10 A 141/2014 - 41

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce V.S., bytem X, zast. Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem v Písku, Přátelství 1960, proti žalované Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kraje, sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 26, o žalobě proti výroku II. bodu 2. rozhodnutí ze dne 18. 8. 2014 č.j. ŘKŘ-4654/2014, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ze dne 18. 8. 2014 č.j. ŘKŘ-4654/2014 se ve výroku II. bod 2 zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povi n n a zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 9.800 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 20. 10. 2014 doručena žaloba směřující proti rozhodnutí Policie ČR, Krajskému ředitelství Policie Jihočeského kraje ze dne 18. 8. 2014 č.j. ŘKŘ-4654/2014, kterým bylo změněno rozhodnutí ředitele ředitelství pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru ze dne 1. 12. 2009 č.j. ŘLZ-7629/2009, když namísto odchodného ve výši 264.816 Kč bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 280.134 Kč, žalobci bylo dále vyhověno v jeho žádosti o přiznání nároku na doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období tří let od roku 2007, který byl původním rozhodnutím zamítnut. Posledním výrokem byla žalovanou zamítnuta žádost žalobce o úrok z prodlení z přiznaných částek. V žalobě je rozporován poslední výrok napadeného rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o přiznání úroku z prodlení, na nějž má žalobce nárok v souvislosti s doplacením služebního příjmu vztahujícímu se ke službě přesčas nařízené v rozporu se zákonem. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí způsobenou absencí podkladů rozhodnutí co do výroku o úrocích z prodlení, kdy žalovaná vycházela mimo jiné ze stanoviska ministerstva vnitra ze dne 26. 5. 2014 č.j. MV-53556-4/SP-2014, které není součástí správního spisu a žalobce s ním nebyl seznámen. Žalobce tudíž neví, z jakých podkladů žalovaná ve svém rozhodnutí vycházela, nebyl seznámen s předmětným stanoviskem Ministerstva vnitra a toto stanovisko není obsahem správního spisu. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí je žalobce spatřována rovněž v jeho vnitřní rozpornosti, kdy žalovaná zpočátku uvedla, že úprava úroků z prodlení nepřipouští analogii a z příslušného právního předpisu ji tudíž nelze dovodit, když vzápětí poukazuje na právní úpravu zmiňující tyto úroky. Napadené rozhodnutí v části zabývající se úroky z prodlení je zmatečné, žalovaná se nejprve měla vypořádat s aplikací příslušné úpravy ohledně úroků z prodlení a až následně se vznikem tohoto prodlení zabývat. Poslední žalobní námitka směřuje k nezákonnosti rozhodnutí o úrocích z prodlení. Žalobce považuje názor žalované, dle něhož je vznik úroků z prodlení odvislý od rozhodnutí služebního funkcionáře, za nesprávný. Nárok na příjem za nezákonně nařízenou službu přesčas žalobci vznikl již výkonem této služby, rozhodnutí služebního funkcionáře, kterým žalobci byl tento nárok dodatečně přiznán, je pouze rozhodnutím deklaratorním. Odměna za tuto službu není od tohoto rozhodnutí odvislá, ale závisí na množství vykonané práce. V daném případě je na úroky z prodlení nutno aplikovat úpravu soukromoprávní, když zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „služební zákon“) v ust. § 208 odst. 4 úroky připouští, ale jako takové je neupravuje. Právo na úroky z prodlení v případě služebního příjmu žalobce mimo jiné dovozuje z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013 č.j. 3Ans 4/2013 – 37. Jelikož je příjem za službu přesčas součástí služebního příjmu, má žalobce i s ohledem na zmiňované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na úroky z prodlení nárok. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci nevyplatila odměny za nezákonně nařízenou práci přesčas, musel se obrátit s žádostí o doplacení těchto příjmů na soud, načež žalovaná až v důsledku soudních rozhodnutí žalobci přiznala právo na odměny za jím vykonanou přesčasovou práci. Pokud by tedy žalovaná proplatila žalobci příjem za takto vykonanou práci včas, tedy vykonáním této práce, nedostala by se do prodlení. Žalovaná nemůže vznik nároku na příjem z přesčasových prací žalobce odvozovat od rozhodnutí služebního funkcionáře, ke vzniku tohoto žalobcova nároku došlo již výkonem této práce. K tomuto žalobce poukázal na rozhodnutí Policie ČR, náměstka ředitele Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 9. 7. 2010 č. 1101/2010, jímž byl kromě doplatku služebního příjmu (odměny za služební pohotovost), přiznán i úrok z prodlení. Tento postup lze analogicky vztáhnout i na doplatek služebního příjmu za službu přesčas nařizovanou v rozporu se zákonem. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Soukromoprávní úpravu nároku upravenou v zákoníku práce na danou problematiku užít nelze, neboť současná právní úprava služebního vztahu neobsahuje odkaz na zákoník práce upravující vznik práva na zákonné úroky z prodlení. Vzhledem ke specifičnosti právní úpravy služebního poměru je zcela eliminován smluvní charakter pracovněprávního vztahu. Služební zákon vznik nároku na úrok z prodlení žádným způsobem neupravuje. S ohledem na veřejnoprávní charakter nároku, nelze připustit analogii akcesority úroku z prodlení jako zákonného příslušenství služebního příjmu vyplaceného po splatnosti. Poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas je nárokem vyplývajícím ze služebního poměru, jenž je upraven služebním zákonem, který institut úroku z prodlení na rozdíl od občanského zákoníku neupravuje. Žalovaná se nemohla dostat do prodlení s doplácením služebního příjmu, neboť v předmětném období nebylo o nároku žalobce na výplatu tohoto služebního příjmu pravomocně rozhodnuto a tudíž mezi stranami neexistoval hlavní závazek, od něhož je nárok na úrok z prodlení odvozen. Rozhodnutí soudu o nároku na proplacení služby přesčas nebylo možné předpokládat. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí z důvodu absence stanoviska Ministerstva vnitra žalovaná uvedla, že toto stanovisko bylo užito toliko pro podporu argumentace žalované, když se žalobci rozhodla úroky z prodlení nepřiznat. Pokud žalobce tvrdí, že předmětné stanovisko není součástí spisového materiálu a on neměl možnost se s ním v průběhu správního řízení seznámit, pak žalovaná k tomuto sděluje, že žalobce byl v daném správním řízení zastoupen zmocněncem, který se s obsahem tohoto stanoviska prokazatelně seznámil v jiném, skutkově obdobném řízení. Z tohoto důvodu považuje žalovaná tuto žalobní námitku za účelovou. Z obsahu správního spisu vyplynuly následující rozhodné skutečnosti. Žalobce ukončil služební poměr k 30. 11. 2009. Při ukončení služebního poměru mu bylo přiznáno odchodné, s jehož výší projevil nesouhlas. V závěru roku 2009 současně podal žádost o proplacení přesčasových hodin za roky 2007-2009. Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 1. 12. 2009 č. ŘLZ-7629/2009 bylo žalobci přiznáno odchodné ve výši 264.816 Kč. Dalším výrokem byla zamítnuta žádost žalobce o doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období tří let, včetně zákonem stanovených úroků z prodlení a doplatek mzdy za řádnou dovolenou od roku 2007, o které požádal svým podáním ze dne 3. 12. 2009 a ze dne 13. 10. 2011, neboť nárok na doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas a řádnou dovolenou za období roku 2007, 2008 a 2009 nevznikl. Proti tomuto rozhodnutí bylo žalobcem podáno odvolání, o němž bylo žalovanou rozhodnuto prostřednictvím rozhodnutí ze dne 19. 3. 