10 A 145/2014 - 39

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce JH CARGO s.r.o., se sídlem v Jindřichově Hradci, Jiráskovo předměstí 935, zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem České Budějovice, Na Sadech 21, proti žalovanému Státnímu úřadu inspekce práce, se sídlem Opava, Kolářská 451/13, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2014 č.j. 3129/1.30/14/14.3, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobou doručenou dne 22. 10. 2014 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2014 č.j. 3129/1.30/14/14.3, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Oblastního inspektorátu práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích o uložení pokuty za správní delikty ve výši 145.000 Kč a toto prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť výše sankce byla stanovena v nepřiměřené výši. Správní orgán nehodnotil všechna hlediska pro určení výše sankce dle § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, zejména v rozhodnutí o výši sankce nebral v úvahu okolnosti správního deliktu, a to finanční situaci žalobce, dopad do jeho majetkové sféry a rovněž ani správní orgán nehodnotil a nezjistil, jaký dopad mělo jednání žalobce na jeho jednotlivé zaměstnance. Správní orgán rovněž při stanovení výše sankce nepřihlédl k polehčujícím okolnostem a chybně hodnotil jako přitěžující okolnost dřívější postih žalobce, který byl postižen za jednání na úseku bezpečnosti práce a nikoliv na úseku odměňování zaměstnanců. Správní orgán rovněž nezjistil, zda příplatky nebyly poskytnuty formou odměny. Správní orgán se rovněž nevyjádřil ke všem námitkám, které žalobce v řízení uvedl. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se žalovaný s námitkami žalobce částečně vůbec nevypořádal a ve svém odůvodnění jen odkázal na stanovisko orgánu prvního stupně. Žalobce poukázal na § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce a poznamenal, že hospodaří dlouhodobě se ztrátou. Sankce v uložené výši bude mít za následek, že se žalobce dostane do druhotné platební neschopnosti a zřejmě dojde i k opakovanému zpoždění plateb zaměstnancům. Přichází proto v úvahu, že proti žalobci bude zahájeno další správní řízení pro spáchání dalšího shodného správního deliktu. Žalobce se v současné době nachází na pokraji úpadku a sankce bude mít ten následek, že se do úpadku dostane. V důsledku toho zaměstnanci žalobce ztratí zaměstnání, což bude důsledek daleko horší a sociálně více nepříznivý než porušení zákoníku práce. V případě podnikání žalobce je dosahováno značného obratu, ovšem rozdíl mezi obratem a ziskem je značný. Žalobce byl ve ztrátě jak v roce 2012, tak i v roce 2013, což řádně doložil účetní závěrkou řádně zveřejněnou ve veřejném rejstříku. U žalobce se rovněž snížil jeho dlouhodobý majetek. Žalobci se nedaří vymáhat pohledávky, proto se ocitá nikoliv svou vinou v druhotné platební neschopnosti. Žalobce má za to, že uložená sankce nereflektuje jeho majetkové poměry. Žalovaný pochybil, jestliže při stanovení sankce nezohlednil jeho prohlubující se podnikatelskou ztrátu, neboť z jeho hospodaření vyplývá, že podnikání není výdělečné po dobu několika let a nikoli pouze v době ukládání sankce. Žalobce má za to, že mu nebyla uložena sankce přiměřená jeho majetkovým poměrům. Žalovaný tak při stanovení výše sankce nepřihlédl k individuálním poměrům sankcionované osoby, jestliže v rozhodnutí uvedl, že výše uložené pokuty nikterak nevybočuje ze správní praxe zavedené orgány inspekce práce. Žalobce v souvislosti s tím poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 9/2008-133. Žalovaný nesprávně hodnotil tvrzení o druhotné platební neschopnosti žalobce poukazem na to, že nebyla prokázána, neboť se žalovaný otázkou druhotné platební neschopnosti vůbec nezabýval a nezajistil jediný důkaz, který by tuto finanční situaci žalobce prokazoval. Neopatřil si žádný důkaz o majetkových poměrech žalobce a tuto skutečnost