10 A 153/2014 - 96

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a Mgr. Heleny Nutilové v právní věci navrhovatelky: SPOLEČNĚ PRO ČESKÉ BUDĚJOVICE – Koalice Strany zelených, České pirátské strany, politického hnutí Změna a Klíčového hnutí, zastoupené Mgr. Filipem Hajným, advokátem se sídlem Kolínská 1983/20, Praha 3 – Vinohrady, proti odpůrcům: 1) Magistrát města České Budějovice, nám Přemysla Otakara II. č. 1, 2, 2) Mgr. I. N., bytem L. 1109/167, Č. B., 3) Mgr. S. K., bytem K. Š. 164/5, Č. B., 4) RSDr. P. B., bytem B. M. 600/39, Č. B., 5) J. H., bytem K. 1102/18, Č. B., 6) Ing. I. T., bytem N. F. 1237/5, Č. B., 7) Bc. J. P., bytem J. J. 402/58, Č. B., 8) Ing. M. J., bytem G. S. 433/47, Č. B., 9) Mgr. P. P., bytem L. 85/10, Č. B., 10) E. H., bytem J. B. 1332/21, Č. B., 11) Ing. J. M., bytem V. 1025/19, Č. B., 12) MUDr. P. B., bytem H. 2264/7, Č. B., 13) JUDr. J. P., bytem K D. 887/1, Č. B., 14) Ing. Bc. V. I., bytem D. 1108/29, Č. B., 15) Mgr. J. F., bytem J. Š. B. 1662/43, Č. B., 16) J. S., bytem A. B. 1430/19, Č. B., 17) Mgr. R. V., bytem L. B. S. 385/22, Č. B., 18) Ing. J. Talíř, bytem D. 1399/11, Č. B., 19) Doc. MUDr. P. P., Ph.D., bytem U T. |l. 299/14, Č. B., 20) JUDr. Ing. T. B., bytem L. B. S. 384/24, Č. B., 21) Ing. K. C., bytem Č. 667/10, Č. B., 22) Ing. S. D., bytem P. 2278/49, Č. B., 23) Ing. P. Š., bytem M. 733/12, Č. B., 24) Mgr. J. T., bytem G. S. 425/35, Č. B., 25) Mgr. J. Š. Ph.D., bytem J. Š. B.1605/3, Č. B., 26) Mgr. H. L., bytem K. 778/2, Č. B., 27) prof. RNDr. F. V., Ph.D., bytem |K. 1767/26, Č. B., 28) Ing. I. M., bytem D. 614/64, Č. B., 29) Ing. M. M., Ph.D., bytem J. H. 1500/8, Č. B., 30) Mgr. J. Š., bytem Dr. S. 110/11, Č. B., 31) V. F., bytem M. V. 535/23, Č. B., 32) Ing. E. R., bytem J. 1636/20, Č. B., 33) Ing. J. S., bytem N. F. 1246/2, Č. B., 34) Mgr. V. L., bytem L. tř. 443/66, Č. B., 35) Mgr. P. M., MBA, bytem V. 2217/39, Č. B., 36) Ing. R. K., Ph.D., bytem S. 1592/1, Č. B., 37) Ing. F. K., Ph.D., bytem E. B. 395/74, Č. B., 38) Doc. Ing. L. K., Ph.D., bytem S. 1485/12, Č. B., 39) RNDr. M. K., CSc., bytem B. 941/54, Č. B., 40) V. H., bytem Z. 515/1, Č. B., 41) J. M., bytem J. B. 1382/24, Č. B., 42) Ing. P. H., bytem A. B. 1277/26, Č. B.e, 43) J. B., bytem J. B. 1401/30, Č. B., 44) RNDr. J. Z., bytem B. K. 1296/17, Č. B., 45) M. Š., bytem B. 943/50, Č. B., a 46) Ing. M. S., bytem P. 1623/14, Č. B., ve věci návrhu na neplatnost volby všech kandidátů zvolených do zastupitelstva Magistrátu města České Budějovice v komunálních volbách, které proběhly dne 10. 10. a 11. 10. 2014, takto :

Výrok

Dne 24. 10. 2014 obdržel Krajský soud v Českých Budějovicích návrh, aby vyslovil neplatnost volby kandidátů P. H. (ANO 2011), J. B. (ANO 2011), J. S. (ČSSD),

V. F. (OBČANÉ PRO BUDĚJOVICE), J. P. (KSČM), P. Š. (TOP 09), P. P. (KDU-ČSL), M. S. (ODS) v komunálních volbách konaných ve dnech 10. 10. a 11. 10. 2014 a aby rozhodl, že v těchto volbách byl řádně zvolen S. M. (SPOLEČNĚ PRO ČESKÉ BUDĚJOVICE), T. M. (SPOLEČNĚ PRO ČESKÉ BUDĚJOVICE), S. R. (DOMA v Budějcích),

V. K. (Strana svobodných občanů), W. M. (Úsvit pro Budějovice), M. B. (Toryové),

V. S. (JIHOČEŠI 2012 a SPORT), S. P. (ŽENY 2014). Aktivní legitimaci k podání návrhu dovozuje navrhovatelka od toho, že je hnutím, jejíž kandidátní listina byla pro komunální volby zaregistrována. Lhůta pro podání návrhu byla dodržena, jestliže výsledky voleb byly vyhlášeny dne 13. 10. 2014 ve Sbírce zákonů č. 92/2014 sdělením Státní volební komise ze dne 13. 10. 2014 a krajský soud obdržel návrh dne 24. 10. 2014 v 14:31 hod. tedy před uplynutím zákonné desetidenní lhůty. Navrhovatelka zakládá návrh na protiústavnosti tzv. uzavírací klauzule, která porušuje princip poměrnosti voleb. Poukázala na to, že klauzule omezuje volnou, respektive svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti, což je v rozporu s čl. 5 Ústavy, omezuje rovnost hlasovacího práva všech voličů (čl. 21 odst. 3 Listiny), omezuje právo na přístup občanů k voleným funkcím za rovných podmínek (čl. 21 odst. 4 Listiny), klauzule omezuje právo občanů na územní samosprávu, čl. 8 Ústavy když takováto omezení jsou ústavně přípustná pouze za předpokladu, že by sledovala legitimní cíl a byla způsobilá tohoto cíle dosáhnout, že by byla potřebná a zároveň by zákonodárcem zvolené řešení omezovalo práva zaručená ústavním pořádkem pouze v míře nezbytné pro dosažení sledovaného cíle. Z důvodové zprávy nevyplývá, že by zákonodárce při zavádění klauzule sledoval určitý legitimní cíl a není ani zřejmé, zda je klauzule způsobilá určitého legitimního cíle dosáhnout. Z důvodové zprávy nevyplývá potřebnost zavedení klauzule. Navrhovatelka navrhla, aby soud řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 45 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí pro rozpor s ústavním pořádkem. Krajský soud vyrozuměl o návrhu výše uvedené odpůrce a stanovil jim s ohledem na zákonnou dvacetidenní lhůtu pro rozhodnutí dvoudenní lhůtu k vyjádření. Zastupitelé zvolení v předmětných volbách navrhli zamítnutí návrhu, pouze E. H., Ing. Bc.

V. I., Ing. M. J. a JUDr. J. P. mají za to, že 5 % uzavírací klauzule je protiústavní, proto by měl soud předložit návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 45 odst. 1 zák. č. 491/2001 Sb. Podle § 90 odst. 1 s.ř.s. se za podmínek stanovených zvláštními zákony může mimo jiné politická strana návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování anebo neplatnosti volby kandidáta. Tímto zvláštním zákonem je zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve kterém je rovněž zakotveno, že podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat ochrany u soudu každá politická strana, jejíž kandidátní listina ve volebním kraji byla zaregistrována pro volby do tohoto zastupitelstva (§ 60 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb.). Navrhovatelka je politickou stanou, jejíž kandidátní listina byla zaregistrována pro volby do zastupitelstva Magistrátu města České Budějovice. Z toho důvodu se navrhovatelka může domáhat vyslovení neplatnosti volby všech kandidátů zvolených do zastupitelstva. Pro přezkum voleb používá soud třístupňový algoritmus, kdy v prvém kroku zjišťuje, zda došlo k porušení volebního zákona, v druhém kroku analyzuje, zda toto porušení mělo vztah k celkovým výsledkům voleb v napadeném obvodu a následně posuzuje, zda je dána zásadní intenzita této zjištěné nezákonnosti, která musí v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možnost se domnívat důvodně, že pokud by k takovému jednání nedošlo, nebyl by kandidát zřejmě vůbec zvolen. Tyto tři popsané kroky tohoto algoritmu musí být splněny současně. Soud se proto zabýval ústavností, tzv. uzavírací volební klauzule, tedy zvažoval ústavnost volebního zákona. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, musí soud dojít „k závěru“, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Pro postup dle tohoto ustanovení tedy nepostačují vnitřní pochyby soudu o souladu aplikovaných zákonných ustanovení s ústavním pořádkem. Tyto pochyby musí dosáhnout intenzity vnitřního přesvědčení soudu o protiústavnosti zákonných ustanovení (srov. usnesení NSS čj. Vol 50/2006-23). Navrhovatelka argumentuje pro vyslovení neplatnosti volby kandidátů tvrzenou protiústavností uzavírací volební klauzule. V návrhu poukazuje na přijetí uzavírací klauzule, kdy např. poslanec T. K. v diskuzi poukázal na rozpor klauzule s ústavním pořádkem. Navrhovatelka připomněla, že před přijetím zákona č. 491/2001 Sb. žádná uzavírací klauzule v obecních volbách uplatňována nebyla. Z toho dovozuje, že zavedení klauzule by bylo legitimní za předpokladu, že před zavedením klauzule složení zastupitelských sborů v podstatné míře neumožňovalo formaci většiny nebo většin potřebných pro přijímání rozhodnutí. V návrhu navrhovatelka poukázala na relevantní judikaturu, zejména na usnesení sp. zn.

I. ÚS 360/98 ze dne 18. 12. 1998, usnesení sp. zn.

IV. ÚS 54/03 ze dne 25. 8. 2004, kdy byl vysloven Ústavním soudem soulad uzavírací klauzule v komunálních volbách s ústavním pořádkem. Dále navrhovatelka poukázala na nález sp. zn. Pl. ÚS ČR 52/10 ze dne 29. 3. 2011 a rovněž na usnesení čj. Vol 16/2014-69 ze dne 24. 6. 2014, kterým Nejvyšší správní soud předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 47 a § 48 odst. 1 ve slovech „které postoupily do skrutinia“ zákona č. 62/2003 Sb. o volbách do Evropského parlamentu, a to k návrhu Strany zelených, aby byla vyslovena neplatnost volby kandidátů ve volbách do Evropského parlamentu konaných ve dnech 23. a 24. 5 2014. Navrhovatelka dále odkázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 419/2001 Sb., a dovodila, že ani v hypotetickém případě ochromení činnosti zastupitelstva obce z důvodu přemnožení zastoupených skupin voličů nehrozí, že by stát neměl k dispozici právní prostředky k obnovení řádné správy dané obce. Proto uzavírací klauzule nemůže obstát jako nejšetrnější možné opatření ve vztahu k volebnímu právu ochraně menšin a právu na samosprávu. Navrhovatelka učinila závěr, že obec tvoří nejnižší článek územní samosprávy, a proto je zastupitelstvo obce orgánem, který rozhoduje o věcech občana nejblíže, proto pro občana jsou rozhodnutí obecního zastupitelstva důležitější než např. rozhodnutí Parlamentu ČR. Občané, respektive voliči, přikládají největší důležitost volbám komunálním. Proto je i vysoký počet kandidujících volebních stran v komunálních volbách a uzavírací klauzule tyto kandidáty bez legitimního důvodu znevýhodňuje oproti kandidátům velkých celorepublikově působících politických stran. Velké politické strany při obecních volbách těží z nákladné volební kampaně, na kterou mají na rozdíl od místních volebních stran dostatek prostředků. Navrhovatelka má za to, že uzavírací klauzule je zásahem státní moci do práva občanů na územní samosprávu. Systém poměrného zastoupení splňuje nejvhodněji požadavek, jestliže mandát získá ten, kdo dostane potřebný počet hlasů. Utváří se zde tzv. přirozený práh, který značí počet hlasů potřebných pro zisk právě jednoho mandátu, přičemž odevzdané hlasy pro kandidáty nacházející se pod touto hranicí propadnou, což je ale stále ještě přirozené a snadno akceptovatelné. Volební klauzule podle § 45 zákona o volbách do zastupitelstev obcí, však tento jinak nejvhodnější možný systém v nepřiměřené míře narušuje tím, že zde zákon vytváří zcela umělou hranici, která nereflektuje specifičnost konkrétní volební oblasti a která způsobuje, že kandidáti, kteří obdrží dostatečný počet hlasů přesahující přirozený práh, avšak nacházející se pod úrovní volební klauzule, nezískají žádný mandát a hlasy jim odevzdané propadnou bez jakéhokoliv účinku na složení zastupitelstva v obci. Volební klauzule je více ospravedlnitelná v případě voleb do poslanecké sněmovny, než v případě voleb komunálních, kde již ideologicko-politická orientace není tak rigidní překážkou pro dosažení kompromisu v konkrétních obecních otázkách. Podle čl. 100 Ústavy ČR občané mají právo na samosprávu, tedy právo podílet se na správě určitého území přímo či nepřímo, a proto je-li zde takováto zákonem zavedená překážka jako volební klauzule, je nutno ji chápat jako zásah do ústavního práva na samosprávu. Zamezuje tak podílet se určitým menšinám na správě obce. Ochranou před přílišnou fragmentací zastupitelstev by měl být pouze práh přirozený, jež se automaticky vytvoří na základě pravidel volební aritmetiky a jež je spravedlivějším řešením. Všechny názorově vymezené skupiny by měly být zastoupeny v obecním orgánu poměrně, aby se i ony mohly podílet na samosprávě. V bodě V. návrhu navrhovatelka poukazuje na volební výsledek s vyloučením mechanického účinku uzavírací klauzule. Pokud by klauzule nebyla aplikována, bylo by do zastupitelstva zvoleno celkem 14 stran, kdy ke složení většiny v zastupitelstvu by opět stačily pouze 3 strany. Přepočet mandátů svědčí o tom, že neaplikování uzavírací klauzule samo o