2010, č.j. ŘKŘ-12/2010, jímž bylo odvolání žalobce zamítnuto a rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů potvrzeno. Uvedené rozhodnutí bylo žalobcem u zdejšího soudu napadeno správní žalobou. Toto rozhodnutí bylo následně rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 8. 2010 č.j. 10A 34/2010 – 28 zrušeno a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení. Žalovaná v dané věci opětovně rozhodla dne 10. 6. 2013 pod č.j. ŘKŘ-958/2013 s tím, že žádost žalobce o proplacení nezákonně nařízených přesčasových služeb opětovně zamítla. Toto rozhodnutí bylo zdejším soudem opět zrušeno, a to rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č.j. 10A 96/2013 – 72, kterým soud současně vrátil celou věc žalované k dalšímu řízení. Žalovaná ve věci opětovně rozhodla prostřednictvím žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 18. 8. 2014 č. ŘKŘ-4654/2014, jímž změnila rozhodnutí ředitele pro řízení lidských zdrojů Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje ze dne 1. 12. 2009 č. ŘLZ-7629/2009 tak, že žalobci přiznala odchodné ve výši 280.134 Kč a dále vyhověla žádosti žalobce o doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce za období tří let od roku 2007. Posledním výrokem žalovaná zamítla žádost žalobce o úrok z prodlení z přiznaných částek. K požadovaným úrokům z prodlení bylo v napadeném rozhodnutí uvedeno, že poskytnutí služebního příjmu za službu přesčas je nárokem vyplývajícím ze služebního poměru, který je regulován veřejnoprávními předpisy – služebním zákonem. Tento zákon však institut úroku z prodlení žádným způsobem neupravuje. Není v něm na žádném místě stanoveno, že úrok z prodlení vzniká společně s nárokem na náhradu služebního příjmu. Žalovaná se nemohla dostat do prodlení, neboť v předmětném období nebylo vydáno rozhodnutí o nároku žalobce na doplatek příjmu za přesčasové hodiny, z tohoto důvodu neexistoval mezi stranami hlavní závazek, ze kterého by případně vyplývala sankce úroků z prodlení. Služební zákon upravuje úrok z prodlení toliko ve vztahu ke splatnosti služebního příjmu, kdy v případě, že bezpečnostní sbor nevyplatí služební příjem ve výplatním termínu, dochází k prodlení. Úroky z prodlení přiznané pravomocným rozhodnutím se promlčují po třech letech ode dne jejich splatnosti. Úroky z prodlení nelze v daném případě přiznat ani na základě analogie iuris, neboť služební poměr příslušníka je právním poměrem veřejnoprávním, soukromoprávní úpravu tudíž na daný vztah užít nelze. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. V souzené záležitosti žalobce rozporuje pouze výrok II. bod 2 žalobou napadeného rozhodnutí, kterým mu nebyl přiznán nárok na úrok z prodlení z doplatku služebního příjmu za výkon služby přesčas. Důvod pro nepřiznání tohoto nároku žalovaná shledala v absenci hlavního závazkového vztahu, od něhož by byl nárok na úrok z prodlení odvozen, kdy tento hlavní závazkový vztah mohl vzniknout až pravomocným rozhodnutím, nikoli již samotným výkonem práce přesčas. Dalším důvodem pro nepřiznání práva žalobce na úrok z prodlení je absence zákonné úpravy tohoto institutu ve služebním zákoně, přičemž v daném případě nelze analogicky použít předpisy soukromého práva, a to pro charakter služebního vztahu mezi žalobcem a žalovanou, který je vztahem veřejnoprávním. Krajský soud se danou problematikou zabývá dlouhodobě a opakovaně, ve vztahu k předchozím rozhodnutím se jednalo o žaloby policistů týkající se neproplacených nezákonně nařízených služeb přesčas, u nichž žalovanou nebyla prokázána jejich výjimečnost ve smyslu ust. § 54 služebního zákona. Charakter služeb přesčas byl již mnohokrát vymezen s odkazem na její primární zakotvení v ustanovení § 54 služebního zákona jako služba vykonávaná nad základní dobu služby v týdnu mimo rámec směn (srov. § 52 služebního zákona, podle kterého činí základní doba služby příslušníka 