nezohlednil při stanovení výše sankce. Žalovaný se v rozhodnutí měl rovněž vypořádat se všemi hledisky rozhodnými pro stanovení výše sankce, což neučinil, proto je rozhodnutí nezákonné. Žalovaný ani nezjistil následky protiprávního jednání žalobce, když nezjistil, jakým konkrétním způsobem bylo zasaženo do práv konkrétních zaměstnanců a jaký následek do jejich života správní delikt měl. Žalovaný nepřihlédl k polehčujícím okolnostem a k poskytnutí příplatků formou odměny. Nevzal v úvahu ani to, že se žalobce od počátku ke spáchání správních deliktů doznával. Po skutkové stránce nerozporoval, že nedošlo k vyplacení částek označených jako příplatky. Žalobce pouze argumentoval tím, že zaměstnancům byly poskytovány odměny, které byly vypláceny za noční práce a práci odpracovanou v sobotu a v neděli. Žalovaný měl proto porovnat u všech zaměstnanců tuto výši odměn s výší příplatků, kdyby tak učinil, dospěl by k závěru, že odměny byly poskytovány u většiny zaměstnanců právě v závislosti na odpracovaných dnech pracovního klidu nebo noční práce. Toto hledisko značně zmírňuje následky protiprávního jednání žalobce, což by mělo rovněž vliv na výši sankce. Žalovaný hodnotil chybně jako přitěžující okolnost skutečnost, že mu byla v minulosti uložena pokuta za protiprávní jednání na úseku bezpečnosti práce. Žalovaný tak postupoval nesprávně, neboť se jednalo o úplně jiný delikt, přičemž na úseku zaměstnanosti byl žalobce dosud netrestaný. Uvedené delikty spolu nesouvisejí a tato skutečnost je žalovaným chybně považována za přitěžující okolnost. Proto je sankce nepřiměřená. Žalovaný při úvahách o výši sankce postupoval v rozporu se zákonem. Kdyby řádně zjistil finanční situaci žalobce a přihlédl k polehčujícím okolnostem, uložil by sankci daleko nižší. Sankce uložená žalobci je nepřiměřená a neodpovídá zásadám dobré správy a správního uvážení. Dále žalobce navrhuje, aby soud postupem podle § 78 odst. 2 s.ř.s. snížil trest v mezích zákona dovolených. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Setrval na svém rozhodnutí, že žalobce spáchal správní delikty, jak je popsáno ve výrocích rozhodnutí prvostupňového správního orgánu. Žalovaný nesouhlasí se žalobcem, že měl porovnávat u všech zaměstnanců výši prémií (odměn) s výší příplatků za práci v noci. Příplatky za práci v noci a za práci v sobotu a v neděli nebyly skryty pod označením „prémie“. Žalovaný má za to, že tato tvrzení měl doložit žalobce, že prémie představují ony příplatky, respektive prokázat, jakým způsobem byla výše prémií vytvářena. Žalobce se dopustil více správních deliktů, celkem tří, a to pěti různými skutky. Pokuta byla žalobci uložena dle ustanovení vztahujícího se na nejpřísnější postižitelný delikt, tedy dle § 26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce. Dle tohoto ustanovení je možno pachateli uložit pokutu až do výše 2.000.000 Kč. Jako k přitěžující okolnosti bylo přihlédnuto k tomu, že se žalobce dopustil více sbíhajících se správních deliktů. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 145.000 Kč, což v přepočtu představuje 7,25 % horní hranice zákonného rozpětí. Žalobci byla tedy uložena ve spodní desetině zákonného rozpětí, proto nelze pokutu považovat za nepřiměřenou. K hodnocení majetkových poměrů odkázal žalovaný na odůvodnění napadeného rozhodnutí na stranu 6, 10 a 11 odůvodnění rozhodnutí oblastního inspektorátu práce. Při určení výše pokuty bylo přihlédnuto k hospodářským výsledkům žalobce, počtu zaměstnanců, výši jeho aktiv. Žalovaný se rovněž zabýval i druhotnou platební neschopností. Žalobce relevantně nedoložil, že se nachází v druhotné platební neschopnosti. Toto bylo možno zjistit z přehledu o finančních tocích, případně doložením pohledávek a závazků. Žalovaný zjistil, že je to spíše žalobce, kdo závazky nehradí včas. Z účetní uzávěrky žalobce za rok 2012 nelze učinit závěr o druhotné platební neschopnosti žalobce ani z rozvahy žalobce ke dni 31. 12. 2013 druhotná platební neschopnost nevyplývá, neboť pohledávky jsou nižší než závazky. Žalovaný se nemůže vyhnout uložení pokuty tím, že prokáže, že jeho podnikání není v době ukládání sankce výdělečné. Poměry žalobce nejsou jediným hlediskem při stanovení výše pokuty. Dalším hlediskem je rovněž závažnost správních deliktů, jichž se žalobce dopustil. Žalovaný považoval jednání žalobce za závažné, výše pokuty nevybočila z toho, jaká pokuta je pachatelům obdobně závažných správních deliktů v obdobné ekonomické situaci ukládána. Odpovědnost právnické osoby za správní delikty je v zákoně o inspekci koncipována jako odpovědnost objektivní, tedy bez ohledu na zavinění. Proto není povinností správních orgánů zkoumat a prokazovat naplnění psychického stavu pachatele ke svému jednání a proto nebylo možno přihlédnout jako k polehčující okolnosti k tomu, že ke spáchání správních deliktů na úseku náhrad došlo omylem. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí poukázal na předchozí potrestání žalobce toliko v souvislosti s odvolací námitkou, že pokuta ve výši 145.000 Kč je likvidační povahy, když připomněl, že v době uložení pokuty se hospodaření žalobce nacházelo rovněž v červených číslech a přesto mu uložená pokuta likvidaci nepřivodila. Žalobce byl v roce 2012 uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce, kdy mu byla uložena pokuta ve výši 120.000 Kč. Žalovaný připustil, že uvedeným příkazem byl žalobce uznán vinným za porušení jiných povinností daných zákoníkem práce, tato skutečnost, že oblastní inspektorát práce k této skutečnosti přihlédl, nemá vliv na zákonnost rozhodnutí oblastního inspektorátu práce. Opakovanost protiprávního jednání je bezesporu přitěžujícím kritériem při stanovení výše pokuty. V daném případě se jedná o recidivu druhovou a nikoli speciální, nicméně v souvislosti s tím žalovaný poukázal na § 42 písm. p) trestního zákoníku, který primárně mezi druhy recidivy nerozlišuje. Ze správního spisu byly zjištěny tyto rozhodné skutečnosti. Oblastní inspektorát práce pro Jihočeský kraj a Vysočinu se sídlem v Českých Budějovicích dne 31. 1. 2014 zahájil se žalobcem správní řízení. Dne 19. 8. 2013 a dne 17. 9. 2013 byla u žalobce provedena kontrola inspektorkou oblastního inspektorátu práce. Předmětem kontroly bylo dodržování povinností vyplývajících z § 3 zákona o inspekci práce, a to vznik, změna a skončení pracovního poměru, odměňování, cestovní náhrady a pracovní doba. O kontrole byl vyhotoven protokol, se kterým byl žalobce seznámen. Žalobce byl poučen, že do pěti pracovních dnů může požádat o přezkoumání protokolu. Žalobce tak učinil, žádost o přezkoumání protokolu byla doručena dne 25. 9. 2013. Tato žádost nebyla shledána důvodnou. Žalobce podal námitky, které byly zamítnuty, kromě námitky uvedené pod bodem 2, které bylo vyhověno. Tím byla kontrola uzavřena, dne 6. 12. 2013 bylo vydáno opatření k odstranění nedostatků, v němž bylo žalobci uloženo odstranit nedostatky zjištěné při kontrole. Správní řízení bylo zahájeno oznámením příkazu ze dne 27. 1. 2014, proti kterému podal žalobce odpor. Na základě provedeného správního řízení bylo vydáno prvostupňovým správním orgánem rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce – výroky I., II. a III. rozhodnutí, správního deliktu na úseku náhrad dle § 27 odst. 1 téhož zákona – výroky IV. a V. rozhodnutí, za což byla žalobci uložena pokuta dle § 26 odst. 2 písm. c) zákona ve výši 145.000 Kč. Dále byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o kterém žalovaný rozhodl tak, že napadené rozhodnutí zrušil z důvodu nesprávné právní kvalifikace skutku uvedeného ve výroku I. a věc vrátil k novému projednání. Prvostupňový správní orgán vydal dne 30. 6. 2014 rozhodnutí, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců dle § 26 odst. 1 písm. c) zákona o inspekci práce (výroky II. a III. rozhodnutí) a dle ustanovení § 26 odst. 1 písm. f) téhož zákona (výrok I. rozhodnutí) a správního deliktu na úseku náhrad dle § 27 odst. 1 zákona (výroky IV. a V. rozhodnutí), za což mu byla uložena pokuta ve výši 145.000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce opětovně odvolal. Odvolání bylo napadeným rozhodnutím zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno s odůvodněním, že se žalobce dopustil shora uvedených správních deliktů. U žalobce se nejednalo o ojedinělý exces, ale o systémové porušování zákona, které způsobilo finanční újmu zaměstnancům. Při stanovení výše pokuty správní orgán vycházel ze zákonných podmínek pro ukládání pokut, přihlédl k poměrům zaměstnavatele, k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a okolnostem. Přihlédl i k tomu, že žalobce splnil svou povinnost a doručil zprávu o odstranění nedostatků a o přijatých opatřeních. Žalobce se dopustil více sbíhajících se správních deliktů, proto v souladu se zásadou absorpce mu byla uložena pokuta dle ustanovení vztahujícího se na nejpřísněji postižitelný správní delikt, tedy dle ustanovení § 26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce. Výše uložené sankce je přiměřená majetkovým poměrům žalobce, přestože se žalobce v posledních letech nenachází v příznivé ekonomické situaci, nelze pominout závažnost správních deliktů, kterých se dopustil. Dle žalovaného není možné, aby se žalobce vyhnul uložení pokuty tím, že prokáže, že jeho podnikání není v době ukládání sankce výdělečné. Výše pokuty nevybočuje ze správní praxe zavedené orgány inspekce práce. Proto je pokuta v souladu se zásadou legitimního očekávání zakotvenou v § 2 odst. 4 správního řádu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 s.ř.s. v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V daném případě žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, neboť výše sankce byla stanovena v nepřiměřené výši. Výhrada žalobce tedy směřuje proti odůvodnění výroku o výši uložené pokuty. Žalobce tak namítá nesprávnost výše pokuty. Při úvaze o výši pokuty musí správní orgán hodnotit kritéria, která jsou pro výši pokuty stanovena zákonem z pohledu konkrétních zjištění vyplývajících z provedeného řízení. V daném případě je správní orgán při stanovení výše pokuty vázán hledisky uvedenými v § 36 odst. 1 zákona o inspekci, dle něhož při určení výše pokuty právnické osobě se přihlédne k jejím poměrům, závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání, jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí správního orgánu musí obsahovat úvahu o tom, k jakým konkrétním skutečnostem správní orgány přihlížely jako ke skutečnostem rozhodujícím ve vztahu k rozsahu, závažnosti, způsobu, době trvání a následkům protiprávního jednání. Odůvodnění výše pokuty tedy musí vycházet ze zcela konkrétní logické a přezkoumatelné úvahy správních orgánů, na podkladě konkrétních zjištěných skutečností, které vyplynuly ze správního řízení. Soud poznamenává, že soudní přezkumné řízení je ovládáno dispoziční zásadou, která se projevuje ve vymezení žalobních bodů podle § 71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. Dle uvedené normy musí být žalobní body formulovány tak, aby z nich bylo patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Proto je vždy na žalobci, aby včas a řádně formuloval žalobní body, což v souzené věci znamená, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce výrok o výši sankce za nezákonný. Vymezenými žalobními body je soud vázán a právě v jejích mezích se napadeným rozhodnutím zabývá. V daném případě byla žalobci uložena pokuta za správní delikt, neposkytnutí příplatku za práci v noci podle § 26 odst. 1 písm. f) zákona o inspekci práce, za správní delikt neposkytnutí složky mzdy ve stanoveném termínu podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona, správní delikt neposkytnutí mzdy ve stanoveném termínu podle § 26 odst. 1 písm. c) zákona a správní delikt neposkytnutí náhrady mzdy podle § 27 odst. 1 zákona o inspekci práce. Žalobce nezpochybňuje, že se uvedených správních deliktů dopustil. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalobce se zabýval hledisky stanovenými v § 36 odst. 1 zákona o inspekci, a to jak správní orgán prvního stupně, tak i žalovaný. Nutno poznamenat, že rozhodnutí obou instancí tvoří jeden celek. Žalovaný se zabýval závažností správních deliktů, přičemž poukázal na to, že žalobce se dopustil více sbíhajících se správních deliktů, k čemuž bylo přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti při stanovení výše sankce, což je v souladu s konstantní judikaturou správních soudů. Žalobce se přiznal pouze k jednomu z pěti skutků uvedených ve výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaný nepovažoval za polehčující okolnost tvrzení žalobce, že opoždění výplat mezd zaměstnanců spočívá v jeho druhotné platební neschopnosti, neboť žalobce tvrzení o druhotné platební neschopnosti v průběhu správního řízení nedoložil. V daném případě se u žalobce nejedná o správní delikty spočívající v opožděné výplatě mezd, proto správně žalovaný nevidí spojitost mezi tvrzenou druhotnou platební neschopností a nevyplacením příplatků a náhrad, neboť k jejich vyplacení by nedošlo, ani kdyby byla finanční situace žalobce dobrá. Žalovaný proto uzavřel, že žalobce porušil vícero různých povinností zaměstnavatele vůči většímu počtu zaměstnanců po delší časové období v řádech měsíců. Současně žalovaný poukázal na to, že se zabýval výší uložené pokuty a neshledal, že je nepřiměřená jeho majetkovým poměrům. V souvislosti s tím bylo odkázáno na prvostupňové rozhodnutí. Žalovaný připustil, že žalobce se nenachází v příznivé ekonomické situaci, nelze ovšem pominout závažnost správních deliktů, kterých se účastník řízení dopustil. Není možné, aby se žalobce vyhnul uložení pokuty tím, že prokáže, že jeho podnikání není v současné době výdělečné. Dále žalovaný poukázal na to, že výše uložené sankce představuje 7,25 % horní hranice zákonného rozpětí, proto považuje pokutu ve výši 145.000 Kč za přiměřenou s ohledem na závažnost správních deliktů a s ohledem na majetkové poměry žalobce. Uvedená pokuta není pro žalobce likvidační. V souvislosti s tím poukázal žalovaný i na to, že žalobci byla příkazem oblastního inspektorátu práce ze dne 30. 5. 2012 uložena pokuta ve výši 120.000 Kč za správní delikty na úseku bezpečnosti práce. Uložená pokuta nikterak nevybočuje ze správní praxe zavedené orgány inspekce práce a je i v tomto ohledu v souladu se zásadou legitimního očekávání. Z uvedeného odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že hlediska daná ustanovením § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce byla respektována a závěr učiněný žalovaným je správný. Stanovení výše pokuty je správním uvážením. Při ukládání sankce správní orgány nevybočily z mezí zákona a aplikovaly kritéria stanovená zákonem pro ukládání sankcí za správní delikty na daném úseku. Poměry žalobce byly řádně zhodnoceny, bylo poukázáno na to, že se žalobce dopustil více správních deliktů i na okolnost, že byl v roce 2013 oblastním inspektorátem práce rovněž postižen za správní delikty na úseku bezpečnosti práce. Majetkové poměry žalobce byly napadeným rozhodnutím rovněž zhodnoceny. Žalovaný se rovněž zabýval majetkovými poměry žalobce, když bylo zejména poukázáno na to, že žalobce svá tvrzení ničím nedoložil. K tomu soud poznamenává, že s ohledem na ekonomické potíže má žalobce možnost požádat o uhrazení pokuty ve splátkách. Pro danou věc je rozhodné, že žalobce se uvedených správních deliktů dopustil a při usuzování o výši sankce byla vzata na zřetel hlediska stanovená § 36 zákona o inspekci práce. Odpovědnost za správní delikt na daném úseku je odpovědností objektivní, kdy nepřichází v úvahu posuzování, šlo-li o delikt úmyslný, eventuálně zkoumat pohnutky žalobce. Soud poznamenává, že žalobci byla v roce 2013 za správní delikt na úseku bezpečnosti práce uložena pokuta ve výši 120.000 Kč, která evidentně preventivní a výchovný účel nesplnila, jestliže se žalobce následně dopustil správního deliktu na úseku odměňování zaměstnanců a na úseku náhrad. Tvrdí-li žalobce, že výše pokuty má pro něho likvidační charakter, nic nebrání tomu, aby požádal příslušný orgán o povolení splátek. Soud uzavřel, že se zřetelem ke kritériím daným § 36 zákona o inspekci práce, bylo správní uvážení o stanovení výše sankce aplikováno v souladu se zákonem, správní uvážení nevybočuje z mezí a hledisek zákona, proto nelze žalobci přisvědčit v tvrzení, že uložená pokuta je nepřiměřená. Napadené rozhodnutí proto nebylo vydáno v rozporu s předpisy, kterých se žalobce dovolává. K tvrzení žalobce o likvidačním efektu soud připomíná, že žalobce své tvrzení ve správním řízení ničím nedoložil, a proto není žádný skutkový podklad, na základě kterého by bylo možno o nepřiměřenosti sankce uvažovat. Žalobce v tomto smyslu žádné doplnění dokazování nenavrhl. Soud proto uzavřel, že o sankci ve zjevně nepřiměřené výši se v dané věci nejedná a prostor pro moderaci shledán v daném případě není. Nedůvodná je výhrada žalobce, že příplatky za práci v noci a za práci v sobotu a v neděli jsou skryty pod označením prémie. Správní orgány správně uzavřely, že bylo povinností žalobce matematickým výpočtem dokládat své tvrzení, že prémie představují příplatky, respektive prokázat, jakým způsobem byla výše prémií v jednotlivých případech tvořena. Toto nebylo ze strany žalobce prokázáno. V souvislosti s tím odkazuje soud na odůvodnění rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, který zjistil v případě odměňování zaměstnance žalobce R.M. v měsíci dubnu 2013, že v uvedeném měsíci vykonal noční práci za 9 dnů, 3 dny práci v sobotu a v neděli, přesto mu žádné prémie poskytnuty nebyly. Z toho plyne, že zaměstnancům nebyly „prémie“ poskytovány pravidelně, přestože jim vzniklo právo na zákonné příplatky ke mzdě každý měsíc. Žalovaný tedy správně uzavřel, že ve formě „prémií“ se příplatky neskrývají a že nebyly vypláceny zaměstnancům příplatky za noční práci a příplatky za práci v sobotu a v neděli. Položka „prémie“ tedy nekoresponduje s obsahem zákonných příplatků. Soud dospěl k závěru, že žalovaný zohlednil veškeré aspekty při stanovení výše pokuty v souladu s § 36 odst. 1 zákona o inspekci práce, jestliže vycházel z toho, že se žalobce dopustil více sbíhajících správních deliktů. Šlo celkem o tři, a to pěti různými skutky, přičemž při stanovení výše pokuty vycházel žalovaný ze zásady absorpce a žalobci proto byla uložena pokuta dle ustanovení vztahujícího se na nejpřísněji postižitelný delikt dle ust. § 26 odst. 2 písm. c) zákona o inspekci práce, dle něhož se pachateli uloží pokuta až do výše 2.000.000 Kč. Skutečnost, že se žalobce dopustil více sbíhajících správních deliktů, byla hodnocena jako přitěžující okolnost. Výše uložené pokuty představuje 7,25 % horní hranice zákonného rozpětí sazby, z čehož plyne, že žalobci byla uložena pokuta ve spodní desetině zákonného rozpětí. Proto nelze pokutu ve stanovené výši považovat za nepřiměřenou. Žalovaný správně při určení výše pokuty vycházel z hospodářských výsledků žalobce, počtu zaměstnanců a dále přihlédl i k předmětu jeho podnikání. Zjistil, že předmětem podnikání žalobce je pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor, výroba, obchod a služby, silniční motorová doprava – nákladní vnitrostátní. Žalobce v době kontroly zaměstnával 35 osob, z toho 29 řidičů. Provozoval 29 nákladních automobilů. Správní orgán dále zjistil, že žalobce má základní kapitál ve výši 200.000 Kč, přičemž k 31. 12. 2012 jeho aktiva za účetní období činily 35.096.000 Kč a tržby za prodej vlastních výrobků a služeb činily 71.199.000 Kč, přičemž žalobce za účetní období hospodařil se ztrátou 4.660.000 Kč. Žalobce disponuje dlouhodobým majetkem ve výši 13.554.000 Kč, přičemž hospodaří s prostředky v řádech desítek milionů korun. Za těchto majetkových poměrů správní orgány učinily správný závěr, že přestože hospodaří žalobce se ztrátou, nemůže být pro něho uložená pokuta likvidační, a to s ohledem k výši jeho majetku, základnímu kapitálu i objemu hospodaření, kdy nelze pominout závažnost správních deliktů. Skutečnost, že podnikání žalobce v době, kdy byla provedena kontrola, není výdělečné, nemůže být důvodem pro neuložení pokuty. V případě, že by soud přihlédl ke skutečnosti, že se žalobce nachází v nepříznivé ekonomické situaci, a proto mu nemůže být uložena pokuta, došlo by tak k diskriminaci těch subjektů, které se v příznivé situaci nacházejí a špatně hospodařící subjekty by pak beztrestně porušovaly zákony bez sankce. Jestliže žalobce není v likvidaci za situace, kdy je ve ztrátě v řádech milionů korun, úhrada pokuty ve výši 145.000 Kč, která může být případně uhrazena i ve splátkách, nemůže likvidaci žalobce přivodit. Že se žalobce nachází v druhotné platební neschopnosti, nebylo v průběhu správního řízení doloženo. Naopak v rámci kontroly ze strany žalovaného bylo zjištěno, že žalobce plní pohledávky po lhůtě splatnosti. Rovněž z rozvahy žalobce ke dni 31. 12. 2013 druhotná platební neschopnost žalobce nevyplývá, neboť pohledávky ve výši 7.985.000 Kč jsou nižší než závazky ve výši 9.074.000 Kč. Výše uložené pokuty rovněž nevybočuje z toho, jaké pokuty jsou ze strany žalovaného ukládány pachatelům obdobně závažných správních deliktů v obdobné ekonomické situaci. Žalobce rovněž navrhoval, aby soud snížil výši pokuty, neboť ji považuje za nepřiměřenou. Soud poznamenává, že užití moderačního práva přichází v úvahu jen tehdy, jde-li o zjevně nepřiměřenou výši pokuty. O zjevnou nepřiměřenost v souzené věci nejde, jestliže se výše pokuty pohybuje přibližně v přepočtu 7,25 % horní hranice zákonného rozpětí sazby, a to při opakování správního deliktu na úseku bezpečnosti práce, za které byl žalobce postižen v roce 2013. Výše pokuty odpovídá i rozhodovací praxi žalovaného, z takové praxe vybočeno není. Ze zákonných kritérií vybočeno nebylo a úsudek o výši sankce je logický a přesvědčivý. Z rozhodnutí vyplývá, že se žalovaný řádně řídil kritérii vymezenými zákonem. K návrhu žalobce ohledně moderace soud uvádí, že ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení správního orgánu, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích, respektive volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole prakticky uzavřena. Podrobit správní uvážení soudnímu přezkumu při hodnocení zákonnosti rozhodnutí lze jen potud, pokud správní orgán překročil zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich, nebo pokud volné uvážení zneužil; soud je též oprávněn posoudit, zda rozhodný stav věci není v logickém rozporu s výstupy provedené diskrece. Není však v pravomoci správního soudu, aby standardně vstupoval do role správního orgánu a pokládal na místo správní diskrece uvážení soudcovské, tedy například aby sám rozhodoval, jaká sankce co do druhu i výše by měla být uložena. Jedinou výjimkou je již citované ustanovení § 78 odst. 2 s.ř.s., jehož aplikace je odůvodněna zjevně nepřiměřenou výší pokuty, byť uložené v rámci zákona. Užitím moderačního práva soud vlastně aprobuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí, v opačném případě je užití moderace vyloučeno a náprava může být sjednána pouze zrušením takového rozhodnutí (jeho části) pro jeho nezákonnost. Tím, že soud trest sníží, nebo od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom, že žalobce se správního deliktu dopustil, nýbrž nahrazuje jeho správní úvahu úvahou vlastní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005 č.j. 1 As 30/2004-82). Soud zhodnotil majetkové poměry žalobce, rovněž zohlednil i další skutečnosti, které žalobce tvrdil a které vyplynuly v rámci správního řízení. Dospěl přitom k závěru, že pokuta uložená správními orgány je přiměřená, poté co byla řádně vyhodnocena majetková situace žalobce a i další skutečnosti týkající se jeho příjmových poměrů. K moderaci sankce soudem důvod shledán nebyl, neboť se v daném případě nejedná o zjevné vybočení z přiměřenosti sankce. Smyslem a účelem moderace je její korekce v případech, že by sankce pohybující se nejen v zákonném rozmezí a odpovídající všem zásadám pro její ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce. V daném případě dospěl soud k závěru, že uložená pokuta nebyla s ohledem na výše uvedené zjevně nepřiměřená, proto nepřistoupil k její moderaci. V daném případě soud hodnotil námitku žalobce týkající se nepřiměřenosti výše uložené sankce z hlediska zákonnosti, tedy přezkoumával, zda správní orgán při stanovení výše sankce zohlednil všechna zákonem stanovená kritéria, zda jeho úvahy o výši pokuty jsou racionální, ucelené a zda správní orgán nevybočil z mezí správního uvážení a rovněž, zda uložená pokuta není likvidační. K námitce žalobce, že oblastní inspektorát při stanovení výše pokuty nepřihlédl k tomu, že závadový stav byl odstraněn, soud uvádí, že tato okolnost byla zohledněna, a to prvostoupňovým správním orgánem, v jehož rozhodnutí je uvedeno, že správní orgán zhodnotil pozitivně, že žalobce splnil svou povinnost a doručil zprávu o odstranění nedostatků, ve které informuje správní orgán o přijatých opatřeních. Rovněž bylo kladně hodnoceno, že žalobce svým zaměstnancům dlužné částky doplatil. Je přiléhavě konstatováno, že tato okolnost nezbavuje žalobce jeho odpovědnosti za protiprávní jednání s tím, že toto bylo povinností žalobce. K námitce žalobce, že žalovaný neměl přihlédnout k dřívějšímu postihu žalobce, neboť se v roce 2012 dopustil správních deliktů na úseku bezpečnosti práce, tedy jiného správního deliktu soud uvádí, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že žalovaný poukázal na předchozí správní delikt, kterého se žalobce dopustil, a to v souvislosti s námitkou, že pokuta ve výši 145.000 Kč je likvidační povahy a poznamenal, že v době uložení pokuty se hospodaření žalobce nacházelo rovněž v červených číslech, a přesto žalobci uložená pokuta nepřivodila likvidaci. Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl příkazem oblastního inspektorátu práce ze dne 30. 5. 2012 uznán vinným ze spáchání správního deliktu na úseku bezpečnosti práce a za to byl postižen pokutou ve výši 120.000 Kč. Žalobce byl tedy uznán vinným za porušení povinností daných zákoníkem práce. Přestože se jedná o jiný správní delikt, je toto jeho protiprávní jednání přitěžující okolností při stanovení výše pokuty. Jedná se tedy o to, že žalobce se opakovaně dopustil správního deliktu, za který byl oblastním inspektorátem práce postižen. V daném případě, jak z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, správní orgán tuto okolnost uvedl v souvislosti s tím, že jestliže ze strany žalobce byla uhrazena pokuta ve výši 120.000 Kč a tato okolnost mu nezpůsobila finanční problémy, rovněž tak v případě úhrady pokuty ve výši 145.000 Kč nelze předpokládat likvidační dopad sankce na žalobce. Soud k uložené sankci v podobě pokuty za deliktní jednání žalobce uvádí, že žalobce by měl mít na paměti, že za tento správní delikt mu mohla být uložena pokuta až do výše 2.000.000 Kč. Z právě uvedeného je zřejmé, že uložená pokuta byla vyměřena na samé spodní hranici přípustné zákonem. Soud proto uzavřel, že žalobce zcela bezdůvodně namítá, že uložená pokuta byla vyměřena v nepřiměřené a nespravedlivé výši. Správní orgány dospěly k jednoznačnému závěru, že se žalobce dopustil předmětných správních deliktů, bylo proto jejich povinností za toto jednání žalobce jej postihnout sankcí v podobě pokuty až do výše 2.000.000 Kč. Z uvedených důvodů soud žalobu z hlediska uplatněných žalobních námitek vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení, přestože měl ve věci úspěch, neboť žalovaný náhradu nákladů řízení neuplatnil a navíc mu žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti ani nevznikly. Soud rozhodl posudkem bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas.

Poučení