sobě nekomplikuje skládání většin v zastupitelstvu natolik, že by tento orgán pozbyl nebo mohl pozbýt schopnost přijímat rozhodnutí. V daném případě jsou důvodem návrhu námitky proti ustanovení § 45 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., neboť navrhovatelka netvrdí samotné porušení zákona takovým způsobem, který by mohl ovlivnit výsledky voleb. Soud se proto zabýval tím, zda bylo správně aplikováno ustanovení § 45 odst. 1 zák. č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a následně, zda by měl podle § 95 odst. 2 Ústavy předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení § 45 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, pro rozpor s ústavním pořádkem a dospěl k závěru, že důvod pro tento postup není, a to z následujících důvodů. Soud poznamenává, že Ústavní soud v minulosti potvrdil soulad zákonné uzavírací klauzule s ústavním pořádkem, a to i v případě voleb do obecních zastupitelstev (srov. usnesení sp. zn. IV ÚS 54/03 ze dne 25.8.2004). Dle pro posouzení věci určujícího článku 102 odst. 1 Ústavy jsou členové zastupitelstev obcí voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Je tedy v pravomoci demokratického zákonodárce, zda zvolí respektujíc současné limity plynoucí z ústavních kautel, volby dle zásad poměrného zastoupení či většinového systému, jakož i způsob jejich modifikace a metodiku promítnutí výsledků voleb do získaných mandátů. Volební právo je všeobecné a rovné a vykonává se tajným hlasováním. Podmínky výkonu volebního práva jsou stanoveny zákonem. Článek 22 Listiny stanoví, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil demokratické společnosti. V případě volby zastupitelstva obce je nutno uplatnit tezi, dle níž, pokud jde o rovnost nároku na to, zda musí být přiměřeným způsobem vzat na zřetel výsledek při přidělování mandátů, je jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů nevyhnutelné, a proto přípustné. I v případě zastupitelstev obcí platí, že konsekventním proporcionálním obrazem výsledků hlasování ve skladbě zastupitelstva by mohla vzniknout politická reprezentace rozštěpená do většího počtu malých skupin s rozmanitými zájmy, což by tvorbu většiny značně ztížilo nebo úplně znemožnilo. Na druhé straně je však třeba poměřovat, zda omezení rovnosti volebního práva v podobě omezovací klauzule a její modifikace je minimálním opatřením nezbytným pro zajištění takové míry integrace politické reprezentace, jež je nutná k tomu, aby složení zastupitelského sboru umožnilo formaci většiny nebo většin potřebných pro přijetí rozhodnutí. K výhradě navrhovatele ohledně rovnosti volebního práva soud odkazuje na nález Pl. ÚS 25/96, kdy Ústavní soud vymezil rovnost volebního práva tak, že „vyžaduje, aby při sčítání všechny hlasy platily stejně, to je, měly stejnou početní váhu (kvantitativní rovnost) a stejnou závažnost a aby sčítání umožnilo přesnou početní diferenciaci voličského sboru, to je přesnou početní identifikaci podpory voličů jednotlivým kandidátním listinám.“ Tento první aspekt rovnosti volebního práva je nutno označit za absolutní, tedy neprolomitelný, ovšem je zde ještě druhý aspekt, který „zachycuje rovnost hlasů z hlediska demokratického principu, to je z hlediska nároku hlasů odevzdaných pro různé kandidátní listiny na takovou míru volebního úspěchu, která je přiměřená početním hodnotám, jejichž tyto listiny ve volbách dosáhly. Jde tudíž o nárok na takové hodnocení výsledků hlasování, které je založeno na rovném přístupu k posouzení nároků kandidujících stran na úspěch a tím nároku na proporcionální, to je poměru odevzdaných hlasů odpovídající počtu mandátů. (nález Pl. ÚS 25/96). Princip rovnosti volebního práva nebyl nikdy chápán Ústavním soudem absolutisticky. Ústavní soud opakovaně dovodil, „že princip rovnosti volebního práva nemá absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Nelze ji proto ani chápat mechanicky, dokonce lze mít za to, že se jedná o zvláštní případ rovnosti. V určitých případech je dokonce přípustné i určité omezení rovnosti volebního práva. Tato specifická rovnost se projevuje konkrétně zejména v takových otázkách, jako jsou například uzavírací klauzule, podmínky podávání kandidátních listin, volební kampaň, volební geometrie a volební aritmetika (bod 60 nálezu sp. zn. Pl ÚS 52/10). Ústavní soud zdůraznil, že zásadu rovného volebního práva je nutno chápat tak, že „každý volič má stejný počet hlasů jako jakýkoliv jiný, nikoliv však, že každý odevzdaný hlas má – ve vztahu ke konečnému volebnímu výsledku (počet získaných mandátů) – stejnou váhu“. K ústavním principům, kterými je třeba poměřovat práva politických subjektů účastnících se volební soutěže (článek 5 Ústavy a článek 22 Listiny) se Ústavní soud opakovaně vyjádřil, a to zejména v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 30/98, kdy konstatoval, že jakékoli přímé nebo nepřímé omezování rovnosti stran ve volební soutěži nesmí jednotlivě ani v kumulaci opatření, jež diferencovaně postihují nebo zvýhodňují určité strany, potlačovat apriorně již samotnou účast politických stran ve volební soutěži. Zachování integračního prvku, který v sobě nese uzavírací klauzule, je aktuální i žádoucí. Není ani důvod ke změně volebního systému. Při respektování principu dělby moci je věcí moci zákonodárné, aby nalezla nejvhodnější ústavně konformní model volebního systému. K porušení zásady rovnosti volebních hlasů nedošlo. Ústavní soud se nevyslovil v žádném ze svých rozhodnutí, že rovnost musí být absolutní. V usnesení ze dne 16.8.2007 sp. zn. III ÚS 220/07 konstatoval, že zásadu rovného volebního práva je nutno chápat tak, že každý volič má stejný počet hlasů jako jakýkoliv jiný, nikoliv však, že každý odevzdaný hlas má – ve vztahu ke konečnému volebnímu výsledku (počtu získaných mandátů) – nutně i zcela stejnou váhu. Princip rovnosti volebního práva nemá tedy absolutní abstraktní charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. V určitých případech je dokonce přípustné i určité omezení rovnosti volebního práva. Tato specifická rovnost se pak projevuje jako například uzavírací klauzule. Jedná se tak v podstatě o nalezení ústavní hranice přijatelnosti či přibližné rovnosti počtu aktivně legitimovaných voličů ve vztahu k počtu mandátů. Ve volební aritmetice platí pravidlo, že se snižující se velikostí volebního obvodu, tedy snižujícím se počtem přidělovaných mandátů, se ztěžuje přístup k nim pro strany s nižší voličskou podporou. To je přímý důsledek zvyšujícího se přirozeného volebního práhu. Nicméně tento obecný závěr sám o sobě nestačí k možnosti konstatovat, že práva politických menšin nebyla řádně chráněna. Totiž pouze relevantní menšina se bude podílet na činnosti toho kterého zastupitelského orgánu. Jejich ochranu tedy nelze zaměňovat s nárokem na mandát. Velikost takové relevantní menšiny je proměnlivá a záleží na politické přízni voličů, kdo jí právě je (viz usnesení Ústavního soudu Pl. ÚS 2/14 ze dne 19.8.2014). K výhradě navrhovatele, že český systém poměrného zastoupení porušuje rovnost voličů, jestliže činí některé voliče nezastoupené, což je v rozporu se základními zásadami demokratického právního státu, lze upozornit na to, že je stále ještě kvalitativní rozdíl ve srovnání se zastoupením voličů v systémech založených na většinovém principu voleb, který je rovněž chápán jako demokratický, i když politické názory velké části voličů nejsou v parlamentu vůbec zastoupeny – viz nález sp. zn. Pl. ÚS 25/96. Soud má proto za to, že pětiprocentní uzavírací klauzule, umělý práh pro vstup získání mandátů ve volbách do zastupitelských sborů, je ústavně přípustný. Soud proto neshledal ani tuto výhradu žalobce za důvodnou. Zcela nedůvodně je navrhovatelkou poukazováno na parlamentní debaty o přijetí uzavírací klauzule a na přednes poslance v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR Tomáše Kvapila, neboť pro rozhodování soudu je relevantní pouze platný zákon o volbách do zastupitelstva obcí, který byl účinný v době, kdy se předmětné volby konaly. Zcela irelevantní je pak i připomínka navrhovatelky, že před přijetím zákona č. 491/2001 Sb. žádná uzavírací klauzule v obecních volbách uplatňována nebyla. Navrhovatelka v návrhu zpochybňuje ústavnost pětiprocentní uzavírací klauzule podle § 45 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o obecních volbách“). Jak konstatovala i sama navrhovatelka Ústavní soud se v usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 54/03, již ústavností shora označeného ustanovení zabýval. Přitom uvedl, že „nepochybně lze stěžovateli přisvědčit, pokud poukazuje na to, že mezi zákonodárným sborem a zastupitelstvem obce jsou zřejmé odlišnosti, a to jak co do funkcí, tak i pravomocí a obsahu mandátu poslance a zastupitele. Totéž platí i ohledně jejich uskupení, v němž vystupují jako kolektivní orgán. (…) I ve vztahu k volbě zastupitelstva obce se uplatní teze, dle níž pokud jde o rovnost v nároku na to, být přiměřeným (proporcionálním) způsobem vzat na zřetel při přidělování mandátů, je jisté omezení diferenciace při rozdělování mandátů nevyhnutelné a proto přípustné. Smyslem hlasování je bezesporu diferenciace voličského sboru. Cílem voleb však není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení jen diferencovaného zrcadlového obrazu názorových proudů a politických postojů voličů. I v případě zastupitelstev obcí platí, že konsekventním proporcionálním obrazem výsledků hlasování ve skladbě zastupitelstva by mohla vzniknout politická reprezentace, rozštěpená do většího počtu malých skupin s rozmanitými zájmy, což by tvorbu většiny značně ztížilo nebo úplně znemožnilo. Na druhé straně je třeba vždy pochopitelně i zde poměřovat, zda omezení rovnosti volebního práva v podobě omezovací klausule a její modifikace je minimálním opatřením nezbytným pro zajištění takové míry integrace politické reprezentace, jež je nutná k tomu, aby složení zastupitelského sboru umožnilo formaci většiny nebo většin, potřebných pro přijetí rozhodnutí. Na tuto otázku lze dát v daném případě kladnou odpověď. (…) Rozhodující pro ústavněprávní akceptaci dané metody v mantinelech přípustné omezovací klausule je dle přesvědčení Ústavního soudu v tomto směru to, že k přidělování hlasů ve volbách do zastupitelstev obcí dochází na základě dopředu stanovené a transparentní techniky volební reprezentace. Je nutné konstatovat, že pravidla volební aritmetiky jsou pro všechny subjekty, soutěže se účastnící, stejná a rovná. Záleží pak pouze na těchto subjektech, jakou zvolí volební taktiku, protože volební pravidla dopředu znají (nebo mají rovnocennou možnost je poznat). (…) Po pečlivém zvážení a poměřování argumentů svědčících pro a proti argumentaci stěžovatele tak dospěl Ústavní soud k závěru, že koncepce právní úpravy tak, jak je vyjádřena v napadeném ustanovení § 45 odst. 1 zák. č. 491/2001 Sb., není výrazem libovůle zákonodárce zakládající zásah do shora označených ústavních práv. Při tomto úsudku vzal Ústavní soud v úvahu i tu skutečnost, že každá z možných takto formulovaných konstrukcí převodu ve volbách odevzdaných hlasů na mandáty vykazuje a z povahy věci musí nezbytně vykazovat větší či menší měrou, a to i z pohledu ústavních kautel, jistý rozsah negativních externalit.“ Z citovaného usnesení se podává, že Ústavní soud vyhodnotil znění § 45 odst. 1 zákona o obecních volbách jako ústavně konformní, což opřel o shora předestřené argumenty. Krajský soud je přesvědčen, že tyto argumenty platí i po deseti od doby, kdy bylo toto ustanovení podrobeno přezkumu ústavnosti a pouhá tvrzení navrhovatelky o tom, že byly nasbírány nové poznatky o praktickém fungování volební klauzule a že se značně obměnilo složení Ústavního soudu, nejsou důvodem pro odklonění se od citovaných názorů a pro předložení věci Ústavnímu soudu k opakovanému posouzení. Krajský soud se ztotožňuje se závěry, vyjádřenými v citovaném usnesení Ústavního soudu a neshledává důvod k postupu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR. Závěry Ústavního soudu, vyjádřené ve shora citovaném usnesení, byly i nadále v budoucnu podporovány v jeho další judikatuře. Např. v usnesení ze dne 16. 8. 2007, sp. zn.

III. ÚS 220/07, Ústavní soud uvedl, že „ustanovení čl. 102 odst. 1 Ústavy stanoví pouze, že členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Volební formule ústavně předepsána není, a tak nelze než vyvodit, že bylo ponecháno na vůli obyčejného zákonodárce, zda při volbách do obecních zastupitelstev dá přednost většinovému volebnímu systému nebo systému zastoupení poměrného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 4. 1995, sp. zn.

III. ÚS 196/94, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno). Již z této skutečnosti je zcela zřejmé, že zásadu rovného volebního práva nutno chápat tak, že každý volič má stejný počet hlasů, jako jakýkoliv jiný, nikoliv však, že každý odevzdaný hlas má - ve vztahu ke konečnému volebnímu výsledku (počtu získaných mandátů) - stejnou váhu. Nutno dodat, že posledně uvedená zásada se do určité míry projevuje v systému poměrného zastoupení, ovšem i zde jen do jisté míry, neboť vždy dochází k propadnutí určitého počtu hlasů (tedy k situaci, kdy hlas nemá žádnou váhu), je-li pak stanovena 5% uzavírací klauzule, jako je tomu v zákoně č. 491/2001 Sb., je počet propadených hlasů poměrně vysoký. (...) Možno podotknout, že pokud by zákonodárce zakotvil do zákona volební systém většinový, jak mu to Ústava umožňuje, mělo by to dopad na reprezentaci politických subjektů v zastupitelstvu daleko zásadnější (teoreticky si pak lze představit situaci, že by strana, která by z celkového hlediska obdržela téměř 50 % hlasů, nezískala jediný mandát).“ Citované usnesení se sice týkalo především způsobu vytváření volebních obvodů, nicméně Ústavní soud v něm jednoznačně konstatoval, že volební formule ústavně předepsána není a že tedy závisí především na vůli zákonodárce, jakým způsobem ji upraví. Současně Ústavní soud implikoval, že nespatřuje nic špatného v tom, když je systém poměrného zastoupení nastaven tak, že určitá část hlasů propadne, což znamená, že ne každý hlas má stejnou váhu. Podle názoru Ústavního soudu je podstatné, aby měl každý volič stejný počet hlasů, nikoliv, aby každý odevzdaný hlas měl stejnou váhu. K otázce rovnosti volebního práva v rámci komunálních voleb se Ústavní soud vyslovil např. v nálezu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 52/10, v němž konstatoval, že „princip rovnosti nemá absolutní (abstraktní) charakter, jedná se toliko o rovnost relativní. Nelze ji proto ani chápat mechanicky, dokonce lze mít za to, že se jedná o zvláštní případ rovnosti. V určitých případech je dokonce přípustné i určité omezení rovnosti volebního práva (nález sp. zn. Pl. ÚS 25/96, viz výše). Tato specifická rovnost se projevuje konkrétně zejména v takových otázkách, jako jsou např. uzavírací klauzule, podmínky podávání kandidátních listin, volební kampaň, volební geometrie a volební aritmetika.“ Ústavní soud tedy považuje uzavírací klauzuli za běžnou součást volební formule, která sice má vliv na rovnost hlasů, avšak jde o případ, kdy je omezení rovnosti volebního práva přípustné. Pokud jde o odlišné stanovisko soudců Elišky Wagnerové a Františka Duchoně k právě citovanému nálezu, ve kterém se vyslovují k nevhodnosti pětiprocentní omezující klauzule, nemá toto stanovisko přímé právní důsledky v podobě závaznosti, a proto krajský soud na tam uvedenou argumentaci nepřistoupil. Navrhovatelce lze obecně přisvědčit v tom, že nastavený systém voleb do obecních zastupitelstev způsobuje nerovnost v počtu hlasů nutných k získání mandátu. Jako příklad navrhovatelka uvedla, že Komunistické straně Čech a Moravy stačilo v letošních volbách získat 107 661 hlasů, aby získala 6 mandátů, což je v průměru 17 944 hlasů na jeden mandát. Oproti tomu navrhovatelka získala ve volbách 41 376 hlasů, ovšem ani jeden mandát, neboť nedosáhla hranice uzavírací klauzule. I přes skutečnost nelze než konstatovat, že jde o systém takto nastavený zákonodárcem, který byl Ústavním soudem posouzen jako ústavně konformní s tím, že jde o přípustné omezení rovnosti volebního práva. Krajský soud přitom opakovaně konstatuje, že neshledává žádného důvodu, proč by se měl odchylovat od dosavadní judikatury této oblasti se týkající. V nedávné době Ústavní soud řešil ústavní stížnost týkající se ústavnosti pětiprocentní uzavírací klauzule ve volbách do Parlamentu ČR (§ 49 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), přičemž stanovenou uzavírací klauzuli neshledal ústavně nekonformní a ústavní stížnost usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 2/14, odmítl. Krajský soud si je vědom toho, že závěry vyslovené ve vztahu k volbám do Parlamentu ČR nejsou bez dalšího aplikovatelné též na volby do obecních zastupitelstev, nicméně lze vyzvednout myšlenku Ústavního soudu v citovaném usnesení vyslovenou, a sice že „skutečně není ambicí Ústavního soudu, aby měnil stávající volební systém. Naopak při respektování principu dělby moci ve státě je především věcí moci zákonodárné, aby nalezla nejvhodnější ústavně konformní model volebního systému.“ Ani skutečnost, že zákonodárce zavedení pětiprocentní uzavírací klauzule dostatečně neodůvodnil v důvodové zprávě, nemůže mít podle krajského soudu vliv na ústavnost takového pravidla, neboť sleduje legitimní, ač nevyjádřený, cíl, který dostatečně popsal Ústavní soud již v usnesení ze dne 25. 8. 2004, sp. zn.

IV. ÚS 54/03. Navrhovatelka odkazovala též na usnesení volebního senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2014, č. j. Vol 16/2014 – 69, kterým Nejvyšší správní soud předložil Ústavnímu soudu k posouzení otázku ústavnosti tříprocentní uzavírací klauzule ve volbách do Evropského parlamentu. Postup Nejvyššího správního soudu v rámci přezkumu voleb do Evropského parlamentu nelze podle názoru krajského soudu analogicky aplikovat i na nyní posuzovaný případ. Za situace, kdy k nyní posuzované otázce existuje usnesení Ústavního soudu, byť deset let staré, které konstatovalo, že § 45 odst. 1 zákona o obecních volbách je ústavně konformní, pak krajský soud skutečně nenalézá jediný důvod, proč by měl tuto otázku opakovaně Ústavnímu soudu předkládat. Ponechání či odstranění pětiprocentní uzavírací klauzule je věcí politické diskuze a následného zákonodárného procesu. Změna zavedené volební formule tak leží zcela v rukou zákonodárce, který může reflektovat tvrzení navrhovatelky o tom, že umělá ochranu před přílišnou fragmentací obecních zastupitelstev již neplní svoji funkci a že pro zisk mandátu postačí pouze dosažení práhu přirozeného, nikoliv pětiprocentního uměle nastaveného. Soud poznamenává, že podání návrhu Ústavnímu soudu by bylo neúčelné, neboť i v případě derogace napadeného ustanovení by se derogační nález nemohl dotknout nyní probíhajícího řízení, tedy nemohl by vyústit ve vyslovení neplatnosti volby kandidátů, kteří mandát získali legitimně svým zvolením, neboť derogační nález Ústavního soudu může mít pouze účinky ex nunc, nikoli ex tunc. Výsledek řízení před Ústavním soudem by tedy neměl mít na platnost volby napadených kandidátů žádný vliv. Volby totiž proběhly v souladu s platným a účinným zákonem, přičemž voliči přizpůsobovali svou volbu nejen svým politickým preferencím, ale i existujícím volebním pravidlům, tedy pětiprocentní uzavírací klauzuli. V případě, kdy by došlo k přidělení mandátu jiným kandidátům, kdyby nebyla respektována pětiprocentní klauzule, jestliže by byla dovozena protiústavnost uzavírací klauzule, byla by zcela popřena vůle voličů, kteří hlasovali podle jedněch pravidel a následně by se teprve dozvěděli, že vlastně hlasovali podle pravidel jiných. Soud uzavřel, že v daném případě k porušení ústavního pořádku ani volebního zákona nedošlo, a proto byl návrh podle § 90 s.ř.s. zamítnut. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 93 odst. 4 s.ř.s., dle něhož v řízení ve věcech volebních nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Ve shodě s § 90 odst. 3 s.ř.s. soud rozhodl bez nařízení jednání. Podle § 93 odst. 5 věta druhá s.ř.s. usnesení nabývá právní moci dnem vyvěšení.