37,5 hodiny týdně). Podle odst. 1 tohoto ustanovení ji lze nařídit pouze v důležitém zájmu služby a nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce (a contrario z jiného důvodu a ve větším rozsahu – vyjma ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona - službu přesča s nařídit nelze). S tím služební zákon počítá i v souvislosti s úpravou výše služebního příjmu, jenž je podle ustanovení § 112 odst. 2 služebního zákona stanoven s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Co je důležitý zájem služby upravuje služební zákon v ustanovení § 201 odst. 1 jako zájem bezpečnostního sboru na včasném a kvalitním plnění úkolů bezpečnostního sboru. Nad rozsah výše uvedených 150 přesčasových hodin v kalendářním roce lze podle ustanovení § 54 odst. 2 služebního zákona výkon služby přesčas nařídit pouze v případě vyhlášení krizového stavu nebo ve výjimečných případech ve veřejném zájmu, a to po dobu krizového stavu, resp. po nezbytnou dobu ve veřejném zájmu. Výkon služby přesčas v souladu s výše uvedenými pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce presumován ve výši stanoveného služebního příjmu a příslušník tak za něj další (extra) příjem nárokovat nemůže. (viz rozhodnutí krajského soudu ze dne 20. 8. 2010 č.j. 10A 34/2010 – 28, ze dne 5. 10. 2011 č.j. 10A 42/2011 – 34, ze dne 4. 12. 2012 č.j. 10A 60/2012 – 52, ze dne 31. 3. 2014 č.j. 10A 71/2013-66 a ze dne 10. 4. 2014 č.j. 10A 96/2013 – 72). Uvedenými rozhodnutími byla žalované opakovaně ukládána povinnost řádného zdůvodnění výjimečnosti služeb nařizovaných příslušníkům policie přesčas. Žalovaná takto stanovené zákonné podmínce nedostála, a tudíž musela policistům nezákonně nařízené služby přesčas proplatit, což učinila právě žalobou napadeným rozhodnutím. Tímto rozhodnutím však žalobci nepřiznala úroky z prodlení k částkám přestavujícím doplatek přesčasových služeb. Důvodem nepřiznání dlužného úroku z prodlení byla jednak absence hlavního závazkového vztahu, který do této doby nebyl založen pravomocným rozhodnutím a jednak nemožností analogické aplikace soukromoprávní úpravy úroků z prodlení. Žalovaná tuto argumentaci podpořila odkazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č.j. 7A 164/2010 – 34. Krajský soud se s uvedenými závěry žalované neztotožnil. Pokud je žalovanou odkazováno na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2013 č.j. 7A 164/2010 – 34, pak je nutno konstatovat, že toto rozhodnutí je vzhledem k nyní posuzované věci nepřípadné. Poukazovaným rozhodnutím je správním soudem řešena výsluha a úroky z ní, na něž si žalobce v této věci činil nárok. Výsluhový příspěvek je však i Nejvyšším správním soudem charakterizován jako sociální dávka, z níž jejímu příjemci nemůže vzniknout nárok na úrok z prodlení v případě její pozdní výplaty. V nyní projednávané věci se jedná o nárok na úrok z prodlení plynoucí z opožděně proplaceného nároku na odměnu za vykonanou neoprávněně nařízenou službu přesčas. Z tohoto důvodu nelze žalovanou odkazované rozhodnutí na danou věc užít, neboť doplatek služebního příjmu v podobě odměny za nezákonně nařízenou službu přesčas představuje zcela jinou formu příjmu, než je výsluhový příspěvek. Ke stejnému závěru dospěl též Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 3. 10. 2013 č.j. 3 Ans 4/2013 - 39, v němž výslovně uvedl, že „Ke stěžovatelově argumentaci odbornou literaturou Nejvyšší správní soud uvádí, že citovaná pasáž z komentáře k zákonu o služebním poměru se týkala prodlení s výplatou služebního příjmu, což je plnění zcela jiné povahy než výsluhový příspěvek, jehož povaha byla charakterizována výše.“ Z celkového kontextu tohoto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu lze dovodit, že soukromoprávní úpravu úroků z prodlení nelze užít na výsluhový příspěvek z důvodu jeho charakteru sociální dávky, avšak v případě prodlení s výplatou služebního příjmu tuto analogii užít lze. Žalobci byl napadeným rozhodnutím mimo jiné přiznán nárok na doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období tří let od roku 2007. Dle ust. § 112 odst. 1 služebního zákona má příslušník nárok na služební příjem za výkon služby. Nárok na služební příjem má také v dalších případech, kdy to stanovuje zákon. Za služební příjem se považují peněžitá plnění poskytovaná příslušníkovi bezpečnostním sborem ve výši a za podmínek stanovených tímto zákonem. Příslušník s kratší dobou služby má nárok na služební příjem odpovídající této kratší době služby. Dle odst. 2 tohoto ustanovení je příslušníkovi stanoven služební příjem s přihlédnutím k případné službě přesčas v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce. Ve služebním příjmu ředitele bezpečnostního sboru a jeho zástupce je přihlédnuto k veškeré službě přesčas. Žalobou napadeným rozhodnutím byl žalobci přiznán „doplatek služebního příjmu za výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, za období tří let od roku 2007“. Rovněž z takto formulovaného výroku rozhodnutí žalované je zřejmé, že v projednávané věci se jedná o žalobcem uplatňovaný nárok na úroky z prodlení z částky, která představuje součást služebního příjmu. Z citovaného ust. § 112 odst. 1 služebního zákona se podává, že nárok na služební příjem vzniká již výkonem služby. Nelze tudíž souhlasit se závěry žalované, která tvrdí, že „hlavní závazkový vztah“, tedy nárok na výplatu služebního příjmu, vzniká až pravomocným rozhodnutím, které v nyní projednávané věci dříve neexistovalo. Nárok na výplatu služebního příjmu včetně doplatku za službu přesčas, který je jeho součástí, vznikl žalobci již výkonem této služby přesčas, nikoliv až rozhodnutím žalované. Žalobce měl nárok na služební příjem za výkon služby přesčas již jejím vykonáním. Rozhodnutí žalované je toliko deklaratorním rozhodnutím, jímž žalovaná reflektuje skutečnost, že došlo k neoprávněnému nařízení služby přesčas, a proto je tímto rozhodnutím žalované právo na úhradu příjmu z takto odvedené práce přiznáno. Ztotožnit se nelze ani se závěry žalované, dle nichž nelze žalobci přiznat nárok na úroky z prodlení z opožděně vyplaceného služebního příjmu za výkon služby přesčas, neboť zde nelze analogicky použít soukromoprávní úpravu úroků z prodlení, když tyto úroky nejsou v zákoně o služebním poměru obsaženy a užití zákoníku práce tato nová právní úprava vylučuje. Zákon o služebním poměru zakotvuje celou řadu peněžitých plnění, na které vzniká nárok v souvislosti s výkonem služby. Taková úprava ovšem nevylučuje, aby jednotlivá plnění podléhala různému právnímu režimu, například v oblasti úroků z prodlení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6As 102/2014). Lze souhlasit s názorem žalované, že současná úprava služebního poměru užití zákoníku práce neuvádí, jak tomu bylo za předchozí právní úpravy. Tato skutečnost však nevylučuje užití ustanovení o nároku na úrok z prodlení, jak je upravuje občanský zákoník, a to ve smyslu zásady analogie iuris. Analogii iuris lze využít, pokud není možné postupovat podle analogie zákona (analogie legis), v takovém případě lze použít obecné právní principy, které jsou v právním systému vyjádřeny, či na kterých tento systém spočívá. S ohledem na skutečnost, že služební zákon účinný ke dni vydání napadeného rozhodnutí neobsahuje výslovnou úpravu následků prodlení s výplatou služebního příjmu, je třeba v souladu se zásadou analogie iuris užít úpravu soukromoprávní. Dle ust. § 1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele. Dle ust. § 1970 občanského zákoníku, po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Žalovaná byla povinna žalobci uhradit služební příjem za výkon služby přesčas, který mu byl nezákonně nařizován v letech od roku 2007. Nárok na tento příjem žalobci vznikl v souladu s ust. § 112 odst. 1 služebního zákona výkonem této nezákonně nařízené práce přesčas. Žalovaná mu však tento příjem v zákonem stanovené lhůtě neproplatila, čímž se dostala do prodlení s výplatou této části služebního příjmu. V důsledku tohoto postupu tak žalobci vznikl nárok na úrok z prodlení s úhradou této částky, který je žalovaná povinna žalobci vyplatit, přičemž na úhradu těchto úroků je žalovaná povinna analogicky užít obecné zásady soukromého práva vztahující se k prodlení dlužníka. Krajský soud v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 6. 3. 2006 č. 3081/2006, kterým byl žadateli přiznán doplatek služebního příjmu za službu konanou nad základní dobu služby v celkové výši 81.140 Kč a úroky z dlužné částky ve výši 155.886 Kč. (viz rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2013 č.j. 7Ca 16/2009 – 68) Z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že jiný orgán Policie ČR v dané věci přiznal žadateli nárok na úroky z prodlení z doplatku služebního příjmu bez dalšího. Žalobce dále namítá procesní pochybení žalované z důvodu, že rozhodnutí nemá oporu ve spisovém materiálu, když v něm není obsaženo stanovisko Ministerstva vnitra ČR ze dne 26. 5. 2014. Žalobce s tímto podkladem rozhodnutí nebyl seznámen. Skutkový stav, který žalovaná postavila na jisto, tak nemá oporu ve spisovém materiálu. Žalobce byl zkrácen na svém právu seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním a k těmto podkladům se vyjádřit. K otázce podkladů rozhodnutí správních orgánů se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 22. 1. 2004 č.j. 4Azs 55/2003 – 51, v němž uvedl, že rozhodnutí správního orgánu musí obstát samo o sobě a pokud v něm nejsou uvedeny důkazy, na jejichž podkladě správní orgán dovozuje svoje závěry, pak je nutno takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvede, které skutečnosti byly podkladem pro rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě jakých rozhodl. Pokud důkazy nejsou obsaženy ve správním spise, pak skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí, nemá oporu ve spisech. Žalovaná ve svém vyjádření k žalobě k absenci stanoviska Ministerstva vnitra ČR uvedla, že toto vyjádření není součástí spisové dokumentace, bylo žalovanou v napadeném rozhodnutí uvedeno pouze na podporu její argumentace, když se žalobci rozhodla nepřiznat požadované úroky z prodlení. Stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 5. 2014 bylo v rozhodnutí zmíněno na straně devět, a to v souvislosti s otázkou oprávněnosti nároku žalobce na úroky z prodlení. Obsahem tohoto stanoviska je nejprve obecné konstatování ohledně charakteru úroků z prodlení a následně aplikace nároků na úroky z prodlení na daný případ, kdy ze stanoviska vyplývá, že vzhledem ke speciální úpravě úroků z prodlení ve služebním zákoně, na ně žalobce nárok nemá, neboť je tento zákon ve vztahu k služebnímu příjmu vůbec neupravuje. Stanovisko ministerstva vnitra dále uvádí, že nárok na úroky z prodlení z tohoto služebního příjmu není dán, neboť o tomto služebním příjmu nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto. Žalovaná dále uvedla, že se s uvedeným stanoviskem Ministerstva vnitra plně ztotožňuje. Služební zákon úroky z prodlení ze služebního příjmu upravuje v ust. § 128 služebního zákona, ust. § 208 odst. 4 služebního zákona úroky z prodlení váže na pravomocné rozhodnutí o plnění. Úrok z prodlení v daném případě nevznikl, neboť ze strany žalované nedošlo k prodlení z důvodu neexistence nároku, z něhož by bylo možné dovodit vznik sankce v podobě úroků z prodlení. Dle ust. § 36 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Dle ust. § 50 odst. 1 správního řádu mohou být podklady pro vydání rozhodnutí zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. K poukazovanému stanovisku Ministerstva vnitra lze konstatovat, že z něj žalovaná co do nároků žalobce na úroky z prodlení vycházela beze zbytku, když sama v odůvodnění rozhodnutí citovala obsah tohoto stanoviska a dokonce uvedla, že se s ním plně ztotožňuje. Stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 26. 5. 2014 není obsahem správního spisu. Žalovaná zmiňované stanovisko neuvedla jako podklad rozhodnutí, ačkoliv z něj v napadeném rozhodnutí zjevně vycházela. Žalobci tak byla odepřena možnost seznámit se s tímto podkladem rozhodnutí, které není součástí správního spisu, a současně neměl možnost se k tomuto podkladu žádným způsobem vyjádřit, jak mu umožňuje ust. § 36 odst. 3 správního řádu. Řízení před žalovanou tak bylo zatíženo vadou, neboť došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem. Předmětné stanovisko ministerstva vnitra představuje důkazní prostředek, který není obsahem správního spisu. Skutkový stav, který žalovaná i na základě tohoto důkazního prostředku učinila, tak nemá oporu ve spisovém materiálu. Pokud žalovaná namítá, že zmocněnec žalobce byl s tímto stanoviskem seznámen v jiné skutkově obdobné věci, pak tento argument nemůže ve světle citované judikatury obstát, neboť správní orgán je povinen v každém jednotlivém rozhodnutí uvést podklad, z něhož vycházel a stejně tak je povinen účastníka řízení (žalobce) v každém jednotlivém případě s podkladem rozhodnutí seznámit a dát mu možnost se k tomuto podkladu vyjádřit. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost rozhodnutí s ohledem na vnitřní rozpornost odůvodnění tohoto rozhodnutí ve vztahu k zamítnutí žádosti žalobce o úroky z prodlení. Tato žalobní námitka byla shledána důvodnou pro vnitřní nesrozumitelnost odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Postup správních soudů v případě nepřezkoumatelného rozhodnutí správního orgánu řeší ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., dle něhož soud napadené rozhodnutí zruší pro vady řízení bez jednání, pokud je toto rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu jeho nesrozumitelnosti či pro nedostatek důvodů tohoto rozhodnutí. Komentář k tomuto zákonnému ustanovení k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu uvádí dva důvody, pro něž je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, a to nesrozumitelnost rozhodnutí správního orgánu a nedostatek důvodů tohoto rozhodnutí. Nesrozumitelnost rozhodnutí správního orgánu se může týkat výroku, odůvodnění či vzájemného vztahu mezi těmito dvěma částmi. Nesrozumitelnost výroku rozhodnutí správního orgánu spočívá v tom, že z něj není vůbec patrné, jak správní orgán rozhodl, případně v tom, že jednotlivé výroky rozhodnutí jsou vzájemně rozporné. Nesrozumitelnost odůvodnění rozhodnutí potom spočívá v tom, že odůvodnění neobsahuje požadované náležitosti, tedy důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s námitkami účastníků a s jejich vyjádřeními k podkladům rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů spočívá v tom, že správní orgán v odůvodnění neuvede, jak se vypořádal s námitkami účastníků řízení, proč je považuje za mylné, liché či vyvrácené, které skutečnosti vzal za podklad svého rozhodnutí, z jakého důvodu považuje skutečnosti uváděné účastníkem za nerozhodné, nesprávné nebo vyvrácené jinými důkazy, podle které právní normy rozhodoval či jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. K nesrozumitelnosti odůvodnění rozhodnutí správního orgánu se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí ze dne 24. 9. 2003 č.j. 7A 547/2002 – 24, v němž uvedl, že pokud odůvodnění nedává smysl, který by svědčil o skutkových a právních důvodech, jež správní orgán pohnuly k vydání rozhodnutí, je nesrozumitelné. Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalovaná zprvu konstatovala, že žalobce nemá nárok na přiznání úroků z prodlení z dodatečně přiznaného služebního příjmu představujícího přesčasové služby do rozsahu 150 hodin, neboť služební zákon vznik takových úroků neupravuje. V následující části odůvodnění však žalovaná naopak poukazuje na znění ust. § 112 odst. 2 služebního zákona a dovozuje, že žalobce nemá na úroky z prodlení za přesčasové služby do rozsahu 150 hodin nárok, neboť o tomto nároku na služební příjem za služby přesčas do rozsahu 150 hodin nebylo žalovanou rozhodnuto a rozhodnutí správních soudů nebylo možno předpokládat. Žalovaná tak zprvu konstatuje, že nárok na úroky z prodlení ze služebního příjmu v podobě přesčasových služeb do rozsahu 150 hodin není stanoven zákonem a z tohoto důvodu jej žalobci nelze přiznat, když na druhé straně říká, že na úroky z prodlení nemá žalobce nárok, protože o příjmu z přesčasových služeb nebylo žalovanou rozhodnuto, a tudíž není dán hlavní závazkový vztah, z něhož by úroky plynuly. Závěrem potom žalovaná podává výklad o nepřípustnosti analogie iuris, kdy soukromoprávní úpravu úroků z prodlení nelze použít na služební poměr žalobce. Ze shora uvedeného je zřetelná rozpornost odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí ve vztahu k úrokům z prodlení, které žalobce nárokuje s ohledem na dodatečně doplacený služební příjem za přesčasové hodiny do rozsahu 150 hodin. Žalobou napadené rozhodnutí je z tohoto důvodu nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost odůvodnění tohoto rozhodnutí, z něhož nejsou patrné právní důvody, proto které žalovaná žalobci nepřiznala právo na úroky z prodlení. Žalovaná by se měla nejprve vypořádat s tím, zda úrok z prodlení v případě služebního příjmu či jeho složky přiznat lze a pokud ano, pak by se měla zabývat prodlením, od něhož lze nárok na úroky z prodlení odvodit. Z rozhodnutí žalované není zřejmé, zda nárok na úroky z prodlení ze služebního příjmu žalobci nepřiznala proto, že zákon přiznání těchto úroků vůbec neumožňuje, či proto, že úroky z prodlení přiznat obecně lze, ale v daném případě k tomu nebyly splněny zákonné podmínky. Důvodnost žaloby byla soudem konstatována rovněž ve vztahu k žalobní námitce týkající se nezákonnosti rozhodnutí způsobené nepřiznáním úroků z prodlení, na něž měl žalobce nárok v souvislosti s neproplacením nezákonně nařízených přesčasových hodin. Žalovaná byla povinna žalobci přiznat nárok na úroky z prodlení z doplatku služebního příjmu za výkon služby přesčas v období tří let od roku 2007. Tento nárok žalobci vznikl samotným výkonem nezákonně nařízené služby přesčas, nikoliv až deklaratorním rozhodnutím žalované. Absence zákonné úpravy úroků z prodlení ve služebním zákoně neimplikuje nemožnost jejich přiznání, neboť tyto úroky lze přiznat v souladu se zásadou analogie iuris dle zásad úpravy soukromoprávní. Žaloba byla dále shledána důvodnou rovněž pro vady řízení spočívající v absenci podkladů rozhodnutí a s ním souvisejícím porušením práva žalobce na seznámení se s těmito podklady a práva vyjádřit se k těmto podkladům. Důvodnou byla žaloba shledána i co do namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro rozpornost odůvodnění rozhodnutí co do zamítnutí žádosti žalobce o úroky z prodlení. S ohledem na výše uvedené zrušil krajský soud rozhodnutí žalované co do výroku II. bodu 2 rozhodnutí žalované dle ust. § 78 odst. 1 s.ř.s. a věc žalované v souladu s ust. § 78 odst. 4 vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v dané věci rozhodoval bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 76 odst. 1 s.ř.s. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 9.800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a 2x režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč, náklady celkem 9.800 Kč.

Poučení