10 A 148/2015 - 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a Mgr. Kateřiny Kulískové v právní věci žalobce M. Č., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihočeského kraje České Budějovice, U Zimního stadionu 1952/2, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 22. 6. 2015, č.j. KUJCK 46437/2015/ODSH/Ol, takto:

Výrok

Žaloba se zamítá. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobce se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2015, č.j. KUJCK 46437/2015/ODSH/Ol, jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil napadené rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice ze dne 16. 1. 2015, č.j. Spr.př. 7627/2014-Ja, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustil porušením právní povinnosti uvedené v § 10 odst. 3 téhož zákona, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. Správního deliktu se měl žalobce dopustit tím, že nezajistil, aby při užití vozidla tovární značky BMW RZ X dne 18. 9. 2014 v čase kolem 17:00 hodin v prostoru křižovatky ulic Příčná a Vrbenská v Českých Budějovicích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem o silničním provozu. K protiprávnímu jednání řidiče uvedeného vozidla, jehož je žalobce provozovatelem, došlo ve shora uvedené době tak, že řidič s vozidlem zastavil a stál v prostoru křižovatky ulic Příčná a Vrbenská v rozporu s ustanovením § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Žalobce napadl shora uvedené rozhodnutí žalovaného včas podanou žalobou, přičemž namítl jeho nezákonnost a navrhnul napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně zrušit a vrátit věc žalovanému k dalšímu řízení. Své výhrady žalobce formuloval do následujících žalobních námitek. Žalobce namítá zkrácení svých práv dle čl. 6 odst. 1 a 3 písm. c) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, protože vydání rozhodnutí nepředcházelo ústní jednání, jež bylo nutné nařídit, včetně dokazování za osobní účasti žalobce. Žalobce odvozuje nutnost provést ústní jednání analogicky s trestním řádem a zákonem o přestupcích a na podporu těchto tvrzení cituje rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 4. 2015, č.j. 15A 14/2015-35 a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2015, č.j. 30A 56/2014-35. Žalobce dále namítá, že v usnesení k doplnění odvolání ze dne 22. 1. 2015 nebyl upozorněn na následky zmeškání pětidenní lhůty, kterou správní orgán I. stupně žalobci k doplnění odvolání uložil. Podle žalobce jej takové usnesení nemůže zavazovat. Žalobce nevěděl, zda v řízení o správním deliktu v případě nedoplnění odvolání dochází též k revizi prvostupňového rozhodnutí ex officio, nebo k vydání usnesení o zastavení řízení o odvolání z důvodu neodstranění vady podání. Na podporu svého názoru odkazuje žalobce na ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2011, č.j. 2 As 99/2010-67. Další žalobcova námitka směřuje k neprovedení dokazování v potřebném rozsahu pro úplné zjištění skutkového stavu. Vyjádření žalobce ze dne 12. 1. 2015 bylo správním orgánem I. stupně označeno za nevěrohodné a účelové a bylo správním orgánem ignorováno, což mělo za následek krácení žalobcových práv. Odmítnutí výpovědi svědka znamenalo nedostatečné prošetření přestupku, neboť zde existovaly okolnosti vylučující protiprávnost. Podle žalobce nemůže být úřední záznam připuštěn jako důkaz, čemuž svědčí i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2009, č.j. 1 As 96/2008. Naposledy žalobce namítá, že je prvostupňové rozhodnutí v rozporu se spisy, když správní orgán I. stupně vycházel při rozhodování z úředního záznamu. Správní orgán měl na podporu svých tvrzení, že se v blízkosti vozidla žádná osoba nenacházela, provést svědeckou výpověď zasahujících strážníků. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Ve vyjádření poukázal na to, že skutková podstata podle ustanovení § 125f zákona o silničním provozu činí provozovatele vozidla odpovědným za správní delikt, kdy tato odpovědnost je konstruována jako odpovědnost objektivní s přípustnými liberačními důvody. Žalovaný dále zrekapituloval zjištěný skutkový stav, jenž je zdokumentovaný ve spise. Žádná ze žalobních námitek nebyla předmětem odvolacího řízení, protože žalobce podal prostřednictvím svého zmocněnce blanketní odvolání, které nebylo přes výzvu správního orgánu žalobcem doplněno. Žalovaný se neztotožnil s odkazem žalobce na ust. § 45 odst. 2 správního řádu, který se vztahuje na řízení o žádosti, ani na rozhodnutí NSS ze dne 4. 1. 2011, č.j. 2 As 99/2010-67, které řešilo absenci výzvy k odstranění obsahových nedostatků odvolání. Žalovaný nesouhlasí s žalobcovým tvrzením, že porušení povinností řidiče bylo prokázáno pouze úředním záznamem. Zasahující strážník vypsal vyrozumění o porušení pravidel s uvedením skutkových zjištění, pořídil fotodokumentaci a o svých zjištěních vyhotovil písemný záznam. Ze všech podkladů lze dospět k závěru, že přestupkové jednání bylo důkazně postaveno najisto. Žalovaný ve vyjádření poukazuje na skutečnost, že v případech, kdy pachatele deliktu provozovatele vozidla zastupuje společnost FLEET Control, s.r.o., dochází k označování řidičů osobami zemřelými a jedná se o zmocněncovu obhajovací taktiku. K námitce žalobce o nekonání ústního jednání žalovaný odkazuje na § 49 odst. 1 správního řádu a uvádí, že měl správní orgán dostatek podkladů, aby mohl bez důvodných pochybností specifikovat skutek podmiňující zahájení řízení o správním deliktu. Nařízení jednání nemohlo přispět k objasnění skutku, navíc provozovatel vozidla nesoucí objektivní odpovědnost nemůže předkládat žádná skutková tvrzení, neboť na místě spáchání přestupku nebyl. Příkaz o uložení pokuty byl žalobci doručen dne 19. 12. 2014, přičemž osoba uvedená jako řidič zemřela dne 20. 11. 2014. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti. Správní orgán I. stupně obdržel dne 14. 10. 2014 oznámení o podezření ze spáchání přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, kterého se měl dopustit řidič vozidla BMW RZ X tím, že dne 18. 9. 2014 v čase kolem 17:00 zastavil vozidlo v prostoru křižovatky ul. Příčná a ul. Vrbenská v blízkosti domu č.

23. U vozidla se nikdo nezdržoval a nebyly tak zjištěny okolnosti směřující k identifikaci konkrétní osoby řidiče. Jako provozovatel vozidla byl zjištěn žalobce. Tomu správní orgán I. stupně zaslal dne 20. 10. 2014 výzvu k zaplacení určené částky podle ustanovení § 125h odst. 1 zákona o silničním provozu. Ve výzvě je krom možnosti uhradit částku ve výši 300 Kč rovněž dostatečně popsán skutek, kterého se měl řidič dopustit, společně s určením místa a času, kdy mělo ke skutku dojít. Zjištěný skutek vykazoval znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, neboť přestupce porušil ustanovení § 4 písm. b), c) téhož zákona. Ve výzvě byl žalobce poučen o možnosti sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla. Dne 1. 12. 2014 bylo žalobci doručeno předvolání k podání vysvětlení ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Dne 18. 12. 2014 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno prostřednictvím zmocněnce, Bc. J. K. jednajícího za společnost FLEET Control, s.r.o., IČ 24149322, odepření výpovědi z důvodu vystavení žalobce nebo osoby blízké riziku stíhání pro spáchání přestupku. Přílohou byla plná moc udělená společnosti FLEET Control, s.r.o. Ve spise následuje protokol o odložení věci ze dne 18. 12. 2014 podle ustanovení § 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť správní orgán nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl, skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě. Dne 19. 12. 2014 byl zmocněnci žalobce doručen příkaz o uložení pokuty, č.j. Spr.př 7627/2014-Ja, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Za tento správní delikt byla žalobci uložena sankce 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení stanovené paušální částkou ve výši 1.000 Kč. Téhož dne podal zmocněnec žalobce proti uvedenému příkazu odpor. Správní orgán I. stupně doručil dne 29. 12. 2014 žalobci oznámení o pokračování ve správním řízení podle § 46 správního řádu. Současně správní orgán vyzval žalobce k seznámení se s podklady pro rozhodnutí, příp. k jejich doplnění a k vyjádření se k podkladům, přičemž k úkonům ve smyslu § 36 správního řádu stanovil správní orgán I. stupně žalobci termíny ve dnech 12. 1. 2015 – 15. 1. 2015. Dne 12. 1. 2015 bylo správnímu orgánu I. stupně prostřednictvím zmocněnce žalobce zasláno vyjádření k řízení, v němž se uvádí, že vozidlo v daný čas řídil pan Milan Sukaný, nar. 11. 3. 1990, bytem Šanov 139, Zlín, který automobil neprodleně zastavil poté, co se mu za volantem udělalo silně nevolno. Po zastavení vozidla řidič vystoupil z vozu za účelem zotavení se na čerstvém vzduchu, poté se vrátil k automobilu a přejel na vhodnější místo. Celý incident netrval déle než 3 minuty. Žalobce z těchto důvodů navrhnul řízení zastavit. Dne 16. 1. 2015 bylo vydáno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu, neboť nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, k porušení došlo tak, že neznámý řidič stál v prostoru křižovatky ulic Příčná a Vrbenská. Dne 20. 1. 2015 podal žalobce prostřednictvím zmocněnce proti tomuto rozhodnutí blanketní odvolání. Správní orgán I. stupně vydal dne 22. 1. 2015 usnesení, č.j. Spr.př. 7627/2014-Ja, v němž žalobce vyzval k doplnění odvolání ve smyslu ustanovení § 82 odst. 2 a 3 správního řádu a k tomu stanovil lhůtu 5 dnů ode dne doručení usnesení. Odvolání doplněno nebylo. Odvolací orgán přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které rozhodnutí předcházelo, odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. Žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 6. 2015. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V úvodu krajský soud připomíná některá procesní pravidla. Počátkem roku 2013 byl do zákona o silničním provozu včleněn nový § 125f označený jako Správní delikt provozovatele vozidla. Podle ustanovení § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu se fyzická osoba dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při využití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá fyzická osoba za správní delikt, pokud porušení pravidel bylo zjištěno prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy nebo se jedná o parkovací delikt, dále porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle zákona o silničním provozu a porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu (srov. § 125f odst. 2 zákona o silničním provozu). Všechny tři podmínky musí být splněny kumulativně. Další podmínkou pro vyvození odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla je skutečnost, že se porušení pravidel nepodařilo sankcionovat jako přestupek, protože není známa konkrétní osoba, proti níž by bylo možné vést řízení o přestupku, tj. věc byla odložena, nebo je řízení zastaveno, protože spáchání přestupku nebylo obviněnému prokázáno. Tato podmínka zdůrazňuje sekundární povahu odpovědnosti provozovatele vozidla ve vztahu k odpovědnosti řidiče vozidla za přestupek. Tato právní koncepce má posílit zásadu, že za každý zjištěný a zaznamenaný přestupek má být udělena příslušná sankce. Takto stanovená povinnost provozovatele vozidla jej zavazuje k zajištění dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích a je úzce svázaná s jeho objektivní odpovědností za její splnění. Krajský soud považuje za vhodné uvést, že jde-li o subjektivní stránku deliktů, zákon o silničním provozu koncipuje odpovědnost za spáchání správního deliktu provozovatele vozidla, jako odpovědnost objektivní. Tato koncepce objektivní odpovědnosti neklade správnímu orgánu povinnost zkoumat zavinění provozovatele vozidla, tedy zkoumat a prokazovat naplnění jeho subjektivního vztahu (vůle, vědomí, nedbalost) k pravděpodobným následkům svého jednání, resp. toho, že nezajistil, aby při využití jeho vozidla na pozemní komunikaci osobou odlišnou od provozovatele vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená zákonem. Již samotným porušením či nesplněním povinností stanovených zákonem nebo uložených na jejich základě je porušen zájem společnosti. Tím dochází k naplnění objektivní stránky správního deliktu a k vyvození odpovědnosti za takový správní delikt je dostačující prokázání těchto porušení. Aby se mohl provozovatel vozidla odpovědnosti za správní delikt zprostit, muselo by dojít k naplnění podmínek ustanovení § 125f odst. 5 písm. a) a b) zákona o silničním provozu, kdy vozidlo by bylo provozovateli odcizeno nebo byla odcizena jeho tabulka s přidělenou státní poznávací značkou. Žádný z těchto důvodů zjištěn nebyl. K problematice objektivní odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, č.j. 3 As 7/2014-21, když uvedl: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že takto konstruovaná odpovědnost působí individuálně preventivně vůči provozovateli vozidla, stejně tak jako generálně preventivně vůči okolní společnosti, neboť je zřejmé, že zjevně nastalá protiprávnost spjatá s užíváním a potažmo provozem vozidla nezůstane postižena bez odpovědnosti konkrétní osoby. Uvedené nabývá význam právě tehdy, pokud se postih konkrétního pachatele přestupku ukáže neefektivním v důsledku soukromoprávní úpravy užívacího vztahu vozidla po linii vlastník věci-uživatel. Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ Krajský soud se nejprve zabýval námitkou absence ústního jednání. Soud podotýká, že se v dané věci nejedná o řízení podle zákona o přestupcích, ale o řízení ve věci správního deliktu, vedené podle správního řádu. Správní řád povinnost nařídit ústní jednání v tomto případě nestanoví. Z ustanovení § 49 odst. 1 správního řádu vyplývá, že ústní jednání správní orgán nařídí v případech, kdy to stanoví zákon a dále tehdy, jestliže je to ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků nezbytné. Závěry uváděné Krajskými soudy v rozhodnutích, na které v žalobě žalobce odkazuje, již byly překonány rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č.j. 8As 110/2015-46, podle něhož „správní orgány nejsou povinny nařizovat ústní jednání (§ 49 odst. 1 správního řádu) v řízeních o správních deliktech, není-li to nezbytné ke splnění účelu řízení a uplatnění práv účastníků.“ S tímto názorem se zdejší soud ztotožňuje. Ve spisové dokumentaci byly navíc obsaženy dostatečné podklady a podmínka nezbytnosti ústního jednání nebyla dána. Nařízení jednání nemohlo přispět k objasnění jednání vykazujícího znaky správního deliktu. Ústní jednání není v případě správních deliktů provozovatele vozidla obligatorně nařizováno, a to právě s ohledem na charakter tohoto řízení, v němž je projednávána objektivní odpovědnost provozovatele vozidla s přípustnými liberačními důvody. Řízení o uvedeném správním deliktu není řízením restriktivním, nýbrž plní úlohu preventivní, přičemž záleží toliko na provozovateli, zda konkrétní a přesné údaje o skutečném řidiči sdělí, nebyl-li sám řidičem a tím se vyhne hrozbě sankce za správní delikt nebo ponese negativní účinky, které mu jako provozovateli vznikly při užívání jeho vozidla jinou osobou. Správní řád tak v případech, kdy se ústní jednání nenařizuje obligatorně, ponechává správním orgánům prostor k úvaze, zda ústní jednání nařídí pro jeho nezbytnost vedoucí ke splnění účelu řízení. V posuzovaném případě se jednalo o skutkově jednoduchý případ, kdy bylo vozidlo zaparkováno v prostoru křižovatky v rozporu s právními předpisy, konkrétně s ustanovením § 27 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu. Zasahujícími strážníky byl přestupek řádně zdokumentován úředním záznamem, byla pořízena fotodokumentace a krajský soud je toho názoru, že ke splnění účelu řízení a k uplatnění práv žalobce nebylo nutné ústní jednání nařizovat. Odkaz žalobce na ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nepřiléhavý a zcela nedůvodný, neboť v daném řízení o správním deliktu není rozhodováno o vině a nejedná se tak o obdobu trestního řízení. V řešené věci se jedná o objektivní právní odpovědnost, nikoliv o postih v důsledku trestního obvinění. Žalobce byl řádně poučen o možnosti vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí a byla mu dána možnost uplatnit námitky a návrhy na dokazování a možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí. Tyto procesní úkony mohl žalobce uplatnit v poměrně dlouhém časovém úseku, když k nim správní orgán I. stupně vyčlenil úřední hodiny v rámci jednoho týdne. Žalobce dále namítá absenci poučení o následcích zmeškání pětidenní lhůty pro doplnění odvolání. Současně uvádí, že nevěděl, zda v řízení o správním deliktu v případě nedoplnění odvolání dochází k revizi rozhodnutí ex officio, nebo k vydání usnesení o zastavení řízení o odvolání z důvodu neodstranění vady podaného odvolání. Na podporu svého tvrzení žalobce odkazuje zcela nepřiléhavě na ustanovení § 45 odst. 2 správního řádu, které se vztahuje k řízením zahajovaným na žádost, kdy je povinností správního orgánu pomoci účastníkovi řízení odstranit zjištěné nedostatky a současně je třeba ho poučit o následcích neodstranění nedostatků žádosti pro další průběh řízení. Obdobně nepřiléhavý je i odkaz na rozhodnutí NSS ze dne 4. 1. 2011, č.j. 2 As 99/2010-67, které se zabývalo situací, kdy odvolatel nebyl správním orgánem vůbec vyzván k odstranění obsahových nedostatků odvolání. V ustanovení § 82 odst. 2 správního řádu se podává, že odvolání musí mít náležitosti uvedené v § 37 odst. 2 správního řádu a musí obsahovat údaje o tom, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu ho napadá a v čem je spatřován rozpor s právními předpisy nebo nesprávnost rozhodnutí nebo řízení, jež mu předcházelo. Není-li v odvolání uvedeno, v jakém rozsahu odvolatel rozhodnutí napadá, platí, že se domáhá zrušení celého rozhodnutí. Nedoplnění odvolání tak nezakládá žádnou překážku pro vedení řízení o odvolání a správní orgán není povinen poučovat odvolatele o následcích nedoplnění odvolání, neboť žádné takové následky odvolateli neplynou. Správní orgán splnil svou povinnost dle § 37 odst. 3 správního řádu, když žalobce vyzval k odstranění vad odvolání a stanovil k tomu pětidenní lhůtu. Krajský soud ještě doplňuje, že v rámci správního řízení byl žalobce zastoupen zmocněncem, správním orgánům i správním soudům dobře známým, u kterého lze navíc předpokládat jistou znalost právních předpisů upravujících správní řízení. Shodně se Nejvyšší správní soud k obdobné otázce již vyjádřil v rozsudku ze dne 25. 3. 2015, č. j. 1 As 155/2014 – 36, kde konstatoval: „Pokud se účastník správního řízení nechá zastupovat osobou, která vystupuje jako obecný zmocněnec v typově obdobných správních řízeních opakovaně, nemůže s úspěchem namítat, že z výzvy, aby doplnil, čeho se podaným blanketním odvoláním domáhá, a co navrhuje, nepochopil, že má doplnit odvolací důvody, a jaké dopady bude mít nesplnění této výzvy.“ Ani této žalobní námitce tak zdejší soud nepřisvědčil. Pro doplnění krajský soud uvádí, že žádná ze žalobních námitek nebyla žalobcem uplatněna v rámci odvolacího řízení a v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 9 As 291/2014, kde konstatoval Nejvyšší správní soud: „Základním smyslem a účelem přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany v případech, kdy osoby, jež tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním orgánem, ač se o to pokusily. S ohledem na to, že správní soudnictví tady není pro to, aby suplovalo řízení před správním orgánem, a s ohledem na omezený revizní přezkum v odvolacím řízení, nelze v řízení před správními soudy posuzovat důvodnost námitky týkající se nesprávnosti skutkových zjištění, která byla zcela účelově uplatněna až v řízení před krajským soudem.