10 A 151/2015 - 33

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní Mgr. Helenou Nutilovou v právní věci žalobkyně M.K., bytem X, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 15. 6. 2015, č. j. KUJI/41468/2015, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů nepřiznává.

Odůvodnění

Žalobkyně se včas podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 6. 2015, č. j. KUJI/41468/2015, sp. zn. OOSČ 454/2015 OOSC/149/JN, kterým bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Pelhřimov ze dne 26. 3. 2015, č. j. OVV/2383/2014 D-1205/14. Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), kterého se dopustila porušením právní povinnosti uvedené v ust. § 18 odst. 4 téhož zákona tím, že dne 7. 11. 2014 v 13:35:40 hodin při řízení motorového vozidla tovární značky Mercedes-Benz ML 320, RZ 6T1 0007 překročila nejvyšší povolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem v obci o více než 20 km/hod. Žalobkyně byla v Kamenici nad Lipou, místní část Pravíkov, na silnici I. třídy č. 34 ve směru obce Ústrašín naměřena rychlost 74 km/hod. po odečtení odchylky měřícího zařízení. Za tento přestupek byla žalobkyni dle ust. § 125c odst. 4 písm. e) zákona o silničním provozu, v rozhodném znění, s přihlédnutím k § 11 odst. 1 písm. b) a § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a dále náhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobkyně namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, neboť žalovaný vycházel při rozhodování ze skutkového stavu, který nemá oporu ve spise. Žalobkyně dále namítá vady správního řízení, které mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, jelikož na podporu svých tvrzení navrhla důkazy, které žalovaný bez řádného zdůvodnění neprovedl. Žalobkyně rozporuje místo provedeného měření rychlosti. Rychlost jejího vozidla byla změřena mimo obec, a proto její jednání není protiprávní. V případě, že by bylo měření jejího vozidla provedeno v obci, tak by bylo provedeno v místě, kde je nejvyšší povolená rychlost upravena svislým dopravním značením 70 km/hod. Žalobkyně by se tak mohla potencionálně dopustit přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu. Nebylo totiž prokázáno, že rychlost vozidla byla změřena na místě stanoveném GPS, souřadnicemi X1132660.00, Y705346.00, neboť toto plyne pouze z úředního záznamu, který nelze považovat za důkazní prostředek (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 96/2008 ze dne 22. 1. 2009). Dále žalobkyně namítá, že z důvodu nízké kvality fotografií, pořízených při měření nelze identifikovat měřené vozidlo a tedy nelze ani prokázat, že bylo měřeno právě vozidlo žalobkyně. Žalobkyně rovněž namítá, že není osobou, která vozidlo řídila. Z fotografie pořízené měřícím zařízením není osoba řidiče rozpoznatelná. Způsob zjištění osoby řidiče s odkazem na úřední záznam Policie české republiky považuje za nedostatečný, ve vozidle se nacházelo více osob Žalobkyně rovněž namítá nesrozumitelnost a nepřezkoumatelnost výroku, a to z důvodu uvedení nesprávného místa spáchání přestupku. K řádnému zjištění místa spáchání přestupku navrhla žalobkyně provést ohledání místa, kde mělo k jednání naplňující znaky předmětného přestupku dojít, čímž by bylo prokázáno, že vozidlo se při měření rychlosti nacházelo mimo území obce, kde byla upravena rychlost 70 km/hod. svislým dopravním značením. Ke zjištění osoby řidiče vozidla navrhla žalobkyně výslech spolucestujících osob s tím, že vzhledem ke svému osobnímu vztahu k těmto osobám nemůže sdělit totožnost osoby, která měla v předmětný okamžik vozidlo řídit, nicméně daná osoba se může sama při výslechu přiznat. Tyto návrhy na provedení dokazování správní orgány odmítly, aniž by toto řádně odůvodnily. Žalobkyně navrhuje napadené rozhodnutí, včetně souvisejícího rozhodnutí prvého stupně, zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení. Současně žalobkyně požaduje náhradu nákladů soudního řízení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 5. 10. 2015, uvádí, že žaloba není důvodná a navrhuje její zamítnutí, a to z toho důvodu, že ze shromážděných důkazů jednoznačně vyplývá, že žalobkyně se výše uvedeného jednání dopustila. Tvrzení uváděná v žalobě nejsou způsobilá vnést do stavu věci žádné pochybnosti. Ze spisů správních orgánů vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Z úředního záznamu Policie České republiky č. j. KRPJ-118662-1/PŘ-2014-161706- PA ze dne 10. 11. 2014 (dále jen „úřední záznam PČR“) vyplývá, že tohoto dne vykonávala policejní hlídka dohled nad bezpečností a plynulostí silničního provozu na silnici č. I/34 v obci Pravíkov. Z tohoto úředního záznamu nad rámec již uvedeného vyplývá, že měření bylo prováděno v místě určeného GPS souřadnicemi X1132660.00, Y705346.00, změřené vozidlo bylo policejní hlídce až do zastavení u autobusové zastávky na dohled. Jako zjištěná řidička stavěného vozidla je zde uvedena žalobkyně, dále byli zjištěni dva spolujezdci. Rovněž je zde uvedeno, že řidička odmítla podepsat oznámení o přestupku. Z oznámení (odevzdání) přestupku Policie České republiky č. j. KRPJ-118662/PŘ- 2014-161706-PA ze dne 7. 11. 2014 (dále jen „oznámení přestupku“) vyplývá, že žalobkyně se měla dne 7. 11. 2014 v 13:35:40 vozidlem tov. zn. Mercedez-Benz ML 320, černé barvy, RZ 6T1 0007 dopustit jednání, které má znaky přestupku tím, že v Pravíkově v úseku, kde je dovolená nejvyšší rychlost 50 km/hod., jela rychlostí 77 km/hod., resp. 74 km/hod po odečtení odchylky měřícího zařízení. Z oznámení dále vyplývá, že žalobkyně chtěla projednat přestupek u správního orgánu a že byli zjištěni dva svědci. Ze záznamu o přestupku vytištěného dne 12. 11. 2014 z laserového rychloměru (dále jen „záznam o přestupku“) a v něm obsažených informací vyplývá, že bylo měřícím zařízením změřeno uvedené vozidlo s uvedenou rychlostí, a to v čase 13:35:40 na vzdálenost 197 mav 13:35:42 na vzdálenost 148,6 m, přičemž fotografie z těchto měření jsou připojeny. Na fotografii z prvního měření je rozpoznatelný uvedený typ vozidla, RZ nečitelná. Na fotografii z druhého měření je RZ zcela čitelná, vozidlo je rozpoznatelné. Dále je přiložena nedatovaná fotografie zachycující svislé dopravní značení určující začátek obce s nápisem Pravíkov a zákaz předjíždění, a to ve směru od města Kamenice nad Lipou, tj. směr Ústrašín. Na fotografii není vidět žádné jiné dopravní značení, fotografie v pozadí zachycuje pravotočivou zatáčku v této obci, resp. městské části. Dále je ve správním spisu mj. založen Ověřovací list. č. 8012-OL-70096-14 k použitému měřícímu zařízení, výpis z evidenční karty řidiče - žalobkyně ze dne 19. 1. 2015 se stavem bodového hodnocení 0 bodů. Dne 20. 1. 2015 byl vydán příkaz o uložení pokuty za přestupek č. j. OVV/2383/2014 D-1205/14, kterým byla žalobkyně uznána vinou z přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 3 zákona o silničním provozu a byla jí uložena pokuta ve výši 3.000 Kč. Dne 4. 2. 2015 byl zmocněncem žalobkyně podán odpor bez odůvodnění, k odporu nebyla přiložena platná plná moc. Dne 17. 2. 2015 bylo zmocněnci doručeno oznámení o konání ústního jednání dne 4. 3. 2015 spolu s výzvou k doplnění plné moci, které obsahovalo řádné poučení o následcích nedostavení se a o možnosti omluvy a dále poučení o právech. Zmocněnec dne 26. 2. 2016 zaslal odůvodněnou omluvu z nařízeného jednání spolu s žádostí o stanovení dalšího termínu jednání a předložil plnou moc. V rámci odůvodnění zmocněnec uvedl, že má dlouhodobě objednaný ozdravný pobyt a tuto skutečnost doložil listinami, ze kterých plyne účast zmocněnce na ozdravném pobytu v Rakousku v den jednání. Správní orgán vyhověl jeho žádosti a nařídil nové jednání. Dne 16. 3. 2015 bylo zmocněnci fikcí doručeno na jím udanou adresu oznámení o konání ústního jednání dne 26. 3. 2015 v 10:00 hod. Oznámení obsahovalo řádné poučení o následcích nedostavení se, o právech zmocněnce a dále sdělení dle ust. § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Dle protokolu o ústním projednání přestupku č. j. OVV/2383/2014 D-1205/14 ze dne 26.3.2015 se zmocnitel, ač řádně předvolán, bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu nedostavil. Žalobkyně se rovněž nedostavila. Správní orgán naznal, že jsou splněny podmínky pro jednání v nepřítomnosti žalobkyně a i rozhodnout o vině a trestu žalobkyně v její nepřítomnosti v souladu s ust. § 74 odst. 1 zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Dne 26. 3. 2015 (tj. v den nařízeného jednání dle předchozího odstavce) v 14:56 obdržel správní orgán omluvu z jednání zmocnitele s tím, že o ústním jednání se zmocnitel seznámil až v tento den. Součástí omluvy bylo i vyjádření žalobkyně k projednávané věci. K věci samé uvedla, že v místě měření je nejvyšší povolená rychlost 70 km/hod., proto navrhuje ohledání místa a výslech spolucestujících. Dále sděluje, že „obviněná popírá, že by dne 7. 11. 2014 v předmětném úseku, jak je vymezeno ve sdělení, jela rychlostí 73 km/hod (…) obviněná jela s určitostí rychlostí nižší, než 70 km/h, neboť v předmětném úseku je dopravní značkou B20a stanovena nejvyšší povolená rychlost 70 km/h“. Žalobkyně v daném místě jela údajně nižší rychlostí, než jaká ji byla naměřena. Žalobkyně navrhla provedení ohledání místa za její účasti a výslech spolucestujících osob, kteří byli v okamžiku měření ve vozidle přítomni. Dále rozporovala místo měření, nebylo prokázáno, že bylo vozidlo změřeno v obci. Rozhodnutím ze dne 26. 3. 2016 byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání výše uvedeného přestupku a byla jí uložena pokuta ve výši 3.000 Kč a úhrada nákladů řízení ve výši 1.000 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že správní orgán měl za prokázané, že žalovaná se přestupku dopustila, a to na základě výše uvedeného oznámení přestupku, úředního záznamu a fotozáznamu z laserového rychloměru (záznamu o přestupku). Správní orgán se vypořádal s námitkami žalobkyně, provedení dalších důkazů odmítl pro dostatečně zjištěný skutkový stav. K námitce místa měření uvedl, že vozidlo se v okamžiku měření nenacházelo na místě uvedených GPS souřadnic, ale ve vzdálenosti 197 m, resp. 148,6 m od měřícího zařízení příslušným směrem po dané silnici. Správní orgán se v rozhodnutí rovněž vypořádal s omluvou zmocnitele z nařízeného jednání s tím, že se nejedná o řádnou omluvu a tento svůj závěr správní orgán odůvodnil. Proti uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně 13. 4. 2015 blanketní odvolání. Dne 2. 5. 2015 byla zmocněnci žalobkyně doručena výzva k doplnění odvolání dle ust. § 37 odst. 3 správního řádu, a to ve lhůtě do 8 dnů od doručení. Dne 12. 5. 2015 bylo odvolání po lhůtě doplněno. V odvolání žalobkyně namítla nesprávné zjištění místa údajného přestupkového jednání, kdy v tomto spatřovala nezákonnost výroku, jeho nesrozumitelnost, a to z důvodu nekonkrétního místa měření. Dále namítla neprokazatelnost určení vozidla žalobkyně jako vozidla, jehož rychlost byla měřena, a to z důvodu nízké kvality pořízených fotografií. Rovněž byly namítány skutečnosti vztahující se k vadnému zahájení správního řízení, úřední osobě, která vedla řízení o přestupku, ke způsobu provedení měření měřicím přístrojem v rozporu s návodem k použití. Dne 15. 6. 2016 vydal odvolací orgán rozhodnutí č. j. KUJI 41468/2015, kterým podané odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil, neboť v rámci řízení byla naplněna zásada materiální pravdy a spáchání přestupku žalobkyní bylo prokazatelně zjištěno. Další dokazování by bylo nadbytečné, a to z důvodu obsahu listin ve spisu. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí v mezích daných žalobními body dle § 75 odst. 2 soudního řádu správního (dále jen s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Námitky žalobkyně v nedostatečném zjištění skutkového stavu, a to místa přestupku, nejvyšší povolené rychlosti v tomto místě, identifikace měřeného vozidla a osoby řidiče, soud shledává nedůvodnými z následujících důvodů. Dle ust. § 3 správního řádu správní orgány postupují tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Správní orgány rozhodly na základě listinných důkazů, a to oznámení přestupku, záznamu o přestupku s fotografiemi a úředního záznamu PČR, ověření měřiče rychlosti a karty řidiče a výpisu z evidenční karty žalobkyně. Úřední záznam obsahuje informace, které jsou v uvedených listinách. Z uvedených listin je zřejmý skutkový děj, který nevykazuje jakékoli rozpory. Místo udané GPS souřadnicemi, ze kterého bylo měřeno při zanesení do mapy a zohlednění vzdáleností, na které bylo prováděno měření, koresponduje s fotografiemi z měřicího přístroje. Tyto fotografie zachycují jednak předmětné vozidlo v pravotočivé zatáčce v dané části obce, rovněž vozidlo samé s rozpoznatelnou registrační značkou. Toto potvrzuje prvoinstanční orgán i odkazem na vlastní úřední činnost, i znalost poměrů v místě spáchání přestupku. Z fotografií vozidla pořízených při měření rychlosti měřicím přístrojem je zřejmé, že na fotografiích je vozidlo řízené žalobkyní. Toto vozidlo odpovídá modelem, barvou a registrační značkou. Registrační značka vozidla na fotografii z opakovaného měření je čitelná, jednotlivé znaky na značce jsou rozpoznatelné a identifikovatelné. Soud poukazuje na vyjádření žalobkyně ze dne 26. 3. 2015, ve kterém je uvedeno, že žalobkyně „…popírá, že by dne 7. 11. 2014 v předmětném úseku, jak je vymezeno ve sdělení, jela rychlostí 73 km/hod (…) obviněná jela s určitostí rychlostí nižší, než 70 km/hod, neboť v předmětném úseku je dopravní značkou B20a stanovena nejvyšší povolená rychlost 70 km/hod“. Je tedy rozporována pouze rychlost vozidla, nikoli místo měření či identita vozidla nebo řidiče. Z uvedených důvodů má soud za to, že místo spáchání přestupku (s přihlédnutím k níže uvedenému) a identita změřeného vozidla jsou prokázané a stav popsaný v rozhodnutích správních orgánů odpovídá skutečnému stavu věci. Soud se ztotožňuje s právním názorem Nejvyššího správního soudu v rozsudku č. j. 1 As 96/2008, ze dne 22. 1. 2009, na který žalobkyně poukazuje s odkazem na charakter úředního záznamu. Vzhledem k obsahu úředního záznamu má soud za to, že skutečnosti v úředního záznamu jsou ve většině obsaženy v listinných důkazech. V úředním záznamu jsou uvedeny zejména tyto rozhodné skutečnosti: GPS souřadnice místa, ze kterého bylo prováděno měření, místo stavění vozidel a sdělení, že vozidlo bylo policejní hlídce po celou od změření do zastavení na dohled. Skutečnost, že GPS souřadnice jsou uvedeny pouze v úředním záznamu a nevyplývají z jiných listin, nemá dle názoru soudu vliv na rozhodnutí ve věci samé. Vymezení místa spáchání přestupku v oznámení přestupku a v záznamu o přestupku uvedením názvu obce (městské části města) a označením komunikace je s přihlédnutím k velikosti dané městské části a jejímu charakteru dostatečně určité. Úsek předmětné silnice v této obci měří dle veřejně přístupných mapových podkladů cca 750 m a spolu s uvedením času a způsobu spáchání přestupku nelze tento skutek zaměnit s jiným. Z uvedených důvodů je soud toho názoru, že výslech policistů jen a pouze k prokázání GPS souřadnic místa měření by byl v rozporu s uvedenými základními zásadami činnosti správních orgánů. K vymezení místa spáchání přestupku se Nejvyšší správní soud opakovaně vyjadřoval během své rozhodovací praxe, například v rozsudku ze dne 28. 5. 2015, č. j. 9 As 291/2014 - 39, Nejvyšší správní soud shledal jako dostačující vymezení místa „[…] na silnici I/15 v obci Chrámce […]“, a to proto, že se jedná o úsek v délce přibližně 250 až 260 m. Přitom uvedl, že „[j]e nutno připustit, že zpravidla je možné místo spáchání přestupku ve výroku prvostupňového rozhodnutí vymezit přesněji, než tomu bylo v nyní posuzované věci, a to např. uvedením čísla popisného budovy v blízkosti místa spáchání přestupku, popř. zmíněním blízkého dominantního objektu či za pomoci souřadnic GPS. Na druhou stranu nelze vyžadovat, aby bylo místo spáchání přestupku ve výroku rozhodnutí o přestupku vymezeno na metr přesně. To u přestupků překročení nejvyšší dovolené rychlosti ani objektivně není možné. U těchto přestupků bude ve výroku správního rozhodnutí místo spáchání vždy vymezeno určitým úsekem komunikace více či méně dlouhým. […] V každém individuálním případě je pak nutno posuzovat, zda je úsek komunikace popsaný ve výroku rozhodnutí o přestupku společně s označením času a způsobu spáchání přestupku vymezen dostatečně konkrétně tak, aby nemohl být skutek zaměněn s jiným.“. Námitku žalobkyně, že udané koordináty GPS neexistují, neboť nejsou rozeznávány online mapami mapy.cz a Google mapy, považuje soud za nedůvodnou. Soud poznamenává, že existuje několik metod zápisu GPS souřadnic, kdy ne všechny metody zápisu musí být uvedenými on-line službami podporovány. Udané souřadnice jsou však platnými souřadnicemi. Aplikace, na kterou správní orgány odkazují, slouží ke konverzi mezi různými formáty zápisu souřadnic, provádí pouhý převod do formátu, který tyto online mapy podporují. Z dostupných informací nemá soud důvod se domnívat, že tento převod je jakkoli vadný a ani žalobkyně takovouto námitku nevznáší. Co se týče uváděných webových stránek „varnsdorf.cz“, má soud za to, že argumentace žalobkyně není na místě, neboť uváděné stránky nejsou i přes svoji adresu schopny vyvolat jakoukoli záměnu s webovými stránkami veřejné instituce. Adresa „varnsdorf.cz“ je v době vydání tohoto rozhodnutí přesměrována na adresu „vybezek.net“. Je zřejmé, že se jedná o stránky společnosti nabízející mj. webhostingové služby. Doména, ze které předmětný program pochází (hampl.varnsdorf.cz) je poté stránka, která využívá tohoto hostingu a není ani doménou, ani obsahem jakkoli zaměnitelná s webovou