10 A 150/2014 - 38

Rubrum

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobkyně: N. R., nar. X., zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, nám. Hrdinů 1634/3, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 8. 2014, č. j. MV-101710- 5/SO/sen-2014, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalované uvedeného v záhlaví, jímž bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 3. 6. 2014, č. j. OAM-61433-18/DP-2011, o neprodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky za účelem podnikání - účast v právnické osobě podle ust. § 44a odst. 3 v návaznosti na ust. § 35 odst. 3, na ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb. Žalobkyně dle správních orgánů neplnila účel pobytu, neboť neprokázala žádnou faktickou podnikatelskou činnost na území České republiky. Žalobkyně namítla chybné posouzení věci, neboť nalézací správní orgán pochybil, když předmětnou žádost zamítl s odkazem na předcházející výzvu k odstranění vad žádosti, v rámci které byla žalobkyně upomínána, aby doložila doklad prokazující plnění účelu pobytu. Doklad o plnění účelu pobytu ve smyslu efektivity podnikání žalobkyně není náležitostí žádostí. Správní orgán nevyužil institut ust. § 103 písm. s) zákona o pobytu cizinců, ani neprovedl další relevantní dokazování, jako např. výslech žalobkyně. Co se týče procesní stránky věci, je žalobkyně názoru, že zamítnutí žádosti pro neplnění účelu pobytu musí předcházet řádné dokazování, kdy se správní orgán v souladu s povinností uvedenou v ust. § 3 správního řádu pokouší zjistit skutečný stav věci. Správní orgán ovšem řádné dokazování neprovedl, pouze vyzval žalobkyni k odstranění vad žádosti, na což žalobkyně reagovala vyjádřením, v rámci kterého popsala své podnikatelské záměry, které naopak nasvědčují tomu, že plní účel požadovaného pobytu. Bylo opakovaně judikováno, že účel pobytu - podnikání, plní ten, kdo vykazuje potřebnou a relevantní snahu k tomu realizovat své podnikatelské cíle. Jinými slovy, ziskovost není jediným, natož hlavním ukazatelem funkčnosti podnikání, přičemž vykazuje-li podnikatel potřebnou snahu, či má-li podnikatelské úmysly, jejichž rentabilita se projeví až v budoucnu, tak jednoznačně podniká, a tím pádem plní účel požadovaného pobytového oprávnění, bez ohledu na to, zdali dosahuje zisku. Správní orgán tedy založil svoji argumentaci výhradně na zjištění plynoucích z obchodního rejstříku, resp. sbírky listin, kdy účetní závěrky nemohou zachycovat funkčnost podnikání žalobkyně. Žalobkyně v souvislosti s předmětnou výzvou správnímu orgánu sdělila, že v současné době prochází její podnikání transformací, kdy opouští obor prodeje textilu, a soustředí se na činnost spojenou s dlouholetými partnery z Itálie a Turecka. Rovněž uvedla, že se její společnost musela vyrovnat se ztrátou K. G., nicméně v nedávné době uzavřela řadu významných smluv, které by měly akcelerovat ziskovost jejího podnikání. Měl-li však správní orgán jakékoliv pochybnosti stran plnění účelu požadovaného pobytu, tak měl provést řádné dokazování, typicky provést výslech žalobkyně, namísto poněkud ukvapeného zamítnutí žádosti. Správní orgán tak nezjistil skutečný stav věci, ani nepostupoval způsobem, který by k tomuto cíli mohl dospět. Dále žalobkyně namítla, že se žalovaná nevypořádala s odvolací námitkou týkající se porušení ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, kterou žalobkyně spatřovala v neuvedení úvahy týkající se přiměřenosti rozhodnutí, načež žalovaná pouze konstatovala, že při postupu dle ust. § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců není přiměřenost rozhodnutí podmínkou pro negativní postup správního orgánu, na rozdíl např. při postupu dle ust. § 37 odst. 2 téhož předpisu. Přiměřenost rozhodnutí dle ust. § 174a zákona o pobytu cizinců nemá nic společného s tzv. zvýšeným apelem přiměřenosti, resp. podmínkou uvedenou v institutech dle ust. § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. I v případech, kdy správní orgán zamítá žádost dle ust. § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, je vázán ust. § 174a zákona o pobytu cizinců, a musí tedy požadovanou úvahu provést, byť nepřiměřenost dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žadatele není nezbytnou podmínkou pro vydání rozhodnutí, jako je tomu v případech spadajících pod ust. § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Žalovaná ve vyjádření k žalobě odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť se skutečnostmi uvedenými v žalobě zabývala již v rámci odvolacího řízení. Ze správního spisu vyplývají následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti: Dne 16. 8. 2011 podala žalobkyně žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu dle ust. § 44a zákona č. 326/1999 Sb., za účelem podnikání - účast v právnické osobě, ke které byly přiloženy následující doklady: cestovní doklad č.X., výpis z obchodního rejstříku společnosti INAR-Impex NAR spol. s r.o., ze kterého vyplývá, že žalobkyně je jejím jednatelem a společníkem, smlouva o výkonu funkce jednatele, potvrzení o příjmech za květen-červenec 2011, smlouva o nájmu na adrese P., smlouva s pojišťovnou SLAVIA o komplexním zdravotním pojištění, potvrzení finančního úřadu o neexistenci daňových nedoplatků společnosti i žalobkyně a potvrzení Pražské správy sociálního zabezpečení o stavu závazků na pojistném společnosti i žalobkyně. Dne 7. 3. 2012 bylo předloženo potvrzení o ubytování na adrese P., na dobu od 2. 2. 2012 do 20. 2. 2013. Dne 13. 2. 2013 byla předložena smlouva o nájmu na adrese P., dne 17. 4. 2014 nový cestovní doklad č. X.. Řízení o žádosti bylo přerušeno usnesením ze dne 17. 4. 2013, č. j. OAM-61433-10/DP- 2011, a žalobkyně byla vyzvána dle ust. § 45 odst. 2 správního řádu k odstranění vad žádosti, konkrétně k předložení dokladů prokazujících plnění účelu pobytu a aktuálních dokladů o úhrnném měsíčním příjmu cizince a společně posuzovaných osob a o cestovním zdravotním pojištění. Na základě této výzvy žalobkyně předložila potvrzení o příjmu za únor - duben 2013, pracovní smlouvu sestry, paní K. G., průkazku Všeobecné zdravotní pojišťovny, smlouvu o nájmu na adrese P., a plnou moc pro paní K. G. K plnění účelu pobytu na území žalobkyně uvedla, že společnost INAR- Impex NAR spol. s r.o., hledá příležitosti připojit se k mnohaletým partnerům z Itálie a Turecka a pracovat na českém trhu. Před příjezdem do České republiky jejich firma v Ázerbajdžánu prodávala oděvy evropských výrobců. V současné době se snaží o totéž v České republice. Na trhu je však velká konkurence a proto hledá úspěšné obchodní modely. Poslední rok a půl vede žalobkyně společnost sama a často cestuje. V letošním roce podepsala několik smluv, které umožní začátek podnikání v České republice. V tom jí bude schopna pomáhat dcera, která končí studium VŠFS v oboru Řízení podniku a podnikové finance. Při dalším posuzování žádosti dospěl správní orgán k závěru, že jsou dány důvody pro zamítnutí žádosti žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání z důvodu neplnění účelu pobytu. Žalobkyni dne 1. 11. 2013 vyrozuměl o pokračování řízení, poskytl jí možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a nahlédnout do spisu. Na základě této výzvy žalobkyně opětovně předložila potvrzení o výši příjmu a smlouvu o výkonu funkce jednatele. Z údajů uveřejněných ve Sbírce listin, konkrétně z účetní závěrky za rok 2012, je zřejmé, že společnost INAR-Impex NAR spol. s r.o., nevykazuje žádnou faktickou podnikatelskou činnost, jsou zde uvedeny pouze osobní náklady. Ani z vyjádření žalobkyně ze dne 15. 5. 2013 nevyplývá, že by společnost na území České republiky prakticky provozovala jakoukoliv činnost. Podle ust. § 420 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se za podnikatele považuje ten, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku. V případě povolení k dlouhodobému pobytu na území za účelem podnikání je vyžadována soustavná činnost za účelem dosažení zisku, provozovaná na území České republiky. Vzhledem k tomu, že žalobkyně ani po výzvě správního orgánu neprokázala žádnou faktickou podnikatelskou činnost na území, dospěl správní orgán k závěru, že na území České republiky dlouhodobě nepobývá a neplní deklarovaný účel pobytu. Tato skutečnost je důvodem pro zamítnutí její žádosti dle výše citovaných ustanovení zákona č. 326/1999 Sb. Žalovaná k odvolání žalobkyně přezkoumala napadené rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, a dospěla k následujícímu závěru. Žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu správní orgán vyhoví, pokud jsou doloženy zákonné náležitosti a neexistují-li důvody pro zahájení řízení ve věci zrušení povolení k dlouhodobému pobytu (§ 37 zákona č. 326/1999 Sb.). V daném případě však správní orgán I. stupně shledal, že žalobkyně neplní účel pobytu, který jí byl na území České republiky povolen, což je důvodem pro zahájení řízení ve věci zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu (§ 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb.). Žalovaná souhlasila se závěrem správního orgánu I. stupně, že podmínky pro prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu nebyly v daném případě splněny. Podle výše citovaného ust. § 35 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb. nelze vyhovět žádosti o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, pokud existuje důvod pro zahájení řízení o zrušení povolení k dlouhodobému pobytu uvedený v ust. § 37 zákona č. 326/1999 Sb. Skutečnost, že žalobkyně neplnila účel pobytu, nejenže dostatečným způsobem prokazují údaje uveřejněné ve Sbírce listin, především účetní závěrka za rok 2012, ze které je zřejmé, že společnost, jíž je žalobkyně jednatelkou, nevykazuje žádnou faktickou činnost, ale je zřejmá i z vyjádření žalobkyně ze dne 15. 5. 2013, která pouze poukazuje snahu o započetí podnikání na území České republiky a nikoliv faktické provozování podnikatelské činnosti na území. Veškerá argumentace žalobkyně týkající se její podnikatelské činnosti směřuje tedy pouze do budoucna. Pro povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je nutné podnikatelskou činnost takticky vykonávat, neboť plnění účelu pobytu spočívá v jeho faktické konzumaci, v daném případě podnikání, jako ekonomické nezávislé činnosti vykonávané v souladu s právním řádem České republiky. Zápis v obchodním rejstříku je zákonnou podmínkou pro zahájení podnikatelské činnosti rovněž i pro plnění účelu pobytu za účelem podnikání, nelze jej však zaměňovat za plnění účelu pobytu jako takového. Obdobně judikoval i Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 7 As 82/2011-81. Žalovaná je toho názoru, že žalobkyně nikdy v materiálním slova smyslu nepodnikala a pokračování v podnikatelské činnosti deklaruje pouze za účelem prodloužení povolení k pobytu. K namítanému postupu správního orgánu I. stupně, kdy tento měl dle názoru žalobkyně použít k osvětlení skutečností týkajících se plnění účelu pobytu, tj. podnikání, postup podle ust. § 103 písm. s) zákona č. 326/1999 Sb. namísto výzvy k odstranění vad žádosti podle ust. § 45 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., žalovaná uvádí, že je toho názoru, že s ohledem na obsah výzvy, kde bylo přesně specifikováno, jakým způsobem má žalobkyně prokázat plnění účelu podnikání, je nerozhodné, jakou formou tak bylo učiněno a tato skutečnost nezakládá nezákonnost napadeného rozhodnutí. Námitku nedostatečně provedeného dokazování a tím nedostatečně zjištěného stavu věci podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb. shledala žalovaná rovněž neopodstatněnou, neboť se shoduje se správním orgánem I. stupně, že se v tomto případě jedná o řízení o žádosti a bylo tedy na žalobkyni, aby dle svého uvážení prokázala podnikatelskou činnost na území České republiky. O způsobu jeho prokázání byla účastnice řízení řádně poučena a měla dostatek prostoru k tomu, aby předložila důkazy na podporu svých tvrzení, např. konkrétně jí samotnou uváděné smlouvy týkající se její podnikatelské aktivity. Žádné takové důkazy ale nepředložila a jí předložené doklady ani její vyjádření neprokazují faktickou podnikatelskou činnost. Není povinností správního orgánu výslech provést. V tomto konkrétním případě nebylo jeho provedení považováno za nezbytné a účelné, neboť správní orgán I. stupně ani žalovaná nemají pochybnosti o skutečném stavu věci, který je dostatečně prokázán spisovým materiálem včetně vyjádření žalobkyně. Žalovaná na tomto místě poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 147/2013. Pokud jde o námitku týkající se nevypořádání se s otázkou přiměřenosti napadeného rozhodnutí, pak k té žalovaná uvádí, že neplnění účelu pobytu je logicky a systematicky zařazeno do ust. § 37 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb. a je obligatorním důvodem pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, resp. v daném případě neprodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu. V tomto případě správní orgán I. stupně není povinen posuzovat přiměřenost rozhodnutí, jako je tomu u důvodů zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu uvedených v ust. § 37 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb. V průběhu jednání právní zástupce žalobkyně odkázal na žalobu a zdůraznil, že za situace, kdy žalovaný vytýkal žalobkyni, že nepředložila o faktickém podnikání dostatečné důkazy, ji měl k předložení dalších vyzvat s tím, že ji měl v této výzvě upozornit, že jí dosud přeložené důkazy jsou nedostatečné a povedou k zrušení pobytu. Žalobkyně poté, co předložila smlouvy s obchodními partnery nepředpokládala, že bude ještě potřebné dodat další důkazy. Žalovaný se z účasti na jednání omluvil. Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Městský soud v Praze věc posoudil takto: Podle ust. § 44a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se podává ministerstvu. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36 a § 46 odst. 3 a 7 vztahují obdobně. Podle ust. § 35 odst. 3 zákona o pobytu cizinců dobu pobytu na území na vízum k pobytu nad 90 dnů nelze prodloužit, pokud ministerstvo shledá důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti tohoto víza (§ 37). Podle ust. § 37 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo zruší platnost víza k pobytu nad 90 dnů, jestliže cizinec neplní účel, pro který bylo vízum uděleno. Žádost žalobkyně o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu byla zamítnuta, neboť ministerstvo shledalo, že je dán důvod pro zahájení řízení o zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, jelikož dospělo k závěru, že žalobkyně neplní účel pobytu, když neprokázala žádnou faktickou podnikatelskou činnost na území České republiky. Využití postupu dle ust. § 45 odst. 2 správního řádu sice nebylo v dané věci přiléhavé, neboť neprokázání výkonu podnikatelské činnosti není vadou žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, jelikož povinnost cizince prokázat provozování živnosti nebo výkon jiné podnikatelské činnosti podle zvláštního právního předpisu, je-li držitelem oprávnění k pobytu vydaného za účelem podnikání, skutečně upravuje ust. § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Nicméně tato vada řízení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, jedná se o vadu čistě formálního charakteru. Výzvu k odstranění vad žádosti v části požadavku na předložení dokladu prokazujícího účel pobytu žalobkyně - podnikání - účast v právnické osobě lze dle jejího obsahu považovat za žádost dle ust. § 103 písm. c) zákona o pobytu cizinců, a to bez ohledu na absenci výslovného uvedení tohoto ustanovení zákona o pobytu cizinců. Pokud jde o námitku nesprávného zjištění skutečného stavu věci a s tím související námitky absence řádného dokazování ve správním řízení, soud konstatuje, že tvrzení žalobkyně, že správní orgán založil svoji argumentaci výhradně na zjištění plynoucích z obchodního rejstříku, resp. sbírky listin (účetní závěrky), se nezakládá na pravdě. Správní orgány vycházely nejen z obsahu těchto listin, ze kterých vyplývá, že společnost INAR-Impex NAR spol. s r.o., jejíž jednatelkou a společnicí je žalobkyně, nevykazuje žádnou faktickou podnikatelskou činnost, ale taktéž z vyjádření samotné žalobkyně ze dne 15. 5. 2013, ve kterém mimo jiné uvedla, že společnost INAR-Impex NAR spol. s r.o. hledá příležitosti připojit se ke svým mnohaletým partnerům z Itálie a Turecka a podnikat na českém trhu. Před příjezdem do České republiky firma v Ázerbájdžánu prodávala oděvy od evropských výrobců a totéž podnikání v České republice se snaží provozovat i žalobkyně se svou firmou. Nicméně hledá produkty a úspěšný obchodní model, neboť trh s oblečením v České republice již existuje a je zde velká soutěž. V roce 2013 bylo podepsáno několik důležitých smluv, které, jak žalobkyně doufá, konečně umožní „začít umísťovat podnikání v České republice“. Tyto smlouvy, pokud vůbec existují, však žalobkyně v průběhu správního řízení nepředložila, takže tvrzení právního zástupce uvedené při jednání se nezakládá na pravdě. Nelze rovněž přisvědčit argumentaci uvedené v žalobě, že správní orgán byl povinen po předložení listin žalobkyni opětovně vyzvat k předložení dalších důkazů se sdělením, jak správní orgán nahlíží na doklady do té doby předložené. Správní orgán ve výzvě k odstranění vad (ze dne 17. 4. 2013) nejen že žalobkyni vyzval k doložení konkrétních skutečností, ale je v ní uvedeno, jak je lze doložit a výzva obsahuje dokonce i předběžné posouzení žalobkyní předložených dokladů. Například se ve výzvě uvádí, že žadatelka doložila výpis z obchodního rejstříku, avšak správní orgán kontrolou zjistil, že v obchodním rejstříku firma žalobkyně „ nemá žádné záznamy o tom, že by vyvíjela činnost a proto správní orgán žadatelku „…vyzývá, aby doložila relevantní doklady konkrétní činnost … například ve formě smluv uzavřených s jinými právními subjekty…“. K výzvě předložila žalobkyně smlouvu o nájmu prokazující bydlení žalobkyně nikoliv však podnikatelskou činnost. Z výše uvedeného vyjádření žalobkyně zcela jednoznačně vyplývá pouhá snaha žalobkyně o započetí podnikání na území České republiky, nikoli její faktické provozování, či transformace a akcelerování ziskovosti tohoto podnikání, jak žalobkyně tvrdí nyní ve své žalobě. Jak konstatoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 1. 2012, č. j. 9 As 80/2011-69, „… je namístě především zdůraznit, že plnění účelu, pro který byl cizinci pobyt povolen, musí být fakticky naplněno. Jinými slovy, aby mohlo být konstatováno plnění účelu, pro který byl stěžovateli pobyt povolen, tj. podnikatelská činnost, musela být v předmětném období alespoň převážně vykonávána, což není naplněno pouhým případným úsilím o její provozování.“ Dále Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 12. 2011, č. j. 7 As 82/2011-81, dospěl k závěru, že „Účelem pobytu zcela jistě zákonodárce nemínil pouze formální zapsání se do příslušných rejstříků, aniž by podnikatelská činnost byla fakticky na území České republiky vykonávána, neboť by tak došlo k obcházení smyslu a pravidel zákona. Zákon o pobytu cizinců stojí na principu, že pobyt cizince na území České republiky musí být odůvodněn, např. dlouhodobým zaměstnáním, podnikáním, studiem, a tyto činnosti musí být skutečně na území České republiky vykonávány.“. Tytéž závěry lze aplikovat i v projednávané věci, kdy ze všech skutečností doložených v průběhu správního řízení a z vlastního tvrzení žalobkyně lze bez jakýchkoli důvodných pochybností dospět k závěru, že žalobkyně ve skutečnosti nepodnikala a že podnikání pouze deklaruje jako účel svého pobytu, a to s cílem prodloužit si povolení k dlouhodobému pobytu. Soud se proto ztotožňuje s názorem žalované, že za této situace by byl výslech žalobkyně nadbytečným. V řízení o prodloužení doby platnosti povolení k dlouhodobému pobytu podle zákona o pobytu cizinců se správní řád uplatní s odchylkami stanovenými zákonem o pobytu cizinců jakožto právním předpisem zvláštním. Právě pro výslech účastníka v řízení podle zákona o pobytu cizinců platí zvláštní úprava, kdy podle ust. § 169 odst. 2 je správní orgán oprávněn vyslechnout účastníka řízení, je-li to nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci, zejména pro posouzení, zda se nejedná o obcházení tohoto zákona cizincem s cílem získat oprávnění k pobytu na území, zejména zda účelově neuzavřel manželství nebo zda jeho účelově prohlášeným souhlasem nebylo určeno otcovství. Účastník řízení je povinen vypovídat pravdivě a nesmí nic zamlčet. Správní orgán účastníka řízení před výslechem poučí o důsledcích odmítnutí výpovědi a nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Z tohoto ustanovení však neplyne, že důkaz výslechem účastníka v řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu je povinným či privilegovaným důkazním prostředkem. I o tomto důkazním prostředku platí, že správní orgán není důkazními návrhy vázán a rozhodne, jaké důkazy provede v rozsahu potřebném ke zjištění stavu věci. V rozsudku ze dne 13.4.20110, č. j. 1 As 23/2010-77, Nejvyšší správní soud konstatoval k ust. § 169 odst. 3 (nyní ust. § 169 odst. 2) zákona o pobytu cizinců, byť v kontextu řízení o žádosti o vydání povolení k pobytu, že pouze „v případě, že správní orgán určité pochybnosti o skutečném stavu věci má, posoudí v rámci své diskreční pravomoci, zda provede důkazy navrhované účastníkem řízení, může-li jejich provedení přispět ke zjištění skutečného stavu věci, nebo zda účastníka řízení vyslechne“. Soud proto uzavírá, že v projednávané věci nedošlo k porušení ust. § 3 správního řádu, dle něhož je správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V daném případě měl žalobce před správními orgány dostatek prostoru uvést vše, co by k věci uvést mohl a předložit důkazy, přičemž i správní orgán postupoval tak, aby zjistil skutečný stav věci. Pokud jde o námitku nevypořádání se s odvolací námitkou žalobkyně týkající se otázky přiměřenosti rozhodnutí ve vztahu k soukromému a rodinnému životu žalobkyně, soud konstatuje, že z dikce zákona o pobytu cizinců vyplývá, že správní orgány mají v některých případech vymezených tímto zákonem povinnost přezkoumávat dopady svých rozhodnutí do soukromého života cizince. Neznamená to však, že by tak měly činit v rámci veškeré své rozhodovací činnosti. Žalovaná správně uzavřela, že v případě zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu pro neplnění účelu pobytu, není povinna zkoumat přiměřenost dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince, neboť důvod pro zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, resp. v daném případě neprodloužení doby platnosti dlouhodobého pobytu, spočívající v neplnění účelu pobytu, spadá pod úpravu ust. § 37 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přičemž při rozhodování podle tohoto odstavce zákon posouzení přiměřenosti nevyžaduje, na rozdíl od ust. § 37 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. S ohledem na výše uvedené neshledal soud žalobu důvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn podle ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobkyně neměla ve věci úspěch a žalované žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení