10 A 147/2015 - 35

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce J. H., bytem H. 145, právně zastoupeného Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem, Praha 1 – Nové Město, Půtova 1219/3, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2015 č.j. KUJI 42238/2015, sp. zn. OOSČ 525/2015 OOSC/176/PK, takto:

Výrok

Rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností ze dne 17. 6. 2015 č.j. KUJI 42238/2015, sp. zn. OOSČ 525/2015 OOSC/176/PK, se zrušuje pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je povi n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 9.800,-- Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci. (1) Žalobou doručenou dne 21. 8. 2015 Krajskému soudu v Českých Budějovicích se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2015 č.j. KUJI 42238/2015, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru vnitřních věcí ze dne 20. 5. 2015 č.j. OVV/542/2015 D-285/15, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1, písm. k) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu), kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2015 v 10.45 hod. řídil v obci Žirovnice, okr. Pelhřimov na pozemní komunikaci v ul. Počátecká osobní motorové vozidlo zn. Š. Felicia RZ 6C03081, kde byl zastaven a kontrolován policisty a za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem. Dále ve vozidle na předním sedadle spolujezdce přepravoval nezajištěného psa, čímž porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) a ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) zákona o provozu na pozemních komunikacích, nesplnil povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona a naplnil tak skutkovou podstatu uvedeného přestupku a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. (2) Žalobce v žalobě namítal, že v celém postupu je možné vysledovat vady řízení a nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, zmatečnost a nezákonnost. Žalobce nemohl realizovat procesní práva účastníka řízení po neúspěšných návrzích na doplnění spisového materiálu i stanovení náhradního termínu jednání. Žalobce neměl příležitost ozřejmit skutkový stav věci prostřednictvím svých práv účastníka řízení, která mu byla správním orgánem prvního stupně upřena. Přitom ze spisu vyplývá, že správní orgán zkreslil účelově jeho telefonickou omluvu učiněnou před samotným výslechem svědků, vytvořil domněnku o nedbalém přístupu obviněného žalobce, kterou následně vyhodnotil jako nedostatečnost omluvy. Tím si správní orgán uměle vytvořil základ, který mu umožnil, aby provedl dokazování – ústní jednání v nepřítomnosti, bez účasti žalobce. Žalobce neměl prostor k vyjádření ani návrhům se vyjádřit, navrhnout důkazy a svědky na podporu svých tvrzení. (3) Žalobce považuje za zásadní, že správní orgán prvého stupně zkresleně a manipulativně zapsal a vyhodnotil argumentaci již na počátku podání vysvětlení. Dále v situaci zdravotní indispozice žalobce, pro kterou se správnímu orgánu omluvil, zaznamenal tak, aby mohlo být provedeno ústní jednání bez přítomnosti žalobce. Přislíbený náhradní termín správní orgán prvního stupně zapřel a tentýž den vydal pro žalobce překvapivě rozhodnutí, kterým jej uznal vinným z původních předpokládaných porušení. Z komunikace správního orgánu i žalobce je možné vysledovat vzájemný nepřátelský postoj správního orgánu vůči žalobci. Byť žalobce nevyjádřil explicitně námitku podjatosti, měl správní orgán povinnost se takovou podjatostí ve smyslu § 14 odst. 3 správního řádu zabývat. Správní orgán prvého stupně neponechal žalobci přiměřenou lhůtu k doručení tvrzené zdravotní indispozice a neprodleně vydal rozhodnutí. Tvrzení napsané správním orgánem o uskutečněné omluvě 5 minut před zahájením jednání není pravdivé. Žalobce se omluvil kolem deváté hodiny. Správní orgán vycházel pouze ze zjištění policistů, nepokládal za podstatné dále stav věci podrobit postupu podle § 52 odst. 4 zákona o silničním provozu. Správní orgán nevyšel ve zřejmých pochybnostech ve prospěch obviněného. (4) Žalobci bylo upřeno právo na spravedlivý proces v důsledku potlačení jeho procesních práv správním orgánem. Správní orgán nevyhodnotil argumentaci žalobce k podání vysvětlení ze dne 30. 4. 2015. Nezabýval se okolnostmi vlastní podjatosti z úřední povinnosti (§ 14 odst. 3 správního řádu). Nebyly dány předpoklady pro vedení řízení v nepřítomnosti žalobce. Správní orgán prvého stupně nezapsal řádně a objektivně vysvětlení žalobce o důvodech jeho neúčasti včetně zaslané písemnosti ze dne 25. 5. 2015 doplněné o lékařskou zprávu MUDr. L.. Správní orgán postavil najisto tvrzení policistů, které de facto v případě prokázání opaku by vedlo minimálně k zastavení řízení. Svým postupem znemožnil výslech jiných svědků i navržení jiných důkazů. Dovodil zkráceně odpovědnost za jednání, které nebylo prokázáno. Nevypořádal se s údajným nezajištěním bezpečnosti přepravovaného zvířete podle § 5 odst. 1 písm. i) zákona č. 361/2000 Sb., rezignoval i na § 52 odst. 5 téhož zákona. Při existenci pochybností, je jeho povinností unést důkazní břemeno, což se v daném případě nestalo. Žalobce nemohl, ač byl řádně omluven, se zúčastnit ústního jednání a navrhnout provedení důkazů. Žalovaný svým přístupem a pojetím nerespektoval a potlačil obligatorní povinnost přezkoumat zákonnost rozhodnutí i předcházejícího řízení a neumožnil průchod práva žalobci. S žalobcovým stanoviskem koresponduje rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 2/2005, z něhož žalobce citoval. Navrhl zrušení rozhodnutí žalovaného i provostupňového rozhodnutí správního orgánu a vrácení věci k dalšímu řízení. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného. (5) Žalovaný správní orgán navrhl zamítnutí žaloby. Uvedl, že námitky žalobce uvedené v žalobě se svým obsahem v zásadě shodují s námitkami, které žalobce uplatnil ve svém odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, proto odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný vyslovil souhlas, aby soud rozhodl o žalobě bez nařízení jednání. III. Obsah správních spisů. (6) Ze správních spisů, které si soud vyžádal, vyplynuly pro věc následující podstatné skutečnosti: (7) Policie ČR, Krajské ředitelství policie Kraje Vysočina, obvodní oddělní Kamenice nad Lipou oznámila Městskému úřadu v Pelhřimově dne 18. 2. 2015 přestupek žalobce, který byl podezřelý z přestupku podle § 125 c) odst. 1, písm. k) zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2015 v 10.45 hod. řídil v obci Žirovnice, okr. Pelhřimov na pozemní komunikaci v ul. Počátecká osobní motorové vozidlo zn. Š. Felicia RZ 6C03081, kde byl zastaven a kontrolován policisty a za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem, dále ve vozidle na předním sedadle spolujezdce přepravoval nezajištěného psa, čímž porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) a ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písm. a) až j) zákona o provozu na pozemních komunikacích, nesplnil povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona. Žalobce s přestupky souhlasil a nejprve souhlasil i s projednáním na místě v blokovém řízení. Poté uvedl, že s projednáním na místě nesouhlasí a požádal o postoupení věci ke správnímu řízení. Na místě bylo sepsáno oznámení přestupku, čemuž se žalobce, jak uvedl, zatím nevyjádřil. (8) Městský úřad Pelhřimov vydal výzvu žalobci k podání vysvětlení dne 4. 3. 2015. Žalobce se měl dostavit dne 31. 3. 2014 na Městský úřad v Pelhřimově k podání vysvětlení. (9) Ve spise je založen výpis evidenční karty žalobce ze dne 10. 3. 2015, ve které měl žalobce k tomuto dni 10 záznamů o přestupcích. Dne 31. 3. 2015 vydal Městský úřad v Pelhřimově další výzvu k podání vysvětlení žalobci, aby se dostavil dne 22. 4. 2015. Tohoto dne byl zachycen záznam o žalobcem podaném vysvětlení. Žalobce uvedl, že nesouhlasí s tím, že by v době jízdy neměl bezpečnostní pásy. Dále nesouhlasil s tím, že by nezajistil bezpečnost zvířete, které měl ve voze. Jezevčík byl na zadním sedadle, kde ležel zachumlaný v dece. Připoután žádným způsobem nebyl. Zákon neukládá způsob zajištění zvířete a je proto na řidiči, jak tuto bezpečnost zajistí. Žalobce se při podání vysvětlení dožadoval přítomnosti další osoby. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o zmocněnce nebo právního zástupce, nebyla tato osoba k jednání připouštěna. Po odchodu z kanceláře bylo žalobci sděleno, že bude předvolán k ústnímu jednání, k čemuž měl žalobce uvést, že on již nepřijde a ničeho se účastnit nebude. Městský úřad v Pelhřimově vydal dne 22. 4. 2015 předvolání žalobci k ústnímu jednání na 20. 5. 2015. Z tohoto předvolání je zřejmé, že vůči žalobci bylo zahájeno přestupkové řízení, neboť je podezřelý ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. k) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Současně byli k jednání předvoláni svědci pprap. D.H. a prap. D.S.. Dne 6. 5. 2015 bylo Městskému úřadu v Pelhřimově doručeno žalobcovo doplnění k podání vysvětlení ze dne 22. 4. 2015. Žalobce zdůraznil, že podání vysvětlení je jeho výpověď a je nutné ji zapsat tak, jak ji učinil. V sepsaném vyhotovení však podstatná část výpovědi chybí. Sepisující úředník Š. toto zapsal podle své vůle s odůvodněním, že ho ostatní skutečnosti nezajímají a zapsal tedy jen to, co chtěl on. Navíc bezdůvodně vyloučil doprovázející osobu. Dále žalobce popsal své jednání dne 11. 2. 2015 v 15.45 hod, kde uvedl, že zastavil sám v odstavném pruhu, odepnul svůj bezpečnostní pás, uvolnil pejska ze zadního sedadla. Poté uviděl z protisměru přicházejícího policistu, který jej požádal o doklady. Zdůraznil, že nebyl nikým zastaven, policisty neviděl, pouze jeden policista k němu došel pěšky. Druhý policista se věnoval kontrole jiného vozidla, kdy vzdálenost mezi vozidlem žalobce a policejním vozem byla cca 130 m. Upřesnil, že zápis sepsaný panem Š. je nejasný, po příchodu policisty pejsek žádným způsobem připoután nebyl. Následně přelezl na povel ze zadního sedadla žalobci na klín, což je vidět i na pořízené fotografii ve spisu. V té době bylo však vozidlo již nějakou dobu v klidu. (11) Městský úřad Pelhřimov, odbor vnitřních věcí sepsal dne 20. 5. 2015 protokol o ústním jednání ohledně přestupku žalobce. V protokolu je uvedeno, že žalobce, ač řádně a včas předvolán, se bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil, a proto bude věc projednána podle § 74 zákona o přestupcích. V protokole jsou dále zachyceny výpovědi svědků, a to prap. D.S. a pprap. D. H.. Oba policisté vypověděli, že vykonávali dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu v ulici Počátecká v obci Žirovnice, kdy stáli před odbočkou do ulice Nad Výmolem a zastavili několik vozidel. Kolem 15.45 hod policista chtěl zastavit osobní vozidlo zn. Škoda Felicia RZ 6C03081. Zastavoval ho pomocí zastavovacího terče na vzdálenost 30 m. Řidič jakmile policistu zaregistroval, prudce zabrzdil a zastavil při pravém kraji vozovky asi 10 m před policistou. Poté policisté viděli, že řidič něco hledá v kastlíku. Řidič nebyl připoután pásy, bylo pěkné počasí a přes čelní sklo bylo toto zcela zřejmé. Ani před policistou se nesnažil připoutat. Na sedadle spolujezdce volně ležel malý pes. Nebyl nijak zajištěn, měl pod sebou deku a řidič jej nemohl přendat ze zadních sedaček dopředu, aniž by to policista neviděl. Žalobci bylo navrženo řešit přestupek v blokovém řízení blokovou pokutou. Řidič nejprve souhlasil, poté ale nesouhlasil. (12) V protokole je dále zachyceno seznámení účastníků řízení s podklady pro rozhodnutí, a to s oznámením přestupku, úřední záznam hlídky + fotografie. V závěru protokolace ústního jednání je uvedeno, že žalobce ač řádně předvolán, se k ústnímu jednání bez náležité omluvy nedostavil. (13) Dne 20. 5. 2015 byl sepsán záznam o telefonickém hovoru osoby, která se v 9.55 hod představila jako žalobce a oznámila, že se nedostaví k ústnímu jednání, protože jí není dobře. K otázce, jak své tvrzení může doložit, bylo uvedeno, že někdy něco pošle. O důvodu neúčasti žalobce dále nic nebylo nesděleno. O jiný termín ústního jednání nebylo požádáno. (14) Městský úřad v Pelhřimově vydal dne 20. 5. 2015 pod zn. OVV/542/2015 D- 285/15 rozhodnutí o přestupku v nepřítomnosti obviněného, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125 c) odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2015 v 15.45 hod řídil v obci Žirovnice, okr. Pelhřimov na pozemní komunikaci v ulici Počátecká osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia RZ 6C03081, kde byl zastaven a kontrolován policisty a za jízdy nebyl připoután bezpečnostním pásem. Ve vozidle na předním sedadle spolujezdce přepravoval nezajištěného psa, čímž porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. i) a § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, tedy v provozu na pozemních komunikacích jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až j) zákona o provozu na pozemních komunikacích, nesplnil povinnost stanovenou v hlavě II tohoto zákona a naplnil skutkovou podstatu shora uvedeného přestupku. (15) Dne 28. 5. 2015 zaslal žalobce Městskému úřadu v Pelhřimově lékařskou zprávu týkající se telefonické omluvy ze dne 20. 5. 2015 o nemožnosti dostavit se na ústní jednání a požádal o stanovení jiného termínu jednání. Lékařská zpráva byla vyhotovena praktickou lékařkou MUDr. E.L. dne 20. 5. 2015 a je v ní uvedeno, že žalobce byl ošetřen dne 20. 5. 2015, byl mu doporučen 1 týden tělesného šetření, klidový režim + medikamentózní terapie. Současně žalobce podal proti provostupňovému rozhodnutí odvolání. V odvolání vytkl nedostatek skutkových zjištění, poukázal na neprůkaznost spočívající v nedostatečně zjištěném stavu věci a v postupu správního orgánu. Zdůraznil, že správní orgán nevyčkal na avizovanou lékařskou zprávu a nedůvodně vydal rozhodnutí. Vytýkal vadné právní hodnocení, poukázal na nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, upření práva na spravedlivý proces, porušení principu předvídatelnosti správního uvážení a právní jistoty a dovolával se zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. K odvolání přiložil dvě čestná prohlášení, a to J.O. a Ing. A. H.. (16) O odvolání bylo rozhodnuto Krajským úřadem kraje Vysočina, oddělením ostatních správních činností dne 17. 6. 2015 pod č.j. KUJI 42238/2015 tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov, odboru vnitřních věcí ze dne 20. 5. 2015 č.j. OVV/542/2015 D-285/15 bylo potvrzeno. V odůvodnění žalovaný správní orgán zrekapituloval průběh správního řízení, poté se zabýval tím, zda byly naplněny podmínky pro postup podle § 74 odst. 1 zákona o přestupcích, kdy správní orgán koná jednání v nepřítomnosti obviněného z přestupku. V dané věci tyto podmínky splněny byly, neboť omluva z ústního jednání 5 minut před nařízeným termínem ústního jednání žádnou omluvu nepředstavovala. Přístup obviněného působil velmi laxně, a tudíž byl dle žalovaného správný postup správního orgánu prvního stupně, který na doložení omluvy nečekal a provedl ústní jednání v nepřítomnosti obviněného. Tuto zprávu žalobce doložil až dne 28. 5. 2015, dva dny poté, co mu bylo doručeno písemné vyhotovení napadeného rozhodnutí. Z této zprávy vyplývá, že žalobce byl u lékaře ošetřen a byl mu doporučen klidový režim. Nevyplývá nařízení klidu na lůžku. Podle žalovaného důvod pro omluvu z ústního jednání doložen nebyl. Poté se žalovaný zabýval dostatečným zjištěním stavu věci, který shledal. V souvislosti s žalobcem doloženými čestnými prohlášeními žalovaný vyslovil závěr, že je nelze pro přestupkové řízení ve smyslu § 53 odst. 5 správního řádu použít. Přitom hodnotil obsah těchto čestných prohlášení. Dle žalovaného jsou skutečnosti tam uvedené ojedinělé a zcela protichůdné se svědeckými výpověďmi zasahujících policistů a listinnými důkazy. U Jany Ohrazdové dokonce dovodil, že její vyjádření není souladné ani s vyjádřením žalobce, který své vyjádření poskytnuté správnímu orgánu změnil. Vyjádření přiložená k odvolání posoudil krajský úřad i přes poukaz žalobce na rozsudek NSS 8 As 14/2010 tak, že je použít nelze. V rozhodnutí se žalovaný vyjádřil i k vytýkaným nedostatkům ohledně nenaplnění formálního a materielního znaku přestupku a zároveň k postupu podle § 14 správního řádu. IV. Právní názor soudu. (17) Krajský soud v Českých Budějovicích přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba byla důvodná. (18) Krajský soud v prvé řadě řešil otázku plnění podmínek pro postup podle § 74 odst. 1 přestupkového zákona. Podle tohoto ustanovení koná správní orgán v prvním stupni o přestupku ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit, nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Posouzení toho, zda je omluva obviněného z přestupku náležitá, představuje správní uvážení, které musí být řádně a srozumitelně odůvodněno. (19) V nyní projednávaném případě Městský úřad v Pelhřimově věc projednal v nepřítomnosti žalobce s odůvodněním, že omluva nebyla náležitá. V protokole o ústním jednání přitom není uvedeno, že se žalobce omlouval a jak byla jeho omluva posouzena. V protokole o ústním jednání je uvedeno, že se žalobce bez omluvy nedostavil. Teprve za protokolem o ústním jednání je záznam o tom, že žalobce volal o své zdravotní indispozici a sdělil telefonicky, že se nemůže k ústnímu jednání dostavit. Informaci, že je třeba omluvu lékařsky doložit, měl komentovat sdělením, že tak někdy učiní. (20) K výkladu pojmu náležitá omluva se opakovaně vyjadřoval Nejvyšší správní soud a podmínky náležité omluvy shrnul v rozsudku sp. zn. 6 As 25/2013. „… aby mohla být omluva obviněného z přestupku z nařízeného ústního jednání považována za náležitou, musí být splněny tři podmínky: 1. obviněný se musí omluvit neodkladně, tedy ihned, jakmile mu to okolnosti dovolí, z tohoto pohledu nebude náležitá například omluva učiněná těsně před jednáním z důvodu, o němž obviněný věděl a mohl jej sdělit již dříve. 2. v omluvě musí být uveden důvod, který obviněnému účast na jednání znemožňuje. Tomuto požadavku nevyhoví například omluva s vágním odvoláním se na vyřizování důležitých záležitostí. 3. důvod omluvy musí být doložen, obviněný tedy musí své tvrzení v rámci objektivních možností prokázat. …“ (21) V dané záležitosti se žalobce omluvil ze zdravotních důvodů, neboť uvedl, že má zdravotní indispozici a lékařskou zprávu posléze doloží. K tomu soud poukazuje na to, že souhlasí s názorem správních orgánů, že ne každá zdravotní indispozice může být náležitou omluvou pro jeho neúčast na ústním jednání. Vždy je však třeba hodnotit konkrétní situaci a zabývat se otázkou, zda mohl obviněný z přestupku omluvu správnímu orgánu doručit dříve, než tak učinil. Je třeba zjistit, zda zdravotní indispozice obviněného měla za následek omezení jeho pohybu a bránila mu dostavit se na ústní jednání. Typicky se může jednat o hospitalizaci, klidový režim na lůžku apod. Důkazní břemeno ohledně prokázání důležitého důvodu v případě omluvy neúčasti na ústním jednání, je na obviněném, kdy nepostačuje blanketní omluva ze zdravotních důvodů. Potvrzení lékaře o pracovní neschopnosti bez uvedení jakýchkoli dalších skutečností o jeho zdravotním stavu samo o sobě nikterak neprokazuje, že obviněný není schopen se ústního jednání zúčastnit, aby se předešlo podobným případům. Je vhodné, aby byl požadavek na doložení diagnózy v případě omluvy z důvodu zdravotní indispozice uveden v předvolání. Za včasnou omluvu lze potom považovat takovou omluvu, která je správnímu orgánu adresována bezodkladně po zjištění překážky vylučující účast obviněného při projednání. K tomu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 116/2012. (22) Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce byl k ústnímu jednání řádně předvolán. K jednání se nedostavil, předtím však telefonicky správnímu orgánu sdělil svou omluvu spočívající ve zdravotní indispozici, která mu bránila se k jednání dostavit. Prvostupňový správní orgán ve věci jednal, z protokolu o ústním jednání nevyplývá, jak se vypořádal s omluvou žalobce. Jednání proběhlo s konstatováním správního orgánu, že se žalobce bez omluvy nedostavil. Ve spise je založen záznam oprávněné úřední osoby o přijaté telefonické omluvě od žalobce 5 minut před zahájením ústního jednání. Doložení písemné omluvy lékařskou zprávou následovalo teprve po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí o přestupku do rukou žalobce. Žalobce záznam o přijetí omluvy z hlediska časového rozporoval, stejně tak rozporoval konstatování správního orgánu, že nejevil zájem se ústního jednání zúčastnit svým tvrzením, že naopak požadoval stanovení náhradního termínu, neboť hodlal navrhovat důkazy a vyjádřit se k provedeným důkazům. Tato argumentace byla žalobcem učiněna jako součást odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí a proto bylo úkolem žalovaného posoudit důvody omluvy žalobce odstraňovat pochybnosti o těchto žalobcem předložených důvodech a s ohledem na aktivní přístup žalobce bylo třeba zvážit možnost nařízení nového ústního jednání. Povinností žalovaného bylo tudíž jednak zvažovat pravděpodobnost důvodů žalobcem doložené omluvy ve vztahu k celkovému jeho postoji, bylo však dále třeba vzít v úvahu jeho další postoj, neboť žalobce před zahájením správního řízení nebyl nečinný a se správním orgánem prvého stupně komunikoval. (23) Současně je třeba vzít v úvahu, že v dané záležitosti správní orgán rozhodl v den, kdy se konalo ústní jednání, přestože se žalobce před uskutečněním ústního jednání telefonicky omluvil z důvodu zdravotní indispozice a nevyčkal další reakce žalobce. Přitom není povinností správního orgánu rozhodnout o přestupku v rámci ústního jednání případně bezprostředně po jeho skončení. Povinností správního orgánu je posouzení všech podkladů a poznatků a vydání rozhodnutí tehdy, kdy považuje správní orgán zjištění stavu věci za dostatečné. Žalobce v postupu správního orgánu, kdy rozhodl v den ústního jednání, přestože se žalobce telefonicky z jednání omluvil, spatřoval hrubé porušení procesních pravidel, neboť se neměl možnost k věci vyjádřit a byl tak zkrácen na svých právech. (24) K tomu soud poukazuje na ustanovení § 73 odst. 2 zákona o přestupcích, podle kterého má obviněný z přestupku právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. S tím je spojena povinnost správního orgánu podle § 36 odst. 3 správního řádu, podle něhož platí, že nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Použití správního řádu jako obecného předpisu o správním řízení pro řízení o přestupcích vyplývá z § 51 zákona o přestupcích. Jinými slovy řečeno, jak judikoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku 2 As 161/2014 „… podle § 73 odst. 2 zákona o přestupcích mají účastníci právo vyjádřit se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům rozhodnutí a správní orgán je podle § 36 odst. 3 správního řádu povinen jim to umožnit. Jedná se o právo obecně vyplývající z Listiny základních práv a svobod, konkrétně z článku 38 odst. 2, dle kterého má každý právo, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Zákon nerozvádí, jakým způsobem bude naplněna povinnost správního orgánu umožnit účastníkům řízení se před vydáním rozhodnutí ve věci k podkladům rozhodnutí vyjádřit. Lze však souhlasit s názorem, že pasivní role správního orgánu, to je, že účastníkům řízení nebude bráněno v uplatňování tohoto práva, nebude dostačující (viz Vedral, J. správní řád. komentář. Praha: BOVA POLYGON, 2006 z 266.). Správní orgán je povinen účastníky řízení vyzvat, a to podle okolností vhodnou formou, aby se k podkladům rozhodnutí vyjádřili. …“ To jinými slovy znamená, že je vždy povinností správního orgánu vážit, zda se žalobce účelově vyhýbá projednání přestupku (kupříkladu pokud by se opakovaně omlouval z nařízeného ústního jednání), nebo zda mu v neúčasti na ústním jednání zabránila skutečně existující objektivní překážka. To však žalovaný správní orgán při svém rozhodování nesplnil. (25) Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí vycházel pouze z tvrzení prvostupňového orgánu, že se žalobce omluvil až 5 minut před nařízeným termínem ústního jednání, což však žalobce zpochybnil a označil za lživé a takový postup prvostupňového orgánu potvrdil. Bez jakéhokoliv dokazování či obstarání podkladů žalovaný uzavřel, že přístup žalobce působil velmi laxně s ohledem na způsob, jakým byla omluva sdělena a nebylo možné spoléhat na to, že dodatečně předloží potvrzení lékaře. Samotným chováním žalobce však byl tento závěr žalovaného nejméně zpochybněn, neboť žalovaný neměl nikterak potvrzeno, že u žalobce nenastala taková zdravotní situace, která mu zabránila v osobní účasti v den nařízeného jednání, když navíc tuto svou telefonickou omluvu, byť teprve po převzetí prvostupňového rozhodnutí, doložil lékařskou zprávou. V lékařské zprávě sice nebyla uvedena konkrétní diagnóza, lékař však potvrzoval, že byl žalobce dne 20. 5. 2015 ošetřen a byl mu doporučen týden tělesného šetření, klidový režim a byla mu nasazena medikamentózní terapie. Povinností žalovaného správního orgánu bylo za této situace se dále věcí zabývat. Žalovaný neměl dostatek informací, aby mohl důležitý důvod na straně žalobce zcela popřít, zvláště pak za situace, kdy v protokolu o ústním jednání oprávněná úřední osoba vůbec nezaznamenala omluvu žalobce uskutečněnou byť telefonickou cestou, neboť pokud zdravotní indispozice mohla nastat v krátkém časovém odstupu od hodiny a data nařízeného ústního jednání a omluva by nemohla být z toho důvodu realizována jinou cestou. Žalobce spolu s doručením lékařské zprávy o své zdravotní indispozici požádal o stanovení jiného termínu jednání. Ani na tuto situaci žalovaný správní orgán adekvátně nereagoval, pouze vycházel z toho, že potvrzení, které žalobce zaslal, neprokazovalo vážný zdravotní důvod neúčasti na ústním jednání. Nelze se proto jednoznačně a bez pochybností ztotožnit se závěrem žalovaného, že nerealizováním práv žalobce spojených s ústním jednáním nedošlo k pochybení správního orgánu, důvody spočívaly pouze na straně žalobce. (26) Soud proto k této žalobní námitce uzavřel, že vzhledem k výše uvedenému nelze vyloučit, že došlo postupem správního orgánu do zásahu do ústavně zaručeného práva žalobce vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, tedy k vadě, která mohla mít vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Žalobci nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, přestože z jeho postoje bylo zřejmé, že o řádné projednání věci stojí a tento postup žalovaného soud hodnotí jako porušení § 73 odst. 2 zákona o přestupcích i § 36 odst. 3 správního řádu. (27) Žalobce totiž jako součást svého odvolání zaslal správnímu orgánu návrh na doplnění dokazování, neboť v příloze odvolání předložil čestná prohlášení Ing. A.H. a J.O., které se vyjadřovaly ke zjištění stavu věci, které žalobce v rámci svého opravného prostředku zpochybňoval. Žalovaný správní orgán nepřipustil tato čestná prohlášení s odkazem na § 53 odst. 5 správního řádu pro přestupkové řízení jako důkaz použít. Současně zpochybnil i formu těchto čestných prohlášení. Současně se věcně nevypořádal s námitkou žalobce, že správní orgán odmítl ještě před zahájením správního řízení řádně zaznamenat vysvětlení žalobce ke spáchanému přestupku, což následným písemným vyjádřením žalobce urgoval. Žalovaný tuto námitku vypořádal konstatováním, že podpisem záznamu žalobce obsah tohoto záznamu odsouhlasil. Dále navíc žalovaný odmítl vyjádření přiložená k odvolání s poukazem na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu s odůvodněním, že správní orgán prvého stupně shromáždil veškeré dostupné důkazní materiály, které mohly k objasnění skutkového stavu věci přispět. To dovodil s odkazem na svědecké výpovědi zasahujících policistů, které jsou konzistentní a ve vzájemném souladu. Takto shromážděný důkazní materiál označil za dostatečný. (28) Tento postup žalovaného správního orgánu není dle hodnocení soudu správný. Závěry žalovaného ohledně řádně provedeného dokazování nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu a nejsou proto přezkoumatelné. Pokud se jedná o neakceptování čestného prohlášení s odkazem na ustanovení § 53 odst. 5 správního řádu, pak takový závěr z tohoto ustanovení dovodit nelze. Z ustanovení § 53 odst. 5 správního řádu vyplývá, že předložení listiny je v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem možné nahradit čestným prohlášením účastníka nebo svědeckou výpovědí. Z tohoto ustanovení nevyplývá, že by účastník řízení nebo jiná osoba nemohly vůči správnímu orgánu učinit písemné podání označené jako čestné prohlášení. Tvrzení třetí osoby zachycené v písemné formě představuje důkazní prostředek, který musí být správním orgánem vyhodnocen. Takové hodnocení žalovaný správní orgán v žalobou napadeném rozhodnutí sice učinil, ale nikoliv při ústním jednání a žalobce tak neměl možnost se k neprovedení tohoto důkazu vůbec vyjádřit. Soud rovněž nepovažuje za správný závěr žalovaného, kterým odmítl s odkazem na § 82 odst. 4 správ. řádu zabývat se těmito vyjádřeními v odvolacím řízení, když dovodil, že rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 As 14/2010-48 v dané věci nelze použít. Tento závěr odůvodnil tím, že svědecké výpovědi zasahujících policistů jsou konzistentní a ve vzájemném souladu. Proto krajský úřad považoval shromážděný důkazní materiál za dostatečný, aby na jeho základě bylo možné mít spáchání projednávaného přestupku za prokázané. Rovněž neshledal prostor pro uplatnění zásady „ in dubio pro reo“ právě s ohledem na jednoznačnost provedeného dokazování. Tento závěr soud nepovažuje za správný. (29) Podle zjištění soudu je ve správním spise založené vyjádření žalobce, kterým rozporoval spáchaný přestupek. Na podporu svého tvrzení posléze v odvolacím řízení postup ohledně nedostatečně zjištěného stavu věci správním orgánem prvého stupně rozporoval. Žalobce v odvolání poukazoval na to, že provstupňový správní orgán postavil věc tak, aby nebylo nutné vyslýchat svědky právě s ohledem na to, že postavil najisto svědeckou výpověď policistů jako zcela věrohodnou, aniž toto dále ověřoval. Žalobce již v odvolání poukazoval na to, že nedostatečná skutková zjištění vedla ke zjednodušenému dovození závěrů. Správním orgánům byla vytýkána rezignace na obligatorní postupy stanovené ve správním řádu. Rovněž v odvolání bylo poukázáno na to, že se správní orgány nezabývaly otázkou případné podjatosti úřední osoby. Žalobce trval na tom, aby se k věci mohl vyjádřit a bylo doplněno dokazování. Za této situace nelze proto akceptovat závěr žalovaného, že skutkový stav byl zjištěn bez pochyb a dostatečně. Ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu sice posiluje koncentrační zásadu správního řádu a smyslem tohoto ustanovení je skutečnost, aby správní řízení proběhlo před orgány prvého stupně. To souvisí se zásadou dvojinstančnosti řízení, neboť ve druhém stupni má být skutečně prověřován postup správního orgánu prvého stupně. Za situace, kdy řízení na prvním stupni neumožnilo žalobci argumentovat a navrhovat a předkládat důkazy, nelze sdílet názor žalovaného, že tak není možné učinit v odvolacím řízení. Takový postup by byl protismyslný, neboť ten, kdo by se odvolával a nemohl takové skutečnosti a důkazy uplatňovat, byl by zkrácen na svých oprávněných zájmech. Toto ustanovení má tudíž bránit postupu účastníků, aby si úmyslně některé důkazy nešetřili až pro odvolací řízení. Takový postoj žalobce v souzeném případě nelze vysledovat. Naopak žalobce z důvodu nemožnosti uplatnit své návrhy při ústním jednání učinil tyto úkony spolu s odvoláním, a tudíž nelze návrhy učiněné žalobcem bez dalšího s odkazem na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu odmítnout. Takový závěr by mohl být vysloven za situace, že by žalobce byl v řízení před správním orgánem prvého stupně bezdůvodně nečinný, nebo nedostatečně poskytoval správnímu orgánu prvého stupně součinnost. V přestupkovém řízení však u obviněného z přestupku ani nelze hovořit o povinnosti poskytovat součinnost. Správní orgán rozhodující v řízení o přestupku je naopak povinen zjistit skutkový stav bez ohledu na to, jak se sám obviněný k řízení staví. To znamená, že je jeho povinností zabývat se důkazními návrhy, rozhodovat o nich, pokud obviněný z přestupku takové návrhy vznáší. Zároveň to s sebou přináší povinnost správnímu orgánu, neupínat se pouze k tvrzením obviněného, která nemusí být pravdivá a nerezignovat na vlastní důkazní aktivitu. V přestupkovém řízení se uplatňuje totiž zásada vyšetřovací, která správnímu orgánu ukládá činit vše potřebné k řádnému zjištění skutkového stavu věci, a to bez ohledu na míru procesní aktivity nebo lhostejnosti účastníka řízení. Navíc v přestupkovém řízení je třeba vycházet i z ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, podle kterého je správní orgán povinen v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost zjistit i bez návrhu (účastníka řízení)všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i neprospěch toho, komu má být uložena povinnost. Z toho důvodu nelze akceptovat závěr žalovaného, že se s odkazem na ustanovení § 82 odst. 4 správního řádu návrhy žalobce na doplnění dokazování věcně nezabýval. (30) Další námitka týkající se výtky žalobce, že se nezabýval okolnostmi podjatosti oprávněné úřední osoby z úřední povinnosti ve smyslu § 14 odst. 3 správního řádu, důvodná nebyla. Tato námitka byla v žalobou napadeném rozhodnutí správně vypořádána. Žalovaný správní orgán poukázal na to, že žalobce takovou námitku nevznes. Ze samotného doplnění vysvětlení žalobce, které podal k záznamu o podání vysvětlení, taková námitka nevyplývá. Pokud oprávněná úřední osoba sama nevěděla o žádných okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena z rozhodování, nebyla ve smyslu § 14 odst. 3 správního řádu povinna o tom uvědomit svého představeného. Proto nemohlo být o námitce podjatosti v prvostupňovém správním řízení rozhodnuto. O námitce podjatosti má smysl rozhodovat pouze za situace, dokud není vydáno rozhodnutí ve věci samé. V odvolacím řízení se odvolací orgán s takovou námitkou podjatosti úřední osoby orgánu prvního stupně může zabývat již jen v rámci přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí ve věci samé. Má-li mít rozhodnutí o tom, zda je pracovník správního orgánu vyloučen smysl, musí takové rozhodnutí předcházet rozhodnutí o věci samé. Účastník řízení musí námitku uplatnit, jakmile se o ní dozví, neboť k námitce se podle zákona nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení oprávněné úřední osoby prokazatelně věděl, ale námitku bez zbytečného odkladu neuplatnil. V dané věci žalobce námitku neuplatnil, a proto o ní nemohlo být rozhodnuto. (31) Soud proto uzavřel, že řízení o přestupku bylo stiženo vadou, neboť nebylo postaveno najisto splnění podmínek pro projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce a bylo tak porušeno jeho základní právo podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem projednaným důkazům. Taková vada mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Pro závěr, který vyslovil žalovaný správní orgán, proto nebyl v důkazním řízení získán dostatečný skutkový základ. V. Závěr, náklady řízení. (32) Soud proto uzavřel, že žaloba byla shledána důvodnou, a proto přistoupil ke zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. Krajský soud z toho důvodu v dané věci rozhodl bez nařízeného jednání ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 s.ř.s. (32) Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Proto mu na náhradě nákladů řízení byla přiznána částka 9.800 Kč představující zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000 Kč, náklady zastoupení advokátem za dva úkony právní pomoci po 3.100 Kč (§ 9 odst. 4 písm. d), § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy 6.200 Kč a dvakrát režijní paušál po 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) 600 Kč.

Poučení