stránkou jakékoli veřejné instituce. Námitku žalobkyně, že v rozhodnutí je místo spáchání přestupku nesprávně uvedeno a tudíž je toto rozhodnutí pro nesrozumitelnost výroku nepřezkoumatelné, nepovažuje soud za důvodnou. Ve výroku rozhodnutí jsou předmětné GPS souřadnice uvedeny, nicméně z obsahu výroku nelze dojít k závěru žalobkyně, že na těchto souřadnicích se vozidlo mělo v okamžiku měření nacházet. Tyto souřadnice se vztahují k místu, kde byla rychlost měřena a ne k poloze vozidla jako takového v okamžiku měření. V odůvodnění rozhodnutí správní orgán výslovně uvádí, že z místa označeného GPS souřadnicemi bylo měření prováděno a skutečná poloha vozidla byla při měření jeho rychlosti 197 m a 148,6 m v příslušném směru od měřícího zařízení umístěného na daných GPS souřadnicích. Skutečnost, že na těchto souřadnicích se nacházelo měřící zařízení, plyne z úředního záznamu PČR, ve kterém jsou tyto souřadnice uvedeny. Místo spáchání přestupku je ve výroku rozhodnutí dále určeno číslem silnice a označení obce. Soud má za to, že je takovéto určení místa spáchání přestupku dostatečně určité a v souvislosti s dalšími údaji o přestupku je toto přestupkové jednání nezaměnitelné a dostatečně určité. Soud nemá pochyb o tom, že změřené vozidlo, které žalobkyně řídila, bylo policejní hlídce od okamžiku změření jeho rychlosti do okamžiku jeho zastavení na dohled tak, jak uvádí úřední záznam PČR. Tato skutečnost je zřejmá i z fotografií měření, kdy na těchto není zachycena žádná překážka, která by na rovném úseku silnice mohla bránit v očním kontaktu s následně stavěným vozidlem. O osobě řidiče vozu nemá soud žádné pochyby a námitku žalobkyně, že měřené vozidlo neřídila, považuje soud za zcela účelovou. Osoba řidiče je zřejmá z oznámení o přestupku a úředního záznamu PČR, stejně jako z vyjádření žalobkyně ze dne 26. 3. 2016, ve kterém jen popírala, že jela více než 73 km/hod, neuváděla, že by neřídila. Odvolací orgán k prokázání osoby řidiče vozu správně vycházel z oznámení o přestupku a úřední záznam PČR. Závěr odvolacího orgánu plně koresponduje i s uvedeným vyjádřením žalobkyně. Z fotografie zobrazující předmětný vjezd do městské části Pravíkov je zřejmé, že za svislým dopravním značením informujícím o vjezdu do obce nenásleduje, až k pravotočivé zatáčce, ve které bylo vozidlo žalobkyně změřeno měřicím přístrojem, žádné další značení, které by upravovalo nejvyšší povolenou rychlost. Z tohoto důvodu soud nemá pochyb a nejvyšší povolené rychlosti v místě. Námitku žalobkyně, že fotografie pořízené měřicím zařízením odpovídají svým obsahem fotografiím pořízeným, mimo zastavěné území, považuje soud za nedůvodnou. Na těchto fotografiích není viditelná typická městská zástavba, ale zeleň a část reklamního poutače. Vzhledem k charakteru zástavby v dané městské části, kdy tato zástavba není souvislá a vyskytují se zde větší plochy zeleně, soud má za to, že tyto fotografie byly pořízeny tak, jak uvádějí správní orgány a Policie České republiky. V kontextu veřejně dostupných mapových podkladů soud uvádí, že na fotografiích se nevyskytuje nic, co by v místě, které mají fotografie zachycovat, nemělo být. U fotografií je vyznačena řada informací, mj. i místo pořízení. Žalobkyně neuvádí žádné skutečnosti, které by vnášely jakékoli pochybnosti o pravosti či správnosti fotografií a údajů u nich uvedených. Soud dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 7 As 83/2015 – 56 ze dne 14. 5. 2015, ve kterém Nejvyšší správní soud uvedl, že „Oznámení o přestupku, záznam o přestupku obsahující fotografii měřeného vozidla a údaje o provedeném měření a ověřovací list silničního radarového rychloměru je nutno považovat za plně postačující důkazy o spáchání přestupku, není-li v rámci přestupkového řízení žádný z těchto podkladů jakkoliv zpochybňován.“. V daném případě žalobkyně žádný z těchto podkladů jako takový v rámci přestupkového řízení a ani přezkumného řízení soudního relevantním způsobem nezpochybnila. Námitky špatné kvality fotografií u záznamu o přestupku nelze pro jejich nedůvodnost považovat za relevantní zpochybnění těchto podkladů rozhodnutí, stejně jako námitku vznesenou v rámci odvolacího řízení do špatné vzdálenosti měření, se kterou se odvolací orgán řádně vypořádal jako s nedůvodnou. Stejně tak nelze námitky do místa měření považovat za relevantní zpochybnění uvedených podkladů, jelikož žalobkyně na straně jedné rozporuje konkrétní místo měření, na straně druhé však přiznává, že v daném měřeném úseku tak, jak je uveden v oznámení o přestupku a záznamu o přestupku, skutečně jela (viz vyjádření žalobkyně ze dne 26. 3. 2016), čímž obecně snižuje hodnověrnost tvrzení. Další žalobní námitky se vztahují k nedostatečnému vypořádání se s navrhovanými důkazy, dle žalobkyně došlo k opomenutí některých důkazů. Tyto námitky shledává soud nedůvodnými. K neprovedení ohledání místa přestupku – místního šetření za účelem zjištění maximální povolené rychlosti jízdy a místa měření za účasti svědků (spolujezdců) a příslušníků PČR soud uvádí, že vzhledem k fotografii zachycující vjezd do dané městské části, ze které je zřejmé, že se v místě nenachází žádné dopravní značení, které by upravovalo nejvyšší povolenou rychlost, je provádění místního šetření zcela nadbytečné. Správní orgány se s těmito návrhy řádně vypořádaly, vyčerpávajícím způsobem uvedly úvahy o tom, z jakého důvodu je provedení místního šetření a výslech výsledků nadbytečný. Soud se s tímto odůvodněním ztotožňuje a považuje ho za správné, nejedná se o opomenutý důkaz. K neprovedení důkazu svědeckou výpovědí spolujezdců, kterou měla být objasněna osoba řidiče, soud uvádí, že odvolací správní orgán se rovněž v rozhodnutí s neprovedením tohoto důkazu, vypořádal. Soud v souvislosti s tím poukazuje na vyjádření žalobkyně ze dne 26. 3. 2016, ze kterého vyplývá, že žalobkyně byla osobou, která předmětné vozidlo v danou chvíli na měřeném úseku řídila. Vzhledem k tomu považuje soud tuto námitku za zcela účelovou. Soud není přesvědčen o tom, že by výslech těchto osob mohl napomoci k přesnějšímu zjištění skutkového stavu a mít tak vliv na rozhodnutí ve věci samé. Argument žalobkyně, že někdo ze spolujezdců by se mohl k řízení vozidla přiznat, je irelevantní. Osoba řidiče je z vyjádření žalobkyně zcela jednoznačná, stejně jako místo spáchání přestupku (úsek silnice I/34 v Kamenici pod Lipou, městská část Pravíkov). Identita vozidla jednoznačně vyplývá z pořízených fotografií při měření, stejně jako čas spáchání přestupku. Skutkový stav byl řádně zjištěn z uvedených listinných důkazů. Vzhledem k uvedeným skutečnostem soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího orgánu a rozhodnutí prvoinstančního je založena na skutkovém stavu, který má oporu ve spisu. Správní orgány v řízení nepostupovaly tak, aby jejich postup měl za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, proto soud dle § 78 odst. 7 s.ř.s. žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. a vychází ze skutečnosti, že žalovaný, který měl v řízení úspěch se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Poučení