“ Žalobce namítá nezákonnost rozhodnutí způsobenou dokazováním provedeným v nedostatečném rozsahu pro úplné zjištění skutkového stavu. Žalobce ve svém vyjádření ze dne 12. 1. 2015 uvedl, že řidič trpěl akutními zdravotními problémy, na základě kterých byl nucen zastavit vozidlo na nejbližším možném místě. Podle žalobce se jednalo o okolnosti vylučující protiprávnost. Správní orgán byl povinen vyslechnout žalobce pro zjištění nových skutečností k případu, což dle žalobce bezdůvodně odmítl a nedostatečně tak prošetřil samotný přestupek, přičemž vycházel pouze z úředního záznamu. Ze správního spisu se podává, že dne 28. 11. 2014 byl žalobce správním orgánem I. stupně předvolán k podání vysvětlení (toto předvolání bylo žalobcem převzato dne 1. 12. 2014), zároveň byl v tomto předvolání poučen ve smyslu ustanovení § 60 odst. 1 zákona o přestupcích o možnosti odepření vysvětlení. Žalobce tak měl možnost vyjádřit se ke zjištěnému přestupku a uvést veškeré informace, kterými disponoval a které mohly dle jeho názoru jakkoliv ovlivnit průběh šetření. Rovněž poté, co bylo žalobci sděleno, že se s ním pokračuje ve správním řízení podle § 46 správního řádu pro správní delikt provozovatele motorového vozidla, byla žalobci stanovena dostatečně dlouhá lhůta k možnosti seznámení se s podklady pro rozhodnutí a k případnému navržení doplnění těchto podkladů. Žalobce prostřednictvím svého zmocněnce podal vyjádření, nutno však podotknout, že informace v tomto vyjádření obsažené se neshodují se zjištěným skutkovým stavem obsaženým ve správním spise. Žalobce ve vyjádření uvedl, že se řidič vozidla poté, co jej zastavil, od vozidla vzdálil jen pár kroků, aby se nadýchal čerstvého vzduchu a poté se k automobilu vrátil a z uvedeného místa přejel na místo vhodnější. Tyto informace krajský soud nepovažuje za zcela věrohodné, když je z úředního záznamu zřejmé, že zasahující strážníci prováděli kontrolu předmětného vozidla v délce 5 minut, vozidlo fotografovali a sepisovali „vyrozumění o porušení pravidel“. Žádnou osobu zdržující se v blízkosti vozidla nezaznamenali. Soud je navíc přesvědčen, že v případě, kdy by řidič zaregistroval policejní hlídku zdržující se u jeho vozidla, což by si řidič vzdálený jen pár kroků od vozidla jistě všimnul, bezpochyby by tuto hlídku oslovil a případný přestupek by řešil ihned na místě. Soud se tak ztotožnil s názorem správního orgánu I. stupně vyjádřeným v odůvodnění rozhodnutí, že vyjádření žalobce se všemi uvedenými informacemi nemá oporu ve správním spise. Krajský soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že by v daném případě úřední záznam nemohl posloužit jako důkazní prostředek. Je nutno přisvědčit názoru žalobce, že úřední záznam nemůže být jediným důkazním prostředkem, z něhož správní orgán při svém rozhodování vychází. V posuzované věci tomu tak ale nebylo. Správní orgán I. stupně učinil svá skutková zjištění na základě úředního záznamu a přiložené fotografické dokumentace. Všechny tyto důkazní prostředky jsou obsaženy ve správním spise a krajský soud je považuje za dostatečné. Není pochyb, že došlo k naplnění zákonem definované skutkové podstaty správního deliktu. Soud na základě výše popsaného uzavřel, že správní orgány dostatečně prokázaly spáchání správního deliktu provozovatele motorového vozidla a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl, neboť neshledal námitky žalobce opodstatněné. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení