovení § 3 d. ř., bude- li vykládáno v souladu se smyslem a účelem ústavně zaručeného práva na tlumočníka, jak byl předestřen výše, a v souladu se základními zásadami daňového řízení, zaručuje daňovým subjektům právo na tlumočníka ve zcela dostatečném standardu, přičemž zároveň zabraňuje ve zneužívání tohoto institutu daňovým subjektem k protahování daňového řízení a nárůstu nákladů správce daně na jeho vedení. “ Z citovaného rozhodnutí lze v přestupkovém řízení subsidiárně dovodit možnost účastníka řízení pořídit překlad písemností zasílaných mu správními orgány na svůj náklad, případně správnímu orgánu sdělit, z jakého důvodu není schopen si překlad sám zajistit a požádat správní orgán o součinnost při zajištění tlumočníka pro tento účel. Žalobce však žádnou z uvedených možností nevyužil, pouze opakovaně sděloval, že si přeje, aby mu písemnosti byly překládány do slovenštiny. K tomuto lze rovněž zmínit, že žalobce i již dne 29.08.2013 zmocnil právního zástupce k jeho zastupování ve všech právních věcech a výslovně též k přijímání doručovaných písemností. Z uvedeného je zřejmé, že i právní zástupce žalobce, kterým je advokát v Českých Budějovicích, byl s obsahem písemností zasílaných žalobci ve správním řízení, plně srozuměn. Žalobce měl tudíž možnost obsah těchto písemností konzultovat se svým zástupcem. Krajský soud shodně se závěry správních orgánů dospěl k závěru, že tvrzení žalobce ohledně neznalosti českého jazyka, v jejímž důsledku žádá o překlady do slovenštiny, je toliko tvrzením účelovým založeným na snaze žalobce neúměrně prodloužit délku správního řízení a toto řízení svým obstrukčním jednáním ztížit. Tento závěr krajského soudu lze podpořit odkazem na skutečnost, že žalobce v České republice dlouhodobě podniká a trvale se zde zdržuje. Nad rámec krajský soud poukazuje na skutečnosti známé mu z úřední činnosti, kdy žalobce byl účastníkem řízení ve věci sp. zn. 4T 114/2010 vedeného u Okresního soudu v Českých Budějovicích, v jehož rámci byl poučen o možnosti zvolit tlumočníka pro řízení, této možnosti však žalobce nevyužil s tím, že českému jazyku rozumí a tento ovládá. Celé trestní řízení bylo následně vedeno v jazyce českém a žalobce během hlavních líčení vypovídal v českém jazyce. Námitka žalobce týkající se nesprávného postupu správních orgánů v souvislosti s nevyhověním jeho žádosti o překlad písemností do slovenštiny, nebyla z důvodů shora uvedených shledána krajským soudem jako důvodná. Správní orgány obou stupňů dostatečně zdůvodnily, z jakých důvodů nebylo této žádosti vyhověno, a krajský soud z tohoto důvodu neshledal správní rozhodnutí nepřezkoumatelnými. K žalobcem poukazovaným odvolacím námitkám, dle nichž nebylo dostatečně prokázáno, že by vozidlo v době spáchání přestupku řídil on, krajský soud uvádí, že z důkazů, jež jsou obsahem správního spisu, jednoznačně vyplývá, že vozidlo v době spáchání přestupku řídil právě žalobce. Těmito důkazy jsou především úřední záznam Policie ČR ze dne 30.07.2013, z jehož obsahu vyplývá, že žalobce byl v obci Pelhřimov zastaven pprap. L., který jej následně vyzval k předložení dokladů, na jejichž základě byl žalobce ztotožněn jako řidič předmětného vozidla. Tvrzení žalobce, dle kterého vozidlo řídil S.V., který doklady žalobce v autě našel a prokázal se jimi, bylo krajským soudem vyhodnoceno jako účelové. Nelze než konstatovat, že uvedené tvrzení žalobce je pouze jeho obstrukčním jednáním, kterým se snaží ztížit postup ve správním řízení. Zasahující policista na základě kontroly dokladů předložených řidičem vozidla jasně ztotožnil žalobce, který jako jediný pasažér toto vozidlo řídil. Ověřit totožnost mohl především díky fotografii na předložených dokladech a vizuální kontroly řidiče vozidla s osobou na této fotografii. Za správný lze považovat rovněž závěr správních orgánů, dle něhož zasahující policista u řidiče vozidla nezaznamenal ukrajinský přízvuk. Uvedené závěry správních orgánů nelze považovat za xenofobní a tento závěr nelze učinit ani na základě tvrzení správních orgánů, dle nichž je nelogické, aby žalobce zapůjčil vozidlo společně se svými doklady občanu ukrajinské národnosti. Ani krajský soud nepovažuje za pravděpodobné, že by žalobce ponechal veškeré své doklady ve vozidle, které následně zapůjčil cizí osobě, a to na základě smlouvy o zapůjčení vozidla. Zmiňovaná smlouva, která byla žalobcem předložena jako důkaz, a prostřednictvím které zapůjčil žalobce jako jednatel společnosti EUROBILLBOARD s.r.o. zdarma vozidlo Mercedes Benz vypůjčiteli S.V., není dle krajského soudu věrohodným důkazem. Shodný závěr krajský soud učinil i v případě cestovního příkazu, který si žalobce vystavil pro zahraniční pracovní cestu, a který má doložit žalobcovu pracovní cestu do Německa v době, kdy měl být předmětný přestupek spáchán. Všechny žalobcem předložené důkazy, na jejichž základě má být prokázáno, že vozidlo v době spáchání přestupku neřídil, považuje krajský soud za nevěrohodné a účelové. Hlídka policie žalobce ztotožnila s řidičem vozidla ihned poté, co byl spáchán projednávaný přestupek, a to na základě předložených dokladů. Krajský soud nemá důvod pochybovat o tom, že vozidlo v době spáchání přestupku řídil žalobce. Rovněž další námitka žalobce týkající se nedostatečného proškolení policisty, který obsluhoval rychloměr v době přestupku žalobce, byla důkazy, jež jsou obsahem správního spisu, spolehlivě vyvrácena. Zástupce žalobce byl během ústního jednání konaného dne 30.09.2013 seznámen s důkazem představujícím potvrzení uděleném policistovi, který v době spáchání předmětného přestupku obsluhoval rychloměr. Z obsahu tohoto potvrzení vyplývá, že prap. Jaroslav Sůva absolvoval základní školení operátora laserového měřiče rychlosti MicroDigiCam LTI. Obsahem správního spisu je dále ověřovací list Českého metrologického institutu č. 8012-OL-70083-13 ze dne 26.04.2013 vystaveného na měřidlo – silniční laserový rychloměr MicroDigiCam LTI. Rychloměr jako stanovené měřidlo byl ověřen a lze jej používat v souladu s právní úpravou metrologie pro měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti. Konec doby platnosti ověření byl stanoven ke dni 25.04.2014. Uvedený důkaz týkající se řádného proškolení policisty a ověřovací list k použitému silničnímu laserovému rychloměru vyvrací žalobcovu námitku týkající se nesprávnosti měření rychlosti vozidla, kterým byl spáchán projednávaný přestupek. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že správní orgány postupovaly v souladu se zákonem, když ústní jednání provedly v nepřítomnosti žalobce, který neuvedl důležitý důvod své nepřítomnosti, a to za situace, kdy skutkový stav byl na základě důkazů předložených Policií ČR dostatečně prokázán a výpovědi žalobce k tomuto přestupku nebylo třeba. Správní orgány tento svůj postup dostatečně zdůvodnily a správní rozhodnutí z tohoto důvodu nebyla shledána nepřezkoumatelnými. Nesprávnost nebyla shledána ani v postupu správních orgánů, které z řádně a dostatečně uvedených důvodů, nezasílaly žalobci písemnosti přeložené do slovenského jazyka. Konečně krajský soud neshledal nesprávným ani postup správních orgánů, které nepovažovaly za nutné doplňovat důkazní materiál o žalobcem navrhované důkazy za situace, kdy skutkový stav považovaly za dostatečně prokázaný na základě podkladů ve správním spisu. Krajský soud shodně se závěry ve správním řízení považuje za dostatečně prokázané, že projednávaný přestupek spáchal žalobce a k tomuto opakovaně uvádí, že smyslem realizace práva obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný z přestupku efektivně bránit projednání přestupku, z něhož je obviněn, v rámci zákonné prekluzivní lhůty k projednání tohoto přestupku. Na základě shora uvedeného dospěl k závěru, že žalovaný a rovněž správní orgán prvního stupně postupovaly v souladu s platnou právní úpravou. Krajský soud tedy neshledal v postupu správních orgánů nesprávnost ani nezákonnost, proto žalobu v souladu s ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. jako nedůvodnou zamítl. Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval. Podle ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. nebylo třeba k projednání žaloby nařizovat jednání, protože účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení