10 A 152/2015 - 61

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Kateřiny Bednaříkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci žalobce Právo ve veřejném zájmu, z. s., se sídlem Praha 11, Chalupkova 1367, zastoupeného Mgr. Petrou Bielinovou, advokátkou se sídlem Praha 11, Chalupkova 1367, proti žalovanému Krajskému úřadu Kraje Vysočina, se sídlem Jihlava, Žižkova 57, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2015, č. j. KUJI 52445/ 2015, takto :

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2015, č. j. KUJI 52445/2015, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Městského úřadu Humpolec ze dne 10. 7. 2015, č. j. MUHU/11488/2015/Fa, se v části, kterou byla žádost žalobce o poskytnutí informací ze dne 19. 6. 2015 částečně odmítnuta, zrušuje.

III. Městský úřad Humpolec, se sídlem Humpolec, Horní náměstí 300, je povinen poskytnout žalobci d o 1 5 d n ů od právní moci tohoto rozsudku informaci o jménu a příjmení osob, které v roce 2014 zastávaly pozice jednotlivých vedoucích odborů Městského úřadu Humpolec, a to ve formě jmenovitě přiřazených údajů o jménu a příjmení těchto osob k bodům 2. až 9. již poskytnuté informace ze dne 10. 7. 2015, č. j. MUHU/11488/2015/Fa, o výši platu a odměn těchto osob za rok 2014.

IV. Žalovaný je povinenzaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně Mgr. Petry Bielinové.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) dne 25. 8. 2015 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2015, č. j. KUJI 52445/2015, jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), ve spojení s § 16 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), zamítnuto odvolání žalobce a tím potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Humpolec (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 10. 7. 2015, č. j. MUHU/11488/2015/Fa, kterým byla částečně odmítnuta žádost o poskytnutí informace ze dne 19. 6. 2015, a to o poskytnutí informace o platech a odměnách nejvýše postavených úředníků Městského úřadu Humpolec za rok 2014. Poskytnutí požadovaných informací bylo částečně odmítnuto podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím. Povinný subjekt k žádosti žalobce ze dne 19. 6. 2015 poskytl toliko anonymizované částečné údaje, a sice výši hrubého platu za rok 2014 se zvláštním uvedením výše odměn, avšak tuto informaci nespojil se jmenovitě určenými osobami, nýbrž s anonymně uvedeným „vedoucím úřadu“ pod bodem č. 1 a „vedoucími odborů“ pod body č. 2 až 9. Žalobce se v žalobě taktéž domáhal zrušení rozhodnutí povinného subjektu ze dne 10. 7. 2015 a navrhoval, aby krajský soud povinnému subjektu uložil, aby do tří dnů od právní moci rozsudku poskytnul žalobci informace o jménu a příjmení osob, které v roce 2014 zastávaly pozice jednotlivých vedoucí odborů, tj. konkrétně informaci, které osoby jsou skryté v již poskytnuté informaci pod označením „vedoucí odboru“ č. 2. až 9. Žalobce taktéž požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Stěžejní námitkou žalobce je neúplné poskytnutí informace o platech a odměnách vedoucích zaměstnanců povinného subjektu. Povinný subjekt odmítl poskytnout informace o platech a odměnách v takové podobě, v jaké by bylo možné ztotožnit vyplacené částky s konkrétní osobou. Takovou formu povinný subjekt zvolil ve snaze chránit osobní údaje zaměstnanců zejména ve smyslu zákoníku práce, z něhož plyne povinnost mlčenlivosti, a z důvodu, že žalobce ve své žádosti neuvedl účel, pro který poskytnutí informací požaduje. Žalobce zdůraznil, že takovou povinnost zákon neukládá. Dále povinný subjekt ve svém rozhodnutí odkázal na § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím, který stanoví, že se neposkytne informace získaná na základě zákona o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení. Žalobce však namítá, že se taková výluka na daný případ nevztahuje, jelikož takové informace nepožadoval. Žalobce nepovažuje za důvod opravňující neposkytnout informace ani obavu povinného subjektu z trestněprávní odpovědnosti v případě plošného zveřejnění informací o platech a odměnách úředníků na internetu nebo v periodickém tisku. Žalobce dále uvedl, že pokud by povinný subjekt provedl test proporcionality, musel by zohlednit i skutečnost, že se žalobce domáhá předmětné informace pouze u nejvýše postavených vedoucích zaměstnanců. Žalobce dále upozornil na odkaz žalovaného na § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím v napadeném rozhodnutí, v němž uvedl, že právě v souladu s tímto ustanovením povinný subjekt žádost o informaci odmítl. Žalobce namítá, že sám povinný subjekt toto ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím ve svém rozhodnutí nezmínil. Žalobce nesouhlasí s úvahou žalovaného o nemožnosti aplikace § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím na předmětnou žádost z důvodu toho, že vedoucí zaměstnanci o „ničem podstatném nerozhodují“ a vedoucími úředníky tedy ve skutečnosti nejsou. Dále žalovaný rozšířil své odůvodnění o test proporcionality, na základě něhož dospěl k závěru o přednosti ochrany soukromí vedoucích úředníků před právem žalobce na informace. Žalovaný zpochybňuje správnost rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, č. j. 5 As 57/2010 – 79 (dále jen „rozsudek pátého senátu“), i rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2014, č. j. 8 As 55/2012 – 62, publ. pod č. 3155/2015 Sb. NSS (dále jen „rozsudek rozšířeného senátu“). Žalobce v žalobě naopak plně odkázal na zmíněné judikáty Nejvyššího správního soudu. Žalobce trvá na tom, že se informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím zásadně poskytují. Podle žalobce již většinu argumentů povinného subjektu i žalovaného, o které opřeli svá rozhodnutí o neposkytnutí informací, judikatura vyřešila. Žalobce se domnívá, že pozice tajemníka a vedoucích odborů nepochybně spadá do kategorie zaměstnanců, jejichž plat a odměny mohou být na základě žádosti sdělovány podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobce zastává názor, že postup žalovaného jakož i povinného subjektu je projevem neúcty k realizaci politického práva na informace, ale i k moci zákonodárné a k současnému znění § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, jakož i vůči moci soudní. II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného a replika žalobce Žalovaný navrhuje, aby soud žalobu zamítl. Žalovaný ve svém vyjádření sdělil, že Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu nesprávně dovodil úmysl zákonodárce. Žalovaný se domnívá, že za příjemce veřejných prostředků podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím je možné považovat pouze takové osoby, které z vlastní vůle žádají o přidělení veřejných prostředků. Žalovaný upozorňuje na skutečnost, že zákaz zneužití práva na informace se stává pouhou proklamací Nejvyššího správního soudu a osobní údaje zaměstnanců veřejné správy se stávají více než snadně dostupnými informacemi pro spolky, které shromažďují data pro svou další činnost či další „byznys plán“. Žalovanému není jasný důvod, pro který spolek mající sídlo v Praze, má zájem na kontrole hospodaření povinného subjektu, zejména pak, jakým způsobem by sdělení informace napomohlo zájmu veřejnosti na kontrole hospodaření povinného subjektu. Žalovaný se domnívá, že takové jednání žalobce naplňuje znaky neoprávněného shromažďování osobních údajů, jejichž účelem je mediální zviditelnění zástupkyně žalobce a akcelerace její neznámé advokátní činnosti. Žalovaný poznamenal k rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, že se přímo nezabývá vazbou na povinnost mlčenlivosti, která plyne ze zákoníku práce. Ačkoli zákoník práce přímo neupravuje obecnou povinnost mlčenlivosti o informacích zaměstnance vedených v osobním spise, tak přesto taxativně v § 312 odst. 2 zákoníku práce vymezuje, kdo může nahlížet do osobního spisu. Žalovaný dále uvedl, že v důsledku shora uvedeného se zaměstnavatel stává zpracovatelem či správcem osobních údajů podle § 15 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a povinnost mlčenlivosti musí zachovávat i po skončení zaměstnání nebo příslušných prací. Žalovaný na závěr sdělil k petitu předložené žaloby, že pokud mu bude uložena povinnost poskytnout požadovanou informaci na základě případného soudního rozhodnutí, neponese odpovědnost z poskytnutí osobních údajů svých zaměstnanců a veškeré případné finanční náklady z možných vymáhání náhrady škody za poskytnutí citlivých osobních údajů fyzických osob ponesou orgány moci soudní. Dne 15. 10. 2015 byla krajskému soudu doručena replika žalobce k vyjádření žalovaného. Žalobce nesouhlasí s výkladem žalovaného ohledně rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Informace o platu a odměně se poskytuje již jen z důvodu, že se jedná o vedoucí úředníky, kteří jsou příjemci veřejných prostředků. Dále žalobce uvedl, že právo na poskytnutí informace není vázáno na místo bydliště či sídla. Zároveň žadatel není povinen sdělit důvody, které jej vedly k podání žádosti. Obavy ze zneužití práva na informace nebyly žalovaným žádným způsobem podloženy a ani takovým obavám nic nenasvědčuje. Žalobce se dále domnívá, že ke zneužití takové informace v podstatě ani nemůže dojít, jelikož o její sdělení může žádat každá osoba. Tvrzení žalovaného o účelově založeném spolku žalobce striktně popírá a některá tvrzení žalovaného považuje za spekulace hraničící s pomluvou. III. Obsah správního spisu a procesní postup krajského soudu Krajský soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce žádostí ze dne 19. 6. 2015 požádal podle zákona o svobodném přístupu k informacím Městský úřad Humpolec o poskytnutí informace o platech a odměnách osob, které v roce 2014 vykonávaly funkci tajemníka a vedoucích odborů Městského úřadu Humpolec. Žalobce požadoval u každé osoby o sdělení jména a příjmení, pracovního zařazení, skutečně vyplaceného platu za rok 2014 včetně počtu měsíců, za které byl poskytnut, a skutečně vyplacené odměny za rok 2014. Městský úřad Humpolec jako povinný subjekt na to reagoval dne 10. 7. 2015 rozhodnutím o částečném odmítnutí žádosti, v němž uvedl výši platů a odměn poskytnutých za rok 2014, avšak neuvedl jména a příjmení konkrétních osob, jímž byla částka vyplacena, a v tomto rozsahu žádost částečně odmítl, a to z důvodu ochrany soukromí svých zaměstnanců a z důvodu mlčenlivosti podle zákoníku práce. Žalobce dne 10. 7. 2015 podal odvolání do rozhodnutí povinného subjektu, které bylo napadeným rozhodnutím žalovaného zamítnuto a rozhodnutí povinného subjektu tím potvrzeno. Žalovaný se především vymezil proti judikatuře Nejvyššího správního soudu, týkající se povinnosti poskytovat informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků. K vlastnímu procesnímu postupu krajský soud uvádí, že podle § 34 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), obeslal žádostí o informace dotčené zaměstnance povinného subjektu jako potenciální osoby zúčastněné na řízení, neboť jsou osobami, která by mohly být dotčeny v případě poskytnutí požadovaných informací. Totožnost těchto osob (tj. jméno a příjmení) se dokládala z obsahu správního spisu. S ohledem na neznalost adres pobytu těchto osob došlo k jejich obeslání na adresu povinného subjektu jakožto jejich zaměstnavatele. Krajský soud v tomto ohledu postupoval podle rozsudku rozšířeného senátu. Žádná z obeslaných osob se jako osoba zúčastněná do soudního řízení nepřihlásila. IV. Právní názor soudu Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť pro to byly splněny podmínky podle § 51 odst. 1 s. ř. s. Žaloba je důvodná. Krajský soud vycházel ze zákonné dikce § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, který výslovně uvádí, že územní samosprávné celky jsou povinny poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti. Městský úřad Humpolec je tedy nepochybně povinným subjektem ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím. Žalobcem požadované informace o platech zaměstnanců povinného subjektu musí být poskytnuty, jelikož jsou vypláceny z veřejných prostředků a zaměstnanci se tak stávají příjemci veřejných prostředků ve smyslu § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím. Rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda se jedná o příjemce veřejných prostředků, je původ vyplácených prostředků, nikoli vztah, na základě něhož jsou prostředky vypláceny. Vymezením pojmu „příjemce veřejných prostředků“ se blíže zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku pátého senátu, v němž za příjemce veřejných prostředků označil pouze tu osobu, jíž jsou veřejné prostředky „poskytnuty“, přičemž veřejné prostředky jsou definovány v § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že povinný subjekt poskytne základní osobní údaje o osobě, které poskytl veřejné prostředky (odst. 1). Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na poskytování veřejných prostředků podle zákonů v oblasti sociální, poskytování zdravotních služeb, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území (odst. 2). Základní osobní údaje podle odstavce 1 se poskytnou pouze v tomto rozsahu: jméno, příjmení, rok narození, obec, kde má příjemce trvalý pobyt, výše, účel a podmínky poskytnutých veřejných prostředků (odst. 3). Ustanovení § 8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím sice umožňuje určité výjimky z poskytování informací, ty se však nevztahují na zaměstnance placené z veřejných prostředků. Žádost žalobce o poskytnutí informace podle § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím je oprávněnou, neboť žalobce požaduje informaci, která se týká příjemců veřejných prostředků, a nebyly naplněny podmínky, při jejichž splnění se informace neposkytne (§ 8b odst. 2 zákona o svobodném přístupu k informacím). Výkladem ustanovení a contrario lze tedy usoudit, že v ostatních případech se informace poskytuje, což dovodil i Nejvyšší správní soud v rozsudku rozšířeného senátu. Odkaz povinného subjektu na § 10 zákona o svobodném přístupu k informacím není příhodný, jelikož toto ustanovení se vztahuje na informace o majetkových poměrech získaných specifickým způsobem, a sice na základě zákonů o veřejnoprávních platebních povinnostech a sociálním zabezpečení, což není nyní projednávaný případ. Obstát nemůže ani odkaz povinného subjektu na povinnost mlčenlivosti zaměstnavatele podle zákoníku práce. Ani tento argument nevede k upuštění od povinnosti poskytnout informaci, jelikož se nejedná o nahlédnutí do osobního spisu zaměstnance a získání informací ve spise uvedených, nýbrž jde o přístup k údajům, které taxativně vyjmenovává § 8b odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím. Ke stejnému závěru dospěl i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, č. j. 30 A 94/2015 – 65, který se týkal obdobné věci. Krajský soud opětovně odkazuje na rozsudek pátého senátu Nejvyššího správního soudu, ze kterého se podává, že „zaměstnanec veřejné správy dostává za svou práci plat, který je mu vyplácen z veřejných prostředků. Je proto ve smyslu § 8b odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím příjemcem veřejných prostředků. (…) Zákon tedy výslovně stanoví, že výše poskytnutých veřejných prostředků ve spojení se jménem a příjmením osoby, které byly poskytnuty, jsou údaji, které povinný subjekt žadateli poskytne.“ K tomu krajský soud dále odkazuje na závěr rozsudku rozšířeného senátu, podle kterého v případě vedoucích zaměstnanců musejí být na žádost informace o výši jejich platů poskytnuty vždy a bezvýjimečně. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se k dané problematice jednoznačně vyjádřil, když vymezil, že „informace o platech zaměstnanců placených z veřejných prostředků se podle § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, zásadně poskytují.“ Rozšířený senát ve svém rozsudku dále určil situaci, v níž lze odepřít poskytnutí informace o platu zaměstnance, a to takto: „Povinný subjekt neposkytne informace o platu zaměstnance poskytovaném z veřejných prostředků (§ 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím) jen výjimečně, pokud se tato osoba na podstatě vlastní činnosti povinného subjektu podílí jen nepřímo a nevýznamným způsobem a zároveň nevyvstávají konkrétní pochybnosti o tom, zda v souvislosti s odměňováním této osoby jsou veřejné prostředky vynakládány hospodárně.“ Kumulativní splnění těchto podmínek v daném případě jednoznačně nemohlo nastat, jelikož pracovní pozice tajemníka a vedoucích odborů je bez jakýchkoliv pochybností spojena s řadou rozhodovacích pravomocí; jedná se o vysoce postavené zaměstnance povinného subjektu. Tvrzení žalovaného, že zmiňovaní zaměstnanci „o ničem podstatném nerozhodují“, považuje krajský soud za účelově zavádějící, a tudíž za naprosto liché. Zákon neukládá žadateli o informace povinnost sdělit účel, pro který požaduje její poskytnutí, a ani vymezení vztahu mezi žadatelem a povinným subjektem není zákonem vyžadováno. Absence těchto skutečností není důvodem pro odmítnutí žádosti, čili odmítnutí informace v daném případě z důvodu neuvedení účelu, pro který žadatel informaci požaduje, bylo nezákonné. Zároveň není zákonem stanovena podmínka místního vztahu žadatele k povinnému subjektu. Žadatel je oprávněn požadovat poskytnutí informace od kteréhokoliv povinného subjektu. To vyplývá z podstaty institutu práva na informace, který zajišťuje preventivní kontrolu ze strany veřejnosti a zvyšuje transparentnost veřejné správy. Důvodem odmítnutí žádosti není plošné a systematické využívání práva na informace, ani nelze z takového jednání usuzovat na zneužití práva na informace. Ke stejnému názoru dospěl i Krajský soud v Hradci Králové v již zmiňovaném rozsudku č. j. 30 A 94/2015 – 65. Obavy žalovaného ze zneužití práva na informace krajský soud shledal za nedůvodné a spekulativní. Možnost šikanózního zneužití práva na informace mnohdy nepochybně existuje a v takovém případě by nebylo na místě žadateli poskytnout právní ochranu. V projednávané věci však žalovaný nepředložil žádné skutečnosti, které by zneužití práva skutečně nasvědčovaly, a ani krajskému soudu nejsou z ničeho zřejmé. Žalovaný vychází z pouhých spekulací a hypotetických úvah, které lze aplikovat obecně, jejich reálné naplnění však dále nedokládá. K problematice zneužití práva se také vyslovil Krajský soud v Hradci Králové v již zmiňovaném rozsudku č. j. 30 A 94/2015 – 65, takto: „Za zneužití práva nelze rozhodně považovat jeho samotné uplatnění, ani skutečnost, že žalobce žádá informace o platech zaměstnanců plošně.“ S tímto názorem se krajský soud ztotožňuje. Ve vztahu k zásahu do práva na soukromí krajský soud zastává názor, že obava z plošného zveřejnění informace je pouze hypotetická a není založena na žádných konkrétních hrozbách či tvrzeních. Poskytnutím informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím povinnému subjektu nevznikne trestněprávní odpovědnost, naopak jejím nesdělením se vystavuje odpovědnosti za porušení norem správního práva. Žalovaný uvedl, že žalobce je účelově založeným spolkem, což opět nebylo podloženo žádnými důkazy. Krajský soud zdůrazňuje skutečnost, že informaci o výši platu a odměn poskytovaných z veřejných prostředků vysoce postaveným úředníkům může požadovat kdokoli a informace mu musí být poskytnuta. Dále se soud zabýval tzv. testem proporcionality, jehož provedení povinný subjekt zvažoval. Krajský soud se opět přiklání k rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, který vyslovil, že v případech, jako je nyní projednávaný, se test proporcionality neprovádí, jelikož ho již provedl zákonodárce s jednoznačným výsledkem, v němž bylo upřednostněno právo na informace. V případě jeho provedení povinným subjektem a následného odmítnutí žádosti by se jednalo o nezákonný postup. Domněnka žalovaného o úmyslu povinného subjektu žádost odmítnout podle § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím, je pouhou spekulací, která nemá odraz v obsahu rozhodnutí povinného subjektu, a kromě toho se uplatňuje subsidiarita ustanovení § 8a zákona o svobodném přístupu k informacím vůči ustanovení § 8b téhož zákona. Ustanovení § 8b je vzhledem k systematice zákona zvláštním ustanovením ve vztahu k § 8a a v případech spadajících pod ustanovení § 8b zákona, tak nelze ustanovení § 8a téhož zákona použít. Argumentace, že poskytnutí informace o platu a odměně vyplácených z veřejných prostředků by způsobilo rozvrat na pracovišti či narušení rodinných, sousedských, přátelských a jiných vztahů, byla krajskými soudy již mnohokrát posuzována. Krajský soud taková tvrzení považuje za neodůvodněná a spekulativní. Vzhledem k tomu, že informace bude poskytnuta osobě, která není spolupracovníkem, rodinným příslušníkem či jinak blízkou osobou dotčených zaměstnanců, neshledal krajský soud důvody, pro které by mohlo dojít k narušení vztahů. Není taktéž žádného důvodu, aby poskytnutí těchto informací vedlo k narušení jakýchkoliv mezilidských vztahů, je-li výše platů včetně jejich pohyblivých složek učena dle zákonných pravidel a odpovídá-li náplni, složitosti a odpovědnosti práce vykonávané jednotlivými zaměstnanci. V tomto kontextu lze odkázat i na názor vyjádřený v rozsudku rozšířeného senátu, který je pro daný případ příhodný: „…závist jako lidská vlastnost vyvěrající z malosti duše není něco, čemu by se dalo právními prostředky čelit; jí musí čelit ti, kteří jí podléhají, svým mravním úsilím, a ti, kteří jsou jejím terčem, svojí trpělivostí, vnitřním klidem a odvahou. Obrana před závistí utajováním informací jen proto, aby se nemohly stát jejím zdrojem, by často vedla jen k prohloubení závisti na základě nepodložených dohadů a spekulací o výši platů poskytovaných z veřejných prostředků. Naopak, „sluneční svit“ informovanosti o platech placených z veřejných prostředků může mnohé přehnané představy o platech ve veřejné sféře rozptýlit.“ Je vhodné poznamenat, že nesouhlas jednotlivých zaměstnanců se zveřejněním výše jejich platů je do jisté míry lidsky pochopitelný, neboť se jedná o informaci, kterou v naší společnosti běžně lidé otevřeně nesdělují a která je považována za velmi soukromou. Za současné právní úpravy však osobám pobírajícím plat z veřejných prostředků nezbývá než přijmout fakt, že výše jejich příjmů je věcí veřejného zájmu a že kdokoliv má právo se na ni dotazovat. Co se týká střetu práva na ochranu soukromí vedoucích úředníků a práva na informace, dospěl krajský soud k závěru, že ochrana poskytovaná čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod není neomezená. Pokud tedy zákon o svobodném přístupu k informacím umožňuje některé osobní údaje poskytnout, jedná se o informace poskytnuté oprávněné. Krajský soud vyhodnotil, že pozice tajemníka a vedoucích odborů jednoznačně spadá do kategorie zaměstnanců, jejichž plat je poskytován z veřejných prostředků, u nichž musí být poskytnuta informace o výši vyplaceného platu a odměny včetně jména a příjmení konkrétního zaměstnance. Krajský soud uzavírá, že žalovaným zpochybňované rozsudky pátého senátu a rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu shledal za přiléhavé a zcela se s jejich závěry ztotožnil. V podrobnostech a pro stručnost krajský soud dále odkazuje na již zmiňovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 6. 2016, č. j. 30 A 94/2015 – 65, a na něj navazující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2016, č. j. 6 As 152/2016 - 22, které se týkaly obdobné právní věci mezi týmiž účastníky řízení. V. Závěr a náklady řízení Krajský soud neshledal částečné odmítnutí žádosti žalobce o poskytnutí informace za důvodné a v souladu s § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím zrušil jak napadené rozhodnutí žalovaného, tak prvostupňové rozhodnutí povinného subjektu v části o částečném odmítnutí žádosti. Žalobce se v žalobě domáhal uložení povinnosti povinnému subjektu, aby poskytl jména a příjmení osob pod body č. 2 až 9 již poskytnuté informace ze dne 10. 7. 2015. S ohledem na to, že krajský soud zrušil jak odvolací, tak prvostupňové rozhodnutí v části o částečném odmítnutí poskytnutí požadovaných informací, uložil povinnému subjektu podle § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím, aby žalobci poskytl informaci o jméně a příjmení konkrétních zaměstnanců povinného subjektu – vedoucích odborů, a sice tak, aby jejich jména a příjmení přiřadil k bodům č. 2 až 9 poskytnuté informace ze dne 10. 7. 2015. Krajský soud tak postupoval zcela podle žalobního návrhu žalobce. Krajský soud uložil povinnému subjektu povinnost poskytnout požadovanou informaci ve lhůtě 15 dnů, která odpovídá § 14 odst. 5 písm. d) zákona o svobodném přístupu k informacím, přičemž nevyvstaly žádné důvody pro poskytnutí lhůty delší. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s. a vychází ze skutečnosti, že žalobce měl v řízení úspěch. Žalobci byly na náhradě nákladů řízení přiznány důvodně vynaložené náklady. Náklady řízení žalobce jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč. Z toho důvodu krajský soud rozhodl tak, že je žalovaný povinen žalobci uhradit tuto částku do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupkyně. Žalobce požadoval taktéž na náhradě nákladů řízení přiznat odměnu svého zástupce. Krajský soud však nepřehlédl skutečnost, že žalobce byl v řízení zastoupen Mgr. Petrou Bielinovou, která byla v době podpisu plné moci statutárním orgánem žalobce. Plnou moc udělila tedy sama sobě a veškeré úkony právní služby činila jako advokátka v době, kdy byla současně předsedkyní žalobce. Úkony by tedy byla povinna vykonat i tehdy, pokud by si plnou moc neudělila. V daném případě soud shledal zastoupení žalobce advokátem za účelové s úmyslem získat vyšší náhradu nákladů řízení. Tuto úvahu krajského soudu dokládá např. to, že žalobce na č. l. 35 soudního spisu nárokoval mimo jiné úkon právní služby spočívající v poradě s klientem. Krajský soud uzavřel, že náklady řízení spočívající v odměně advokáta nebyly důvodně vynaloženy, a proto rozhodl tak, že jejich náhrada žalobci nepřísluší. Z žalobcem předloženého rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, č. j. 3 As 278/2015 – 44, vyplývá, že účelnost vynaložených nákladů pro dosažení úspěchu ve věci je krajský soud oprávněn posoudit si autonomně. Podle Nejvyššího správního soudu je v tomto kontextu nepřípustný toliko paušální odkaz na účel spolku. Takový odkaz krajský soud neužil a pečlivě odůvodnil, z jakých jiných důvodů je přesvědčen o tom, že náklady zastoupení žalobce advokátem nebyly vynaloženy účelně.

Poučení